Promlčení úroků z prodlení
autor: Dr. Zdeněk Rosický publikováno: 18.02.2015
Úroky z prodlení upravuje zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (dále jen „o. z.“) v části nazvané prodlení dlužníka, v § 1968 až 1974. S těmito ustanoveními souvisí ustanovení § 513 o. z. Úroky z prodlení je dlužník povinen platit v případě, že je v prodlení s placením peněžitého dluhu. V prodlení je dlužník tehdy, pokud řádně a včas nesplní svůj dluh. Za prodlení však není odpovědný v případě, že nemůže plnit v důsledku prodlení věřitele. Zaplacení úroků z prodlení může věřitel požadovat pouze v případě, že sám řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti.
Výše úroků z prodlení může být stanovena na základě dohody věřitele a dlužníka, a pokud k dohodě nedojde, pak je výše úroků z prodlení stanovena na základě nařízení vlády č. 351/2013 Sb.[1]
Úroky z prodlení je třeba odlišovat od tzv. smluvních úroků, jejichž úprava je provedena v § 1802 až 1806 o. z. Smluvní úroky představují úplatu za užívání jistiny, nikoliv sankci za porušení povinnosti.[2] Smluvními úroky se v tomto článku blíže nezabývám.
Úroky z prodlení se promlčují, protože se jedná o majetkové právo. Uplatní se obecná tříletá promlčecí doba.[3]
Přestože jsou úroky z prodlení i promlčení upraveny nově v o. z., nepředstavuje nová úprava žádnou zásadní změnu oproti předchozí úpravě a lze využít judikaturu, která existuje ve vztahu k předchozí úpravě. Judikatura k předmětné otázce se vyvíjela a v současné době je již stabilizovaná. V tomto článku rozhodování soudů stručně sumarizuji.
Úroky z prodlení se promlčí spolu s jistinou jako celek
Aktuální judikatura vychází z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, ze dne 10. března 2010, které judikaturu sjednotilo. Další judikáty na výše uvedený judikát odkazují.
V rámci sjednocování judikatury Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 odkazuje na své rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006[4], závěry v něm učiněné a podstatné části z něj cituje. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 se uvádí: „Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutí se právo promlčí „jako celek“. Pokud by se úroky z prodlení nepromlčovaly jako celek, mělo by to podle Nejvyššího soudu za následek vznik nepromlčitelných úroků z prodlení ke splnění jistiny pohledávky, která by již byla promlčena. Takový následek by byl podle Nejvyššího soudu absurdní.[5]
Stejné stanovisko zastává Nejvyšší soud dále například v rozhodnutí sp. zn. 4064/2013 ze dne 26. května 2014 nebo 33 Cdo 572/2013 ze dne 30. dubna 2013.
Právo na úroky je nadále považováno za relativně samostatné právo
I přes výše uvedené závěry považuje Nejvyšší soud úroky z prodlení za relativně samostatné právo a za určitých okolností je s nimi možné nakládat samostatně. Podle dalšího podstatného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3873/2012 ze dne 6. ledna 2014: „…Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou…“ Předmětné rozhodnutí připouští, že v případě, že žalobce uplatní u soudu pouze zaplacení jistiny, ale neuplatní zaplacení úroků z prodlení (nebo smluvních úroků), tak promlčecí doba vztahující se k jistině se staví a jistina může být přiznaná, zatímco promlčecí doba vztahující se k úrokům z prodlení (smluvním úrokům) běží, může marně uplynout a může tedy dojít k promlčení úroků z prodlení.
Podle mého názoru je třeba nahlížet na právo na úroky jako na relativně samostatné právo pouze v omezených případech, např. ve výše uvedeném případě řešeném Nejvyšším soudem, kdy úroky z prodlení nemohly být přiznané, protože nebyly včas uplatněné nebo v případě, kdy by došlo k samostatnému uznání úroků z prodlení co do důvodu a výše.
Překonaná judikatura
Například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 a sp. zn. 21 Cdo 681/2006 a 21 Cdo 682/2006 vyplývá, že do sjednocení judikatury soudy rozhodovaly také tak, že úroky z prodlení se promlčují po dnech a promlčecí doba běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením jistiny.[6] Tento názor však byl Nejvyšším soudem odmítnut. Jak výše uvedeno, podle Nejvyššího soudu by takový názor „… nutně musel mít za následek (v rozporu s účelem právního institutu promlčení) vznik kategorie „nepromlčitelných práv“, v níž by byl dlužník „donucován“ prostřednictvím nikdy nepromlčitelných úroků z prodlení ke splnění jistiny pohledávky, ačkoliv již došlo k jejímu promlčení …“[7]
Podle mého názoru je třeba považovat za překonané i rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 466/2004 ze dne 26. dubna 2006. Nejvyšší soud zrušil a vrátil zpět rozhodnutí krajského soudu, který zamítl žalobu na zaplacení jistiny a úroků z prodlení, protože žalovaný namítl úspěšně námitku promlčení ohledně jistiny. Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl: „…pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba právo na zaplacení jistiny posuzovat samostatně …“[8] Rozhodnutí vykládám tak, že soud zastával názor, že se úroky z prodlení promlčují spolu s jistinou, pro jejich promlčení běží stejná promlčecí doba od stejného dne jako běží promlčecí doba pro jistinu a nelze přiznat žádné úroky z prodlení za dobu po uplynutí promlčecí doby, ale lze přiznat úroky za dobu ode dne kdy začala běžet promlčecí doba pro jistinu až do dne, kdy promlčecí doba pro jistinu přestala běžet – pokud marně neuplynula další promlčecí doba, počítaná ode dne promlčení jistiny. Úroky z prodlení se tedy nepromlčovaly jednorázově a aplikoval se na ně dvojí režim.
Za situace, kdy Nejvyšší soud později rozhodl, že úroky z prodlení se promlčují jednorázově „jako celek“[9], se promlčují všechny úroky z prodlení najednou. Ve světle aktuální aplikovatelné judikatury tedy nelze akceptovat názor, že některé úroky z prodlení by promlčeny byly a jiné nikoliv a navíc, že by se na úroky z prodlení, které by narůstaly v době mezi počátkem a koncem promlčecí doby vztahující se k jistině, vztahovala další promlčecí doba.
Jiný názor je uveden v komentáři k novému občanskému zákoníku: Lavický P. a kol.: Občanský zákoník, I. vydání 2014, C. H. Beck - on line, str. 1075, kde se mimo jiné uvádí: „… V případě důvodně uplatněné námitky promlčení týkající se jistiny lze věřiteli přiznat úroky z prodlení do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku počátku prodlení (a vzniku práva na jejich úhradu) také promlčen (NS 32 Odo 466/2004)…“
Závěr
Judikaturu, která se vztahovala k úpravě promlčení úroků z prodlení v předchozím občanském zákoníku, lze aplikovat i k nové úpravě podle o. z. Judikatura soudů je v současné době ustálená. Úroky z prodlení se podle ní promlčují jednorázově „jako celek“. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení vzniká jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení s nesplněním jistiny. Tímto dnem počíná běžet promlčecí doba.
Tato rozhodovací praxe je správná a je v souladu s teoretickými východisky. Vychází ze skutečnosti, že úroky z prodlení představují vedlejší závazek, který je závislý na hlavním závazku. Dojde-li k promlčení hlavního závazku, musí se to promítnout i do vedlejšího závazku. Jinými slovy řečeno, nelze-li se domoci plnění jistiny, nelze se domoci ani plnění úroků z prodlení.
Ze soudní judikatury vyplývá, že kromě výše uvedeného přístupu se soudy k otázce promlčení stavěly dvěma dalšími různými způsoby, které jsou již překonané. Jedná se o názor, že úroky z prodlení se promlčují postupně za každý den trvání prodlení se zaplacením jistiny. Tento názor byl Nejvyšším soudem odmítnut, protože by vznikla kategorie nepromlčitelných práv, což by bylo v rozporu s účelem institutu promlčení. Podle dalšího stanoviska bylo možné přiznat úroky z prodlení za dobu ode dne vzniku nároku na zaplacení plnění až do dne, kdy došlo k promlčení jistiny, pokud nedošlo k promlčení úroků z prodlení na základě marného uplynutí samostatné promlčecí doby vztahující se pouze k úrokům z prodlení.
Autor je advokátem v Praze.
[1] V době zpracování tohoto článku stanoví §2 nařízení vlády výši úroku z prodlení následovně: „Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.“
[2] Švestka J. a kol.: Občanský zákoník II, komentář, 2. vydání 2009, C .H. BECK, str. 1551.
[3] Lavický P. a kol.: Občanský zákoník, I. Vydání 2014, C. H. Beck - on line, str. 1075.
[4] Jedná se o jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, přestože je označeno dvěma čísly jednacími.
[5] V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále svoje rozhodnutí argumentuje následovně:
„V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový vztah; vznikne-li tedy dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinnosti dlužníka, tedy – řečeno jinak – ke změně v obsahu závazkového právního vztahu spočívajícího v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).“ …..
„Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).“
[6] Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 vyplývá, že v projednávané věci se nižší soudy opřely o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001, kdy podle tvrzení jedné ze sporných stran soud v odkazované věci úroky z prodlení v nepromlčené části přiznal. Nejvyšší soud však vysvětlil, že v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 847/2001 se nejedná o úroky z prodlení, ale o smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení; smluvní pokuta není – na rozdíl od úroků z prodlení – ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím příznat i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.
Daný dnes již překonaný způsob rozhodování mohl být ovlivněn i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 151/2001 a 29 Odo 964/2004, které se vztahují k dnes již dávno neplatnému hospodářskému zákoníku. Podle uvedených rozhodnutí úroky z prodlení nejsou příslušenstvím jistiny, ale samostatným nárokem, který se promlčuje samostatně. Blíže viz Sedláček T.: Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení, Právní rádce, on-line, 30. května 2006.
[7] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 ze dne 10. března 2010.
[8] Rozhodnutí uvádí: „… Účinným vznesením námitky promlčení v soudním řízení dochází k zániku nároku, tj. subjektivní právo věřitele přestává být soudně vynutitelné (i když nadále trvá jako naturální právo). Tento účinek se projeví nejen ve vztahu k pohledávce, ale i k jejímu příslušenství představujícímu smluvní úrok z prodlení. Proto po účinném vznesení námitky promlčení nelze přiznat jistinu a úroky od okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny ...“
„…Jiná je však situace do tohoto okamžiku. Pokud právo na zaplacení úroků z prodlení vzniklo před promlčením jistiny, je třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně…“
[9] Rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006.