Právo (a)nebo spravedlnost, aneb § 307 trestního řádu

autor: JUDr. Ronald Němec, Ph.D.
publikováno: 07.04.2015

§ 307 Podmíněné zastavení trestního stíhání: „(2) Je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v odstavci 1 a a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo b) složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.“

Pravdivý kauzální nexus: 

Muž 40 let, voják z povolání, činný ve službě 22 let, netrestaný, pravidelně povyšovaný, mnoho kázeňských odměn, za 22 let žádný kázeňský trestn, držitel Jánského plakety, dobrovolník v obci, 2 děti, ženatý. Záznamy v kartě řidiče za 22 let 3x. Všechny za rok 2012 a 2013. 1. – překročení rychlosti v obci o 13 km/h. 2. – překročení rychlosti v obci o 25 km/h – vezl svoji matku do nemocnice – důkazně doloženo – zákaz řízení 6 měsíců, vráceno po 3 měsících.

Dne 16. 1. 2013 požil na maturitním plese alkohol. Na tomto plese se pohádal se svoji maturující dcerou, která odjela autem. Muž se chtěl dceři omluvit, přestože užil alkohol, řídil pod vlivem návykové látky, kdy byl po ujetí cca 700 m bez nehody kontrolován hlídkou PČR a bylo mu naměřeno 1,48 g/kg alkoholu.

Soud I. stupně vynesl trest: zákaz řízení všech motorových vozidel na 18 měsíců a byl mu uložen trest odnětí svobody na dobu 3 měsíců s podmíněným odloženým v délce 18 měsíců.

V průběhu trestního řízení se muž ke všemu doznal, svého jednání litoval, složil na učet obětem trestné činnosti dvojnásobek svého měsíčního příjmu a před soudem se zavázal zdržení činnosti (řízení motorových vozidel) na dobu 18 měsíců. Zároveň poprosil soud I. stupně, aby postupoval dle § 307 odst. 2 trestního řádu, když odkázal na skutečnost, že jakýkoliv trest pro něho znamená okamžité ukončení aktivní kariéry vojáka z povolání, ztrátu všech výsluh, existenční propad rodiny, když manželka je servírka a rodina se nachází v citové krizi a je podán návrh na rozvod (žádný z manželů nemá jiného partnera). Dále ztížení zdravotní péče pro jeho maminku, které je léčena ve vojenském zařízení vzhledem k aktivní službě jeho syna.

Odvolací soud II. stupně rozsudek I. stupně zrušil s tím, že soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s tím, proč nepostupovat dle § 307 odst. 2 trestního řádu. Soud I. stupně opět uložil stejný trest, když poukázal na tyto skutečnosti: zákon platí pro každého, výjimky neexistují, na vojáky z povolání trestní zákon dopadá přísněji, protože mají být společnosti vzorem, právní povinnost porušil, a proto zasluhuje trest. Soud II. stupně napadený rozsudek zrušil s tím, že jde o hraniční případ, přijal osobní závazek, avšak jen na 12 měsíců. Soud II. stupně se domnívá, že usnesení je na hraně se zákonem, ale je spravedlivé, vzhledem k minulosti obžalovaného.

Úvaha:

Právo vždy bylo sluhou idejí a hodnot, které se prosazovaly v určité společnosti. Tedy, můžeme říci, že právo vždy slouží určité ideji práva.

Je důležité vždy vědět, že zákon má sloužit k cestě, jak být více podobný Dobru[1]. Sv. Tomáš Akvinský v devadesáté kvestii v prvním díle druhé části Theologické sumy určuje základní rysy zákona:

1) Zákon je určité pravidlo či měřítko skutku, jimž je člověk veden k jednání nebo je od jednání zdržován“.[2] Rozum je složkou člověka, který jej řídí, neboť rozum má „řídit k cíli, který je prvním principem veškerého jednání“. [3]

2) Posledním cílem zákona nemá být dobro člověka, jakožto jednotlivce, ale posledním cílem má být dobro celé společnosti. Jde tedy o bonum commune – obecné dobro. Pak můžeme prohlásit, že zákon, který se vztahuje k jednotlivému chování člověka, vždy musí mít na vědomí i obecné dobro společnosti.[4]

3) Cíl zákona má být dobro jednotlivce, které je však korigováno dobrem společnosti. Tento cíl musí být imanentní i samotnému zákonodárci.[5]

Sv. Tomáš definuje zákon jako „určité ustanovení rozumu, vydané a vyhlášené k obecnému dobru tím, kdo se stará o společnost“.[6]

Tvrdím, že pozitivní a přirozené právo žijí v symbióze. Jedno bez druhého nemůže samotné o sobě být. Zatímco totiž přirozené právo je souhrn spíše obecných principů a metafyzických úvah, pak pozitivní právo na tyto principy a úvahy reaguje normotvorbou. A zatímco tyto principy přirozeného práva jsou nadčasové a nemění se, tak pozitivní právo má právo na svůj vývoj v souladu s moderní vědou a náladou společnosti, nikdy se však nesmí stát služkou věcí vnějších, ale vždy musí přesně dbát věcí vnitřních.

Sv. Tomáš na závěr Sumy konstatuje, že zákon, který se odchyluje od přirozenosti člověka, ztrácí svojí legitimitu a legalitu a je jen „ převrácením zákona“.[7]

Obecné dobro je, aby každý, kdo řídí motorové vozidlo, jej řídil ve stavu, ve kterém je schopen toto motorové vozidlo ovládat a nikoho neohrozit. Při 1,48 g/kg většina lidí není schopna automobil ovládat tak, aby zaručili bezpečnost i ostatním účastníkům silničního provozu.

Cílem zákona, který však musí ctít imperativ dobra společnosti, je dobro jedince. Zákonodárce ustanovil § 307 odst. 2 trestního řádu s tím, že si byl vědom možnosti, že pozitivismus zákona nemůže postihnout dispozitivnost života. Zákon říká: „Je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání….“.

Motiv je jasný: muž se chtěl omluvit dceři za zkažený maturitní ples. Tento motiv není okolností vylučující protiprávnost činu, ale jde o motiv, který je každému otci vůči dceři pochopitelný.

Závažnost trestného činu: muž nezpůsobil žádnou újmu na majetku ani na zdraví. Možná shodou okolností, možná zázrakem, avšak skutkový stav je: nezpůsobil.

Pokud muž spáchal přečin, jde o skutek, který má být potrestán. Ale jde společnosti o naplnění zákona nebo spravedlnosti? Má trest být absolutní nebo nápravný? Pokud se dobrovolně zavázal k neřízení všech motorových vozidel, jde či nejde o naplnění zákona? Je naplnění zákona konstituováno (deklarováno?) odsuzujícím rozsudkem, nebo samotnou skutečností? Je málo spravedlivé, že se muž zavázal k dobrovolnému plnění trestu?

Osobně se domnívám, že v právu nejde a nesmí jít jen o literu zákona, ale především o spravedlnost. Pokud nám jde o spravedlnost, stačí mnohem méně: cit a rozum. Láska k bližnímu a společnosti. Pokud milujeme, poznáváme, co je správné a co špatné. A podstatou trestního práva má být především hledání spravedlnosti. Právo má být podpůrné.

Dne 28. 11. 2014 měl Papež František proslov v Evropském parlamentu, kdy mimo jiné řekl: „přetrvává příliš mnoho situací, v nichž se s lidskými bytostmi zachází jako s předměty, jejichž koncepci, konfiguraci a užitečnost lze naprogramovat a které lze potom zahodit, když už se nehodí, protože jsou slabé, nemocné či staré“.“

Muž, voják, byl připraven kdykoliv za nás položit život, za naši republiku, za životy našich sousedů. U soudu vypověděl, že pokud soud usnesením bude postupovat dle § 307 odst. 2 trestního řádu, zavazuje se dalších 20 let, být připraven nést tuto oběť. V nazírání toho se domnívám, že postup dle § 307 odst. 2 trestního řádu je nazíráním spravedlnosti. Toto nazírání, by dle mého však nemělo být jen nazíráním na § 307 odst. 2 trestního řádu, ale mělo by se takto dívat na celé právo.

Autor je advokátem v Praze.