Rozhovor s novým českým soudcem Evropského soudu pro lidská práva, advokátem JUDr. Alešem Pejchalem

autor: PhDr. Ivana Cihlářová
publikováno: 26.10.2012

Česká advokátní komora přišla o jednoho ze svých dlouholetých představitelů. Jedná se ale o pozitivní zprávu, ke které Komora navíc svojí činností také přispěla. Parlamentní shromáždění Rady Evropy na svém zasedání dne 27. června 2012 zvolilo místopředsedu ČAK JUDr. Aleše Pejchala novým českým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Doktor Pejchal, podporovaný ve své kandidatuře do ESLP mimo jiné i ČAK, nahradí od 1. listopadu 2012 na devítileté funkční období současného českého soudce (mimochodem nejdéle sloužícího soudce ESLP), JUDr. Karla Jungwierta.

Pane doktore, jak se připravujete na svoje působení ve Štrasburku?

Připravuji se soustavně, a to ve dvou rovinách. Jedna rovina je společenská, absolvuji setkání s představiteli české justice, výkonné moci i moci zákonodárné. Postupně jsem se potkal s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, s paní předsedkyní sněmovny Miroslavou Němcovou, s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, s předsedkyní Nejvyššího soudu paní doktorkou Brožovou a s ombudsmanem panem doktorem Varvařovským, v příštím týdnu (rozhovor se konal 5. září – pozn. red.) bych se měl potkat s panem předsedou Senátu Štěchem. Rád bych se také – a už si dohadujeme termín – potkal se svým kolegou z Rady Evropy, členem Výboru ministrů a ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem.

Myslím si, že tato setkání jsou pro nového soudce nejenom obrovsky inspirativní, ale důležitá, protože, málo platné, ta soudcovská funkce musí být i o takovéto spolupráci; není to jen o tom, že si člověk sedne na vysněné místo ve Štrasburku, ale je to i odpovědnost vůči zemi, kterou tam člověk sice nereprezentuje; a já tam budu samozřejmě – i z hlediska Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – jako soukromá osoba; na druhé straně cítím odpovědnost jak k občanům, tak k představitelům této země, a skutečně chci, aby ten kontakt fungoval.

To je jedna rovina. Druhá rovina mých příprav je odborná. Pojedu ještě na chvíli do Velké Británie, kde jsem pobýval poměrně hodně už před volbou, a chci trošku vybrušovat svoji právnickou angličtinu. Našel jsem velice milé lidi na univerzitě a na právnické fakultě v Bradfordu, s nimiž dlouhodobě spolupracuji, a během svých pobytů jsem navázal také kontakty s dalšími právnickými fakultami, a to na univerzitách v nedalekém Leedsu a Huddersfieldu.

Kolegové ve Velké Británii mi také nabídli, zda bych se nestal visiting profesorem na těchto univerzitách. Musím samozřejmě zvážit svůj čas a možnosti, ale myslím si, že by to byla velice zajímavá kombinace, tak jednou dvakrát do roka se tam podívat, vícekrát bych to samozřejmě nestihl. Ona totiž severní Anglie je svým způsobem i taková kouzelná laboratoř pro ochranu lidských práv a základních svobod. Například v Bradfordu je obrovská pákistánská menšina a tato města jsou vůbec „velice barevná“. Soužití jednotlivých etnických skupin tam občas naráží a to je přesně to pole, kde se pak uplatňuje Evropský soud pro lidská práva.

A kromě těchto dvou rovin, odborné a společenské, samozřejmě musím ještě trochu dozařídit ve Štrasburku byt, a také budu přemýšlet o tom, zda se mi podaří přivést si tam s sebou nějaké nové spolupracovníky.

A navíc ještě máte v Čechách řadu povinností a funkcí. Jak se s nimi před odjezdem do Štrasburku vypořádáváte?

Na všem už pilně pracuji. Už jsem pozastavil svoji rozhodcovskou funkci na Rozhodčím soudě při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Dne 16. srpna jsem k rukám paní předsedkyně Peake rezignoval na svoje členství v Legislativní radě vlády. To mně trochu trhá srdíčko, protože tu práci jsem měl strašně rád. Příští úterý budu rezignovat na svoji funkci místopředsedy České advokátní komory a člena představenstva, stejně tak na funkci předsedy studijního a legislativního kolegia ČAK, na své členství v sekcích mezinárodního a soukromého práva a ve dvou výborech CCBE. Výkon advokacie pozastavím k poslednímu říjnu, protože od prvního listopadu bych se měl ujmout funkce soudce. A samozřejmě průběžně si se svým partnerem vypořádávám majetkové poměry v kanceláři atd., ale tohle všechno beru jako technikálie, ty věci, o kterých jsem mluvil předtím, považuji za důležitější.

Bude obtížné „změnit dres“ a z advokáta, který u Evropského soudu pro lidská práva řadu let hájil své klienty, se stát jedním ze soudců?

Já si nemyslím, že to bude až tak obtížné. Jak jsem si pročítal životopisy svých nových kolegů, soudců Evropského soudu pro lidská práva, tak spousta z nich jsou bývalí advokáti. I současný prezident Soudu, Sir Nicolas Bratza byl barristerem. Myslím si, že ta zkušenost, které jsem nabral jako advokát, kdy jsem byl s Evropským soudem pro lidská práva poměrně velice často ve styku, je nezastupitelná, rozhodně důležitější, než například zkušenost toliko dejme tomu profesorská, na univerzitě.

Navíc, vždycky jsem byl obdivovatelem anglosaského právního systému, kde se soudcem nemůžete stát bez minimálně desetileté advokátní praxe, takže si myslím, že mi to potíže nebude dělat.

Vy jste byl prvním českým vítězem ve Štrasburku, váš úspěch v kauze Ottových v březnu 2000 je dnes už pomalu legendární. Jaké je vaše „celkové skóre“? Kolik stěžovatelů jste ve Štrasburku za ta léta zastupoval a kolik věcí skončilo pro ně úspěšně? Máte to spočítané?

Spočítané to nemám. Ono to ani úplně nejde, protože spousta kauz skončila „friendly settlement“, tedy tak, že jsme se nakonec se státem dohodli.

To já ale počítám jako vítězství...

Tyto „friendly settlement“ většinou byly v kauzách, které nebyly až tak obtížné. Byly to ty slavné průtahy v řízení, které z počátku samozřejmě Štrasburk dělal, a posléze, když došlo k novele zákona o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, tak jsme samozřejmě tyto kauzy většinou ze Štrasburku stahovali a docházelo k dohodám na ministerstvu spravedlnosti. Takových kauz bylo nepočítaně, protože svého času měla Česká republika s průtahy v řízení skutečně obrovský problém.

Byly tam kauzy, kdy jsme neuspěli, byly kauzy, ve kterých jsme uspěli, ale já jsem nikdy nebyl příliš silný ani v matematice, ani ve statistice, takže neřeknu, kolik jich bylo.

Ani řádově? Byly jich stovky?

Stovky snad ne, ale desítky stoprocentně. Stovky by to možná byly v absolutním počtu klientů, protože tam bylo spousty kauz takzvaných množstevních, kde jsem zastupoval více klientů. Například právě kauza Ottových, tak to bylo sedm klientů, když jsme zastupovali s kolegou Nespalou ve věci družstevních záložen, tak to byly tisíce družstevníků, takže se to vlastně ani říct nedá. Ale když to vezmu poctivě, skutečně typově, tak to byly desítky.

Zastupujete ještě v tuto chvíli ve Štrasburku někoho?

Prakticky všechno jsem utlumil a tyto kauzy utlumuje i celá naše kancelář, nové jsem samozřejmě nenabíral. Kauzy, které dobíhají, bude dokončovat stávající soudce, takže nějaký problém, který by mohl vzniknout v souvislosti s mojí případnou podjatostí v tuto chvíli nevidím, i když to samozřejmě nemohu vyloučit. Takové kauzy bych samozřejmě nedělal a Českou republiku by zastupoval soudce ad hoc. Naše republika má svoji listinu ad hoc soudců, kterou vede jednak Evropský soud pro lidská práva, jednak ministerstvo spravedlnosti, je tam asi pět nebo šest jmen.

Kdo jsou tito soudci ad hoc?

Stoprocentně vím, že jeden z nich je pan profesor Šturma. Jednu kauzu už tam jako soudce ad hoc dělá docent Kühn, protože můj předchůdce doktor Jungwiert v ní vyslovil svoji podjatost. Další jména, abych řekl pravdu, si v tuto chvíli nevybavuji.

Nyní je Soud po „velké procesní novele“, která mu má pomoci se vypořádat s tím obrovským náporem desítek a stovek tisíc stížností, které se na něj hrnou z celé Evropy. Jak by se mělo podle vás dále vyvíjet fungování ESLP a jeho judikatura?

Já bych 14. Protokol, který vstoupil v účinnost v půlce roku 2010, ani nedával úplně tolik do souvislosti s přetížeností soudu. Protože se počet zemí Rady Evropy obrovsky rozšířil až na dnešních sedmačtyřicet, muselo se právně a filozoficky zvažovat, jak zachovat právo na individuální stížnost. To bylo hlavním hnacím motorem ratifikace 14. Protokolu. Na ratifikaci se čekalo několik let, protože s tím mělo několik let problém Rusko. Nakonec k ratifikaci došlo na jaře 2010.

14. Protokol přinesl několik zajímavých změn, jako je pravomoc jednoho soudce odmítnout stížnost pro nepřijatelnost u těch naprosto banálních věcí, kdy stížnost nemá sebemenší šanci na úspěch, ať už proto, že byla podána opožděně, nebo proto, že se týká něčeho úplně jiného než Úmluvy.

Máte na mysli právo odmítnout stížnosti typu, ať Soud laskavě zařídí, aby soused stěžovateli nečesal přes plot jablka?

Ano, něco takového. Samozřejmě o tom rozhoduje soudce z jiné země, než ze které je stěžovatel, aby tam byla zachována nezávislost, byť stížnost zpracuje příslušná národní sekce, protože u jiné sekce nemůžeme předpokládat ani znalost jazyka, ani národního práva.

Když to beru z procesní stránky, tak 14. Protokol přinesl další zajímavou změnu, totiž, že tzv. comittee, formace tří soudců, mohou rozhodovat ve věci i pozitivně, že mohou pozitivně vyhovět stěžovateli, pokud se jedná o případ typově stejný, který už Soud dříve rozhodl. Což je novum, byť samozřejmě štrasburský soud precedentní systém ctil už dříve, jenom to nikde nebylo napsáno.

Co je ale veliká změna, asi nejpodstatnější, a – jak jsem se dozvěděl od doktora Jungwierta, zatím soudci ESLP nepříliš využívaná -, aby se Soud stížností zabýval, musí dojít ke zjevné, podstatné újmě stěžovatele, nemůže být jakákoliv újma. To přináší soudcům možnost poměrně volně posoudit, zda je stížnost pro štrasburský soud přijatelná, či nikoliv.

Samozřejmě, že újmu nemůžeme nazírat pouze matematicky, že od této výše škody už je to podstatná újma, ale musíme ji pojímat „lidskoprávním“ pohledem, neboť některému stěžovateli i zdánlivě nízká újma materiální může ovlivnit celý život.

Myslím si, že na základě této nové úpravy se může rozvinout nová, velice zajímavá judikatura a mělo by to přinést i to, že spousty věcí, které v minulosti byly rozhodovány jako porušení Úmluvy s tím, že samotný rozsudek už je dostatečnou satisfakcí pro stěžovatele, už nebudou procházet soudním procesem.

Máte jistě na mysli kauzy typu prádla od sousedů, kapajícího stěžovatelům na balkon...

Klasický je případ, o kterém zaníceně hovořil britský premiér David Cameron letos v lednu na Parlamentním shromáždění Rady Evropy, v době anglického předsednictví. Byl to případ stěžovatelů, kteří si stěžovali na nízkou kulturu cestování v autobuse z Bukurešti do Madridu, kdy jízdenka stála něco přes osm set euro. A to bylo vše. Tak to samozřejmě není podle mého názoru, stejně jako podle názoru britského premiéra, v tom se s ním naprosto shodnu, případ, který by měl řešit Evropský soud po lidská práva.

A Soud ho opravdu řešil? A jak ho vyřešil?

No, vyřešil ho se závěrem, že došlo k újmě! Bylo to ještě před přijetím 14. Protokolu. A přesně tohle jsou případy, na které by ta změna měla mít dopad.

A pak je tam další úkol, jenž už vyplývá nejenom z brightonské konference, kterou anglické předsednictví pořádalo v dubnu 2012, ale i z předchozích konferencí, z roku 2011 už z Izmiru a v roce 2010 v Interlakenu, a to je, napřít velikou pozornost na rozhodování národních soudů, ať už nejvyšších nebo ústavních – podle toho, který je v té které zemi konečný.

Jde o to, že by mělo být daleko více implementováno case law ESLP do národních systémů, ať už legislativně, či do soudnictví, tak, aby většinu porušení Úmluvy zachytávaly už národní soudy a Štrasburk rozhodoval toliko výjimečně. Obrovským problémem Štrasburku je totiž nejenom množství stížností, ale hlavně množství opakujících se stížností, kdy existuje zcela jasná, pregnantní judikatura, a přesto se některé země této judikatury nedrží.

Je to i případ České republiky?

Česká republika je dobrým průměrem. Česká republika nemá takové problémy, jako nejhorších šest zemí, což je – očekávaně – Rusko, Turecko, Ukrajina, ale i Polsko a Rumunsko a pro mnohé překvapivě i Itálie. Počty stížností z těchto zemí jsou obrovsky vysoké a jsou tam i opakující se kauzy. Ale i z České republiky tam byly případy, že pokud by se u nás důsledně dodržoval výklad Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, tak by k porušení Úmluvy samozřejmě nemohlo dojít.

Nakonec, takovým případem byl i ten můj první vítězný případ ve Štrasburku, Ottovi, kdy došlo k porušení práva na spravedlivý proces. A k tomuto porušení práva na spravedlivý proces by nedošlo, pokud by u Ústavního soudu skutečně byla dodržena základní zásada, že když o nějaké písemné materiály opřu své rozhodnutí, tak tyto písemné materiály musím provést jako důkazy. Ony jako důkazy provedeny nebyly a pak samozřejmě k porušení, a velkému porušení práva na spravedlivý proces, došlo.

Tady se budu chlubit, protože tato kauza je velice četně uváděna nejenom v českých i zahraničních učebnicích, ale i v příručkách Evropského soudu pro lidská práva jako typický příklad porušení práva na spravedlivý proces.

Jaký je to pocit, číst si o své kauze v učebnicích po celé Evropě?

Pocit je to samozřejmě zajímavý. Na druhou stranu já jsem nikdy neměl tendenci – tedy doufám -, nějak pychnout, a věřím, že to nepřijde ani s tím, že se 1. listopadu té krásné funkce soudce Evropského soudu pro lidská práva ujmu.