Snížení bolestného odvolacím soudem ve světle práva na soudní ochranu

Manžel stěžovatelky byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově uznán vinným ze spáchání přečinů usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a zákaz řízení motorových vozidel na tři roky. Obžalovaný zavinil dopravní nehodu, při které došlo ke smrtelnému zranění nezletilého spolujezdce (syna obžalovaného a stěžovatelky), k těžkému zranění stěžovatelky a k lehkým zraněním dalších dvou nezletilých dětí, které se nacházely ve vozidle řízeném obžalovaným, jakož i k lehkým zraněním osádky vozidla, se kterým se obžalovaný čelně střetl. Okresní soud ve svém rozsudku dále rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Stěžovatelce přiznal na základě znaleckého posudku částku 311 971 Kč, představující nemajetkovou újmu v podobě bolestného.

Obžalovaný se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Brně následně zrušil prvostupňový rozsudek ve výroku o náhradě škody stěžovatelce a uložil obžalovanému zaplatit jí částku 153 670,80 Kč, se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Své rozhodnutí přitom odůvodnil tím, že se z rozsudku okresního soudu podává, že zesnulý nezletilý syn nebyl v době autonehody připoután, přestože stěžovatelka seděla vedle něj. Z toho krajský soud dovodil, že poškozená v kritické situaci syna nezajistila před případnými následky autonehody, určil její míru zavinění na jeho smrti jako třicetiprocentní a přiznanou náhradu škody přiměřeně snížil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mj. namítala, že krajský soud o snížení bolestného rozhodl bez provedení dokazování a navíc tak učinil s odůvodněním, které spojuje dvě logicky nesouvisející věci, totiž úmrtí jejího syna a nárok na náhradu bolestného, vzniklého v důsledku těžkého ublížení na zdraví, které při nehodě utrpěla.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Krajský soud svůj závěr o potřebě přiměřeně snížit stěžovatelce přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného odůvodnil zcela nepřiléhavě, pokud měl za to, že při posouzení jejího nároku bylo třeba zohlednit i otázku jejího případného zavinění na úmrtí nezletilého syna při autonehodě. Tuto úvahu nelze označit jinak než jako nelogickou. Obžalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného (§ 2958 občanského zákoníku), a to vzhledem k bolesti, kterou vytrpěla v souvislosti s následnými operacemi a léčbou. Z napadeného rozsudku krajského soudu je však zjevné, že této skutečnosti si soud vědom nebyl a měl (zřejmě) za to, že se stěžovatelka domáhala nemajetkové újmy – duševních útrap rodiče souvisejících s úmrtím dítěte – vyvažující utrpení takové osoby ve smyslu § 2959 občanského zákoníku. O takový případ však v projednávané věci nešlo. Nelze zároveň opomenout, že k příčinám úmrtí syna stěžovatelky nebylo v trestním řízení vedeno před okresním soudem žádné dokazování co do posouzení případného spoluzavinění jiné osoby. Ačkoliv krajský soud rovněž žádné dokazování v tomto směru neprovedl, učinil následně právní závěr o existenci zavinění stěžovatelky, včetně určení jeho výše. Takový postup (a to nejen z pozice práva ústavního) nelze akceptovat. Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3616/17 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.