Pro odsouzení za pokus vraždy je třeba prokázat obžalovanému úmysl

V roce 2015 stěžovatel napadl poškozeného, kterého považoval za soka v lásce, vyhrožoval mu, aby ukončil vztah s dívkou, o kterou měl sám zájem, a po neúspěšném naléhání povalil poškozeného na zem a chvíli (10-15 sekund) jej škrtil. Dle vyjádření znalce se u poškozeného jednalo o první, popřípadě o přechod k druhému stádiu dušení ze čtyř, přičemž až čtvrté stadium vede ke smrti škrceného. Stěžovatel vypověděl, že poté, co přestal škrtit poškozeného a odcházel, viděl poškozeného se hýbat. Poškozený zmínil, že při škrcení upadl do bezvědomí.

Obecné soudy uznaly stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu pokusu vraždy a vydírání. Odůvodnily to tím, že stěžovatel škrcením mohl způsobit úmrtí poškozeného tak, že by vyvolal reflektorickou zástavu srdce, tedy reflexní zástavu oběhu způsobenou mechanickou traumatizací nervového tělíska humus karoticum. Této skutečnosti si měl být vědom, když útočil na oblast krku. Intenzita vedeného útoku, použitý předmět útoku a cíl útoku (krk) by pak podle obecných soudů samy o sobě stačily ke klasifikování jednání stěžovatele jako pokusu o vraždu.

Ústavní soud nejprve v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a vědeckou doktrínou rekapituloval, že určité jednání lze označit za pokus vraždy pouze v případě, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž konkrétní provedení tohoto jednání musí mít jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která je běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná.

Ke klíčovému argumentu obecných soudů, že stěžovatel si měl být vědomý, že útokem na krk může způsobit smrt napadeného v důsledku reflektorické zástavy srdce, Ústavní soud uvedl, že útočník bez konkrétních odborných znalostí nemůže předvídat, že krátkým škrcením může způsobit smrt skrze reflektorickou zástavu srdce, jelikož reflektorická zástava srdce je pro veřejnost neznámý pojem. Škrcení v oblasti krku s cílem usmrtit obecně směřuje k udušení, nikoli k reflektorické zástavě srdce. Mělo-li by se jednat o vraždu či pokus vraždy v důsledku reflektorické zástavy srdce, muselo by dojít k prokázání úmyslu vztahujícího se specificky k této problematice. V případě stěžovatele toto nebylo prokazováno ani prokázáno, a proto není možné bez tohoto prokázání jeho vědomosti presumovat úmysl vraždy prostřednictvím reflektorické zástavy srdce.

Jednání stěžovatele nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako pokus vraždy. Tento závěr Ústavního soudu plyne z toho, že stěžovatel uváděl, že jeho cílem nebylo poškozeného usmrtit, ale vystrašit, že podle znalce úroveň škrcení byla nízká a stěžovatel poškozeného škrtil krátkou dobu (10 až 15 sekund) střední intenzitou, poté jej z vlastního popudu přestal škrtit a měl jej vidět se hýbat. Posouzení takového jednání jako pokusu zločinu vraždy obecnými soudy vybočuje z dosavadní judikatorní linie Nejvyššího soudu. Z celého jednání stěžovatele vyplývá, že stěžovatel poškozeného nechtěl zabít, ale primárně mu vyhrožovat a donutit jej, aby se přestal zajímat o svou přítelkyni, o kterou měl stěžovatel zájem. Pokud by za takového skutkového stavu bylo jednání stěžovatele definováno jako pokus o vraždu, pak by docházelo k vyprazdňování subjektivní stránky trestného činu (zavinění). Zjednodušeně řečeno každé škrcení druhé osoby nutně neznamená pokus o vraždu.

Ústavní soud tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege (tedy, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem), jelikož byl odsouzen za jiný trestný čin, než kterého se dopustil; v důsledku čehož bylo porušeno také právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Tím Ústavní soud nijak nepopírá, že jednání stěžovatele bylo odsouzeníhodné, že způsobilo bolestivý zásah do života poškozeného a jeho blízkých a že je nutné je potrestat. Ústavní soud pouze shledal, že stěžovatelův čin za současného stavu dokazování není možné hodnotit jako pokus zločinu vraždy. Nyní bude na obecných soudech, aby stěžovatelův čin správně kvalifikovaly a uložily mu spravedlivý trest, který bude reflektovat závažnost jeho jednání.

Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1038/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.