Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku (Pohled soudce na vybrané otázky a použitelnost stávající judikatury)

Novou úpravou tak dochází k zásadní změně v otázce nároků zhotovitele na zaplacení ceny díla, jestliže dílo bylo dokončeno a předáno jako vadné. Judikatura dosud dovozovala, že zhotovitel v takovém případě nárok na zaplacení ceny díla, nebylo-li mezi stranami dohodnuto něco jiného, nemá. Nová úprava volí řešení odlišné. Zásadní změnou je dále posílení práv objednatele z vad díla, je-li jím stavba. Ustanovení § 2630 zavádí v této souvislosti se zhotovitelem spoluodpovědnost dalších osob za vady stavby. Další, pro účely tohoto příspěvku vybranou, změnou nové úpravy je specifické řešení děl s nehmotným výsledkem.

Konečně, kromě těchto hmotněprávních ustanovení smlouvy o dílo, je z pohledu soudce jednou z nejvýznamnějších změn nová procesní úprava možných zásahů soudů do autonomie vůle stran, na níž je jinak nový kodex vystavěn. Nejen pro smlouvu o dílo tak platí, že v zákonem vymezených případech bude moci soud rozhodovat např. o zvýšení ceny nebo dokonce o zrušení smlouvy a vypořádání stran ze smlouvy. Soudní praxe v této souvislosti bude muset vyřešit spoustu otázek, např. jde-li o konstitutivní rozhodování soudů, dále bude-li tyto otázky moci posuzovat soud jako otázky předběžné v řízeních o nároku na plnění, nebo půjde vždy o samostatné řízení, zdali budou dány důvody pro případné procesní spojení věcí k projednání, jak by měl vypadat žalobní petit a výrok soudního rozhodnutí a mnohé další. Odpovědi na tyto otázky si příspěvek klade za cíl naznačit v jeho závěru. 

I. Nárok na zaplacení ceny díla, jestliže je dílo vadné 

Nejčastějším typem sporu, který soudy řeší v souvislosti se smlouvou o dílo, je přirozeně zhotovitelem žalobou uplatněný nárok na tvrzenou nezaplacenou cenu, nebo část ceny díla. Nejčastější procesní obranou ze strany objednatele je pak tvrzení, že dílo trpí nedodělky, případně bylo provedeno vadně.

Novou úpravou smlouvy o dílo dochází oproti úpravě v obchodním zákoníku k zásadní změně řešení otázky nároku na zaplacení ceny díla, jestliže je dílo vadné. Připomeňme, že judikatura dovodila k úpravě v obchodním zákoníku, že dílo, které je vadné a má nedodělky, nelze ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převzal. Pokud mezi účastníky nebylo sjednáno jinak, zhotoviteli v takovém případě právo na zaplacení ceny díla nevzniklo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 14, str. 158, a v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 2002, str. 340, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, a rozsudek ze dne 30. května 2006, sp. zn. 495/2004).

Tento judikatorní závěr způsoboval ve smluvní praxi určité problémy a v soudní praxi u tzv. starších dosud neskončených věcí ještě způsobuje. Větší část smluvní praxe na soudní závěry zareagovala např. tak, že si strany ve smlouvě dohodly, že nároku na zaplacení ceny díla nebrání, trpí-li dílo takovými vadami a nedodělky, které nebrání užívání díla. Mnohé strany, v oblasti smluv o dílo ve své činnosti nikoli natolik zběhlé, však samozřejmě takové ujednání do smluv nevtělily. V rozhodovací praxi soudce, ať už u soudu prvního stupně, příp. později u soudu odvolacího, jsem se setkával s případy, kdy podle těchto judikatorních závěrů např. nebyl dán nárok na zaplacení celé ceny díla, stavby rodinného domu ve výši 1 000 000 Kč, když např. střecha či okapy trpěly vadami, přičemž smluvní hodnota těchto vadných prací odpovídala např. jen částce 50 000 Kč.

Osobně tyto judikatorní závěry nepovažuji za správné. Podle § 548 obch. zák. objednatel byl povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývalo něco jiného, vznikal nárok na cenu provedením díla. Ano, podle § 554 odst. 1 zhotovitel splnil svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveným tímto zákonem. Tedy bez vad. Ale ze zákona, samozřejmě jestliže si to strany přímo nedohodly, něco jiného vyplývalo. Podle § 564 obch. zák. při vadách díla platily přiměřeně § 436 až § 441. Podle § 439 odst. 4 obch. zák. pak do doby odstranění vad nebyl objednatel povinen platit část ceny díla, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny. Z uvedeného lze podle mého názoru dovodit, že zhotovitel i v případě vadného plnění měl nárok na zaplacení ceny díla ponížený o část odpovídající nároku na slevu. Ten podle § 439 odst. 1 obch. zák. odpovídal rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo dílo bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění.

Nová úprava tyto výkladové obtíže odstraňuje a volí zákonné řešení, z něhož lze dovodit, že i v případě, je-li dílo vadné, ale je předvedena objednateli zhotovitelem způsobilost díla sloužit svému účelu, je dán nárok zhotovitele na zaplacení ceny díla.

Podle § 2604 o. z. dílo je provedeno, je-li dokončeno a předáno. Oproti dosavadní úpravě podle § 554 obch. zák. dochází k jazykové úpravě, nyní je použit vhodnější a užívanější termín dokončeno, oproti dřívějšímu ukončeno. Podstatné však je především, že nyní se hovoří toliko o dokončení díla, nikoli řádném ukončení, tedy tzv. bez vad. Toto ustanovení představuje úpravu dovršení první části odpovědnosti zhotovitele za prováděné dílo (další je případná povinnost z vad), tedy jeho povinnost dílo dokončit a předat. Byl-li dosud zhotovitel v širším slova smyslu pánem nad dílem, nepodléhajícím, kromě zákonných výjimek a smluvního omezení, příkazům objednatele, zhotovujícím dílo s dostatečnou péčí, zpravidla na své nebezpečí, provedením spočívajícím v dokončení a předání díla, tato první část jeho odpovědnosti končí. Nová úprava předpokladů provedení díla v § 2604 o. z. ve spojení s úpravou dokončení (§ 2605) a předání (§ 2606-2608) má tedy zásadní význam pro posuzování nároků na zaplacení ceny díla v případě, že dílo trpí vadami (§ 2610). Podmínkou nároku na zaplacení ceny díla je, nebylo-li sjednáno něco jiného, provedení díla. Dílo je tedy podle ustanovení § 2604 provedeno, je-li dokončeno a předáno. Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. V takovém případě přebírá objednatel dílo s výhradami nebo bez výhrad (srov. § 2605). Znamená to, že i když má objednatel výhrady k dílu, zpravidla tedy pro jeho určité vady, může takové dílo sloužit svému účelu a po jeho předvedení, případně provedení zkoušek (§ 2607), je lze považovat za dokončené. Je-li současně předáno (§ 2608), vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla. Nově tedy platí, že i dílo, které je vadné, ale bylo předvedeno, že slouží svému účelu, je dílo dokončené, a bylo-li předáno, je objednatel povinen zaplatit cenu díla, nebylo-li sjednáno něco jiného. Dochází tak k odklonu od stávající úpravy v obchodním zákoníku a judikatorní závěry o tom, že není dán nárok na zaplacení ceny díla, není-li provedeno řádně, tedy bez vad, nebylo-li dohodnuto něco jiného, jsou nadále neaplikovatelné.

Některé dosavadní judikatorní závěry však naopak mohou být inspirací pro výklad nové úpravy předpokladů dokončení díla podle § 2604 o. z. Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad. Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas. Nově je tedy zaváděna povinnost zhotovitele předvést při předání díla jeho způsobilost sloužit svému účelu. Předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu se bude odvíjet od jeho povahy. Jiná (způsobilost) bude u opravené drobné movité věci, např. domácího spotřebiče, jiná u zhotovení složitého technologického celku. Na soudní praxi bude nastavení předpokladů, za nichž daná věc bude sloužit svému účelu. Lze se domnívat, že východiskem může být časté ujednání stávající smluvní praxe, ke které došlo v důsledku právě výše zmíněných judikatorních závěrů k dokončení díla podle obchodního zákoníku, směřující k předpokladům, za nichž se má dílo za dokončené a způsobilé k předání. Strany smlouvy si tak často dohodly, že dílo se má za dokončené i v případě, má-li drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání díla. Ostatně na tomto principu je vystavěn i zákonný závěr v § 2628 o. z., řešící nemožnost objednatele odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě, ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují. Lze předpokládat, že v praxi si smluvní strany potvrdí, že došlo k předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu např. v protokolu o předání díla.

Dalším podstatným důsledkem § 2605 odst. 2 o. z. je to, že soud nepřizná objednateli právo ze zjevných vad díla, neuplatní-li objednatel při převzetí díla žádné výhrady a namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas, tedy výhradou při předání díla. Objednatel je tedy povinen dílo převzít. V uvedeném se může jevit nová úprava problematická. Dílo zjevně vadné objednatel převezme, i když dílo, např. určitý výrobek, bude zcela nefunkční. Objednatel tak bude muset vynaložit určité náklady, např. na uskladnění věci, i v případě, že lze předpokládat, že dojde např. i k odstoupení od smlouvy.

Lze uvést mnohá pro i proti této zásadní změně. Ve prospěch praktičnosti nové úpravy svědčí, že podle úpravy obchodního zákoníku, nebylo-li mezi stranami sjednáno něco jiného, i v případě drobných vad či nedodělků nevznikalo zhotoviteli právo na zaplacení celé ceny díla. Postupem času však, když judikatorní závěry o „vadném díle jako díle nedokončeném“ se tzv. v praxi vžily, bylo však spíše výjimečné, kdy si smluvní strany nedohodly průběžné placení ceny díla v průběhu jeho provádění, např. formou zálohových plateb. Ve vazbě na dokončení díla byl potom sjednáván zpravidla malý, např. 10%, rozsah závěrečné platby splatné s provedením díla, tedy s jeho bezvadným dokončením a předáním. Závěrečná platba měla charakter tzv. pozastávky. Přes novou úpravu v občanském zákoníku lze předpokládat, že podobná praxe bude obvyklá i nadále.

Proti nové úpravě lze namítnout, že nesjednají-li si strany způsob placení ceny díla v jejím průběhu, mohla by nová úprava vést zhotovitele k menší snaze dílo provést zcela bez vad, neboť i při dokončení díla s vadami a jeho převzetí s výhradami objednatelem podle § 2605 o. z. by zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení celé ceny díla podle § 2610 odst. 1 o. z.

V této souvislosti je třeba vnímat i § 2610 odst. 2 o. z. a novou úpravu § 2606 o. z. upravující předávání a přebírání děl, která se provádí po odlišitelných částech, kdy u takových děl vzniká právo zhotovitele na zaplacení ceny za každou takovou část při jejím provedení, tedy dokončení a předání každé jednotlivé části objednateli. Následující § 2611 o. z. pak upravuje právo zhotovitele požadovat u díla prováděného po částech přiměřené části odměny s přihlédnutím k vynaloženým nákladům.

I pro novou úpravu tak platí, že jestliže si účastníci smlouvy o dílo sjednali, že cena díla bude placena měsíčně v závislosti na provedených pracích, není pro vznik práva na zaplacení ceny díla rozhodující provedení díla (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 543/2002).

Je proto třeba zdůraznit, že nová úprava smlouvy o dílo upřednostňuje autonomii vůle smluvních stran, strany smlouvy si mohou dohodnout vznik nároku na zaplacení ceny díla podle svého uvážení i podle nové úpravy. V tomto smyslu je proto použitelná i dosavadní judikatura, zohledňující dispozitivnost ustanovení obch. zákoníku smlouvu o dílo upravujících. 

II. Spoluodpovědnost dalších osob spolu se zhotovitelem za vady stavby 

Další zásadní změnou v občanském zákoníku jsou speciální ustanovení § 2623 až § 2630, která nově upravují zvláštní režim stavby jako díla. Dochází tak k obdobné systematice jako u smlouvy kupní, obsahující zvláštní ustanovení o koupi nemovité věci (§ 2128 až § 2131). Subsidiárně se však na dílo, kterým je stavba, použijí obecná ustanovení smlouvy o dílo § 2586 až § 2619. Tedy ta dosavadní ustanovení smlouvy o dílo s výjimkou těch týkajících se určení ceny podle rozpočtu. Ustanovení o stavbě jako zvláštním druhu díla dopadají jak na stavbu, která je zhotovována, upravována nebo opravována, ale také na úpravu nemovitých věcí. Z ustanovení § 506 zjistíme, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Je tedy užita legislativní zkratka stavby pro „stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení“. Připomeňme v této souvislosti, že nově je věcí v právním smyslu právo stavby (§ 1240 až § 1256). Stavbu chápeme podle nové úpravy jako věc v právním smyslu výjimečně. Podle obecné části jsou nemovité věci mj. podzemní stavby se samostatným účelovým určením, např. podzemní garáže. Technicky se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně-technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Zvláštní ustanovení smlouvy o dílo, upravující poměry ke stavbě jako dílu, neobsahují ani zvláštní úpravu vlastnického práva ke stavbě, která je předmětem díla. Ustanovení § 2624 potom řeší nebezpečí škody na stavbě. Zhotovuje-li se objednateli stavba na objednávku, nese zhotovitel nebezpečí škody nebo zničení stavby až do jejího předání, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

Velmi podstatnou změnou je však především spoluodpovědnost dalších osob spolu se zhotovitelem za vady díla. Ustanovení § 2630 proto představuje zásadní změnu v úpravě povinností z vad díla. Dosavadní úpravy, ať už v obchodním zákoníku, nebo občanském zákoníku z roku 1964, byly postaveny na výlučné odpovědnosti zhotovitele za provádění díla. I současná úprava v občanském zákoníku je konstruována na zásadní roli zhotovitele po celou dobu provádění díla (srov. komentář k § 2592). Proto úprava § 2630 není se zbývajícími ustanoveními smlouvy o dílo zcela konzistentní. Lze ji snad odůvodnit právě zvláštním charakterem staveb jako děl.

Nově je upravena solidární povinnost zhotovitele s tzv. poddodavatelem, dále dodavatelem stavební dokumentace a konečně i tím, kdo prováděl dozor nad stavbou.

Úprava může vnést určitou nejistotu do vzájemných vztahů zhotovitele a jeho subdodavatelů, zhotovitele a autorů projektové a jiných dokumentací a také zhotovitele a stavebního dozoru. Za situace, kdy s autorem projektové dokumentace a stavebním dozorem je zpravidla smluvně svázán i sám objednatel, půjde zpravidla o komplikované posuzování rozsahu povinnosti jednotlivých osob z vad a smluvních titulů, z nichž je tato povinnost dána.

Komplikovaný bude i závazkový vztah mezi těmi, kdo přímý smluvní závazkový vztah mezi sebou nemají, tedy objednatelem a subdodavateli zhotovitele.

Už samotné vymezení některých pojmů užitých v tomto ustanovení může představovat určité výkladové obtíže. Důvodová zpráva v tomto ohledu mlčí.

Půjde zejména o výklad pojmu „stavební dokumentace“. Ztotožňuji se s definičním vymezením, které provedl K. Marek, kdy za dokumentaci stavby označuje takový souhrn dokladů, které se pro stavbu zpracovávají v souvislosti s funkcemi, které budou plnit. V první fázi stavby jde o dokumentaci při přípravě investice. Jde o technicko-ekonomické studie nebo studie souboru staveb. Ve druhé fázi stavby se zpravidla zpracovávají jednotlivé stupně projektové dokumentace: dokumentace přikládaná k návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby, dokumentace přikládaná k žádosti o vydání stavebního povolení, dokumentace pro provedení stavby zpracovaná projektantem nebo vybraným zhotovitelem. Kromě těchto dvou stupňů projektové dokumentace bývají zpracovávány realizační dokumentace stavby, dokumentace (výkresy) skutečného provedení stavby, dokumentace pro výběr zhotovitele, koncepční projekt pro technologickou část stavby. Pokud pro stavbu není třeba stavební povolení, ale stačí jen její ohlášení, zpracovává se dokumentace k ohlášení stavby. U jednodušších staveb tak nejsou vyhotovovány všechny dokumentace, ale některé z nich mohou plnit více funkcí.^1[1]

Poněkud snazší je výklad pojmů dozor nad stavbou a subdodavatel.

V případě dozoru nad stavbou půjde o v praxi obvyklý stavební dozor.

Poddodavatelem (pravděpodobně převáží v praxi obvyklejší označení subdodavatel) bude osoba ve smluvním vztahu se zhotovitelem zúčastněná na provádění díla a odlišná od stran hlavní smlouvy o dílo.

Pro všechny solidárně povinné platí větší či menší míra možnosti se zprostit solidární povinnosti z vad. Subdodavatel se své povinnosti zprostí, prokáže-li, že vadu způsobilo jen rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával stavební dozor. Úprava tak klade větší nároky na subdodavatele zhotovitele a na jejich rozhodnutí do smluvního závazku s generálním zhotovitelem vstoupit. Protože subdodavatel není ve smluvním vztahu s objednatelem a § 2630 o. z. zakládá právo objednatele proti zhotoviteli, nemůže se subdodavatel dohodou se zhotovitelem své povinnosti z vad vůči objednateli zprostit.

Ten, kdo dodal stavební dokumentaci, se své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že vadu nezpůsobila chyba ve stavební dokumentaci. Lze předpokládat, že soudy budou řešit značně komplikované spory, kde otázka rozsahu odpovědnosti bude často řešena jako otázka předběžná, a to na základě rozsáhlého a nákladného dokazování, zejména znaleckými posudky. Půjde tak zřejmě často o spor, jestli k vadám díla došlo v důsledku vadného projektu, nebo činnosti zhotovitele.

Ten, kdo prováděl dozor nad stavbou, se povinnosti zprostí, prokáže-li, že vadu stavby selhání dozoru nezpůsobilo. Tedy samotné selhání stavebního dozoru, např. v jeho nepřítomnosti na stavbě může a nemusí zakládat podle okolností jeho povinnost z vad díla. Jestliže se však této povinnosti bude chtít zprostit, musí prokázat, že vadu způsobilo něco jiného, tedy zpravidla činnost zhotovitele nebo projektanta.

Společné pro všechny možnosti zproštění povinnosti jednotlivých osob je, že důvody zproštění musí prokázat, je tedy na nich důkazní břemeno.

Druhý odstavec § 2630 upravuje předpoklady zproštění povinnosti zhotovitele z vad stavby vázané na výlučné způsobení vad dodavatelem stavební dokumentace nebo dozorem nad stavbou. Druhou podmínkou pro takové zproštění je skutečnost, že vady způsobila osoba, kterou si objednatel sám zvolil. Povinnosti z vad stavby se tak zhotovitel nezprostí, jestliže vadu způsobil jeho subdodavatel. V takovém případě je povinen z vad, jakoby vadu způsobil sám.

Nezbývá, než doporučit smluvním stranám věnovat pozornost ujednáním o povinnosti z vad jednotlivých osob podílejících se na provádění díla. 

III. Dílo jako nehmotný výsledek činnosti 

Nová úprava smlouvy o dílo přináší změnu i v chápání předmětu díla jako výsledku činnosti. Nově jím není jen hmotně zachycený výsledek činnosti, ale i ten nehmotný (§ 2587 o. z.). Jde tedy o každý jiný výsledek činnosti.

Občanský zákoník v závěru úpravy smlouvy o dílo v § 2631 až § 2635 obsahuje některá ustanovení věnující se zvláštní povaze děl s nehmotným výsledkem – předání nehmotného výsledku činnosti (§ 2632), nakládání s předmětem duševního vlastnictví ze strany zhotovitele (§ 2633) či objednatele (§ 2634) a výsledek činnosti z veřejného příslibu (§ 2635).

Podle § 2631 o. z. spočívá-li dílo v jiném výsledku činnosti, než je zhotovení věci nebo údržba, oprava či úprava věci, postupuje zhotovitel při této činnosti, jak bylo ujednáno a s odbornou péčí tak, aby dosáhl výsledku činnosti určeného ve smlouvě. Nová úprava přebírá právní úpravu stanovenou v § 556 obch. zák. Nicméně vzhledem k odlišnému vymezení předmětu soukromých práv tak, jak ho chápe nová úprava, není legislativně-technické zpracování dikce tohoto ustanovení (jeho pouhým převzetím z dřívější právní úpravy) zcela přiléhavé.

Zjevně tedy z působnosti ustanovení § 2631 nejsou vyloučeny všechny výkony na jakýchkoli věcech v právním slova smyslu (§ 489 o. z.), nýbrž pouze výkony na věcech hmotných (§ 496 odst. 1 o. z.). Na druhou stranu sem zjevně nespadají i taková díla, která jsou prováděna na jiných hmotných předmětech soukromých práv, než jsou věci. Tedy např. úkony na zvířatech (§ 494 o. z.), např. veterinární či obdobné činnosti. Dále pak úkony na lidském těle a jeho částech (§ 493 o. z.), včetně takových odňatých částí těl, které jsou cestou fikce za hmotné věci považovány (§ 112 o. z.), tedy např. kosmetické, masážní apod. služby. S ohledem na technické možnosti by do působnosti tohoto ustanovení nebylo možno případně řadit ani úkony prováděné na ovladatelných přírodních silách (§ 497 o. z.).

Naopak z hlediska předmětové působnosti komentovaného ustanovení (na rozdíl od některých ustanovení následujících) je nerozhodné, zda výsledek činnosti zhotovitele splňuje znaky předmětu duševního vlastnictví nebo zda se jedná o nehmotnou věc v právním slova smyslu či nikoli. K pojmům duševního vlastnictví, nehmotné věci a jejich vztahu se podrobně vyjadřují např. I. Telec a P. Tůma.^2[2]

Praxe samozřejmě podobná díla znala již dříve. Dřívější právní teorie však na základě tehdejší právní úpravy v obchodním zákoníku, jež připouštěla předmět díla pouze jako trvale hmotně zachycený výsledek činnosti, považovala za nehmotný předmět typové smlouvy např. projektovou dokumentaci, písemně zpracovaný posudek, či na různých nosičích zachycený zpracovaný software. Oproti tomu hmotně nezachycený výsledek činnosti, jako např. koncert hudební skupiny nebo uskutečněný ohňostroj, byl pojímán jako předmět tzv. nepojmenovaných smluv.

Vzhledem ke shora uvedenému novému zákonnému pojetí předmětu soukromých práv a opuštění podmínky (trvalého) hmotného zachycení výsledku činností zhotovitele je, podle typové smlouvy o dílo, nutné při vymezení pojmu „díla s nehmotným výsledkem“, rozlišovat především to, zda výsledek činnosti určený ve smlouvě má mít podle vůle stran jako takový podstatu hmotnou nebo naopak nehmotnou. Nerozhodné však v tomto směru je, zda má být provedení nehmotného díla trvale hmotně zachyceno či nikoli. Tomu odpovídá i dikce tohoto ustanovení, která oproti předchozí právní úpravě opouští podmínku „hmotného zachycení výsledku činnosti“. Ostatně každý nehmotný statek, důsledně vzato, musí být nějakým způsobem hmotně zachycen ve smyslu jeho objektivní materializace, neboť jinak by nemohl být okolím vůbec vnímán. Nemusí se však nutně jednat o zachycení trvalé ve formě fixace na hmotném nosiči, může se tak stát i způsobem efemérním, např. pouze prostřednictvím zvukových vln apod.

Na hmotné či nehmotné povaze výsledku činnosti zhotovitele zjevně nic nemění to, zda v souvislosti s vytvářením a zachycením hmotného díla byla nějakým způsobem ovlivněna i věc hmotná nebo zda naopak při provádění hmotného díla došlo zároveň k vytvoření či pozměnění nehmotné věci či jiného nehmotného předmětu. Kupříkladu má-li být dle ujednání stran výsledkem činnosti zhotovitele vytvoření (původního) architektonického díla, jež má být odevzdáno v podobě architektonické studie, není z hlediska nehmotné povahy tohoto díla významné, že při jeho zachycení došlo k zásahu do hmotné věci, která slouží pouze jako nosič tohoto nehmotného výsledku (papíru, datového nosiče apod.). Naopak má-li být předmětem činnosti zhotovitele provedení stavby budovy, nic na hmotné povaze tohoto výsledku nemění to, že při jeho provádění mohlo dojít k vytvoření nehmotného statku (architektonického díla) či jeho přetvoření apod. Není rovněž vyloučeno, aby jedna smlouva o dílo obsahovala jak ujednání o provedení nehmotného výsledku (např. vytvoření autorského díla architektonického nebo jeho technické zpracování do podoby projektové či jiné dokumentace), tak i provedení výsledku hmotného (např. stavbou tohoto architektonického díla). Každý z těchto povahově odlišných výsledků činnosti zhotovitele se pak může řídit různými ustanoveními typové smlouvy o dílo. Jelikož hranice při jejich rozlišení nemusí být vždy zcela zřetelná, lze z důvodu právní jistoty doporučit výslovné ujednání stran o způsobu plnění takto vymezených předmětů díla.

Ustanovení § 2632 pak upravuje zvláštní postup při předání díla s nehmotným výsledkem. Je v poměru speciality k § 2605 o. z., zmíněném výše v souvislosti s nároky na zaplacení ceny díla, je-li dílo vadné. Je zde konstruována vyvratitelná právní domněnka předání díla, jestliže je dokončeno a zhotovitel umožnil objednateli jeho užití.

Umožnění užití díla s nehmotným výsledkem je nutné vykládat vzhledem k účelu smlouvy o dílo a týká se podle okolností jak případného předání hmotného nosiče zachycujícího nehmotný statek, tak i např. odstranění právních omezení, např. udělení licence, jiného souhlasu s využitím apod., a to podle účelu smlouvy.

Přestože pro dílo s jiným výsledkem činnosti je konstruována vyvratitelná právní domněnka předání, nemění to nic na zákonných důsledcích podle § 2605 a § 2610. Pro nárok na zaplacení ceny tak bude podle § 2610 odst. 1 platit, že je dán, bylo-li dílo dokončeno a předáno. Nárok na zaplacení ceny díla vzniká tedy i předáním vadného díla (podrobněji srov. komentář k § 2610). Podle § 2605 odst. 2 soud nepřizná objednateli právo ze zjevných vad díla, neuplatní-li objednatel při převzetí díla žádné výhrady a namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas, tedy výhradou při předání díla.

Pro dílo s jiným nehmotným výsledkem činnosti to bude v praxi znamenat, že jde-li např. o koncert hudební skupiny s populárním zpěvákem, pak odehráním koncertu pro objednatele zhotovitel umožnil objednateli jeho užití. Měl-li tedy objednatel možnost jeho sledování a poslechu. Neuplatnil-li však objednatel při koncertu žádné výhrady, pak se lze domnívat, že právo z v soudním řízení namítané vady, že hudebníci jenom hráli a nezpívali, ač obé bylo objednáno, nebude k námitce zhotovitele objednateli přiznáno. Tedy předpokládáme-li, že chybějící zpěv hudební skupiny s populárním zpěvákem je vadou zjevnou, což u některých hudebních skupin a zpěváků nemusí tak úplně platit.

Výsledek činnosti, který je předmětem práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, může zhotovitel podle nové úpravy v občanském zákoníku poskytnout i jiným osobám než objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k povaze díla v rozporu se zájmy objednatele. Dochází logicky k omezení nakládání s výsledkem činnosti, který podléhá právní ochraně podle předpisů práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.

Pojem duševní vlastnictví není v našem právním řádu pozitivněprávně vymezen. V nejširším slova smyslu je možné za duševní vlastnictví považovat vše, co je nehmotným (ideálním) soukromoprávním předmětem, ať již se jedná o nehmotnou věc v právním smyslu, anebo o právní předmět jiný, a zároveň, co je oddělitelné od osoby (tzn. je majetkem) a samo o sobě není právem (tzn., že existuje jako alespoň potenciální majetková hodnota jako taková). Duševní vlastnictví tedy na rozdíl od osobnosti představuje majetek, a to majetek nehmotný, chápaný v nejširším slova smyslu jako vlastnění jakéhokoli předmětu, který je alespoň potenciální majetkovou hodnotou. Z hlediska vědeckého doktrinálního vývoje je právo duševního vlastnictví systematicky rozlišováno na práva k výtvorům vztahující se na výtvory jak umělecké nebo vědecké, tak i technické povahy, a na práva k hospodářským výkonům. Kritériem tohoto doktrinálního třídění je, zda jde o výsledek lidské tvořivosti, který je spjat s lidskou vlastností, nebo o pouhý hospodářský výkon. V hraničních případech dochází ke vzájemnému souběhu obou těchto výsledků, a tedy i o souběh práv duševního vlastnictví; např. grafická ochranná známka, jejímž obsahem je grafické dílo umělecké, nebo průmyslový vzor, jehož obsahem je dílo užitého umění.^3[3]

Pouze z hlediska právní ochrany předmětu duševního vlastnictví (která navíc může být v každém státě jiná) je nutné rozlišovat, zda je zde dána absolutní právní ochrana takového předmětu, popř. zda existuje právní ochrana jiná, nebo zde žádná právní ochrana není.^4[4] Absolutně právní ochrana duševního vlastnictví spočívá ve stanovení subjektivních absolutních majetkových práv při nakládání s předměty duševního vlastnictví, ať již se jedná o duševní lidské výtvory, jako jsou díla, vynálezy a jiné nehmotné výsledky procesu lidské tvořivosti, zkoumání a myšlení, nebo o nehmotné předměty hospodářské povahy. Jelikož výsledkem duševní tvůrčí činnosti mohou být různé výsledky více či méně originálních myšlenek, námětů, návodů a řešení, je poskytována právní ochrana pouze takovým předmětům duševního vlastnictví, které jsou společností považovány za vhodné k ochraně právní úpravou. Ve vztahu k duševním výtvorům tak jde zpravidla o výsledky tvorby, výzkumu, či jiné činnosti, které jsou dostatečně jedinečné či originální. Předměty práv duševního vlastnictví lze proto směňovat, užívat, ale i ochraňovat vždy podle dané právní úpravy v konkrétním státě.

Zákonodárce užitím pojmu „průmyslové nebo jiné duševní vlastnictví“ dává najevo, že pojem duševního vlastnictví je složen ze dvou dílčích pojmových součástí, z nichž každá je ovládána poněkud jinými právními zásadami. Jde jednak o průmyslové vlastnictví, jehož právní ochrana se typicky vyznačuje udělením výsady ze strany orgánu veřejné moci (srov. zejm. zák. č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví). Zákonná úprava těchto předmětů je zakotvena ve více dílčích právních předpisech. Jde především o právní předpisy v oblasti patentů a užitných vzorů (zákon č. 527/1990 Sb., zákon č. 478/1992 Sb.), průmyslových vzorů (zákon č. 207/2000 Sb.), topografie polovodičových výrobků (zákon č. 529/1991 Sb.), ochranných známek (zákon č. 441/2003 Sb.), označení původu a zeměpisných označení (zákon č. 452/2001 Sb.). Mezi jiné duševní vlastnictví pak spadají především předměty autorského práva a práv souvisejících, která jsou zakotvena v autorském zákoně (zák. č. 121/2000 Sb.), odrůdy rostlin (zákon č. 408/2000 Sb.), obchodní firma a jiné předměty, u nichž může přicházet v úvahu pouze nepřímá právní ochrana relativním právem, např. při nekalé soutěži (např. obchodní tajemství, know-how a důvěrné informace, vědecké objevy a zřejmě i zlepšovací návrhy).

Stejně jako pro každé jiné dílo, platí i pro dílo, jehož výsledkem činnosti je předmět práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, rozhodné smluvní ujednání o způsobu nakládání s dílem po jeho provedení. Právní ochrana předmětů duševního vlastnictví v České republice zásadně vychází z toho, že v důsledku samotného vytvoření předmětu duševního vlastnictví na základě smlouvy o dílo nedochází k převodu či přechodu subjektivních absolutních majetkových práv na objednatele. Zhotoviteli je tak v obecné rovině zpravidla zachována možnost rozhodovat o způsobu nakládání se zhotoveným dílem, což může být v rozporu s hospodářskými zájmy objednatele. Vzhledem k této zvláštní povaze duševního vlastnictví, resp. jeho právní ochrany, je v § 2633 o. z. zdůrazněna nutnost smluvního ujednání zhotovitele s objednatelem pro poskytnutí provedeného díla, spočívajícího v předmětu duševního vlastnictví, i jiným osobám než objednateli.

Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k povaze díla v rozporu se zájmy objednatele. Lze předpokládat, že má-li zhotovitel zájem na nešíření výsledku činnosti, začlení tento požadavek do smlouvy o dílo. Bude jinak záležet na konkrétní povaze díla, zdali lze možnost šíření výsledku činnosti připustit či nikoli. Jinak tomu bude např. u muzikálové hudby objednané divadelní scénou, kdy se bez dalšího nepředpokládá, že by tato hudba nemohla být provozována jinde. Jiná situace může nastat při zhotovení loga či jiného výtvarného ztvárnění výrobků či služeb objednatele za účelem jejich odlišení od výrobků a služeb konkurence. Zde by bylo nepochybně v rozporu se zájmy objednatele, kdyby takové logo vytvořené pro něho tzv. na zakázku bylo zhotovitelem poskytnuto i jinému podnikateli.

Z povahy věci to má praktický význam pouze tehdy, pokud splněním díla nedochází k převodu absolutních majetkových práv, popř. k převodu jejich výkonu, na objednatele, neboť v takovém případě je sám objednatel oprávněn rozhodnout o užití díla jinými osobami. Tato situace může nastat buď na základě výslovného ujednání stran (není-li tato možnost ve vztahu ke konkrétnímu předmětu duševního vlastnictví zvláštním zákonem zakázána), nebo na základě dispozitivních ustanovení zvláštních předpisů, jako tomu je např. u autorských děl spočívajících v počítačových programech, databázích či kartografických dílech (srov. § 58 odst. 7 autorského zák.).

Případné výhradní užívání takového díla může být spojeno i s odlišným cenovým vyjednáváním o díle. V této souvislosti K. Čada předpokládá, že v řadě případů v rámci sporu se podaří objednateli prokázat, že poskytnutí předmětu díla jiným osobám je v rozporu s jeho zájmy. Komplikované jsou přitom případy spolupráce při vytvoření díla nehmotné povahy, na němž se podílí řada spolupůvodců, z nichž někteří jsou v pracovním či obdobném poměru k různým zaměstnavatelům a někteří působí například pouze jako osoby samostatně výdělečně činné. Pokud jsou vzájemná ujednání nedostatečně propracovaná, může dojít ke složitým, finančně i časově náročným sporům. Lze se v nich potom domáhat zákazu rušení práva, odstranění následků porušování, ale i škody a v případě nemajetkové újmy i přiměřeného zadostiučinění, včetně využití institutu předběžného opatření. Pro předcházení těmto nepříjemným následkům lze využít i určovací řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví a kvalifikovanou rešeršní činnost směřující k závěru o průmyslově-právní čistotě díla, neboli průmyslově-právní nezávadnosti.^5[5]

Ustanovení § 2633 o. z. je vzhledem k jeho účelu nutné vykládat tak, že se nestanoví, není-li dohodnuto něco jiného, jen případný zákaz zhotoviteli poskytnout duševní vlastnictví jiné osobě, ale i zákaz jeho využití samotným zhotovitelem. Vzniká-li v souvislosti s provedením díla licence, jedná se při splnění podmínek tohoto ustanovení o zvláštní způsob vzniku licence výhradní (ustanovení je tak v poměru speciality k § 2362).

Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že jej zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy.

V ustanovení § 2635 je zakotvena vyvratitelná právní domněnka vzniku licence k předmětu průmyslového nebo duševního vlastnictví svědčící objednateli (je v poměru speciality k § 2358).

Zvláštní povaha nehmotného díla, které je předmětem duševního vlastnictví, zavazuje smluvní strany k nakládání s dílem v souladu s právními předpisy, upravujícími práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. V souladu s nimi pak dílo zhotovitel poskytuje objednateli, a to k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, z čehož se odvozuje i rozsah a obsah licence poskytnuté na základě tohoto ustanovení.

Na tomto závěru nic nemění to, že účel smlouvy není pojmovým znakem typové smlouvy o dílo podle občanského zákoníku. Smluvní závazek díla však pojmově úzce souvisí s hospodářskými (popř. jinými) zájmy stran tohoto závazku (kauza), kterých má být závazkem dosaženo. Přestože účel nemusí být nutně ve smlouvě o dílo výslovně sjednán, závazek díla má povahově vždy svůj účel a je obdobně jako běžné soukromé závazky kauzální. Závazek ze smlouvy o dílo by bez svého hospodářského (či jiného) důvodu ztrácel smysl existence. Pro případ posouzení rozsahu a obsahu licence podle komentovaného ustanovení je účel smlouvy o dílo rozhodující skutečností a je třeba jej v civilním soudním řízení tvrdit a dokazovat. Z důvodu právní jistoty je tedy vhodné účel provádění díla s nehmotným výsledkem výslovně dojednat. Podle okolností nelze vyloučit, že součástí obsahu takto vzniklé licence ve prospěch objednatele bude i právo podlicence.^6[6]

Z povahy věci má ustanovení § 2635 o. z. praktický význam pouze tehdy, pokud splněním díla nedochází k převodu absolutních majetkových práv, popř. k převodu jejich výkonu, na objednatele, neboť v takovém případě je sám objednatel oprávněn dílo užívat a nakládat s ním. Tato situace může nastat buď na základě výslovného ujednání stran (není-li tato možnost ve vztahu ke konkrétnímu předmětu duševního vlastnictví zvláštním zákonem zakázána). nebo na základě dispozitivních ustanovení zvláštních předpisů, jako tomu je např. u autorských děl spočívajících v počítačových programech, databázích či kartografických dílech (srov. § 58 odst. 7 autorského zák.).

V praxi se zcela běžně uzavírají tzv. smíšené smlouvy, kombinující smlouvu o dílo a licenční smlouvu, kde často není v ujednání o ceně rozlišováno, která část plnění představuje cenu díla a která licenční odměnu, což však není zakázáno.

Zvláštní úpravu u autorských děl na objednávku představuje § 61 autorského zák. Je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak. Není-li sjednáno jinak, autor může dílo vytvořené na objednávku užít a poskytnout licenci jinému, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele.

H. Chaloupková a P. Holý v této souvislosti upozorňují na to, že ustanovení autorského zákona neupravuje samostatný smluvní typ. Půjde o podle o. z. uzavřenou licenční smlouvu nebo právě o smlouvu o dílo. Podle o. z. je třeba také posuzovat formu právního úkonu, jeho platnost apod. Pokud ve smlouvě o dílo není sjednán způsob a rozsah užití díla, je třeba vycházet při užití díla objednatelem z účelu vyplývajícího ze smlouvy. Jde o zákonnou licenci limitovanou účelem smlouvy a je tedy třeba doporučit, aby ve smlouvě byl takový účel vymezen. Jestliže objednatel hodlá užít dílo ke způsobu a rozsahu, který překračuje účel vyplývající ze smlouvy o dílo, je k tomu oprávněn jen na základě licenční smlouvy. Stranám samozřejmě nic nebrání v tom, aby další licencí rozšířily možnost užití díla. V zájmu objednatele pak je, aby si smluvně zajistil výhradnost licence, neboť výhradnost práva nelze dovozovat z toho, že si dílo objednal. Autor má za poskytnutí licence nárok na odměnu, a sice za podmínek ustanovení upravujících licenční smlouvu.^7[7]

Ustanovení § 61 autorského zák. se tedy použije tehdy, je-li zhotovitelem díla osobně autor. Je-li však zhotovitelem díla podle typové smlouvy o dílo jiná osoba než sám autor (např. zaměstnavatel autora), použijí se ustanovení občanského zákoníku.⁸[8] 

IV. Oprávnění soudních zásahů do autonomie vůle smluvních stran 

Konečně mnohé, zejména procesní, otázky vyvolává soudům poskytnutý široký prostor v některých zákonem předvídaných situacích zasahovat do autonomních ujednání stran. Soud tak může např. při určení ceny díla podle rozpočtu za podmínek podle § 2620 odst. 2 o. z. podle svého uvážení rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny díla. Může ale také rozhodnout i o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají.

Rozhodování soudů zasahující do autonomního ujednání stran „v zájmu spravedlivého řešení“ přitom zákon předvídá i na mnoha jiných místech (např. u dovolání se neúčinnosti úroků z prodlení podle § 1972 odst. 1). V některých případech jde o logické řešení. Např. v případě šněrovacích smluv podle § 2000 o. z. nebo změn okolností podle § 1766 o. z. Podle tohoto ustanovení tak např. nedohodnou-li se strany v přiměřené době, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran přitom není soud vázán. Dále lze zmínit např. i možnou ingerenci soudu do zakázané konkurenční doložky podle § 2975 o. z.

Cílem příspěvku není polemizovat, zda a kdy je na místě takto do autonomie vůle stran zasahovat, ale toliko poukaz na procesní obtíže, které nová úprava může vyvolávat. Soudní praxe bude v této souvislosti muset např. vyřešit, ­jde-li­ o konstitutivní rozhodování soudů, bude-li tyto otázky moci posuzovat soud jako otázky předběžné v řízeních o nároku na plnění, nebo půjde vždy o samostatné řízení, zdali budou dány důvody pro případné procesní spojení věcí k projednání, jak by měl vypadat žalobní petit a výrok soudního rozhodnutí a mnohé další.

Domnívám se, že ve vztahu k povaze takového rozhodnutí bude třeba rozlišovat jednotlivé případy, ne vždy bude muset jít o konstitutivní rozhodnutí, které nově zakládá práva a povinnosti stran. Vyjdeme-li z toho, že konstitutivním rozhodnutím se právní vztah zakládá, mění nebo ruší, pak takovým rozhodnutím bude zřejmě situace, kdy soud např. zvýší cenu díla, smlouvu zruší, příp. nově stanoví výši povinnosti plnit účastníku řízení. Nedochází k deklaratornímu potvrzení závazku, který tady již byl.

Je-li tomu tak, co to může v soudní praxi přinášet. Bylo-li v úvodu zmíněno, že např. u smluv o dílo je nejčastější spor mezi účastníky o zaplacení ceny díla, když žaluje zhotovitel, nelze vyloučit situaci, kdy objednatel se bude bránit, že dílo nebylo dokončeno, a zhotovitel namítne, že se tak stalo v důsledku mimořádných nepředvídatelných okolností podle § 2620 odst. 2 o. z. Zákon předvídá, že soud zde bude moci rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají. Vzniká otázka, jestli tak bude moci soud učinit i bez návrhu. Domnívám se, že nikoli. Návrh, je-li jej potřeba, by zřejmě mohl podat jak zhotovitel, tak objednatel. Vyloučí soud takový návrh k samostatnému řízení, nebo jej spojí s řízením o zaplacení ceny díla? Jestliže jej vyloučí, přeruší do jeho skončení řízení o zaplacení ceny díla? Jestliže nevyloučí, a shledá důvody pro zvýšení ceny díla nebo zrušení smlouvy a vypořádání stran, zamítne žalobu na zaplacení ceny díla a rozhodne o zvýšení ceny díla s tím, že dílo nebylo dosud dokončeno s důsledky, že když bude dokončeno, bude dán nárok v novém řízení na zaplacení takové zvýšené ceny díla? Nebo když budou dány důvody pro zrušení smlouvy a vypořádání stran, bude zamítnuta žaloba na plnění ceny díla a rozhodnuto o vypořádání stran? Otázek je mnoho. Domnívám se, že nebude v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když bude příp. řízení o zaplacení ceny díla přerušeno do skončení řízení o spravedlivém zvýšení ceny díla nebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají.

Z možných situací takového zásahu soudu snad lze zmínit ještě onen nárok na zaplacení úroků z prodlení, který bude často spojen s nárokem na zaplacení samotné tvrzené dlužné jistiny. Dovolá-li se věřitel podle § 1972 neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení za zde uvedených podmínek, použijí se místo něho ustanovení zákona, ledaže soud rozhodne v rámci spravedlivého řešení jinak. I když takové rozhodnutí bude zřejmě mít stejnou povahu, jako v případě § 2620 o. z., bude zřejmě moci soud rozhodnout o dlužné jistině spolu s úrokem z prodlení v jednom řízení.

Jedním z vodítek pro postup soudu v takových situacích mohou být zahraniční úpravy následků změn okolností, kde rozhodování soudů a možné zásahy do ujednání stran mohou být na místě. V této souvislosti lze odkázat na podrobnější rozbor, který v literatuře k § 1766 o. z. učinila již např. L. Piechowiczová.^9[9]

Závěrem lze v této souvislosti uvést, že zákonodárce, kromě zde uvedených možných zásahů soudů do autonomních ujednání stran, otázky soudního rozhodování upravoval v tomto navýsost hmotněprávním kodexu skutečně výrazně. Zda to bylo na místě, ukáže zřejmě až vývoj soudní praxe při řešení těchto otázek. 

Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu.

Příspěvek byl přednesen na XXII. Karlovarských právnických dnech v červnu 2014.