Škoda způsobená informací nebo radou

I. Geneze ustanovení 

Ust. § 2950 o. z. obsahuje zvláštní úpravu za škodu způsobenou poskytnutím nesprávné informace nebo rady. Jde o úpravu, která zjevně navazuje na § 1300 obecného zákoníku občanského (dále „OZO“): „Znalec je odpovědný tehdy, dá-li nedopatřením za odměnu škodlivou radu ve věcech svého umění nebo vědy. Jinak odpovídá rádce za škodu, kterou udělením rady jinému způsobil vědomě.“ Již předchozí úprava Koldínových Práv městských však obsahovala obsahově totožnou úpravu jako věta druhá.[1] OZO konstruoval odpovědnost za radu jako odpovědnost subjektivní, podle první věty postačovala nedbalost (nedopatření),[2] podle druhé byl nutný úmysl[3] (vědomost). První věta citovaného ustanovení navazovala na § 1299 OZO, který stanovil kritérium pro stanovení zavinění odborníka (znalce). Jeho zavinění nemělo být posuzováno subjektivně, nýbrž objektivně. I toto ustanovení má svou obdobu v o. z., a to v § 5 odst. 1 ve spojení s § 2912 odst. 2 o. z.

Ust. § 2950 o. z. však nepřebírá dikci § 1300 OZO ani znění odpovídajícího § 1127 OZ 1937, nýbrž jeho formulace zjevně vychází z § 1116 návrhu superrevizní komise z r. 1931: „Odborníci jsou odpovědní, když dají někomu z nedbalosti za odměnu nesprávnou informaci nebo škodlivou radu ve věcech svého vědění nebo dovednosti. Jinak odpovídá se jen za škodu, kterou někdo jinému informací nebo radou způsobí vědomě.“

Následující kodexy již zvláštní úpravu odpovědnosti[4] za škodu způsobenou informací nebo radou neobsahovaly. Škoda způsobená poskytnutím rady nebo informace se proto řídila obecnou úpravou. 

II. Základní konstrukce § 2950 o. z. 

Odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou je zásadně odlišně upravena v první a druhé větě § 2950 o. z. Zatímco první věta neobsahuje žádný výslovný poukaz na možnost exkulpace, případně jiného zproštění odpovědnosti, váže druhá věta odpovědnost za prokázání kvalifikovaného úmyslu, a to úmyslu (vědomost). Druhá věta je přitom formulována jako tzv. zbytková klauzule, tj. aplikuje se tehdy, pokud nejsou naplněny předpoklady podle věty první.

Klíčové je tedy vymezení předpokladů podle § 2950 věty první. Kromě společných předpokladů, jako je sdělení nesprávné informace nebo udělení škodlivé rady, způsobení škody, kauzality atd., vyžaduje první věta, aby ten, kdo radu udělil, vystupoval jako odborník v záležitosti svého vědění nebo dovednosti a aby jednal „za odměnu“.

Zejména s ohledem na možné zproštění se odpovědnosti je významné vysvětlení vztahu § 2950 k obecným skutkovým podstatám, zejména § 2909, 2910 a 2913. To platí zejména ohledně první věty, neboť z druhé věty zcela jasně plyne, že jde o subjektivní odpovědnost za kvalifikované zavinění. K tomu viz níže sub VI. 

III. Rada a informace 

Občanský zákoník rozlišuje po vzoru návrhu superrevizní komise z r. 1931 i OZ 1937 informaci a radu. Byť tak OZO nečinil výslovně, dogmatika k němu také obě kategorie rozlišuje a přinejmenším podle první věty § 1300 OZO má být dání rady postaveno na roveň i poskytnutí informace.[5]

Dání rady představuje určité doporučení,[6] jak jednat. Koziol uvádí, že pokud někdo udělí radu, pak sděluje, jak by se sám zachoval, dává tím najevo své posouzení, hodnocení.[7] Je zde přítomen určitý subjektivní prvek.[8] Sedláček radu definuje jako směrnici pro jednání druhého, jakých prostředků má užíti, aby došel žádaného cíle.

Naproti tomu v případě poskytnutí informace jde o sdělení skutečnosti, kterou tázající se sám nezná.[9] Informací však není pouhá domněnka.[10]

Podle Koziola je poskytnutí informace typicky nebezpečnější. Odůvodňuje to tím, že ten, komu je rada udělena, se musí nakonec sám rozhodnout, jak bude jednat. Pokud se na radu spolehne, jedná zásadně na vlastní nebezpečí.11[11]V zásadě tak konstatuje to, co již před čtyřmi sty lety formuloval Koldín, když zdůvodňoval omezenou odpovědnost za radu jen na případ úmyslně nesprávné rady (rada lstná a podvodná aneb zoumyslný a škodný na nětco návod): „Neb jeden každý, maje sobě danou od přítele radu jako cestu ukázanou, může sám u sebe toho prvé zdrávě povážiti, chtěl-li by aneb nechtěl radu jeho přijíti čili zdání a vůle své v tom požívati.“[12] Podobně Sedláček, když zdůrazňuje, že nikdy nikdo nemůže s úplnou bezpečností říci, že určitými prostředky dojde k určitému cíli, poněvadž je vždy možné, že nějaké nepředvídatelné okolnosti žádoucímu účinku zabrání.[13] Z toho Koziol pro účely rakouského práva dovozuje přísnější odpovědnost za poskytnutí informace; druhá věta § 1300 podle něj dopadá jen na udělení rady, zatímco za poskytnutí nesprávné informace se odpovídá podle obecných pravidel, tj. za každé zavinění.[14]

Komentované ustanovení však obě tyto kategorie, které jsou zpravidla vzájemně provázány,[15] posuzuje stejně. Přesto nelze tvrdit, že se za poskytnutí rady i informace odpovídá podle totožných pravidel. Při poskytnutí rady je třeba rozlišovat nesprávnost sdělení informace a nesprávnost hodnocení; u posléze uvedeného jsou z důvodu přítomnosti určitého subjektivního prvku dány podstatně širší meze hodnocení a posuzování správnosti.[16] 

IV. Výklad pojmu „za odměnu“ 

Jeden ze základních problémů týkající se aplikace § 2950 spočívá ve výkladu pojmu „za odměnu“. Jak bylo uvedeno, je inspiračním zdrojem komentovaného ust. § 1116 návrhu superrevizní komise z r. 1931. Z důvodové zprávy k tomuto návrhu se jednoznačně podává, že význam tohoto ustanovení má odpovídat § 1300 OZO.[17] Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že pojem „za odměnu“ odpovídá významu „za úplatu“, panující mínění bylo dříve a stále je v Rakousku odlišné.

Podle dříve panujícího mínění se tímto výrazem mělo odlišit poskytnutí rady nebo informace v rámci obligačního vztahu na straně jedné a v rámci společenské úsluhy na straně druhé. Tak k této otázce přistupovala zcela většinově[18] nauka[19] i judikatura.[20] Tento názor byl odůvodňován i tím, že důvod odpovědnosti zde leží v obligačním poměru, který existuje mezi znalcem a příjemcem rady a který prvního zavazuje ke zvláštní péči. Proto má stejná odpovědnost za nedbalost při udělení rady místo všude tam, kde vůbec existuje obligační poměr mezi rádcem a příjemcem rady, který onoho zavazuje ke zvláštní péči při udělení rady.[21] Podobně uvádí Ehrenzweig: „Jinak je odměna jen do té míry významná, že umožňuje rozpoznat, že byla uzavřena smlouva o poskytnutí rady nebo informace. Není však v žádném případě podstatná. I bezúplatná smlouva může zavazovat k pečlivému poskytnutí rady. Jen nelze mít v pochybnostech za to, že kdo je z ochoty připraven poskytnout radu nebo informaci, jen tím chce převzít i povinnost, tj. uzavřít smlouvu.“[22]

Ostatně již Zeiller uváděl, že bezúplatnost poskytnutí rady ze strany odborníka nevylučuje jeho odpovědnost, nýbrž ten bude odpovídat podle obecných pravidel,[23] tj. porušení smlouvy ve spojení s požadavkem § 1299 OZO, který nyní odpovídá § 5 odst. 1 a § 2912 odst. 2. Výslovně uváděl, že dovětek „za odměnu“ směřuje k tomu, že rada je udělena na předchozí výzvu ve zvláštním případě a po předložení bližších okolností, nikoli však obecně, jen při vyprávění, při přátelském rozhovoru atd.[24] I tyto příklady skutečně naznačují tomu, že by z působnosti první věty § 1300 OZO mělo být vyloučeno poskytnutí rady v rámci společenské úsluhy.

Na uvedený názorový proud navázal i prvorepublikový NS,[25] když judikoval, že „[n]árok na odškodnění podle prvé věty § 1300 obč. zák. předpokládá, že rada byla udělena na základě smlouvy“. Tento závěr NS odůvodňuje takto: „Mínění stran, že právo žádati náhradu škody podle § 1300 obč. zák. zásadně nevyžaduje smluvní poměrmezi škůdcem a poškozeným, nelze schváliti v tomto rozsahu. Špatná rada zavazuje rádce k náhradě škody, kterou způsobil úmyslně tomu, komu poradil. Jinak podle § 1300 prvé věty obč. zák. ručí za nedopatření pouze znalec, který jest k udělení rady zavázán smluvně, a sluší slovům ‚za odměnu‘ rozuměti v ten způsob, že rada byla udělena na základě smlouvy, při čemž je nerozhodno, zda špatná rada dána byla po uzavření smlouvy, či před jejím uzavřením, ale vztahovala se na smlouvu, která potom o ní byla uzavřena.“

Stejně k této otázce přistupovala i část tehdejší československé doktríny.[26] Naproti tomu Sedláček bez jakékoli argumentace jen konstatuje, že se vyžaduje smlouva úplatná.[27]

Toto pojetí je v rakouském právu přinejmenším u části literatury stále přítomné.[28] Koziol je ospravedlňuje i tím, že není zjevný žádný důvod vyjmout z činností znalce právě poskytnutí rady, a posuzovat je odlišně oproti jiným případům, které se podřazují pod § 1299 OZO.[29]

Novější judikatura však již nevychází z existence obligačního poměru, nýbrž rozhodující je, zda je rada poskytnuta nezištně.[30] Toto kritérium nalézá odezvu i v literatuře. Např. Reischauer kritizuje předchozí dogmatiku, neboť se podle něho jedná o „znásilnění dikce zákona“. Nezištnost pak v souladu s novější judikaturou chápe tak, že podle § 1300 věty první má odpovídat jen ten, kdo při poskytnutí rady nebo informace sleduje své zájmy vůči poškozenému.[31] Je zřejmé, že se toto kritérium přinejmenším velmi blíží kritériím pro odlišení společenské úsluhy. Přesto zde lze nalézt rozdíl např. v tom, že některé plnění je poskytnuto z ochoty, přestože tím poskytovatel sleduje své vlastní zájmy (např. poskytováním informací v rámci marketingové akce sleduje získání dalších zákazníků).

Závěr, podle kterého nelze pojem „za odměnu“ ztotožňovat s úplatností, je přesvědčivý i pro výklad § 2950. V jeho prospěch hovoří rovněž historický argument. Zákonodárce převzal znění návrhu OZO, resp. návrhu superrevizní komise, lze mít tedy spíše za to, že současně vycházel i z tehdy panujícího pojetí. To je utvrzeno i tím, že nepřevzal pozdější dikci OZ 1937, který již používal terminologii „bezplatně“, resp. „za plat“; za poznámku však stojí, že také podle OZ 1937 odpovídali odborníci (znalci) i za bezplatně udělenou radu nebo informaci.[32]

Plně však platí i výše uvedené teleologické argumenty.

Přesvědčivá se přitom jeví nikoli přímo podoba, ze které vycházela prvorepubliková judikatura, nýbrž spíše současná judikatura rakouská. Je totiž třeba souhlasit s Reischauerem, že podmínka nikoli nezištného jednání vůči poškozenému je více slučitelná s dikcí zákona než pouhý předpoklad obligačního poměru. 

V. Vystupování v pozici odborníka 

První věta § 2950 vyžaduje, aby poskytovatel rady nebo informace vystupoval jako odborník. Příkladmo pak uvádí, že tak tomu může být, pokud se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu.

Podobně jako § 1300 OZO navazuje na § 1299 téhož kodexu, navazuje komentované ustanovení na úpravu § 5 odst. 1 a § 2912 odst. 2; ostatně obě tato ustanovení mají svůj původ právě v § 1299 OZO. Také § 5 odst. 1 předpokládá přihlášení se k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu.[33] Odborník je ten, kdo se hlásí k nějakým specifickým znalostem nebo dovednostem, které nelze očekávat od běžného průměrného člověka. Vzhledem k tomu, že přihlášení se k určitému povolání nebo stavu je uvedeno jen jako příklad („nebo jinak vystupuje jako odborník“), je rozhodující jen samo přihlášení se ke specifickým schopnostem, byť tyto nejsou charakteristické pro žádné zvláštní povolání nebo stav. 

VI. Vztah k obecným skutkovým podstatám. Normativní význam § 2950 

Pro aplikaci komentovaného ustanovení je zcela klíčové vymezení jeho vztahu k obecným skutkovým podstatám náhrady škody. Teprve z toho vyplyne jeho vlastní normativní význam. Pokud by § 2950 byl lex specialis k obecným skutkovým podstatám, řešila by se každá odpovědnost za škodu způsobenou poskytnutím informace jen podle tohoto ustanovení. Druhou možností je souběžná aplikace obecných skutkových podstat vedle § 2950.

Nejprve nastíníme přehled působnosti obecných skutkových podstat. Následně je třeba zvolit tu z možností vzájemného vztahu, která je nejvíce koherentní s úpravou náhrady škody a jejími principy. 

Přehled působnosti obecných skutkových podstat 

Obecnou skutkovou podstatou náhrady škody míníme takovou skutkovou podstatu, která nepředpokládá jen sdělení nesprávné informace nebo rady, nýbrž je použitelná na širší okruh případů. Pro základní přehled zmíníme jen ty, které nejspíše připadají do úvahy v případě poskytnutí nesprávné informace nebo rady. 

Smluvní odpovědnost 

• § 2913

Základní skutkovou podstatou smluvní odpovědnosti za škodu je § 2913. Podle tohoto ustanovení se odpovídá za porušení smluvní povinnosti, ať již tato povinnost má povahu primární, nebo sekundární povinnosti k plnění. Tímto ustanovením se však řídí i následky porušení ochranné povinnosti nebo povinnosti loajality založené na principu poctivosti (§ 6), mají-li povahu tzv. vedlejších povinností.[34] Ve vztahu k poskytnutí rady nebo informace dopadá zejména na případy, kdy smlouva směřuje k poskytnutí rady nebo informace, případně kdy má některá ze stran ochrannou povinnost informovat druhého. Odpovědnost podle § 2913 je objektivní odpovědnost, které se lze zprostit prokázáním některého z liberačních důvodů uvedených v odst. 2 uvedeného ustanovení. 

• § 2065

Odpovědnost za vadné plnění podle § 2913 omezuje § 2065 v případě vadného plnění na základě darovací smlouvy. Dárce totiž není vázán na liberační důvody podle § 2913 odst. 2, nýbrž odpovídá jen za škodu, která vznikla z vady darované věci, pokud dárce o vadě věděl a obdarovaného na ni neupozornil. Toto pravidlo lze přinejmenším analogicky aplikovat i na jiné případy plnění cum animo donandi, tj. s úmyslem bezúplatně rozmnožit majetek jiného. Bezúplatné poskytnutí informace sice není darováním ve smyslu darovací smlouvy, protože k informaci nelze zřídit výhradní právní panství (informaci nelze vlastnit). Informace však může být majetková hodnota a lze ji za splnění dalších podmínek (např. užitečnost) považovat za věc v právním smyslu (§ 489). Zavázání se k bezúplatnému poskytnutí takové informace je závazkem k plnění cum animo donandi. Omezení odpovědnosti podle § 2065 je proto třeba přinejmenším analogicky[35] aplikovat i na tyto případy. 

• § 2936

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou věci použité při plnění se zásadně nevztahuje na případy, kdy je vadná věc sama předmětem plnění. Výjimka platí jen v případě poskytnutí zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb ve smyslu § 2936 věty druhé. I zde platí totéž, co bylo uvedeno výše, tj. § 2936 je třeba aplikovat i na případy, kdy poskytnutí zdravotnické a jiné zde uvedené biologické služby spočívá v poskytnutí informace, která je vadná.

Deliktní odpovědnost 

• § 2910

Základní skutkovou podstatou deliktní odpovědnosti je § 2910, který předpokládá zásah do absolutního práva nebo porušení ochranné normy. I udělení rady nebo sdělení informace může způsobit zásah do absolutního práva; srov. tzv. psychickou kauzalitu.[36] Příkladem zásahu do absolutního práva je, když např. A poradí B, ať vypije vodu s kyanidem draselným, protože ho to zbaví bolesti v krku; B, který neví o jedovaté povaze této látky, směs vypije. 

• § 2909

S ohledem na působnost komentovaného ustanovení je významný též § 2909, který zakládá deliktní odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy. Úmyslné poskytnutí škodlivé rady nebo nesprávné informace s úmyslem způsobit škodu je nepochybně naplněním této skutkové podstaty. 

§ 2950 jako lex specialis? 

Pokud bychom považovali § 2950 za lex specialis vůči obecným skutkovým podstatám náhrady škody, znamenalo by to zcela nepřiměřené omezení odpovědnosti za škodu. Toto omezení by současně působilo značný hodnotový rozpor, neboť by zcela nedůvodně odlišně nakládalo s různými právními povinnostmi pro případ jejich porušení. Současně by výrazně omezilo působnost některých základních principů, zejména principu poctivosti (§ 6).

Pokud by se osoba, kterou nelze považovat za odborníka, zavázala k poskytnutí rady nebo informace, a to dokonce i úplatnému, pak by v případě vadného plnění odpovídala za škodu jen v případě, pokud by tuto informaci (radu) poskytla úmyslně nesprávně, případně ze své hrubé nedbalosti. Zatímco tedy za porušení ostatních smluvních povinností by odpovídala relativně přísně podle § 2913, pro tento případ by odpovídala dokonce méně přísně, než je tomu u deliktní odpovědnosti, neodpovídala by totiž ani za svou prostou nedbalost (culpa levis). Pro toto zcela odlišné posouzení však ne­existuje žádný racionální důvod.

Řada smluvních povinností má povahu tzv. vedlejších smluvních povinností. Tyto vedlejší povinnosti mohou spočívat buď v ochranných povinnostech, nebo povinnostech loajality. Jejich právním základem je princip poctivosti (§ 6).[37] Může se jednat o povinnosti k aktivnímu jednání (např. informační povinnosti) nebo povinnosti ke zdržení se takového jednání, které je způsobilé ohrožovat druhou stranu nebo narušit vzájemný vztah důvěry.[38] Ochranné povinnosti představují povinnost ohledu na právní statky druhé strany. Chrání věřitele před možnými škodami, které mohou vzniknout při realizaci závazku na jeho právních statcích. Povinnosti loajality slouží k zachování vztahu důvěry, který je nezbytný zvláště při realizaci déle trvajících závazků v rámci pracovních vztahů nebo vztahů mezi společníky.[39]

Tyto vedlejší povinnosti představují jeden za základních aplikačních projevů principu poctivosti. Pokud by tyto povinnosti zavazovaly smluvní stranu, která by nevystupovala v pozici odborníka, pak by jejich porušení bylo sankcionováno jen podle § 2950 věty druhé. Bez jakéhokoli důvodu opět jen v případě, že by měly podobu informační povinnosti. To by bylo jednak zcela nedůvodné rozlišování a jednak by tento přístup v tomto případě vůbec bránil efektivnímu uplatnění principu poctivosti.

Všechny tyto důvody hovoří velmi silně proti pojetí § 2950 jako lex specialis. 

Skutečný normativní význam § 2950 

Komentované ustanovení tedy nelze chápat jako lex specialis vůči obecným skutkovým podstatám náhrady škody, nýbrž tyto skutkové podstaty doplňuje.

Představuje-li povinnost poskytnout informaci nebo radu smluvní povinnost ve smyslu § 2913, zprostí se poskytovatel odpovědnosti jen podle § 2913 odst. 2. Pokud je informace poskytnuta bezúplatně cum animo donandi, pak se uplatní § 2065. Je-li nesprávnou informací nebo radou způsoben zásah do absolutního práva nebo je-li tím porušena zvláštní ochranná norma, lze aplikovat § 2910.[40] Sdělí-li radu nebo informaci někdo vědomě nesprávně s úmyslem způsobit jinému škodu (byť čistou ekonomickou újmu), bude odpovídat již podle § 2909.

Komentované ustanovení by tedy nad tento rámec zakládalo odpovědnost jen v jednom případě. Jde o případ, kdy není rada nebo informace poskytnuta v rámci úplatné smlouvy nebo jiné právní povinnosti a kdy její nesprávnost nepůsobí zásah do absolutního práva poškozeného.[41] Současně však radu nebo informaci poskytuje odborník, který nejedná nezištně. Ten bude odpovídat podle § 2950 věty první. Typicky půjde o deliktní jednání odborníka. Vzhledem k tomu, že se nepřekrývají pojmy bezúplatný a nezištný, může se jednat i o bezúplatné, avšak zištné poskytnutí rady nebo informace od odborníka v rámci smluvního vztahu.

Jak z vývoje našeho práva, tak i z komparace evropských právních řádů plyne, že nelze odpovídat za každou majetkovou újmu, která někomu vznikne v důsledku nesprávné rady, doporučení nebo informace. Jinak by totiž bylo příliš ohroženo běžné fungování každodenního života, neboť by mezilidská komunikace byla zatížena příliš velkým odpovědnostním rizikem.[42] České právo, podobně jako příbuzné právní řády (zejména právo německé), tomu čelí obecně tím, že mimo oblast smluvní odpovědnosti zásadně nenahrazuje tzv. čistou ekonomickou újmu. Mimo smluvní odpovědnost se tedy zásadně vyžaduje porušení zvláštní ochranné normy, zásah do absolutního práva nebo úmyslné poškození v rozporu s dobrými mravy. Nad tento rámec činí odpovědným za škodu způsobenou nesprávnou radou nebo informací jen v případě profesio­nála, který nejednal nezištně.

Tento komplikovaný systém odpovědnosti za radu nebo informaci lze vyjádřit přehledně takto: [43][44]

VII. Neprávnost nebo neúplnost informace a škodlivost rady

Nesprávnost informace a škodlivost rady 

Jak bylo uvedeno výše, OZO normoval výslovně jen škodlivou radu, přesto panující nauka aplikovala tato pravidla v zásadě i na případy nesprávné informace. Až návrh superrevizní komise z r. 1931, který je bezprostředním inspiračním zdrojem komentovaného ustanovení, výslovně hovořil nejen o nesprávné informaci, nýbrž i o škodlivé radě. Důvodová zpráva tuto změnu oproti dosavadnímu stavu jen konstatuje, aniž by ji jakkoli odůvodňovala.[45] Naproti tomu OZ 1937 ujednotil terminologii, když předpokládal nesprávnou informaci nebo radu. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení sice hovoří o kladení informace na roveň radě, avšak tím se vymezuje vůči § 1300 OZO, nikoli vůči návrhu superrevizní komise. Z formulace OZ 1937 lze spíše dovodit, že se odlišné termíny vztahující se k radě, tj. škodlivost, a informaci, tj. nesprávnost, ve smyslu návrhu superrevizní komise neměly zásadně lišit.

Z účelu komentovaného ustanovení, kterým je náhrada škody, je zcela zjevné, že i nesprávná informace musí mít za následek vznik škody, tj. musí být škodlivá. V tomto směru se tedy nijak neodlišuje od rady. Zdůraznění nesprávnosti ohledně informace může spočívat v tom, že posouzení informace jako sdělení určité skutečnosti může být zcela objektivní, zatímco rada, která v sobě obsahuje určitý subjektivní prvek, toto umožňuje jen do určité míry (viz výše).

V každém případě však i rada musí být nějakým způsobem vadná, tj. nesprávná. Nepostačuje jen, že jednání podle určité rady vede ke vzniku škody. Pokud např. odborník poskytne správnou radu na otázku: „Co mám učinit, abych efektivně zničil harddisk svého počítače?“, pak nepochybně nebude odpovídat za škodu, která zničením harddisku počítače jeho vlastníkovi vznikne. V obou případech je tedy třeba požadovat vadu, nesprávnost rady nebo informace, která má za následek vznik škody. Poskytnutí rady nebo informace tedy musí být kauzální, a to ve dvojím směru. Jednak musí poskytnutí této rady nebo informace být kauzální ve vztahu k rozhodnutí příjemce a jednak musí být toto rozhodnutí kauzální vzhledem ke vzniku škody.[46] Jedná se přitom o případy tzv. psychické kauzality. 

Kritérium správnosti rady nebo informace 

Z komentovaného ustanovení není zcela zřejmé, co má být kritériem správnosti, úplnosti, případně škodlivosti. Má být správnost posuzována objektivně, tj. má být hledána jakási objektivní správnost informace nebo rady? Nebo je třeba vycházet z jiného kritéria, které se více váže k odbornosti toho, kdo radu nebo informaci poskytuje? Např. praktický lékař formuluje diagnózu pacienta způsobem, který zcela odpovídá odbornosti praktického lékaře. Pacient však vykazuje příznaky, které by vysoce specializovaného odborníka vedly k odlišné diagnóze. Informace (diagnóza), kterou poskytl praktický lékař, je objektivně nesprávná, odpovídá však jeho odbornosti (je lege artis). 

Odpovědnost podle věty první 

Výše citované inspirační zdroje vycházely z pojetí subjektivní odpovědnosti za nesprávnou informaci nebo radu. Z toho plynulo, že rozsah odpovědnosti byl dán i rozsahem zavinění.

Nesprávnost informace je třeba posuzovat v závislosti na tom, zda je její poskytnutí předmětem plnění či nikoli. Pokud ano, pak je pro posouzení její správnosti rozhodné, zda jde o vadné plnění či nikoli. Zde je tedy třeba vycházet z § 1914 a násl. Rozhodující je tedy smluvená jakost plnění, odpovídající účelu smlouvy, dále stanovená právními předpisy, případně obvyklá. Nevyplývá-li ze smluvního ujednání nebo účelu smlouvy něco jiného, je třeba vycházet z níže uvedeného objektivního pojetí. To platí samozřejmě jen v případech, kdy takové odlišné ujednání právo připouští. Např. zákazník žádá od odborníka informaci, kterou tento bezprostředně nezná, což zákazníkovi též oznámí s tím, že na zodpovězení potřebuje více času; pokud přesto zákazník trvá alespoň na jistém odhadu, pak nelze danou informaci hodnotit jako vadnou (nesprávnou), pokud se bude odborník mýlit.

Pokud nepůjde o výše uvedený případ, kdy si strany zvláště ujednají jakost plnění, neznamená to, že odborník odpovídá za absolutní správnost rady nebo informace. V případě smluvního vztahu se odborník zavazuje jen k jakosti plnění (tedy i informace nebo rady), která odpovídá té odbornosti, ke které se hlásí (§ 5 odst. 1). Tímto kritériem je třeba poměřovat i správnost poskytnuté informace nebo rady. Ve výše uvedeném případu objektivně nesprávné diagnózy by tedy lékař podle komentovaného ustanovení neodpovídal.

Jak bylo uvedeno výše, zakládá § 2950 věta první i deliktní odpovědnost (zištné poskytnutí rady odborníkem mimo smluvní vztah). Byť se zde výslovně nestanoví, že se vyžaduje zavinění, platí tento závěr s ohledem na smysl a účel komentovaného ustanovení a § 2895 i zde. Vzhledem k tomu, že § 2950 věta první upravuje odpovědnost odborníka, je rozsah zavinění dán podle § 2912 odst. 2. Poskytovatel rady nebo informace tedy i v tomto případě odpovídá za škodu touto radou nebo informací způsobenou jen tehdy, pokud je nesprávná z hlediska právě té odbornosti, ke které se přihlásil. 

Úmyslné poskytnutí nesprávné informace nebo rady 

V případě úmyslného poskytnutí nesprávné informace nebo rady, o které její poskytovatel ví, že je nesprávná a že s reálnou mírou pravděpodobnosti může způsobit jejímu příjemci újmu, tento problém nevzniká. Takové klamání by bylo typicky v rozporu s dobrými mravy, což by mělo za následek odpovědnost podle § 2909 i podle druhé věty § 2950. Z tohoto hlediska zcela postačuje, je-li rada nebo informace objektivně nesprávná. Např. nad rámec své tvrzené odbornosti znalec ví, že jím poskytnutá informace je nesprávná, přesto ji udělí s úmyslem příjemce poškodit. 

Neúplnost nebo opomenutí rady nebo informace 

Oproti inspiračním zdrojům o. z. výslovně zdůrazňuje, že odpovědnost podle komentovaného ustanovení nastává i v případě neúplné informace. Informace nebo rada je neúplná, pokud její poskytovatel neuvede vše, co má uvést. Problematická je však konkretizace toho, co má poskytovatel uvést, k jakému rozsahu informace nebo rady je povinen?

V oblasti smluvní odpovědnosti vyplývá potřebný rozsah poskytnuté informace nebo rady ze smluvní povinnosti, která je tím plněna. Podobné platí v případě plnění jiné právní povinnosti k poskytnutí informace nebo rady.

To platí nejen pro posouzení úplnosti, nýbrž zda je vůbec daný subjekt k poskytnutí informace nebo rady povinen. Úplné porušení povinnosti poskytnout radu nebo informaci mající povahu opomenutí tak představuje porušení dané právní povinnosti, jehož následky je třeba posoudit podle příslušných obecných pravidel. Je-li nedbalostí opomenuto sdělení rady nebo informace, ke které se zištně, byť bezúplatně, zavázal odborník, pak je třeba toto porušení povinnosti posoudit jen podle § 2950.

Jak však bylo ukázáno výše, uplatní se § 2950 i v oblasti deliktní odpovědnosti, a to mimo oblast plnění povinnosti k poskytnutí rady nebo informace. Aplikuje se tedy na případy, kdy poskytnutím rady nebo informace daný subjekt neplní svou povinnost. Pokud však nemá povinnost k poskytnutí rady nebo informace, lze vůbec říci, že poskytl informaci neúplně? Posouzení úplnosti totiž předpokládá srovnání se stavem, jaký by měl být. Řešení spočívá v aplikaci obecných pravidel deliktního práva, konkrétně v aplikaci § 2901 věty první.[47] Pokud by poskytnutí určité informace nebo rady bez současného poskytnutí doplňující informace nebo rady bylo pro příjemce zjevně nebezpečné, pak poskytovatel vytvořil nebezpečnou situaci ve smyslu § 2901 věty první a je povinen zakročit na ochranu jiného, tj. poskytnout i dodatečnou informaci nebo radu. Poskytnutá rada nebo informace je pak neúplná ve smyslu § 2950 a poskytovatel podle tohoto ustanovení za tuto neúplnost odpovídá, jako by se jednalo o nesprávnou radu nebo informaci. Komplexní pojetí neúplné informace ve smyslu § 2950 však současně vylučuje, aby poskytovatel odpovídal za neposkytnutou část informace nebo rady podle § 2901 ve spojení s § 2910, tedy za každou nedbalost. 

VIII. Zproštění odpovědnosti. Exkulpace a liberace 

Zproštění odpovědnosti podle věty první 

Na rozdíl od všech inspiračních zdrojů absentuje v první větě výslovný požadavek zavinění. Není zde výslovně upraven ani jiný důvod, který by umožňoval rádci zprostit se odpovědnosti. Jen z této skutečnosti sama o sobě ještě neplyne absolutní objektivní povaha odpovědnosti.

Jak bylo uvedeno, komentované ustanovení může být základem jak odpovědnosti deliktní, tak i smluvní. Možné důvody zproštění odpovědnosti je třeba posoudit pro oba tyto typy odpovědnost samostatně.

Je-li poskytnuta rada nebo informace na základě bezúplatné smlouvy cum animo donandi, avšak zištně ve výše uvedeném smyslu, pak by absolutní objektivní odpovědnost byla přísnější než v případě plnění na základě úplatné smlouvy. Proto je třeba připustit možnost liberace podle pravidel smluvní odpovědnosti (§ 2913 odst. 2). Komentované ustanovení tedy v případě smluvní odpovědnosti doplňuje úpravu předpokladů této odpovědnosti, což však nevylučuje použití dalších pravidel.

Lze-li se zprostit povinnosti k náhradě v případě smluvní odpovědnosti, pak tím méně může působit § 2950 věta první jako absolutní objektivní v případě odpovědnosti deliktní, která je zásadně podrobena méně přísným pravidlům. Zde přichází do úvahy aplikace obecného ust. § 2895, podle kterého je škůdce povinen k náhradě škody bez ohledu na své zavinění jen v případech zvláště stanovených. Aplikace § 2895 však předpokládá, že z výkladu příslušného ustanovení nelze dovodit existenci objektivní odpovědnosti.[48] Z uvedeného však plyne, že § 2950 důvody pro objektivní povahu odpovědnosti neposkytuje. Nic tedy nebrání aplikaci § 2895, podle kterého se vyžaduje zavinění. Vzhledem k tomu, že se první věta týká odpovědnosti odborníka, posuzuje se jeho zavinění podle § 2912 odst. 2. Toto zavinění se presumuje (§ 2911), poskytovatel informace nebo rady se tedy pro zproštění odpovědnosti musí exkulpovat. 

Zavinění podle věty druhé 

Odpovědnost podle věty druhé, resp. podle § 2909, vyžaduje úmysl. Postačuje přitom úmysl nepřímý. Pokud by byl úmysl nadto zvláště kvalifikován ve smyslu § 2971, tj. byl by založen na zvlášť zavrženíhodné pohnutce, měl by poškozený i právo na náhradu nemajetkové újmy. Naplnění skutkové podstaty § 2950 totiž zakládá nemravnost, a tím i protiprávnost jednání poskytovatele rady nebo informace. 

Rozsah zavinění 

Zavinění podle obou vět musí zahrnovat všechny prvky skutkové podstaty, nejen nesprávnost informace nebo rady, ale i samotný vznik škody a příčinnou souvislost. Požadavek vědomosti způsobení škody (úmysl škodit) plyne výslovně z dikce druhé věty komentovaného ustanovení.[49] Stejný závěr je však třeba dovodit i ve vztahu k větě první. Pro odlišné řešení by musela hovořit zvláštní zákonná úprava (např. § 2910) nebo alespoň zvláštní hodnotové argumenty, které zde však nenacházíme. 

IX. Poškození třetích osob 

Nepřímá škoda 

Obecná úprava řešení problému tzv. nepřímé škody[50] zásadně připouští náhradu škody jen u primárně poškozených subjektů, tj. těch, jejichž chráněný zájem byl jednáním škůdce porušen. Nejvýrazněji se tento přístup projevuje v případě deliktní odpovědnosti za prostý zásah do absolutního práva (§ 2910 věta první), kdy má právo na náhradu nositel tohoto absolutního práva; třetí osoby, kterým vznikla jen tzv. čistá ekonomická újma, právo na náhradu zásadně nemají.

Pokud však byla ohrožena absolutní práva třetí osoby, je třeba posoudit její nárok samostatně. Sdělení nesprávné informace jinému může vytvořit nebezpečnou situaci pro jiného; pak je poskytovatel informace povinen k ochraně jiného zakročit. Porušení této povinnosti může vést za splnění dalších podmínek k povinnosti nahradit škodu (§ 2910 ve spojení s § 2901).

Také v případě smluvní odpovědnosti má právo na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti zásadně jen věřitel této povinnosti. Ust. § 2913 odst. 1[51] však připouští, aby náhradu požadoval i ten, jehož zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Ohledně aktivní legitimace třetích osob je tedy rozhodující ochranný účel smluvní povinnosti.[52]

Ochranný účel je rozhodující i při porušení ochranné normy (srov. zejména § 2910 větu druhou). Právo na náhradu škody za porušení této povinnosti mají ty osoby, jejichž zájmy měla příslušná ochranná norma chránit (osobní ochranný rozsah normy).[53] 

§ 2950 věta první v rámci smluvní odpovědnosti 

Pokud působí § 2950 v rámci smluvní odpovědnosti, pak je třeba i rozsah oprávněných subjektů k náhradě škody posoudit podle pravidel smluvní odpovědnosti (§ 2913 odst. 1). 

§ 2950 jako důvod deliktní odpovědnosti 

Problém s aplikací ust. § 2950 v oblasti deliktní odpovědnosti spočívá v tom, že má vlastní normativní význam jen v případě, kdy poskytnutí informace nebo rady nepředstavuje plnění právní povinnosti. Proto nelze primárně vycházet z ochranného účelu zvláštní právní normy. Z toho důvodu je třeba se zaměřit přímo na komentované ustanovení, případně na normy související (např. § 2901).

Aby měl poskytovatel rady nebo informace možnost posoudit rizika vlastního jednání, je k náhradě škody primárně oprávněn příjemce informace, tj. osoba, které byla rada nebo informace poskytnuta.[54] Zásadně tedy poskytovatel nebude odpovídat za to, že příjemce tuto informace samostatně šíří dále. Něco jiného by bylo, pokud by byla informace dále šířena z popudu jejího původního poskytovatele; v této situaci by původní příjemce působil jako jeho posel („řekni to všem, koho potkáš“). Podobně k tomuto problému přistupuje DCFR, když se v komentáři k němu uvádí, že čl. VI.-2:207 nelze aplikovat na libovolného příjemce, který spoléhá na korektnost informace, která se náhodou dostala k jeho uším. Nejde ani o to, že původce rady nebo informace ví nebo musí vědět, že vůbec někdo této informaci může důvěřovat. Rozhodující je spíše, že tato osoba má před očima konkrétní okruh osob, byť nemusí skutečného příjemce znát, postačuje tedy neznámý příjemce.[55] Tento přístup též umožní, že pro jednajícího bude předvídatelné riziko, které mu poskytnutím informace nebo rady vzniká. To současně nevylučuje, že tato skupina osob může být i relativně široká; např. okruh kupujících určitého výrobku, o němž jeho výrobce sděluje nepravdivé informace.[56]

Nebude tedy postačovat, když je informace sdělena zcela neurčitému okruhu osob, např. v knihách, časopiseckých článcích atd.[57]

V případě poskytnutí úmyslně nesprávné informace nebo rady (věta druhá) je dán i osobní rozsah náhrady rozsahem úmyslu.

Jelikož se chrání legitimní důvěra příjemce ve správnost rady nebo informace, nepostačuje, aby jen spoléhal na správnost, ale tato důvěra musí být skutečně legitimní, tj. racionální. Tak tomu např. není u různých věštců, astrologů nebo jiných šarlatánů apod. Tato důvěra není legitimní ani v případě, že ji zpochybňuje sám poskytovatel informace, např. tím, že ji poskytuje tzv. „bez záruky“ nebo podobně.[58]

Komentář k DCFR dále poukazuje na to, že i pro poskytovatele musí být předvídatelné, že příjemce bude v důvěře v danou informaci skutečně jednat. Čím důležitější je rozhodnutí, tím spíše příjemce potřebuje odborné znalosti a tím více je závislý na odborném poskytovateli. Poskytovatel může vycházet z toho, že nepodstatná rozhodnutí činí každý ve vlastní odpovědnosti.[59] 

X. Exkurs: Smluvní odpovědnost za radu a informaci. Odpovědnost za znalecké posouzení 

Odpovědnost toho, kdo radu nebo informaci poskytuje na základě smlouvy, se primárně posuzuje podle § 2913. Je-li však poskytovatel odborník, může být tato situace podřazena i pod úpravu § 2950 věty první. Zvláštní místo v rámci případů poskytování rady nebo informace odborníkem má znalecké posouzení. Pro úplnost zmíním i některé problémy deliktní znalecké odpovědnosti, zejména v případě znalce ustanoveného soudem.

Smluvní odpovědnost za poskytnutí informace může být dána v těchto případech:

1. Poskytnutí informace nebo rady je předmětem plnění (smlouva o poskytnutí rady nebo informace) ze smlouvy nebo obdobné obligace ve smyslu § 1723 odst. 2.

2. Poskytnutí informace nebo rady je plnění tzv. vedlejší povinnosti ze smlouvy nebo obdobné obligace ve smyslu § 1723 odst. 2.

3. Převzetí záruky za správnost informace nebo rady (záruční smlouva). 

Obligace a společenská úsluha 

Pro aplikaci § 2913 je významné posouzení, zda se rada nebo informace poskytuje jen z ochoty, tj. jako společenská úsluha, nebo zda je poskytována v rámci smluvního vztahu. Je-li poskytována jako společenská úsluha, pak se nepoužije § 2913. Poskytuje-li však radu odborník, a nikoli nezištně, pak by odpovídal podle § 2950, byť by se jednalo o společenskou úsluhu.

Společenská úsluha pojmově předpokládá neúplatné plnění.[60] Je-li proto rada nebo informace poskytnuta za úplatu, nemůže se jednat o společenskou úsluhu.

V případě bezúplatného plnění je třeba interpretovat projevy vůle stran. Zde se plně uplatní pravidla o výkladu právního jednání (§ 555 a násl.). Nelze-li zjistit skutečnou vůli stran, což je pravidlem, je rozhodující objektivní význam projevu, přičemž při výkladu hraje rozhodující význam princip poctivosti.[61] Proto je třeba zohlednit zejména: hospodářský,[62]význam, zejména pro příjemce rady; povolání a odbornost poradce nebo poskytovatele informace.[63]

V řadě případů se tato pravidla budou překrývat s posouzením zištnosti poskytnutí informace ze strany odborníka. Toto překrytí však není úplné, např. pokud je zjevná skutečná vůle stran, aby nebyly právně vázány. 

Posouzení kontroverzních otázek 

Předmětem znaleckého posouzení jsou často skutečnosti, které nemají zcela jednoznačné řešení. Může tedy připadat do úvahy více řešení, které jsou lege artis. Doporučení, které má dotčený subjekt zvolit, již má povahu rady. Zde je již přítomen určitý subjektivní prvek, který je třeba při hodnocení rady zohlednit.

Jde-li o takovou kontroverzní otázku, pak by měl znalec vysvětlit existující možné různé přístupy a jednotlivé prameny poznání. Měl by zdůvodnit, proč se rozhodl právě pro jím navržené řešení. Z posudku musí být zjevná míra jistoty a spolehlivosti mínění posuzovatele.[64] 

Záruční smlouva 

Záruční smlouvou[65] na sebe poskytovatel rady nebo informace převezme plné riziko pro nastoupení nebo nenastoupení určitého subjektivně nejistého následku. Někdo tedy slíbí nahradit škodu, a to bez ohledu na své pochybení, která vznikne z jednání podle rady nebo v důvěře ve správnost informace.[66] Tato dohoda je výrazem smluvní volnosti, ze které plyne nikoli jen možnost zmírnit odpovědnost (§ 2898), ale též možnost ji zpřísnit.[67]

Tuto smlouvu akceptoval v návaznosti na dřívější judikaturu a novější literaturu (např. Ehrenzweiga[68]) i československý NS.[69]

Tuto smlouvu nelze ztotožňovat se smluvní zárukou (§ 1919), neboť zde negarantuje poskytovatel rady trvání určitých vlastností po stanovenou záruční dobu, nýbrž garantuje, že nahradí škodu, která z poskytnuté rady nebo informace vznikne.

Je zde určitá příbuznost se slibem odškodnění (§ 2890 a násl.), byť i od něj se liší svou smluvní povahou i tím, že škoda nevznikla z jednání, ke kterému není poskytovatel rady povinen; naopak k poskytnutí rady povinen je.

Klíčový zpravidla bude výklad příslušné smlouvy. Tento výklad musí být komplexní, nelze se jen orientovat podle použitých slovních výrazů. Např. vyjádření, že poskytovatel nějakou informaci garantuje, že ručí za to, že je správná, může být považováno jen za potvrzení vlastního přesvědčení, nikoli převzetí odpovědnosti za její absolutní správnost.[70] Na judikaturu NSD navázal i československý NS.[71] 

Odpovědnost soudního znalce 

Také odpovědnost soudního znalce je třeba posoudit podle výše uvedených pravidel. Pokud jde o znalce, který se k podání znaleckého posudku zavázal smluvně, platí plně pravidla smluvní odpovědnosti. Z hlediska určení okruhu osob, které mohou po znalci požadovat náhradu škody, je třeba vycházet z ochranného účelu smlouvy (§ 2913 odst. 1).[72] Pokud je znalecký posudek vypracován pro soudní řízení, pak musí být znalci zřejmé, že jím jsou dotčeny zájmy všech účastníků řízení, nejen toho účastníka, který u něj znalecký posudek obstaral. Současně je znalec povinen postupovat nestranně.[73] I další účastníci řízení jsou tedy osoby, jejimž zájmům mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit ve smyslu § 2913 odst. 1.

V případě znalce ustanoveného soudem nevystupuje znalec ve smluvním vztahu vůči účastníkům řízení. Jeho povinnost podat posudek je založena na rozhodnutí veřejnoprávní povahy (soudní rozhodnutí, správní akt); z hlediska dogmatiky náhrady škody jde o plnění mimosmluvní povinnosti. Okruh osob, které se mohou domáhat náhrady škody vzniklé porušením této povinnosti, plyne z osobního ochranného rozsahu normy. Povinnost vykonávat znaleckou činnost řádně ve smyslu § 8 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, má nepochybně chránit i ty osoby, o jejichž právech a povinnostech se na základě znaleckých posudků bude rozhodovat, tj. účastníky řízení. I v případě ustanovení znalce orgánem veřejné moci se mohou účastníci řízení domáhat náhrady škody, která jim vznikne nesprávným znaleckým posudkem.[74]

NS vyžaduje, aby znalecký posudek byl podstatným podkladem pro rozhodnutí soudu.[75]

Na vzniku povinnosti nahradit škodu nic nemění, že vada posudku působí prostřednictvím nezákonného rozhodnutí, které je na jeho základě vydáno. V daném případě je totiž nezákonný posudek conditio sine qua non a současně jsou dány i důvody objektivní přičitatelnosti škody, konkrétně ochranný účel normy (nexus protiprávnosti). Příčinnou souvislost s odkazem na nález ÚS ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v těchto případech správně dovozuje i NS.[76]

Nárok na náhradu škody není vyloučen ani tím, že na základě nesprávného znaleckého posudku byl vydán rozsudek, který již nabyl právní moci.[77] Československý NS zde argumentoval tím, že uvedené rozhodnutí založilo právní stav jen mezi stranami dřívějšího sporu, nikoli však vůči znalci. Možnost domáhat se náhrady škody dokonce připustil i pro případ, kdy se lze ještě domáhat zrušení tohoto rozsudku.[78] V současné době však NS k této otázce přistupuje tak, že právo na náhradu škody vzniká jen za předpokladu, že se účastník řízení nemůže v rámci původního řízení a ani v řízení o opravných prostředcích domoci plnění, jež mu náleží.[79] 

Autor je docentem na PF UP v Olomouci a hlavním autorem velkého komentáře občanského zákoníku nakladatelství Leges, z jehož připravovaného svazku pochází i tento příspěvek.