Procesní společenství účastníků

autor: JUDr. Renáta Šínová, Mgr. Marek Juráš
publikováno: 04.01.2016

Již bylo několikrát připomenuto, že české civilněprocesní právo ne-používá pro označení procesních subjektů, jejichž práva a povinnosti jsou předmětem řízení, tradiční pojem strany řízení. Z tohoto faktu však nelze dovozovat, že by tento právní obor v České republice ne-respektoval jeden ze základních principů soudního řízení ve věcech sporných spočívající v jeho kontradiktornosti, tj. existenci dvou stran s protichůdnými zájmy a tvrzeními. Ustanovení § 90 OSŘ označuje účastníky sporného řízení jako žalobce a žalovaného. To ovšem ne-znamená, že by musel v řízení vystupovat vždy co do počtu osob pouze jeden žalobce a jeden žalovaný. Účastníků sporného řízení může být i více, jejich pluralita ale nemá vliv na kontradiktornost a z ní vy-plývající dvoustrannost účastenství ve sporném řízení. Neboli počet účastníků sporného řízení nemá vliv na počet stran v řízení, strany jsou vždy pouze dvě, a to strana žalovaná a strana žalující.

Procesní společenství jako procesní institut

Jak již bylo výše naznačeno, pluralitu subjektů v řízení nelze vyloučit. Je tedy nutné ji řešit jinak než vznikem nové procesní strany v řízení. Jestliže na jedné ze stran vystupuje více subjektů, dochází dle současného českého civilněprocesního práva ke vzniku tzv. procesního společenství (společenství účastníků, popř. též subjektivní kumulace či consortium litis).^[1] Tento procesní institut obecně spadající pod pojem účastenství v civilním soudním řízení je někdy v odborné literatuře také označován jako společenství v rozepři.^[2] Termín vychází ze staré rakouské právní úpravy, která na našem území platila do konce roku 1950.^[3] Tento způsob označení kumulace účastníků řízení na jedné straně sporu je možné považovat za velmi výstižný. Z povahy věci vyplývá, že společenství účastníků je institutem pouze sporného řízení. V nesporném řízení nelze samozřejmě pluralitu subjektů vyloučit, poněvadž však v řízení nejde o řešení sporu, jeho účastníci v řízení nestojí na dvou stranách s protichůdnými zájmy (třebaže v materiálním slova smyslu i v nesporném řízení může docházet ke střetu protichůdných zájmů).^[4] Není tedy důvod vytvářet v případě kumulace účastníků v nesporném řízení zvláštní procesní institut, neboť každý z účastníků nesporného řízení má v tomto řízení zcela samostatné postavení, kdy jeho zájmy nejsou formálně v rozporu se zájmy ostatních účastníků. I když je tedy zřejmé, že institut procesního společenství je institutem pouze sporného řízení, termín společenství v rozepři z českého civilněprocesního práva po roce 1950 vymizel z důvodu prosazování zásady jednotného, vnitřně nediferencovaného civilního procesu, o níž byla zmínka v části věnované definicím účastníků.

K uvedenému termínu společenství v rozepři považujeme za nutné upozornit na jeden důležitý aspekt. Interpretace tohoto pojmu může svádět i k mylné domněnce, že společenství účastníků znamená určité semknutí či spojení se ve sporu proti druhé straně, jako skupinu osob hájících v řízení zcela totožné zájmy. Naopak je nutné jej chápat ryze procesně jako označení pro několik subjektů (více než jeden) vystupujících na jedné straně sporu. Povaha předmětu řízení a její vliv na vztahy mezi jednotlivými společníky se projevují až při třídění společenství účastníků, jež bude analyzováno níže.

Výše uvedené demonstrováno na příkladu znamená, že procesními společníky jsou dva nájemci téhož bytu, u nich je zřejmé, že jejich zájmy budou v řízení v podstatě totožné, neb se budou proti žalobě zpravidla bránit společnými tvrzeními a důkazy. Jestliže ale budou žalovanými nájemce bytu A, jenž dluží na nájemném částku X, a nájemce bytu B, jenž dluží na nájemném částku Y, jsou také procesními společníky bez ohledu na to, zda se před zahájením řízení setkali a zda svoji obranu proti žalobě pronajímatele staví na společných argumentech. Jejich procesní společenství je založeno výlučně na procesních aspektech, jelikož oba jsou účastníky, proti kterým směřuje žaloba, tj. jsou na stejné straně řízení. Mohli bychom tedy zhodnotit, že jejich společenství v rozepři nespočívá ve společných zájmech vyplývajících z jednoho právního poměru, neboť každý z nich má s pronajímatelem právní poměr samostatný založený odlišnou nájemní smlouvou. Naopak jejich spojenectví v řízení je dáno zájmem na zamítnutí žaloby, kterého oba nezávisle na sobě chtějí dosáhnout.

Rakouské právo, které na našem území platilo do konce roku 1950, v této souvislosti rozlišovalo mezi tzv. vlastním společenstvím v rozepři a tzv. nevlastním společenstvím v rozepři. Vlastní společenství vznikalo pouze tam, kde bylo více osob v právním společenství vzhledem k předmětu sporu nebo kde šlo o osoby, jejichž práva a povinnosti vyplývala z totožného skutkového i právního základu věci. O nevlastní společenství se jednalo tam, kde šlo o nároky pouze stejného druhu, nebo nároky spočívající na stejnorodém skutkovém a právním základě.^[5] Ve výše uvedených případech by se tak u prvního z vymezených společenství jednalo o společenství vlastní, neboť povinnosti obou žalovaných vyplývaly z téže nájemní smlouvy, tj. z totožného právního důvodu. U druhého pak pouze o společenství nevlastní, protože u obou společníků šlo pouze o nároky stejného druhu, tj. zaplacení dlužného nájemného, nevyplývaly však z téže nájemní smlouvy a ani u nich nebyla dána totožnost pronajaté věci.

Toto rozlišení procesního společenství se opíralo i o pozitivní právní úpravu, která však pouze vymezovala oba dva druhy společenství, termíny vlastní a nevlastní výslovně neužívala. Dané třídění se odráželo i v právní úpravě místní příslušnosti soudů. Pro pasivní vlastní společenství v rozepři platilo zvláštní ustanovení o místní příslušnosti, a to dle ustanovení § 93 jurisdikční normy.^[6] Ke vzniku pasivního nevlastního společenství mohlo dojít, pouze byla‑li u každého z žalovaných založena místní příslušnost téhož soudu dle obecných ustanovení o místní příslušnosti.

Současné české civilněprocesní právo toto rozlišování mezi vlastním a nevlastním společenstvím účastníků nepřevzalo a neobsahuje ani výše uvedenou právní úpravu místní příslušnosti. Naopak dle ustanovení § 11 odst. 2 OSŘ „je‑li v řízení místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.“ To znamená, že jestliže je v řízení více žalovaných, nemusí být na rozdíl od staré rakouské právní úpravy dána společná místní příslušnost pro všechny z nich, ale řízení je možné konat u soudu, který je místně příslušným soudem kteréhokoli ze žalovaných. Dle ustanovení § 89 OSŘ je dále soud, jenž je příslušný k řízení o určité věci, příslušný i k řízení o věcech s ní spojených, pokud se nejedná o věci, v nichž je dána výlučná místní příslušnost soudů (srov. § 88 OSŘ).

Zajímavé je, že ani teorie rakouského civilněprocesního práva v současné době společenství v rozepři již na vlastní a nevlastní výslovně nerozlišuje. Zákonná úprava jejich rozlišení zůstala zachována (§ 11 rakouského ZPO), pro jejich odlišení však dnešní rakouské právo užívá pojmů materiální (materielle Streitgenossenschaft, dříve vlastní) a formální (formelle Streitgenossenschaft, dříve nevlastní) společenství v rozepři.^[7] Domníváme se, že ústup od tohoto třídění procesního společenství v českém civilněprocesním právu je odůvodněn snahou o zdůraznění civilněprocesního práva jako samostatného odvětví právního řádu a vytyčení tak ryze procesního charakteru institutu subjektivní kumulace. Osobně se k tomuto třídění negativně nestavíme. Zejména přijmeme‑li termín společenství v rozepři jako vhodný termín pro označení plurality subjektů na jedné ze stran řízení ve sporném civilním procesu, může být jeho rozlišení na vlastní a nevlastní vhodnou teoretickou pomůckou k objasnění procesního charakteru tohoto institutu.

Vznik a zánik procesního společenství

Ke vzniku společenství účastníků řízení dochází zpravidla současně se zahájením řízení, kdy je v žalobě označeno na jedné, popř. na obou stranách více účastníků. Již výše bylo vymezeno, že procesní společenství je ryze procesním institutem, je tedy institutem formálním.

Ke vzniku procesního společenství může dojít i v průběhu řízení, a to jedním z následujících způsobů:

    •  Přistoupením dalšího účastníka do řízení dle ustanovení § 92 odst. 1 OSŘ, popř. podáním žaloby, které se podle zákona považuje za přistoupení k již zahájenému řízení.^[8]

    • Spojením věcí. Ke spojení věcí dochází buď přímo ze zákona (obligatorní spojení), nebo rozhodnutím soudu (fakultativní spojení). Historicky bývalo příkladem obligatorního spojení ustanovení § 113a OSŘ ve znění do 31. 12. 2013, které s řízením o určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva či valné hromady obchodní společnosti spojovalo řízení o náhradě škody, která vznikla z tohoto neplatného usnesení. Nyní je toto spojení řízení upraveno v § 88 ZZŘS. Dle ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ může soud v zájmu hospodárnosti spojit věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků řízení. Ke vzniku společenství tak bude docházet zpravidla při rozhodnutí soudu o spojení věcí, které spolu skutkově souvisí. Např. podá‑li zaměstnanec žalobu na náhradu škody proti zaměstnavateli a současně podá žalobu proti osobě, která za tuto škodu odpovídá dle ustanovení OZ, spojí soud obě řízení a dojde ke vzniku pasivního společenství účastníků.^[9]

    • Procesním nástupnictvím dle ustanovení § 107 OSŘ, jestliže namísto původního účastníka, který ztratil procesní subjektivitu, vstoupí do řízení více osob. Např. ve sporu, který se týká práva k nemovité věci, zemře žalobce a nemovitou věc nabydou do podílového spoluvlastnictví dva dědicové.

    • Procesním nástupnictvím při singulární sukcesi dle ustanovení § 107a OSŘ, pokud právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, přešlo nebo bylo převedeno na více osob, např. došlo k převzetí dluhu manželi.

Je zřejmé, že k zániku společenství dochází obecně právní mocí rozhodnutí, kterým se řízení končí. K zániku subjektivní kumulace však může dojít i v průběhu řízení, jestliže dojde k procesnímu nástupnictví a jeden ze společníků se stane právním nástupcem ostatních společníků, popř. namísto původních účastníků do řízení vstoupí pouze jedna osoba.^[10] K zániku tzv. samostatného společenství (k tomu viz níže) účastníků může dojít v průběhu řízení také jinými způsoby, a to:

    • Vyloučením věcí k samostatnému řízení. Dle ustanovení § 112 odst. 2 OSŘ může soud, jsou‑li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou‑li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, některou z věcí vyloučit k samostatnému řízení. Právní mocí tohoto rozhodnutí pak zaniká i společenství účastníků, které spojením věcí vzniklo.

    • Částečným rozsudkem. Na základě ustanovení § 152 odst. 2 OSŘ může soud rozhodnout, je‑li to účelné, tzv. částečným rozsudkem nejdříve jen o části věci. Zákonem užité termíny „jen o části věci“jsou pak v teorii a praxi interpretovány nejen jako část uplatněného nároku, ale i jako nárok jen jednoho z žalobců, popř. nárok uplatněný proti jednomu ze žalovaných. Právní mocí částečného rozsudku, jímž soud rozhodl o celém nároku jednoho ze žalobců nebo o celém nároku uplatněném proti jednomu ze žalovaných, dochází za předpokladu, že v řízení nezůstala po vydání tohoto rozhodnutí zachována pluralita subjektů, k zániku společenství účastníků řízení.

    • Nabytím právní moci rozhodnutí ve vztahu ke všem společníkům kromě jediného. Každý ze samostatných společníků činí, jak bude rovněž rozebráno níže, v řízení úkony sám za sebe. Podá‑li tedy jeden ze samostatných společníků odvolání, nastává jeho suspenzivní účinek, pokud nejde o zákonem stanovené výjimky, pouze ve vztahu k tomuto z účastníků. Ve vztahu k ostatním společníkům, kteří odvolání nepodali, nabývá rozhodnutí právní moci. V řízení tedy s nimi nebude dále jednáno a procesní společenství zaniká.

Druhy procesního společenství

Již v úvodu této kapitoly bylo naznačeno, že společenství účastníků řízení je možné třídit na základě různých hledisek. Jedním z nejtypičtějších způsobů třídění je třídění na společenství aktivní a pasivní, a to dle procesní strany, na které je dána pluralita účastníků. Aktivním procesním společenstvím je společenství na straně žalující, společenství na straně žalované je označováno jako společenství pasivní.^[11] V teorii se objevuje i rozlišení na společenství obapolné, jež má reflektovat pluralitu účastníků v řízení na obou stranách.^[12] Nejsme však toho názoru, že jde o samostatný procesní institut, ale považujeme jej za označení teoreticko‑pomocné. Ruská procesualistika uvedené členění řadí mezi procesní členění a odlišuje jej od členění hmotněprávního, založeného na věcné legitimaci a povaze předmětu sporu (společenství obligatorní a fakultativní; viz níže).^[13] Shodně česká teorie rozeznává podle kritéria věcné legitimace účastníků další druhy společenství. Jde‑li o taková společná práva, že musí být žalovaných více, jde o nucené společenství. V případě, kdy je zcela na vůli účastníků, zda budou předmětem řízení práva a povinnosti mezi více osobami, jde o společenství dobrovolné. Jediným tříděním subjektivní kumulace, které má oporu i v právní úpravě, je její třídění na společenství samostatné a nerozlučné.

Samostatné procesní společenství

Ustanovení § 91 odst. 1 OSŘ zakotvuje: „Je‑li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.“ V daném případě se jedná o tzv. samostatné společenství účastníků řízení. Winterová toto společenství označuje též jako „obyčejné společenství“ nebo „formální společenství.“^[14] S posledním z uvedených termínů se setkáváme, jak již bylo naznačeno výše, např. i v rakouském právu. Tento pojem má zdůraznit ryze procesní charakter tohoto společenství účastníků řízení. Samostatné společenství účastníků řízení vzniká tam, kde jde v řízení o samostatná práva a povinnosti. Každý ze žalobců, kteří podali společně žalobu, je na ostatních žalobcích nezávislý. Mohl by tedy svou žalobu podat i samostatně, aniž by se tím změnila jeho věcná legitimace. Rovněž tak proti každému ze žalovaných by mohlo být vedeno samostatné řízení. V procesu jde tedy o tolik právních poměrů, kolik je účastníků.^[15] Důvodem pro existenci tohoto procesního institutu je především zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení.

V samostatném společenství tedy činí každý ze společníků procesní úkony pouze sám za sebe, jejich účinky se mohou vztahovat pouze k jeho osobě. Samostatnost společníka nelze chápat pouze ve vztahu k jeho procesním úkonům. Jeho postavení na ostatních společnících je v procesu zcela nezávislé, u každého ze samostatných společníků je třeba posuzovat zvlášť např. předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, začátek i konec procesních lhůt, podmínky pro osvobození od soudních poplatků apod. O samostatných společnících může soud rozhodnout společným rozsudkem, o každém ze společníků však jeho samostatným výrokem.

Podstatou samostatného společenství je, že povaha předmětu řízení z hmotného práva umožňuje soudu rozhodnout o účastnících samostatně. Samostatnými společníky jsou tak podíloví spoluvlastníci nemovité věci, neboť ideální spoluvlastnický podíl je třeba považovat za samostatnou věc v právním smyslu. Je‑li více žalovaných podílových spoluvlastníků v řízení o určení vlastnictví k nemovitým věcem, jsou žalovaní samostatnými společníky a jejich postavení je třeba posuzovat ke každému zvlášť, např. žalobce může vzít žalobu zpět jen vůči jednomu ze žalovaných podílových spoluvlastníků. Hmotněprávní povahu předmětu ilustruje situace solidarity odpovědných škůdců v řízení, ve kterém sice nejde o společenství účastníků řízení, ale kdy soud o solidárně odpovědných škůdcích rozhodne tak, že v prvním řízení uloží škůdci A povinnost k náhradě škody a až v druhém řízení stanoví pro škůdce B povinnost ke společné a nerozdílné nahradě škody.

Nerozlučné procesní společenství

O nerozlučné společenství se dle ustanovení § 91 odst. 2 OSŘ jedná tam, „kde jde v řízení o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně (…).“ Rozhodnou skutečností pro posouzení, zda se v případě kumulace účastníků na jedné straně sporu jedná o společenství nerozlučné, nebo samostatné, považuje teorie civilněprocesního práva a shodně i judikatura hmotněprávní povahu předmětu řízení.^[16] Ustanovení § 91 odst. 2 OSŘ je interpretováno tak, že o nerozlučné společenství jde pouze tehdy, jestliže povaha předmětu sporu neumožňuje, aby byl tento projednáván a rozhodnut samostatně vůči každému ze společníků.^[17] Ačkoli tedy právní úprava výslovně hovoří pouze o rozhodnutí vztahujícím se na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu, je obecně v teorii civilněprocesního práva zastáván následující názor. Dle něj jde o nerozlučné společenství pouze tam, kde je dána aktivní i pasivní věcná legitimace v řízení a vystupují‑li v řízení všechny z hmotného práva oprávněné nebo povinné osoby.^[18] O nerozlučné společenství účastníků se dle judikatury jednalo např. v případě žalujících manželů na přivolení k výpovědi z nájmu bytové jednotky spadající do jejich společného jmění manželů^[19] nebo účastníků dědického řízení, kteří vystupují na jedné straně řízení sporného.^[20] Dále např. v řízení o splnění dohody o výměně byli nerozlučnými společníky všichni uživatelé bytu, kteří dohodu sjednali a kteří stojí na jedné straně řízení.^[21]

V případě nerozlučného společenství platí úkony jednoho z účastníků i pro ostatní. Tento aspekt nerozlučného společenství vyplývá z jeho materiální povahy, kdy jde v řízení pouze o jeden právní poměr. Z povahy věci vyplývá, že v řízení nebude zpravidla prakticky možné, aby jednali všichni účastníci společně. Proto OSŘ obecně stanoví, že úkony jednoho z účastníků zavazují i účastníky ostatní (§ 91 odst. 2 OSŘ). Z výše uvedeného ale nelze dovozovat, že by procesní úkony všech nerozlučných společníků musely být vždy souhlasné. V praxi může dojít i k situacím, kdy si budou úkony jednotlivých nerozlučných společníků vzájemně odporovat. OSŘ řešení dané situace výslovně neuvádí. Její posouzení tak bude vždy záležitostí soudu, který musí přihlížet k povaze a účinkům rozporných procesních úkonů, jakož i k dalším konkrétním okolnostem každého případu.^[22]

Zcela nepřijatelná by však byla situace rozporu mezi nerozlučnými společníky v případě dispozičních procesních úkonů, kterými mohou účastníci nakládat řízením nebo jeho předmětem. S ohledem na nedělitelnost uplatněného práva je zřejmé, že žádný ze žalovaných nemůže uzavřít sám za sebe se žalobcem soudní smír a že žádný ze žalobců nesmí vzít pouze ve vztahu k sobě žalobu zpět apod. Účinky dispozičních úkonů jednoho z účastníků v nerozlučném společenství vždy ovlivní postavení společníků ostatních. Z tohoto důvodu ustanovení § 91 odst. 2 OSŘ výslovně požaduje ke změně návrhu, k jeho zpětvzetí, k uznání nároku a k uzavření smíru souhlas všech účastníků vystupujících na jedné straně sporu.

Tento výčet procesních úkonů, k jejichž provedení je třeba jednomyslného souhlasu všech nerozlučných společníků, je taxativní. Pomocí interpretace argumentem a contrario musíme tedy dovozovat, že k ostatním dispozičním úkonům není souhlasu všech nerozlučných společníků třeba. Není tak nutný např. k podání opravného prostředku, i když se jedná o procesní úkon, kterým dochází k zahájení opravného řízení.^[23] V této souvislosti se vyslovil i Ústavní soud k povaze procesních úkonů při subjektivní kumulaci: „Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Z nečinnosti nerozlučných společníků vyplývají následky jen tehdy, nevykoná‑li nikdo z nich potřebný úkon. V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba odlišovat, které úkony může každý z nerozlučných účastníků činit sám bez ohledu na postoj ostatních k němu a které úkony mohou činit pouze všichni nerozluční společníci. V tomto směru platí zásada, že každý z nerozlučných společníků smí samostatně jednat jen tam, kde tak tomu je ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků, avšak u ostatních úkonů platí zásada jednomyslnosti. Podá‑li některý ze společníků např. odvolání, je takový procesní úkon účinný i vůči těm společníkům, kteří byli nečinní, a proto soud v odvolacím řízení musí postupovat stejně, jako by odvolání podali všichni.“^[24]

Zajímavé je v této souvislosti opět sledovat rakouskou právní úpravu, která pro jednání společníků v postavení nerozlučného společenství rozlišuje několik principů. Dle ustanovení § 14 rakouského ZPO nedostaví‑li se někteří ze společníků k jednání, platí úkony těch, kteří jsou jednání přítomni, i na ně (tzv. princip reprezentace – Repräsentationsprincip).^[25] Jsou‑li na jednání přítomni všichni nerozluční společníci, musí jednat jednomyslně (tzv. princip společné vůle nebo jednomyslnosti – Gesamtwillen, Einstimmigkeitsprinzip). Jednají‑li přesto rozporně, platí tzv. formální princip ochrany (Formelles Schutzprinzip), dle kterého je soud povinen v případě rozporných tvrzení mezi společníky zjistit to, které je pro společníky nejvýhodnější z hlediska vítězství ve sporu, a toto pak vzít za platné pro všechny společníky. Jestliže není možné pokračovat dle tohoto principu, uplatní se tzv. materiální princip ochrany (Materielles Schutzprinzip) a soud ustanoví všem společníkům v řízení kolizního opatrovníka. Ve srovnání s českým právem je tak rakouská právní úprava jistě propracovanější a snaží se o zamezení vzniku problémů, které mohou při rozporu mezi jednotlivými nerozlučnými společníky v řízení nastat. Česká právní úprava prozatím návod na řešení těchto obtíží neposkytuje.

Jako velmi problematické se nám dále jeví posouzení, zda do kategorie nerozlučného společenství účastníků patří věci, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Mezi tyto věci patří např. vypořádání škody způsobené několika škůdci dle ustanovení § 2915 OZ, rozsah náhrady škody dle ustanovení § 257 ZPr, vypořádání podílového spoluvlastnictví dle ustanovení § 1140 a násl. OZ apod.

Podíváme‑li se tedy blíže např. na první z uvedených příkladů, tak dle ustanovení § 2915 OZ principiálně platí, že „je‑li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně. Je‑li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze‑li určit, která osoba škodu způsobila. Jsou‑li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze‑li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má‑li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla‑li povinnost k náhradě také pomocníkovi.“

Současná česká právní úprava odpovědnosti za škodu tedy vymezuje dvě možné formy společné odpovědnosti více škůdců, a to formu solidární a formu dílčí. Solidární neboli společná a nerozdílná odpovědnost více škůdců znamená, že každý škůdce odpovídá za ostatní škůdce a současně všichni škůdci odpovídají za každého jednotlivého škůdce. Naproti tomu v případě dílčí odpovědnosti odpovídá každý ze škůdců pouze za tu část škody, kterou způsobil. Výše uvedenou právní úpravu je třeba interpretovat tak, že základní pravidlo pro určení formy společné odpovědnosti více škůdců za způsobenou škodu je vyjádřeno v ustanovení § 2915 odst. 1 v první části souvětí OZ, a to tak, že způsobilo‑li škodu více osob, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Výjimky z tohoto pravidla jsou dány další právní regulací v tomto ustanovení.

Upřednostnění solidární odpovědnosti více škůdců má poškozenému usnadnit uplatnění práva na náhradu škody v soudním řízení. Tato forma odpovědnosti umožňuje poškozenému uplatnit svůj nárok na kterémkoli ze škůdců, popř. na některých z nich, a ti nemohou odmítnout poskytnout plnění s odůvodněním, že za škodu odpovídají také jiní škůdci. Uhrazením škody poškozenému jedním ze škůdců nárok poškozeného zaniká ve vztahu ke všem odpovědným škůdcům. Ten ze škůdců, který poškozenému plnil, se s ostatními vypořádá dle ustanovení § 2916 OZ podle míry účasti na způsobení škody (tzv. následný postih – regres).

Je‑li v konkrétním případě nutné domoci se náhrady škody v soudním řízení, poškozený si tak může vždy vybrat, zda svou žalobu bude směřovat jen proti jednomu ze škůdců, a to zpravidla proti tomu, který je snadno dosažitelný a jehož hospodářské poměry poskytují dostatečnou záruku, že bude škoda rychle nahrazena, nebo proti všem škůdcům najednou. Pochopitelně není vyloučena ani žaloba směřující jen proti některým ze škůdců, opět zpravidla těm nejsnáze dosažitelným.

Pokud ale poškozený podá svou žalobu proti více solidárně odpovědným škůdcům, dochází v řízení ke vzniku pasivní subjektivní kumulace. Řešíme‑li otázku, zda se jedná o společenství nerozlučné nebo samostatné, je nutné vyjít dle našeho názoru z několika argumentů. Již výše bylo uvedeno, že za rozhodnou skutečnost pro posouzení, zda se v případě kumulace účastníků na jedné straně sporu jedná o společenství nerozlučné, považuje teorie civilněprocesního práva hmotněprávní povahu předmětu řízení. O nerozlučné společenství jde pouze tehdy, neumožňuje‑li povaha předmětu sporu, aby byl tento projednáván a rozhodnut samostatně vůči každému ze společníků.

Solidární odpovědnost za škodu umožňuje, aby byl každý ze škůdců žalován samostatně, a to dokonce i současně podanými žalobami. Žaloba pouze proti jednomu ze škůdců obecně nedostatkem pasivní věcné legitimace netrpí. Z tohoto hlediska tedy vykazuje společenství více solidárně odpovědných škůdců znaky samostatného společenství.

Na druhou stranu je ale nutné upozornit na skutečnost, že jestliže poškozený napadne svou žalobou více škůdců odpovídajících za škodu společně a nerozdílně, musí se rozhodnutí soudu vztahovat na všechny žalované, neboť právě s ohledem na podstatu solidární odpovědnosti nemůže soud uložit jednotlivým žalovaným povinnost nahradit vždy jen určitou část škody. K takovému výroku může soud přistoupit dle výše uvedeného ustanovení § 2915 odst. 2 OZ pouze tehdy, dospěje‑li k závěru, že zde jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, kdy mají škůdci odpovídat na základě odpovědnosti dílčí. V ostatních případech nesmí být solidární odpovědnost více škůdců narušena, neboť soudní rozhodnutí ukládající povinnost škůdcům nahradit škodu společně a nerozdílně umožňuje poškozenému domoci se soudního výkonu rozhodnutí a tím náhrady škody v plném rozsahu opět u kteréhokoli ze škůdců. Tento přístup rovněž vede k označení společenství více solidárně odpovědných škůdců za společenství nerozlučné.

Velmi problematické je posouzení účinků úkonu jednoho ze solidárně odpovědných nebo oprávněných společníků na ostatní společníky, zejména pak úkonů dispozičních. Vezmeme‑li si např. procesní situaci, kdy žalobce uplatní nárok na náhradu škody ve výši 100 000 Kč proti dvěma solidárně odpovědným škůdců. Jeden z nich pak při jednání nárok žalobce uzná. Je povinen soud vyžadovat souhlas i po druhém ze žalovaných? Řešení je možné spatřovat snad v tom, že pokud by žalobce zažaloval každého ze škůdců zvlášť, což mu solidarita umožňuje, není pochyb o tom, že žalovaný v každém řízení je oprávněn nárok uznat. Soud tedy vydá rozsudek pro uznání, nicméně pouze ve vztahu k tomu ze žalovaných, který nárok uznal (k tomu viz § 153a OSŘ). Pakliže by tak neučinil, mohl by jeho vydání stejně žalobce docílit tím, že by vzal žalobu proti tomu ze žalovaných, který nárok neuznává, zpět. Poté by vydání rozsudku pro uznání mohl bez jakýchkoli obtíží docílit. Soud následně pokračuje v řízení se druhým ze žalovaných. Bude‑li i tento bude shledán jako odpovědný za způsobenou škodu, uloží mu povinnost ji nahradit samostatným rozsudkem. V jeho výroku však vysloví, že tento je povinen škodu nahradit společně a nerozdílně s účastníkem, který nárok uznal a o němž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání.

Je tedy nutné dospět k závěru, že i v případě, že jsou solidárně odpovědní škůdci žalováni v jednom řízení, mohou činit dispoziční procesní úkony i bez souhlasu společníka, vždy ovšem pouze ve vztahu k sobě.^[26] Jejich úkony také principiálně neovlivní postavení ostatních účastníků řízení, na druhou stranu v konečném rozhodnutí se může jejich vztah opětovně projevit.

Kolektiv autorů pod vedením Bureše a Drápala považuje společenství více žalovaných škůdců za společenství samostatné,^[27] a to bez ohledu na to, jakou formou společné odpovědnosti se jejich vztah vůči poškozenému řídí. Současně však uznávají, že ve věcech, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, mezi něž společná odpovědnost za škodu jistě patří, vzniká mezi účastníky vystupujícími na jedné straně sporu společenství sui generis vykazující znaky jak společenství samostatného, tak společenství nerozlučného.^[28]

S tímto názorem se ne úplně ztotožňujeme. Je evidentní, že poškozený nemusí žalovat všechny solidárně odpovědné škůdce k tomu, aby žaloba nebyla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Současně ale platí, že se v případě, kdy svou žalobu podá proti více škůdcům a u všech je dána povinnost škodu nahradit, musí v souladu s ustanovením § 91 odst. 2 OSŘ rozhodnutí vztahovat na všechny žalované. Respektive není sice nezbytné rozhodnout jedním výrokem, ale i samostatná rozhodnutí jsou vzájemně provázána (soudy uloží povinnost škodu uhradit společně a nerozdílně). V případě, že soud dospěje k závěru, že se jedná o odůvodněný případ, kdy mají škůdci odpovídat jen dle míry účasti na způsobené škodě, popř. vyhoví‑li návrhu žalobce na stanovení dílčí odpovědnosti více škůdců, jedná se bez jakýchkoli pochybností o samostatné společenství na straně žalovaných. Je tomu tak proto, že soud rozhodne o každém ze žalovaných samostatným výrokem. Tyto pak vzájemně provázány nejsou. Společenství solidárně odpovědných škůdců a škůdců odpovědných pouze podle míry jejich účasti na způsobené škodě nemá dle našeho názoru stejný charakter, jak bychom mohli dovozovat z komentáře výše zmiňovaných autorů. I když můžeme i u společenství škůdců s dílčí odpovědností nalézt určité prvky nerozlučného společenství,^[29] společenství solidárně odpovědných škůdců vykazuje takovýchto prvků více.

Za určité vodítko k řešení povahy společenství více škůdců v soudním řízení považujeme další možné třídění společenství účastníků na společenství nucená a společenství dobrovolná. Nucené společenství vzniká v případech, kdy věcná legitimace svědčí pouze všem účastníkům společně, nesvědčí však každému z nich samostatně. Naproti tomu o společenství dobrovolné jde všude tam, kde jsou účastníci ve sporu věcně legitimováni jak ve společenství, tak každý zvlášť.^[30] Přijmeme‑li možnost kombinace jednotlivých druhů společenství dle různých hledisek, musíme dospět k závěru, že u samostatného společenství se bude vždy jednat současně i o společenství dobrovolné, zatímco u společenství nerozlučného můžeme nalézt oba druhy, tj. jak nerozlučné společenství nucené, tak nerozlučné společenství dobrovolné. Historicky bývalo příkladem dobrovolného nerozlučného společenství postavení matky a dítěte, kteří podali společně návrh na určení otcovství. Přesunem těchto řízení do ZZŘS možnost aplikace § 91 OSŘ na tato řízení již dále není možná.

Z výše uvedeného plyne, že společenství více solidárně odpovědných škůdců naplňuje řadu znaků dobrovolného nerozlučného společenství. Poškozený má právo žalobou uplatnit svůj nárok proti kterémukoli z pasivně legitimovaných škůdců. Napadne‑li jich však více, musí o nich soud rozhodnout jedním rozhodnutím, respektive výroky ukládající povinnost plnit musí být vzájemně provázány. Současně je ovšem nutné přiznat, že jakkoli se toto dělení společenství na dobrovolné a nucené jeví jako nejvhodnější řešení nastolené otázky povahy společenství účastníků, je čistě záležitostí teorie civilněprocesního práva a nemá oporu v ustanovení OSŘ.

Naproti tomu ustanovení § 206 odst. 2 OSŘ výslovně upravuje rozsah suspenzívního účinku odvolání u věcí, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že nerozlučné společenství účastníků a věci, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky, jsou upraveny jako dvě samostatné výjimky z obecného pravidla, že soud přezkoumá rozhodnutí pouze v rozsahu napadaném odvolatelem, je možné pomocí argumentu a contrario dovodit, že zákonodárce společenství vzniklá v řízeních v těchto věcech za nerozlučná nepovažuje. Samostatnost společenství i v těchto řízeních ostatně podporují i výše uvedené úvahy jednoznačně přiznávající jednomu z účastníků právo samostatně nárok uznat, či uzavřít soudní smír.

Shrneme‑li výše uvedené, je zřejmé, že současná platná a účinná právní úprava jednoznačné řešení daného problému nenabízí. Je nepochybné, že tak, jak uvádí výše uvedení autoři komentáře k OSŘ, je společenství účastníků řízení ve věci, v níž ze zvláštního právního předpisu vyplývá způsob vypořádání mezi účastníky, spíše zvláštním druhem společenství, který kumuluje prvky samostatného i nerozlučného společenství s převahou prvků společenství samostatného. S ohledem na to, že aktuální právní regulace nabízí pouze dva druhy společenství, uzavíráme, že jde i v případech solidárně odpovědných škůdců o společenství samostatné.

Analyzovaný problém je o to akutnější, podíváme‑li se na výsledky jeho komparatistické studie se zahraničními právními úpravami německy mluvících zemí.^[31] Například, jak již bylo ostatně několikrát zmíněno, rakouské právo třídí společenství na formální a materiální. Za formální považuje situaci, kdy jsou předmětem řízení nároky stejného druhu nebo nároky spočívající na stejnorodém skutkovém základě, jestliže je u všech účastníků dána stejná věcná i místní příslušnost soudu. Materiální společenství pak vzniká tam, kde mezi procesními společníky existuje i právní společenství z hlediska práva hmotného, jakož i tam, kde jsou společníci solidárně oprávněni či zavázáni ze stejného právního důvodu. Rakouské právo dále dělí společenství na tzv. hromadění stran (Parteihäufung), jež můžeme považovat za obdobu českého samostatného společenství účastníků, a na tzv. jednotnou stranu (Einheitliche Streitpartei), která je rovněž označována jako „vázané společenství v rozepři“ (gebundene Streitgenossenschaft). Ta vzniká tam, kde se účinky rozhodnutí ve věci samé s ohledem na právní povahu projednávané věci vztahují i na společníky, kteří jsou na jednání nepřítomni. Obecně je pak v rakouské odborné literatuře zastáván názor, že jednotnou stranou řízení jsou vždy materiální společníci, tj. i solidárně odpovědní nebo oprávnění.^[32]

Dále např. německé právo řeší daný problém tak, že vedle tzv. jednoduchého společenství v rozepři (einfache Streitgenossenschaft), které je opět obdobou českého samostatného společenství účastníků, rozlišuje dále tzv. procesní nucené společenství v rozepři (prozeßrechtliche notwendige Streitgenossenschaft) a hmotněprávní nucené společenství (materiellrechtlich notwendige Streitgenossenschaft). Procesní nucené společenství nastává všude tam, kde může být sice každý ze společníků žalován samostatně, jestliže jsou ale žalováni všichni nebo více z nich, musí se rozsudek vztahovat na všechny společně.^[33] V českém právu by tedy tento druh společenství byl aplikovatelný právě na solidárně odpovědné nebo oprávněné společníky.

Jak bylo již v úvodu naznačeno, v ruské teorii civilněprocesního práva se s institutem procesního společenství setkáváme (процессуальное соучастие – processual’noe součastie). Ustanovení § 40 GPK upravuje účast několika žalobců nebo několika žalovaných v případě, kdy jsou předmětem řízení společná práva nebo povinnosti, mají‑li jediný titul nebo pokud jsou předmětem sporu tatáž práva nebo povinnosti. Podstatou procesního společenství je tedy hmotněprávní povaha předmětu řízení. Kolektiv autorů pod vedení Яркова^[34] rozlišuje procesní společenství z hlediska procesního práva na aktivní (активное – aktivnoe), pasivní (пассивное – passivnoe) a smíšené (смешаное – smešanoe), což odpovídá i v úvodu vymezené klasifikaci české procesní vědy.

Z hlediska hmotného práva a tedy věcné legitimace rozeznávají uvedení autoři procesní společenství obligatorní, tj. nutné (обязательное/необходимое – obâzatel’noe/neobhodimoe) a fakultativní, tj. dobrovolné (факультативное/необязательное – fakul’tativnoe/neobâzatel’noe). K obligatornímu procesnímu společenství dochází v případě, kdy jsou předmětem řízení společná práva tak, že soud musí rozhodovat o všech nositelích práva nebo povinnosti, kteří vyplývají z ustanovení zákona.^[35] Naproti tomu k fakultativnímu společenství dochází tehdy, pokud jde o společná práva nebo povinnosti, kdy by však soud mohl rozhodovat o více osobách současně či o kterémkoli ze společníků samostatně. Jako typický příklad uvádí literatura solidárně zavázané dlužníky podle ustanovení § 323 GK.^[36] Ačkoli i v ruském civilním právu je stanovena pro solidárně zavázané dlužníky možnost následného regresu, nečiní to civilnímu procesu problém s jasným zařazením společenství těchto společně zavázaných osob k fakultativnímu (českému samostatnému) společenství. Dovozujeme, že ruský ­civilní proces a jeho teorie akcentuje právě povahu solidarity jako důvod pro to, aby společně žalovaní dlužníci byli samostatnými společníky. Je‑li totiž shledán důvod pro to, aby se rozsudek vztahoval na jednoho z více zavázaných dlužníků, pak to musí mít dopad i do sféry dalších spoludlužníků, a to právě bez ohledu na procesní aktivitu jednotlivého spoludlužníka. Je tak procesně vyjádřen princip solidarity jeden za všechny a všichni za jednoho. Ruská procesualistika neřeší problematiku solidarity z pohledu české vědy, tak jak bylo nastíněno shora.^[37] Důvodem je především jasné vymezení procesního postavení společníků v řízení, kdy podle § 40 odst. 3 GPK jedná v řízení každý spolužalobce nebo spolužalovaný ve vztahu k druhé straně samostatně a v plném rozsahu, a to bez ohledu na to, o jaký druh společenství se jedná. Jeho úkony mají dopad vždy jen pro něj. Jestliže například jeden ze žalovaných uzná žalobu, nemá to důsledek i pro ostatní, jako by ji uznali také, a to bez ohledu na povahu předmětu řízení.^[38] Pokud jde o taková práva, že se musí rozsudek vztahovat na všechny společníky nerozlučně, soud nebude k dispozitivnímu úkonu jen jednoho spolužalovaného přihlížet, protože z hmotného práva vyplývá, jak musí být všichni společně zavázáni. Nadto mohou společníci pověřit vedením řízení jen jednoho z nich, aby se tak zrychlil proces.

Ruský civilní proces klade důraz na samostatnost procesních společníků s tím, že dopady do hmotněprávní sféry jsou v rukou každého samostatně. Naproti tomu je však překvapivým poslední odstavec ustanovení § 40 GPK, který umožňuje soudu, aby v případě obligatorního společenství za situací, kdy nevystupují na straně žalovaných všichni nositelé společného (jednoho) práva nebo povinnosti, i bez návrhu vtáhl do řízení dalšího žalovaného, bez jehož účasti není možné v řízení rozhodovat. Soud tak napravuje vady žaloby, kdy žalobce neoznačil všechny společné nositele práva nebo povinnosti. Tento postup je možný pouze v případě žalovaných, dalšího žalobce do řízení soud přibrat nemůže, neboť by tím byla porušena dispoziční zásada.^[39]

Z publikace Účastenství v civilním soudním řízení. Koupit lze ZDE.