Společná účast společníka a jeho zástupce na valné hromadě

autor: Mgr. Vladimír Janošek
publikováno: 13.11.2018

V judikatuře a doktríně není sporu o tom, že společník se nemusí účastnit valné hromady osobně, nýbrž může udělit plnou moc třetí osobě, aby ho na valné hromadě zastupovala. Názorová jednota však již nepanuje v tom, zda dává přímo zákon společníkovi právo účastnit se valné hromady společně se svým zástupcem. Domnívám se, že je třeba příslušná ustanovení zákona o obchodních korporacích vykládat tak, že společník toto právo má.

Nejvyšší soud v minulosti (na podkladě obchodního zákoníku) judikoval (ve vztahu k družstvu v usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004, a ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným v usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1110/2012), že zákon nedává členovi družstva (společníkovi) právo, aby byl na členské schůzi (valné hromadě) přítomen současně se svým zástupcem, kdy většina doktríny s tímto závěrem, zdá se, souhlasí.[1] Jde-li o akciovou společnost, pokud je mi známo, žádné obdobné rozhodnutí doposud přijato nebylo.[2] Z důvodů vyložených níže jsem přesvědčen, že shora uvedené vývody Nejvyššího soudu (stejně jako převažující části doktríny) správné nejsou.[3]

Tuto svou judikaturu Nejvyšší soud vybudoval na základě následující argumentace: „Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník tuto otázku výslovně neřeší, je třeba se dopracovat jejího řešení pomocí výkladu ust. § 240 odst. 2 ObchZ, a to především pomocí výkladu teleologického a logického. Jak správně uzavřel odvolací soud, je účelem institutu zastoupení zajistit členu družstva, který se nemůže zúčastnit členské schůze, možnost podílet se na jejím rozhodování prostřednictvím zástupce. Na takové zastoupení dává obchodní zákoník členu družstva právo. Jestliže je člen družstva přítomen na členské schůzi osobně, není zapotřebí, aby byl současně zastoupen v uvedeném slova smyslu. Účelem současné přítomnosti člena družstva a jeho zástupce proto nepochybně není zajistit členovi účast na členské schůzi, ale zástupce je přítomen za jiným účelem. Pak ale nelze dovodit právo člena na takové ‚zastupování‘ ze zákona a záleží pouze na členské schůzi, resp. na ostatních členech družstva, zda s přítomností zástupce člena, tj. nečlena družstva, jehož přítomnost zákon neupravuje, na členské schůzi souhlasí. Pokud k tomu dovolatelé namítají, že i v obchodněprávních vztazích platí zásada, že je dovoleno vše, co není zakázáno a co není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, lze k tomu uzavřít, že členská schůze družstva je orgánem družstva, a proto rozhodování o tom, jakými pravidly se bude řídit, je vnitřní záležitostí družstva a náleží – s výjimkou omezení stanovených zákonem – družstvu, resp. členské schůzi.“

Nejvyšší soud se dle mého soudu mýlí, pokud dovozuje, že je účelem institutu zastoupení zajistit společníkovi, který se nemůže zúčastnit jednání nejvyššího orgánu, možnost podílet se na jeho rozhodování prostřednictvím zástupce.

Zákon totiž (ať už obchodní zákoník, či zákon o obchodních korporacích) neredukuje přítomnost zástupce společníka na valné hromadě jen na případy, kdy se jí společník sám osobně účastnit nemůže. Jinými slovy, společník se může nechat zastoupit zástupcem i tehdy, pokud se (z jakéhokoliv důvodu) sám valné hromady účastnit nechce, byť by jinak mohl, anebo právě v případě, kdy zástupce má být jeho odborným doprovodem. Typicky se tak děje tehdy, když společník sám nemá dostatek znalostí pro výkon společenstevních práv. Potom zmocňuje zpravidla advokáta, aby jeho práva na valné hromadě náležitě hájil.

Právo účastnit se valné hromady je totiž jen jedním z práv, která s valnou hromadou bezprostředně souvisejí. Je přitom notorietou, že na valné hromadě společník může vykonávat i práva další (např. podávat žádosti o vysvětlení, protinávrhy, protesty apod.). Účast na valné hromadě proto nelze chápat ryze formálně, nýbrž v materiálním smyslu (její průběh, byť je dopředu znám pořad, nelze totiž nikterak předvídat a dopředu si opatřit potřebné pokyny od společníka).

Bez společné účasti společníka a zástupce na valné hromadě si nelze představit účinnou realizaci práva společníka podílet se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1, § 398 odst. 1 z. o. k. atd.). Mnohdy je totiž třeba (jak bylo shora naznačeno) na valné hromadě reagovat na neočekávanou situa­ci, jako je např. vznesený protinávrh, obsah podaného vysvětlení atd., a právě absence společné přítomnosti jak společníka, tak zástupce brání výměně jejich informací, poradě a udělování pokynů (průběžná komunikace s využitím technických prostředků přitom není dostačující, stejně tak jako komunikace v případě přerušení valné hromady).

Závěr Nejvyššího soudu o tom, že jestliže je společník přítomen na valné hromadě osobně, není zapotřebí, aby byl současně zastoupen v uvedeném slova smyslu, a že účelem současné přítomnosti společníka a jeho zástupce proto nepochybně není zajistit společníkovi účast na valné hromadě, ale zástupce je přítomen za jiným účelem, je tedy nedostatečně podložený a současně odporuje právu společníka (zejména minoritního) na efektivní právní pomoc ve věci správy vlastního (resp. cizího) majetku (investice) prostřednictvím odborníka.[4]

Jak již bylo shora vysvětleno, právě společná přítomnost společníka a jeho zástupce na valné hromadě skýtá záruku plnohodnotné účasti společníka na valné hromadě. Je třeba si přitom uvědomit, že valná hromada se koná zpravidla jen jednou ročně a mimo ni mají společníci (zejména akcionáři) jen omezenou možnost se podílet na řízení společnosti (resp. správě své investice). Argument ochranou vnitřních poměrů společnosti se mi pak ve světle této skutečnosti nejeví jako přesvědčivý. Před čím má být společnost chráněna? Před společníkem? Jeho zástupcem (nota bene osobou, která se jinak sama valné hromady účastnit může a která nemusí být ani společníkem společnosti)?

Je navíc iluzorní se domnívat, že majorita nechá klauzuli o společné účasti společníka a jeho zástupce na valné hromadě zakotvit do společenské smlouvy či že takové řešení prosadí ad hoc v rámci procedurálního rozhodnutí valné hromady (k čemuž výklad Nejvyššího soudu tenduje, viz v obdobném duchu znějící rozsudek ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010) za situace, kdy jí takový stav (informační asymetrie) v podstatě vyhovuje.

V této souvislosti lze poukázat na procesní předpisy, které společnou účast účastníka (strany) řízení a jeho zástupce při procesních úkonech, jako je např. jednání před soudem atd., nijak explicitně neomezují a k tomuto úsudku nelze dospět ani výkladem. V praxi to tedy nefunguje tak, že by např. advokát musel v případě přítomnosti účastníka na jednání povinně „za dveře“ či naopak.

Účel společné účasti účastníka a jeho zástupce při jednání před soudem (ve shora naznačeném smyslu) je názorně vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1540/2006: „Podmínku předpokládanou § 18 odst. 2 větou první o. s. ř., podle které se účastníku ustanoví tlumočník, jakmile takováto potřeba vyjde najevo, nelze poměřovat mírou možné intenzity ingerence dotčeného účastníka na dané řízení, tedy do jaké míry má tento účastník možnost ovlivňovat dané řízení, ale toliko fakticitou této potřeby bez jakýchkoliv dalších limitujících podmínek. Pouze v takovém případě může být zajištěna plnohodnotná účast účastníka na soudním jednání, neboť v opačném případě není zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že povinná byla v daném řízení zastoupena zmocněncem (§ 27 odst. 1 o. s. ř.). Takovýto zástupce sice chrání a prosazuje práva a oprávněné zájmy zastoupeného, avšak je zároveň povinen se řídit jeho pokyny, které mu můžou být, v návaznosti na skutečný průběh řízení, ze strany zastoupeného průběžně udíleny – přinejmenším ve smyslu takových pokynů zastoupeného zástupci, jež se vztahují ke skutečnostem, které vycházejí při jednání nově najevo. Pokud se zastoupený nemůže plnohodnotně podílet na jednání, protože mu nerozumí, nemůže ani využít možnosti aktivně v daném řízení – a to ani prostřednictvím zmocněnce – vystupovat, a nemůže proto ani odpovídajícím způsobem svá procesní práva a povinnosti vykonávat. Při opačném výkladu by právo na osobní účast zastoupeného při jednání soudu ztrácelo jakýkoliv reálný procesní smysl.“ Stejnou optikou by mělo být vykládáno i ust. § 168 a 399 z. o. k.

Neobstojí proto dle mého soudu názor, který se objevil v doktríně v tom směru, že: „V praxi může nastat situa­ce, kdy akcionář udělil plnou moc svému zástupci, a přesto se bude chtít valné hromady zúčastnit a hlasovat na ní. Tato situace není v zákoně upravena. Přijde-li tento akcionář na valnou hromadu, nelze mu v účasti bránit, neboť jde o jeho základní akcionářské právo. Potřeba zastoupení akcionáře prostřednictvím zástupce tím odpadá. Nelze obecně připustit, aby se valné hromady účastnil akcionář současně se svým zástupcem. Akcionářská práva může vykonávat pouze jediná osoba, jinak by mohlo docházet ke střetu mezi projevy vůle (ať již při hlasování, žádostech o vysvětlení, nebo uplatňování návrhů) ze strany akcionáře a jeho zástupce. Pro orgány valné hromady by v takových situacích nemuselo být zcela zřejmé, který projev vůle je navenek závazný. Účast obou osob na valné hromadě lze připustit, bude-li zástupce zmocněn jednat jen v rozsahu části akcií. Takto to musí být zapsáno v listině přítomných. Budou-li obě osoby chtít být přítomny na valné hromadě, lze takovou situaci řešit dohodou obou osob s tím, že jedna z nich se zaregistruje jako akcionář a druhá se bude účastnit jako jeho host, bude-li účast hostů na valné hromadě připuštěna. Valná hromada totiž není otevřeným fórem, kterého se může kdokoliv účastnit. Valné hromady se mohou účastnit akcionáři nebo osoby oprávněné k účasti. Jak potvrzuje dosavadní judikatura (NS 29 Odo 701/2004), o účasti jiných osob na valné hromadě mohou rozhodnout sami akcionáři společnosti, a to zásadně rozhodnutím na valné hromadě.“[5]

Soudím, že právo společníka účastnit se valné hromady a na ní vykonávat další (související a nutno říci základní) společenstevní práva nelze omezovat (ex ante paušálně pro všechny případy) restriktivním výkladem právních předpisů tolikove snaze předejít případným komplikacím při zjišťování, kdo v dané věci jednal, zda společník, či zástupce. Tuto otázku bude proto třeba řešit vždy ad hoc podle okolností konkrétního případu, s tím, že rozhodující bude (většinou) zápis v listině přítomných společníků. V praxi zpravidla bude zaregistrován jako přítomný zástupce a akcionář jako host. Ostatně, pokud judikatura a doktrína (mylně) dovozují, že společná účast je možná jen na základě rozhodnutí valné hromady či ujednání ve společenské smlouvě, stěží může argument o znepřehlednění průběhu valné hromady sám o sobě obstát.

Je však vhodné zmínit, že obdobná argumentace není zcela ojedinělá, viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 14 Cmo 46/2015: „Udělení plné moci k zastoupení jen na část programu valné hromady (ať už na valné hromadě upraveného, či nikoliv), připustit nelze. Takové omezení by se totiž příčilo podstatě a účelu institutu zastoupení společníka na valné hromadě, jak výstižně argumentuje soud prvního stupně, a v praxi by vedlo mimo jiné k nejistotě a znepřehlednění prezence účastníků, průběhu valné hromady, její usnášeníschopnosti a výsledků hlasování.“ Skutečně lze omezovat autonomii vůle jednotlivce, v jakém rozsahu zmocní třetí osobu k zastoupení, argumentem administrativního charakteru? Proč by společník nemohl zástupce zmocnit k účasti jen na část valné hromady (argument a fortiori)? V jakém směru omezení zástupčího oprávnění odporuje podstatě a účelu institutu zastoupení společníka na valné hromadě? Společník nemůže mít legitimní zájem na tom, aby zástupce např. po třetím bodu pořadu jednání valnou hromadu opustil, a tím snížil její kvorum (k ochraně společnosti srov. § 447 o. z.)?

Závěr (mnou proponovaný), že přímo zákon dává společníkovi právo, aby byl na valné hromadě přítomen současně se svým zástupcem, neodporuje ani jazykovému (resp. logickému) výkladu dotčených ustanovení. Tak např. podle § 399 z. o. k. věty první platí: „Akcionář se zúčastňuje valné hromady osobně nebo v zastoupení.“ Vzhledem k tomu, že před spojkou „nebo“ není čárka, jedná se (při předpokladu racio­nálního zákonodárce) o poměr slučovací, a nikoliv vylučovací, akcionář se tak může účastnit valné hromady osobně, v zastoupení či právě společně se svým zástupcem.[6]

Společná účast společníka a zástupce na valné hromadě (bez opory v zakladatelském dokumentu či souhlasu valné hromady) je zcela běžná i v zahraničí, srov. např. Polsko (§ 412 KSH[7]) – A. Strzepka: Komentarz Kodeks spolek handlowych, C. H. Beck, 2015, str. 1017: „Akcjonariusz moze tez uczestniczyc w zgromadzeniu osobiscie, ale prawo glosu wykonywac przez pelnomocnika (por. np. P. Antoszek, Charakter prawny aktu, wyr., SN z 18. 7. 2014 r., IV CSK 640/13, Legalis)“, či Rakousko (§ 113 odst. 1 AktG[8]) – Hausman­ninger, Gratz, Justich: Handbuch zur Aktiengesellschaft,LexisNexis Verlag ARD Orac, 2012, str. 460: „Jeder Aktio­när, der zur Teilnahme an der HV berechtigt ist, kann einen Bevollmächtigten, zu seiner Vertretung im Rahmen jeder von der AG angebotenen Teilnahmeform bestellen, der im Namen des Aktionärs and der HV teilnimmt und dieselben Rechte hat wie der Aktionär, den er vertritt… Dessen ungeachtet ist es dem entsprechend legitimierten Aktionär gestattet, dennoch ist eigener Person in der HV zu erscheinen und selbst seine Rechte wahrzunehmen.“ apod. 

Závěr 

Toto pojednání lze tedy shrnout tak, že jak obchodní zákoník, tak i zákon o obchodních korporacích, resp. zásady, na nichž jsou oba tyto kodexy vystavěny, nebrání společné účasti společníka a zástupce na valné hromadě, s tím, že však společenstevní práva může vykonávat pochopitelně jen jeden z nich. Závěry doktríny a judikatury pak nepřípustně omezují efektivní výkon základního práva společníka podílet se na řízení společnosti (a na ochraně své investice), a je tedy načase je přehodnotit.

Autor Mgr. Vladimír Janošek je advokát v Praze, trvale spolupracuje s ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.