Povinnost navrhovatele informovat své věřitele o návrhu na oddlužení – opomenuté právo věřitelů

Věřitel má za dlužníkem splatnou či nesplatnou pohledávku z titulu nezaplacení ceny dodaného zboží, nezaplacení příspěvku do fondu oprav a na údržbu domu, ve kterém bydlí, nezaplacením nájemného, zápůjčky apod., a namísto plnění svých dluhů dlužník na sebe podá návrh na oddlužení, neboť není schopen své dluhy hradit. Tím se věřitel ocitá ve zcela jiné situaci a pohledávku je schopen uplatnit prakticky jediným způsobem – jejím přihlášením do insolvenčního řízení. Jak bude dále uvedeno, zahájením insolvenčního řízení, resp. rozhodnutím o povolení oddlužení, je sice dlužníkovi poskytnuta šance na „nový začátek bez dluhů“, ale věřiteli je naopak ochrana jeho práv a nároků značně okleštěna a někdy třeba i při zcela pochopitelném „zaváhání“ věřitele fakticky nenávratně odejmuta. Zásada vigilantibus iura scripta sunt je vůči věřiteli dovedena až do krajnosti, když naopak výsledek takového zaváhání věřitele může být pro dlužníka velmi příjemný. O takové míře přísnosti by se dalo uvažovat možná u věřitelů - podnikatelů, kteří při správě svých pohledávek mají postupovat s potřebnou mírou odbornosti, ale u nepodnikajících fyzických osob je takový požadavek přehnaný. Otázkou proto je, zda nastolený stav není pří

liš nevyvážený a zda by dlužník neměl o svém návrhu na oddlužení své věřitele informovat.

Nedostatky stávající právní úpravy

Ve standardních případech dlužník – fyzická osoba podává proti své osobě insolvenční návrh, se kterým je rovnou spojen návrh na povolení oddlužení. Zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh, v insolvenčním rejstříku na internetu. Insolvenční soud rovněž vyzve věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. Tuto výzvu lze spojit s oznámením o zahájení insolvenčního řízení, což se také obvykle děje. Věřitelé dlužníka jsou již od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek. O insolvenčním návrhu rozhodne soud bez zbytečného odkladu. Pokud se přitom jedná o insolvenční návrh dlužníka, u kterého jsou rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami, tak nejpozději do 15 dnů od jeho podání.

Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Rozhodnutí o úpadku je zveřejňováno v insolvenčním rejstříku (tedy prostřednictvím internetu) a obsahuje mj. výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve lhůtě 30 dnů, s poučením o následcích jejího zmeškání (u oddlužení tedy platí dokonce kratší lhůta 30 dnů, než v ostatních případech, kdy lhůta k přihlášení pohledávek činí 2 měsíce – viz § 136 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, dále také jako („IZ“). Následně je rozhodováno o schválení oddlužení a o způsobu, jakým bude oddlužení řešeno (plněním splátkového kalendáře či prodejem majetku dlužníka). Minimální rozsah uspokojení přihlášených nezajištěných věřitelů přitom činí 30 %.                   

Po splnění oddlužení pak insolvenční soud svým rozhodnutím bere splnění oddlužení na vědomí. Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá poté insolvenční soud na návrh dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, dále i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Pouze zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zůstává při osvobození zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 IZ), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení.

V důsledku oddlužení jsou tedy přihlášení nezajištění věřitelé pravidelně uspokojováni pouze v části své pohledávky (minimálně 30 %), nepřihlášení věřitelé (zajištění i nezajištění) nejsou uspokojeni vůbec. V rozsahu, ve kterém nejsou tito věřitelé uspokojeni, pak jejich pohledávka po osvobození dlužníka fakticky zaniká. U přihlášených zajištěných věřitelů závisí rozsah uspokojení zejména na hodnotě poskytnutého zajištění ve srovnání s výši zajištěné pohledávky.

Ohledně doručování v insolvenčním řízení podle ustanovení § 71 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení. Pro doručování výzvy k podání přihlášek do insolvenčního řízení (v souvislosti s oznámením o zahájení insolvenčního řízení i v souvislosti s rozhodnutím o úpadku) věřitelům dlužníka (ať již věřitelům známým, či věřitelům, kteří soudu známy nejsou) přitom zákon zvláštní způsob doručování nestanoví (§ 138 a § 139 insolvenčního zákona) a tyto dokumenty jsou tedy věřitelům dlužníka doručovány pouze prostřednictvím zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dřívější úprava doručování podle IZ navíc ještě stanovila požadavek na vyvěšení písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu. Avšak pro náročný administrativní proces a údajnou dobrou praktickou zkušenost a spolehlivé fungování insolvenčního rejstříku byl tento požadavek vypuštěn[1].

Insolvenční zákon tedy nevyžaduje, aby výzva věřitelům k podání přihlášení činěná v souvislosti s oznámením o zahájení insolvenčního řízení a ani rozhodnutí o úpadku dlužníka byly zvláště doručovány známým věřitelům dlužníka. Insolvenční zákon vyžaduje (§ 391 a 392 IZ), aby osoba podávající návrh na povolení oddlužení k návrhu připojila seznam svých závazků. Insolvenční zákon však nevyžaduje, aby osoba podávající návrh na povolení oddlužení doložila, že své věřitele informovala o svém záměru podat návrh na povolení oddlužení.

Shora popsaná úprava tak ve svém důsledku každé osobě, která má či může mít nějakou pohledávku, nepřímo ukládá, aby si pořídila přístup k internetu a pravidelně sledovala stav insolvenčního rejstříku a pravidelně (nejméně 1 x za měsíc) prověřovala, zda proti některému z jejích dlužníků nebylo zahájeno insolvenční řízení. Je třeba zdůraznit, že se jedná o obecnou úpravu, která tak dopadá nejen na věřitele – podnikatele, ale i na věřitele, kteří žádnými podnikateli nejsou, a jedná se o čistě soukromé osoby. Úprava insolvenčního zákona se tak vztahuje například i na věřitele – starobní důchodce, kteří většinou přístup k internetu nemají, a pokud ano, velmi často se v něm velmi složitě orientují. Navíc i samotné zřízení přístupu k internetu představuje určitou finanční zátěž.

Pokud věřitel nebude uvedeným způsobem pravidelně prostřednictvím internetu kontrolovat insolvenční rejstřík, vystavuje se riziku, že zmešká lhůtu k podání své přihlášky do insolvenčního řízení, což povede k tomu, že jeho pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, a pokud bude insolvenční řízení řešeno oddlužením, může být rozhodnuto i o osvobození dlužníka od hrazení této pohledávky[2]. Jestliže totiž dlužník splní veškeré své povinnosti z oddlužení, bude v plném rozsahu osvobozen od povinnosti hradit pohledávky zahrnuté do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uhrazeny, a v neposlední řadě bude také osvobozen od pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a nebude muset uhradit pohledávky ani věřitelům, kteří své pohledávky nepřihlásili. Pro srovnání, pokud například dochází k promlčení pohledávky, které má ve svém důsledku pro věřitele obdobně závažné následky jako je osvobození od povinnosti hradit pohledávku dle § 414 IZ, tak k tomuto důsledku (promlčení) dojde až uplynutím několikaleté promlčení doby. Běh této doby je přitom obecně známý a je spojen s každou pohledávkou, naproti tomu v případě insolvenčního řízení řešeného oddlužením je lhůta k podání přihlášky do insolvenčního řízení pouze 30 dnů a o začátku této lhůty není věřitel osobně vyrozumíván a může se o něm dozvědět pouze za výše uvedených okolností.

Na druhou stranu je to pouze dlužník, kdo fakticky rozhoduje, zda na sebe podá insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, a kdy tak učiní. Dlužník je tedy o této skutečnosti osobně informován. Dlužník zároveň v době podání insolvenčního návrhu zná veškeré své věřitele a ví tedy, jaké pohledávky mohou být předmětem případného osvobození. Dlužník, který podává návrh na povolení oddlužení, a který ve svém důsledku požaduje, aby mu bylo poskytnuto beneficium spočívající v tom, že nebude povinen značnou část svých závazků uhradit, však není povinen dle insolvenčního zákona v současném znění před podáním návrhu na povolení oddlužení o svém záměru podat tento návrh své známé věřitele informovat, ačkoli by to pro tohoto dlužníka prakticky žádnou zátěž neznamenalo. Věřitelé se na rozdíl od dlužníka o insolvenčním řízení mohou dozvědět pouze prostřednictvím insolvenčního rejstříku a pouze tehdy, pokud budou pravidelně stav insolvenčního rejstříku kontrolovat. Dlužník je z tohoto důvodu vůči svým věřitelům neúměrně zvýhodněn, neboť každý věřitel je tak podle stávající úpravy odsouzen pouze do role „pravidelného kontrolora“ insolvenčního rejstříku, jinak se vystavuje riziku, že svoji pohledávku fakticky ztratí, a to bez jakékoliv náhrady. Nutnost pravidelné kontroly nebude vadit velkým institucionálním věřitelům, ti využívají automatizované systémy a lhůtu nepromarní, naopak pro „malého“ věřitele, nepodnikatele, který je v této pozici výjimečně, pravidelná kontrola byť jednoho dlužníka problémem být může. I z tohoto srovnání je zřejmé, že taková úprava je pro věřitele krajně nespravedlivá.                

Insolvenční zákon ve svém důsledku umožňuje dlužníkovi postup, kdy podá návrh na povolení oddlužení, své věřitele o tomto svém kroku neinformuje, a pouze čeká na to, který z věřitelů se dozví informaci o tom, že návrh na povolení oddlužení byl podán a přihlásí svou pohledávku, a který z věřitelů se tuto informaci nedozví. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je přitom velká pravděpodobnost, že někteří věřitelé se o návrhu na povolení oddlužení vůbec nedozví (zejména osoby bez přístupu k internetu, osoby starší, atd.) a že jejich pohledávky nebude věřitel povinen již nikdy uspokojovat. Dá se tedy říci, že insolvenční zákon u oddlužení může dlužníky navádět k úvaze: „Podám na sebe návrh na oddlužení a uvidím, kolik z věřitelů se přihlásí a kolik z věřitelů se o insolvenčním návrhu nedozví, zmeškají lhůtu k podání přihlášky a nebudu jim muset hradit žádné závazky …“ Taková úprava není dle našeho názoru v souladu se zásadou deklarovanou v ustanovení § 5 písm. a) IZ, že insolvenční řízení musí být vedeno, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dostalo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Shora uvedená úprava insolvenčního zákona je tak dle našeho názoru ve svém důsledku dokonce protiústavní, konkrétně narušuje obecný princip rovnosti účastníků řízení (věřitele a dlužníka) a je i v rozporu s obecným principem spravedlnosti a proporcionality. Za ústavně konformní úpravu nelze podle našeho názoru považovat řešení, v jehož důsledku je každý věřitel, včetně věřitelů nepodnikatelů, starobních důchodců, atd. povinen pořídit si přístup k internetu, potřebné hardwarové vybavení a pravidelně kontrolovat stav insolvenčního rejstříku, jinak se vystavuje riziku, že svojí pohledávku fakticky pozbude. Dlužníci jsou tak oproti svým věřitelům nedůvodně a nepřiměřeně zvýhodňováni. Jsou to přitom dlužníci a nikoli věřitelé, kdo porušili své právní povinnosti tím, že svůj dluh neuhradili ve lhůtě splatnosti. I přesto právní úprava umožňuje dlužníkovi podat na svojí osobu insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení a vyčkávat na to, který z věřitelů opomene podat do insolvenčního řízení přihlášku své pohledávky a z tohoto opomenutí následně také těžit. Zcela nelogicky navíc insolvenční zákon stanoví pro podání přihlášek u oddlužení kratší lhůtu o délce 30 dnů, než je obecná lhůta 2 měsíců u jiných způsobů řešení úpadku (například u konkursu, kde navíc na rozdíl od oddlužení po skončení insolvenčního řízení nedochází v důsledku osvobození k faktickému zániku nepřihlášených pohledávek a tyto pohledávky mohou být po dlužnících, zejména dlužnících fyzických osobách, i po skončení konkursu i nadále vymáhány).

Insolvenční zákon je tak v současné době podle našeho názoru nastaven neproporcionálně ve prospěch dlužníka fyzické osoby žádající o oddlužení. Zájem tohoto dlužníka „na novém začátku bez dluhů“ je zde neúměrně upřednostněn před zájmem věřitelů na alespoň částečném uspokojení jejich pohledávky.

Touto úpravou je fakticky porušována i proklamovaná zásada, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dostalo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. To vše za situace, kdy to je primárně dlužník, kdo chce řešit svoji situaci, do které se většinou sám dostal a chce získat možnost nového začátku bez dluhů. Věřitel zde vystupuje spíše v roli trpěné osoby, než rovnocenného účastníka, kterého nový začátek dlužníka taky něco stojí. Princip hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů dlužníka, který je deklarován v ustanovení § 5 písm. A) IZ, je tak zbytečně narušován, neboť v důsledku této právní úpravy vzniká poměrně velká skupina věřitelů, kteří se o insolvenčním řízení nedozvědí, ač by při nevelké úpravě IZ mohli, ve lhůtě pro podání přihlášky pohledávek přihlášku nepodají a o svoji pohledávku následně v plném rozsahu fakticky nespravedlivě přicházejí.

Návrhy na vylepšení stávající právní úpravy

Za spravedlivé a vyvážení řešení bychom považovali například takovou úpravu, podle které by dlužník podávající návrh na povolení oddlužení musel zároveň doložit, že o tomto svém návrhu informoval všechny své známé věřitele, popřípadě aby známým věřitelům dlužníka bylo zvlášť doručováno rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dlužníkovi by stále bylo správně zachováno dobrodiní oddlužení a naproti tomu věřitelé by o záměru dlužníka byli včas informováni. Pokud by byla zavedena povinnost dlužníka prokazatelně informovat o svém návrhu na povolení oddlužení své věřitele, popřípadě pokud by známým věřitelům dlužníka bylo zvlášť doručováno rozhodnutí o úpadku dlužníka, znamenalo by to posílení principu spravedlivého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení všech věřitelů a odstranění stávající nerovnováhy mezi postavením věřitele a dlužníka.

Navrhovaná úprava spočívající v zakotvení povinnosti dlužníka podávajícího návrh na povolení oddlužení doložit, že o tomto svém návrhu informoval všechny své známé věřitele, by přinesla sice neparné zvýšení administrativní zátěže na straně dlužníka, jejím nezpochybnitelným přínosem by ale bylo zajištění spravedlivějšího uspokojení veškerých věřitelů tohoto dlužníka, a to zejména drobných věřitelů, často bez přístupu k internetu. Navíc je opětovně třeba zdůraznit, že to byl dlužník, kdo primárně porušil své právní povinnosti, a je to rovněž dlužník, kdo prostřednictvím návrhu na povolení oddlužení žádá stát, aby mu bylo poskytnuto beneficium spočívající v tom, že bude osvobozen od podstatné části svých závazků a že tak fakticky bude ve vztahu k řadě jeho věřitelů prolomena zásada pacta sunt servanda. I z tohoto důvodu popsané nepatrné zvýšení administrativní zátěže na straně dlužníka nelze považovat za nepřiměřené.

Podpůrně lze upozornit i na ustanovení § 430 IZ, podle kterého je již podle současné právní úpravy informace o insolvenčním řízení zvlášť doručována věřitelům z jiných členských států EU. Pokud tato infomační povinnost platí vůči zahraničním věřitelům z jiných členských států EU a v praxi je také realizována, není zde žádného důvodu, aby obdobnou informační povinnost neměli osoby, které podávají návrh na povolení oddlužení, vůči všem svým věřitelům, popřípadě aby všem známým věřitelům dlužníka bylo zvlášť doručováno rozhodnutí o úpadku dlužníka.

Svým způsobem shora nastíněnému názoru na vhodnost změny právní úpravy přisvědčil taktéž Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 3637/14, když se ke stížnosti věřitele podnikatele, který včas do insolvenčního řízení řešeného oddlužením nepřihlásil svoji pohledávku, uvedl, že by bylo vhodné, aby insolvenční zákon obsahoval jistou podobu notifikační povinnosti osoby žádající o povolení oddlužení ve vztahu k jí známým věřitelům …. Naneštěstí dále uvedl, že z absence této notifikační povinnosti bez dalšího nelze dovozovat protiústavnost aplikované právní úpravy.

Konečně lze v této věci poukázat i na slovenskou právní úpravu dané problematiky. Podle slovenského zákona č. 7/2005 zákon o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, v platném znění (dále též jen „ZKR“), platí, že dlužník – fyzická osoba, má právo po zrušení konkursu domáhat se na soudu zbavení svých dluhů. Dlužník se však nemůže domáhat zbavení svých dluhů, pokud byl konkurs zrušení proto, že majetek dlužníka nepostačoval ani k úhradě pohledávek za podstatou. Soud povolí oddlužení dlužníka tehdy, pokud zjistí, že dlužník v průběhu konkursního řízení řádně plnil své povinnosti stanovené ZKR. Právní mocí usnesení o povolení oddlužení začíná tříleté zkušební období, v průběhu kterého je dlužník povinen vždy na konci zkušebního roku poskytnout správci peněžité prostředky ve výši určené soudem, nejvíce však 70 % ze svého celkového čistého příjmu za uplynulý zkušební rok, které správce po odečtení své odměny poměrně rozdělí podle konečného rozvrhu výtěžku mezi věřitele dlužníka. Právní úkony dlužníka v průběhu zkušebního období podléhají souhlasu správce v rozsahu určeném v usnesení o povolení oddlužení (pokud dlužník učiní takový úkon bez souhlasu správce, platnost tohoto úkonu není dotčena, avšak správce mu může odporovat obdobně jako v konkursu). Po uplynutí zkušebního období soud i bez návrhu rozhodne o oddlužení dlužníka. Pohledávky, které zůstaly po zrušení konkursu neuspokojené a které nebyly uspokojeny ani v průběhu zkušebního období, se vůči dlužníkovi stávají zveřejněním usnesení o oddlužení v obchodním věstníku nevymahatelné.

Ani slovenská právní úprava tedy nestanoví povinnost dlužníka, který podává návrh na povolení oddlužení, o této skutečnosti informovat své věřitele, a ani podle slovenské úpravy neplatí, že známým věřitelům je individuálně doručována výzva k podávání přihlášek do konkursního řízení. Ale již ze stručné rekapitulace je zřejmé, že slovenská právní úprava oddlužení je vůči dlužníkovi výrazně přísnější. Je zde podmínka předchozího konkursu, při kterém musí dojít aspoň k nějakému uspokojení konkurzních věřitelů. Slovenská právní úprava oddlužení je tak ve vztahu věřitel - dlužník vyváženější a spravedlivější, platí zde princip proporcionality rozhodně více než u úpravy naší. Větší vyváženost slovenské právní úpravy oddlužení tak sama o sobě brání zneužívání oddlužení k pokusům, jak se zbavit některých svých věřitelů.

Závěr

Za spravedlivé a vyvážení řešení institutu oddlužení dle IZ bychom považovali například úpravu, podle které by dlužník podávající návrh na povolení oddlužení musel spolu s návrhem zároveň doložit, že o tomto svém návrhu informoval všechny své známé věřitele, popřípadě aby známým věřitelům dlužníka bylo zvlášť doručováno rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dlužníkovi by stále bylo zachováno dobrodiní oddlužení a naproti tomu věřitelé by o záměru dlužníka byli včas informováni. Stávající právní úprava této problematiky dle našeho názoru dlužníky nedůvodně a neúměrně zvýhodňuje a ve vztahu k věřitelům, zejména těm drobným, není spravedlivá.

Autoři jsou advokáty, třetí spoluautorka je advokátní koncipientkou.