Soudní dvůr EU k sociálnímu zabezpečení migrujících pracovníků

V lednu 2009 E. Bogatu, rumunský státní příslušník, který má od roku 2003 bydliště v Irsku, požádal irské orgány o vyplácení rodinných dávek pro své dvě děti bydlící v Rumunsku. Eugen Bogatu byl v Irsku zaměstnán mezi roky 2003 a 2009. Poté, co v roce 2009 přišel o práci, pobíral příspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (2009–2010), posléze nepříspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (duben 2010 – leden 2013) a nakonec dávky v nemoci (2013–2015). 

Irské orgány informovali E. Bogatua o svém rozhodnutí vyhovět jeho žádosti o rodinné dávky, s výjimkou období od dubna 2010 do ledna 2013. Toto zamítnutí bylo zdůvodněno skutečností, že podle nich žadatel během uvedeného období nesplňoval žádnou z podmínek zakládajících nárok na přiznání rodinných dávek pro své děti s bydlištěm v Rumunsku, jelikož v Irsku nevykonával zaměstnání ani nepobíral příspěvkovou dávku. E. Bogatu toto rozhodnutí zpochybnil, přičemž tvrdil, že irské orgány vycházely z nesprávného výkladu unijního práva. 

High Court (Vrchní soud, Irsko), kterému byl spor předložen, se Soudního dvora táže, zda nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení[1] musí být vykládáno v tom smyslu, že způsobilost určité osoby, jejíž děti bydlí v jiném členském státě, pro získání rodinných dávek v členském státě, v němž má tato osoba bydliště, vyžaduje, aby daná osoba vykonávala v tomto členském státě zaměstnání nebo aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti. 

Ve svém rozsudku Soudní dvůr zaprvé konstatuje, že nařízení uvádí, že osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako kdyby bydleli v prvně uvedeném členském státě. K získání nároku na rodinné dávky tedy nevyžaduje, aby taková osoba měla zvláštní postavení, mj. tedy postavení zaměstnance. 

Mimoto Soudní dvůr uvádí, že z kontextu a cíle nařízení vyplývá, že rodinné dávky pro děti bydlící v jiném členském státě lze poskytnout z několika důvodů, nikoliv pouze na základě zaměstnání. A konečně, Soudní dvůr zdůrazňuje, že nařízení je výsledkem vývoje právních předpisů odrážejícího zejména vůli unijního normotvůrce rozšířit nárok na rodinné dávky i na jiné kategorie osob než zaměstnance. 

Soudní dvůr též konstatuje, že nařízení nepodmiňuje nárok na rodinné dávky pro děti bydlící v jiném členském státě tím, že žadatel pobírá peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku zaměstnání. Soudní dvůr z toho tedy vyvozuje, že způsobilost určité osoby k tomu, aby pro své děti, které bydlí v jiném členském státě, získala v příslušném členském státě rodinné dávky, nevyžaduje, aby tato osoba vykonávala v tomto příslušném členském státě zaměstnání, ani aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.

Zdroj: Soudní dvůr EU

Foto: Pixabay