Sousedská práva: Imise

autor: JUDr. Jiří Spáčil, JUDr. Dušan Hrabánek a kolektiv
publikováno: 28.12.2015

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se má vlastník se zdržet všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním po-měrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Imise je výraz latinského původu (immissio) a pro naše účely, kvůli lepšímu pochopení obsahu, lze jej přijatelně přeložit slovy „vhánění“, popřípadě „vpuštění“ nebo „vnikání“. Jsou tu však i imise výslovně v tomto ustanovení neuvedené. I proti těmto imisím se lze bránit, neboť tu jde o rušení vlastníkova práva podle § 1012 věty druhé o. z.; shora citovaný výčet imisí je ostatně příkladmý (demonstrativní). V literatuře se obvykle uvádí, že imisemi je např. vypouštění vody nebo splašků, prach nebo popel zviřovaný na pozemku, prudké osvětlení nebo naopak stínění, teplo z teplovodního vedení, zápach ze žumpy a ze záchodu, znečišťování půdy, psí štěkot, hluk, zápach, přelétání míčů, obtěžování včelami, holuby, hlodavci, hmyzem, a to jak v důsledku užívání pozemku, tak i zanedbávání jeho údržby.

Vlastník věci je, obecně řečeno, oprávněn při svém užívání nemovitosti si počínat tak, že účinky jeho jednání (hluk, světlo, kouř apod.) se projeví i na sousední nemovitosti. Avšak ve všech případech je omezen už ze zákona, bez sousedova zásahu resp. zákazu, a je povinen zdržet se takových imisí, pokud přesahují míru přiměřenou poměrům (resp. limity stanovené právním předpisem).

Imisí je pronikání účinků činnosti, konané na jedné nemovitosti, na nemovitost druhou (R 37/1985). Imise je tedy zásah do sousedova užívání nemovitosti, jeho specificky definovaný druh; jde tu o kolizi výkonu dvou vlastnických práv, kterou řeší § 1013 o. z. (R 65/1972, s. 247 a 249; R 37/1985, s. 145, odst. 4 a 5, s. 146, odst. 1 a 2). Podstata imisí je v tom, že konání (výjimečně i nekonání, viz dále) na jedné nemovitosti má účinky na nemovitosti druhé. Nemá-li zásah do práva zdroj v počínání vlastníka věci, který koná to, co by – nebýt obtěžování jiného – bylo jeho právem, nejde o imisi, ale o zásah do práva ve smyslu § 1040 a násl. o. z. (např. někdo složí na cizím pozemku stavební materiál nebo porazí strom). Toto rozlišení je pro praxi významné; míra přiměřená poměrům je pro posouzení přípustnosti významná jen u imisí, které představují pouhé obtěžování. Jde-li o vážné ohrožení práva nebo o zásah do vlastnického práva podle § 1040 a násl. o. z., je třeba poskytnout vlastníkovi ochranu bez ohledu na tuto míru.

Občanský zákoník rozlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové, které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost.

Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se především projevují následky, ty se však šíří i na nemovitosti sousední, přičemž nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen takový zásah je neoprávněný (R 37/1985, s. 143, odst. 6 a 7). Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět (R 50/1985, s. 237, odst. 3).

Zákon tedy činí např. rozdíl mezi vehnáním drůbeže na sousedův pozemek (to je vždy zakázáno) a samovolným vnikáním drůbeže volně vypuštěné (to může být např. ve venkovských poměrech za určitých okolností přípustné).

Může jít jak o obtěžování vlastníka samého, tak i o členy jeho rodiny, domácnosti, popř. o osoby, které se svolením souseda užívají jeho nemovitost (např. nájemce). To je např. u pachu, kouře a hluku. Tam jde o bezprostřední obtěžování osob. Jiné imise nemají takový charakter osobního obtěžování a jde spíše o vliv na nemovitost samu, jako u popílku, u tekutých a pevných odpadů a stínění. Některé druhy imisí mohou mít význam obtěžování jak přímo osoby, tak i jen nemovitosti. Nakonec však obojí druh obtěžování (rušení) naplňuje podstatu probíraného ustanovení. K problematice obtěžování a k výkladu pojmu „míra přiměřená poměrům“ viz bod 2 písm c) této kapitoly.

Sousedova tolerance neznamená, že imise přestaly být neoprávněné. Změní-li se soused (např. dům koupí někdo jiný), může jejich neoprávněnost uplatnit bez ohledu na chování svého právního předchůdce.

Imise, ke které došlo jen jednou, je právně nevýznamná, nehrozí-li reálně nebezpečí jejího opakování. Tak jestliže někdo omylem užije k topení nekvalitní palivo a v důsledku toho obtěžuje souseda kouřem nad míru přiměřenou poměrům, přičemž z jeho postoje je zjevné, že nehrozí opakování, nemůže být úspěšně žalován; v době vynesení rozsudku by tu totiž již imise nebyla, žalobce by nebyl nijak ohrožen a nebyl by důvod mu poskytovat ochranu. Jestliže by však žalovaný byť po jediné imisi tvrdil, že se nic nestalo a že bude (závadné) jednání opakovat, nebylo by možno žalobci ochranu odepřít.

Nárok uplatněný žalobou, kterou se obtěžovaný žalobce domáhal i odstranění následku rušení, je nárokem na plnění povinnosti, která přechází na dědice původního žalovaného. Pokud však se požadoval jen zákaz určité činnosti (tj. pokud by byla uložena povinnost zdržet se určitých imisí), bude záviset otázka eventuálního přechodu pasivní legitimace na právní nástupce žalovaného na tom, z čeho vyvozoval žalovaný své oprávnění na tuto činnost. Tvrdil-li např., že vykonával své oprávnění vyplývající z věcného břemene nebo z jiného vztahu, který nebyl vázán na jeho osobu, lze předpokládat, že žalobce má právní zájem na tom, aby požadovaný zákaz byl vysloven i proti právním nástupcům žalovaného. I když se sice rušení nedopustili, nelze totiž vyloučit nebezpečí, že jako právní nástupci budou chtít pokračovat ve výkonu údajných oprávnění svého právního předchůdce (R 65/1972, s. 238 a 239). K procesnímu nástupnictví v řízení podle § 1012 a násl. o. z. viz též kapitolu IV., bod 4 písm. i).

Kdo je chráněn proti imisím a proti komu ochrana směřuje (a kdo tedy může být žalobcem a žalovaným v soudním sporu z imisí)? Na oprávněné straně vztahu z imisí by podle doslovného výkladu § 1013 o. z. měl stát rušený vlastník pozemku. Zákon zřejmě vychází z toho, že stavba je součástí pozemku, takže uvedené ustanovení se uplatní i tehdy, je-li žalobce rušen při užívání stavby. Protože však i nadále budou některé stavby samostatnými předměty právních vztahů (věcmi), je dosah tohoto ustanovení patrně širší. Tam, kde se budova nestane součástí pozemku, bude účastníkem tohoto vztahu na straně rušící i rušené i vlastník budovy. Ačkoli ochrana proti imisím je vymezena úžeji než v § 127 odst. 1 o. z. 1964, přesto ji bude moci s ohledem na § 1044 o. z. uplatnit i nájemce či jiná osoba oprávněná užívat pozemek („mít jej u sebe“), jakož i poctivý, řádný a pravý držitel, a snad per analogiam i vlastník movité věci (spory o tom, zda tomu tak je, mají jen akademickou povahu, neboť v praxi se takové žaloby neobjevují; vlastníci movitých věcí jsou též chráněni podle § 1012 věty druhé o. z.).

Žalovaným je vlastník pozemku nebo stavby, ze které rušení vzchází, pokud ovšem má právní možnost rušení zabránit (tedy nelze jej úspěšně žalovat např., pokud je zákonem jeho právo omezeno ve prospěch rušitele, vůči kterému nemá žádné donucující prostředky). V případě, že rušitelem je někdo jiný, je vlastník i tak (vedle rušitele) odpovědný z titulu imise bez ohledu na zavinění (např. nájemce bytu soustavně porušuje noční klid v ulici tak, že v bytě pouští hlasitou hudbu). Je pak věcí žalovaného vlastníka, aby vůči rušiteli sjednal nápravu (např. výpovědí z nájmu bytu). Žalován ovšem může být i vlastník movité věci, např. hlučného motocyklu (ostatně generální klausule § 1012 o. z. se týká i věcí movitých). Zjevně by bylo neekonomické upírat ochranu i proti osobě oprávněné užívat věc (např. nájemci sousedního pozemku), pokud tímto užíváním vyvolává imise.

V literatuře se lze setkat s názorem, že žalobcem (a žalovaným) v řízení podle § 1013 odst. 1 o. z. může být jen vlastník pozemku; jiné osoby, zejména nájemci, se ochrany domáhat nemohou, musí žádat vlastníka, aby zjednal proti sousedovi nápravu.[1] Tento názor však není přesvědčivý a zde zastáváme jiné řešení, pro které ostatně svědčí i § 1044 o. z.[2] Otázka promlčení práva na ochranu proti imisím je sporná, patrně však se toto právo nepromlčuje.

Nepromlčuje se totiž právo vlastnické, od kterého je právo na ochranu proti imisím odvozeno (§ 614 o. z.). Pokud imise trvají, lze se stále domáhat ochrany, pokud pominuly a nehrozí jejich obnovení, není o co vést spor. Lze však vydržet služebnost ve formě práva zasahovat do vlastnického práva souseda imisemi. K vydržení nestačí ovšem pouhý dlouhodobé nerušené konání imisí, byla by třeba řádná, poctivá a pravá držba práva ze služebnosti; o tom jsme již pojednali.

Soud musí v odůvodnění rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nepřímé imisi rozhodnutí výslovně uvést, jakou míru obtěžování považuje za přiměřenou poměrům a jaká je míra v konkrétním případě (z těchto údajů bude vycházet i soud v řízení o výkon rozhodnutí – viz R 14/2006). Tedy v řízení o výkon rozhodnutí soud bude zkoumat, zda míra imisí klesla pod úroveň prohlášenou v rozsudku za přiměřenou poměrům.

Imise vyvolané provozem závodu nebo podobného zařízení

Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. privileguje imise, které vznikají důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen. Soused postižený takovými imisemi má právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

Tato výjimka vychází z § 364a OZO, který v Rakousku dodnes platí; při výkladu § 1013 odst. 2 o. z. lze proto vycházet z rakouských zkušeností.[3] Účelem tohoto ustanovení je ochrana průmyslového, resp. živnostenského podnikání. Vylučuje se proto ochrana postiženého souseda průmyslového závodu negatorní žalobou; soused tedy nemůže zabránit provozu závodu v rozsahu, ve kterém byl úředně povolen.

Výjimka § 1013 odst. 2 o. z. se nevztahuje na přímé imise, ani provozovatel závodu nemůže tedy imise na pozemek souseda přímo přivádět. Privilegovanými jsou jen ty imise, které jsou typické pro daný provoz. Rovněž proti imisím, které jdou nad rámec úředního povolení, se lze bránit negatorní žalobou. Nepatří sem ani imise vyvolané zřizováním (zhotovováním) závodu nebo jiného zařízení, např. stavbou továrny nebo kanalizace. Je-li tedy na sousedním pozemku povolena skládka komunálního odpadu, nemůže se soused bránit obvyklému zápachu z takového odpadu. Bude však úspěšný s negatorní žalobou, pokud skládka začne hořet, nebo pokud se zápach zhorší proto, že provozovatel na skládku vozí i nepovolený odpad.

 Pojem „závod“ je vymezen v § 502 o. z.; je to „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti“; podle důvodové zprávy jde o nahrazení pojmu „podnik“. Je otázkou, co se rozumí „podobným zařízením“. Literatura k OZO sem řadila zejména živnostenské provozovny; ty jsou nyní zahrnuty pod „závod“. Dále sem byly řazeny např. železnice, kanalizace, vodní díla. Jiným zařízením není stavba (pokud není součástí závodu); stavbě se může soused bránit v řízení na ochranu držby podle § 1004 o. z. nebo žalobou o zákaz zřizovat stavbu v těsné blízkosti hranice pozemků podle § 1020 o. z.

Rakouské právo nepovažuje každé zařízení schválené úředně za „úředně schválené zařízení“ ve smyslu § 364a OZO. Relevantním je jen zařízení schválené v takovém řízení, v němž byla dostatečně zohledněna práva sousedů. Tento požadavek je splněn zejména tehdy, pokud je sousedům přiznáno procesní postavení strany v takovém řízení tak, aby svůj zájem na ochranu před imisemi mohli uplatnit jako subjektivní veřejné právo.

Vždy je třeba zkoumat, co bylo předmětem úředního schválení. Pod komentované ustanovení nebudou patřit imise vyvolané činnostmi, které nebyly úředně schváleny proto, že schválení nevyžadují, nebo proto, že potřebné schválení nebylo vyžádáno či uděleno, stejně jako imise překračující rozsah schválení. Rakouská judikatura např. dospěla k závěru, že hluk vyvolaný zákazníky nespadá do rozsahu § 364a OZO, protože v povolovacím řízení nejsou zohledněna ohledně těchto účinků provozu práva sousedů, a je tak možné uplatnit negatorní žalobu (usnesení rakouského OGH 3 Ob 2413/96s). Naproti tomu § 1013 odst. 2 se uplatní, i když újma „byla způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo“. Patrně není – stejně jako podle OZO – rozhodné, zda úřad o těchto okolnostech nevěděl, nebo sice věděl, ale provoz přesto povolil. Rakouské právo vykládá tento dovětek restriktivně – týká se opět jen imisí, které jsou pro daný provoz typické.

Je-li provoz závodu či zařízení úředně schválen, pak namísto žaloby na ochranu proti imisím nastupuje žaloba na úhradu újmy jimi způsobené, a to bez ohledu na to, zda postižený soused v povolovacím správním řízení uplatnil námitky či nikoli, a zda jim bylo vyhověno. Povolení rovněž musí být v právní moci.

Autoři podotýkají, že s aplikací tohoto ustanovení nejsou zkušenosti, neexistuje k němu judikatura a – zatím s výjimkou zmíněného článku E. Dobrovolné a J. Spáčila a jejich výkladu ve III. dílu komentáře k občanskému zákoníku z nakladatelství C. H. Beck – ani relevantní literatura. Proto se názory zde uvedené mohou dále vyvíjet.

Stínění sousedního pozemku a stavby; obtěžování světlem, odnětí výhledu

Stínění může nastat v důsledku růstu stromů a keřů, anebo ve spojitosti s budovou na sousedově pozemku. V soudním řízení nelze žádat ochranu proti imisím, které teprve hrozí, ale jen proti imisím již nastalým; proto ochranu proti stínění zamýšlenou stavbou je třeba uplatnit ve stavebním řízení. Proti stavbě se může soused bránit také v řízení na ochranu držby podle § 1004 o. z.

Podle § 1020 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.

Je-li třeba ke zřízení stavby veřejnoprávní oprávnění vydané v řízení, ve kterém je soused účastníkem (zejména územní rozhodnutí, stavební povolení), pak je třeba tuto námitku uplatnit ve správním řízení; pokud se tak nestane, resp. bude-li námitka uplatněna neúspěšně, nelze stejný nárok později uplatnit „cestou práva“, tedy v soudním řízení. Opačný přístup by znamenal popření principů stavebního řízení, zejména zásady koncentrace řízení, a vystavoval by stavebníka neúměrné nejistotě. Pokud neměl soused možnost ve stavebním řízení námitky uplatnit, ať již proto, že takového řízení nebylo ke zřízení stavby třeba, že soused stavěl bez povolení nebo proto, že byl úřadem opomenut, může žádat o ochranu soud. Důvodová zpráva uvádí: „Navržené ustanovení se nedotýká případů, kdy si soused opatří k zřízení stavby veřejnoprávní titul (zejména stavební povolení); v těchto případech se uplatní ustanovení o ohrožení držby“ (§ 1004 o. z.).

Rozumný důvod pro zákaz bude spočívat především v tom, že existence stavby by vyvolala relevantní imise (§ 1013 odst. 1 o. z.), zejména stínění či odnětí volného přístupu vzduchu, které by mohlo vést k zavlhání jiné stavby; samotnému odnětí vyhlídky, není-li právně zajištěna, takto patrně nelze zabránit. I zde je ponechána volnost uvážení soudu.

Občanský zákoník umožňuje bránit se i negativním vlivům stromů sázených v těsné blízkosti hranice sousedních pozemků. V § 1017 tak dává vlastníkovi pozemku, který pro to má rozumný důvod, právo požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. Výjimkou jsou situace, kdy je na sousedním pozemku les nebo sad, kdy tvoří stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Rozumným důvodem může být jak stínění, tak i jiné (i hrozící) ohrožení, např. – jak uvádí důvodová zpráva – „rozumný důvod bude např. mít vlastník zemědělského pozemku, počne-li soused v těsné blízkosti hraniční čáry sázet stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu i pod zemědělským pozemkem nebo které hrozí v budoucnu tento pozemek zastínit apod. Stejně tak bude mít např. vlastník pozemku s domem nedaleko hraniční čáry rozumný důvod bránit se, zasadí-li soused při hraniční čáře např. mladý exemplář jírovce maďalu, protože kořeny vzrostlého jedince tohoto druhu mohou dům vážně poškodit“.

Soud může podle § 1017 o. z. nařídit sousedovi pokácet strom jen tehdy, pokud kácení nebrání předpisy veřejného práva – zejména se jedná o § 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který kácení určitých dřevin podmiňuje povolením příslušného orgánu ochrany přírody. Podrobnosti potom upravuje vyhláška č. 189/2013 Sb. Pokud by soud měl nařídit kácení takové dřeviny, měl by si předem vyžádat stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody; jinak by rozhodnutí nemuselo být vykonatelné.

Pro obě citovaná ustanovení platí, že ne každou stavbu a ne každý strom v těsné blízkosti hranice pozemků je soused povinen odstranit. V obou případech musí postižený soused prokázat rozumný důvod. Jedná se totiž o střet dvou vlastnických práv, která mají obecně stejný obsah, a právo jim poskytuje stejnou ochranu – soud proto musí v každém jednotlivém případě vážit, zda je (hrozící) obtěžování žalujícího souseda vážnější újmou, než je újma, která vznikne žalovanému vlastníkovi tím, že bude muset odstranit stavbu nebo stromy, případně se zdržet jejich zřizování (sázení).

Proto lze doporučit, aby stromky sázeli vlastníci raději dále od hranic v přiměřené vzdálenosti pro ten který druh stromu, raději keře a krsky, než stromy vyrůstající do výše, s rozložitou korunou. U keřů a zákrsků zpravidla nebude možné hovořit o stínění, které obtěžuje souseda nad míru přiměřenou poměrům.

Podstatné rovněž je, že občanský zákoník v případě staveb a stromů v těsné blízkosti hranic výslovně poskytuje ohroženému sousedovi právo na preventivní ochranu. Se žalobou se tedy nemusí čekat, než bude stavba postavena nebo stromy vyrostou. Zřejmě postačí, zahájí-li soused stavbu (výsadbu), nebo dokonce, pokud je zřejmý jeho úmysl tak neprodleně činit. Lze tedy spíše doporučit neváhat s obranou, neboť v rámci poměřování oprávněných zájmů obou sousedů je obecně méně vážná újma spočívající v zákazu stavět, než v příkazu odstranit již postavenou stavbu; stejně tak může být podstatná otázka, proč se soused nebránil už v době, kdy se s výsadbou (stavbou) započalo.

Stínění se – vedle shora uvedených ustanovení § 1017 a 1020 o. z. – lze bránit obecnou žalobou na zákaz imisí podle § 1013 o. z. Na rozdíl od § 1017 odst. 1, podle kterého může soud uložit žalovanému sousedovi, aby kácel stromy, může soud podle § 1013 o. z. uložit pouze povinnost zdržet se konkrétně vymezeného zásahu.

Případem podobným stínění je i odnětí světla zastíněním sousedova okna. V R 65/1972 se uvádí, že „správne napr. s takýmto odôvodnením zaviazal Okresný súd v Prievidzi vo veci sp. zn. 5 C 90/69 žalovanú, aby odstránila drevenú tabuľu, ktorú postavila na svojom pozemku v 60 cm vzdialenosti od novo prerazeného obloka v dome žalobcu. Zistil, že ide o oblok, prerazený v detskej izbe s povolením ONV a s dodržaním požiadavky, že oblok bude zamrežovaný, opatrený nepriehľadným sklom a nebude sa môcť otvárať. Žalobe bolo vyhovené, keďže postavením tabule, ktorá zabraňuje prístupu svetla do detskej izby a špatí výhľad z domu žalobcu, zneužila žalovaná svoje vlastnícke právo“.

Imisí může být i situace zcela opačná, souseda lze totiž obtěžovat také světlem. Termínem „světlo“ je v § 1013 odst. 1 o. z. zřejmě míněno především oslňování a jiné osvětlování ze zdrojů umělých, pomocí reflektorů a jiných zařízení, a to nejen v noci, ale i ve dne. Není však vyloučeno, že by mohlo dojít k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům též odraženým nebo soustředěným světlem slunečním, pomocí zrcadel, reflektorů apod.

Zajímavá je problematika výhledu přes sousedův pozemek. Pokud výhled není zajištěn nějakým oprávněním (služebnost apod.), nepovažujeme samo odnětí nebo omezení výhledu za zásah do práva. Vlastník má totiž právo na prostor nad a pod povrchem svého pozemku, nikoli však na rozhled mimo jeho pozemek. Výhledem tu míníme ovšem pohled na krajinu; kdyby však šlo o odnětí světla a přívodu vzduchu, mohlo by už o zásah jít.

Rušení vodou, pevnými a tekutými odpady; obtěžování kouřem a zápachem

Mezi imise vyjmenované v § 1013 odst. 1 o. z. patří i odpad, voda, kouř, prach, plyn a pach.

U vody považuje zákon za stav souladný s právem v zásadě ten, který odpovídá přirozeným vodním poměrům sousedních pozemků. Proto v § 1019 odst. 1 druhé větě o. z. stanoví, že „vlastník pozemku níže položeného se nemůže bránit přirozenému stékání vody ze sousedova pozemku položeného výše, zejména pokud tam voda pramení nebo odsud teče v důsledku deště nebo oblevy“. Platí to ale i obráceně – je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může jeho vlastník na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby nebránil odtoku vody v rozsahu, ve kterém sám vodu nepotřebuje.

Kdy je pro níže položený pozemek nutný přítok vody, závisí zejména na způsobu využití tohoto pozemku; přihlédnout je třeba i k tomu, zda je na pozemku k dispozici voda z jiných zdrojů. Ke způsobu využití se přihlíží i při posouzení, zda vlastník „horního“ pozemku sám vodu potřebuje. Míněna je přitom potřeba spojená s “horním“ pozemkem, potřebou evidentně není zachycování vody a její odvoz nebo odvádění jinam.

Nemůže-li se vlastník níže položeného pozemku bránit přirozenému přítoku, znamená to, že se naproti tomu může bránit přítoku umělému, tedy takovému, který je (byť nechtěně) způsoben úpravami výše položeného pozemku, popř. stavby, která na něm stojí. Může jít například o situaci, kdy vlastník výše položeného pozemku tento pozemek vyasfaltuje, čímž zabrání přirozenému vsakování dešťové vody, a ta následně stéká na pozemek souseda, případně je tam dokonce svedena. Podobně se lze bránit i zaplavování (podmáčení) pozemku způsobenému tím, že vlastník pozemku níže položeného zabránil přirozenému odtoku vody (např. postavil hráz). V obou případech může postižený vlastník požadovat, aby soused uvedl svůj pozemek do stavu, při kterém nebude vodou obtěžován (tj. zpravidla do původního stavu).

Vedle toho dává § 1019 odst. 1 o. z. vlastníku pozemku právo, aby soused upravil stavbu tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Typicky se tedy může vlastník domáhat, aby sousedu bylo uloženo vybavit stavbu okapem nebo zásněžkami, případně aby okap byl sveden jinam, než na jeho pozemek. Pravidelně se bude jednat o stavbu stojící poblíž hranice pozemků, u vzdálenějších staveb bude efektivnější klasická negatorní žaloba podle § 1013 o. z. – lze-li totiž stékání vody na sousedův pozemek zamezit efektivně i jinak, než právě úpravou stavby (např. vykopáním strouhy), není důvod vlastníku stavby ukládat její úpravu.

Odpady bývají sousedé málokdy obtěžováni přímo, ledaže by byl odpad přímo vyvážen na pozemek souseda, případně tam vyvedeno vedení odpadních tekutin nebo plynů. Takové přímé přivádění imisí je podle § 1013 odst. 1 o. z. druhé věty bez ohledu na místní poměry zakázáno; zejména vyvážení pevných odpadů se lze bránit i vlastnickou žalobou podle § 1042 o. z., popř. i žalobou proti zásahu do držby (§ 1003 o. z.).

Imisí tekutým odpadem však může být např. unikání močůvky ze zemědělských a jiných areálů, případně únik odpadních vod ze žumpy. Je nepochybné, že tekuté odpady mohou obtěžovat pachy. Může jít ovšem také o obtěžování tím, že tečou na sousedův pozemek. Také mohou vyvolat znečištění podzemních vod. Pevnými odpady mohou být různé skládky či komposty, odkud se mohou šířit hlodavci i hmyz, ev. podle okolností i jiný druh obtěžování.

Obtěžovaný by se tu mohl domáhat toho, aby se soused zdržel obtěžování pevnými či tekutými odpady. Soud by opět nevyslovil příkaz provést změny, ale zakázal by další obtěžování; bylo by na povinném, aby sám provedl přiměřená opatření postačující k tomu, aby neobtěžoval takovými odpady souseda. Nejspíše by pak šlo o likvidaci či přemístění zdroje rušení.

Působení vody na zdivo vodního mlýna, který byl pro takové působení určen, je třeba posuzovat jinak než působení vody na jinou budovu; takové působení by bylo možno označit za obtěžování (imisi) jen v případě, že by přesahovalo míru u vodních mlýnů obvyklou (NS sp. zn. 2 Cdon 1886/97, Soudní rozhledy 10/1999).

Nepochybně lze doporučit, aby odpadová žumpa, kompost, hnojiště, jakákoli skládka odpadů se neumisťovaly blízko sousedových hranic. Jde o pachy, které s tím bývají spojeny (dodáváme, že může jít i o semeniště hmyzu a hlodavců, což je též imise). Také obtěžování pachem, jde-li o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, znamená zásah, nepřípustnou imisi (R 37/1985, s. 148, odst. 2 a 4). U soudu se však lze domáhat jen vyslovení příkazu zdržet se takového zásahu a není možné spojit s tímto požadavkem také požadavek na odstranění nebo přemístění odtokových a odpadových kanálů, žump apod. (R 50/1983, s. 239 odst. 2). Soud však vyhověl žalobě a uložil žalované postavit zeď, aby zamezil dalšímu intenzivnímu obtěžování zápachem, když ostatní prostředky nebyly účinné.

Dalším druhem imisí jmenovaných v § 1013 odst. 1 o. z. je šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par. Tento druh imisí se může šířit z nemovitostí občanů, například může jít o kouř z ohňů nebo z kamen či pecí. Avšak druh těchto imisí je závažnější v případě továren, které provozují činnost jim vykázanou, při které takovýto druh látek šířících se na sousední nemovitosti může vznikat. Jmenujme například cementárny, elektrárny, nebo jiné podniky, z jejichž vysokých komínů vylétá nad okolí popílek, prach, ze kterých se šíří kouř a plyny.

Jde-li o úředně schválené závody, je třeba postupovat podle § 1013 odst. 2 o. z. [srov. výše písm. b) této kapitoly].

Může také například jít i o takové použití zemědělského hnojiva či jiného chemického prostředku, které zasáhne nepříznivě pozemky sousedící s hnojeným pozemkem (stromoví, keře, sadbu, osivo) a poškodí očekávanou úrodu nebo rostliny; může též poškodit včelstva, popřípadě kontaminovat pitnou vodu, popř. i vodu určenou na zalévání. To může být výsledkem hnojení z letadla, nebo jiným rozstřikováním hnojiv, zvláště za větru. Zde je v první řadě dán nárok na náhradu škody; postup podle § 1013 odst. 1 by přicházel v úvahu, pokud by šlo o opakované jednání.

Nakládání s odpady upravuje zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Uvádíme některá ustanovení významná pro sousedské vztahy. Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit (§ 3): [Patří sem např. materiály kontaminované nebo znečištěné běžnou činností (např. zůstatky z čištění, obalové materiály, nádoby, atd.), nepoužitelné součásti (např. použité baterie, katalyzátory apod.), znečištěné materiály (např. oleje znečištěné PCB apod.), výrobky, které vlastník nepoužívá nebo nebude více používat (např. v zemědělství, v domácnosti, úřadech, prodejnách, dílnách apod.), jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin]. Obec ve své samostatné působnosti stanoví obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Obec je povinna zajistit místa pro odkládání veškerého komunálního odpadu produkovaného fyzickými nepodnikajícími osobami na jejím katastrálním území. Obec je povinna zajistit místa pro oddělené soustřeďování složek komunálního odpadu, minimálně nebezpečných odpadů, papíru, plastů, skla, kovů a biologicky rozložitelných odpadů. Fyzické osoby a původci odpadů zapojení do systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů zavedeného obcí jsou povinni v souladu s obecně závaznou vyhláškou obce komunální odpad a odpad podobný komunálnímu odpadu třídit a odkládat odděleně na místa k tomu obcí určená, pokud s odpadem nenakládají nebo se jej nezbavují jiným způsobem stanoveným tímto zákonem. (§ 17). V § 17a je upraveno vybírání poplatků za komunální odpad.

Zákon též upravuje nakládání s kaly, za které považuje mimo jiné kal ze septiků a jiných podobných zařízení. Upraveny jsou povinnosti při používání kalů při hnojení či zúrodňování půdy a na určitých pozemcích je použití kalů zakázáno (§ 33). Regulováno je i nakládání s autovraky (§ 37): Každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Vlastník vozidla před jeho předáním takové osobě je povinen umístit vozidlo na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí, ani nenaruší estetický vzhled obce či přírody nebo krajiny. Vozidlo umístěné v rozporu s tím („opuštěné vozidlo“) přemístí obecní úřad bezodkladně na náklady jeho vlastníka na vybrané parkoviště. Informaci o umístění opuštěného vozidla na vybrané parkoviště zveřejní obecní úřad na své úřední desce. O umístnění vozidla písemně informuje jeho vlastníka, pokud je ho možné identifikovat. Pokud vlastník nepřevezme vozidlo z vybraného parkoviště po marném uplynutí lhůty 2 měsíců od informování vlastníka a v případě nemožnosti jeho identifikace od zveřejnění informace podle odstavce 3, má se za to, že vozidlo je autovrak. Obec pak předá autovrak provozovateli vrakoviště; náklady samozřejmě uhradí obci poslední vlastník opuštěného vozidla, uvedený v registru motorových vozidel. V části desáté jsou upraveny sankce za porušování povinností při nakládání s odpady.

Při nakládání s odpady může dojít k ekologické újmě, která se projeví i na sousední nemovitosti. Práva a povinnosti osob při předcházení ekologické újmě a při její nápravě, došlo-li k ní nebo hrozí-li bezprostředně na chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích vymezených zákonem, na vodě nebo půdě, a dále výkon státní správy v této oblasti upravuje zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Tento zákon se vztahuje na provozní činnosti v něm uvedené; jde o speciální problematiku, která přesahuje obsah této příručky. K zákonu byla vypracována podrobná důvodová zpráva, která přináší i přehled předpisů na ochranu životního prostředí (je publikována např. v ASPI). K této problematice více viz http://www.mzp.cz/cz/ekologicka_ujma . Podrobnosti o odpadovém hospodářství lze nalézt na internetových stránkách ministerstva životního prostředí (http://www.mzp.cz/cz/odpadove_hospodarstvi).

Šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par se týká i zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Znečišťující látkou podle tohoto zákona je jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo anebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek; jde tu i o pachy. Zákon se zabývá též přípustnou úrovní znečišťování ovzduší a emisními limity; za imisi považuje znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek. Pro „běžné“ sousedské vztahy je významný § 3 odst. 5, který stanoví: „V otevřených ohništích, zahradních krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky pro spalování rostlinných materiálů podle § 50 odst. 3 písm. a) nebo jejich spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jejich odstranění podle zvláštního právního předpisu.“ Podle § 50 odst. 3 platí: „Obec může obecně závaznou vyhláškou: a) stanovit podmínky spalování suchých rostlinných materiálů podle § 3 odst. 5 nebo toto spalování zakázat (jedná se zejména o pálení listí – pozn. aut.); při stanovení podmínek obec přihlíží zejména ke klimatickým podmínkám, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě zástavby, b) zakázat některé druhy paliv pro malé spalovací zdroje znečišťování; seznam těchto paliv je uveden v příloze č. 11 k tomuto zákonu, c) v oblasti opatření proti světelnému znečištění regulovat promítání světelných reklam a efektů na oblohu.“

Obtěžování hlukem a vibracemi

Hluk se stává stále závažnějším problémem, komplikujícím život ve městech i na venkově. Zejména hluk způsobený dopravou znehodnocuje celé lokality určené k bydlení; také rozvoj zahradní techniky (sekačky apod.) vede k tomu, že i místa, kde dříve panovalo ticho, nejsou ani o víkendech vhodná k rekreaci. Hluk ovšem mohou působit i chovaná zvířata (zejména psí štěkot). Hlučnost lze měřit a podle výsledku vyhodnotit hodnotit její míru.

Závažný problém představuje hluk z dopravy na pozemních komunikacích.[4] Zatímco Nejvyšší soud zpočátku i na rušení hlukem z provozu na veřejné komunikaci aplikoval § 127 odst. 1 o. z. 1964, Ústavní soud v nálezu níže uvedeném takový postup zpochybnil; neposkytl však návod, jak v takových případech postupovat. Bylo by ovšem zjevně v rozporu s principy, na kterých spočívá právní řád, odmítnout v takovém případě rušenému ochranu vůbec. Z nálezu ÚS a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze patrně dovodit, že vlastník komunikace odpovídá za její špatný stavební stav a tudíž i za imise jím vyvolané; soud by se měl zabývat otázkou, zda správce komunikace učinil vše, aby nadměrný hluk (tj. přesahující limity a běžný hluk obvyklý v městských aglomeracích poblíž pozemních komunikací) byl snížen na „rozumně dosažitelnou míru“; zjistí-li soud, že hluk lze snížit přijetím (zpravidla stavebních) opatření, jejichž provedení lze po vlastníku komunikace spravedlivě žádat (tj. nepůjde o tak náročné projekty, jako např. odvedení dopravy pod zem), může žalobě vyhovět; v odůvodnění musí uvést, jaká opatření lze ke snížení hluku přijmout. V řízení o výkon rozhodnutí by se zkoumalo, zda tato opatření byla provedena. Nárok na ochranu před hlukem se ovšem nemusí opírat o § 1013 o. z., ale může jít i o aplikaci norem chránících život, zdraví a soukromí žalobce, jakož i právo žít v příznivém životním prostředí [§ 3 odst. 2 písm. a), § 81 odst. 2 o. z.]. Dále: Opřel-li Ústavní soud zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o argument, že obec sama nemůže provoz na komunikaci regulovat, logicky se podává, že by v případě, že by takovou regulací mohly být imise sníženy, byl pasívně legitimován ten, kdo může regulaci provést, tedy stát. Jak se však praxe vyvine, nelze nyní s jistotou předvídat (viz nyní připravované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3277/2014).

Za nepřípustné obtěžování (imisi) lze považovat hlučný provoz audio zařízení či TV. Zdrojem imise může být i vrzání starých mechanismů, ať intenzitou či nelibozvučností (např. staré šicí stroje), podle okolností a rozsahu – anebo hluk vydávaný pilami, sekačkami apod.

Obtěžování hlukem je nepřípustné, jde-li nad míru přiměřenou poměrům (příp. je-li v rozporu s právními předpisy a limity v nich obsaženými – viz níže) a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku. Je třeba zvažovat intenzitu hluku, dobu, ve které k rušení dochází a jak dlouho trvá, jakož i to, zda jde o rušení jednorázové, opakované, úmyslné apod. (viz též R 37/1985, s. 147, odst. 3 a s. 148, odst. 2 a 4). Při úmyslném rušení jde o šikanu. Nebudeme tedy patrně považovat za nepřípustnou imisi, jestliže vlastník domku, chalupy, chaty občas a ve vhodnou denní dobu řeže motorovou pilou dříví. Naproti tomu by o ni šlo při trvalejším a nadměrně hlučném vyhrávání audio zařízením.

Obtěžováním může být i hra na hudební nástroj. V tomto případě je třeba klást důraz na oprávněný zájem obou účastníků. Jistě nelze např. zakázat hru na klavír, hrající by však měl dbát o to, aby sousedy obtěžoval co nejméně a neznemožňoval jim hrou obvyklé užívání bytu. Při hodnocení, zda hluk přesahuje míru přiměřenou poměrům, je třeba se zabývat délkou hraní na klavír i denní dobou, po kterou se na klavír žalovaných hraje. Při posuzování této otázky musí být vzat zřetel rovněž na skutečnost, zda klavír je užíván v souladu s určeným účelem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 2. 1987, sp. zn. 3 Cz 4/87). Optimální by byla dohoda mezi sousedy, vymezující dobu, ve které lze na nástroj hrát.

Je-li restaurace provozována v souladu s veřejným právem, neznamená to, že lze souseda rušit nad míru přiměřenou poměrům (nebo dokonce nad rámec hygienických předpisů) hlukem z provozu této restaurace nebo hlučnou diskotékou. Je-li překročen limit hluku upravený v hygienickém předpisu, jde zpravidla o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, i když v daném místě může jít o hluk obvyklý. Nejvyšší soud řešil případ rušení žalobce hlukem z diskotéky provozované na koupališti; vyslovil, že právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, překračuje však míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře obtěžování dané v jiných obdobných místech (NS sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, srov. i Nejvyšší správní soud sp. zn. 8 As 2/2005). V téže věci i vyslovil, že žalobu lze podat i proti vlastníku koupaliště, který je pronajímá pořadateli diskotéky, i když sám ji nepořádá.[5] Je otázkou, zda na tyto případy lze aplikovat § 1013 odst. 2 o. z., tedy zda může jít o privilegované imise. Takovými mohou být patrně jen imise z běžného, obvyklého užívání těchto zařízení, kam rozhodně nepatří rušení sousedů např. hlučnou hudbou. Je tu též třeba vzít v úvahu, že rušení nočního klidu má zpravidla negativní dopad na zdraví sousedů; proti takovému rušení nelze negatorní žalobu odepřít. Něco jiného je „hlučení hostů“ cestou z hospody; zde nejde o imisi způsobenou jejím provozem.

Soudy poskytují ochranu proti obtěžování hlukem i nájemcům bytu: „Vedle ochrany práva nájemce bytu poskytované mu v rámci právního vztahu nájmu bytu mezi ním a pronajímatelem se nájemce může též domáhat ochrany proti tzv. imisím přímo vůči nájemcům jiných bytů v domě (§ 127 odst. 1 o. z. 1964 per analogiam)“ (R 88/2007 – ovšem již tenkrát bylo asi možno tento nárok opřít o § 126 odst. 2 o. z. 1964, dnes jde o § 1044 o. z.). I když § 127 odst. 1 o. z. 1964 (nyní § 1013 odst. 1 o. z.) upravuje povinnost vlastníka, lze se této ochrany domáhat nepochybně i proti těm nájemcům, kteří způsobují hluk např. hlučnými hádkami, zpěvem v noci apod. To samozřejmě platí i o ochraně proti obtěžování hlučnými vlastníky sousední nemovitosti.

Pod pojmem „vibrace“ můžeme rozumět především vibrace mechanické, vyvozené různými stroji. Podle zákona o ochraně veřejného zdraví se vibracemi rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo; § 1013 odst. 1 o. z. se však zjevně týká i vibrací působících na sousední nemovitost.

Pocházejí-li vibrace z úředně povoleného závodu, jedná se o tzv. privilegovanou imisi podle § 1013 odst. 2 o. z. I za této situace se však lze patrně bránit hluku a vibracím, které překračují úředně stanovené limity, jestliže ohrožují zdraví.

Ochrany proti rušení hlukem a vibracemi se může domáhat i obec.[6]

Ochranu před hlukem a vibracemi poskytuje i zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis; limity jsou upraveny v nařízení vlády č. 48/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo, které mohou být škodlivé pro zdraví a jejichž hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Zákon pak stanoví pravidla pro ochranu podle toho, zda jde o chráněný vnitřní prostor či chráněný venkovní prostor.[7] Ochrana proti hluku není (chtělo by se říci: bohužel) absolutní. Je proto upraven postup v případě, kdy limity hluku nebo vibrací nelze dodržet – orgán ochrany veřejného zdraví vydá časově omezené povolení k překračování limitu, jestliže osoba prokáže, že hluk nebo vibrace budou omezeny na rozumně dosažitelnou míru. Rozumně dosažitelnou mírou se rozumí poměr mezi náklady na protihluková nebo antivibrační opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové nebo vibrační zátěže fyzických osob, stanovený i s ohledem na počet fyzických osob exponovaných nadlimitnímu hluku nebo vibracím. Toto povolení se nevydá, pokud je jeho vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), který se též ochranou před hlukem zabývá.

Nyní je obyvatelstvo čím dál tím více obtěžováno (a lze říci, že i ohroženo) hlukem z různých veřejných produkcí (diskoték apod.); tomu, kdo se proti tomu brání, je občas naznačováno, že je zaostalý, nemá smysl pro potřeby doby a do velkého města vlastně nepatří (pokud by se dotyčný ovšem přestěhoval na venkov, hluku by neunikl. Technoparty zde občas pořádané jsou z tohoto hlediska sice nepříjemné, ale přece jen vcelku ojedinělé; jsou tu i však jiné hlučné aktivity). Významné proto je ustanovení § 32 zákona o veřejném zdraví, stanovící, že hluk z provozoven služeb a hluk z veřejné produkce hudby (například koncert, taneční zábava, artistická produkce s hudbou) nesmí překročit hygienické limity, upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30 (viz nařízení vlády č. 48/2006 Sb.). Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu, jde-li o veřejnou produkci hudby pořadatel, a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla. Významné je ustanovení § 34 odst. 2 tohoto zákona, podle kterého se noční dobou pro účely kontroly dodržení povinností v ochraně před hlukem a vibracemi rozumí doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou.

Orgány ochrany veřejného zdraví mohou pozastavit provoz nebo používání zdroje hluku, vibrací nebo zdroje neionizujícího záření, je-li to ne­­zbytné k ochraně veřejného zdraví, a to do doby odstranění závady. Obec může upravit vyhláškou podmínky pro hlučné veřejné produkce.

Za porušení povinností při ochraně před hlukem lze uložit pokuty podle § 92 zákona o ochraně veřejného zdraví. Soustava orgánů ochrany veřejného zdraví je složitá, lze ovšem předpokládat, že informace o možném postupu a oprávněném orgánu poskytnou krajské hygienické stanice. Ochranu poskytuje i zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku na úseku zdravotnictví se dopustí ten, kdo „nedodrží opatření stanovené nebo uložené ke snížení hluku a vibrací, s výjimkou povinností stanovených pro pořádání nebo poskytnutí prostor a pozemků pro veřejné produkce hudby“ [§ 29 odst. 1 písm. b)], „jako pořadatel veřejné produkce hudby nezajistí, že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity, nebo poskytne stavbu, jiné zařízení nebo pozemek k veřejné produkci hudby, aniž by zajistil, že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity“ [§ 29 odst. 1 písm. o)].

„Rušení veřejného pořádku (zejména rušením nočního klidu) při provozování veřejných hudebních produkcí lze postihovat podle příslušných ustanovení přestupkového zákona a případně i zrušením živnostenského oprávnění (dle § 58 živnostenského zákona), a obdobně podle přestupkového zákona lze postihovat i rušení nočního klidu provozováním kupř. posezení při hudbě v obydlích fyzických osob nebo prostorách osob právnických. Tím není dotčena ochrana před imisemi hlukem dle občanského zákoníku“ (nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98). Nová oprávnění v boji proti hluku dává obcím zákon o obcích č. 128/2000 Sb. Na základě tohoto zákona Ústavní soud zamítl návrh přednosty okresního úřadu, který se domáhal zrušení ustanovení obecně závazné vyhlášky omezující pořádání tanečních zábav, plesů a diskoték (publikováno pod č. 51/2001 Sb.).

Otázkou obtěžování hlukem se komplexně zabývá Veřejný ochránce práv – tzv. ombudsman (viz http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-stanoviska-ochrance/stanoviska-ochrana-pred-hlukem/).

Obtěžování včelami; hmyz, hlodavci a holubi

Včely nelze zahrnout pod pojem „chovaná zvířata“. Včelám jako vysoce užitečnému hmyzu není možné zabránit, aby nevnikaly na sousední pozemky. Dokonce je to i ve společenském zájmu a v zájmu sousedů samých, protože nejde jen o snůšku medu pro vlastníky rojů, ale i o potřebné opylování rostlin na sousedících pozemcích. Přitom ovšem může dojít k obtěžování sousedů zejména proto, že hrozí ve zvýšené míře napadení včelami.

Problematika obtěžování včelami je zejména skutkově složitá; řeší ji rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003.[8] Z něj vyplývá, že žalobce se podle § 1013 odst. 1 o. z. (obdobně i § 127 odst. 1 o. z. 1964) může domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu ve vlastnictví žalovaného. Soud musí zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, tj. zalétávání včel na sousední pozemky, a jaká je míra imisí v dané věci. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvést, jakou míru obtěžování včelami považuje za přiměřenou poměrům a jaká je míra v konkrétním případě (z těchto údajů bude vycházet i soud v řízení o výkon rozhodnutí). V případě, že jde o vlastníka, který má na zahradě u rodinného domku postaven bazén a je rušen včelami chovanými na zahradě sousedního domku, je třeba vycházet z míry obtěžování včelami přiměřené na pozemcích v této nebo podobné lokalitě, na kterých jsou umístěny obdobné bazény; soud též zváží, zda včely opravdu brání normálnímu (obvyklému) užívání pozemku žalobce, ke kterému v případě zahrad u obytných domů patří i užívání bazénů. Pokud v průběhu řízení žalovaný provedl opatření, která by mohla přelétávání včel na sousední pozemek zamezit, lze žalobu zamítnout jen v případě, že provedené důkazy povedou k závěru, že ke snížení obtěžování na míru přiměřenou poměrům opravdu došlo (nestačí tedy, že dojít mohlo nebo mělo). Provádí-li soud (po případě znalec) šetření za účelem zjištění, zda došlo v důsledku přijatých opatření ke snížení přelétání včel na pozemek žalobce, je třeba, aby šetření probíhalo za pokud možno stejných přírodních podmínek, za jakých proběhlo předchozí šetření, u kterého bylo zjištěno obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (to platí i pro šetření prováděné v rámci řízení o výkon rozhodnutí). Pokud by k takovému obtěžování docházelo jen po omezenou dobu (např. v době kvetení stromů), bylo by třeba zvážit, zda se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k míře a k trvání obtěžování, není žalobce povinen je strpět. Žalobní návrh je třeba formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu na (v žalobě uvedeném) pozemku žalovaného, pronikajících na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. V řízení o výkon rozhodnutí pak bude soud zkoumat, zda obtěžování žalobce se snížilo na míru přiměřenou poměrům, uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku.

Problémem je alergie na včelí jed, která je někdy tak silná, že může být příčinou smrti. O této problematice jsme se již několikrát zmínili, viz bod 2 písm. b) této kapitoly.

S chovem včel je také spojeno jejich rojení. Roj je vlastnictvím včelaře, z jehož včelstva pochází. Nikdo v podstatě nemůže spolehlivě způsobit, aby roj usedl na určité místo. Často tedy bude usedat na pozemek souseda, na jeho porost či stavbu na něm. Vlastník roje tím své vlastnictví neztrácí. Jde jen o to, aby včas roj nalezl a odnesl.

Vlastník roje je povinen co nejrychleji se o roj postarat, aby jeho věc dlouho neobtěžovala souseda (sousedem tu nemíníme jen souseda bezprostředního, ale i vzdálenějšího). Vlastník nemovitosti, kde se roj usadil, se musí zdržet všeho, co by roji uškodilo a čím by ohrozil výkon práv vlastníka roje. Přitom se nesmí roje zmocnit, přivlastnit si jej. Ustanovení § 1014 odst. 1 o. z. dává vlastníku roje právo roj stíhat i na cizí pozemek, tomu odpovídá povinnost vlastníka pozemku umožnit tam včelaři vstup, ledaže by vlastník roj sám odchytil a včelaři vydal (to asi nebude v praxi častý postup). Jedná se přitom pravidelně o situaci, kdy hrozí nebezpečí z prodlení; není-li vlastník pozemku okamžitě k zastižení, může včelař stíhat roj na cizím pozemku i bez souhlasu vlastníka, není-li předem zřejmý vlastníkův nesouhlas (např. ze způsobu zabezpečení pozemku). Do domovní svobody včelař samozřejmě zasahovat nemůže. Včelař musí nahradit vlastníkovi škodu, kterou způsobil při stíhání a odchytu roje na jeho pozemku, jakož i škodu, kterou způsobil roj samotný.

Kdyby se nikdo k roji nehlásil, pak by vlastník nemovitosti, kde se roj usadil, musel hlásit roj jako věc nalezenou podle § 1052 odst. 2 o. z. příslušnému obecnímu úřadu. Se zřetelem k povaze věci by se tak mělo stát bez zbytečného odkladu, co nejrychleji. Dá se předpokládat, že by se tam (případně ve spojení se spolkem včelařů) věc objasnila a roj se dostal na patřičné místo. Nálezce je pak povinen vlastníku roj vydat. Aby si vlastník roje roj odnesl, musí mu vlastník nemovitosti, na které se roj usadil, dovolit vstup na svou nemovitost (viz shora), jinak by odpovídal za škodu na roji vzniklou (§ 2910 o. z.). Vzhledem k povaze věci těžko lze hovořit o vindikaci roje, které je v soudním řízení spojeno s neúměrnou ztrátou času, použít by snad šel návrh na vydání předběžného opatření, o kterém soud musí rozhodnout bezodkladně.

Nenajde-li se vlastník roje, nezbude obci, než splnit povinnost podle § 131 vyhlášky č. 299/2003 Sb. a utratit roj neznámého původu.

Je tu dále otázka hlodavců, jakož i hmyzu. Jestliže se množí na zanedbaném pozemku a nad míru přiměřenou poměrům pronikají na pozemky sousední, jde o obtěžování sousedů (imisi). Nemusí jít o sousedy bezprostřední. Zdroj přemnožení bývá ve zpustlých zahrádkách, v hnijících odpadech i v opuštěných sklepech apod. V těchto případech není třeba prokázat, že zdrojem je s jistotou zanedbaný sousední pozemek, postačí vysoká míra pravděpodobnosti (to platí i pro obtěžování holuby, šíření plevele a rostlinných chorob, viz níže). Zde by ovšem nešlo o obtěžování jednáním vlastníka, ale jeho nečinností; právní teorie připouští (výjimečně) i v těchto případech žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z.

Škodlivý hmyz se může šířit i z jednoho bytu v domě do druhého. V případě nájemního domu je sice žaloba podle § 1013 odst. 1 o. z. mezi sousedy v domě také přípustná, efektivnější však bude řešení problému vlastníkem domu (pronajímatelem), neboť šíření škodlivého hmyzu je důvodem okamžité výpovědi podle § 2291 odst. 2 o. z. Naopak u domů ve správě společenství vlastníků je podmínkou toho, aby soud mohl nařídit prodej jednotky, nerespektování vykonatelného rozhodnutí soudu o negatorní žalobě podle § 1013 odst. 1 o. z.

Obdobná je problematika holubů. Nejde tu o záměrný chov holubů, ale o holuby divoké. Chov holubů patří do kategorie chovaných zvířat, uvedené v § 1013 odst. 1 věta první za středníkem o. z. Divocí holubi se však stávají metlou i postrachem měst i venkova, jejich trus ničí stavby včetně střech, různé památky stavební a pomníky, na venkově holubi vyzobávají ve velkém rozsahu zaseté zrno a i jinak škodí zemědělství. Jejich přemnožení nepochybně souvisí i s úbytkem dravých ptáků, kteří regulovali jejich počet.

Rozhodně ten vlastník staveb, který nečiní náležitá opatření na svých stavbách k zábraně divokého množení holubů, svou nečinností obtěžuje druhého, obdobně jako v případu zanedbaného pozemku. Obtíž bude ovšem v důkazu, že právě holubi z určitého majetku vylétávající nad míru přiměřenou poměrům obtěžují určitého souseda; i zde nemůže jít o úplnou jistotu, ale o vysokou pravděpodobnost.

Proto lze doporučit pokusit se o nápravu jinou cestou, než v soudním řízení (to ovšem platí téměř o všech případech imisí, které lze řešit ve správním řízení). Obtěžovaný soused by se mohl obrátit na obec pro porušení např. vyhlášky o čistotě na území města, obsahující zákaz znečišťování krmením ptactva (pokud ovšem byla v jeho obci vydána).

Ochranu proti těmto imisím poskytuje i zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který se zabývá též ochranou před nakažlivými chorobami. Ochrannou dezinfekcí, dezinsekcí a deratizací je podle tohoto zákona činnost směřující k ochraně zdraví fyzických osob a k ochraně životních a pracovních podmínek před původci a přenašeči infekčních onemocnění, škodlivými a epidemiologicky významnými členovci, hlodavci a dalšími živočichy. Člení se na a) běžnou ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci, která jako součást čištění a běžných technologických a pracovních postupů směřuje k předcházení vzniku infekčních onemocnění a výskytu škodlivých a epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů, a b) speciální ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci, kterou je odborná činnost cílená na likvidaci původců a přenašečů infekčních onemocnění a zvýšeného výskytu škodlivých a epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů (§ 55) – speciální činnost může provádět jen osoba uvedená v § 58. Běžnou ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci je povinna podle potřeby provádět každá osoba, a to jako součást čištění a běžných technologických a pracovních postupů.[9] Speciální ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci je povinna podle potřeby ve své provozovně zajistit každá fyzická osoba, která je podnikatelem, právnická osoba a každá osoba při likvidaci původců nákaz, při zvýšeném výskytu škodlivých a epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů. Jde-li o obytné místnosti, pobytové místnosti a nebytové prostory nesloužící k podnikání, má povinnost provádět tuto činnost vlastník nemovitosti nebo společenství vlastníků a u nemovitosti v majetku České republiky organizační složka státu nebo příspěvková organizace, které přísluší hospodaření s ní (§ 57).

Osoba, která provádí ochrannou dezinfekci, dezinsekci nebo deratizaci, smí použít jen přípravky, jejichž uvedení na trh bylo povoleno, a musí dodržet návod k jejich použití stanovený výrobcem, může použít přípravky a postupy jen v míře nezbytně nutné tak, aby účelu ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace bylo dosaženo a životní a pracovní podmínky nebyly ohroženy či poškozeny; je též povinna kontrolovat účinnost opatření (§ 58).

Příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (tyto orgány jsou uvedeny v § 78 a násl. zákona o ochraně veřejného zdraví) může z vlastního nebo jiného podnětu rozhodnutím provedení speciální ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace nařídit, pokud hrozí šíření nákazy, zvýšený výskyt přenašečů infekčních onemocnění nebo šíření škodlivých a epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů. Orgán ochrany veřejného zdraví může toto rozhodnutí oznámit ústním vyhlášením, pokud to vyžaduje naléhavost situace. Den ústního vyhlášení rozhodnutí je dnem oznámení rozhodnutí. Vyhlášené rozhodnutí uvede orgán ochrany veřejného zdraví do zápisu; neprodleně však osobě doručí jeho písemné vyhotovení. Proti rozhodnutí lze podat odvolání do 3 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Podání odvolání nemá odkladný účinek (§ 61 odst. 2, 3). To znamená, že na tento orgán se může obrátit s podnětem ke sjednání nápravy i soused obtěžovaný hmyzem, hlodavci či holuby apod., je-li zdroj obtěžování v sousední nemovitosti.

Šíření plevelů a rostlinných chorob, zemědělská chemie; spad listí a jehličí

U nadměrného šíření plevelů nebo rostlinných chorob by šlo hlavně o opuštěné, zanedbané zahrady a jiné pozemky. U rostlinných chorob by mohlo jít i o vážné ohrožování výkonu práv souseda, jestliže majitel pozemku s rostlinami nakaženými přenosnou chorobou nečiní včas potřebná opatření k tomu, aby se šíření zamezilo (např. vykácením nakažených stromů apod.).

Problémy může působit padání listí nebo jehličí ze stromu na sousední pozemek. Pokud by šlo o masivní spad, nepochybně by tu byla imise, proti které se postižený soused může bránit. Napadané jehličí nebo listí totiž může např. ucpat okap sousedovy stavby nebo dešťovou kanalizaci na jeho pozemku.

Nejvyšší soud řešil případ, kdy odvolací soud zamítl žalobu, kterou se soused domáhal ochrany proti obtěžování v důsledku spadu jehličí s odůvodněním, že mimo jiné – žalovaná požádala správní orgán o povolení ke skácení stromu a ten jí nevyhověl. Nejvyšší soud vyslovil, že samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům (Soubor rozhodnutí NS, sv. 21, č. C 1474). V takovém případě může vlastník stromu učinit jiné opatření, např. vybudovat překážku mezi pozemky. Ta by však mohla být neestetická a nemusela by být ve stavebním řízení povolena.

Věc je složitá, lze však vyslovit názor, že pokud by šlo opravdu o masivní spad (např. listí ze stromořadí topolů), šlo by již o přímý zásah do práva souseda a bylo by možno žádat, aby odstranil následky tohoto zásahu, a to i v případě, že by žaloba na „zdržení se obtěžování souseda spadem listí“ neměla naději na úspěch, zejména pro nemožnost plnění. Tedy vlastník stromu by v tomto případě byl nucen sám uklidit listí nebo jehličí na sousedním pozemku. Nejvyšší soud konstatoval: „V případě vyhovění žalobě opřené o § 127 odst. 1 o. z. 1964 (nyní § 1013 odst. 1 o. z.) by povinným primárně měla být zvolena taková řešení, která by zabránila obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Pokud by však volba těchto opatření v konkrétním případě v zásadě do úvahy z objektivních důvodů nepřicházela, anebo by byla spojena s podmínkami, jejichž realizaci by nebylo možné po povinném spravedlivě požadovat, lze výjimečně dostát uložené povinnosti zdržet se obtěžování spadem listí i odklizením listí z pozemku. Pokud se ukázala potřeba takového postupu, bylo by na osobě, která se domáhá ochrany, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu povinnému poskytla potřebnou součinnost při odstranění závadného stavu“ (22 Cdo 2746/2012).

V některých případech je problém možné řešit ořezáním přesahujících větví podle § 1016 odst. 2 o. z. Ve velmi závažných případech nelze vyloučit ani úspěch žaloby na pokácení stromů, popř. na zákaz jejich výsadby, podle § 1017 odst. 1 o. z. Věc je ovšem sporná a nejlepší by bylo dosáhnout dohody o úklidu, příp. o peněžní kompenzaci újmy vzniklé obtěžovanému sousedovi.

Ochranu proti plevelům poskytuje zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. V § 3 odst. 1 uvádí, že fyzická nebo právnická osoba, která pěstuje, vyrábí, zpracovává anebo uvádí na trh rostliny, rostlinné produkty nebo jiné předměty, a vlastník pozemku nebo objektu nebo osoba, která je užívá z jiného právního důvodu, jsou povinni a) zjišťovat a omezovat výskyt a šíření škodlivých organismů včetně plevelů tak, aby nevznikla škoda jiným osobám nebo nedošlo k poškození životního prostředí anebo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat, a b) používat k ošetřování rostlin, rostlinných produktů a jiných předmětů proti škodlivým organismům pouze přípravky, další prostředky a mechanizační prostředky povolené k používání podle tohoto zákona, popřípadě biocidní přípravky uváděné na trh podle zvláštního právního předpisu a povolené rostlinolékařskou správou (§ 37 odst. 3), a to způsobem, který nepoškozuje okolní porost, zdraví lidí a zvířat nebo životní prostředí (tím chrání i proti poškozování sousedních pozemků, porostů a staveb neodborným použitím zemědělské chemie). Fyzické a právnické osoby, které jsou povinny plnit povinnosti uložené jim tímto zákonem, jsou povinny plnit v oblasti rostlinolékařské péče také úkoly, vyplývající pro ně z bezprostředně závazných právních předpisů Evropské unie.

Zákon o rostlinolékařské péči dává významná oprávnění obecním úřadům. V § 73 stanoví, že obecní úřady obcí s rozšířenou působností projednávají ve svých obvodech přestupky nebo jiné správní delikty týkající se § 3 odst. 1 písm. a), jde-li o výskyt a šíření plevelů, jakožto škodlivých organismů, které se šíří z neobdělávané zemědělské půdy a neudržované nezemědělské půdy a které ohrožují životní prostředí nebo zdraví lidí nebo zvířat, a ukládají odstranění zjištěných nedostatků se stanovením lhůty. U statutárních měst členěných na městské části vykonávají tuto činnost městské části. Na území hlavního města Prahy vykonávají úřady městských částí státní správu na úseku rostlinolékařské péče v rozsahu svěřeném tímto zákonem obecním úřadům obcí s rozšířenou působností. Za porušení uvedené povinnosti lze i uložit pokutu (§ 79a a násl.).

Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje uložit pokutu osobě, která ohrožuje nad nezbytnou míru zvláště chráněné části přírody při zásazích proti škůdcům, rostlinným chorobám, plevelům a při hygienických opatřeních. Jde-li o dřevinu napadenou chorobou, která se může dále šířit, lze použít § 7 tohoto zákona, který stanoví: „Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků. Při výskytu nákazy dřevin epidemickými či jinými jejich vážnými chorobami, může orgán ochrany přírody uložit vlastníkům provedení nezbytných zásahů, včetně pokácení dřevin.“

Jiné imise

Zalétávání míčů. Stalo se, že soused fotbalového hřiště byl obtěžován tím, že na jeho pozemek nadměrně často zalétávaly míče. Odpovědným subjektem by tu byl provozovatel hřiště. Vyžadovalo by to zjištění, že míč zalétává nad míru přiměřenou poměrům, které by bylo třeba pečlivě posoudit (pokud by ovšem míč působil škody, šlo by již o vážný zásah do práva a otázka míry přiměřené poměrům by byla bez významu). Žalovanému by se uložila povinnost zdržet se obtěžování žalobce zalétáváním míčů na nemovitost žalobce; konkrétní opatření, jako pořízení potřebných sítí jako zábran, anebo upuštění od míčové hry, by bylo na žalovaném. Vyskytl se také případ sušáku na prádlo. Majitel zahrádky vznesl požadavek, aby soused odstranil sušák na prádlo, protože při větrném počasí voda z prádla dopadala na jeho pozemek a porosty se poškozovaly. I když teoreticky o zásah šlo, v praxi by bylo třeba zjistit, zda šlo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům; patrně tu šlo spíše o šikanózní výklad práva.

Za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížet do okna v sousední budově, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Proti takovému obtěžování se může žalobce bránit např. umístěním záclon nebo žaluzií, nemůže se však domáhat ochrany podle § 1013 odst. 1 o. z. (k tomu viz též Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR k některým dalším otázkám výkladu ustanovení § 130a o. z. 1964, publikovaná pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. I zde však by podle našeho názoru bylo dnes namístě použít § 86 o. z., který výslovně chrání člověka před sledováním jeho soukromého života, včetně pořizování obrazových a zvukových záznamů.

Samotná možnost do soukromí nahlížet spojená i s letmým a neúmyslným nahlédnutím by zřejmě byla právně nevýznamná. Problémy tohoto druhu je však třeba vždy řešit s ohledem na místní poměry – je-li např. v sousedství výškové budovy soukromá zahrada, nelze v praxi zařídit, aby obyvatelé této budovy neviděli na sousedovu zahradu. Na druhou stranu, vede-li okno do dvora sousedovy usedlosti, lze po vlastníku domu s oknem požadovat, aby je vybavil neprůhledným sklem a neotevíral je dokořán. K tomu podrobněji viz přehled judikatury v této kapitole.

Námitka, že po provedení přístavby žalovaného nebude mít žalobce možnost realizovat obdobnou stavbu na svém pozemku, nemá oporu v § 1013 odst. 1 o. z. V tomto případě nejde o imisi jako působení nemovitosti, jejího vlastníka nebo uživatele na okolí, ale jde o otázku existence budoucího veřejně právního oprávnění žalobce zřídit stavbu. O takovém oprávnění rozhoduje stavební úřad (NS sp. zn. 22 Cdo 1150/99, Právní rozhledy 1/2001). V současné právní úpravě by bylo možno uvažovat o žalobě o zákaz stavět v blízkosti hranice pozemků podle § 1020 o. z., především nevedlo-li by se stavební řízení.

Vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek

V § 1013 odst. 1 první věta za středníkem o. z. v návaznosti na část věty před středníkem stanoví, že zákaz imisí platí i pro vnikání zvířat. Povinnosti zabránit vnikání zvířat tíží především vlastníka sousedícího pozemku, na kterém jsou zvířata chována. Povinnost zde uvedená se však vztahuje i na vlastníka zvířete.

U pozemku nezáleží na tom, zda je oplocený či nikoli. Jen oplocením se také nemůže zbavit soused povinnosti zabránit svým chovaným zvířatům vnikat na sousedící pozemek.

Chovaná zvířata nemusí být ve vlastnictví toho, koho stíhá povinnost nenechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek. Může tedy jít o zvířata, která chová jako vlastnictví někoho jiného, třeba za odměnu, avšak i bez ní. Musí se toliko splnit požadavek, že jde o zvířata chovaná.

Pod pojem chovaných zvířat pak zahrneme vše, co lze označit za zvíře a co se na pozemku chová, bez ohledu na to, zda jde o chov z důvodů výdělečných, kvůli zábavě, okrase či z jiných důvodů. Jmenujeme tedy především dobytek hovězí, ale také koně, vepře, ovce, kozy, drůbež všeho druhu tak, jak je obvyklé v zemědělství, avšak i při jiném účelu než zemědělském. Samozřejmě sem patří i psi, kočky aj., protože pod pojmem „chovu“ nerozumíme jen chov k určitému účelu, jako je např. u nutrií, lišek atd., ale i zvířata jednoduše domestikovaná, umístěná kdekoli na sousedících pozemcích. Nelze vyloučit ani zoologické zahrady, terária, voliéry. Patří sem i ptáci, ať jde o jmenovanou už drůbež, anebo o papoušky, kanárky nebo holuby. Může jít i o zvířata exotická, pokud jsou chována.

Povinnost chovatele lze definovat tak, že nesmí obtěžovat souseda, vlastníka sousedícího pozemku (stavby) nad míru přiměřenou poměrům tím, že nechá vnikat chovaná zvířata na sousedící pozemek. Zákon užívá opakovací tvar „vnikat“ a nikoli jednorázový „vniknout“. Z toho vyplývá, že teprve opakování takového vniknutí by mohlo znamenat obtěžování. Nepožaduje se, aby takové vniknuvší zvíře se nějakým výrazným způsobem chovalo nebo způsobilo jakékoli následky či škodu.

Vlastník chráněného pozemku má ovšem možnost použít svépomoci. Jestliže vniknutí teprve hrozí, může je podle § 14 o. z. přiměřeným způsobem sám odvrátit (např. na svém pozemku zařídit zábranu, vidí-li otvor v plotu, kde by mohlo některé zvíře ze sousedního pozemku vniknout). To tím spíše, hrozí-li škoda od vniknuvšího zvířete (§ 2903 odst. 1 o. z.).

Je tu otázka, jak se má vlastník pozemku zachovat k cizím zvířatům, která už vnikla na jeho pozemek. Za platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (do 31. 12. 1950) stanovil § 1321, že „kdo zastihne na svém pozemku cizí zvířata, není proto ještě oprávněn je zabít. Může je vhodným násilím zahnat anebo, utrpěl-li tím škodu, vykonat právo soukromého zabavení tolika kusů zvířat, kolik stačí k odškodnění. Ale musí se do osmi dnů s vlastníkem vyrovnat nebo svou žalobu soudci podat, jinak však vrátit zabavená zvířata“. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. samostatné ustanovení neměl a nemá je ani současně platný občanský zákoník. Pokusíme se tedy dovodit přibližně zásady, podle kterých má vlastník rušeného pozemku postupovat, když už tam zvíře ze sousedního pozemku vniklo.

Nejprve je třeba říci, že jeho chování v takovém případě musí být v souladu s dobrými mravy. Podle § 14 o. z. se může bránit proti vniknutí, podle § 2903 odst. 1 o. z. proti hrozící škodě. Jestliže zvíře už na sousedící pozemek vniklo, může podle okolností hrozit způsobení škody (např. roztrhání drůbeže psem či liškou, avšak i útokem na člověka apod.). Na rozdíl od § 417 odst. 1 o. z. 1964 neukládá § 2903 odst. 1 o. z. ohroženému přímo povinnost zakročit proti hrozící škodě, neboť je na jeho svobodném rozhodnutí, jak k věci přistoupí. Pokud by však zvířata způsobila škodu, ač ohrožený mohl přiměřeným způsobem škodě zabránit, ztratí tím právo na náhradu škody. Z § 2903 odst. 1 o. z. tak implicitně vyplývá právo ohroženého zakročit k odvrácení hrozící škody např. vyhnáním zvířete z pozemku nazpět spolu s přechodným opatřením proti dalšímu vniknutí, anebo, není-li to možné, vůbec z pozemku ven i jinam než na pozemek původní. Není vyloučeno podle okolností zvíře i chytit a zavřít, je-li to přiměřené okolnostem. Máme za to, že současně v takovém případě, kdy zvíře nebylo navráceno na původní pozemek, je nutné zpravit o tom vlastníka pozemku, odkud chované zvíře vniklo.

Zajetí a držení zvířete je ovšem zásahem do cizího vlastnictví (resp. držby) podle § 1012 o. z., a takový způsob odvrácení škody lze považovat za oprávněný jen potud, pokud byl nutný. V žádném případě si nelze přisvojit chycené zvíře. Naopak § 1014 odst. 1 o. z. ukládá postiženému zvíře vydat vlastníkovi, popř. mu umožnit přístup na pozemek, aby mohl zvíře odchytit a odvést. Jestliže by došlo ke škodě na zvířeti, odpovídal by škůdce za vzniklou škodu. Naproti tomu vlastník zvířete musí nahradit vlastníkovi postiženého pozemku škodu, kterou tam zvíře způsobilo, případně kterou tam sám způsobil při jeho odchytu (§ 1014 odst. 2 o. z.), a rovněž i případné náklady na péči o zvíře.

Na vniklá zvířata platí také ustanovení § 2906 o. z. Není vyloučeno, že by mohlo jít i o zvíře nebezpečné a soused se bránil proti útoku. Jestliže by takto odvracel nebezpečí, které sám nevyvolal (např. zvíře zranil nebo zabil), nebyl by za vzniklou škodu odpovědný, ledaže bylo možné takové nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo jestliže je způsobený následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. To je ustanovení o krajní nouzi. Přitom je třeba přihlédnout i k omluvitelnému rozrušení toho, kdo nebezpečí odvracel.

Nenajde-li se vlastník zvířete, je třeba postupovat jako při nálezu, tj. ohlásit nález bez zbytečného odkladu obci (§ 1058 odst. 1 o. z.). Ten, kdo se ujme péče o zvíře, má o něj pečovat jako řádný hospodář; proti vlastníkovi má právo na náhradu nákladů (§ 1058 odst. 2 a § 1052 odst. 1 o. z.). Pokud jde o zvíře určené k zájmovému chovu, o které se vlastník do dvou měsíců od nálezu nepřihlásí, nabude k němu uplynutím této lhůty vlastnické právo nálezce. Prohlásí-li ale nálezce, že o zvíře nemá zájem, musí se o ně postarat obec (§ 1059 o. z.).

Výrok rozhodnutí při rušení vnikáním zvířat má znít na vyslovení povinnosti „zdržet se rušení vnikáním zvířat…“, nikoli na vyslovení povinnosti „zabránit vnikání…“ (R 3/1988 s. 13). „Uvede-li žalobce v žalobě srozumitelně a určitě, že se vůči žalovanému domáhá ochrany proti rušení vnikáním koček z nemovitosti žalovaného na nemovitost žalobce s odkazem na § 127 odst. 1 o. z. 1964 (nyní § 1013 odst. 1 o. z. – pozn. aut.) a formuluje žalobní návrh tak, že žalovaný je povinen zabránit vnikání koček na jeho nemovitost, nebrání to soudu v tom, aby právo uplatněné žalobcem a povinnost pro žalovaného z tohoto práva vyplývající vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí použitím jiných slov (zdržet se rušení), než jak znění výroku navrhoval žalobce (zabránit rušení)“ (Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 19/2007).

Problematika podrostů (kořenů) a “vlastnictví stromu“[10] rostoucího na hranicích pozemků

Podrůstání kořenů pod sousedící pozemek je častý jev zejména tam, kde stromy či keře jsou osazeny příliš blízko u hranic pozemků.[11] Ale mohou být i u starých stromů, jejichž kmeny jsou dostatečně vzdáleny od hranic, jestliže jde o stromy mohutné s rozrostlými kořeny. Kořeny sousedova stromu pak odebírají vláhu a živiny a zasahují do sousedova vlastnického práva k pozemku. S mohutnými kořeny bývá spojeno i nebezpečí narušování zdiva u plotů i budov, protože biologická síla růstu je velká a postačí rozvrátit i roztrhat zdiva plotů i budov.

Ustanovení o podrostech uvedené v § 1016 odst. 2 věta první o. z. opravňuje vlastníka pozemku odstranit kořeny stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu, musí to však učinit šetrně a ve vhodné roční době.

Občanský zákoník stanoví tři podmínky toho, aby soused mohl odstranit kořeny podrůstající na jeho pozemek.

První podmínkou je, že postižený vlastník požádal souseda o odstranění kořenů, a ten tak v přiměřené době neučinil. Zákon nestanoví, jakou formou má postižený vlastník souseda požádat; postačí tedy neformální ústní žádost. V případném soudním sporu je ovšem důkazní břemeno splnění této podmínky na postiženém vlastníkovi, odstraňujícím kořeny. Postižený vlastník musí zároveň ponechat sousedovi přiměřenou dobu. Jak dlouhá je přiměřená doba, bude záležet především na ročním období; ani na sousedovi nelze totiž požadovat, aby kořeny odstraňoval v nevhodnou roční dobu.

Druhou podmínkou je, že kořeny působí sousedovi škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Tato podmínka bude téměř vždy splněna, pokud kořeny poškozují sousedovu stavbu. Obecně lze mít za to, že zájem souseda obtěžovaného kořeny má přednost také tehdy, když odstranění kořenu nezpůsobí stromu závažnou újmu, protože zbývající kořeny dostačují pro jeho další přežití. Je třeba též vážit, že zákonodárce dává v § 1017 odst. 2 o. z. postiženému vlastníku právo domáhat se dokonce pokácení stromu rostoucího v těsné blízkosti hranice pozemků. Uvedená podmínka tak směřuje spíše na situace, kdy kořeny nezpůsobují postiženému sousedovi závažnou újmu, nebo na vzácné dřeviny, u kterých by v důsledku odstranění podstatné části kořenového systému byl jejich další život ohrožen.

Třetí podmínkou je šetrné provedení zásahu a dále provedení ve vhodné roční době. Kdy lze mluvit o šetrnosti, to je v podstatě otázka odborná. Zákrok má být proveden zřejmě v nejnutnějším rozsahu s maximálním ohledem na životnost stromu. Kořen by měl být zaříznut, aby nebyl „roztřepený“, a ihned ošetřen předepsaným prostředkem (balzám na stromy apod.). Kdy je vhodná doba, je otázka odborná; pro různé dřeviny může být tato doba jiná.

Odstranění kořenů má – za předpokladu naplnění shora uvedených podmínek – charakter dovolené svépomoci postiženého souseda. Pokud by ovšem podmínky splněny nebyly, jde o zásah nedovolený a soused, jehož strom byl poškozen, by se mohl domáhat náhrady škody podle § 2910 o. z.

Na druhou stranu, pokud by soused postižený podrostem kořenů nejednal a nechal kořeny poškozovat svůj pozemek (např. narušovat stavbu), nemohl by se proti vlastníku stromu domáhat náhrady škody, neboť nezakročil k odvrácení hrozící škody (§ 2903 odst. 1 o. z.).

Za účelem zabránění neúčelných sporů stanoví § 1016 odst. 2 věta druhá o. z., že odstraněné kořeny náležejí sousedovi, který je odstranil. Patrně však půjde o věci bezcenné.

Je tu též veřejnoprávní ochrana stromů a v některých případech je nutné k odstranění stromu úřední povolení; nelze vyloučit, že by odstranění podrostů vedoucí k úhynu stromu mohlo mít i následky pro toho, kdo takto strom zničil. V současné době jsou stromy chráněny zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který též upravuje vydání povolení k jejich kácení.

Stromy jsou součástmi pozemku a jako takové ve vlastnictví vlastníka toho pozemku, ze kterého vyrůstají (srov. § 507 o. z., podle kterého je součástí pozemku rostlinstvo na něm vzešlé). Jsou ovšem možné i zákonné výjimky, kdy vlastnictví pozemku a stromu z něj vyrůstajícího je různé.[12] Pokud kmen vyrůstá na dvou pozemcích, je tu problém. Jak obecný zákoník občanský, tak současné právo (§ 1067 o. z.), vychází z toho, že strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný. Soudíme, že toto řešení odpovídá také úpravě vlastnictví za platnosti zákoníku č. 141/1950 Sb., tak i 40/1964 Sb., i když není jejich v textu výslovně uvedeno. Takový strom bude zároveň tvořit rozhradu ve smyslu § 1024 odst. 1 o. z. Užívání stromu by se řídilo pravidly o podílovém spoluvlastnictví (§ 1115 a násl. o. z.).

I když strom před zasazením byl ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka pozemku, stane se součástí pozemku, jakmile zapustí kořeny. To platí obecně pro veškeré rostliny (§ 1088 odst. 1 o. z.). Dokud lze čerstvě zasazenou rostlinu bez problémů opět vytrhnout a odnést, zůstává ve vlastnictví původního vlastníka.

Pro sázení rostlin na cizím pozemku platí obdobně pravidla pro stavění z cizího [srov. kapitolu II bod 2 písm. ec)]. Zasadí-li tedy někdo na svůj pozemek cizí sazenici a ta zakoření, stává se součástí pozemku; vlastník ovšem musí nahradit vlastníku sazenice její hodnotu. Naopak, osází-li někdo v dobré víře cizí pozemek, má vůči vlastníku právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Problematika převisů (větví nad sousedním pozemkem) a spadaného ovoce

Zatímco podrůstající kořeny jsou skryté, větve přesahující nad sousední pozemek jsou viditelné a obtěžují hlavně svým stínem, spadem listí i ovoce, ev. i zábranou spadu deště atd. Pro okleštění (ořezání) přesahujících větví platí stejná pravidla, jako pro odstranění podrůstajících kořenů [viz shora pod písm. j)].

O “vlastnictví stromu“ pak platí, co jsme uvedli pod písm. j), a podobně tomu je s otázkou šetrnosti zákroku a s otázkou vhodné roční doby. U některých stromů se řez provádí mimo vegetační období, jindy jde naopak o tzv. letní řez, prováděný koncem léta tak, aby se rány mohly zacelit (je třeba je ošetřit stromovým balzámem). V případě pochybností bude vhodné konzultovat s odborníkem na sadařství.

Jde-li o jiné rostliny než stromy (např. keře, byliny), jsou pravidla mírnější – § 1016 odst. 3 o. z. umožňuje sousedovi, na jehož pozemek přesahují, odstranit je šetrným způsobem bez dalších omezení.

Ovoce na převisech je ve vlastnictví „vlastníka stromu“; jde o součást stromu, a protože strom je jen součástí pozemku, má se věc z právního hlediska tak, že ovoce dosud neoddělené je součástí pozemku, na kterém je strom. V občanském zákoníku není zakotveno nikde oprávnění souseda otrhat ovoce z převisů. Naopak podle § 1021 o. z. má soused umožnit vlastníkovi stromu v nezbytném rozsahu vstup na svůj pozemek, aby si mohl ovoce otrhat, nelze-li to zařídit jinak (např. převis je malý a jde bez nebezpečí trhat „přes plot“).

Pokud již ovoce opadá, stává se naopak podle § 1016 odst. 1 o. z. vlastnictvím toho, na jehož pozemek spadlo. Výjimkou je případ, kdy ovoce opadalo na pozemek, který je veřejným statkem (např. na veřejný chodník, do parku, apod.). V tom případě nabude vlastnictví plodů vlastník stromu, popř. jeho poctivý držitel, není-li totožný s vlastníkem. Vlastnictví nabude již samotným oddělením (separací) těchto plodů.

Autoři mají za to, že shora zmíněné pravidlo o tom, že spadlé plody se stávají vlastnictvím vlastníka pozemku, na které spadly, neplatí v případě, kdy vlastník stromu včas žádal souseda o povolení přístupu na pozemek, aby si mohl plody očesat, avšak soused povolení bez rozumného důvodu neudělil nebo zdržoval až do chvíle, kdy plody opadaly. Platí totiž i zde § 6 odst. 2 o. z., podle kterého nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání.

Pro úplnost je třeba dodat, že pokud by soused ovoce z převislých větví otrhal a přivlastnil si je, mohl by vlastník stromu požadovat jejich vydání; nebylo-li by to již možné, pak vydání jejich hodnoty podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 o. z.), může případně namísto hodnoty plodů požadovat to, co za ně obohacený soused utržil (§ 3004 odst. 1 druhá věta o. z.).

Shora uvedená pravidla lze ovšem modifikovat jinou dohodou sousedů. Není třeba dodávat, že soudní spory „o ovoce“ by byly zpravidla malicherné.

Užívá-li pozemek, na němž strom stojí, někdo jiný než vlastník, záleží řešení otázky, komu plody patří, na tom, zda jde o právo požívání (tedy právo brát i plody a užitky věci), nebo pouze o právo užívání (jehož součástí právo brát plody není). Obecně nájemce není oprávněn brát plody, naproti tomu pachtýř k tomu oprávněn je. Může ovšem existovat např. mezi nájemcem domu se zahradou a jeho vlastníkem dohoda, podle které bude nájemce oprávněn sklízet ze zahrady ovoce. Poctivý držitel se vždy stává vlastníkem plodů, jakmile je oddělí (§ 996 odst. 1 o. z.).

U pachtýře a poživatele zákon okamžik nabytí vlastnického práva výslovně neupravuje. Lze však soudit, že nájemce se stává vlastníkem oddělených plodů také buď sklizní (percepcí), anebo, jde-li o plody spadené, až jejich uchopením. K tomu nás vedou historické důvody a také formulace § 1285 o. z., opravňující poživatele, aby z věci bral užitky. U pachtýře není důvod, aby tomu bylo jinak. Do té doby patří ovoce „vlastníkovi stromu“.

Z pohledu souseda, na jehož pozemek přesahují větve, je na uživateli pozemku, ze kterého strom vyrůstá, aby mu prokázal, že má na ovoce ze stromu právo.

Ideální (nehmotné) imise (obtěžování pohledem apod.)

Zajímavá je otázka tzv. ideálních imisí. Znakem imise je totiž to, že jde o pronikání nějakého účinku navenek, ať již smysly postřehnutelného (prach, hluk, zápach) či nikoliv (radioaktivita). Ideálními imisemi se myslí něco jiného; jde o obtěžování pohledem nebo naopak o obtěžování tím, že soused se nemůže vyhnout pohledu na věci, které vyvolávají jeho nepohodu (nepořádek na sousedním pozemku, nudistické pláže nebo i opalování „bez“ na sousedním pozemku, „urážky vkusu“ uměleckými díly vystavenými na pozemku a nepřehlédnutelnými z pozemků sousedních anebo nahlížení do nemovitosti „obtěžovaného“ apod.). K otázce možnosti nahlížet do okna či naopak z okna na sousední nemovitost viz bod h) této části.

Na tuto problematiku jsou různé názory. Podle našeho mínění se o imisi nejedná a obrany proti takovému obtěžování se nelze podle § 1013 odst. 1 o. z. domáhat, pokud samozřejmě současně nejsou sousedé rušení např. hlukem vycházejícím ze sousedního nočního podniku. Novější judikatura však výjimečně připouští ochranu proti obtěžování pohledem; tuto ochranu je však třeba opřít o ochranu osobnosti, zahrnující i ochranu soukromí (§ 11 a násl. o. z. 1964). V současné právní úpravě § 86 o. z. výslovně zakazuje bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory nebo sledovat jeho soukromý život. Postižený se může mj. podle § 82 o. z. domáhat, aby bylo od takového zásahu upuštěno nebo byl odstraněn jeho následek. V literatuře se však lze setkat i s opačným názorem, imateriální imise připouštějícím.[13]

Z publikace Sousedská práva podle nového občanského zákoníku. Koupit lze ZDE.