Problematika domovních prohlídek advokátních kanceláří ve světle evropské judikatury
autor: Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, LL.M., Mgr. Kamila Hájíčková publikováno: 15.05.2014
Domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků v rámci trestního řízení jsou úkony, které slouží k zajištění věci nebo osoby, jež je pro toto řízení důležitá. Jde sice o zásah do nedotknutelnosti obydlí, ten je však, při dodržení všech zákonných podmínek podle čl. 12 odst. 21 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“), přípustný.
Ústavní soud vymezuje, že domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 LZPS svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných.
Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého je upravena v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), a to v § 82 a následujících.
V mezinárodním právu nalezneme ochranu základních lidských práv v Listině základních práv Evropské unie, kde článek 7 s názvem Respektování soukromého a rodinného života připomíná, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace“2 a článek 83 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zakotvuje právo každého na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Dále stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se v žádném případě o jakousi výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení § 85b trestního řádu. Práva třetích osob jsou v rámci tohoto postupu chráněna na prvém místě zástupcem České advokátní komory. Důvody, pro které zástupce České advokátní komory odepře souhlas k seznámení se s listinami, lze přezkoumat pouze soudem, a to jen na návrh, jehož obsah je vymezen v odstavci 4 výše uvedeného ustanovení a který musí být podán ve lhůtě 15 dnů od odepření souhlasu zástupcem České advokátní komory (§ 85b trestního řádu).
Článek podává jistý rozbor judikatury týkající se této problematiky, a to jak judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), tak i Soudního dvora EU (dále jen „SD EU“), převážně za období posledních pěti let.
2. Evropský soud pro lidská práva
2.1 Jednotlivá rozhodnutí ESLP
I přesto, že se jedná o stručný rozbor judikatury za posledních pět let, pro zajímavost uvádíme jeden z prvních rozsudků ESLP týkající se této problematiky a znamenající jistý zvrat v této oblasti. Jde o rozsudek Niemietz vs. Německo ze dne 16. prosince 1992,4 ve kterém ESLP dospěl k závěru, že policejní prohlídka kanceláře advokáta se dotýká profesního tajemství a je zásahem do práva na respektování soukromí. Důležité je, že ESLP čl. 8 Úmluvy garantující právo na ochranu soukromého života aplikoval nejen na kancelářské prostory, ale také na určité profesní a obchodní činnosti. Dle názoru ESLP právo na respektování soukromého života zahrnuje do určité míry také právo navazovat a rozvíjet vztahy s vnějším světem, a proto není důvod, proč by pojem „soukromý život“ (private life) měl vylučovat aktivity profesního a podnikatelského charakteru. ESLP konstatoval, že „není vždy možné jasně rozlišit, zda individuální aktivity tvoří součást profesního nebo podnikatelského života či nikoliv“5, a to zejména u osob vykonávajících svobodné povolání, u kterých profesní a podnikatelská činnost je tak provázaná s jejich soukromým životem, že je nemožné rozlišit, zda v daném okamžiku vykonávají soukromé či profesní aktivity. ESLP dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že činnosti vztahující se k povolání nebo k podnikání mohou být prováděny ze soukromého sídla osoby, úzká interpretace pojmů „domov“ a „domicil“ může zvýšit riziko nerovnosti v zacházení, tak jako úzká interpretace pojmu „soukromý život“. Tento rozsudek byl do jisté míry překonán níže uvedeným rozsudkem ve věci André a další proti Francii z roku 2008 nebo rozsudkem ve věci Michaud proti Francii z roku 2012.
Pokračujme rokem 2007, kdy byly vyneseny dva významné rozsudky, a to Smirnov proti Rusku č. 71362/01 ze dne 7. června 20076 a Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku ze dne 16. října 2007.7
V prvním rozsudku je stěžovatelem advokát. Před ESLP zejména namítal, že došlo k porušení jeho práva na respektování jeho obydlí a práva na pokojné užívání jeho majetku během domovní prohlídky v místě jeho bydliště a zabavení jeho počítače.
V roce 2000 byla v jeho bytě provedena domovní prohlídka a řada dokumentů spolu s jeho notebookem a pevným diskem z počítače byla zabavena. Vše, co bylo zabaveno, bylo připojeno jako důkazní materiál v trestním řízení, ve kterém stěžovatel zastupoval obžalované. Před trestním soudem namítal, že zabavení důkazního materiálu zasáhlo do práva na obhajobu jeho klientů. Jeho námitka byla odmítnuta s tím, že domovní prohlídka byla oprávněná a procesně správná a že nařízení připojit dotčený materiál do spisu nebylo možno napadnout. Stěžovatel podal též občanskoprávní žalobu na náhradu škody, která k datu rozsudku ESLP nebyla projednána. Notebook a některé dokumenty mu byly vráceny, nikoli však pevný disk z jeho počítače.
Soud potvrdil, že domovní prohlídka byla provedena na základě zákona. Zásah do práva stěžovatele na respektování jeho obydlí byl tedy zákonný a sledující legitimní cíl zachování veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných. Podle judikatury ESLP termín „nezbytnost“ znamená, že zásah odpovídá naléhavé sociální potřebě a zejména že je přiměřený legitimnímu cíli, který sleduje. Při určování, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“8 má ESLP na paměti, že určitá rozhodovací pravomoc je ponechána státům.9 Výjimky uvedené v druhém odstavci článku 810 je třeba interpretovat úzce a potřeba k nim přihlédnout musí být přesvědčivě odůvodněna.
S ohledem na to, že stěžovatel sám nebyl trestně stíhán, byla domovní prohlídka podle názoru ESLP provedena bez dostatečných a relevantních důvodů nebo zachování záruk proti zásahu do profesní důvěrnosti. Nařízení k provedení domovní prohlídky bylo koncipováno příliš široce, což poskytlo absolutní svobodu policii, aby rozhodla, co bude zabaveno. Nařízení navíc neobsahovalo žádnou informaci o probíhajícím vyšetřování, důvody k domovní prohlídce nebo důvody, proč se vyšetřovatel domníval, že domovní prohlídka ve stěžovatelově bytě povede k nalezení a zajištění důkazního materiálu. Ex post factum soudní přezkum nemohl zjistit žádné pochybení v nedostatečném odůvodnění v nařízení domovní prohlídky. Soud se totiž omezil na pouhé odvolání na dokumenty, a to bez toho, aniž by popsal jejich obsah, význam a důležitost. Navíc některé z těchto dokumentů se objevily až po provedení domovní prohlídky. Vnitrostátní orgány tak nedostály své povinnosti uvést důležité a dostatečné důvody k nařízení domovní prohlídly. ESLP shrnul, že prohlídka se dotkla profesní důvěrnosti tak zásadně, že byla nepřiměřeným zásahem, ať už byl její legitimní cíl jakýkoli. Článek 8 Úmluvy byl tak porušen.
V případě Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku je sídlo stěžovatelské společnosti právní kanceláří prvního stěžovatele. Oba stěžovatelé namítali, že domovní prohlídka v prostorách společnosti a zabavení elektronických dat porušilo jejich práva zaručená článkem 8 Úmluvy.
První stěžovatel je právník, vlastník a hlavní manažer stěžovatelské společnosti, která vlastnila obchodní společnost Novamed. Obě společnosti měly sídlo v místě advokátní kanceláře prvního stěžovatele. Na základě žádosti italských úřadů v rámci trestního řízení vystavil krajský soud nařízení k provedení domovní prohlídky v sídle obou společností. Během domovní prohlídky se skupina policistů za přítomnosti prvního stěžovatele a zástupce advokátní komory snažila najít dokumenty týkající se stěžovatelské společnosti a společnosti Novamed. Jestliže první stěžovatel nesouhlasil s okamžitým zkoumáním určitého dokumentu, byl takový dokument zapečetěn a deponován u krajského soudu tak, jak to vyžadoval trestní řád. Všechny zabavené a zapečetěné dokumenty byly uvedeny na seznamu, který první stěžovatel, policejní důstojníci a zástupce advokátní komory podepsali. Zároveň druhá skupina policejních důstojníků zkoumala počítač prvního stěžovatele a pořizovala kopie velkého počtu souborů. Počítačový specialista a zástupce advokátní komory se pro-hlídky krátce zúčastnili. Záznam z domovní prohlídky byl však pořízen až na konci dne. Bylo v něm uvedeno, že policejní důstojníci nezajistili úplnou kopii serveru, nýbrž jen hledali dokumenty, v nichž se nacházel název obou obchodních společností. Vyšetřovací soudce posléze za přítomnosti prvního stěžovatele otevřel zapečetěné dokumenty. První i druhý stěžovatel si před vnitrostátními soudy stěžovali na způsob provedení domovní prohlídky a na zabavení elektronických dat, v čemž spatřovali porušení práva prvního stěžovatele na zachování povinnosti profesní důvěrnosti. Jejich námitky však byly odmítnuty.
ESLP přisvědčil, že domovní prohlídka a zabavení elektronických dat byly zásahem do práv obou stěžovatelů na respektování jejich korespondence. Trestní řád obsahoval speciální ustanovení týkající se zabavování dokumentů a z vnitrostátní právní praxe vyplývalo, že se tato ustanovení vztahovala i na elektronická data.
Domovní prohlídka a zabavení materiálů sloužilo legitimnímu cíli předcházení zločinnosti. Avšak i když ochranná opatření byla zachována v souvislosti se zabavováním dokumentů, nebylo tomu tak při zabavování elektronických dat. Podle názoru ESLP zástupce advokátní komory nemohl řádně dohlížet na úkony prováděné policií během domovní prohlídky, zpráva byla sepsána až na konci dne a ani stěžovatel, ani zástupce advokátní komory nebyli informováni o výsledcích domovní prohlídky.
I když první stěžovatel nebyl právním zástupcem stěžovatelské společnosti, byl v tomto postavení vůči hned několika společnostem, jejichž akcie vlastnil. Navíc elektronická data obsahovala stejnou informaci jako zabavené dokumenty, z nichž některé byly prvnímu stěžovateli vráceny vyšetřovacím soudcem z důvodu zachování profesní důvěrnosti. ESLP judikoval, že bylo možno rozumně předpokládat, že i zabavená elektronická data budou obsahovat stejnou informaci. Skutečnost, že policejní důstojníci nezachovali určitá procesní ochranná opatření, aby zabránili svévoli a ochránili zásadu profesního tajemství, měla za následek, že domovní prohlídka a zabavení elektronických dat byly nepřiměřené s ohledem na cíl, který sledovali. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Významné rozhodnutí bylo vyneseno ve věci André a další proti Francii č. 18603/03 ze dne 24. července 2008.11
První stěžovatel je advokát a druhý stěžovatel je advokátní kancelář. Před ESLP bylo zejména namítáno, že způsobem, jakým byla provedena domovní prohlídka a zabaveny dokumenty v prostorách kanceláře, byla porušena zásada profesní důvěrnosti a jejich právo na obhajobu.
Prostory advokátní kanceláře byly předmětem domovní prohlídky prováděné čtyřmi pracovníky finančního úřadu v naději, že bude odhalen usvědčující důkazní materiál proti společnosti, která byla klientkou stěžovatelů, ze spáchání trestného činu úniku daní. Domovní prohlídka byla vedena v přítomnosti prvního stěžovatele, předsedy advokátní komory a policejního důstojníka. Nařízení domovní prohlídky soudem na žádost finančního úřadu bylo doručeno prvnímu stěžovateli. Zpráva se soupisem zabavených věcí byla podepsána všemi zúčastněnými osobami. Bylo zabaveno 66 dokumentů včetně ručně psaných poznámek, jakož i dokument s ručně psaným komentářem prvního stěžovatele, který předseda advokátní komory výslovně označil jako dokument mající osobní charakter, a jako takové byly absolutně tajné a nemohly být zabaveny.
První stěžovatel vyslovil výhradu ohledně způsobu provedení domovní prohlídky a učinil několik poznámek, které byly zahrnuty do zprávy. Kopie zprávy mu byla posléze předána, stejně jako kopie zabavených dokumentů. Stěžovatelé se odvolali, dovolávajíce se profesních výsad a práv na obhajobu a tvrdíce, že dokumenty, které jim byly svěřeny jejich klientem, stejně jako korespondence mezi nimi nemohly být zabaveny, pokud účelem domovní prohlídky nebylo získání důkazního materiálu o účasti advokáta na spáchaných trestných činech. Namítali též, že nařízení domovní prohlídky neobsahovalo žádnou zmínku o tom, že jí bude přítomen předseda advokátní komory nebo jeho zástupce. Kasační soud však jejich námitky odmítl.
ESLP judikoval, že domovní prohlídka a zabavení dokumentů bylo zásahem do práv stěžovatelů na respektování jejich domova. Zásah byl podle jeho názoru zákonný a vedený legitimním cílem předcházení nepokojům a zločinnosti. Nicméně domovní prohlídka i zabavení dokumentů v kanceláři advokáta též nevyhnutelně zasáhly do jeho profesních výsad, které jsou centrem důvěrného vztahu mezi právníkem a jeho klientem a práva klienta sám sebe neobviňovat. Nicméně pokud vnitrostátní právo umožňuje provedení domovní prohlídky v advokátních kancelářích, musí poskytnout i zvláštní záruky. V projednávaném případě byl prohlídce přítomen předseda advokátní komory, jejíž byli stěžovatelé členy.
Podle názoru ESLP přítomnost předsedy advokátní komory a připomínky týkající se důvěrnosti zabavených dokumentů byly uvedeny ve zprávě o provedení domovní prohlídky. Avšak ani přítomnost předsedy advokátní komory a námitky, které vznesl, nezabránily úředníkům v přečtení všech dokumentů a jejich zabavení. ESLP podtrhl, že zabavení rukou psaných poznámek prvního stěžovatele a dotčené dokumenty byly jeho osobními materiály a byly proto předmětem profesních výsad. Navíc, nařízení domovní prohlídky bylo koncipováno velmi široce, jednoduše nařizující domovní prohlídku a zabavení dokumentů nezbytných k získání důkazů na různých místech, kde dokumenty a jiné zdroje informací týkající se údajného trestného činu úniku daní mohly být, zejména v kanceláři prvního stěžovatele. To dalo daňovým úředníkům a policii, kteří vykonávali domovní prohlídku, širokou pravomoc zabavit materiál různého druhu. Stěžovatelé nebyli obviněni nebo podezříváni ze spáchání trestného činu, nebo ze zapojení do jakéhokoli podvodu, který by měl jejich klient spáchat.
ESLP vyslovil názor, že v rámci daňové kontroly u klienta stěžovatelů se úřady zaměřily na stěžovatele pouze z toho důvodu, že měly problémy s uzavřením daňové kontroly a doufaly, že najdou právní či správní dokumenty, které by mohly potvrdit jejich podezření, že společnost byla vinna tím, že spáchala trestný čin úniku daní. V takovém kontextu domovní prohlídka a zabavení materiálů ve firemních prostorách stěžovatelů byly nepřiměřené vůči cíli, který sledovaly. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
V roce 2012 bylo rozhodnuto o porušení článku 8 Úmluvy u rakouského advokáta v případě Robathin proti Rakousku č. 30457/06 z 3. července 2012.12 V tomto případě se jednalo o zabavení elektronických dat z kanceláře advokáta. Před ESLP namítal, že domovní prohlídka a zabavení elektronických dat v jeho kanceláři byly v rozporu s článkem 8 Úmluvy.
V roce 2006 vyšetřující soudce nařídil domovní prohlídku v prostorách kanceláře stěžovatele, který byl hledán v souvislosti se sérií krádeží a podvodů. Nařízení nebylo omezeno na informace, které mohly mít spojení s trestnou činností, nýbrž bylo rozšířeno na veškeré informace, které v kanceláři stěžovatele mohly být nalezeny. Po provedení domovní prohlídky senát dal souhlas ke zkoumání veškerého zajištěného materiálu poté, co konstatoval, že informace byly zajištěny v rámci předběžného řízení a že advokát se nemohl odvolat na svou povinnost profesní důvěrnosti, jestliže byl sám podezřelý. Stěžovatel byl nakonec osvobozen.
Domovní prohlídka a zabavení elektronických dat bylo podle názoru ESLP zásahem do stěžovatelova práva na respektování jeho korespondence, který sledoval legitimní cíl předejít spáchání trestného činu. Sporným bodem však bylo, zda vzhledem k neurčitosti nařízení domovní prohlídky byla v souladu se zákonem a zda byla přiměřená. ESLP konstatoval, že nařízení domovní prohlídky bylo vydáno vyšetřujícím soudcem v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli, a uváděl i trestné činy, z jejichž spáchání byl podezříván, kdy k nim mělo dojít a škodu, která měla být způsobena. Skutečnost, že byl nakonec stěžovatel osvobozen, podle ESLP neznamená, že v daném čase zde nebyly důvody jej podezřívat. Nařízení bylo nicméně koncipováno velmi široce, když umožňovalo obecnou a neomezenou domovní prohlídku a zabavení dokumentů, osobních počítačů a disků, knih, bankovních dokumentů a darovacích listin a posledních vůlí ve prospěch stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel měl jisté procesní záruky, senát, který věc zkoumal, uvedl pouze stručné a víceméně obecné důvody, když povoloval domovní prohlídku všech elektronických dat nacházejících se v advokátní kanceláři stěžovatele, namísto informací týkajících se pouze vztahu mezi stěžovatelem a poškozenými v důsledku spáchání dotčených trestných činů. Vzhledem ke zvláštním okolnostem panujícím v advokátní kanceláři bylo nutné nařízení domovní prohlídky zvláště pečlivě odůvodnit, jestliže měla být domovní prohlídka nařízena. Jestliže zde takové důvody chyběly, zabavení a zkoumání všech informací šlo za hranici toho, co bylo nezbytné k dosažení sledovaného legitimního cíle. Článek 8 Úmluvy tak byl porušen.
Domovní prohlídka prostor advokáta se řešila v témže roce ještě v případě Golovan proti Ukrajině č. 41726/06 ze dne 5. července 2012.13 První stěžovatel je advokát a předseda právnické firmy Pravis, posléze přejmenované na Golovan a partneři. Druhá stěžovatelka je jeho žena. Před ESLP zejména tvrdili, že ukrajinské úřady porušily jejich práva zaručená článkem 8 Úmluvy, když vedly domovní prohlídku v jejich bytě v květnu 2005, který první stěžovatel používal jako kancelář, a zabavily materiál, který byl chráněn výsadou důvěrnosti vztahu klient-advokát, neboť se týkaly jednoho z klientů prvního stěžovatele, jenž byl vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu úniku daní. Namítali též, že neměli k dispozici žádné opravné prostředky, aby se mohli bránit.
ESLP judikoval, že podle ustanovení trestního řádu musí být domovní prohlídka nařízena soudem, ledaže by se jednalo o naléhavou situaci týkající se ochrany života, ochrany majetku či přímého stíhání osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Ukrajinské soudy mimochodem samy konstatovaly, že domovní prohlídka u stěžovatele v bytě, potažmo kanceláři, nebyla zákonná. ESLP dále uvedl, že zákon o advokacii obecně zakazoval zkoumání, rozšiřování a zabavení dokumentů, které se týkaly případů jednotlivých klientů, pokud k tomu nedal advokát souhlas. Jak ESLP uvedl ve věci André a další proti Francii, požadování na advokátech, aby se podrobili určité povinnosti, i když by souvisela se vztahem k jejich klientům, není v rozporu s článkem 8 Úmluvy, ale musí být odůvodněná, což v projednávaném případě nebylo splněno. ESLP judikoval, že příslušná část vnitrostátního práva nebyla dostatečně jasná, aby splňovala nároky kladené na „zákon“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, jehož porušení konstatoval.
Velmi známým případem, který v této záležitosti uvádíme, je Michaud proti Francii č. 12323/11 ze dne 6. prosince 2012.14
Stěžovatel namítal, že povinnost advokátů oznamovat podezřelé operace, pod hrozbou zahájení disciplinárního řízení, je nezákonné. Povinnost hlásit osoby, které k advokátům přišly pro právní radu, byla neslučitelná se zásadami výsady advokát-klient a profesní důvěrnosti. Bylo namítáno porušení článku 8 Úmluvy. Stěžovatel je advokátem zapsaným u Advokátní komory v Paříži. V roce 1991 Evropská unie vydala sérii nařízení, jejichž cílem bylo zabránit využívání finančního systému k praní špinavých peněz, které byly inkorporovány do francouzského právního řádu. Z textu nařízení zejména vyplývala povinnost francouzských advokátů informovat o podezření z praní špinavých peněz klientů při jejich zastupování při operacích nebo při účasti advokátů na finančních transakcích nebo nakládáním s nemovitostmi, anebo pokud jednali jako správci majetku. Této povinnosti nepodléhali, jestliže daná činnost byla spojena se soudním řízením a v zásadě, jestliže poskytovali právní radu. Advokáti měli povinnost předat svá zjištění, případ od případu Řádu advokátů při Státní radě (Conseil d’Etat) a při Kasačním soudu, případně předsedovi příslušné advokátní komory, jejichž úkolem bylo dotčenou informaci předat „buňce národních informací“ (Tracfin).
Dne 12. července 2007 Národní rada advokátních komor (Le conseil national des barreaux – CNB) přijala rozhodnutí o přijetí profesního nařízení, které zejména připomíná tento závazek a ukládá advokátům zavést vnitřní postupy týkající se kroků, které je třeba podniknout při transakci, při níž se zdá pravděpodobné, že může být předmětem „prohlášení o podezření“. Za nedodržení tohoto nařízení se ukládá disciplinární trest.
Stěžovatel měl za to, že toto rozhodnutí ohrožuje svobodu výkonu povolání advokáta, a tak se dne 10. října 2007 obrátil na Státní radu s požadavkem, aby toto rozhodnutí zrušila. Zdůraznil, že nedefinuje pojem „podezření“ a namítal porušení požadavku přesnosti, která vyplývá z článku 7 Úmluvy (uložení trestu jen na základě zákona). Dále si stěžoval na porušení služebního tajemství a důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem chráněné článkem 8 (respektování soukromého života).
ESLP kladl důraz na důležitost důvěrnosti komunikace mezi advokáty a jejich klienty a služebního tajemství advokátů. Domníval se však, že povinnost podávat prohlášení o podezření sleduje legitimní cíl bezpečnosti veřejného pořádku a prevence trestných činů, má za cíl bojovat proti praní špinavých peněz a trestným činům s ním souvisejících, a proto je k dosažení tohoto cíle nezbytná. V tomto bodě podotkl, že tato povinnost hlásit podezřelé transakce, tak, jak byla ve Francii zavedena, nepředstavuje nepřiměřený zásah do služebního tajemství advokátů, neboť k němu nejsou nuceni při výkonu svého úkolu bránit žalované a zákon zřizuje ochranný filtr služebního tajemství, který stanoví, že advokáti nepodávají prohlášení o podezření přímo správě, ale předsedovi advokátní komory.
2.2 Závěry vyplývající z rozsudků ESLP
Z uvedené judikatury ESLP vyplývají následující zásady:
• Není v rozporu s Úmluvou, resp. jejím čl. 8, pokud mají advokáti povinnost vykonat úkon, který by se mohl dotknout výsady vztahu advokát – klient (André a další proti Francii);
• O takovou povinnost může jít v rámci vedení domovní prohlídky a zabavení dat, které tedy mohou být zásahem buď do práva na respektování obydlí a korespondence, či korespondence samotné (Wieser a Bicos Beteili gung en GmbH. proti Rakousku; Robathin proti Rakousku), či obydlí samotného (Smirnov proti Rusku; Golovan proti Ukrajině);
• Musí však jít o zásah zákonný, přičemž zákon musí mít kvality požadované druhým odstavcem článku 8 (Golovan proti Ukrajině);
• Zásah musí sledovat legitimní cíl uvedený tamtéž bez ohledu na to, zda je advokát sám trestně stíhán (Robathin proti Rakousku), či nikoli (André a další proti Francii; Michaud proti Francii apod.);
• Zásah musí být též přiměřený cíli, který sleduje, přičemž smluvní státy zde mají poměrně širokou rozhodovací pravomoc;
• Nařízení musí být cílené, nikoliv obecné a musí být omezeno pouze a toliko na dané trestní řízení zahájené proti advokátu či proti jeho klientovi; tzv. carte blanche je s ustanovením článku 8 neslučitelná (André a další proti Francii; Robathin proti Rakousku apod.);
• Nařízení musí být velmi pečlivě odůvodněno;
• V některých případech výsada vztahu advokát – klient je méně důležitá než např. boj proti terorismu či praní špinavých peněz (Michaud proti Francii).
3. Soudní dvůr Evropské unie
Judikatura SD EU v oblasti práva na ochranu soukromí byla inspirována judikaturou ESLP. V rozsudku Hoechst vs. Komise z roku 1989,15 který se týkal práva právnických osob na ochranu soukromí v souvislosti s úředními prohlídkami pro podezření z narušování hospodářské soutěže, SD EU výslovně uvedl, že právo na ochranu soukromí se nevztahuje na obchodní prostory. Ačkoliv SD EU v tomto případě uznal právo na nedotknutelnost obydlí jako zásadu chráněnou právem EU, odmítl, že by se na daný případ vztahoval čl. 8 Úmluvy, jenž SD EU interpretoval tak, že se týká pouze osobní svobody člověka a nelze jej vztáhnout na obchodní prostory. Výrok rozsudku ve věci Hoechst SD EU vzápětí potvrdil téhož roku v rozsudcích Dow Benelux vs. Komise16 a Dow Chemical Ibérica and Others vs. Komise.17 Ještě v roce 1999 se SD EU držel stanoviska uvedeného ve věci Hoechst, když konstatoval, že čl. 8 Úmluvy není aplikovatelný na obchodní nebo profesní prostory (Limburgse Vinyl Maatschappij NV and Others vs. Komise18).
Zlom v judikatuře SD EU přišel až v roce 2002. V rozsudku Roquette Freres´19 SD EU přehodnotil své stanovisko dosud zastávané od rozsudku ve věci Hoechst a připustil, že obchodní prostory mohou být „obydlím“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, přičemž odkázal na judikáty, které v mezidobí vynesl ESLP (např. na výše uvedený případ Niemietz vs. Německo („právo na ochranu obydlí se vztahuje na kanceláře advokáta“) nebo Colas Est a další vs. Francie20 („právo na ochranu obydlí se vztahuje na obchodní prostory právnické osoby“). Rozsudkem Roquette Frere´s SD EU sladil interpretaci pojmu „obydlí“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy s interpretací ESLP. Principy Roquette Frere´s jsou reflektovány v čl. 20 (7)-(8) a 21 Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže.21
Pro zajímavost lze uvést, že v rozsudku Roquette Frere´s SD EU namísto čl. 8 Úmluvy opět odkázal na obecnou právní zásadu práva EU, jež představuje požadavek ochrany před svévolnými a nepřiměřenými zásahy orgánů státní správy do sféry soukromých aktivit jak právnických, tak fyzických osob. V důsledku toho hrozilo nebezpečí odlišné úrovně ochrany práva na ochranu soukromého života a obydlí poskytované SD EU ve vztahu k ochraně zajišťované ESLP podle čl. 8 Úmluvy. Judikatura štrasburského soudu totiž vyžaduje, aby jak nařízení k prohlídce obydlí, tak její výkon splňovalo podmínky nezbytnosti a proporcionality, zatímco lucemburský soud vyžaduje pouze, aby nařízení bylo nezbytné s tím, že samotné provedení prohlídky nemá vliv na legalitu tohoto nařízení, a tudíž nemůže vést k jeho neplatnosti. S přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009 a včleněním Listiny základních práv EU mezi prameny primárního práva EU došlo v oblasti ochrany soukromého života a obydlí na úrovni EU ke změně.
Jak bylo zmíněno v úvodu, v současné době je právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace přímo chráněno v čl. 7 Listiny základních práv EU. Znění tohoto článku je totožné se zněním čl. 8 odst. 1 Úmluvy, s výjimkou toho, že používá výraz „korespondence“ místo výrazu „komunikace“. Článek 52 odst. 322 Listiny základních práv EU stanoví, že pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo unie poskytovalo širší ochranu. Článek 7 Listiny tak obsahuje práva odpovídající právům zaručeným čl. 8 odst. 1 Úmluvy a článku 7 Listiny je tedy třeba přiznat tentýž smysl a rozsah, jaký je přiznán čl. 8 odst. 1 Úmluvy ve znění judikatury ESLP (viz rozsudek SD EU ve věci C 400/10 PPU, McB., ze dne 5. října 2010, § 5323).
Lze se tedy domnívat, že vzhledem k tomu, že judikatura ESLP týkající se článku 8 Úmluvy je podle čl. 52 odst. 3 Listiny relevantní pro výklad článku 7 Listiny, ochrana čl. 7 Listiny před zásahy veřejných orgánů při provádění domovních prohlídek by se měla vztahovat nejen na obchodní prostory, ale také na profesní a obchodní činnosti ve smyslu rozsudku Niemietz. Výdělečná a podnikatelská činnost fyzické osoby tak může spadat do oblasti soukromého života chráněného podle článku 7 Listiny [viz stanovisko Generálního advokáta Niila Jääskinena ve věci C-131/12 Google Spain SL. a Google Inc. vs. Agencia Española de Protección de Datos (AEPD)].24
Nicméně je třeba připomenout, že ustanovení Listiny jsou podle jejího čl. 51 odst. 125 určena členským státům výhradně, pokud uplatňují právo unie. Podle čl. 51 odst. 226 Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva unie nad rámec pravomocí unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách. SD EU tak přísluší provést výklad práva unie s ohledem na Listinu v mezích pravomocí přiznaných unii (viz rozsudek McB., uvedený výše, § 51, nebo rozsudek ve vě-cech C 483/09 a C 1/10, Gueye a Salmerón Sánchez, ze dne 15. září 2011, § 69).27
4. Závěry plynoucí z judikatury SD EU
V případě úředních prohlídek obydlí advokátů a advokátních kanceláří by daná situace musela spadat do působnosti unijního práva, aby mohl být čl. 7 Listiny aplikovatelný (viz rozsudek SD EU ve věci C-256/11, Dereci a další vs. Bundesministerium für Inneres, ze dne 15. listopadu 2011).28 Lze se tedy domnívat, že ačkoliv se dosavadní judikatura SD EU v oblasti ochrany soukromí v souvislosti s domovními prohlídkami doposud vztahovala pouze na prohlídky prostor podniků a sdružení podniků, popř. bytů zaměstnanců podniků, v rámci provádění pravidel hospodářské soutěže, pro aplikovatelnost této judikatury na prostory advokátní kanceláře není nutné, aby tyto byly „podnikem“ ve smyslu výkladu tohoto pojmu SD EU, pokud daná situace spadá do působnosti unijního práva a lze tak přímo aplikovat čl. 7 Listiny.
Je třeba doplnit, že judikatura SD EU týkající se hospodářské soutěže poskytuje ochranu důvěrné komunikaci mezi advokátem a jeho klientem, která je obecně nazývána jako „legal professional privilege (LPP)“. Důvěrnou komunikací se rozumí veškeré postoupené informace mezi advokátem a klientem, které souvisí s předmětem řízení. Tato důvěrná komunikace požívá ochrany v rámci domovních prohlídek.
V rozsudku AM & S Europe Limited vs. Komise ze dne 18. května 198229 SD EU konstatoval, že ochrana důvěrné komunikace se vztahuje pouze na vztah mezi klientem a advokátem, který není ve vztahu ke klientovi v zaměstnaneckém poměru, a dále na komunikaci mezi klientem a advokátem „za účelem a v zájmu klientova práva na obhajobu“.30
V rozsudku Akzo Nobel ze dne 14. září 201031 SD EU odmítl rozšířit ochranu důvěrných informací sdělených mezi advokátem a klientem na podnikové právníky, bez ohledu na to zda jsou zapsáni jako advokáti u advokátní komory. Důvodem byla závislost podnikového právníka jako zaměstnance na svém zaměstnavateli. Ochrana důvěrných informací se nevztahuje ani na komunikaci s advokáty ze států, které nejsou členy EU. Podle stanoviska SD EU již samotné odebrání dokumentu obsahujícího důvěrnou informaci úředníky Komise v rámci šetření zakládá porušení ochrany důvěrné informace. Nemusí tak ani dojít k použití důvěrné informace Komisí v rámci její rozhodovací činnosti.
Prvá autorka je bývalá zástupkyně Parlamentu ČR při parlamentním shromáždění Rady Evropy, druhá autorka pracuje na odboru mezinárodních vztahů ČAK.
Autorky děkují JUDr. Evě Hubálkové, vedoucí šesko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP na pomoc při shromažďování pracovního materiálu.
__________________________
1 Čl. 12 odst. 2 LZPS – Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
2 Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01). Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/ C2007303CS.01000101.htm.
3 Dostupné na www: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf
4 CASE OF NIEMIETZ vs. GERMANY, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search. aspx?i=001-57887#{„itemid“:[„001-57887“]}.
5 /…/ it is not always possible to distinguish clearly which of an individual’s activities form part of his professional or business life and which do not“. Bod č. 29.
6 CASE OF SMIRNOV vs. RUSSIA, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search. aspx#{„languageisocode“:[„ENG“],“appno“:[„71362/01“],“documentcollectionid2“:[„ CHAMBER“],“itemid“:[„001-80953“]}.
7 CASE OF WIESER AND BICOS BETEILIGUNGEN GmbH vs. AUSTRIA, Dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search. aspx?i=001-82711#{„itemid“:[„001-82711“]}.
8 „Necessary in a democratic society“.
9 Camenzind proti Švýcarsku, rozsudek z 16. prosince 1997, Sborník 1997-VII, odst. 44.
10 Odst. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
11 CASE OF ANDRÉ AND ANOTHER vs. FRANCE, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search. aspx?i=001-87834#{„languageisocode“:[„ENG“],“appno“:[„18603/03“], “documentcollectionid2“:[„CHAMBER“],“itemid“:[„001-87938“]}.
12 CASE OF ROBATHIN vs. AUSTRIA, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/fra/pages/search.aspx?i=001- 111890#{„itemid“:[„001-111890“]}.
13 CASE OF GOLOVAN vs. UKRAINE, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/fra/pages/search.aspx?i=001- 112021#{„itemid“:[„001-112021“]}.
14 CASE OF MICHAUD vs. FRANCE, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search. aspx?i=001-115377#{„itemid“:[„001-115377“]}.
15 HOECHST vs. COMMISSION, JUDGMENT OF THE COURT, 21 September 1989. Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ. do?uri=CELEX:61987CJ0046:EN:PDF.
16 JUDGMENT OF THE COURT, 17 October 1989, dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ. do?uri=CELEX:61987CJ0085:EN:PDF.
17 Judgment of the Court of 17 October 1989. - Dow Chemical Ibérica, SA, and others v Commission of the European Communities. Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ. do?uri=CELEX:61987CJ0097:EN:HTML#SM.
18 C-238/99 P - Limburgse Vinyl Maatschappij and Others v Commission, dostupný na www: http://curia.europa.eu/juris/liste. jsf?language=en&num=C-238/99.
19 Dostupné na www: http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_ doc?smartapi!celexplus!prod!CELEXnumdoc&numdoc=62000J0094&lg=EN.
20 CASE OF SOCIÉTÉ COLAS EST AND OTHERS vs. FRANCE, dostupné na www: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search. aspx?i=001-60431#{„itemid“:[„001-60431“]}.
21 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD: 08:02:32003R0001:CS:PDF.
22 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/ C2007303CS.01000101.htm.
23 Dostupné na www: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=& docid=81398&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part= 1&cid=192333.
24 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX: 62012CC0131:CS:HTML.
25 Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům unie, a dále členským státům, pokud výhradně uplatňují právo unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou unii svěřeny ve smlouvách. Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/ C2007303CS.01000101.htm.
26 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/ C2007303CS.01000101.htm.
27 Dostupné na www: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=& docid=109603&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&- part=1&cid=195151.
28 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=- CELEX:62011CJ0256:CS:HTML.
29 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!- celexplus!prod!CELEXnumdoc&lg=en&numdoc=61979J0155.
30 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX: 61979CJ0155:EN:PDF (bod 21).
31 Dostupné na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=- CELEX:62007CJ0550:CS:PDF