Přikázání incidenčního sporu jinému soudci

Incidenční spory mu byly přiděleny k vyřízení opatřením předsedkyně soudu mimo rozvrh práce a necítí se v nich proto být zákonným soudcem. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pro posouzení skutku je třeba se zabývat tím, zda byly věci kárně obviněnému soudci přiděleny řádně, nebo zda mohl důvodně namítat, že není zákonným soudcem. Za takového stavu věci pak musí navrhovatel použít i § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž ale toto ustanovení dle jeho názoru nelze vyložit ústavně konformním způsobem, a proto se obrátil na Ústavní soud. Domnívá se, že je tato úprava v rozporu s právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právem na nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny), nezávislostí soudní moci a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Napadené ustanovení je totiž podle něj konstruováno nevhodně, nestanoví žádná kritéria omezující uvážení předsedy soudu a neurčuje ani jasné podmínky, za jakých může ke změně zákonného soudce dojít. Podle navrhovatele může být tímto způsobem ze strany vedení soudu vyvíjen nátlak na řadové soudce.

Napadené ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví: Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že § 160 odst. 2 insolvenčního zákona svým zněním, systematickou souvislostí a účelem slouží jako výjimka ze zásady jednotnosti insolvenčního řízení před jedním soudcem. Nevylučuje plně souběžné užití zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen zákon o soudech). Zákon o soudech obsahuje obecnou úpravu pro přidělování věcí („podle předem daných pravidel“) a jejich případné přerozdělování („je-li soudce nedostupný“), insolvenční zákon stanoví některá zvláštní pravidla pro přidělování („incidenční spory jednomu soudci, ledaže hrozí průtahy“) a přerozdělování věcí („hrozí-li průtahy, lze odebrat a přidělit jinému soudci“).

K uplatnění § 160 odst. 2 insolvenčního zákona tedy může dojít pouze podle pravidel stanovených v rozvrhu práce a za splnění dalších požadavků § 41–44 zákona o soudech. Zároveň může být toto ustanovení použito jen k naplnění jeho zákonného účelu – odstranění nebezpečí průtahů v insolvenčním řízení. To platí jak pro prvotní přidělení věci, tak i pro její výjimečné přerozdělení. Z úpravy insolvenčního zákona a zákona o soudech lze dovodit obecná zákonná pravidla a limity pro způsob, jakým mají být věci přidělovány a přerozdělovány, i obecné stanovení podmínek pro uplatnění napadeného ustanovení. Ty musí být pro poměry a potřeby jednotlivých insolvenčních soudů provedeny konkrétními pravidly stanovenými v rozvrhu práce.

Ústavní soud posuzoval napadené ustanovení za situace, kdy již byl přijat, ale dosud nenabyl účinnosti, zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nové znění § 160 odst. 2 insolvenčního zákona podmiňuje možnost rozhodnutí incidenčního sporu jiným soudcem insolvenčního soudu skutečností, že tak stanoví rozvrh práce. Na tuto úpravu a její budoucí aplikaci lze vztáhnout argumentaci uvedenou v tomto nálezu, zejména v odst. 56.

Ústavní soud v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí v projednávané věci připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadeného ustanovení insolvenčního zákona nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení zákonnosti přikázání incidenční věci jinému soudci, při němž bylo napadené ustanovení aplikováno. Věci dosud přidělené jinému soudci podle § 160 odst. 2 insolvenčního zákona v rozporu s požadavky vyjádřenými v tomto nálezu tudíž přerozdělovány (opětovně odnímány a přidělovány) nebudou.

Ústavní soud na závěr dodává, že pokud by předseda soudu upravil pravidla pro přidělování věcí způsobem, který by nesledoval účel napadeného ustanovení, ale účel jiný (předcházení si některých soudců, šikana soudců, ovlivnění rozhodování v konkrétních věcech), šlo by o porušení jak § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, tak pravidla rovnoměrného zatížení soudců (§ 42 odst. 2 zákona o soudech) a případně i ústavního požadavku nezávislosti soudců podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Takové zlovolné jednání by bylo porušením povinností spojených s funkcí předsedy soudu, které může být kárným proviněním a za něž mu hrozí až odvolání z funkce. V souvislosti s přidělováním věcí podle § 160 odst. 2 tedy existují záruky proti zneužití pravomoci předsedy soudu (obdobně odst. 89 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku).

Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění zaujali soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David a soudkyně Kateřina Šimáčková a Milada Tomková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/16 včetně disentu je dostupný zde. 

Zdroj: Ústavní soud