Stravné v praxi

autor: JUDr. Eva Hofmannová
publikováno: 02.06.2016

§ 163
Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši
a) 70 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin*),
b) 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin*),
c) 166 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin*).
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189*).
(2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(3) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměst-nance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v odstavci 2.
(4) Při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější.
(5) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením pracovní cesty končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po návštěvě člena rodiny nebo přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
(6) Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidel-ného pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.
(7) Důvody pro neposkytnutí stravného stanovené v odstavcích 5 a 6 je zakázáno rozšiřovat.

Při cestách na území České republiky hradí zaměstnavatel zaměstnanci stravné, které je náhradou zvýšených stravovacích výdajů, např. v restauracích, kde se zaměstnanec obvykle nestravuje. Stravné, které je zaměstnanci poskytováno v závislosti na době trvání cesty, plně nepokrývá výdaje spojené se stravováním. Výše stravného nemusí vždy odpovídat skutečným výdajům zaměstnance za stravování a z tohoto důvodu se nepožaduje jejich prokazování. Výše stravného se prováděcím předpisem mění v závislosti na vývoji cen (§ 189 ZP). Konkrétní výši stravného, kterou bude zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat, sjedná nebo stanoví před vysláním na pracovní cestu. Pokud zaměstnavatel nesjedná nebo nestanoví konkrétní výši ­stravného, vzniká zaměstnanci právo na stravné stanovené zákoníkem ­práce nebo prováděcím právním předpisem.

Pro případy, kdy je zaměstnanci poskytnuta strava, která má charakter snídaně, oběda nebo večeře, nikoliv však pouze forma občerstvení (to jsou např. chlebíčky, čaj, káva atp.), stanoví se zákoníkem práce určitá procen­tuální výše míry krácení stravného v jednotlivých časových pásmech, a to za každé bezplatné jídlo. Zaměstnanci v tomto případě přísluší krácené stravné. Nedohodne-li zaměstnavatel před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné, které je kráceno o nejvyšší hodnotu stanovenou v odstavci 2 tohoto paragrafu. V případě, že zaměstnavatel nesjedná nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1.

V praxi se vyskytují případy, kdy zaměstnavatel stravné zaměstnanci nekrátí, i když je zaměstnancům na pracovní cestě zajištěno jídlo, na které finančně nepřispívají. Tito zaměstnavatelé argumentují tím, že krácení stravného nebylo stanoveno jako povinnost. Takovým přístupem docházelo k obcházení účelu poskytovaného stravného, které hradí zvýšené náklady na stravování zaměstnance vyslaného na pracovní cestu (§ 156 odst. 1 písm. d) ZP), a to z toho důvodu, že zaměstnanci mají naopak snížené výdaje spojené se stravováním. Současně je takovým postupem zaměstnavatele porušována i rovnost podmínek při poskytování cestovních náhrad mezi zaměstnanci (§ 16 ZP), neboť stejná částka stravného je poskytována i zaměstnancům, kteří si na pracovní cestě stravování zajišťují sami. Zaměstnavatelé uvedený postup obhajují tím, že je to výhoda pro zaměstnance za dobrou práci. Takový postup některých zaměstnavatelů však prokazatelně porušuje daňové předpisy a předpisy o zákonném pojistném, protože cestovní náhrady nepodléhají příslušným odvodům.

Zaměstnancům zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP
(nepodnikatelská sféra), je stanovena míra krácení přímo v zákoníku práce a jsou stanoveny případy, kdy zaměstnanci stravné nepřísluší.

U zaměstnanců zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 ZP (podnikatelská sféra), je stanovena maximální míra krácení stravného s tím, že pokud tento zaměstnavatel zvolí nižší míru krácení stravného, pak rozdíl v míře krácení stravného, na základě § 6 odst. 7 písm. a) a současně podle § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příj­mů, ve znění zákona č. 264/2006 Sb., bude u zaměstnance zdaněn a bude podléhat platbám ­pojistného. Stejný postup je zákonem stanoven pro případy, kdy zaměstna­vatel z podnikatelské sféry poskytne zaměstnanci stravné, které zaměstnancům z nepodnikatelské sféry nepřísluší. Jedná se o stejný postup jako u stravného, které poskytne zaměstnavatel z podnikatelské sféry nad horní výši stravného stanovenou pro zaměstnance zaměstnavatele z nepodnikatelské sféry. Takový postup zaměstnavatele z podnikatelské sféry má dopady na zdanění u zaměstnance včetně plateb pojistného. U zaměstnavatele z podnikatelské sféry se sice jedná o daňově uznatelné náklady, ale je nezbytné z těchto rozdílných částek provést platby pojistného na základě § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů.

Na základě těchto skutečností zákonná úprava zákoníku práce, mimo jiné, obsahuje nové přístupy při krácení stravného podle § 163 odst. 2 v tom smyslu, že zaměstnanci přísluší stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu:

a)  70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b)  35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12, nejdéle však 18 hodin,

c)  25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Touto právní úpravou je řešeno krácení stravného v případě, že je zaměstnanci na pracovní cestě zajištěno jídlo, které má charakter snídaně,
oběda nebo večeře, a na toto jídlo zaměstnanec finančně nepřispívá. ­Zákonná úprava stanoví nový postup pro zaměstnavatele tak, aby nedocházelo k obcházení účelu stravného, které má povahu úhrady zvýšených stravovacích výdajů, vynaložených zaměstnancem na pracovní cestě.

Stravné poskytované podle § 176 ZP, tj. stravné pro zaměstnance zaměstnavatele z nepodnikatelské sféry, je současně zákonem stanoven postup pro krácení stravného, pokud bylo zaměstnanci na pracovní cestě bezplatně poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. U zaměstnavatelů z nepodnikatelské sféry je zákoníkem práce určen závazný postup při krácení stravného tak, aby nedocházelo jak k zániku účelu této cestovní náhrady, tak současně k nehospodárnému nakládání s veřejnými prostředky. Na základě této skutečnosti je v § 176 odst. 3 ZP taxativně stanovena konkrétní procentuální výše, o kterou je stravné kráceno. Podle § 176 odst. 4 ZP je současně stanoveno, kdy zaměstnanci stravné vůbec nepřísluší – to je při cestě, která trvá 5 až 12 hodin a během níž byla zaměstnanci poskytnuta dvě bezplatná jídla, a při cestě trvající 12 až 18 hodin, kdy byla poskytnuta tři bezplatná jídla.

Při dodržení odděleného posuzování doby trvání cesty v kalendářních dnech může docházet k případům, kdy ani v jednom ze dvou kalendářních dnů cesty nevznikne zaměstnanci právo na stravné. Pro odstranění tvrdosti umožňuje zákoník práce dobu trvání cesty ve dvou kalendářních dnech sčítat, pokud je to pro zaměstnance výhodnější.

Stravné se v zásadě poskytuje po celou dobu trvání cesty bez ohledu na způsob, jakým je tato doba trávena (např. nejpozději po šesti hodinách nepřetržité práce je nárok zaměstnance na přestávku v práci, tj. půlhodinový odpočinek na stravování – viz § 88 odst. 1 ZP). Přestávka v práci (odpočinek) může být rozdělena do několika částí v trvání nejméně patnácti minut. Tato půlhodinová přestávka v práci je součástí celkové doby trvání pracovní cesty zaměstnance a její čerpání nemá vliv na krácení celkové doby jejího trvání. Výjimky z uvedené zásady, kdy se stravné neposkytuje, jsou doby zákoníkem práce taxativně stanovené v odstavcích 5 a 6 citovaného paragrafu, současně je zakázáno tyto doby rozšiřovat (např. doba trvání návštěvy rodinného příslušníka, doba přerušení cesty z důvodu na straně zaměstnance, pracovní cesta v místě svého bydliště, které je odlišné od pracoviště zaměstnance), tj. za dobu v zákoníku práce konkrétně určenou, kterou ani po dohodě se zaměstnancem není zaměstnavatel oprávněn jakkoliv rozšiřovat. Tyto zákonem stanovené výjimky, jak již bylo uvedeno, nemůže zaměstnavatel rozšiřovat na jiné případy, také nemůže poskytování stravného vázat pouze na dobu výkonu práce zaměstnance na pracovní cestě. Poskytování stravného je významným právem zaměstnance a z tohoto důvodu vyžaduje i zvláštní ochranu. Důvody, pro které se vylučují některé doby z doby rozhodné pro určení výše stravného, jsou taxativně stanoveny a zaměstnavatel není oprávněn je rozšiřovat, a to ani smluvně (§ 163 odst. 5 a 6 ZP).

Řidič služebního vozidla byl vyslán na pracovní cestu ve 21.00 hodin a vrátil se druhý den ve 4.00 hodin. Lze zaměstnanci poskytnout stravné, i když v kalendářním dni netrvala cesta pět hodin?

Pokud pracovní cesta byla zaměstnanci nařízena tak, že v každém ze dvou kalendářních dnů netrvala pět a více hodin, je zaměstnavatel oprávněn odstoupit od odděleného posuzování práva na stravné a zvolit postup podle § 163 odst. 4 ZP, tj. sečíst za oba dny dobu trvání pracovní cesty a poskytnout zaměstnanci stravné podle doby celkového trvání pracovní cesty.

Jedná se o dvoudenní tuzemskou pracovní cestu uskutečněnou v roce 2016, konkrétně o druhý den, kdy zaměstnanec na pracovní cestě přespal a vrátil se domů až po 18. hodině. Druhý den pracovní cesta dosáhla třetího časového pásma. Zaměstnavatel zaměstnanci zajistil snídani, která byla v ceně ubytování, a oběd, který byl uhrazen v ceně vložného (cena oběda byla ve výši 155 Kč), večeře poskytnuta nebyla. Jak má zaměstnavatel postupovat?

Z dotazu je zřejmé, že se jedná o dvoudenní tuzemskou pracovní cestu, avšak není jasné, o jakého zaměstnavatele jde v tomto konkrétním případě, zda o zaměstnavatele z podnikatelské sféry, nebo o nepodnikatelskou sféru, tj. do které kategorie lze zařadit zaměst­navatele, zda ho zahrnout pod hlavu II, nebo pod hlavu III části sedmé zákoníku práce. V tomto případě se bude vycházet z předpokladu, že se jedná o zaměstnavatele z podnikatelské sféry, a z těchto důvodů při poskytování stravného bude postupováno podle § 163 odst. 1 ZP, a to s možností poskytnout stravné až do výše stanovené v § 176 ZP.
Podle § 163 odst. 1 ZP platí zásada, že za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné nejméně ve výši 70 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin, ve výši 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, ale nej­déle však 18 hodin, a ve výši 166 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin (vyhláška č. 385/2015 Sb., platná pro rok 2016). Takto stanovené stravné představuje spodní zákonný limit, tj. právo zaměstnance na stravné. Zaměstnavatel z podnikatelské sféry však může stanovit nebo dohodnout výši stravného pro své zaměstnance až do částek, které jsou pro zaměstnance stanoveny v hlavě III části sedmé zákoníku práce, tj. pro zaměstnance zaměstnavatele z nepodnikatelské sféry (§ 176 ZP).

Zákoník práce v § 163 odst. 2 stanoví způsob krácení stravného z důvodu zajištěného bezplatného stravování pro zaměstnance na pracovní cestě, v konkrétním případě se jednalo o bezplatnou snídani a oběd při pracovní cestě trvající déle než 18 hodin. V této souvislosti je třeba podotknout, že není rozhodující, kdo bezplatné stravování zaměstnanci na pracovní cestě zajistí nebo poskytne, rozhodující je, že zaměstnanec na takové jídlo finančně nepřispívá. V uvedeném ustanovení je přesně stanoveno, že pokud bylo zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, přísluší mu stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnot 70 %, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin, o 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin, a až o 25 % stravného, ­trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin. V případě, že zaměstnavatel z podnikatelské sféry zvolí nižší procen­tuální krácení než má zákoníkem práce stanoven zaměstnavatel z nepodnikatelské sféry (§ 176 odst. 3), pak je rozdíl v míře krácení u zaměstnance zdaňován jako příjem a podléhá platbám pojistného. Zaměstnavatel z podnikatelské sféry má tento rozdíl v míře krácení stravného v daňově uznatelných nákladech, ale tato částka také podléhá platbám pojistného. Zaměstnanci zaměstnavatele z nepodnikatelské sféry stravné nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty, která trvá 5 až 12 hodin, byla poskytnuta dvě bezplatná jídla a při cestě trvající 12 až 18 hodin tři bezplatná jídla. V případě, že zaměstnavatel z podnikatelské sféry v obdobných případech nebude postupovat tak, jak je závazně stanoveno pro nepodnikatelskou sféru, a zaměstnancům poskytne stravné, bude jejich výše zaměstnanci zdaněna a budou provedeny platby pojistného. U zaměstnavatele z podnikatelské sféry budou tyto částky v daňově uznatelných nákladech s povinností plateb pojistného. Uvedený režim postupu pro zaměstnavatele je stanoven v § 6 odst. 7 písm. a) a § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů, ve znění zákona č. 264/2006 Sb.

Dotaz se vztahuje ke druhému dni a jeho vyúčtování stravného. Z uvedeného vyplývá, že v tomto dni trvala pracovní cesta zaměstnance déle než 18 hodin a zaměstnanec dostal bezplatně snídani a oběd. Vychází se z toho předpokladu, že zaměstnavatel přiznal zaměstnanci stravné ve výši částek stanovených jako minimum jeho práva na stravné, tj. ve výši 166 Kč, což je spodní hranice sazby stravného. Doba pracovní cesty zaměstnance trvala déle než 18 hodin, tzn. že náleží do třetího časového pásma. Pro toto pásmo je stanovena míra krácení až o 25 %, kterého zaměstnavatel využil, neboť nestanovil nižší míru krácení stravného, jak stanoví odstavec 3 téhož paragrafu. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel zvolil míru krácení pro toto časové pásmo o 25 % za každé bezplatné jídlo, stravné ve výši 166 Kč bylo tedy v daném případě kráceno za každé bezplatně poskytnuté jídlo, tj. za snídani a oběd, o 25 %, tedy dohromady o 50 %, a k vyplacení zbytku stravného zůstala po jeho krácení polovina stanoveného stravného, tj. 83 Kč.

Současně je třeba upozornit i na takovou skutečnost, která eventuálně může nastat – mohlo by se jednat např. o pracovní cestu zaměstnance v délce trvání cesty v prvním časovém pásmu, tj. 5 až 12 hodin, zaměstnanci byla také poskytnuta dvě jídla (např. snídaně a oběd), stravné bylo přiznáno ve výši spodní sazby, tj. v částce 70 Kč, a zaměstnanci bylo oznámeno, že při takovém množství poskytnutých jídel mu stravné nepřísluší. V důsledku většího množství jídel, než předpokládá ZP, stravné zaměstnanci nepřísluší a zaměstnavatel postupuje v souladu s § 176 odst. 4 ZP. Zaměstnavatel je oprávněn postupovat tak, jak je zákoníkem práce určeno pro nepodnikatelskou sféru. Pokud by však i v takovém případě, kdy je zaměstnanci poskytnuto větší množství jídel, než předpokládá zákoník práce, stravné zaměstnanci z podnikatelské sféry poskytl, jednalo by se o částku, která bude zaměstnanci zdaněna a bude provedena platba pojistného, jak již bylo uvedeno výše. Zaměstnavatel má tyto prostředky v daňově uznatelných nákladech, ale také z nich provede platby pojistného.

Daňově uznatelným nákladem pro zaměstnavatele od 1. ledna 2007, tj. od účinnosti zákoníku práce, je vše, co zaměstnanci poskytne v souvislosti s jeho pracovní cestou ve výši a rozsahu stanovených v hlavě III části sedmé zákoníku práce, a to podle § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů, ve znění zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce. U zaměstnance nejsou předmětem daně pouze cestovní ­náhrady poskytnuté do výše sazeb a limitů stanovených zákoníkem práce v části sedmé ­hlavě III, a to na základě § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů (část čtyřicátá druhá zákona č. 264/2006 Sb.).

Jsme příspěvková organizace, zřízená Severočeským krajem, poskytující sociální služby (domov důchodců). Naše klienty vysíláme např. na soutěže v rámci ostatních podobných zařízení. S klienty vždy jedou dva zaměstnanci jako doprovod. Od účastníků včetně doprovodu vybírá pořadatel tzv. startovné, např. 200 Kč, které pokrývá i cenu oběda, která není specifikována. Klientům toto startovné hradí ze svého rozpočtu Občanské sdružení Ústecký senior, které je založeno v našem zařízení a slouží k organizování využití volného času seniorů. Naši zaměstnanci si ve vyúčtování pracovní cesty nárokují 200 Kč startovného jako ostatní nutné vedlejší výdaje. Jak správně provést vyúčtování pracovní cesty našich zaměstnanců?

1. Máme jim uznat startovné v plné výši 200 Kč (není specifikována cena oběda) a tím předpokládat, že měli oběd poskytnutý bezplatně a krátit jim stravné podle naší vnitřní směrnice za jedno bezplatně poskytnuté jídlo?

2. Nebo máme krátit startovné o cenu oběda (jehož cenu bychom si museli dodatečně zjistit a propříště požadovat, aby na stvrzence za startovné byla rozepsána cena oběda a zbylé startovné), čímž bychom mohli uvažovat, že si oběd hradili sami, a poskytnout jim nezkrácené stravné v plné výši?

Při vyslání zaměstnance k výkonu práce podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě (tj. např. u zaměstnanců vašeho zařízení jako doprovodu obyvatel domova důchodců na takové či jiné akce) mimo jejich pracoviště (tj. mimo místo výkonu práce nebo mimo pravidelné praco­viště) přísluší zaměstnancům cestovní náhrady. Pokud je v tzv. startovném zahrnuta i cena oběda jak pro účastníky soutěže, tak i pro zaměstnance, uhradí zaměstnavatel tuto celkovou výši a považuje poskytnutý oběd u zaměstnanců jako částečně zajištěné stravování, na které zaměstnanec finančně nepřispíval, a výši stravného, na které zaměstnanci vzniklo právo, příslušně zkrátí a zbylé prostředky ponechá zaměstnanci na občerstvení. Zákonná výše krácení stravného je stanovena v § 176 odst. 3 ZP. Pro tento postup není rozhodné, že cena oběda není blíže specifikována. Zaměstnavatel není oprávněn přenášet na zaměstnance výdaje, které mu vznikly v souvislosti s výkonem práce pro zaměstnavatele podle § 2 odst. 2 ZP. Pokud by však zaměstnavatel měl zájem odlišit skutečnou cenu oběda od tzv. startovného, byl by zaměstnanec povinen doložit faktickou cenu této poskytnuté stravy a ostatní výdaje by pak zaměstnavatel zaúčtoval mezi nutné vedlejší výdaje.

Zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu na základě mezinárodní smlouvy. Zahraniční strana zajistila zaměstnanci celodenní stravování i ostatní výdaje spojené s touto zahraniční cestou. Má zaměstnanec ještě nárok na nějaké náhrady od svého zaměstnavatele? Na území České republiky, na základě doby trvání tuzemské pracovní cesty, zaměstnanci vzniklo právo i na tuzemské stravné, které zahraniční partner neuhradil. Jak má zaměstnavatel postupovat v souladu se zákoníkem práce?

Pokud zaměstnavatel vysílá zaměstnance na pracovní cestu podle mezinárodní smlouvy, ze které zaměstnanci přísluší náhrada cestovních výdajů pokrývající v plném rozsahu právo zaměstnance podle platné zákonné úpravy (podle § 188 ZP), je třeba vycházet ze skutečnosti vyplývající z práva zaměstnance na prostředky umožňující mu se i při zajištěném stravování ještě občerstvit na základě § 179 odst. 3 ZP. Při zahraniční pracovní cestě v uvedeném režimu by zaměstnavatel neměl tuto skutečnost opomenout a je povinen poskytnout zaměstnanci určitou výši prostředků formou zúčtovatelné zálohy i na občerstvení (mimo jiné i na případné nutné vedlejší výdaje, které nemusí zahraniční partner zaměstnanci uhrazovat). Po ukončené pracovní cestě zaměstnanec poskytnutou zálohu vyúčtuje. Pokud se však zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne, že záloha nebude poskytnuta (§ 183 odst. 1 ZP) a uvedené právo v rámci vyúčtování zaměstnanec uplatní, je podle § 184 ZP zaměstnanci poskytnuta náhrada s použitím kurzů vyhlášených ČNB platných v den nástupu zaměstnance na zahraniční pracovní cestu. Za část pracovní cesty na území České republiky zaměstnanci náleží stravné na základě doby jejího trvání, popř. i další cestovní náhrady (např. jízdní výdaje, nutné vedlejší výdaje nebo výdaje spojené s ubytováním).

Zaměstnanec v sobotu a v neděli, tj. v době, která není stanovenou pracovní dobou zaměstnance, byl zaměstnavatelem povolán do místa svého pracoviště, aby zajistil potřebné práce spojené s odstraněním havárie počítačové sítě. Není nám jasné, na jaké náhrady při takto zkomplikovaném odpočinku má zaměstnanec nárok?

Pokud zaměstnavatel povolal zaměstnance do místa jeho pracoviště (tj. do místa výkonu práce nebo do místa pravidelného pracoviště) a tím zasáhl do odpočinkového volna zaměstnance, je podle úpravy v zákoníku práce povinen poskytnout zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s mimořádnou cestou spojenou s výkonem práce pro zaměstnavatele. Zaměstnavatel není oprávněn zvýšené náklady spojené s mimořádnou cestou zaměstnance, v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště (§ 152 písm. c) ZP), přenášet na zaměstnance. ­Podle § 153 ZP zaměstnavatel např. telefonicky stanoví zaměstnanci podmínky průběhu této cesty, tj. místo a čas, kdy a kde mu nařídí začátek i konec takové cesty, a vlastní výkon práce (dá se předpokládat, že začátek bude stanoven z konkrétního místa, kde se zaměstnanec zdržuje – např. z jeho chalupy v Domažlicích), a k urychlené přepravě bude na základě požadavku zaměstnavatele použito motorové vozidlo zaměstnance. Zaměstnavatel v rámci této cesty uhrazuje zaměstnanci jízdní výdaje, poskytuje stravné a uhrazuje popř. i nutné vedlejší výdaje, které v souvislosti s touto cestou zaměstnanci vznikly. Po dobu výkonu práce v místě pracoviště zaměstnance, tj. v místě výkonu práce nebo v místě pravidelného pracoviště, budou zaměstnanci náležet cestovní náhrady, tedy i stravné (např. v sobotu a v neděli se zaměstnanec v místě svého pracoviště velmi komplikovaně stravuje. Na zvýšené stravovací výdaje zaměstnanci zaměstnavatel poskytuje stravné ve výši stanovené nebo sjednané z platného právního předpisu). Tyto poskytnuté náhrady jsou pro zaměstnavatele daňově uznatelnými výdaji a u zaměstnance nepodléhají režimu zdanění.

Ve vnitřním předpise máme při krácení stravného uvedeno následující:

„a) 20 % za jídlo, které má charakter snídaně, a 40 % za jídlo, které má charakter oběda nebo večeře, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

 b) 20 % za jídlo, které má charakter snídaně, a 35 %, za jídlo, které má charakter oběda nebo večeře, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

 c) 20 % za jídlo, které má charakter snídaně, a 25 % za jídlo, které má charakter oběda nebo večeře, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.“

1. Je míra krácení ve vnitřním předpise uvedena správně?

2. Může zaměstnavatel zvolit při krácení stravného takové hodnoty, jejichž součet by činil dohromady přes 100 %? (Např.: Při pracovní cestě, která trvá 12 hodin, je zaměstnanci poskytnut oběd, za který zaměstnavatel krátí stravné o 70 %, a večeře, za kterou krátí stravné také o 70 %. Zaměstnanci tak nenáleží žádné stravné, protože součet výše uvedených hodnot činí dohromady 140 %. Je tato úvaha správná?) Jsme organizace zřízená krajem.

Stravné je koncipováno tak, aby skutečně odpovídalo svému účelu, tedy úhradě zvýšených výdajů na stravování. Odstupňování do časových pásem vychází z obecného předpokladu počtu hlavních denních jídel, která by měla být zaměstnancem na pracovní cestě konzumována, a z nutnosti občerstvit se i mimo tato hlavní jídla. V zákoníku práce je upraven režim krácení stravného za poskytnuté nebo zajištěné jídlo, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, tedy nevznikají mu zvýšené výdaje na stravování. Stanovit za poskytnutí snídaně ve všech časových pásmech shodnou míru krácení je v přímém rozporu s touto zákoníkem práce stanovenou zásadou. V prvním časovém pásmu se předpokládá konzumace pouze jednoho hlavního jídla, proto je maximální míra krácení stanovena tak, aby zbyly zaměstnanci ještě prostředky na občerstvení. Je-li tímto jídlem snídaně, pak není důvod krátit pouze o 20 %, neboť obědvat již může zaměstnanec obvyklým způsobem (nejpozději ve 12.00 hodin je již cesta ukončena). V případě, že by mu přesto zaměstnavatel zajistil i oběd tak, že na něj nebude ničím přispívat, pak jde o vysoce nadstandardní plnění (zaměstnanec na pracovní cestě prakticky pouze spí, jí a cestuje a na plnění pracovních úkolů už mu nezbývá čas), a proto již není důvod, aby mu ještě zůstaly prostředky na občerstvení. Zaměstnavatel tedy zkrátí právo na stravné za každé takto poskytnuté jídlo o 50 % (§ 176 odst. 4 ZP), stravné zaměstnanci nepřísluší. Především u zaměstnavatele, jehož provozní náklady jsou hrazeny z veřejných zdrojů, nelze postupovat tak, aby docházelo k nadstandardním podmínkám pracovní cesty bez dopadu na stravné (§ 176 odst. 3 a 4 ZP). To, co bylo uvedeno u prvního časového pásma, platí i u druhého časového pásma, u kterého se předpokládá konzumace dvou hlavních jídel. Při pracovní cestě, která trvá déle než 18 hodin, jsou-li poskytnuta tři hlavní jídla, zaměstnanci přísluší stravné ve výši 25 % ze stravného, které je ponecháno na občerstvení (§ 176 odst. 3 ZP). Při pracovní cestě trvající déle než 18 hodin, tj. v posledním časovém pásmu, je maximální míra krácení stanovena tak, aby zaměstnanci zbyly prostředky na občerstvení. Míra krácení nemůže být stanovena do minusu, protože pak již pojmově nejde o krácení. Maximální celková míra krácení je tedy možná do nuly (o 100 %). Opakovaně je však třeba zdůraznit, že je nutné vycházet z účelu stravného a míru krácení v těchto případech pro jistotu stanovit jak zaměstnanci, tak i zaměstnavateli.

Prosím o objasnění postupu při krácení stravného při pracovní cestě v tomto případě: zaměstnanec se vrací z několikadenní služební cesty z Německa, státní hranici překročil v 11.00 hodin a pracovní cesta končí ve 21.00 hodin. Před odjezdem byla zaměstnanci poskytnuta snídaně.

Podle počtu hodin strávených v jednotlivých státech by bylo krácení stravného následující:

Jeho pracovní cesta v tomto dni však trvala celých 21 hodin, tj. déle než 12 hodin i déle než 18 hodin, nemělo by se tedy krátit jen o 25 %?

V úvodu odpovědi je nezbytné zdůraznit, že novela zákoníku práce, platná od 1. ledna 2012, podstatným způsobem změnila jak časová pásma rozhodná pro výši zahraničního stravného při zahraniční pracovní cestě, tak i postup zaměstnavatele při krácení stravného za jídlo, které zaměstnanec na pracovní cestě obdrží bez jeho finančního přispění. Z dotazu není zřejmé, zda se jedná o zaměstnavatele z podnikatelské, nebo nepodnikatelské sféry. Výklad bude vycházet z předpokladu, že se jedná o zaměstnavatele z podnikatelské sféry (není uveden v § 109 odst. 3 ZP).

Podle § 163 odst. 2 ZP, pokud bylo zaměstnanci na pracovní cestě poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře a zaměstnanec na tuto stravu finančně nepřispívá, přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu stanovenou v § 163 odst. 2 ZP. V dotaze se jedná o první časové pásmo, tj. 5 až 12 hodin, a v případě, že zaměstnanci na pracovní cestě bylo poskytnuto jedno jídlo na území České republiky, je zaměstnavatel oprávněn krátit stravné až o 70 %, pokud před pracovní cestou nezvolil nižší míru krácení (poslední věta § 163 odst. 3 ZP). Podnikatelská sféra může při krácení stravného zvolit jinou míru krácení, to znamená, že pokud bude zaměstnavatel krátit méně, než je zákoníkem stanoveno pro nepodnikatelskou sféru (§ 176 odst. 3 ZP), bude rozdíl mezi mírou krácení stravného v nepodnikatelské sféře a v podnikatelské sféře podléhat u zaměstnance z podnikatelské sféry zdanění a platbám pojistného na základě § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů, ve znění zákona č. 264/2006 Sb. U ­zaměstnavatele z podnikatelské sféry bude tento rozdíl v míře krácení stravného sice v daňově uznatelných nákladech, ale bude také podléhat platbám pojistného (§ 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů). Při zahraniční pracovní cestě, která v kalendářním dni trvá 12 hodin a méně, alespoň 1 hodinu, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši jedné ­třetiny. Pokud zaměstnanci vznikne právo na stravné na území České republiky (§ 163 nebo § 176 ZP), je pro právo na zahraniční stravné ve výši jedné třetiny třeba, aby v zahraničí byl déle než pět hodin. Vzhledem k tomu, že průběh pracovní cesty zaměstnanci garantuje právo na tzv. tuzemské stravné, je třeba, aby zahraniční pracovní cesta byla delší než pět hodin, a to z toho důvodu, aby zaměstnanci příslušela jedna třetina zahraničního stravného. Ve vámi uváděném průběhu pracovní cesty byl zaměstnanec v zahraničí 11 hodin, to znamená, že mu přísluší zahraniční stravné ve výši jedné třetiny. Krácení zahraničního stravného za bezplatně poskytnuté jídlo zaměstnanci na pracovní cestě je shodné s postupem zaměstnavatele při krácení stravného na území České republiky, tzv. tuzemského stravného. Zahraniční stravné ve výši jedné třetiny při jednom bezplatně poskytnutém jídle je zaměstnavatel z podnikatelské sféry oprávněn krátit až o hodnotu 70 %, pokud neurčí nižší míru krácení (§ 170 odst. 5 ZP). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel z podnikatelské sféry může zvolit nižší míru krácení stravného (tak, jak bylo uvedeno u tzv. tuzemského stravného), bude rozdíl mezi mírou krácení stanovenou zákoníkem práce pro nepodnikatelskou sféru a výší procentuálního krácení určeného zaměstnavatelem z podnikatelské sféry u zaměstnance vždy podléhat zdanění a platbám pojistného. U zaměstnavatele z podnikatelské sféry bude tento rozdíl v míře krácení v daňově uznatelných nákladech s povinností plateb pojistného (viz výše uvedené odvolání na zákon o daních z příjmů).

Bude-li tedy zaměstnavatel zahraniční stravné ve výši jedné třetiny krátit za jedno jídlo, které zaměstnanec obdržel bezplatně při zahraniční pracovní cestě, v maximální 70% výši, jedná se o následující postup: celodenní zahraniční stravné pro Německo je ve výši 45 EUR – jedna třetina zahraničního stravného je ve výši 15 EUR a 70% krácení stravného činí 10,50 EUR, to znamená, že zaměstnanci bude v kalendářním dni příslušet stravné ve výši 4,50 EUR.

Zaměstnanec je vyslán na kongres. V programu je uvedeno, že bude-li chtít zaměstnanec oběd, může si ho zamluvit předem (za předem stanovenou částku) v budově, kde se kongres koná. Nejedná se tedy o částku pevně zahrnutou do celkové platby za kongres, protože někdo oběd chtít bude, někdo ne. Jde o volitelné náklady.

Za účast na kongresu je placeno předem složenkou nebo fakturou, za oběd zaplatí zaměstnanec na místě, kde obdrží doklad, že oběd uhradil. Jiný zaměstnanec si oběd nezamluví, nýbrž zajde na oběd někam jinam. K cestovnímu příkazu však doloží také doklad o úhradě oběda. Zaměstnavatel tedy zaměstnanci stravné nezajistil, zaměstnanec sám rozhodl, jakým způsobem se bude stravovat a jakou částku je za oběd ochoten uhradit. Podle mého názoru by však oběma měla být vyplacena částka stravného podle zákona, bez ohledu na to, kolik který uhradil.

Situace č. 1: účetní v organizaci za takto předložený cestovní příkaz proplatí zaměstnanci nejen předložené doklady (tj. platbu za oběd v budově, kde se koná kongres, a rovněž druhému zaměstnanci, který byl na obědě někde jinde), ale k tomu proplatí zaměstnanci krácené stravné, jako by mu bylo poskytnuto stravné bezplatně (což ani v jednom případě není). Navíc není k cestovnímu příkazu přiložena pozvánka na kongres nebo jeho program, takže není vůbec patrné, co je součástí poplatků za kongres a co nikoliv. K cestovnímu příkazu je tedy pouze přiložen doklad (v obou případech) o tom, že zaměstnanec někde uhradil oběd – nejedná se tedy o bezplatně poskytnuté stravné.

Situace č. 2: zaměstnanec je na pracovní cestě a bydlí v hotelu. Předloží doklad za ubytování (včetně snídaně) a předloží také doklad o tom, že v tomtéž hotelu zaplatil obědy a večeře. Organizace zaměstnanci uhradí jak výdaje zaplacené za obědy a večeře, tak také krácené stravné, jako by zaměstnanci bylo poskytnuto stravování bezplatně.

Pro vyplácení stravného nejsou všem zcela jasná pravidla a myslím si, že organizace nepostupuje správně, protože vždy (ať se jedná o jakýkoliv případ) uhradí zaměstnanci doklad, např. o zaplacení oběda, a k tomu krácené stravné.

Na položené otázky nelze odpovědět tak, aby byla odpověď univerzálně použitelná ve všech podobných případech. Podstatné a nejdůležitější ustanovení s ohledem na správnost poskytování cestovních náhrad je v § 153 ZP. Všechny okolnosti každého konkrétního případu musí předem zvážit zaměstnavatel a podle nich určit podmínky pracovní cesty. Ze všech případů, které popisuje, lze pouze o jednom s určitostí říct, že je v rozporu se zákoníkem práce, a to ten, kdy se jde zaměstnanec najíst mimo místo konání kongresu a zaměstnavatel mu uhradí jak účet z nějaké restaurace, tak i krácené stravné. V ostatních případech mohou být podmínky cesty tak rozdílné, že lze i rozdílným způsobem postupovat. V jednom případě může průběh kongresu nebo jednání z časového hlediska nebo umístění hotelu nabízet pouze dvě alternativy. Buď se zaměstnanec bude stravovat přímo v místě konání kongresu, nebo se nebude stravovat vůbec. Pak se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou, kterou alternativu zvolí. Zaměstnanci, který předem zvolí stravování v místě kongresu, zaměstnavatel uhradí stravování společně s ostatními výdaji za kongres, zaměstnanec na stravování tedy nebude finančně přispívat a bude mít proto právo na zkrácené stravné (na nápoje, občerstvení). V takovém případě není rozhodující, zda bylo stravování součástí faktury nebo je zaměstnanec proti dokladu hradil na místě konání kongresu. Druhý zaměstnanec, který společné stravování v místě kongresu odmítne (zajistí si stravování vlastním náhradním způsobem, např. předem zakoupenou studenou stravou), bude mít právo pouze na stravné, ale v nezkrácené výši. V případě, že průběh i místo konání kongresu umožňuje stravovat se jakýmkoliv způsobem mimo místo konání kongresu, potom zaměstnavatel nebude zaměstnanci zajišťovat stravování, není k tomu žádný důvod, a poskytne mu stravné v nezkrácené výši. Doklad o ceně stravování již v takovém případě nemůže proplácet, protože takové podmínky cesty neurčil. Stravné je paušální částka, která se neprokazuje a její výše je ovlivněna dobou trvání pracovní cesty. Pokud vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele, který je oprávněn vysílat zaměstnance na pracovní cesty, podepíše, že zaměstnanec účtuje cestovní náhrady v souladu s podmínkami, které mu byly předem stanoveny, potom nezbývá nic jiného, než je uhradit. Tato úloha vedoucích zaměstnanců se v praxi velmi podceňuje a z vlastní zkušenosti vím, že např. školení o cestovních náhradách se účastní převážně účetní, zatímco vedoucí zaměstnanci jen minimálně, i když pro správnost poskytování cestovních náhrad je jejich úloha klíčová.

Zaměstnavatel při nejdelších pracovních cestách zajišťuje zaměstnanci více jídel, než stanoví zákoník práce. Jak má v takovém případě zaměstnavatel postupovat, poskytuje ještě stravné na občerstvení při čtyřech jídlech?

Minimálně v Evropě je obvyklé konzumovat jednu snídani, jeden oběd a jednu večeři. Vše ostatní je pohoštění nebo občerstvení, které nemá na výši stravného nebo zahraničního stravného vliv. Např. při dietě nemocných cukrovkou se jako druhá večeře doporučuje půlka ­jablka. Chování zaměstnavatele, který by zajistil zaměstnanci skutečně plnohodnotné zdvojené stravování, by bylo naprosto iracionální, neodpovídající běžným zvyklostem. Na takový postup nemůže zákon reagovat. Sazby stravného i zahraničního stravného a stanovený způsob krácení s jiným než obvyklým počtem jídel, která mají charakter snídaně, oběda nebo večeře, nepočítá.

Druhým vysvětlením pro takový postup při účtování cestovních náhrad by mohla být snaha obejít zákoník práce a neposkytnout zaměstnanci zkrácené stravné při pracovní cestě, která trvá déle než 18 hodin, ačkoliv na něj má nárok. Zkrácené stravné je totiž určené na občerstvení a zejména na zajištění pitného režimu.

Při poskytování stravenek postupuje zaměstnavatel v praxi tak, že namísto stravného při pracovní cestě poskytuje zaměstnancům stravenky. Je tento postup zaměstnavatele správný?

Zaměstnanci nevzniká žádný zákonný nárok na příspěvek na stravování („stravenku“). Problematika vyhlášek č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, a č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky, a jejich výklady přísluší Ministerstvu financí, stejně jako problematika daňových důsledků poskytování příspěvku na stravování podle zákona o daních z příjmů, která je také ve výlučné kompetenci Ministerstva financí. Povinnost zaměstnavatele poskytovat za podmínek stanovených v zákoníku práce cestovní náhrady, která mu vyplývá z § 151 ZP, nelze nahrazovat jiným plněním, a to ani se souhlasem zaměstnance. U stravného je tato okolnost navíc jednoznačně zdůrazněna v § 163 ZP. Snaha zaměstnavatelů dohodnout se na neposkytnutí stravného, resp. poskytování náhradního plnění formou stravenek, popř. zvýhodněných obědů, je stejná, jako kdyby zaměstnanec na cestě mimo pravidelné pracoviště nebyl, což je v přímém rozporu se zákoníkem práce.

Jak postupovat podle § 163 odst. 4 ZP, pokud se jedná o několikadenní zahraniční pracovní cestu? Setkala jsem se s různými výklady.

Od 1. ledna 2012 je podle § 166 odst. 1 ZP pro účely zahraničních pracovních cest vyloučeno použití § 163 odst. 4 ZP, to znamená, že již nelze postupovat tak, jak bylo zákoníkem práce určeno do 31. prosince 2011, kdy se doba trvání pracovní cesty na území České republiky, tj. doba před částí zahraniční pracovní cesty a po návratu zpět, sčítala, pokud to pro výši stravného bylo výhodnější. Zmíněný § 163 odst. 4 ZP je nyní použitelný pouze pro účely tzv. tuzemských pracovních cest.

Potřeboval bych poradit s následujícím: divadelní soubor odjel na pracovní cestu do Malajsie. Nevím, jak postupovat v případě nároku na stravné zaměstnance, který byl v zahraničí hospitalizován, a dále potom, jakou mám možnost použití § 163 odst. 4 ZP při patnáctidenní služební cestě.

Zaměstnanci vyjeli na služební cestu 19. října 2015 ve 23.00 hodin z Přerova (sídlo zaměstnavatele), do Prahy dorazili 20. října 2015 v 5.00 hodin; z letiště Ruzyně odletěli v 8.00 hodin; přes Londýn letěli do hlavního města Malajsie, odkud se vraceli 3. listopadu 2015 a v Praze přistáli ve 22.00 hodin; 4. listopadu 2015 ve 4.00 hodiny dorazili zpět k divadlu v Přerově. Jeden zaměstnanec byl v zahraničí od 23. října 2015 hospitalizován a vrátil se zpět společně s ostatními. Nemocnice mu zpětně vypsala nemocenský lístek a výplatu tak tvořila kombinace platu a nemocenské dávky.

Dospěli jsme k názoru, že hospitalizovanému zaměstnanci náleží stravné po celou dobu pracovní cesty, neboť tuto dobu trávil v zahraničí, kam ho zaměstnavatel vyslal, a nebylo prokázáno poskytnutí jídla s charakterem snídaně, oběda či večeře, na které by nepřispíval. Dále jsme došli k závěru týkajícímu se možnosti využití § 163 odst. 4 ZP při návratu zaměstnanců a tím možnosti výpočtu tuzemského stravného od 3. listopadu 2015 od 22.00 hodin do 4. listopadu 2015 do 4.00 hodin (podle výkladu, že pracovní cesta spadající do dvou kalendářních dnů neznamená, že tato cesta trvala „jen tyto dva dny“).

Paní účetní vypočítala nárok na stravné výše uvedených zaměstnanců za použití jiné publikace zabývající se problematikou cestovních náhrad vydané v roce 2011. V této publikaci je však postupováno přesně naopak.

Cituji: „Je-li hospitalizován, pak práci zcela určitě vykonávat nemůže a doba strávená v nemocnici pracovní cestou tedy být nemůže.“ Dále: „Protože nešlo o pracovní cestu ve dvou dnech, ale o třídenní pracovní cestu, neprovádí se optimalizace tuzemského stravného podle § 163 odst. 4 ZP a i tuzemské stravné se stanoví za každý kalendářní den trvání této pracovní cesty samostatně.“

Jelikož budou tyto prostředky hrazené naším nadřízeným orgánem, s největší pravděpodobností bude i předmětné vyúčtování zájmem příslušného finančního úřadu. Nerad bych proto v tomto vyúčtování udělal chybu.

Není zřejmé, z čeho bylo odvozeno, že když byl zaměstnanec vyslán na pracovní cestu za účelem výkonu práce pro zaměstnavatele, tak v okamžiku, kdy práci nekoná, se pracovní cesta přerušuje. Není jasné, proč se v takovém případě navíc rozlišuje mezi nemocí a dny volna (např. dny víkendu), po které zaměstnanec také nevykonává práci, ale pracovní cesta trvá. Za účelem trávení dnů volna na pracovní cestu jistě také nebyl zaměstnanec vyslán.
Je možné souhlasit s tím, že pokud by zaměstnavatel vyslal zaměstnance na cestu za účelem pracovní neschopnosti, pak by se nejednalo o pracovní cestu a zaměstnanci by nepříslušely cestovní náhrady. Pokud by např. zaměstnanec na pracovní cestě zemřel, co by si s takovou logikou autor počal, když za tím účelem přeci také nebyl vyslán na pracovní cestu. Přerušení pracovní cesty, resp. neposkytování cestovních náhrad zaměstnanci, který na pracovní cestě onemocní a není schopen návratu do bydliště, by bylo v rozporu s dobrými mravy, a to i v případě, že by zaměstnavatel zaměstnance k takové dohodě „přiměl“. U stravného a zahraničního stravného by navíc takový postup byl v rozporu s § 163 odst. 7 a § 170 odst. 8 ZP. Krácení stravného by připadalo v úvahu pouze v případě, že na jídlo zaměstnanec ničím nepřispívá, což je v případě hospitalizace údajně výjimečné. V případě, že není zaměstnanec hospitalizován, není důvod ke krácení vůbec. Pokud má zaměstnanec během hospitalizace zachováno ubytování, potom musí zaměstnavatel uhradit i ubytování, jestliže jej zaměstnanec neměl možnost zrušit. Všechny tyto okolnosti se musejí vždy posuzovat individuálně podle konkrétního případu a jeho podmínek. Zaměstnanci mohou vzniknout i některé nutné vedlejší výdaje. I ty mohou mít souvislost s pracovní cestou, nikoliv s výkonem práce (§ 164 ZP). Je nutné vycházet z toho, že zaměstnanec by v místě konání pracovní cesty zřejmě neonemocněl, kdyby tam nebyl zaměstnavatelem vyslán. Tato okolnost obecně nemůže být k tíži zaměstnance. Ve výkladu autora je možné souhlasit pouze s tím, že zaměstnanec je povinen podle § 186 ZP bez zbytečného odkladu informovat zaměstnavatele, aby ten mohl rozhodnout o dalším postupu. I zde samozřejmě platí, že toho musí být zaměstnanec schopen.

Při určení výše stravného podle § 163 odst. 4 ZP je nutné upozornit na to, že od 1. ledna 2012, na základě novely zákoníku práce, je zmíněné ustanovení použitelné pouze pro účely tzv. tuzemských pracovních cest, a to na základě § 166 odst. 1 ZP.

Vykonávám pracovní pozici mzdové účetní a mám na starosti vyplácení cestovních náhrad. Na našem pracovišti se nemohu dohodnout s vedoucím oddělení, zda je zaměstnanec povinen vyplňovat a zároveň tím i účtovat stravné na cestovním příkazu, když stravné nechce. Podle mého názoru musí zaměstnanec před každým vysláním na služební cestu vyplnit tento cestovní příkaz a po ukončení pracovní cesty následně i proúčtovat stravné podle počtu hodin strávených na pracovní cestě. (Podle vnitropodnikové směrnice platné pro rok 2015 je to: 5 až 12 hodin 69 Kč; déle než 12, nejvýše však 18 hodin, 104 Kč; déle než 18 hodin 163 Kč.) Vedoucí si myslí, že zaměstnanec může, ale i nemusí vyplnit cestovní příkaz, a nemusí tedy uplatňovat náhrady na stravné, když je nechce. Prý záleží na zaměstnanci, jak se rozhodne, zda chce stravné proplatit, nebo ne. Jak mohu vedoucího přesvědčit, že mám pravdu?

Povinnost poskytovat cestovní náhrady je zaměstnavateli uložena v § 151 ZP. Rovněž je zaměstnavateli uloženo, aby předem písemně určil podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad (§ 153 odst. 1 ZP). Pouze v případě, že na tom zaměstnanec netrvá, nemusí být podmínky určeny písemnou formou, a to za předpokladu, že jsou práva zaměstnance na cestovní náhrady vzhledem k okolnostem nezpochybnitelná, např. vyplývají z knihy jízd nebo z jiné formy sledování průběhu pracovní doby zaměstnance (§ 153 odst. 2 ZP). Tyto povinnosti jsou tedy uloženy zaměstnavateli, nikoliv zaměstnanci. Proto také zaměstnanec není oprávněn k tomu, aby zaměstnavateli toleroval porušování povinnosti uložené mu zákonem. Zaměstnanec se může se zaměstnavatelem dohodnout, že mu nebude poskytnuta zúčtovatelná záloha až do předpokládané výše cestovních náhrad, kterou je jinak zaměstnavatel povinen zaměstnanci podle § 183 odst. 1 ZP také poskytnout. Naopak zaměstnanci je v § 183 odst. 3 ZP uložena povinnost, aby do 10 pracovních dnů po ukončení pracovní cesty předložil zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátil nevyúčtovanou zálohu. Zaměstnanec se může se zaměstnavatelem dohodnout na delší lhůtě k předložení potřebných dokladů, nikoliv však na tom, že tuto povinnost nesplní, protože tím by bylo zaměstnavateli znemožněno plnit povinnost výše uvedenou. Podle § 184 ZP se přiměřeně postupuje i při pracovní cestě, na kterou nebyla záloha poskytnuta. 

V § 302 písm. f) ZP je vedoucím zaměstnancům uloženo zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. Je proto zřejmé, že pokud příslušného vedoucího zaměstnance upozorníte na to, že ani on ani jeho podřízený zaměstnanec neplní své povinnosti tak, aby vám bylo umožněno řádně plnit své povinnosti mzdové účetní, pak veškerou odpovědnost za následky této situace přebírá tento vedoucí zaměstnanec. Tyto následky mohou spočívat nejen v uložení pokuty při kontrole příslušného inspektorátu práce, ale i v náhradě škody, která by zaměstnavateli vznikla, pokud by zaměstnanec, např. po skončení pracovního poměru, požadoval dodatečně proplacení svých nároků na cestovní náhrady včetně úroků z prodlení. Lhůta k uplatnění peněžitých nároků, tedy i cestovních náhrad, činí tři roky. Je velice pravděpodobné, že by v případném sporu uspěl, protože z vašeho dotazu vyplývá, že byl svým nadřízeným vedoucím zaměstnancem mylně informován o svých nárocích a způsobu jejich uplatňování. Na stravné totiž vyplývá právní nárok přímo ze zákoníku práce, aniž by zaměstnanec musel předkládat jiné doklady než prohlášení o dodržení předem určených podmínek pracovní cesty (zejména její délky) potvrzené příslušným vedoucím zaměstnancem.

Z publikace Cestovní náhrady. Koupit lze ZDE