Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad

autor: prof. Dr. JUDr. KAREL ELIÁŠ
publikováno: 26.11.2013

Úkolem prací na novém občanském zákoníku (dále též „NOZ“) bylo postavit pro Česko kodifikaci civilního práva nejen srovnatelnou s úpravami ustálenými v zemích západní Evropy, ale rovněž reagující na sociální a ekonomické výzvy posledních desetiletí. Důsledkem toho byl v mnoha směrech obrat o 180° proti stávajícímu stavu právní úpravy.

I. Příčiny deficitů zákonného textu  

Na dané téma bylo již mnoho napsáno a na tomto místě není zvláštní důvod se věnovat minulosti. Stačí poukázat na myšlenkový svět starého občanského zákoníku, jehož funkcionalita nesledovala ochranu soukromých zájmů osob, nýbrž ochranu stavu, jemuž se říkalo socialistická zákonnost. S důsledky tohoto východiska se praxe potýká dosud, neboť starý zákoník se dodnes drží pojetí absolutní neplatnosti projevů soukromé vůle jako zásadního stavebního kamene, jakkoli jde o výraz totalitárního paradigmatu, že státu musí být umožněny všestranné zásahy do soukromých poměrů.[1]

Stačí poukázat na metodologický přístup rozsáhlé novely starého občanského zákoníku z r. 1991 (zák. č. 509/1991 Sb.), zaklínající se sice v důvodové zprávě potřebami soukromého podnikání, tržním hospodářstvím, zahraničními vzory a stavbou koncepce soukromého práva na moderních principech,[2] ale přesto mohutně čerpající především z ustanovení československého občanského zákoníku z r. 1950, jehož hlavním cílem bylo přizpůsobit tuzemské právo sovětskému vzoru.

Stačí konečně poukázat na dualistický koncept paralelních kodifikací práva občanského a obchodního obnovený u nás před 22 lety, přestože šlo o model zjevně zastaralý, jako takový kritizovaný už před stoletím koryfejem české nauky soukromého a obchodního práva Antonínem Randou,[3]nehledě již k tomu, že nezvyklý rozsah úpravy obligací nebo promlčení v našem obchodním zákoníku je zcela nesouměřitelný jak s klasickými kodifikacemi obchodního práva typu německého HGB, tak i s postmoderním typem francouzské „bizarní kodifikace“, jak ji klasifikovala Irena Pelikánová,[4] z r. 2000. Hlavní příčinou tohoto stavu bylo převzetí podstatné části někdejšího zákoníku mezinárodního obchodu (zák. č. 101/1963 Sb.), jakkoli ten sledoval koncepčně svůj zvláštní účel, do obnovovaného obchodního zákoníku.

Provést zásadní obrat od modelu mixujícího zdejší právnická schémata vytvořená v 50. a v první polovině 60. let, jen mírně v dílčích aspektech reformovaná (zvláště, vzhledem ke komunitárním vlivům, v oblasti spotřebitelského a společnostního práva), nebylo jednoduché. Sociální danosti podmíněné vžitím dosavadních právnických paradigmat v hlavách několika právnických generací a konzervativismus typický pro příslušníky právnického povolání i různé další skutečnosti vyvolávaly o řadě otázek dlouhé diskuse, ba hádky, byť by úporné námitky proti tomu, aby byl např. v rámci smluvního práva rozlišen nájem a pacht nebo aby nově koncipované dědické právo upravilo odkaz nebo připustilo právní relevanci vedlejších doložek v závěti, musely zahraničním kolegům připadat poněkud výstřední. Obtíž nebyla jen v tomto; šlo rovněž o minimální zkušenosti zdejšího politického a úřednického prostředí se samotným provedením rekodifikace a jejího institucionálního zajištění. To se promítlo do personální a materiální podpory přípravy zákonné osnovy, tj. podpory po dlouhou dobu dosti omezené.[5] Konečně šlo také o politické reálie zdejšího prostředí, lobbistické zasahování do těla kodifikace, známou tvořivost našich poslanců, vymezování politické opozice proti vládní koalici a další momenty.

Výsledek je takový, jaký je. Nový občanský zákoník se stal pod č. 89/2012 Sb. skutkem. Vacatio legis, kterou byl vybaven v délce mírně přesahující jeden a tři čtvrti roku, má sloužit nejen k poznání jeho obsahu zainteresovanou veřejností, ale rovněž k přijetí právních předpisů navazujících na přijatou kodifikaci. Pokud jde o to prvé, je v současné době pro praxi, myslím, důležitější, než zdůvodňovat proč došlo k obsahovým změnám v úpravě občanského práva (o tom bylo ve vztahu k tomuto tématu publikováno v průběhu prací na přípravě zákoníku dost), vysvětlovat, jak má praxe s novým občanským zákoníkem nakládat a jak jí má kodex sloužit.

Poukazuje-li se, že jsou v novém občanském zákoníku chyby, je na to nutné odpovědět, že v něm skutečně chyby jsou – obdobně jako je najdeme v každém zákonném textu. Je celkem jisté, že by občanský zákoník vykazoval méně nedostatků, pokud by rekodifikační komise měla adekvátní byrokratický servis, pokud by se za Fischerovy vlády práce na přípravě kodexu zásahem resortní ministryně na rok neumrtvily, pokud by se v rámci připomínkových řízení neztrácelo velké množství času a energie vysvětlováním a obhajováním právnických samozřejmostí, jež některým úředníkům z připomínkových míst zůstaly utajeny, pokud by se návrh nemusel alespoň v závěrečné fázi svého projednávání vyrovnávat s cílenými i nahodilými zásahy do svého tělesa z různých kruhů (politických, hospodářských, akademických), nebo pokud by na zvážení a zapracování takto vyvolaných změn textu byl dostatečný čas na jejich promyšlení a přesnější navázání na další ustanovení vznikající kodifikace.

Úřednické i politické projednávání návrhu na jeho cestě od připomínkového řízení přes další schvalovací fáze až do Sbírky zákonů vedlo, zvláště pokud jde o připomínkové řízení, projednávání v Legislativní radě vlády i v Poslanecké sněmovně (vzhledem k souhrnnému pozměňovacímu návrhu ústavněprávního výboru), k obohacení kodexu o mnohá zlepšení, poznamenalo jej však i leckterými šrámy. Budeme-li o nich uvažovat z hlediska praxe, je docela zbytečné věnovat čas příčinám, z nichž dílčí nedostatky občanského zákoníku vznikly. Recipienta nebude příliš zajímat, na čí vrub padá ten který deficit zákonného textu. Toho, kdo bude se zákoníkem pracovat, bude především zajímat, jak se s jeho temnými místy vypořádat.

II. Která ustanovení jsou problematická?

Přijmeme-li tezi, že v novém občanském zákoníku jsou problematická ustanovení, musíme si předně položit otázku, která to jsou. Vyjděme z kritiky Roberta Pelikána.[6] Ten vidí v novém občanském zákoníku tři skupiny chyb. Rozdělil je na:

(1) technické, za něž označil případy, kdy si jednotlivá ustanovení vzájemně odporují,

(2) případy, kdy má zákoník závažný dopad,

(3) detailní problémy.

Ve svém příspěvku vylučuji z okruhu tzv. chyb případy označené Pelikánem sub (2). Mají-li některá ustanovení NOZ údajně nějaký závažný dopad, neznamená to samo o sobě, že jde o chybu. Vezmeme-li v úvahu příklady, jež byly v této souvislosti uvedeny – ochrana dobré víry při nabytí od neoprávněného, obnovení mimořádného vydržení, zavedení předsmluvní odpovědnosti, možnost úročit úroky, úprava zajišťovacího převlastnění apod. – vidíme, že jde o věcná řešení, která nejsou problematická potud, pokud je obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení zřejmý.

Lze jistě prohlásit, „když člověka spálí laser a nikdo za to nemůže, dříve mu klinika nahradila vzniklou škodu, nově už ji nenahradí,“ jak se vyslovil Robert Pelikán v uvedeném televizním pořadu, nicméně z toho jistě neplyne, že to je chyba jen proto, že nový zákoník zvolil jiné řešení než zákoník starý. Proč k tomu došlo a proč se nový zákoník odchýlil od řešení, s nímž přišel občanský zákoník „vítězného socialismu“ z r. 1964 (§ 238) a které ve starém občanském zákoníku dosud máme (nyní jako § 421a) vysvětluje důvodová zpráva k § 2939 až 2943 NOZ. Příklad mimochodem dobře ukazuje lichost námitky, že jde o nemalé změny, o nichž rozhodně měla být vedena debata, že se o nich mělo mluvit a diskutovat, jak kritizuje Pelikán.

V r. 2005 byla osnova občanského zákoníku v podstatě dokončena – hotovy byly jeho první čtyři části, které prošly dvěma čteními v rekodifikační komisi – a jako takový byl návrh vydán tiskem[7] a Ministerstvem spravedlnosti zpřístupněn veřejnosti.[8] V této verzi sledovala zákonná osnova (§ 2436) věrně vzor § 421a dosavadního občanského zákoníku. Byly to právě zevrubné diskuse, přirozeně i mimo rekodifikační komisi, které probíhaly delší dobu a vyvrcholily na přelomu let 2007/2008, jejichž výsledkem byla změna v přístupu k této otázce a odklon od recepce dosavadní úpravy směrem k řešení, se kterým se zainteresovaná veřejnost mohla seznámit v § 2751 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 2008. Tato změna již žádné pochybnosti, tudíž ani debaty a diskuse nevyvolala, proto bylo vydiskutované řešení zachováno i ve vládním návrhu občanského zákoníku z r. 2007 a po schválení návrhu parlamentem je čteme v § 2936 NOZ.

Jistěže lze za problematická ustanovení označit i ta, jež obsahují jasně formulované věcné řešení, s nímž má čtenář potíže. A protože se z právnické obce hlasitěji projevují především ti kolegové, kteří s něčím nesouhlasí, je ustanovení, proti kterým některý jednotlivec něco namítl, dosti velký počet. Někomu vadí, že občanský zákoník v rodiněprávní partii omezuje právo výlučného vlastníka nakládat s domem nebo s bytem k újmě společného bydlení manželů nebo rodiny (§ 747). Jinému, že nová ustanovení o neoprávněné stavbě (§ 1085, 1086) již nezakládají pravomoc soudu zřídit osobě, která neoprávněnou stavbu zřídila, k pozemku věcné břemeno.[9] Dalšímu vadí, že zákoník v úpravě práva stavby vylučuje možnost ujednat si možnost změn výše stavebního platu v závislosti na nejistých budoucích událostech vyjma případů inflace a deflace (§ 1247). O těchto a jim podobných právních pravidlech však sotva můžeme mluvit jako o chybách. Jsou jasná, srozumitelná – a podrobuje-li je někdo kritice, pak proto, že s nimi co do obsahu nesouhlasí, což je záležitost věcného hodnocení, nikoli pochybností vzniklých proto, že by ustanovení byla špatně formulována a nebylo zřejmé, jaká právní pravidla obsahují. Tady je podstatná otázka důvodů, proč bylo to které věcné řešení zvoleno, a o tom lze přirozeně také diskutovat. Není to však téma mého příspěvku.

Omezím se tedy jen na dva okruhy. Jednak jde o otázky spojené s tím, co můžeme pracovně označit za detailní problémy, chyby v detailech (formulační a jiné legislativně technické chyby), jednak jde o případy, kdy si jednotlivá ustanovení vzájemně odporují (označení této skupiny za „technické problémy“ je spíše eufemismus než přesná kvalifikace). Budeme- li se tedy dále zabývat tím, co lze označit za chyby, musíme zvážit, zda nám právní nauka nebo samotný zákoník nabízejí nějaké nástroje jako metodologický návod, jak se s takovými chybami vypořádat. Předně však bude na místě analyzovat, zda to, co je za chybu označováno, je chybou skutečně.

III. Východisko  

Ambicí zákonodárce je vytvořit zákon bez rozporů. Při tvorbě a přijímání návrhu zákona však tato ambice naráží na limity lidské práce, která nutně generuje chyby. Přesto výsledkem musí být zákon bezrozporný. To je základní teze.

K jejímu naplnění dává nový občanský zákoník směrnici v § 2. K poznání obsahu právních pravidel formulovaných v zákonných ustanoveních slouží jejich výklad. V běžných situacích postačí standard výkladu gramatického, logického a systematického, popřípadě historického.[10]To, nač § 2 klade důraz, je smysl zákonných ustanovení. Není to nic nového; s tím přišel už Celsus: Scire leges non hoc est verba eorum tenere sed vim ac potestatem. V zákonných ustanoveních se jejich slovní vyjádření pravidelně se smyslem právních pravidel kryje. Ale ani nový zákoník se nevyhnul místům problematickým nebo obtížně vyložitelným. Rovněž tato rizika se brala v úvahu při jeho přípravě, a mj. i proto důvodová zpráva k § 2 záměrně poukazuje na Hobbesovu myšlenku,[11] že samotná slova mohou být různě vykládána, ačkoli význam zákona může být jen jeden. Zákoník v § 2 odst. 2 in fine výslovně zdůrazňuje, že se slov právního předpisu proti jeho smyslu nelze dovolávat.

Před zainteresovanými odborníky stojí úkol smysl právních pravidel, napsaných do nového občanského zákoníku, hledat a najít. V drtivé většině případů to nevyvolá těžkosti ani u osoby průměrného rozumu (§ 4), natož u profesionála (§ 5). Zákonná ustanovení, že „neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je ustavena na dobu neurčitou“ (§ 124), že „přemění-li se zástava v novou věc, zatíží zástavní právo i věc novou“ (§ 1350 odst. 1) nebo že „prodávající upozorní kupujícího při ujednávání kupní smlouvy na vady věci, o nichž ví“ (§ 2084) a mnohá další nevedou k pochybnostem. Tam, kde pochybnosti vzniknou, je nutné postupovat podle směrnice § 2: výklad zákonného ustanovení ústavně konformním způsobem, ve shodě se zásadami, o něž se nový zákoník opírá, a se zřetelem k hodnotám, jež chrání. Tomu je nutné dát přednost v případě, že se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto základem rozejde, jak výslovně stanoví posl. věta § 2 odst. 1.

IV. Tzv. problémy v detailech  

Při čtení najde zájemce v textu nového zákoníku nutně věty, kterým na první čtení neporozumí. To ještě neznamená, že jde nutně o chybu.

1. Zatížení práva stavby 

Příkladem může být první věta § 1247, která zní: „Bylo-li právo stavby zřízeno za úplatu a ujednala-li se úplata jako stavební plat, zatěžuje právo stavby jako reálné břemeno.“ Slova „zatěžuje právo stavby“ mohou vyvolat otázku, zda je zde právo stavby větným podmětem nebo větným předmětem. Návazně na to se můžeme ptát: Pokud je právo stavby podmětem, kde je předmět zatížení? Pokud je naopak předmětem, čím je zatíženo? Můžeme si ostatně položit i otázku (a to i pod dojmem kampaně o „stovkách chyb“), zda i tady není formulační chyba, zda podmětem nemělo být jen právo a předmětem zatížení stavba, a zda tedy neměla být správná formulace „zatěžuje právo stavbu jako reálné břemeno“.

Leč zamyslíme-li se nad logickou stavbou právního pravidla, dospějeme záhy k závěru, že právo stavby je tu předmětem zatížení a že je zatíženo za účelem vyrovnání pohledávky představované úplatou ujednanou v opětujících se dávkách jako stavební plat (samozřejmě i pohledávkou týkající se i jednotlivé této dávky). Je-li toto jasné, můžeme se ptát, co znamenají slova, že zatížení funguje „jako reálné břemeno“? Pokud by někdo četl zákoník postupně od § 1 jako román, přirozeně mu tento poukaz v § 1247 nic neosvětlí. Musí se totiž podívat na úpravu reálných břemen (§ 1303 až 1308) a zejména z § 1306 bude zcela zřejmý obsah právního pravidla: Bylo-li právo stavby zřízeno úplatně tím způsobem, že stavebník bude hradit vlastníku pozemku úplatu v opakovaných dávkách (tj. jako stavební plat), je právo stavby k uspokojení pohledávky vlastníka stavby ze zákona zatíženo tak, že dojde-li ke změně vlastníka práva stavby, může vlastník pozemku vymáhat podle své úvahy dávku, která se stala splatnou ještě v době, kdy právo stavby náleželo původnímu vlastníkovi, po tomto původním vlastníkovi, anebo ji může vymáhat po novém (přítomném, aktuálním) vlastníkovi práva stavby, tehdy však může exekučně postihnout jen právo stavby, nikoli jiný majetek tohoto vlastníka.

Tento příklad ukazuje, že Zwecksprache[12]legislativního vyjadřování vyžaduje vyvarovat se jazykového primitivismu i složitých souvětí[13] a volí strohé vyjádření myšlenky tam, kde lze totéž formulovat více slovy nebo více větami. K bližšímu poznání obsahu právního pravidla slouží interpretace zákonných slov.

2. Prohlášení správce 

Do jisté míry je podobná (způsobilá vyvolat analogické pochybnosti) druhá věta § 1166 odst. 2, která zní: „Nevznikne-li v souvislosti s rozdělením společenství vlastníků, určí prohlášení správce pravidla pro správu domu, pravidla pro užívání společných částí a příspěvky na náklady spojené se správou domu a pozemku.“ Při jejím čtení můžeme dospět k názoru, že správce má vydat nějaké prohlášení, jehož obsahem budou pravidla v cit. ust. uvedená. Zamyslíme-li se důkladněji, nutně vzniknou pochybnosti, zda je takový závěr správný. Citované právní pravidlo je zahrnuto do § 1166 nadepsaného marginální rubrikou „Prohlášení“. Toto ustanovení stanoví náležitosti prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám, přičemž § 1164 stanoví, že původcem takového prohlášení je vlastník nebo osoba k tomu oprávněná z jiného věcného práva. Správce (ve smyslu věty druhé § 1190) je osobou odpovědnou za správu domu a pozemku a v této funkci není subjektem způsobilým vydat prohlášení podle § 1166.

Naopak dospět musíme při poznání obsahu uvedených tří ustanovení (§ 1164, 1166, 1190), že pravidla správy domu, užívání společných částí i určení příspěvků na správu domu a pozemku jsou – za předpokladu, že není společenství vlastníků – podstatnými náležitostmi prohlášení, které vydá vlastník pozemku s domem nebo domu, případně osoba k tomu oprávněná na základě jiného věcného práva. Nejde tedy v případě druhé věty § 1166 odst. 2 o zvláštní prohlášení, které by vydával správce domu a pozemku, jakkoli k takovému závěru tato věta při běžném čtení prvoplánově vede. Příčinou je legislativně technická chyba, spočívající ve skutečnosti, že v druhé větě § 1166 odst. 2 chybí ve spojení slov „určí prohlášení správce pravidla“ čárka za slovem správce. Přesto při troše intelektuální námahy dovodíme, jaký je skutečný obsah a smysl řečeného právního pravidla.

Případ § 1166 odst. 2 je případem, kde chyba v zákonném textu není zřejmá na první pohled.

3. Ztracený nadpis 

V zákoníku můžeme najít i několik málo míst, kde se chyba jeví jako očividná. Takovým případem je v třetí části název Pododdílu 5, Oddílu 2, Dílu 5, Hlavy II. Pododdíl je nadepsán slovy „Užívací právo“. Nahlédneme-li obsah tohoto pododdílu (§ 1283 až 1298), vidíme, že v něm není upraveno jen užívací právo, ale i právo požívací a služebnost bytu (která, jak plyne z § 1297, může zakládat právo užívání, nebo i požívání). Není proto pochyb, že nadpis příslušného pododdílu je špatně zvolen.

Osnova zákoníku vydaná jako návrh pracovní komise v r. 2005 obsahovala na uvedeném místě název přesnější – vyjádřený slovy „Obvyklejší osobní služebnosti“. Nadpis poukazoval, že typickými osobními služebnostmi jsou právo užívání, požívání nebo bydlení, že však není vyloučeno, aby byly zřízeny i jiné (atypické) osobní služebnosti, které tradičně označujeme jako nepravidelné. Není těžké odhalit, jak chyba v definitivním textu zákoníku vznikla. Příslušný pododdíl v pracovní verzi zákonné osnovy z r. 2005 uvozovalo ustanovení poukazující, že se výkon osobních služebností řídí následujícími ustanoveními, pokud není ujednáno něco jiného. Paragraf s tímto obsahem byl později jako nadbytečný vypuštěn, nedopatřením však i společně s nadpisem pododdílu, a v důsledku toho vstoupil na prázdné místo původně skupinový nadpis k dnešním § 1283 a 1284, týkajících se užívacího práva.

4. Budoucí zástavní právo zástavního dlužníka? 

Jiný příklad představuje § 1341 odst. 1. Zde se stanoví: „Má -li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.“ Tady je chyba v textaci právního pravidla zjevná. Zástavnímu dlužníku nemůže vzniknout zástavní právo. Mohli bychom tedy uzavřít, že § 1341 odst. 1 stanovil něco, co není možné, tudíž že jde o ustanovení, které nelze aplikovat. U toho však nelze setrvat a je na místě zjistit interpretací, co tzv. zákonodárce zamýšlel vyjádřit, resp. jaký je smysl řečeného ustanovení (§ 2 odst. 1 a 2). Přihlédneme-li k § 1310 o zástavě, čteme v první větě odst. 2, že „zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu“. Rovněž v § 1341 odst. 2 čteme, že pokud do veřejného seznamu nebo do rejstříku bylo zapsáno budoucí zástavní právo, „vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.“ Z toho je tedy zřejmá myšlenka § 1341 odst. 1, jaký je smysl ustanovení a obsah právního pravidla: Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu věřiteli vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.

V. Tzv. technické chyby (vzájemný rozpor zákonných ustanovení)

V novém občanském zákoníku čas od času narazíme na některá ustanovení, nad nimiž zapochybujeme, zdali si vzájemně neodporují. Ve většině případů zjistíme, že tomu tak není a že jde o kolizi jen zdánlivou.

1. Změna prohlášení o rozdělení nemovitosti na jednotky

Předmětem diskusí se již např. stala vazba ustanovení § 1169 a 1208 a otázka, zda si neodporují. Tato ustanovení se týkají vlastnictví bytů, resp. bytových jednotek, a upravují možnost vlastníků jednotek změnit prohlášení, jímž byla nemovitost na jednotky rozdělena. Praktický účel tohoto řešení je zřejmý. Podle obecných pravidel může vlastní právní jednání změnit jen osoba, která v něm svoji soukromou vůli projevila. Avšak v případě, že vlastník pozemku s domem rozdělí svoji nemovitou věc na jednotky a ty prodá zájemcům o koupi bytů, pozbude své vlastnické právo k nemovitosti a zpravidla nemá zájem interesovat se, co se s ní dál děje, ani nemá příliš mnoho chuti rozhodovat o změně prohlášení, jakkoli může být potřeba změny z různých důvodů účelná nebo potřebná.

Proto § 1169 přichází s řešením, že prohlášení mohou za existence bytového spoluvlastnictví změnit i vlastníci jednotek. Ke změně zákon nevyžaduje souhlas jich všech, ale dohodu těch vlastníků, kteří budou změnou prohlášení přímo dotčeni. Tak např. za situace, kdy se vlastníci bytů sousedících v tomtéž podlaží dohodnou, že se byt jednoho zvětší o místnost náležející dosud k bytu druhého, týká se změna jen jich – pokud jsou oba byty odděleny příčkou, která není nosnou zdí. V takovém případě se dohodnou o změně prohlášení. Jejich dohoda se ale přece jen nepřímo dotýká celého domu, resp. celé nemovitosti, kde jsou spoluvlastníky všichni vlastníci jednotek. Proto zákon vyžaduje, aby s dohodou měnící prohlášení souhlasila alespoň nadpoloviční většina všech vlastníků jednotek v domě. Pokud by ovšem naznačenými stavebními úpravami mělo být zasaženo do nosné zdi, pak by – přirozeně, pokud by proražení dveří do ní nebylo na újmu stabilitě domu – i v tomto případě bylo možné prohlášení změnit, ale protože by se jednalo o zásah do části domu, kterou zákoník prohlašuje za společnou (§ 1160 odst. 2), museli by se na změně prohlášení dohodnout všichni vlastníci jednotek, a pak přirozeně podmínka dalšího (zvláštního) souhlasu alespoň nadpoloviční většiny vlastníků jednotek s uzavřenou dohodou odpadá. To je z dikce § 1169 odst. 2 zcela zřejmé.

Co bylo diskutováno, je vazba této úpravy na § 1208 upravujícího pro případ, že v domě vzniklo společenství vlastníků, působnost jejich shromáždění. V jeho působnosti je podle § 1208 písm. b) i rozhodnutí o změně prohlášení, přičemž takové rozhodnutí se přijímá alespoň většinou všech hlasů přítomných na zasedání (způsobilého usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek s většinou hlasů). V této souvislosti se objevily otázky, zda aplikace § 1208 vylučuje aplikaci § 1169, tj. zda v těch případech, kdy se uplatní § 1208, postačí rozhodnout o změně prohlášení i jen 26 hlasy ze sta[14] bez dalšího. Vedle toho se zvažovalo, zda se obě ustanovení nemají aplikovat souběžně, a zda tedy nemá být vyžadována dohoda dotčených vlastníků jednotek a souhlas většiny všech vlastníků jednotek ve smyslu § 1169, a kromě toho ještě rozhodnutí shromáždění podle § 1208. I z toho vznikla pochybnost, zda nejsou obě ustanovení v rozporu, pokud nelogicky nutí k dvojímu schvalování.

Řešení je přitom docela prosté. Vlastník jednotky má k jednotce zákonem chráněné vlastnické právo [§ 3 odst. 2 písm. e)], tudíž je oprávněn vyloučit ostatní ze zásahů do jeho vlastnictví (§ 1012). Tím je dáno, že má-li být do vlastnického práva vlastníka jednotky zasaženo změnou prohlášení, bez jeho souhlasu to nepůjde. Není-li v domě společenství vlastníků, změní se prohlášení dohodou dotčených vlastníků a neuzavřeli-li ji vlastníci s většinou hlasů, musí si obstarat k dohodě souhlas potřebného počtu dalších vlastníků jednotek, protože jinak by se dohoda nestala účinnou. Je-li v domě společenství vlastníků, rozhoduje jejich shromáždění o změně prohlášení v režimu § 1208 a § 1169 se neaplikuje, nicméně ani tento rozhodovací proces nemůže vyloučit dosah § 1012. To znamená, že má-li být v takovém případě prohlášení změněno tak, že se zasáhne do vlastnictví konkrétních vlastníků jednotek, musí se změnou dotčení vlastníci souhlasit. Jiné řešení by postrádalo ústavní konformitu, protože by se ocitlo v kolizi s druhou větou čl. 11 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, což i § 2 odst. 1 nového občanského zákoníku vylučuje. V případě, že vzniklo společenství vlastníků, nepostačí tedy ke změně prohlášení prostá většina hlasů přítomných na shromáždění, ale vyžaduje se i souhlas všech, jejichž vlastnického práva k jednotce se zamýšlená změna prohlášení má přímo dotknout.

2. Změna právního jednání 

Jedním z hojně uváděných příkladů odporujících si ustanovení je údajný rozpor § 564 v části věty za středníkem a § 1906. V případě prvého z uvedených ustanovení jde o právní pravidlo stanovující možnost změnit právní jednání, pokud bylo učiněno ve formě ujednané stranami, i projevy vůle v jiné formě, ledaže to ujednání stran vyloučí. Naproti tomu § 1906, což je společné ustanovení vztažené k novaci i narovnání, stanoví, že ujednání o novaci nebo narovnání vyžaduje písemnou formu, pokud byl i původní závazek zřízen v písemné formě (popřípadě pokud se činí o právu již promlčeném).

Pak lze namítat, že smlouvu uzavřenou v písemné formě jen z vůle stran lze podle § 564 sice měnit i ústním nebo konkludentním projevem vůle, avšak podle § 1906 tak lze činit jen písemně, takže se obě citovaná ustanovení ocitají v kolizi. Že však jde o rozpor jen zdánlivý, bylo např. již v době příprav zákoníku zřejmé např. Handlarovi.[15] Ustanovení § 1906 se vztahuje, jak bylo řečeno, k novaci a k narovnání. Jejich společným znakem (byť se v účelu oba instituty rozcházejí) je to, že novací i narovnáním se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se závazkem novým. Při novaci se mění právní důvod plnění nebo hlavní předmět plnění, při narovnání se ruší sporný nebo pochybný závazek a nahrazuje se novým závazkem, který je nesporný a nepochybný. V těchto případech se vyžaduje písemná forma novace i narovnání, pokud byl původní závazek zřízen smlouvou ve formě rovněž písemné.

Pokud tedy strany uzavřely v písemné formě kupní smlouvu ohledně movité věci a následně se rozhodly, že závazek změní na směnu, darování nebo dílo, půjde o novaci a bude nutné ji učinit v písemné formě. Pokud ale strany sice uzavřely v písemné formě smlouvu o koupi movité věci a následně se ústně dohodnou o odložení splatnosti kupní ceny, že prodávajícímu se k původně určenému času plnění poskytne týdenní respiro nebo že nebude placeno bankovním převodem, nýbrž v hotovosti, nepůjde o nahrazení původní obligace jiným závazkem, ale o dílčí změnu trvajícího závazku způsobem upraveným v § 564 a konec konců i v § 1901.

Z toho je vidět, že si ani § 564 a 1906 vzájemně neodporují, ale že se v jejich vzájemném poměru nejedná o nic víc než o prachobyčejný poměr zvláštní úpravy v § 1906 k obecné úpravě § 564 a že se posledně uvedené ustanovení uplatní všude tam, kam speciální § 1906 nedosahuje.

3. Splynutí povinnosti a práva při věřitelské solidaritě 

Odlišná situace je v případě takového konfliktu zákonných ustanovení, kde pravidlo přednosti zvláštní úpravy před obecnou nelze úspěšně použít. To je případ § 1878 odst. 2 a druhé věty § 1994. Obě ustanovení upravují tutéž skutkovou podstatu, leč s odlišnými právními následky. Jedná se o případ několika solidárních věřitelů a splynutí dluhu v osobě jednoho z nich. Podle § 1878 odst. 2 za této situace zaniká celý dluh, podle § 1994 však zaniká dluh jen v části připadající na podíl spoluvěřitele, v jehož osobě ke splynutí došlo. Máme-li tedy tři věřitele oprávněné společně a nerozdílně a stane-li se jeden z nich jediným dědicem dlužníka, pak podle jednoho ustanovení zanikne všem spoluvěřitelům celá pohledávka, podle druhého ustanovení však zanikne pohledávka pouze co do třetiny připadající tomu z věřitelů, v jehož osobě ke splynutí dluhu s pohledávkou došlo, zatímco ostatním spoluvěřitelům zůstane jejich majetkové právo zachováno. Tady je kolize obou ustanovení zřejmá.

Návrh zákonné osnovy z r. 2005 obsahoval (v § 1666) jen právní pravidlo obsažené dnes v § 1994, převzaté z čl. 1301 Code civil. V té době obsahovala tato verze návrhu právní pravidla o dlužnické a věřitelské solidaritě, inspirovaná zejména všeobecným zákoníkem občanským a československým návrhem z r. 1937. Posléze převládl názor, že hodnotnější vzor pro úpravu solidarity jsou příslušná ustanovení německého zákoníku.[16] Tak se mj. dostal do návrhu občanského zákoníku a posléze i do jeho definitivní verze obsah § 429 odst. 2 BGB, aniž se pamatovalo, že v textu zákonné osnovy je k téže otázce již formulováno právní pravidlo odlišné.

Praktika samozřejmě příliš nezajímá, jak problém vznikl. Pro něho je podstatné, jak jej řešit. Je nabíledni, že na týž právní případ § 1878 odst. 2 a § 1994 zároveň aplikovat nemůžeme. Znamená to snad, že nelze aplikovat žádné z obou ustanovení? To jistě ne: musíme použít jedno z uvedených právních pravidel, ale nejprve musíme vyhodnotit, které je neaplikovatelné a proč, a podle jakých kritérií budeme postupovat.

Východiskem je i zde § 2 odst. 1 a jeho důraz na ústavní konformitu, zásady, na nichž občanský zákoník staví, a hodnoty, které chrání. Budeme-li postupovat v jeho intencích, vyplyne z toho následující:

Klíčový význam má první věta čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu každého vlastnit majetek. Občanský zákoník výslovně poukazuje [§ 3 odst. 2 písm. e)] na zákonnou ochranu vlastnického práva. Pokud tedy máme řešit případ věřitelů oprávněných společně a nerozdílně vůči dlužníkovi za situace, kdy dlužníkův dluh splyne s pohledávkou v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, musíme se rozhodnout, zda majetkové hodnoty ve vlastnictví dalších spoluvěřitelů, nezúčastněných na konfuzi, podle § 1878 zaniknou, anebo zda budou podle § 1903 trvat i nadále. Máme-li dát přednost ochraně vlastnictví, vede nás to k závěru, že druhé řešení vyhovuje víc ústavně konformnímu přístupu i hodnotové soustavě samotného občanského zákoníku. K podpoře tohoto závěru lze použít rovněž argument, že splynutí dluhu s pohledávkou mohl ze solidárních věřitelů ovlivnit jen ten, kdo na něm byl zúčastněn, zatímco ostatní nikoli. V takovém případě je na místě jít cestou, kterou občanský zákoník volí i v dalších případech – těch, kdo stáli mimo, se má případná negativní změna dotknout co nejméně, a následek má nést osoba, která určitou situaci mohla ovlivnit nejvíce.

Vzhledem k tomu je na místě uzavřít, že při solidaritě věřitelů a splynutí dluhu s pohledávkou v osobě jednoho z nich zanikne dluh jen v části připadající na tohoto spoluvěřitele, zatímco majetková práva ostatních spoluvěřitelů zůstanou zachována. To vede k závěru, že pro daný případ má být aplikována druhá věta § 1994, zatímco § 1878 odst. 2 získal již v den vstupu nového občanského zákoníku punc nepoužitelnosti a – vypůjčíme- li si příměr Tomáše Tyla[17] – „právního smetí“.

Snad lze poznamenat, že nahlédnutím do zahraničních publikací zjistíme, že se aplikace čl. 1301 Code civil[18] nebo § 429 odst. 2 BGB[19] v soudní praxi v podstatě nevyskytuje. 

VI. Závěr  

Žádný zákon není bez chyb a bez chyb se neobešel ani nový občanský zákoník. Jeho vacatio nastavená od 22. března 2012 do 31. prosince 2013 umožňuje jeho nedostatky zmapovat a řešit je výkladem. Jak se ukazuje, ve většině případů to není tak složité – a v těch několika málo komplikovanějších se při adekvátním nasazení právnického intelektu k rozumnému výsledku rovněž dopracujeme.

Autor, vedoucí rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku, působí jako vědecký pracovník v Ústavu státu a práva AV ČR.

Tento příspěvek byl přednesen v rámci XXI. Karlovarských právnických dnů v červnu 2013. 

[1]Fierlinger, Zdeněk: Za socialistický právní řád, Právník, LXXXIX, 1950, str. 450.

[2]Občanský zákoník. Novelizace (vládní návrh zákona), Prospektrum, Praha 1991, část B., str. 3.

[3]Randa, Anton: Das Ősterreichische Handelsrecht, 2. vydání. Manz, Wien 1911, str. 3, pozn. 6.

 [4]Pelikánová, Irena: Obchodní zákoník a kodifikace obchodního práva, Právní rádce, 2001.

[5]Práce na kodexu začaly v létě 2000, na návrhu paragrafového znění pak na jaře 2001 (poté, co tehdejší sociálnědemokratická vláda schválila 18. 4. 2001 koncepci nové úpravy); až po dokončení první verze návrhu obecné části zřídil tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský v závěru r. 2002 rekodifikační komisi, vedenou po celou dobu její existence Milošem Tomsou. Za působení ministra Pavla Němce byla v r. 2006 výrazně omezena finanční podpora prací na zákoníku (v důsledku toho přestaly být vyhotovovány zápisy z jednání rekodifikační komise, které dosud zpracovával Jan Hejda jako externista, jehož skromný plat byl zastaven). K výraznému zlepšení situace, včetně rozšíření okruhu spolupracovníků na přípravě návrhu kodexu, posílení skupiny o zástupce mladé právnické generace, zpravidla se zahraničními zkušenostmi, a zjevné politické podpoře návrhu došlo po nástupu Jiřího Pospíšila na Ministerstvo spravedlnosti v letech 2006 až 2009, zatímco za působení ministryně Daniely Kovářové byly v letech 2009/2010 práce na zákonné osnově zcela zastaveny. Návrat Jiřího Pospíšila na Ministerstvo spravedlnosti vedl opět k obratu a za jeho působení byl návrh zákoníku rovněž schválen Legislativní radou (28. 4. – 1. 5. 2011), vládou (18. 5. 2011), Poslaneckou sněmovnou (9. 11. 2011), projednán Senátem (25. 1. 2012) a podepsán prezidentem republiky (20. 2. 2012). Ve Sbírce zákonů (částka 33) vyšel nový občanský zákoník 22. března 2012.

[6]V pořadu Otázky Václava Moravce 24. 2. 2013 (s doplněními na Pelikánově blogu iDNES.cz textem „Nový občanský zákoník?“ a v navazující diskusi, kde autor pohříchu uvedl některá tvrzení odporující skutečnosti, např. že právně-politické otázky řešili zpracovatelé zákoníku v tichu svých pracoven, že návrh zákoníku nebyl přeložen do žádného zahraničního jazyka, takže zahraniční profesoři účastnící se diskusních fór k němu nemohli nic říci, nebo že Ministerstvo spravedlnosti i autoři návrhu měli zřetelnou a velmi úspěšnou tendenci všechny oponenty vylučovat z procesu přípravy. Reakce na podobné mystifikace však není účelem tohoto příspěvku, tudíž je ponechávám bez povšimnutí.). 

[7]Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá). Návrh pracovní komise, Ministerstvo spravedlnosti, Praha 2005. 

[8]První verzi návrhu obecné části uveřejnilo Ministerstvo spravedlnost tiskem již v r. 2002. Vedle toho byl vznikající návrh zákoníku soukromě zpřístupněn na internetu.

[9]Štraus, Jaroslav: Vyvlastňování a problémy s ním spojené, Stavební právo, 2012, č. 2. 

[10]Tichý, Luboš: Sporný vliv všeobecného občanského zákoníku na „nový“ český občanský zákoník in: Dvořák, Jan – Malý, Karel (eds.) et al.: 200 let Všeobecného občanského zákoníku, Wolters Kluwer, Praha 2011 (str. 196 an.) se na str. 200-201 mýlí, pokud usuzuje, že NOZ preferuje (poukazem na „jasný úmysl zákonodárce“ v § 2 odst. 2) historický výklad. Cit. ust. vyžaduje brát na prvním místě zřetel na jasný smysl slov v jejich vzájemné souvislosti. Poukazuje-li se tamže i na jasný úmysl zákonodárce, je nutné mít na mysli zákonodárce ve smyslu právně-teoretickém, tedy zákonodárce abstraktního, s nímž je spojeno epitheton constans racionálního zákonodárce, u něhož nelze mít pochybnost, že jeho jasným úmyslem je formulovat právní pravidla pro současnost, nikoli pro minulost, a tudíž s respektem k případnému měnění náhledu na smysl zákonných právních pravidel postupem doby. To je mj. zřejmé z nutnosti vykládat zákon v souladu z dobrými mravy (jako kategorie v čase se měnící), jak připomíná § 2 odst. 3, a tudíž nahlížet na právní pravidla v zákoně a vykládat je sub specie societatis. 

[11]Hobbes, Thomas: Leviathan, Melantrich, Praha 1941, str. 299-300. 

[12]Knapp, Viktor. Právní pojmy a právní terminologie, Státní správa, 1978, str. 5 an. 

[13]Knapp, Viktor – Steiner, Vilém in Knapp, Viktor et al.: Teoretické problémy tvorby československého práva, Academia, Praha 1983, str. 204. 

[14]Jsou-li v domě vlastníci jednotek, kteří mají celkem 100 hlasů, bude shromáždění s to usnášet se za přítomnosti 51 hlasů a k přijetí usnesení postačí hlasů 26. 

[15]Handlar, Jiří: Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu, C. H. Beck, Praha 2009, str. 134-135. 

[16]Hurdík, Jan in Eliáš, Karel et al.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář, 2. svazek, Linde Praha, Praha 2008, str. 1452, uvádí, že německý občanský zákoník je v daném směru „bezesporu nejkvalitnější“. Uvádí, že „v porovnání s českou úpravou společných závazků je nutno vyzdvihnout, že komplexně normuje vliv různých právních skutečností na postavení spoludlužníků a spoluvěřitelů: to platí nejen pro splnění, nýbrž i pro dání místo splnění, započtení, složení do soudní úschovy, prominutí dluhu atd.“ 

[17]Tyl, Tomáš: Jak se dělá právní smetí? www.epravo.cz/top/clanky/jak-se-delapravni- smeti-15378.html (29. 4. 2013). 

[18]Tisserand-Martn, Alice et al.: Code civil, 107. vydání, Dalloz, Paris 2008, str. 1402. 

[19] Selb, Walter in Heinrichs, Helmut et al.: Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 2, 3. vydání, C. H. Beck, München 1994, str. 1793.