Řízení o rozvod manželství: Obecně o řízení – pravomoc, pojetí řízení

Řízení o rozvod manželství je nově od 1. 1. 2014 potvrzeno jako zvláštní řízení, které spojuje prvky sporného a nesporného řízení, resp. vykazuje výrazné procesní odlišnosti oproti sporným řízením, v nichž se postupuje dle občanského soudního řádu. Právní úprava řízení o rozvod manželství předpokládá použití obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.), z nějž se použití některých ustanovení vylučuje. Další procesní výjimky jsou soustředěny do § 383 a násl. z. ř. s.          

Zařazení řízení o rozvod manželství do zákona o zvláštních řízeních soudních vyvolalo u odborníků negativní reakce odkazující na to, že rozvod manželství je a vždy byl pouze sporným řízením a pro jeho zařazení do zákona o zvláštních řízeních soudních není proto důvodu.[2] K tomu je však nutné konstatovat, že již ze samotného názvu zákona o zvláštních řízeních soudních neplyne, že upravuje pouze řízení nesporná, nýbrž upravuje komplexně zvláštní řízení soudní včetně řízení čistě nesporné povahy. 

Právní úprava řízení o rozvod manželství reaguje na charakter rozvodového řízení jako tzv. iudicia duplex, tedy řízení, ve kterém postavení navrhovatele není dáno aktivní věcnou legitimací svědčící pouze jemu, ale předstižením druhého z účastníků, jemuž by aktivní věcná legitimace svědčila také. 

Věcná a místní příslušnost 

Pro řízení o rozvod manželství je příslušný okresní soud podle § 3 odst. 1 z. ř. s. Charakter řízení jako tzv. iudicia duplex má vliv na stanovení výlučné místní příslušnosti soudu. Místní příslušnost pro řízení o rozvod manželství je založena stejně jako za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v § 88 písm. a) o. s. ř. účinného do 31. 12. 2013, a to tak, že jsou stanovena tři pravidla, která se použijí subsidiárně. Pro řízení je tak místně příslušný soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů. Pojem poslední společné bydliště manželů má obsah faktický, nikoliv formální. Rozhoduje totiž formální společné bydliště podle hlášení k trvalému pobytu, ale rozhodující je poslední společné bydliště, tedy místo, kde oba manželé naposledy společně žili s úmyslem bydlet tam trvale. Předpokladem je, že v den zahájení řízení alespoň jeden z manželů bydlí v obvodu soudu příslušného podle tohoto místa, protože jinak by zvláštní příslušnost určená společným bydlištěm ztratila svůj význam.[3] 

Nelze-li při určení místní příslušnosti postupovat podle shora uvedených hledisek, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení. Není-li ani takového soudu, je místně příslušným obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení. 

Lze tak uzavřít, že věcná a místní příslušnost soudu zůstávají zachovány jako do 31. 12. 2013. 

Zahájení řízení 

Řízení je zahajováno výlučně na návrh. Nová právní úprava v zákoně o zvláštních řízeních soudních tak navrací pro řízení o rozvod manželství vhodnější označení podání, kterým je řízení zahajováno, jako návrh na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení musí podle § 13 z. ř. s. ve spojení s § 1 odst. 2 z. ř. s. s odkazem na § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř. obsahovat jednak obecné náležitosti každého podání a jednak zvláštní týkající se samotného návrhu na rozvod manželství. Vodítkem pro to, co by měl návrh z hlediska svých zvláštních náležitostí obsahovat, je hmotněprávní úprava institutu rozvodu manželství obsažená v § 755 a násl. obč. zák. 

Řízení je možné zahájit nově i společným návrhem obou manželů (§ 384 odst. 1 z. ř. s.). Půjde o případy, kdy oba manželé jsou na rozvodu manželství dohodnuti, a návrh na zahájení řízení obsahuje podpis obou manželů. Společný návrh zabraňuje umělému kontradiktornímu postavení, do kterého nutila manžele dřívější právní úprava.[4] Soud bude postupovat stejně, jako by bylo řízení zahájeno společným návrhem, pokud podá návrh na zahájení řízení jeden z manželů a druhý z manželů se k návrhu připojí (§ 384 odst. 2 z. ř. s.). Takové připojení se k návrhu je přitom možné odvolat do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. 

Odpadá tak zbytečný krok, který vyžadovala právní úprava účinná do 31. 12. 2013, a to oprava návrhu podaného oběma manžely na návrh podaný jedním z nich, ke kterému se druhý z manželů připojí. Navrhovatelé tak nejsou nuceni, jak tomu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, uměle se stavět do role žalobce a žalovaného, ačkoli chtěli řízení o rozvod iniciovat oba. 

Některými odborníky byl však společný návrh na zahájení řízení kritizován.[5] Se společným návrhem počítá i Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady (ES) č.1347/2000, který ve svém článku 3 odst. 1 písm. a) předvídá při stanovení obecné příslušnosti/pravomoci možnost podání společného návrhu na zahájení řízení. 

V případě společného návrhu bývá běžné, že oba manželé jsou zastoupeni jedním advokátem. Tím samozřejmě dochází ke snižování nákladů řízení a konečně i ke zrychlení řízení a celkově tak k jeho hospodárnosti, neboť není nutné doručovat oběma účastníků, případně jejich zástupcům, ale pouze jednomu. Pokud však některý z manželů vezme návrh na zahájení řízení podle § 387 odst. 2 z. ř. s. zpět, je nutné, aby tento manžel zmocnil v důsledku kolize zájmů účastníků jiného advokáta, případně vystupoval v řízení bez právního zástupce (§ 19 odst. 1 zák. o advokacii). 

Lze dovozovat, že i v případě společného návrhu bude nutné splnění podmínek uvedených v § 757 obč. zák. i přesto, že z dikce § 757 obč. zák. vyplývá, že rozvod manželství, aniž soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství, se uplatní pouze v případě, pokud se připojí manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá druhý z manželů. Opačný výklad by zřejmě byl v rozporu s obecným zájmem na zachování manželství a šel by proti smyslu a účelu zákona. 

Podá-li návrh jeden z manželů a druhý se k němu připojí, soud v řízení postupuje, jako by bylo řízení zahájeno návrhem společným. To má význam především pro zpětvzetí návrhu a možnost podání odvolání. Připojení se k návrhu je možné až do vyhlášení rozhodnutí odvolat. S ohledem na společenský význam institutu manželství je nezbytné dát i účastníku, který se k návrhu připojil, možnost připojení se k návrhu odvolat. Bude-li připojení odvoláno, bude soud v řízení právní úpravu vztahující se k navrhovateli nadále aplikovat pouze na toho manžela, který návrh na zahájení řízení podal.[6] 

Nová právní úprava procesně zjednodušuje situaci, kdy podá návrh na zahájení řízení o rozvod manželství někdo jiný, než kdo manželství uzavřel. Již nebude třeba návrh zamítat pro nedostatek věcné legitimace, ale bude možné jej bez jednání procesním rozhodnutím odmítnout (§ 384 odst. 1 z. ř. s.). 

Poplatková povinnost 

Návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, je zpoplatněn částkou 2 000 Kč podle položky 4 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků v příloze SoudP. 

Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, nemá však odpůrce v řízení o rozvod manželství povinnost zaplatit podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část podle § 2 odst. 3 SoudP. 

Účastenství 

Účastníky řízení o rozvod manželství jsou podle § 385 z. ř. s. manželé. Nová právní úprava tak zavádí materiální pojetí účastníků řízení a staví tak řízení o rozvod manželství na roveň řízení o neplatnost manželství a řízení o určení, zda tu manželství je, či není, u nichž bylo materiální pojetí účastníků dáno již za dosavadní právní úpravy v § 94 odst. 1 o. s. ř. účinném do 31. 12. 2013. Na základě materiálního pojetí účastníků řízení tak účastníky nemohou být jiní účastníci než manželé usilující o rozvod. 

Jedním z důvodů proč se zákonodárce přiklonil k materiálnímu pojetí účastníků, byl výrazný psychologický aspekt, kdy se žádný z manželů nechtěl cítit žalovaným, zejména šlo-li o rozvod bez zjišťování příčin rozvratu. 

Někteří odborníci se domnívají, že ustanovení § 385 z. ř. s. však pouze vymezuje okruh účastníků, tj. kdo může být účastníkem řízení o rozvod manželství, aniž by přitom současně stanovil způsob procesního označení těchto účastníků. [7] 

Otázkou tak zůstává, jaké je procesně správné označení účastníků řízení, tj. zda označovat účastníky řízení jako „manžela“ na straně jedné a „manželku“ na straně druhé či „navrhovatele“ a „odpůrce“. V případě společného návrhu by bylo možné označovat účastníky „navrhovatel“ a „navrhovatelka“. 

Je pravdou, že pokud v rámci výslechu účastníků se soudce nebo zástupce některé ze stran obrací na pro něho cizí vyslýchanou osobu a oslovuje ji „pane manželi“ nebo „paní manželko“, je to přinejmenším divné, a to nejen z právního, ale i lingvistického a citového hlediska.[8] 

Z materiálního pojetí účastenství rovněž plyne, že je vyloučena vedlejší intervence, hlavní intervence a procesní společenství v řízení. 

Pokud po zahájení řízení ztratí některý z účastníků způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví, neboť odpadl důvod pro další vedení řízení (§ 386 ve spojení s § 16 z. ř. s.). Důvodem je fakt, že manželství zaniká smrtí manžela (například § 764 odst. 1 obč. zák.). 

Průběh řízení 

Pokud některý z manželů vezme za řízení svůj návrh zpět, soud řízení zastaví. Toto dispoziční oprávnění některého z manželů je však limitováno tím, že soud je povinen reflektovat v jakékoliv fází řízení, tedy nejenom poté, co již bylo ve věci jednáno, případný nesouhlas druhého z manželů. Toto je posun od předchozí právní úpravy, kdy se na názor druhého z manželů nikdo neptal a řízení bylo soudem vždy zastaveno. Pokud totiž nyní z vážných důvodů druhý z manželů se zpětvzetím nesouhlasí, soud vysloví, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení není účinné (§ 387 odst. 1 z. ř. s.). Vážné důvody mohou odrážet charakter tohoto řízení, iudicia duplex, kdy ten z manželů, který nepodal návrh na zahájení řízení, se chce rovněž rozvést a v případě, kdy by řízení bylo zastaveno, byl by nucen podat nový návrh. Vážný důvod může představovat i domácí násilí ze strany manžela, který podal návrh na zahájení řízení. 

Pokud vezme zpět návrh na zahájení řízení jen jeden z manželů, kteří podali návrh společný, má to ty samé účinky, jako by manžel, který se k návrhu připojil, své připojení odvolal (§ 387 odst. 2 z. ř. s.). V tomto případě není nutné se dotazovat, zda se zpětvzetím návrhu druhý z manželů souhlasí, či nikoliv. Jeho návrh na zahájení řízení totiž zůstane v řízení zachován. V takovém případě bude soud v řízení nadále postupovat jako s navrhovatelem pouze s tím z manželů, který návrh na zahájení řízení zpět nevzal. 

V řízení o rozvod manželství je konání přípravného jednání zapovězeno (§ 17 z. ř. s.). Soud může v rámci přípravy jednání svolat k přípravě a projednání věci tzv. jiný soudní rok a přizvat k němu účastníky. Při jiném soudním roku dá soud účastníkům prostor, aby se k věci vyjádřili. Jejich stanoviska může zjistit i jiným vhodným způsobem. Je-li to účelné a umožňuje-li to povaha věci, může soud při jiném soudním roku provádět dokazování. 

Způsob, místo a průběh jiného soudního roku se určuje opatřením. Jiný soudní rok se přitom může konat mimo soudní budovu nebo mimo obvyklou úřední dobu soudu. Z jiného soudního roku může soud vyloučit veřejnost (§ 18 odst. 2 z. ř. s.). 

K projednání věci soud nařídí jednání, na kterém vyslechne účastníky. Od výslechu účastníků však lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi. Při jednání se soud má snažit vést manžele k odstranění příčin rozvratu a usiluje o jejich smíření. Účastník má však v těchto řízeních právo nevypovídat (§ 22 z. ř. s.). 

Pokud se navrhovatel nebo oba navrhovatelé nedostaví k jednání bez řádné a včasné omluvy, soud řízení zastaví (§ 391 odst. 1 z. ř. s.). Zákon o zvláštních řízeních soudních tak zavedl sankci pro navrhovatele, který se bez předchozí omluvy nedostaví na jednání. Toto však neplatí, pokud druhý z manželů, který se k jednání dostavil, výslovně prohlásí, že na projednání věci trvá (§ 391 z. ř. s.). Důvodem je skutečnost, že řízení však může být zahájeno v případě zastavení okamžitě na návrh druhého z manželů. 

Manželé nebo některý z nich mohou navrhnout tzv. klid řízení. Klid řízení může nastat, pokud to navrhnou oba účastníci nebo jej navrhl navrhovatel a druhý z manželů se k jednání bez předchozí omluvy nedostavil. Pokud nastal klid řízení, může soud v řízení pokračovat na návrh podaný nejdříve po uplynutí lhůty 3 měsíců od přerušení řízení (§ 392). Právní úprava v zákoně o zvláštních řízeních soudních však neřeší, zda má soud vydávat o klidu řízení usnesení, či nikoliv a zda tedy nastane přímo ze zákona. Dle našeho názoru však proti usnesení o přerušení řízení pro tzv. klid řízení je obecně přípustné odvolání, a proto by mělo být o klidu řízení rozhodováno a nemělo by k němu docházet ze zákona, aby účastníci měli možnost se proti vydanému rozhodnutí bránit a tento opravný prostředek podat. 

Dokazování 

Pro řízení o rozvod manželství platí zásada projednací s modifikací týkající se zájmů nezletilých dětí účastníků řízení. Podle § 390 z. ř. s. v řízení o rozvod manželství může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy, jen je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, nebo je-li toho třeba ke zjištění zájmů nezletilých účastníků, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, ačkoliv je rozvráceno. Jedná se o odchylku od obecné vyšetřovací zásady stanovené v § 21 z. ř. s. 

V řízení o rozvod tak soud ex offo zjišťuje okolnosti na straně nezletilých dětí, pro které nemá být manželství jejich rodičů rozvedeno (§ 390 z. ř. s.). K zájmům nezletilých dětí musí soud přihlédnout v řízení z úřední povinnosti, protože mu tak ukládá hmotněprávní úprava obsažená v § 755 odst. 2 obč. zák., která rovněž zakládá povinnost provést vyšetřování zájmů dítěte u soudem jmenovaného opatrovníka pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, kterým je zpravidla orgán sociálně právní ochrany dětí. Jiné účastníky nenavržené důkazy může soud provést, jen je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. 

Další průběh dokazování se liší v případě tzv. nesporného rozvodu a sporného rozvodu. Podle § 757 obč. zák. může k rozvodu manželství v tzv. nesporném režimu dojít jen, pokud se druhý z manželů připojí k návrhu na rozvod manželství, případně existuje-li společný návrh, zároveň pokud soud dojde k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé, a současně pokud byly splněny podmínky § 757 odst. 1 a, b, c) a odst. 2 obč. zák. V takovém případě soud manželství rozvede, aniž by zjišťoval příčiny rozvratu manželství. Dle praxe některých soudů, například Okresního soudu Praha-západ, v daném případě není nutné provádět výslech účastníků, neboť soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství, a soud může vyjít ze shodného tvrzení manželů o existenci rozvratu manželství (§ 755 odst. 1). V takovém případě soud zkoumá pouze případné důvody pro nevyhovění návrhu stanovené v § 755 odst. 2 z. ř. s. a k nim může případně vyslechnout účastníky řízení. Pokud však tyto důvody pro nevyhovění návrhu nejsou dány, není dán ani důvod pro výslech účastníků. Za situace, kdy jsou manželé na rozvodu dohodnuti, jeví se požadavek výslechu obou účastníků jako nadbytečný formalismus. 

Pokud však není nutné provádět výslech účastníků, není potažmo ani důvod nařizovat ústní jednání v případě nesporného rozvodu. Některé soudy přitom vychází z § 1 odst. 3 z. ř. s. zakotvující tzv. zbytkovou subsidiaritu, kdy ustanovení, která jsou normována v zákoně o zvláštních řízeních soudních, stojí v zásadě vedle úpravy obsažené v občanském soudním řádu a doplňují ji. Aplikují přitom § 115a o. s. ř., který umožňuje, aby k projednání věci samé nebylo nařízeno jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Zároveň soudu v konkrétním případě nebrání, aby účastníka vyzval k vyjádření se o určitém procesním návrhu s připojením doložky, že nevyjádří-li se do určité lhůty, bude se mít za to, že s návrhem souhlasí (§ 20 odst. 3 věta za středníkem z. ř. s.). Pokud tedy jsou splněny podmínky § 115a o. s. ř., je dovozováno, že za účelem rozhodnutí v případě nesporného rozvodu, pokud nejsou dány důvody pro nevyhovění návrhu, není nutné ani nařizovat ústní jednání. 

Důvodová zpráva však uvádí, že řízení o rozvod manželství není možné vést bez nařízení jednání k projednání věci samé. S ohledem na společenský význam institutu manželství a povinnost soudu usilovat o smíření manželů a vést je k odstranění příčin rozvratu je soud povinen účastníky vždy předvolat k jednání a provést jejich výslech. /[9] Dále je argumentováno, že je nutné vyžadovat osobní účast manželů při ústním jednání, které soud nařídil za účelem rozhodnutí o rozvodu manželství. Tomu mimo jiné odpovídá i nový institut sankce za nedostavení se k jednání (§ 391 z. ř. s.). 

V případě sporného rozvodu zůstává na straně manžela, který podal návrh na zahájení řízení, břemeno tvrdit a prokazovat existenci rozvratu manželství zachováno (§ 390 z. ř. s.). Přitom soud musí vždy vyslechnout účastníky. V tomto případě může od výslechu účastníků upustit pouze tehdy, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi. Tak by tomu bylo například, pokud by manžel, který nepodal návrh na zahájení řízení, byl neznámého pobytu nebo pokud by se dlouhodobě zdržoval v cizině a jeho výslech by nemohl být zajištěn ani prostřednictvím mezinárodněprávní pomoci, ani prostřednictvím některých moderních důkazních prostředků, jako například telefonního hovoru či videokonference. 

V řízení o rozvod manželství uplatní režim zákonné koncentrace podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (§ 397 z. ř. s., přičemž § 28 z. ř. s. se nepoužije), na jejímž základě dochází k nastolení skutkového a důkazního „stopstavu“ k okamžiku vyhlášení prvostupňového rozsudku. Někteří odborníci však dovozují, že se uplatní i zákonná koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., na jejímž základě dochází k nastolení skutkového a důkazního „stopstavu“ v souvislosti se skončením prvého jednání. Takový výklad zřejmě opírají mimo jiné i o § 1 odst. 2 a 3 o. s. ř. Máme však shodně s dalšími zato, že se koncentrace řízení do skončení prvního ústního jednání, popř. do uplynutí lhůty, která na tomto ústním jednání byla stanovena, neuplatní.[10] Určitou legislativní nepřesnost lze spatřovat, když ustanovení § 20 odst. 2 z. ř. s. nebylo v §397 z. ř. s. vyloučeno. Mělo by tak platit, že účastník může uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy i v odvolacím řízení. To však odporuje výslovné právní úpravě stanovené v § 397 z. ř. s. 

Mediace 

S ohledem na společenský význam institutu manželství a na jeho zachování manželství je v řízení o rozvod manželství povinností soudu usilovat o smíření manželů a vést je k odstranění příčin rozvratu. Toho mohou dosáhnout nejen při ústním jednání, ale i mimosoudně. Jedním ze způsobů mimosoudního řízení sporu je přitom mediace prováděná například zapsaným mediátorem podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci. Takováto mediace může být dobrovolná, kdy se manželé na provedení mediace dohodnou, ale i povinná. V § 1 odst. 2 z. ř. s. s odkazem na § 100 odst. 2 o. s. ř. je zakotvena možnost, aby soud nařídil účastníkům řízení první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin, je-li to účelné a vhodné. První setkání s mediátorem soud nemůže z důvodů nevhodnosti nařídit, pokud již bylo nařízeno předběžné opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí a toto předběžné opatření je v platnosti.

Na osobě mediátora se mohou primárně účastníci dohodnout. Pokud se však účastníci bez zbytečného odkladu na osobě mediátora nedohodnou, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem soud. Za účelem provedení mediace může soud řízení o rozvod manželství přerušit, nejdéle však na dobu tří měsíců. Pokud nedojde ke smíření manželů, soud po uplynutí třech měsíců v řízení pokračuje (§ 1 odst. 2 z. ř. s. ve spojení s § 100 odst. 2 o. s. ř.). 

Rozhodnutí 

Ve věci samé soud rozhoduje rozsudkem. Rozsudkem soud buď manželství rozvede, pokud jsou splněny podmínky stanovené § 755 a násl. obč. zák., nebo návrh na rozvod manželství zamítne, pokud dojde k závěru, že podmínky pro rozvod manželství nejsou splněny (§ 755 odst. 2 obč. zák.). 

V řízení o rozvod manželství nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání ani pro zmeškání. Jestliže není možné ve věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání, nelze ve výše uvedených řízeních ani vydat tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř. 

Pokud jde o náhradu nákladů řízení o rozvod manželství, nemá obecně shodně s předchozí právní úpravou žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu (§ 23 z. ř. s.). Jedná se o speciální úpravu rozhodování o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o rozvod manželství je nutno pečlivě přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.[11] Okolnostmi případu jsou v řízení o rozvod manželství především zjištěné příčiny rozvratu manželství, samozřejmě jen tehdy, jestliže se podle zákona vůbec zjišťují. 

V řízení o rozvod manželství nemůže být shodně jako v řízení o neexistenci či neplatnost manželství podán návrh na vyslovení neúčinnosti doručení poté, co již nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí (§ 388 z. ř. s.). Ustanovení § 11 z. ř. s. stanovící, že jestliže je podle obsahu spisu zřejmé, že účastník nebo jeho zástupce se z omluvitelného důvodu neseznámil s písemností, soud rozhodne o neúčinnosti doručení této písemnosti i bez návrhu, se v daném případě nepoužije. 

Podle § 759 obč. zák. může manžel, který přijal příjmení druhého manžela, do šesti měsíců po rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení. Soud proto v rozsudku, kterým soud vysloví rozvod manželství, poučí manžela, který přijal příjmení druhého manžela, o právu přijmout zpět své dřívější příjmení (§ 393 z. ř. s.). Tímto postupem byla sjednocena praxe soudů s ohledem na veřejnoprávní charakter procesního práva a poučení bylo proto zakotveno jako obligatorní náležitost rozsudku. 

Opravné prostředky 

Proti rozsudku vydanému v řízení o rozvod manželství je obecně přípustné odvolání. Bylo-li však vyhověno společnému návrhu na zahájení řízení o rozvod manželství, není přípustné odvolání (§ 395 z. ř. s.). Vychází se totiž z toho, že v případě, že byl podán společný návrh manželů na rozvod manželství, za který se považuje i situace, kdy se v průběhu řízení druhý z manželů k návrhu připojil, není žádný z účastníků subjektivně legitimován k podání odvolání, neboť jim oběma bylo rozhodnutím vyhověno a není tak důvodné, aby byla založena přípustnost odvolání v dané věci. A to i za předpokladu, že rozvod manželství není v zájmu nezletilých dětí. Procesní úprava tedy v případě podání společného návrhu na rozvod nezohledňuje poměry nezletilých dětí, i když zvláštní zájem nezletilého dítěte na zachování manželství podle hmotného práva i nadále zůstává důvodem, pro který manželství nemůže být rozvedeno [§ 755 odst. 2 písm. a) obč. zák.]. 

Odvolání lze podat ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Neobsahoval-li rozsudek poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahoval-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze odvolání podat ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení. Prominutí zmeškání této lhůty přitom není přípustné (§ 394 z. ř. s.). 

Pokud odvolání bylo odvolatelem vzato zpět, v důsledku čehož zastavil odvolací soud řízení o odvolání proti rozsudku, jímž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, nastane právní moc rozsudku dnem právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení (§ 396 z. ř. s.). Jedná se o právní úpravu, která byla převzata z § 222 odst. 1 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2013. 

V odvolacím řízení se uplatní zásada neúplné apelace. Mohou tak být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek, za kterých mohou být uváděny podle § 205a o. s. ř. nebo jen, týkají-li se zájmů nezletilých, pro které nemůže být manželství rozvedeno, ačkoli je rozvráceno (§ 397 z. ř. s.). Právní úprava tak reflektuje projednací zásadu s prvky vyšetřovací zásady, pokud jde o zájmy nezletilých dětí, i v odvolacím řízení. Obecná úprava v § 28 z. ř. s. se přitom nepoužije. 

Proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se manželství ne/rozvádí, není přípustné dovolání (§ 30 odst. 1 z. ř. s.). Žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost proti rozsudku o rozvodu manželství rovněž nejsou přípustné (§ 398 z. ř. s.). Tato právní úprava přitom vychází z § 230 odst. 1 písm. a) o. s. ř. účinného do 31. 12. 2013. 

Z publikace Zvláštní soudní řízení. Koupit lze ZDE.