Pro stanovení nároku na dovolenou není rodičovská dovolená totéž jako skutečně odpracovaná doba

publikováno: 05.10.2018

Vnitrostátní ustanovení, které pro účely stanovení doby trvání placené dovolené za kalendářní rok, která je pracovníkovi zaručena, vylučuje dobu trvání rodičovské dovolené čerpané tímto pracovníkem, je v souladu s unijním právem.

Maria Dicu, která je soudkyní Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani), čerpala od 1. října 2014 do 3. února 2015 mateřskou dovolenou. Od 4. února 2015 do 16. září 2015 čerpala rodičovskou dovolenou na výchovu dítěte mladšího dvou let. Během tohoto období byl její pracovní poměr přerušen. Nakonec od 17. září 2015 do 17. října 2015 čerpala 30 dnů placené dovolené za kalendářní rok. Podle rumunského práva, které stanoví nárok na 35 dnů placené dovolené za kalendářní rok, M. Dicu požádala soud, ke kterému byla přidělena, aby jí poskytl pět zbývajících dnů placené dovolené za kalendářní rok 2015.

Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani) zamítl její žádost z důvodu, že podle rumunského práva je doba trvání placené dovolené za kalendářní rok poměrná ke skutečně odpracovanému období v daném roce a v tomto ohledu nemůže být doba trvání rodičovské dovolené, kterou čerpala v roce 2015, považována za skutečně odpracované období pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok.

Maria Dicu napadla toto rozhodnutí před rumunskými soudy. V tomto kontextu se Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži, Rumunsko) táže Soudního dvora, zda unijní právo[1] brání vnitrostátnímu ustanovení, které pro účely stanovení doby trvání dovolené za kalendářní rok vylučuje, aby byla doba, během níž byl pracovník na rodičovské dovolené, považována za skutečně odpracované období.

Soudní dvůr v rozsudku připomíná, že každý pracovník má nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů a tento nárok je zásadou sociálního práva Unie, která má zvláštní význam. Soudní dvůr poznamenává, že jeho účel, kterým je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul, je založen na předpokladu, že pracovník skutečně pracoval v průběhu referenčního období.

Soudní dvůr nicméně upřesňuje, že v určitých zvláštních situacích, v nichž pracovník není schopen plnit své úkoly, zejména z důvodu nepřítomnosti pro řádně odůvodněnou nemoc nebo mateřské dovolené, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok na podmínku, že tento pracovník skutečně pracoval. Soudní dvůr konstatuje, že M. Dicu, která čerpala rodičovskou dovolenou během referenčního období, se nenachází v takové zvláštní situaci. V tomto ohledu Soudní dvůr uvádí, že pracovní neschopnost z důvodu nemoci nelze v zásadě předvídat a je nezávislá na vůli pracovníka, kdežto pracovník čerpající rodičovskou dovolenou nepodléhá fyzickým či psychickým omezením způsobeným nemocí a vzhledem k tomu se nachází v odlišné situaci.

Soudní dvůr má dále za to, že mateřská dovolená má zajistit ochranu biologického stavu ženy v průběhu těhotenství a po něm, jakož i ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po těhotenství a porodu. Také tato situace se tedy liší od situace pracovníka čerpajícího rodičovskou dovolenou. Za těchto okolností dospěl Soudní dvůr k závěru, že v takové situaci, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, nemůže být doba rodičovské dovolené, kterou čerpal dotčený pracovník během referenčního období, postavena na roveň skutečně odpracovanému období pro účely stanovení jeho nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok. Z toho vyplývá, že vnitrostátní ustanovení, které pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok za referenční období, nepovažuje dobu trvání rodičovské dovolené čerpané tímto pracovníkem v průběhu uvedeného období za skutečně odpracované období, je v souladu s unijním právem.

Zdroj: Soudní dvůr EU.