Soudy by při rozhodování o pokutě za nerealizovaný styk měly zohlednit postoj dítěte
publikováno: 28.03.2019
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. v roce 2009), kterého má ve své péči. Bylo mu předběžným opatřením uloženo, aby umožnil prarodičům styk s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 9 hodin do neděle 16 hodin. Ústavní stížností napadenými usneseními Okresního soudu v Lounech a odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem byly stěžovateli podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních uloženy dvě pokuty v celkové výši 24 000 Kč (10 000 a 14 000 Kč), resp. po snížení odvolacím soudem ve výši 7 000 Kč (6 000 Kč a 1 000 Kč) za nerealizování styků nezletilého s prarodiči. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Konstatoval, že tuto pokutu nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, ale jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Pokud proto ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné. Ústavní soud také připomněl, že v rámci přezkumu rozhodnutí týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba především vycházet z nejlepšího zájmu dítěte.
Krajský soud uložení pokuty odůvodnil především tím, že nelze akceptovat nenaplňování pravomocného rozhodnutí o zatímní úpravě styku. Jak však Ústavní soud zjistil, k uložení pokuty došlo i přesto, že nezletilý verbálně odmítl kontakt s prarodiči. Lze přitom předpokládat, že nezletilý již dokázal ve svých téměř 9 letech o následcích svého jednání uvažovat a posoudit povinnost uloženou soudem otci, jakož i charakterizovat svůj vztah k prarodičům, byť s přihlédnutím k jeho věku. Je proto třeba odmítnout způsob, jakým krajský soud postoj samotného nezletilého ke stykům s prarodiči hodnotil. Přání nezletilého se k věci vyjádřit, které soudům tlumočil stěžovatel, nebylo vyslyšeno, a negativní postoj nezletilého ke kontaktům s prarodiči nebyl vůbec zohledněn.
Jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje s východisky obecných soudů, které sledovaly prosazení žádoucího cíle v podobě zachování vzájemného vztahu mezi nezletilým a jeho prarodiči, nemůže akceptovat skutečnost, že se ho snaží dosáhnout bez ohledu na vůli (přání) nezletilého dítěte, které lze pro jeho věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že je schopno uvědomit si dosah svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jeho vůle byla účelově a systematicky formována ze strany stěžovatele. V případě, že obecné soudy měly o postoji syna pochybnosti, pak bylo jejich povinností přistoupit k provedení dalších důkazů, aby byl skutečně prokázán skutkový stav. Ústavní soud je toho názoru, že skutková zjištění, která měly obecné soudy k dispozici, totiž umožňují alternativní skutkové závěry, tedy že nepředání nezletilého prarodičům nebylo způsobeno jednáním nebo opominutím stěžovatele. S těmito závěry se však obecné soudy nijak nevypořádaly.
Vázán právním názorem Ústavního soudu bude mít okresní soud úkol s ohledem na okolnosti daného případu (zejména zohlednění postoje nezletilého) znovu posoudit otázku splnění podmínek pro uložení pokuty stěžovateli jako prostředku k vynucení povinnosti uložené mu soudem ve prospěch prarodičů a jejich styku s nezletilým, nikoliv však prostředku k prosazení „násilné“ změny projevu vůle (přání) nezletilého ke styku s prarodiči.
Ústavní soud konečně uvádí, že uvedené závěry by neměly být vnímány jako "vítězství" otce či "prohra" prarodičů. Na nyní projednávaný případ totiž plně dopadají následující slova krásné literatury (McEwan, I. Myslete na děti! Praha: Odeon, 2015, s. 11) „Bohatí obvykle selhávali v úsilí o rozdávání štěstí. Rodiče se záhy naučili nový slovník a zdlouhavé právní procedury a zničehonic se octli v lítém boji s těmi, které kdysi milovali. A za bitevní scénou čekali chlapci a dívky, označovaní v soudních spisech jen křestními jmény, utrápení malí Benové a Sáry, choulící se k sobě, zatímco bohové tyčící se ve výškách nad nimi bojovali do posledního dechu, od zvláštního soudu pro rodinné právo k Vrchnímu soudu a odtud k soudu odvolacímu.“ Stěžovatel i prarodiče tak mají na výběr: buď setrvají ve svých „výškách“ a budou nezletilého nadále vystavovat zjevně traumatizujícím zážitkům, nebo sestoupí níže a naleznou společnou řeč s cílem spolupůsobit k zajištění jeho všestranného rozvoje. Nezbývá než doufat, že dospělí, pamětlivi, že bolestných okamžiků nastalo v útlém věku nezletilého již více než dost, upřednostní druhou možnost.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3573/18 je dostupný zde (399 KB, PDF).
Zdroj: Ústavní soud, Brno.
Foto: Pixabay