Právnická etika na univerzitách a v profesním školení

1. Nač to všechno?

Je dobře možné, že nad tím zdánlivě novopečeným tématem leckdo zakroutí v pochybnostech hlavou. Je to ještě právo? Je to skutečně potřebné? Neměli by si lidé osvojit etické chování podstatně dříve než na fakultě nebo dokonce v době koncipientství? Proč mají být podobnými tématy zatěžováni studenti na fakultách nebo koncipienti ve svém školení v profesní komoře? V mnohém ohledu jsou podobné otázky založeny na pojmovém nedorozumění. Předně to, co se stalo zvykem nazývat právnickou/profesní etikou nelze zaměňovat s etikou všeobecnou, s etikou běžného lidského života. Pohlédneme-li na ustanovení Etického kodexu ČAK, je patrné, že se nejedná o promítnutí všeobecných etických norem na dílčí profesní pole, ale o řešení jejích zvláštních právních problémů, o vyvažování zájmů, o jemné dílčí otázky profese a kvality jejího výkonu.

Prakticky je právnická etika důležitá tím, že se výrazně pojí s právem na spravedlivý proces (dostupnost právní pomoci, mlčenlivost advokáta atd.), s otázkami kvality advokátovy práce, kterou klient-laik zpravidla postrádá schopnost hodnotit, a tlak kodexu profesní etiky i možnosti disciplinárního řízení v tomto směru chrání jeho zájmy. Další rovinou celé problematiky právnické etiky je to, že se jistě zcela nevyčerpává s kodifikovanými pravidly. Každá právní profese má – v různé míře, dané i kulturními, společenskými a historickými okolnostmi – svůj určitý vnitřní étos, některé nepsané, převažující způsoby smýšlení a chování. Není to kategorie právní, ale právněsociologická, což však neznamená, že by se do způsobu aplikace práva, resp. výkonu profese neotiskovala.

Právnická etika může být samozřejmě pojata jako akademická disciplína. Mnohem užitečnější se však zdá být pojímat ji jako soustavu problémů, okolo nichž dlouhodobě existují dílčí diskurzy o tom, jakým způsobem je řešit. Takto nahlédnuto je profesní etika či deontologie[1] záležitostí nikoli odtažitou a teoretickou, ale mimořádně důležitou a praktickou advokátovou každodenností, byť třeba jen občas zahrocenou do vědomého řešení dilematu, jakým způsobem se zachovat ve vztahu k dosud nepoznané situaci.

2. Etické kodexy

Některé právní profese si vytvořily základní soubory určitých pravidel či imperativů, nazývané etickými kodexy. V USA takový kodex vznikl z iniciativy American Bar Association roku 1908 a nově roku 1969 a 1983.[2] Snahy o vytvoření pravidel advokátní etiky se vyskytovaly již v meziválečném období. Ve střední Evropě byl první etický kodex advokacie vytvořen právě na základě předválečného sepsání roku 1961 v Polsku,[3] roku 1972 v Maďarsku a roku 1974 v Litevské SSR;[4] etický kodex měla rovněž Chorvatská republika SFRJ.[5] V Československu byla možnost jeho sepsání diskutována v 70. letech, některé dílčí zásady byly dokonce zkusmo formulovány v naukovém diskurzu;[6] roku 1988 vznikl takový kodex v části federace, když přijala republiková rada slovenských advokátů Pravidlá správania advokátov při výkone profesie.[7] Významný byl i postup Rady advokátních komor Evropských společenství (CCBE), která přijala pro své členy roku 1988 kodex chování.

U nás si takový kodex sepsala a přijala ČAK až roku 1996,[8] coby „nejvýznamnější počin v rámci stavovské legislativy” s „nespornou preventivní a výchovnou rolí”,[9] přičemž se v dobovém oficiálním stanovisku mj. uvádělo, že „(v)lastním a základním rámcem činnosti advokáta jsou etická pravidla, která v kodifikované podobě představují v mnoha zemích jediné pravidlo advokátního práva.”[10] Při psaní pravidel byla patrně vedle amerických a západoevropských etických kodexů věnována pozornost i úpravě polské.[11] Od počátku byla zdůrazňována role profesního školení, v případě této nové normy i pro stávající členy komory.[12]

3. Jak může být právnická etika začleněna do univerzitní výuky práva?

Přestože se právněetická témata vyskytovala v univerzitní výuce práva tu a tam již dříve,[13] v posledních několika letech došlo na našich právnických fakultách k poměrně nemalému posunu. Na třech z nich byla založena zvláštní centra, zabývající se výukou dovednostních předmětů, právnické etiky a někde i klinickým právním vzděláváním a organizací studentských praxí. Při zpětném pohledu se zdá být výrazným předělem založení Centra pro klinické právní vzdělávání na olomoucké právnické fakultě roku 2006.[14] Tento projekt, poučený ze zahraničních vzorů, v sobě spojoval vzájemně propojený blok dovednostních předmětů, od právních klinik až právě po výuku profesní etiky, cílících i k posílení hodnotových aspektů výuky práva. Do určité míry podobný model později převzala i brněnská fakulta založením Ústavu dovednostní výuky a inovace studia a také fakulta pražská založením Centra praktických právních dovedností.[15]

Na našich právnických fakultách převládá model jednosemestrálního předmětu.[16] Pozoruhodné je, že na všech čtyřech fakultách je předmět vyučován jen jednou ročně, a to zvláštní shodou okolností v letním semestru. Vedle něj se však na některých fakultách učí i další předměty s částečně právněetickým obsahem. V Plzni jsou např. dvě přednášky právnické etice věnovány i ve zvláštním volitelném předmětu o advokacii,[17] v Olomouci existuje další volitelný teoreticky zaměřený předmět o etice. Na všech fakultách se jedná o předmět volitelný. Lze se však setkat s veřejně vyslovenými požadavky na jeho přeměnu v předmět povinný.[18] Vyjma plzeňské fakulty se na předmět uplatňuje numerus clausus (většinou 25 osob). Podle sdělení vyučujících jednotlivých předmětů je o předmět zpravidla vyšší zájem,[19] než je možné uspokojit. Doporučitelné by tedy bylo především rozšíření možnosti studentů se tohoto předmětu vůbec zúčastnit, a to nejsnáze jeho výukou také v zimním semestru, čímž by se počet míst v předmětu v jednom akademickém roce zdvojnásobil.

Ke zmíněnému předmětu dále mnohde volně přistupují další segmenty. Nejpropracovanější se zdá být tzv. olomoucký model, v zásadě trojsegmentový. V tomto modelu se studentům umožňuje první krátké setkání s problematikou právnické etiky již v prvním roce studia v rámci povinného předmětu Úvod do studia, obsahujícího i jeden tematický blok o profesní etice.[20] Studující tak získají přiblížením skrze praktické příklady základní povědomí o tom, že právnická etika jako problémové pole vůbec existuje; může se také zvýšit jejich schopnost si etických problémů povšimnout, identifikovat je jako etické. Navazuje pak – již zmíněný – volitelný jednosemestrální podrobnější předmět o profesní etice (3. či 4. ročník) a jako třetí segment pak možnost zúčastnit se práce v některé z řady fakultních klinik anebo absolvovat právní praxi. V obou prostředích se mohou studující setkat s určitými právněetickými problémy „naživo” a hovořit o nich se svým supervizorem. Uvedený třetí segment se v současnosti vyskytuje v různých podobách. Právní praxe existuje ve dvou modelech: model nepovinné právní praxe zajišťované fakultami má dlouhou tradici v Praze (kde v poslední době dochází k pozoruhodnému úsilí zintenzivňovat a zkvalitňovat práci supervizorů), naopak v Brně kráčí fakulta cestou pouhého předepsání povinné právní praxe fakultou nezajišťované. Právní kliniky představují jev stále ještě poměrně nový, avšak existující dnes stabilizovaně a v rozsáhlejší míře na fakultách v Olomouci a Brně.

V zahraničí je situace právnické etiky ve výuce na fakultách velmi různá. Předně to souvisí s odlišností národních právněvýukových tradic. Výrazně působí rovněž faktor dělenosti či nedělenosti právnického studia na dva samostatné bloky podle tzv. boloňského modelu. Tento vcelku nechvalně proslulý model – u nás na právnická studia neuplatněný – vedl různými svými důsledky (těžká obsahová přeplněnost bakalářského stupně; tendence k předčasné specializaci v magis­terském stupni; rezignace na ideál všeobecného právnického vzdělání) v některých zemích k vytlačování právnické etiky z výuky, popřípadě může někde vést k jejímu omezenému zařazení pouze ve shodě s dílčím vymezením magisterské specializace. Výrazně se právnická etika uplatňuje na vysokých školách v USA, kde její výuku vlivem požadavku standardů American Bar Association na právní vzdělávání a vlivem přítomnosti profesní etiky ve zkouškách k výkonu profese absolvují všichni studenti. Výuka právnické etiky se poměrně značně rozšířila na polských právnických fakultách. Domácí tradice a zařazení předmětu pod určitou katedru ovlivňuje i jeho pojetí, např. je teoreticky orientován vlivem zařazení pod katedru právní teorie či filozofie.

4. Jak může být profesní etika začleněna do profesního školení?

Národní advokátní modely se přes dalekosáhlé obsahové podobnosti v povinnostech advokátů poměrně výrazně odlišují způsobem pojímání samotných těchto pravidel – jeden směr je označuje za etická pravidla, kodifikovaná především na základě profesních zvyklostí i širších etických zásad, druhý směr je pak pojímá jednoduše jako předpisem uložené povinnosti advokáta převážně bez tematizování etických otázek.

Druhou rovinou, na níž se národní modely výrazně odlišují, je způsob začlenění zmíněných obsahů do profesního školení, míra důrazu, který je na tyto obsahy kladen, a také didaktický způsob jejich osvojování (teoretický popis versus řešení příkladů). Na tomto omezeném prostoru krátce přiblížíme tři národní modely[21] začlenění profesněetické tematiky do profesního školení.

Francouzský model, disponující poměrně precizním předpisem, kodexem advokátní deontologie,[22] a odděleným systémem profesního školení advokátů (trvajícího dva roky), které probíhá ve třech časových úsecích jednak na Advokátní škole (École d‘avocats), decentralizované v jednotlivých regionech, jednak v advokátní kanceláři a jednak na dalším třetím místě (jímž může, avšak nemusí, být rovněž advokátní kancelář). Školení je ukončeno zkouškou a certifikátem,[23] který následně opravňuje k zapsání se k výkonu advokátní profese. První část, v rozsahu asi 320 hodin výuky během prvních šesti měsíců, uskutečňovaná v malých skupinách školenců, je zaměřena prakticky: sepisování dokumentů, advokátní rétoriku, práci se spisem, správu advokátní kanceláře, profesní etiku (deontologii) a dále hmotné právo a proces vybraných oblastí. Deontologii je v tomto úseku určeno 35 vyučovacích hodin, z toho 20 hodin teoretické a 15 hodin praktické výuky.[24] Druhou část tvoří šestiměsíční individuální stáž, uskutečnitelná zejména u soudů, ve státní správě, v advokacii, v politických institucích apod. Třetí, šestiměsíční část školení tvoří práce v advokátní kanceláři advokáta, oprávněného být školitelem,[25] zaměřená na praktické dovednosti (styk s klienty, správu kanceláře a opět také na profesní deontologii).

Radikálně odlišný je systém německý. Profesněetický obsah v rámci profesního školení je vesměs přítomen jen ve zcela omezené míře. Školení, neprakticky sdružené již od XIX. století pro všechny právní profese do jednotného dvouletého referendariátu, je složeno z několika povinných praxí v předem daném pořadí.[26] Advokátní školení je pouze menší částí referendariátu (buď 1/5 či 1/4), a je uskutečňováno nezávisle a do značné míry i různorodě 28 advokátními komorami, odpovídajícími zhruba okrskům vrchních zemských soudů.[27] Pohlédneme-li například na profesní školení nedaleké drážďanské advokátní komory,[28] uskutečňované ve dvou blocích (na počátku a ke konci) v rozsahu celkem čtyř celých dní a jedenácti dopolední, nalezneme profesní témata teprve v bloku ke konci advokátní části, a sice jedno dopoledne věnované všeobecně celému právu advokátní profese a jedno odpoledne, věnované odpovědnosti advokáta za škodu; ostatní školení jsou věnována hmotnému a procesnímu právu. Předmětné povinnosti nejsou v Německu tematizovány jako „profesní etika”, ale jednoduše jako povinnosti uložené Spolkovým advokátním řádem (BRAO) nebo Profesním řádem (BORA). Přestože § 59 BRAO ukládá mj. školení referendářů v právu advokátní profese, fakticky zůstává tato oblast spíše na okraji,[29] jednoduše proto, že netvoří klíčový objekt zkoušek, zatímco celý německý systém právního vzdělávání včetně referendariátu je velmi jednostranně orientován na modlu zkoušek, což je také patrně jedna z hlavních příčin jeho úpadku.

Reprezentantem třetího přístupu je polský model, v lecčems poměrně blízký modelu našemu. Polská advokacie[30] má vedle již zmíněné dlouhé tradice etického kodexu v současnosti i pozoruhodný systém vzdělávání advokátních koncipientů. Vzdělávací element profesního školení je v Polsku decentralizován na úroveň 24 okresních advokátských rad, tedy regionálních komor.[31] Jako příklad uveďme advokátní koncipienty jedné z nich, početné rady varšavského advokátního okresu. Jejich etické školení je založeno na malých, šestičlenných skupinách, vedených učitelem-advokátem. Každou středu po celý rok se tito mladí lidé na hodinu a půl pozdě odpoledne a v podvečer scházejí v prostorách Okresní advokátní rady, aby ve své šestici analyzovali a řešili případy z advokátní etiky a diciplinárního řízení. Každý pátek po celý rok se na více než tři hodiny schází opět v šestičlenných skupinách pod vedením učitele-advokáta, aby se věnovali deontologii advokátní profese (deontologia zawodu adwokackiego) řešením praktických příkladů „etických dilemat v profesi advokáta“ ve vztahu k polskému advokátnímu etickému kodexu.

Polský model školení se českému v mnohém podobá: svými tématy i strukturou. Oproti českému je však podstatně intenzivnější (malé, šestičlenné skupiny, každá s jiným vyučujícím-advokátem[32]), vzhledem k rozsahu časové dotace a celoročnímu průběhu podrobnější a konečně interaktivnější (důraz na aktivní řešení praktických příkladů). V malých, šestičlenných skupinách je vyučována i část dalších praktických předmětů, tentokrát však již ne po celý rok, ale blokově; výjimku tvoří klasické výkladové předměty, např. historie advokacie, mající běžnou formu blokové přednášky pro neomezený počet osob. Polský model je decentralizovaný, což s intenzitou a interaktivitou souvisí, neboť mají-li se školenci každý týden pravidelně vzdělávat v malých skupinách, bude se tak muset dít v relativní blízkosti jejich domova.

Místo závěru: Právnická etika na univerzitách a v profesním školení jako otevřený problém

Pohled na problematiku právnické etiky jako součásti studia na právnických fakultách a jako součásti profesního školení ukazuje, že různá národní řešení – z nichž některá byla stručně představena výše v textu – vycházejí dalekosáhle z místních tradic i z dalších daností (společenské klima, míra otevřenosti inovacím apod.), ze struktury advokátních organizací a jejich školicích možností atd. Lze zaznamenat sílící konsenzus na tom, že výuka právnické etiky by neměla probíhat teoretickým způsobem, ale naopak způsobem interaktivním, na případových studiích a profesních dilematech z praxe.[33]

Otázkou zůstává rovněž vztah, resp. koordinovanost či provázanost mezi výukou právnické etiky na fakultách a v profesní přípravě. Nemalým problémem je i skutečnost, že zatímco některé právní profese (typicky právě advokacie) disponují propracovanou profesní přípravou, jiné profese ji v zásadě postrádají (např. právníci ve veřejné službě, podnikoví právníci). Konečně se pak ve vztahu k předmětu právní etika na fakultách nabízí výše zmiňovaná otázka, zda by nebylo vhodné v určitém minimálním rozsahu přistoupit k jeho povinné výuce, mimo jiné i s ohledem na to, že mnohé právní profese postrádají vlastní školení. Při přemýšlení o vhodném domácím modelu – na rovině univerzitního i profesního školení – se přesto zdá být velmi užitečné věnovat pozornost způsobům, jakým řeší obdobnou problematiku jiné země, aniž by to však znamenalo nutnost jejího slepého napodobování. Podobná srovnávání by měla znamenat především podnět pro vlastní přemýšlení a pro vlastní domácí debaty o této problematice, bedlivě vážící a neukvapeně zkoumající možnosti domácího řešení. Některé debaty již dříve proběhly,[34] jiné budou jistě v budoucnu následovat.

Autor je doktorandem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.