Sistace akcionářských práv a zánik práva akcionáře na dividendu

Zákon o obchodních korporacích například v § 500 odst. 3 a § 526 sankcionuje akcionáře, který je v prodlení s předložením akcií k výměně nebo vyznačení vyšší (nižší) jmenovité hodnoty v určené lhůtě tak, že prodlévající akcionář nemůže vykonávat až do okamžiku jejich řádného předložení s nimi spojená akcionářská práva (a contrario závazek dostát akcionářským povinnostem – kupříkladu splatit emisní kurs akcií – tímto nikterak z povahy věci dotčen není).

Zatímco v případě hlasovacího práva, práva uplatňovat návrhy a protinávrhy, práva na vysvětlení, práva odkupu a dalších obdobných práv akcionáře není pochyb o tom, že dokud prodlévající akcionář akcie řádně společnosti nepředloží, nemůže tato práva vykonávat, není úplně zřejmé, jak je tomu v případě práva akcionáře na podíl na zisku (dividendu).

Jinými slovy, je sporné, zdali akcionáři, v případě, že valná hromada rozhodne o rozdělení zisku v době, kdy je akcionář v prodlení s předložením akcií, vznikne právo na dividendu, anebo nevznikne. Zákon v tomto směru žádné výslovné vodítko nedává a je proto třeba se řešení dobrat výkladem.

Tak například v § 309 odst. 1 z. o. k. se lze dočíst, že společnost, která nabyla vlastní akcie, nevykonává s nimi spojená hlasovací práva. V odst. 2 je pak zmínka o tom, že právo na podíl na zisku spojené s vlastní akcií v majetku společnosti zaniká jeho splatností. Nevyplacený zisk společnost převede na účet nerozděleného zisku z minulých let. Ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným srov. § 149 odst. 3 z. o. k.  

Ust. § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb. o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů (dále jen „TAS“) – který je mimochodem stále platný – normuje:„Akcionáři předloží akcie uvedené v § 2 odst. 1 společnosti k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno a sdělí společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů nejpozději do 30. června 2014. Akcionář, který je v prodlení s plněním těchto povinností, není po dobu prodlení oprávněn vykonávat práva spojená s akciemi, ohledně nichž je v prodlení.“

Podle § 3 odst. 2 TAS platí, že: „Nejpozději 3 měsíce před uplynutím lhůty podle odstavce 1 společnost uveřejní způsobem určeným pro svolání valné hromady společnosti výzvu k předložení akcií a oznámení o následcích spojených s prodlením podle odstavce 1 a § 4.“

Důvodová zpráva k TAS k citovanému § 3 odst. 1 a 2 uvádí: „Podle prvního odstavce platí, že nepředloží-li akcionáři akcie ve stanovené lhůtě, ztrácí akcionář oprávnění vykonávat jakákoli práva s nimi spojená. Jedná se o soukromoprávní motivaci pro akcionáře, aby nezanedbávali svou zákonnou povinnost. Toto řešení sleduje zájem na minimalizaci zásahu do vlastnických práv stávajících akcionářů.

Druhý odstavec upravuje informační povinnost společnosti. Výzva musí respektovat ustanovení § 184a odst. 2 obchodního zákoníku. Ve výzvě musí být akcionáři upozorněni, že v případě prodlení nebudou moci vykonávat svá akcionářská práva a že jim po dobu prodlení zaniká nenávratně právo na výplatu dividendy, pokud se dividenda přiznává.“

Podle § 4 TAS platí, že: „Rozhodne-li společnost o rozdělení zisku v době, kdy je akcionář v prodlení s plněním povinnosti podle § 3 odst. 1, právo na dividendu k akciím, s nimiž je v prodlení, mu nevznikne.“ Dle důvodové zprávy k TAS toto: „Ustanovení výslovně vylučuje právo na dividendu akcionáře, pokud je v prodlení se splněním svých povinností podle tohoto zákona. Jde o motivační pravidlo, jehož účelem je přinutit akcionáře zákonné povinnosti splnit.“

Mám za to, že z dikce § 3 odst. 1 a 2 a § 4 TAS a důvodové zprávy k TAS lze dovodit, že sankce spočívající v nemožnosti akcionáře vykonávat práva spojená s akciemi v sobě nezahrnuje pravidlo o ztrátě práva na dividendu. V opačném případě by byl § 4 TAS zcela nadbytečný, neboť stejný právní následek by vyplýval již z § 3 odst. 1 TAS.

S ohledem na zásadu racionálního zákonodárce lze důvodně dovozovat, že předmětné sousloví „akcionář nevykonává práva spojená s akciemi“ má obdobný význam i v poměrech zákona o obchodních korporacích. Tomuto závěru odpovídá také jazykový výklad dotčených ustanovení. Nemožnost právo vykonat totiž nutně předpokládá, že zde nějaké takové právo je, jinak by nebylo co vykonávat. Právní úprava navíc vychází z toho, že sistace akcionářských práv je jen dočasná. Po skončení prodlení akcionář může práva spojená s akcií opětovně vykonávat. Zákon o obchodních korporacích přitom nikde o zániku akcionářských práv v této souvislosti nehovoří.

Soudím tedy, že pokud valná hromada rozhodne o rozdělení zisku v době, kdy má akcionář sistována akcionářská práva, že akcionáři právo na dividendu vznikne, nicméně akcionář toto své právo nemůže vůči společnosti účinně uplatnit. To kupříkladu znamená, že společnost není po dobu prodlení akcionáře povinna mu vyplatit dividendu (v případném soudním sporu by tak nebyl akcionář úspěšný). Akcionář není oprávněn s touto pohledávkou vůči společnosti disponovat, tj. převést právo na podíl na zisku coby samostatně převoditelné právo na třetí osobu apod. V případě, že by společnost i přes sistaci akcionářských práv akcionáři dividendu vyplatila, mohla by se domáhat po akcionáři jejího vrácení, neboť sankce spočívající v nemožnosti vykonávat akcionářská práva nastupuje ex lege bez ohledu na vůli společnosti a nelze proto tvrdit, že byla společností plněna naturální obligace a že dluh plněním zanikl. O dobré víře akcionáře (§ 35 odst. 1 z. o. k.) lze jen stěží uvažovat, neboť neznalost zákona neomlouvá.

Pozastavení výkonu práv spojených s akciemi nemá dle mého názoru vliv na počátek běhu promlčecí lhůty. Právo na výplatu dividendy mohlo být totiž uplatněno u soudu (nebýt prodlení akcionáře) poprvé v době splatnosti. Opačný výklad (v důsledku kterého by promlčecí lhůta začala běžet až po skočení prodlení akcionáře) by se míjel s účelem sistace akcionářských práv a popíral by její sankční charakter, a proto je třeba jej odmítnout. Jakmile akcionář akcie společnosti řádně předloží (dojde k odpadnutí překážky), může po společnosti požadovat vyplacení dividendy a společnost je povinna mu dividendu vyplatit.

Předmětný výklad je v souladu s principem proporcionality. Akcionář je totiž za své prodlení s plněním povinnosti předložit akcie potrestán již tím, že nesmí vykonávat akcionářská práva a není třeba ho ještě zvlášť sankcionovat ztrátou dividendy, nota bene náleží-li právo na podíl na zisku mezi základní práva akcionáře.[1]

 Při výkladu právní úpravy sistace akcionářských práv nelze zapomínat rovněž na to, že jde o významný zásah do práv akcionáře, respektive výjimku z pravidla, podle něhož jsou s podílem spojena akcionářská práva. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k této zásadě srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013). Pokud by chtěl zákonodárce odejmout prodlévajícímu akcionáři právo na dividendu, učinil by tak jistě výslovně jako v případě § 4 TAS či by o tomto následku učinil v textu zákona zmínku jako v § 309 odst. 1 z. o. k.  

Nejvyšší soud přitom v usnesení sp. zn. 27 Cdo 1795/2018, ze dne 31. 10. 2018 judikoval, že: „Sankce spočívající v sistaci výkonu práv spojených s akciemi, které akcionář nepředložil do 30. 6. 2014 k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně (ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb.), podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže záviset na tom, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí akcie předložili, ba ani na tom, jakou lhůtu společnost akcionářům k předložení akcií stanovila.

Zákon č. 134/2013 Sb. neurčuje, že by k pozastavení výkonu práv spojených s akciemi, ohledně nichž je akcionář v prodlení, nedocházelo, prodlévala-li společnost s výzvou k jejich předložení či neuplynula-li lhůta, kterou společnost stanovila, aby jí byly akcie předloženy, a tento závěr neodpovídá ani účelu zákonné sankce stanovené pro případ prodlení akcionáře.

Nelze totiž přehlédnout, že zákon č. 134/2013 Sb. sleduje v prvé řadě veřejný zájem (na zvýšení „transparentnosti“ akciových společností). Účelem zákonného požadavku, aby akcionář předložil společnosti akcie (jejichž forma byla změněna působením zákona č. 134/2013 Sb.) a sdělil jí údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů, není jen umožnit společnosti splnit její povinnosti vést seznam akcionářů (§ 264 a násl. z. o. k.) a zabezpečit, aby jí emitované akcie (jež jsou v důsledku zákona nově akciemi na jméno) měly veškeré zákonné náležitosti (§ 3 odst. 1 věta první, odst. 3 zákona č. 134/2013 Sb., § 259 a 260 z. o. k.). Hlavním smyslem tohoto požadavku je snaha přimět akcionáře, aby „vystoupili z anonymity“.

Proto je § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb. nezbytné vykládat tak, že sankce stanovená tímto ustanovením nastoupí bez ohledu na to, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí předložili akcie, jejichž forma byla změněna působením zákona č. 134/2013 Sb., respektive na to, jakou lhůtu společnost akcionářům stanovila k předložení těchto akcií (pro případ porušení povinnosti stanovené společnosti § 3 odst. 2 zákona č. 134/2013 Sb. lze uvažovat toliko o nároku na náhradu tímto porušením způsobené škody).

Na tomto místě má Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z hlediska poměřování vhodnosti, potřebnosti a míry zásahu do práv akcionáře shledává zákonodárcem zvolený způsob regulace za ústavně konformní.“

Z předmětného rozhodnutí Nejvyšší soudu (stejně jako z důvodové zprávy k TAS) implicitně vyplývá, že sankce v podobě ztráty práva na dividendu uvedená v § 4 TAS sleduje cíl vytčený zákonodárcem, a to veřejný zájem na zvýšení transparentnosti akciových společností, a proto také zákonodárce výjimečně sáhl k tomuto řešení.  

Co se však § 500 odst. 3 a § 526 z. o. k. týče, účel těchto ustanovení je jiný, a to sice, aby údaje na akciích vlastněných akcionáři odpovídaly skutečnosti. S tím by měla také korespondovat povaha sankce. Je vhodné zmínit, že na sistaci akcionářských práv navazuje v § 537 a násl.  z. o. k. další sankce, která může prodlévajícího akcionáře postihnout. Dotčenému akcionáři může v případě trvajícího prodlení v návaznosti na prohlášení nepředložených akcií za neplatné zaniknout účast ve společnosti. Rovněž v tomto směru se proto jeví sankce v podobě sistace akcionářských práv bez zániku práva na dividendu jako dostatečná.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2016 ze dne 12. 6. 2018: „Prohlásí-li představenstvo společnosti postupem podle § 214 obch. z. akcie za neplatné proto, že je akcionář nepředložil ani v dodatečné lhůtě za účelem vyznačení nižší jmenovité hodnoty, přestávají být tyto listiny cennými papíry a nadále již s nimi nejsou spojena práva a povinnosti akcionáře jakožto společníka akciové společnosti (srov. obdobně důvody odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2321/2011). To však neznamená, že současně zaniká i účast akcionáře ve společnosti (a práva a povinnosti z ní plynoucí), jež byla dosud představována dotčenými akciemi…. prohlásí-li představenstvo společnosti akcie, které akcionář nepředložil ani v dodatečné lhůtě za účelem vyznačení nižší jmenovité hodnoty, za neplatné, zůstává dotčený akcionář i nadále společníkem (jeho účast ve společnosti nezaniká) a má i nadále právo na vydání nových akcií, vydaných na místo akcií, jež byly prohlášeny za neplatné. Účast ve společnosti (a právo požadovat vydání nových akcií) dotčenému akcionáři zaniká v okamžiku, kdy nové akcie nabude (na regulovaném trhu či ve veřejné dražbě) třetí osoba.“ Lze pak vyvodit závěr, že akcionáři vznikne právo na dividendu i v případě že valná hromada rozhodne o rozdělení zisku v době, kdy byly jeho akcie prohlášeny za neplatné. Jak totiž Nejvyšší soud připomněl, samotným prohlášením akcií za neplatné, nezaniká účast akcionáře ve společnosti (a práva – tedy i právo na podíl na zisku – a povinnosti z ní plynoucí), jež byla dosud představována dotčenými akciemi.

Nicméně i zde platí, že aby akcionář mohl dividendu po společnosti s úspěchem požadovat, musí jí předložit zneplatněné akcie, srov. následující pasáž odůvodnění posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu: „V důsledku prohlášení akcií za neplatné dochází k tomu, že podíl dotčeného akcionáře (jeho účast a z ní plynoucí práva a povinnosti) není po určitou dobu představován cennými papíry (akciemi), a po vydání nových akcií (nahrazujících akcie prohlášené za neplatné) dochází k jeho vtělení do těchto nových akcií. Dotčený akcionář zůstává i nadále akcionářem (společníkem), a nové akcie (vydané společností místo akcií prohlášených za neplatné) jsou jeho majetkem. Právě proto ustanovení § 214 odst. 4 obch. z. určuje, že společnost nové akcie prodává na účet tohoto akcionáře (pro něhož se v § 214 odst. 3 obch. z. zavádí legislativní zkratka dotčená osoba). Je-li akcionář, jehož akcie byly prohlášeny za neplatné, i nadále akcionářem společnosti a vlastníkem nových akcií, vydaných za zneplatněné akcie, zůstává mu zachováno (vedle práva na vydání výtěžku zpeněžení nových akcií, dojde-li k jejich prodeji v souladu s § 214 odst. 4 obch. z.) i právo na vydání nových akcií.

Jinými slovy, i poté, kdy představenstvo společnosti prohlásí akcie (nepředložené za účelem vyznačení nižší jmenovité hodnoty) za neplatné, může dotčený akcionář splnit svoji povinnost tyto (zneplatněné) akcie předložit (dokud tak neučiní, nemůže v souladu s § 213a odst. 2 in fine obch. zák. vykonávat akcionářská práva). Jelikož však už nejde o cenné papíry, nebude na nich společnost vyznačovat nižší jmenovitou hodnotu, ale namísto toho mu vydá nové akcie (vydané za ty zneplatněné), jejichž je dotčený akcionář vlastníkem. Právo akcionáře na vydání nových akcií, jejichž je vlastníkem, zaniká v okamžiku, kdy tyto nové akcie nabude (na regulovaném trhu či ve veřejné dražbě) nový vlastník.“ Zmíněný závěr zohledňuje i zájem samotné společnosti, která si může proti pohledávce akcionáře na výplatu zisku započíst pohledávky specifikované v § 539 odst. 3 z. o. k.  

JUDr. Vladimír Janošek je advokát v Arrows advokátní kancelář, s. r. o.