Snížení výše náhrady nákladů řízení soudem v bagatelních věcech

1. ÚVOD

Základní zásadou pro rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení je zásada úspěchu ve věci,1 která přiznává právo na náhradu nákladů řízení tomu, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem a finance účelně vynaložil proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.

Výjimečný korektiv pak představuje ustanovení § 150 o. s. ř., umožňující řešit situace, kdy je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které takto účelně vynaložil.

Ústavní soud již dříve v tomto směru dovodil, že rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu a s okolnostmi uplatnění nároku.2

Ústavní soud též konstatoval, že otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli Ústavnímu soudu, přičemž absence přiměřeného a dostatečného odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.3

Jinými slovy, pokud jsou v posuzovaném případě výjimečné okolnosti související s obdobím do uplatnění nároku, může obecný soud posoudit účelnost vynaložených nákladů řízení, pokud své rozhodnutí o nákladech řádně odůvodní.

V souvislosti se špatnou platební morálkou dlužníků4 došlo v průběhu posledních let k narůstajícímu trendu, že vymáhání drobných pohledávek se pro velké věřitele stalo ekonomicky neefektivním (nejen z hospodářských důvodů co do úspěšnosti vymahatelnosti, ale též kvůli spojené administrativní agendě, jakož i délce řízení), a proto došlo k využívání institutu postoupení pohledávky v dříve nebývalém rozsahu. Značnou měrou k tomu pak nepochybně přispělo zavedení tzv. elektronického platebního rozkazu (po vzoru evropského platebního rozkazu) a s ním spojeného zvýhodnění platby soudního poplatku.

Cílem zákonodárce tedy nepochybně bylo zavedením formulářových žalob a formulářových rozhodnutí zjednodušit jak podávání žalob, tak i následné rozkazní řízení, zejména v těch věcech, kdy o existenci a výši nároku zpravidla není sporu, ale kdy dlužník prostě neplní. Tedy ulevit věřitelům i soudům.

Obdobný zjednodušující cíl byl přitom zákonodárcem již dříve sledován ve vztahu k advokátnímu tarifu zavedením paušální výše odměny advokáta při přijetí vyhlášky č. 484/2000 Sb., která tak ve svém rozsahu nahradila úkonovou vyhlášku č. 177/1996 Sb.

2. ZMĚNA V ROZHODOVÁNÍ OBECNÝCH SOUDŮ

Nepoměr mezi výší žalovaného nároku (v řádu desítek či stovek korun) a výší odměny advokáta (nejméně 4500 Kč) pak vedl obecné soudy ke snaze výši odměny advokáta snížit a s jistým časovým odstupem též k novele vyhlášky č. 484/2000 Sb. ze strany Ministerstva spravedlnosti.

Některé soudy proto při stanovení výše odměny advokáta vycházely nikoli z vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to na základě § 151 odst. 2 o. s. ř., tj. že soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

V této souvislosti bylo soudy argumentováno též zásadou přiměřenosti nákladů k předmětu řízení, a to buď s odkazem na zásadu přiměřenosti obecně, nebo s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007 (pro Českou republiku závazné od 1. 1. 2009), kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, které v čl. 16 stanoví, že: „Soud však straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku.“ Přestože se uvedené Nařízení vztahuje přímo pouze na přeshraniční spory, došlo k vztáhnutí obecné právní zásady přiměřenosti nákladů k předmětu sporu též na obdobné spory vnitrostátní, a to s poukazem, že je nepřijatelné, aby v obdobných případech bylo soudem postupováno rozdílně (rozdíl v bydlišti či sídle nemůže vést k neaplikování obecných právních zásad). Jestliže by tedy náhrada nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla vyšší než samotný předmět sporu, nelze s ohledem na výše uvedený výklad přiznat náhradu nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale je nutno postupovat podle subsidiárního předpisu, jímž je vyhláška č. 177/1996 Sb., v platném znění.

Uvedenou rozhodovací praxí došlo k odchýlení od dřívějších stanovisek Nejvyššího soudu zveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 61/2004 a Rc 100/2008. Jako důvod odchýlení se od právního názoru Nejvyššího soudu bylo uváděno např., že z data jeho vydání i z jeho obsahu je zjevné, že se zásadou přiměřenosti náhrady nákladů výslovně platnou v českém právu od 1. 1. 2009 nemohl zabývat, a pro řešení této otázky není možné uvedené stanovisko bezvýhradně aplikovat.

Pokud bylo rozhodováno odvolacími soudy výše uvedeným způsobem, pak vzhledem k tomu, že jde funkčně o poslední instanci, měly soudy nejdříve předložit předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru, neboť taková otázka dosud nebyla řešena. Dle mého názoru není správný případný závěr soudu, že předložení předběžné otázky není na místě, protože nutnost aplikace a výklad zásady přiměřenosti nákladů k předmětu řízení je nesporný. Důvodem je to, že v takovém případě soud sám provádí hodnoticí úkon, tj. existenci či nespornosti určitého závěru.

Rovněž lze kriticky podotknout, že zásada přiměřenosti mezi předmětem řízení a náklady řízení není ničím jiným než průmětem obecně platné zásady přiměřenosti, která nepochybně byla a je Nejvyššímu soudu známa.

3. ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU

Vše následně změnil Ústavní soud. V reakci na rozhodovací praxi Okresního soudu v Ústí nad Labem se Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/2011 ze dne 27. 12. 2011 vyslovil, že nelze označit za svévolný či nepřiměřený postup soudu, pokud v rozsudku v bagatelní věci dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že žalobcem vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva (tj. soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení jen soudní poplatek), a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu, které lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud též dovodil, že nemohlo být porušeno právo žalobce na právní pomoc, když byl před soudem prvého stupně zastoupen advokátem.

Soud prvého stupně přitom ve svém rozhodnutí vycházel z premisy, že:

• jde o věc typově velmi jednoduchou po skutkové i právní stránce,

• podobné nároky žalobce uplatňuje vzorovou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), jejíž vyplnění je rutinní činností, nevyžadující žádné odborné znalosti,

• žalobce měl ve svých statutárních orgánech k dispozici osobu s právnickým vzděláním (navíc osobu vykonávající advokacii),

• z úřední činnosti je soudu známo, že pokud některá z věcí žalobce pravomocně neskončí elektronickým platebním rozkazem, je rozhodnuto buď bez jednání podle § 115a o. s. ř., nebo sice při jednání, avšak k žádnému nařízenému jednání se žalobce ani jeho zástupce dosud nedostavili,

• zastoupení žalobce advokátem nebylo po materiální stránce výkonem základního práva na pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a jednalo se o „prostou“ realizaci oprávnění účastníka občanského soudního řízení na jeho zastoupení podle § 25 odst. 1 o. s. ř.

Zanedlouho poté Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 dospěl k názoru, že se jako spravedlivé jeví, a to ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům, okolnostem, specifiku věci a plynulosti řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny ve věcech, kde jde o řízení o tzv. bagatelní věci (řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné), jde o tzv. formulářovou žalobu (sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby), žalovaným je spotřebitel a jde o právní vztah, v němž je dlužník fakticky vyloučen z možnosti sjednat závazek s jiným obsahem; současně není podstatné, zda právo na peněžní plnění vymáhá původní věřitel nebo jeho právní nástupce.

Ústavní soud má za to, že náhrada nákladů řízení má sice kompenzovat účelně vynaložené náklady zvítězivšího účastníka řízení při uplatňování nebo bránění svého práva, ale v uvedených případech jsou náklady řízení v souvislosti se zastoupením advokátem vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví právní předpisy podzákonné právní síly (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. nebo advokátní tarif).

4. VZÁJEMNÝ VZTAH ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU

Prvním rozhodnutím Ústavní soud v podstatě jen řekl, že pokud jde o bagatelní spory, v nichž z povahy jejich „bagatelnosti“ nemůže dojít k porušení základních práv, není důvod přezkumu, pokud je rozhodnutí obecného soudu řádně odůvodněno. Nepřímo tedy aproboval rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyla kromě soudního poplatku přiznána žádná jiná složka náhrady nákladů řízení. Druhým rozhodnutím naopak dospěl k závěru, že v bagatelních věcech je přiměřená odměna ve výši žalované jistiny. Pomineme-li tento rozpor, pak se dostáváme k hlavní otázce a tou je, jaká kritéria jsou rozhodná pro určení poměru přiměřenosti. Je-li argumentováno, že výše určité veličiny je odpovídající výši jiné veličiny, mělo by být zřejmé proč. Tedy z jakých důvodů je přiměřený jednonásobek a nikoli půlnásobek nebo jedenapůlnásobek. Samotné konstatování přiměřenosti bez uvedení důvodů je nepřezkoumatelné a postrádá přesvědčivost. Stejný závěr lze vztáhnout na rozhodnutí obecných soudů ohledně nepřiměřenosti aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. a přiměřenosti aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. Lze si klást otázku, proč by částky uvedené v advokátním tarifu měly být více přiměřené, proč lépe vystihují náročnost a výši vynaložených nákladů než částky dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Poněkud stranou zájmu veřejnosti zůstala poznámka Ústavního soudu k náhradě nákladů věřitele při vyřizování sporů, které tvoří jeho běžnou agendu,5 k jejímuž obstarávání a vyřizování se může dostatečně materiálně a personálně vybavit, a že by proto mohl uplatňovat náhradu účelně vynaložených nákladů „za zastoupení“ (byť by nebyl zastoupen právě advokátem), která by mohla být z obdobných důvodů stanovena paušálně, kupř. ve výši 10 % z vymáhané jistiny.

K výše uvedenému, pokud jde o prvek nahodilosti, lze poznamenat, že Ústavní soud zdůraznil,6 že se v budoucnu bude věnovat přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, neboť zákonodárce zřejmě oprávněně původně označil spory o peněžitá plnění do 2000 Kč jako spory „bagatelní“, avšak zvýšení zákonem č. 7/2009 Sb. na 10 000 Kč představuje z pohledu vnitřní konzistence právního řádu částku určenou nahodile, neboť kupř. u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5000 Kč, a že z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná „bagatelní“ částka téměř rovná průměrnému, měsíčně poskytovanému starobnímu důchodu anebo polovině průměrné měsíční čisté mzdy zaměstnance.

Bude zajímavé, jakým způsobem se Ústavní soud, jakož i zákonodárce vypořádají argumentačně se způsobem určení případné nové výše bagatelních věcí, když dle již zmiňovaného Nařízení o drobných nárocích se za drobný – bagatelní nárok považují částky do 2000 eur (cca 50 000 Kč),7 přičemž tato výše v podstatě vychází z částky odpovídající výši průměrného hrubého příjmu v EU. Je nepochybné, že takových příjmů se v průměru v ČR nedosahuje, takže srovnatelným údajem by asi byla výše průměrné hrubé mzdy, která dle Českého statistického úřadu činí cca 24 126 Kč,8 tj. více než stávající limit pro bagatelní věci dle občanského soudního řádu. Na druhou stranu lze odkázat na úpravu jiných států EU, kde jako limit pro bagatelní věci se stanoví částky od 600 eur (cca 15 000 Kč)9 v Německu, 1235 eur, resp. 2470 eur ve Skotsku, 1270 eur v Irsku, 2000 eur v Rakousku, 2038 eur ve Švédsku, 3005 eur ve Španělsku, 3294 eur v Severním Irsku, 3811 eur ve Francii, až po 8234 eur (cca 205 000 Kč) v Anglii a Walesu.10

5. NOVELA VYHLÁŠKY Č. 484/2000 Sb.

Zákonem č. 64/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 3. 2012 (tedy v období mezi uvedenými dvěma rozhodnutími Ústavního soudu) k novelizaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to k snížení a pozvolnějšímu odstupu výše odměny advokáta ve věcech, kde předmět řízení nepřesahuje 10 000 Kč. Současně došlo k určitému zvýšení odměny u jiných typů řízení, přičemž o motivech takového zvýšení za současného snížení odměny v bagatelních věcech není na místě polemizovat, neboť by šlo o nepodložené spekulace.

Důvodová zpráva k vyhlášce vychází z teze umožnit citlivěji rozhodovat o výši náhrady nákladů řízení v závislosti na výši částky, jež je předmětem řízení s tím, že Ministerstvo spravedlnosti reaguje na aktuální, v poslední době velmi diskutovanou problematiku výše sazeb odměn za zastupování advokátem v případě vymáhání takových bagatelních částek ve snaze přispět k tomu, aby byla nastolena větší rovnováha mezi částkou, která je vymáhána v rámci exekuce nebo řízení o výkonu rozhodnutí, a náklady exekuce nebo výkonu rozhodnutí, a ke snížení nákladů občanského soudního řízení.

Tím se opětovně dostáváme k výše uvedené otázce, dle jakých konkrétních kritérií došlo k stanovení nové výše odměny advokáta. Legislativní cíl snížení nákladů občanského soudního řízení může být sám o sobě jen obtížně aprobovatelný, pokud postrádá vypovídací hodnotu o skutečné výši nákladů zjištěných na základě analýz a statistického zjišťování.

6. DALŠÍ ROZHODOVÁNÍ OBECNÝCH SOUDŮ?

Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby nosné důvody nálezu I. ÚS 3923/2011 byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních.11 Nevyslovil se však ve vztahu k novelizované vyhlášce č. 484/2000 Sb. Lze tedy vycházet z toho, že soudy budou i v řízeních zahájených po 1. 3. 2012 ve věcech dle definice Ústavního soudu aplikovat nikoli novelizovanou vyhlášku a její snížené sazby, ale budou na odměně přiznávat jednonásobek žalované částky dle nálezu Ústavního soudu.

Je otázkou, zda tak budou činit i v případech, kdy předmětem řízení je zaplacení částky v rozmezí od 7500 Kč do 10 000 Kč, neboť v těchto případech je výše odměny advokáta podle § 3 odst. 1 bodu 6 aktuálně platné vyhlášky č. 484/2000 Sb. nižší než podle nálezu Ústavního soudu. Nelze předvídat, jakým způsobem bude v těchto případech odůvodněna proporcionalita mezi výší předmětu řízení a výší odměny advokáta. Spíše lze očekávat přiznávání té odměny, která je nižší.

Další otázkou je, zda odměna ve výši jednonásobku je přiměřená s konečnou platností, nebo zda ji lze použít jako základ pro stanovení zvýšené odměny dle § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. Domnívám se, že ano, přestože Ústavní soud hovoří ve svém nálezu o odměně jako celku a nikoli jako o výpočtovém základu.

Již se objevily případy, kdy soudy přiznávají jednonásobek žalované jistiny i ve sporech o vyšší částky než 10 000 Kč, jsou -li splněna ostatní kritéria zmiňovaná Ústavním soudem (formulářová žaloba a formulářová spotřebitelská smlouva).12 Obdobné rozšiřující tendence např. u případů, kdy je žalováno se značným časovým odstupem, lze nalézt též v nově publikovaných článcích.13

Vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu k podmínkám aplikace § 150 o. s. ř. (tj. nelze § 150 o. s. ř. aplikovat bez předchozího poučení účastníků soudem a možnosti účastníků se k záměru soudu vyjádřit a předložit důkazy) zřejmě není přípustné, aby za absence uvedeného postupu bylo ve věci rozhodnuto platebním rozkazem, jímž by byla přiznána snížená náhrada nákladů řízení. Důsledná aplikace závěrů Ústavního soudu by tak vedla ke kolapsu rozkazního řízení v bagatelních věcech. Lze proto spíše očekávat, že do sjednocení rozhodovací činnosti krajskými soudy bude v platebních rozkazech vyššími soudními úředníky a asistenty soudců přiznávána snížená odměna a že o případných odvoláních bude rozhodováno soudci v rámci autoremedury proti rozhodnutí svého vyššího soudního úředníka či asistenta a až případně následně odvolacím soudem.

7. ZÁVĚR

Je pravda, že v poslední době bylo k soudům podáváno stále více žalob z bagatelních, postoupených a mnohdy i promlčených pohledávek, kdy náhrada nákladů řízení, resp. odměna advokáta podle dosavadních předpisů značně převyšovala samotnou pohledávku včetně příslušenství. Na druhou stranu:

• právní řád dovoluje vymáhat promlčené pohledávky,

• právní řád dovoluje pohledávky postupovat,

• nikoli účastník řízení, ale zákonodárce zavedl formulářové žaloby,

• pokud jsou formulářové žaloby natolik jednoduché, že je dokáže podat osoba bez právnického vzdělání, proč bylo novelizováno ustanovení § 174a odst. 3 o. s. ř., podle kterého se bez odstraňování vad odmítají návrhy na elektronický platební rozkaz neobsahující všechny formální náležitosti – taková situace by u formulářového návrhu na platební rozkaz zřejmě vůbec neměla nastat,

• zvýšení četnosti podávání takových žalob samo o sobě nemůže být věřiteli kladeno k tíži,

• pojem bagatelní věci je uměle vytvořeným legislativně– procesním institutem bez reálného základu a legislativního odůvodnění ve vztahu ke stanovení její výše – není tedy jasné, zda by z ústavněprávního hlediska prošel testem proporcionality,

• pokud je za bagatelní věc považována žaloba, v níž jistina nepřevyšuje 10 000 Kč (přičemž k příslušenství ani k předpokládané výši náhrady nákladů řízení se nepřihlíží), pak by též náklady řízení (nebo součet jistiny a náhrady nákladů řízení) nepřesahující 10 000 Kč měly být považovány za bagatelní a neměly by být předmětem přezkumu Ústavním soudem,

• předmětem úvah nebylo, zda z přiznaných nákladů řízení byly zpětné finanční toky od zástupce žalobce k žalobci a v jaké výši, tedy zda skutečně byl hospodářským účelem sporu nikoli přiznání dlužné jistiny, ale především náhrada nákladů řízení,

• jestliže nebyla přiznána plná náhrada nákladů právního zastoupení v rozsudku, proč s ohledem na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí tak nebylo rozhodnuto již v platebním rozkazu, resp. proč byl platební rozkaz vydán,

• pokud bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem vydaným bez jednání na základě výzvy soudu (podle § 101 odst. 4 a § 115a o. s. ř.) a žalobce svůj souhlas s takovým postupem udělil nebo se k výzvě nevyjádřil, aniž by byl ve výzvě soudem o jeho záměru zkrátit, resp. nepřiznat odměnu za právní zastoupení (podle § 150 o. s. ř.) informován, pak neměl možnost účinně se bránit.

Zcela souhlasím s názorem Ústavního soudu, že v praxi dochází u tzv. bagatelních sporů ke zneužívání právních předpisů, ke generování umělého zisku. Na základě výše uvedených skutečností však mám za to, že předmětná rozhodnutí jsou jen částečným řešením a že by měla být vedena debata o skutečných koncepčních změnách právního řádu, a to např. o změně z promlčení na prekluzi v bagatelních věcech nebo věcech spotřebitelských, případně o zrušení paušální vyhlášky nebo o změně výše paušální odměny v takových typech věcí, ale na základě skutečných průměrných nákladů, aby nová úprava obstála v testu proporcionality.

Cílem by mělo být nastavení takových limitů, které nepovedou běžného občana do dluhové pasti, ale které budou sledovat primární účel náhrady – opravdu pokryjí skutečné náklady a též budou na dlužníka působit motivačně k předcházení vzniku soudních sporů, neboť samotný soudní poplatek (zejména u elektronických žalob) ani náhrada ve výši bagatelní jistiny takovýto charakter spíše nemají.

Autorka je advokátní koncipientkou v Ostravě.