Soudy by měly zjišťovat názor nezletilých i v řízení o předběžném opatření, kterým se prozatímně upravuje jejich styk s rodiči

publikováno: 11.01.2018

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Okresního soudu v Jablonci a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci.

Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Jablonci domáhal vydání předběžného opatření, kterým by byl prozatímně upraven jeho styk s nezletilými syny ve věku 14 let a 2 roky. Jeho styk se syny probíhal na základě dohody s jejich matkou, ale stěžovatel s takovou úpravou nesouhlasil, a proto podal k soudu návrh na svěření nezletilých do své výlučné péče, předběžné opatření tak mělo sloužit jako prostředek k úpravě styku do rozhodnutí soudu ve věci samé. Stěžovatel s rozsahem styku stanoveným předběžným opatřením nesouhlasil, a proto podal odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci. Vzhledem k tomu, že nebyl spokojen ani s výsledkem odvolacího řízení, podal proti oběma rozhodnutím o předběžných opatřeních ústavní stížnost. V ní namítal, že obecné soudy měly rozhodnout jinak a při svém rozhodování přisoudit jinou váhu jím tvrzeným skutečnostem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení před okresním soudem došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu, jež sice nenapravil ani odvolací soud, nicméně tento zásah byl pouze zprostředkovaný kvůli porušení práva staršího nezletilého dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu, že toto porušení bylo zhojeno následným procesním vývojem v této věci, nemohl Ústavní soud konstatovat ani porušení ve vztahu ke stěžovateli. Ústavní soud však při přezkumu zjistil jiné pochybení, které stěžovatel nenamítal.

Z textu napadených rozhodnutí i z textu vyjádření účastníků řízení vyplynula stěžovatelem nepovšimnutá, ale zcela zásadní skutečnost, kterou Ústavní soud následně ověřil i ve spisovém materiálu, totiž že názor nezletilých na dočasnou úpravu jejich poměrů ke stěžovateli a matce, týkající se péče a styku, nebyl v řízení o předběžném opatření před okresním soudem ani následně před odvolacím soudem nijak zjišťován, ačkoli to bylo namístě.

Okresní soud ve svém rozhodnutí vyjádřil politování nad tím, že se kvůli stěžovatelově pasivitě stran kontaktování orgánu sociálně-právní ochrany dětí ke dni rozhodování o předběžném opatření nepodařilo zjistit názor staršího nezletilého. Zcela tak opomenul jakékoliv jiné možnosti zjištění názoru nezletilého (např. nařídit jednání, dostavit se osobně či vyslat asistenta soudce do bydliště, dotázat se nezletilého některým z audiovizuálních prostředků elektronické komunikace, telefonicky apod.), a to přesto, že u některé z forem komunikace mohlo být vyjádření nezletilého získáno v řádu hodin, nejvýše dní. O předběžném opatření má soud sice rozhodnout podle § 75c odst. 1 občanského soudního řádu bezodkladně, nicméně není-li tu nebezpečí z prodlení, může předseda senátu o návrhu na předběžné opatření rozhodnout až do uplynutí 7 dnů poté, co byl podán. Okresní soud přitom neměl žádné indicie, že by bylo třeba rozhodnout okamžitě.

Ačkoliv po řízení o předběžném opatření nelze požadovat identický rozsah dokazování jako po řízení ve věci samé, umožnění čtrnáctiletému nezletilému, u něhož soud nezjistil ani nepředpokládal v tomto směru žádné překážky, vytvořit si na věc názor a tento soudu prezentovat, hraje i v řízení o předběžném opatření o úpravě styku neopomenutelnou roli a názor staršího nezletilého měl představovat jedno z hlavních východisek obou rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud však zjistil, že v průběhu dalšího procesního vývoje před soudem prvního stupně v době, když byla věc již řádně před soudem projednávána, byl zjišťován i názor staršího nezletilého na současné poměry, a to jak ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tak i ze strany dětského psychologa. Při všech těchto příležitostech se nezletilý vyjádřil tak, že režim péče o něj a styku stěžovatele s ním mu vyhovuje. Popsané porušení základních práv nezletilého v rámci předběžného opatření mělo tedy jen formální, resp. procesní charakter, nijak se na něm negativně neprojevilo, a z materiálního hlediska by se s mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nezletilý již tehdy vyjádřil před okresním soudem tak, že by s režimem založeným napadeným předběžným opatřením souhlasil. Výsledek by se tak pro stěžovatele nijak nezměnil, ani kdyby obecné soudy řádně nezletilému umožnily realizaci jeho práva vyjádřit svůj názor a být slyšen v řízení, které se ho týká.

Ústavní soud uzavírá, že aniž by jakkoliv předjímal výsledek celého řízení o svěření dětí do péče, zavazuje svým nálezem obecné soudy k tomu, aby, bude-li stále trvat potřeba prozatímně upravit styk stěžovatele či matky s nezletilými, i před vydáním předběžného opatření, bude-li to možné a potřebné, řádným způsobem zjistily vlastní názor nezletilého, jenž je s ohledem na svůj věk schopen takový názor vyjádřit, a umožnily mu tak uplatnění jeho práva vyjádřit své stanovisko k řízení, vyplývající z Úmluvy o právech dítěte a zakotveného ostatně i v občanském zákoníku (§ 867 odst. 1).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.

Stanovisko Unie rodinných advokátů č. 1/2018 ke zjišťování názoru dítěte

Ve sporech rodičů o nezletilé dítě poskytují české právní normy dítěti právo vyslovit svůj názor a vyjádřit se problému, o který jeho rodiče vedou spor. Stále však existují soudy (a bohužel i rodiče), kteří toto právo nezletilého nerespektují. Ti všichni by se měli použit z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, zveřejněného na webových stránkách soudu pod čj. II. ÚS 1931/17. Nález zavazuje obecné soudy, aby zjišťovaly stanovisko větších dětí nejen v běžném řízení, což soudy dnes již činí, ale aby tak činily i tehdy, rozhodují-li v průběhu několika dnů o navrženém předběžném opatření. Za dítě schopné se vyjádřit se přitom běžně považuje dítě ve věku přibližně 12 let.

V posuzovaném případě matka bez domluvy s otcem odvezla dvě děti (14 let a 2 roky) ze společného bydliště a přestěhovala se s nimi jinam. Otec pět týdnů poté požádal soud o úpravu výchovy a do doby skončení řízení navrhl, aby soud vydal předběžné opatření a styk s dětmi upravil. Obecné soudy se věcí zabývaly a styk upravily standardním způsobem (víkend co 14 dní a v dalším týdnu 2 dny), staršího syna však vyslechly až v průběhu dalšího soudního řízení, nikoliv před rozhodnutím o vydání předběžného opatření.

Unie rodinných advokátů nález Ústavního soudu podporuje, nicméně s lítostí postrádá v odůvodnění rozhodnutí výtku vyslanou směrem k matce za to, že bez dohody s otcem děti ze společné domácnosti odstěhovala. Unie rodinných advokátů podporuje mimosoudní projednání rodinných sporů, proto by uvítala vyšší míru právního vědomí rodičů. Koncepce rodičovské odpovědnosti dnes žádnému z rodičů neumožňuje, aby bez souhlasu druhého rodiče a bez projednání s ním, či dokonce proti jeho vůli o společném nezletilém dítěti rozhodoval, u starších dětí tak činil bez souhlasu také tohoto dítěte. Oba rodiče jsou rodičovstvím natolik provázáni, že je tato povinnost musí vést ke značné opatrnosti a ke snaze vyjednat s druhým rodičem dohodu pro všechny účastníky přijatelnou.

Unie rodinných advokátů vyzývá nejen Ústavní soud, ale i obecné soudy, advokáty, opatrovníky a všechny ostatní instituce, aby v rodičích potlačovali jednostranná, mstivá a protiprávní řešení, jimiž jeden rodič bez dohody zamezí druhému rodiči podílet se na výchově dítěte a nezletilé dítě o tohoto rodiče připraví.

JUDr. Daniela Kovářová
Prezidentka Unie rodinných advokátů