Subrogační regres mezi pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě s přeshraničním prvkem
publikováno: 05.05.2016
Smyslem definice „poškozeného“ dle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. je založit tzv. osobní rozsah pojištění, kdy se pojištění odvíjí od označení vozidla v pojistné smlouvě a pokrývá odpovědnost každé osoby za škodu způsobenou jeho provozem, a to nejen jde-li o provozovatele vozidla, nýbrž i osobu odlišnou, která vozidlo provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Zužující výklad této definice vylučující nárok pojistitele, který jako první či jako jediný v plném rozsahu poskytl pojistné plnění, požadovat vypořádání od ostatních pojistitelů, neodpovídá smyslu úpravy tohoto typu pojištění. Výplatou pojistného plnění přechází na pojistitele podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě právo poškozeného na vypořádání. Pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším, než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013
Z odůvodnění:
K Nejvyššímu soudu bylo v dané věci podáno žalobkyní dovolání. Dovolatelka brojila proti rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud neshledal pasivní legitimaci žalované.
V předmětné věci se jednalo o dopravní nehodu, která se stala na území České republiky v roce 2006 a při níž došlo ke střetu dvou vozidel. Jedním z řidičů a účastníků nehody byl občan Spolkové republiky Německo, se kterým v okamžiku střetu jela spolujezdkyně. Pojistitelem odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které řídil a jehož byl i provozovatelem, byla žalobkyně. Žalobkyně je pojišťovnou se sídlem v Německu. Provozovatel druhého vozidla, který byl českým subjektem, měl v době dopravní nehody sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Žalovaná je pojišťovnou se sídlem v České republice. Při dopravní nehodě došlo k újmě na zdraví spolujezdkyně. Spolujezdkyně uplatnila prostřednictvím své zdravotní pojišťovny nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení u žalobkyně jakožto pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve kterém byla jako spolujezdec. Žalobkyně uplatněné náklady spolujezdkyni uhradila. Žalobkyně následně podala žalobu proti žalované (pojistiteli českého provozovatele) a domáhala se zaplacení částky, kterou uspokojila nárok poškozené spolujezdkyně (pozn. autorky: žalobkyně vycházela z toho, že za dopravní nehodu odpovídá český účastník nehody, minimálně alespoň zčásti) z titulu práva na vzájemné vypořádání škůdců.
Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval hmotnou stránkou věci, nýbrž dospěl k názoru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Z tohoto důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/26/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/3357/EHS, vyžadovala, aby členské státy ve svém právním řádu upravily možnost přímého nároku poškozeného z dopravní nehody vůči pojistiteli škůdce. Dále uvedl, že tento přímý nárok poškozeného je založen ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. Odvolací soud považoval pro své rozhodnutí za zásadní, zda je možné žalobkyni považovat za poškozeného ve smyslu ust. § 9 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. g) zák. č. 168/1999 Sb., přičemž zdůraznil, že tato ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně je aktivně legitimována. V této souvislosti dále uvedl, že německému řidiči vzniklo podle ust. § 439 ve spojení s § 511 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. právo na vypořádání částky, vyplacené jako náhrada škody na zdraví spolujezdkyni, vůči ostatním škůdcům. Toto právo přešlo na žalobkyni poté, co žalobkyně tento nárok spolujezdkyně jako pojistitel odpovědnosti za škodu uhradila. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně mohla svůj nárok žalobou uplatnit proti dalšímu škůdci nebo zda byla oprávněna žalovat přímo pojistitele „spoluškůdce“. Odvolací soud vycházel z již zmíněného ust. § 9 zák. č. 168/1999 Sb., které zakládá poškozenému přímý nárok na plnění. K tomu uvedl, že žalobkyně neuplatňuje nárok na náhradu škody, nýbrž nárok na vypořádání mezi solidárně zavázanými škůdci dle ust. § 439 obč. zák. č. 40/1964 Sb. proti pojistiteli, pro což není v zák. č. 168/1999 Sb. opora, a uzavřel, že v posuzované věci nelze dovodit pasivní legitimaci pojistitele škůdce, a tím i žalované v tomto sporu.
Žalobkyně se s tímto právním názorem odvolacího soudu neztotožnila a ve svém dovolání kromě dalšího vyjádřila, že v daném případě je žalovaná pasivně legitimována, neboť za „poškozeného“ ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. lze považovat i žalobkyni, a že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, má právo na vypořádání přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.
Dovolací soud se při posuzování věci nejdříve zabýval otázkou, které právo je pro posouzení nároku pojistitele jednoho ze solidárně zavázaných škůdců proti pojistiteli dalšího z takto solidárně zavázaných škůdců rozhodné. Dovolací soud stejně jako soud prvního i druhého stupně uzavřel, že rozhodným právem je právo české. To odůvodnil tím, že na věc nejsou aplikovatelné unijní [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy – tzv. nařízení Řím II, protože k dopravní nehodě došlo před účinností nařízení], ani mezinárodněprávní předpisy (nepatří do působnosti Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody vyhl. pod č. 130/1976 Sb. m. s.) a je nutné postupovat dle vnitrostátního práva, konkrétně pak dle § 15 zák. o mezinárodním právu soukromém. Dovolací soud odkázal na předchozí judikaturu a konstatoval, že tzv. postihové právo nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu škody. Protože však zák. o mezinárodním právu soukromém neobsahuje kolizní normy týkající se regresního vztahu, je nutné per analogiam aplikovat § 15 tohoto zákona upravující určení právního řadu pro nároky na náhradu škody ex delicto. Hraničním určovatelem je proto v daném případě místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody.
Dovolací soud při posuzování dané otázky vycházel z těchto norem českého právního řádu:
– § 2 písm. f) zák. č. 168/1999 Sb. (podle kterého se pro účely tohoto zákona pojištěným rozumí ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje),
– § 6 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. (podle kterého se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě),
– § 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. [podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí podle § 9 odst. 3 nebo oprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení],
– § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. (podle kterého má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24),
– § 33 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (podle kterého, vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele, a to až do výše částek, které pojistitel ze soukromého pojištění oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, vyplatil).
Z výše uvedených ust. § 2 písm. f), § 6 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. ve spojení s ust. § 33 odst. 1 zák. o pojistné smlouvě dovolací soud dovodil závěr, že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším, než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků. Provozovatelé přitom poškozenému odpovídají společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. s tím, že nahradí-li jeden z nich škodu v plném rozsahu, může od ostatních spoluškůdců požadovat náhradu ve výši odpovídající jejich účasti na vzniku škody ve smyslu vypořádání podle § 439 obč. zák. č. 40/1964 Sb. I v takovém případě má poškozený přímý nárok na pojistné plnění v plném rozsahu vůči pojistiteli kteréhokoliv ze škůdců. Přestože se nejedná o náhradu škody, je kterýkoliv pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění v plném rozsahu bez ohledu na míru účasti osoby u něj pojištěné. Tomu pak odpovídá i právo takového pojistitele na vypořádání s ostatními spoluškůdci, resp. pojistiteli jejich odpovědnosti. Splní-li některý ze škůdců celý dluh (nebo více, než na něj připadalo), má právo následného postihu vůči ostatním.
Dovolací soud dále zdůraznil, že smyslem pojištění odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel, upraveného zák. č. 168/1999 Sb., je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za ni poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu jeho povinnosti hradit škodu. Oproti předchozí právní úpravě obsažené ve vyhl. č. 492/1991 Sb. (účinné do 31. 12. 1999), která zakládala poškozenému přímý nárok proti pojistiteli jen za výjimečných okolností, zák. č. 168/1999 Sb. možnosti poškozeného v tomto směru rozšířil a možnost uplatnit přímý nárok stanovil jako vedoucí princip. Tento přímý nárok je originárním právem poškozeného na pojistné plnění založené zvláštním právním předpisem ve smyslu ust. § 43 odst. 3 zák. o pojistné smlouvě.
Dále dovolací soud uvedl, že smyslem definice poškozeného v § 2 písm. f) zák. č. 168/1999 Sb. je založit tzv. osobní rozsah pojištění, kdy se pojištění odvíjí od označení vozidla v pojistné smlouvě a pokrývá odpovědnost každé osoby za škodu způsobenou jeho provozem, a to nejen jde-li o provozovatele vozidla, nýbrž i osobu odlišnou, která vozidlo provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Zužující výklad vylučující nárok pojistitele, který jako první či jako jediný v plném rozsahu poskytl pojistné plnění, požadovat vypořádání od ostatních pojistitelů, neodpovídá smyslu úpravy tohoto typu pojištění a vedl by ke komplikaci následných vztahů. Restriktivní výklad pojmu poškozený i striktní podřazení nároku plnícího pojistitele pouze pod pojem vzájemný vypořádací nárok podle § 439 obč. zák. č. 40/1964 Sb. by musel vést k závěru, že sám pojištěný, pokud se s pojistitelem spoluškůdce podle míry své účasti vypořádal, neplnil na náhradu škody poškozenému a není oprávněn požadovat, aby takový nárok za něj pojistitel jeho odpovědnosti uhradil. Tento důsledek by byl proti smyslu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil i v tom ohledu, pokud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku opřel o výklad tzv. čtvrté směrnice o pojištění motorových vozidel Evropského parlamentu a Rady č. 2000/26/ES. Tato směrnice ve své preambuli uvádí, že jejím cílem je zlepšení právního postavení poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel, které se staly mimo členský stát bydliště nebo sídla těchto osob. Z tohoto důvodu by měla osoba, která utrpěla škodu na zdraví nebo věci, mít možnost uplatnit svůj nárok přímo proti pojišťovně nebo proti škodnímu zástupci v členském státě svého sídla nebo bydliště. Dovolací soud pak závěrem dodal, že v dané věci přitom posouzení, zda má pojistitel postavení tzv. „poškozeného“, není určující. Podstatná je oproti tomu skutečnost, že výplatou takového plnění přešlo na pojistitele podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě právo poškozené na vypořádání.
Zaslala a právní větou opatřila JUDr. EVA ROPKOVÁ, LL.M., advokátka a zapsaná mediátorka z Chocně.