Právní otázky domácího násílí

Definiční znaky   

Můžeme se setkat s řadou definic domácího násilí, kdy např. v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 135/2006 Sb. je domácí násilí definováno jako „opakované násilné jednání nebo opakované vyhrožování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, že dojde, k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, mezi osobami, které jsou či byly spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a žijí ve společně obývaném bytě nebo domě.“[1] Domácí násilí vykazuje ve vztahu k násilí obecně určitá specifika. „Odehrává se ‚beze svědků‘ a mezi osobami, které k sobě mají (či měly) blízký vztah. V domácím násilí tak hraje roli citová blízkost, ale i ekonomická závislost. Navíc se jedná snad o jediný trestný čin či přestupek, v jehož případě pachatel neopouští ‚místo činu‘ – díky určité toleranci totiž neočekává, že by za své chování mohl být odsouzen či potrestán.“[2] Řada autorů domácí násilí definuje pomocí definičních znaků a forem násilí.[3] Odborná veřejnost přitom vychází z toho, že domácí násilí je přítomno tehdy, jsou-li přítomny všechny definiční znaky domácího násilí:

• Je přítomno násilí, které se opakuje po dlouhou dobu. O dlouhodobosti je možné uvažovat tehdy, pokud cyklus násilí, o kterém bude pojednáno níže, proběhne minimálně dvakrát.
• Vztah mezi blízkými osobami, mezi nimiž k násilí dochází, je vztahem asymetrickým. Jedna osoba je oběť a druhá násilník, přičemž role se nestřídají. Proto když policie, soud či intervenční centrum zjišťuje, zda dochází k domácímu násilí, zajímá je odpověď na následující otázky: Jak to doma funguje? Kdo určuje, co se bude jíst? Kdo určuje, kam se pojede na dovolenou? Odpovědi ohrožené a násilné osoby přinesou odpověď na otázku, kdo doma rozhoduje.
• Násilná a ohrožená osoba spolu žijí. Hovoří se o tom, že společný privát vytváří závislost.

Původně byla mezi znaky domácího násilí řazena jeho eskalace. To znamená, že se násilí stupňuje, tj. od psychického násilí násilník přechází k fyzickému, od lehčího fyzického k těžšímu. Následně bylo zjištěno, že ve všech případech domácího násilí k jeho eskalaci nedochází. Proto je eskalace násilí nově označována jako znak podpůrný. 

Formy domácího násilí jsou následující:

• Fyzické násilí, které charakterizují zásahy násilné osoby do tělesné integrity ohrožené osoby. Jde o údery do různých částí těla dlaní či pěstí. Dále jde o kopání, tlučení hlavou o tvrdé předměty, přivazování, škrcení, tahání za vlasy, vláčení aj.
• Psychické, emocionální násilí spočívá v ponižování ohrožené osoby. Jedná se např. o zesměšňování, poukazování na neschopnost, urážení poukazy na psychickou nevyrovnanost, zpochybňování přání aj. Dále pod něj spadá vyhrožování (pohrůžky fyzickým ublížením, sebevraždou), vydírání (při zapojení dětí apod.), monitorování pohybu, v gestikulaci s nebezpečnými předměty, manipulaci se zbraněmi a zdůrazňování jejich ničivých účinků.
• Sexuální násilí může spočívat ve znásilnění, donucení (násilím, výhrůžkami) k sexu či k sexuálním praktikám, které druhý partner odmítá.
• Sociální násilí spočívá například v jednání, jehož cílem je izolovat ohroženou osobu od jejího okolí, čímž je jí zabráněno v uspokojování sociálních potřeb.
• Ekonomické násilí má základ v přístupu násilné osoby k finančním prostředkům ohrožené osoby a v jejich užívání jako vlastních.[4] 

Cyklus násilí a asymetrie vztahu 

Za domácí násilí se nepovažuje jednorázový akt, ba naopak. Je charakteristické tím, že má svou historii a v jejím rámci je možné vystopovat etapy, které se pravidelně opakují. Hovoříme o cyklu násilí. Tento má několik fází, přičemž v základním modelu hovoříme o:

• fázi narůstání napětí,
• fázi násilí, a
• fázi klidu či zdánlivých líbánek (tzv. honeymoon phase).[5]

Baldryfáze cyklu domácího násilí řadí následovně:

• „fáze zastrašování a uplatňování moci,
• fáze sociální izolace a sociálního stažení oběti,
• fáze kritiky a deptání sebevědomí oběti,
• pokus oběti o oddělení nebo vzpouru,
• fáze násilí – násilná osoba reaguje fyzickým, sexuálním násilím,
• fáze falešného usmiřování.“[6] 

Cyklus se opakuje, může docházet k jeho eskalaci.[7] Čírtková o cyklu násilí hovoří u vzorce násilí nazvaného jako „krátká historie násilí.“^[8] Úlehlová konstatuje, že „fáze domácího násilí se opakují, mění se intenzita týrání a poměr délky trvání jednotlivých fází. V rozvinutém domácím násilí již zcela chybí fáze usmiřování, prodlužuje se fáze vytváření napětí a útoky jsou velmi časté.“^[9] Dle Čírtkové je právě díky cyklu, který probíhá, násilí tak devastující na psychiku osoby ohrožené.^[10] Pokud by násilí probíhalo neustále, tak by je oběť řešila. Období líbánek, které následuje po fázi násilí, však přináší prostor pro emoce, neboť platí, že lze milovat i tyrana. 

Příklad na devastaci oběti 

Tvrzení v návrhu na nařízení předběžného opatření: Navrhovatelka začala s odpůrcem žít v roce 1996, roku 2000 uzavřeli manželství. Odpůrce byl od počátku žárlivý, nadmíru užíval alkoholické nápoje, tyto faktory byly příčinou incidentu z 15. na 16. 1. 2014, který vygradoval v ohrožování nožem, při kterém se navrhovatelka bála o život. Po policejním vykázání následovalo předběžné opatření státního zástupce, který trval na ochraně navrhovatelky i přesto, že ona žádala o zrušení opatření. Odpůrce byl za toto jednání odsouzen pro trestný čin nebezpečného vyhrožování dle § 353 tr. zákoníku. Odpůrce povinnosti stanovené předběžným opatřením opakovaně mařil, navrhovatelka se psychicky zhroutila a byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Má potíže se spánkem, příjmem jídla, trpí úzkostmi a má sebevražedné myšlenky. Odpůrce ji po celou dobu kontaktoval, volal, psal SMS a jezdil do léčebny. Navrhovatelka tyto skutečnosti nahlásila až nyní. Dne 18. 6. 2014 měla být propuštěna z léčebny, ale nedokázala si představit, že by měla žít nadále společně s odpůrcem v jednom bytě. Proto navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, kterým odpůrci uloží opustit společné obydlí.

Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (vypracován v rámci trestního řízení): U navrhovatelky byla konstatována výrazná posttraumatická stresová porucha, neodbytné vybavování a znovuprožívání násilného chování odpůrce, naprostá absence schopnosti efektivně reagovat na prožívané násilí, které obsahovalo složku fyzického, psychického, emocionálního a sociálního násilí. V psychické struktuře navrhovatelky byl zakotven tzv. syndrom týrané ženy v rozsáhlém symptomatologickém spektru. Duševní stav navrhovatelky obsahoval i tzv. stockholmský syndrom, který se projevuje naučenou bezmocností, pozdější bagatelizací násilného chování pachatele násilí, závislostí na pachateli a praktickou neschopností vymanit se z jeho vlivu, podbízivým chováním vůči násilníkovi, přijetím vlastní viny za chování pachatele.

(Věc vedena Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 30 Nc 3/2014. Usnesením ze dne 18. června 2014, čj. 30 Nc 3/2014-11, bylo návrhu vyhověno. Rozhodnutí bylo poté potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2014, čj. 70 Co 35/2014-30.) 

Z publikace Předběžná opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí. Více informací ZDE.

[1] Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 135/2006 Sb.