Povinnost jednat v právním styku poctivě

autor: JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.
publikováno: 05.12.2014

§ 6 (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Důvodová zpráva k § 6 

Standardní občanské zákoníky spojují výkon subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu. Tak tomu je např. v § 242 německého, čl. 7 španělského, čl. 2 švýcarského, v čl. 6:2 nizozemského občanského zákoníku atd. Toto kritérium poctivého a slušného uplatňování oprávnění i poctivého a čestného plnění povinností odpovídá zásadě čestného žití (honeste vivere) chápaného jako jeden ze základních příkazů práva již v justiniánském kodexu (Inst. I, 3). Četné evropské jazyky vyjadřují analogický požadavek výrazy, jako jsou Treu und Glauben (věrnost a víra), good faith, bonne foi, buena fe, buona fede (dobrá víra), redelijkheid eb bilijkheid (počestnost a poctivost) atd. Výraz „dobrá víra“ však má ve zdejším právním jazyce již svůj osobitý právní význam jako vnitřní (subjektivní) přesvědčení jednajícího o jeho vlastním právním postupu, a tudíž výraz good faith a jemu podobné nelze do češtiny správně převést jako dobrou víru. Stalo-li se tak již v některých případech mechanickým překladem cizojazyčných textů, jako např. v § 56 odst. 1 platného občanského zákoníku, vede to k nedorozuměním a ke scholastickému rozlišování dobré víry v subjektivním a v objektivním slova smyslu. Z toho důvodu se táž zásada v návrhu vyjadřuje formulací ukládající každému jednat v právním styku poctivě.

Zároveň se navrhuje stanovit, že nikdo nemůže získat právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně. Stejné právní pravidlo, se musí uplatnit i ve vazbě na protiprávní stav se zřetelem k osobě, která jej vyvolala nebo která má nad tímto stavem kontrolu. Ochranu je třeba poskytnout naopak tomu, kdo jednal v dobré víře. Mala fide nelze získat právem aprobovanou výhodu. 

I. Princip poctivosti a jeho geneze [1]

1. Obecně

Princip poctivosti představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob. Jde o soubor hodnotových (morálních) pravidel mezilidských vztahů. Telec v této souvislosti mluví o “mravní a právní ctnosti neboli o hodnotě slušnosti a spolehlivosti, stejně jako i o rozumnosti a v jistém odstínu též o oprávněné očekávatelnosti druhým (srov. též oprávněný zájem). Souhrnně pak lze mluvit o přiměřenosti, tudíž i o spravedlnosti“. [2] To je však jen základní a povšechné vymezení. Princip poctivosti má totiž mnoho tváří a jeho obsah nelze vyčerpat jednou či dvěma větami.

2. Geneze principu poctivosti

Princip poctivosti historicky vyrostl z kořenů římského práva. V jeho základu stojí starodávný pojem fides (věrnost, víra), resp. bona fides (dobrá víra). Fides – historický předobraz dnešní právnické dobré víry v širším smyslu – je podle Cicerona základem spravedlnosti; něčím, co vyjadřuje stálost[3] a pravdivost v dohodách a slibech.[4] Spravedlnost[5] (spolu s dobročinností) tvoří dle autora jednu ze čtyř větví, z nichž vyrůstá koruna čestnosti (čestného jednání). Čestné jednání spočívá především v zachovávání povinností (jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné) a jak již naznačeno, má svůj původ v některé ze čtyř složek. Těmi jsou: moudrost a rozumnost (poznávání pravdy), spravedlnost a dobročinnost (vůle dbát zájmů lidské společnosti, dávat každému co je jeho[6] a zachovávat smlouvy), velikost a síla ducha a konečně uměřenost a zdrženlivost (zachování řádu a míry ve všech činech a slovech). Na mnoha místech svého pojednání O povinnostech spojuje autor věrnost (víru) s jinými hodnotovými pojmy jako jsou poctivost, slušnost, čestnost, rozumnost, přiměřenost, absence zlomyslnosti či zlého úmyslu, schopnost a ochota dostát svým slibům (dodržení daného slova), ale i lidskost, mravnost, prospěšnost či
obecné blaho. 

Archetyp dobré víry lze zřejmě spatřovat v obyčejovém právu (mos, consuetudo, mores maiorum). Zajímavé ovšem je, že „neexistují žádné, tedy ani právní, psané prameny, které by se k tomuto problému vztahovaly, pokud se týká počátků zkoumaného pojmu“.[7] „Dobrou víru totiž nemůžeme omezovat pouze na dobu, kdy se tento fenomén institucionalizoval, kdy se objevil v právních textech. Bona fides je mnohem starší, snad lze dokonce říci, že je starší než právo samo.“ [8] 

Fides jakožto obecný pojem soukromého i veřejného práva byla ve starém Římě nejen pod ochranou právních norem, nýbrž i (a to spíše na prvním místě) náboženských představ. „Její porušení totiž mělo za následek narušení smíru s bohy (pax deorum), vzbuzení jejich hněvu – (ira deorum) vyvolávající dvojí důsledek – právní odpovědnost a zároveň nutnost usmíření (piaculum).“ [9]

Pojem fides bývá často překládán jako poctivost, věrnost danému slovu, mravní povinnost splnit závazek, ale i důvěra v poctivost jiného či důvěryhodnost. Podle Bartoška je prostá fides „poctivost vlastní a důvěra v poctivost cizí, věrnost danému slovu, mravní povinnost všech lidí (a tedy nezávislá na ř. občanství) splnit vlastní závazek, ať už vyjádřený jakkoli“.[10] Tyto vlastnosti – ač se obvykle připisovaly pravému Římanovi a odlišovaly římskou věrnost (fides Romana) od fides graeca či fides punica – se však měly týkat všech lidí, bez ohledu na jejich příslušnost k římské obci. Bona fides tak tvořila součást přirozeného práva (ius naturale) ve smyslu ideálních norem, právníkem Gaiem označovaných jako ius gentium. 

Pravděpodobně se již nepodaří odhalit, kdy přesně a na základě jakého stimulu došlo k proniknutí fides (bez přívlastku) do práva. Jisté je jen to, že se nemohlo jednat o okamžitý účinek, nýbrž o postupnou evoluci. Laická fides tedy představovala první krok na cestě k právnické bona fides. Metamorfózy fides a její konverze do bona fides šly ruku v ruce s přechodem od právního formalismu k volnějším, méně formálním jednáním. V průběhu 3. století př. n. l. začala v Římě rozsáhlá reforma práva, která se opírala ve vzájemných smluvních vztazích o pojem dobré víry. Původní slovní formalismus při uzavírání smluv byl postupně nahrazován písemnou formou, formální smlouvy smlouvami neformálními, striktní a rigidní ius civile volnějším ius honorarium založeným podobně jako ius gentium na principu bonae fidei. Tomu odpovídala i rozhodovací činnost soudců. Nepřihlíželo se totiž již jen k formám, nýbrž i ke skutečnému obsahu smluvních ujednání a k širším okolnostem daného případu. 

Princip poctivosti byl v různých modifikacích snad vždy součástí evropského právního myšlení ovlivněného římským právem. Na našem území se již v Koldínových Právech městských Království českého a Markrabství moravského můžeme setkat s pojmem „upřímnost“, který je užíván právě v tomto významu: „Poněvadž při půjčkách a všelijakém jiném jednání lidé upřímnost k sobě zachovati povinni jsou, podle zjevného práva: S dobrými a upřímnými vždycky dobře a upřímně jednati se má.“ [11] Podobně užívá pojem „upřímnosti“ u povinnosti oznámit kupujícímu vady předmětu koupě: „Neb náleží to na lidi dobré, když co komu prodávají aneb jedni od druhých kupují, aby v tom upřímně k sobě přikračovali, svobodné věci prodávali, kupujících zatajením závad v škody, v nesvobodu, v soudy aneb v těžkosti budoucí neuvozovali.“ [12]

V novodobé historii lze za šiřitele principu poctivosti považovat velké kodifikace (CC, OZO, BGB). Tento trend však byl nastartován již dříve. Lze říci, že moderní legislativní použití pojmu „poctivost“ (něm. Treu und Glauben) je spojeno se (staro)rakouským právním prostředím, neboť bylo obsaženo v Tereziánském kodexu (Codex Theresianus) – (III.2 č. 179).[13] Tento návrh zákoníku, který je přímým předchůdcem našeho OZO, hraje ve vývoji našeho práva nepopiratelnou úlohu, a to i přesto, že se nestal platným právem. 

OZO s termínem „poctivost“ (Redlichkeit) sice pracoval, ovšem částečně v jiném smyslu (viz bod III.). Obecným hodnotovým principem zde byly dobré mravy. Přesto lze jmenovat významný § 914, dle něhož „Při výkladu smluv nelze lpěti na doslovném smyslu výrazu, nýbrž jest zjistiti úmysl stran a smlouvě jest rozuměti tak, jak to odpovídá obyčeji poctivého obchodu.“ [14] (podobnou funkci principu poctivosti obsahuje § 157 BGB – viz dále). Je ovšem pravdou, že původní textace pravidla byla jiná a v této podobě se do OZO dostala až jeho III. dílčí novelou. Stejné platí i pro druhý odst. § 863. I toto ustanovení bylo začleněno do textu zákona až III. dílčí novelou: „Co do významu a účinku jednání a opominutí je zřetel vzíti na zvyklosti, které platí v poctivém obchodě.“ [15] Obě pravidla byla chápána jako obsahově shodná.[16] 

Výraz „poctivost“ ve smyslu standardu jednání byl však hojně používán v rakouské i české literatuře a judikatuře. Tak např. Tilsch píše, že „duši zákoníku“ tvoří „zvýšený význam bezelstnosti, ohled na ‚čest a víru‘, na ‚přirozenou slušnost‘, na jistotu obchodu“.[17] Totéž opakuje na dalších místech své učebnice.[18] 

Skutečným pionýrem principu poctivosti tak byl vedle čl. 1134 odst. 3 francouzského CC (povinnost plnit smlouvy v souladu s principem poctivosti – viz dále sub XI. 3.) až německý BGB se svým slavným § 242 a rovněž § 157 (viz dále sub XI. 1.). Právě § 242 BGB výrazně ovlivnil řadu dalších kodexů, včetně nejnovějších (Holandsko). Princip poctivosti se navíc ocitá na čelních místech recentních celoevropských akademických projektů (PECL, DCFR) – srov. další výklad. 

II. Poctivost jako objektivní dobrá víra a její odlišení od subjektivní dobré víry 

Princip poctivosti bývá v národních právních řádech evropských zemí vyjadřován – což může být pro českého právníka poněkud překvapivé – pomocí sousloví dobrá víra, či pomocí slovních spojení s částečně obdobným významem – např. důvěra, věrnost, korektnost apod. (Good faith popř. Good faith and fair dealing, Treu und Glauben, Redlichkeit, redelijkheid eb bilijkheid, dobra wiara, buona fede, bonne foi atd.). Obecně je třeba předznamenat, že dobrá víra může v právu vystupovat ve dvou různých podobách – objektivní a subjektivní.[19] 

Objektivní dobrá víra (poctivost) představuje generální klauzuli odkazující na jisté obecné morální hodnoty (podle některých autorů na hodnoty povšechně uznávané a akceptované ve společnosti). Je množinou morálních pravidel mezilidského styku; funguje tedy jako jisté objektivní měřítko, jímž lze poměřovat chování konkrétního subjektu v konkrétním případě (je tedy hodnotovým standardem chování). Mluví-li se o poctivosti jako dobré víře, má se tím na mysli pouze dobrá víra ve smyslu objektivním (objektivní dobrá víra). Objektivní dobrá víra, to je poctivost, čestnost, loajalita, solidarita, důvěryhodnost vlastní, ale i důvěra v jiného, ekvita, spolehlivost. Objektivní dobrá víra je množinou jednotlivých prvků, které mohou přicházet ke slovu buď samostatně, či v různých kombinacích, v závislosti na konkrétní situaci. Pro objektivní dobrou víru dále užíváme již jen český ekvivalent použitý v § 6 odst. 1, tj. poctivost. 

Subjektivní dobrá víra je zpravidla chápána jako jistá obligatorní náležitost určité situace (skutkové podstaty), která musí být splněna, aby nastal zákonem zamýšlený právní následek (např. aby subjekt nabyl nějaké právo nebo se dostal do určitého právního postavení).[20] V tomto smyslu představuje dobrá víra subjektivní chybné (mylné),[21] avšak v konkrétním případě omluvitelné přesvědčení osoby o (ne)existenci nějaké skutečnosti, nějakého práva či právního poměru.[22] 

Jinými slovy lze tuto figuru vymezit jako stav chybějícího vědomí protiprávnosti, a to i přes případnou objektivní neoprávněnost, nebo jako absenci vědomí protiprávnosti přes právní nedostatečnost. Subjektivní dobrá víra je duševní kategorií (psychickou stránkou) jednajícího individua. Svojí povahou se blíží kategorii omylu. Zákon (používá-li výslovně spojení dobrá víra – k terminologii viz dále) mluví vždy jen o dobré víře (nikoli tedy o zlé víře). Podrobně k subjektivní dobré víře viz § 7. 

III. Terminologie 

Přesto, že mezi oběma kategoriemi dobré víry existuje výrazný věcný (obsahový) rozdíl, užívá, resp. ještě nedávno užívalo naše soukromé právo pro oba významy stejné označení (dobrá víra).[23] Zřejmě i v důsledku tohoto terminologického zmatku si naše teorie a především praxe nedokázala dostatečně osvojit rozdíly mezi oběma tvářemi dobré víry a zpravidla obojí slučovala (zejména výklad § 53 odst. 3 a 56 odst. 1 OZ 1964 byl někdy absurdní).[24] Nový OZ v tomto ohledu zavádí určité změny, když spojení „dobrá víra“ užívá jen pro subjektivní stránku tohoto pojmu (srov. např. § 80 odst. 1, 155 odst. 2, 260 odst. 2, 356, 430 odst. 2, 984, 986 odst. 2, 1075 odst. 1, 1078 odst. 1, 1080). Zákon však zároveň přinesl podobný terminologický problém, jaký jsme mohli nalézt v OZ 1964; totiž ten, že výraz „dobrá víra“ v subjektivním chápání se v mnoha případech nahrazuje adjektivem „poctivý“ či adverbiem „poctivě“. Tak je tomu např. v § 988 odst. 2, 992, 1043 odst. 1, 1089 atd. Použití uvedených výrazů bylo dáno jednak důvody historickými (doslovné převzetí inspiračních zdrojů – to se týká zejm. úpravy držby), jednak si je vynutila svižnost vyjadřování. Předobraz adjektiva poctivý – ve smyslu subjektivní dobré víry – lze spatřovat již v OZO. Ten také až na výjimku[25] nepoužívá spojení dobrá víra, nýbrž je nahrazuje právě pojmem poctivost.[26] Zákonodárce tak ke škodě věci nevyužil možnosti terminologicky odlišit obě podoby dobré víry, čímž petrifikoval dosavadní pojmoslovnou různorodost. 

V zákonném textu však nalézáme i ustanovení, v nichž termín „poctivost“ představuje promítnutí obecného principu § 6 odst. 1 do konkrétní skutkové podstaty. Příkladem může být § 1729 odst. 1 (culpa in contrahendo), dle něhož „dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod“. Stejným způsobem funguje pravidlo § 1749 odst. 2, dle něhož „při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu, aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány“. Podobně lze jmenovat § 146 (majetek nabytý z poctivých zdrojů), § 1801 (poctivý obchodní styk) atd. 

Terminologicky zmatená jsou ustanovení § 3003 a 3004. V prvním z nich se mluví o “nepoctivém příjemci“ bezdůvodného obohacení (rozumí se ten příjemce, který nebyl v dobré víře), zatímco druhé ustanovení používá již srozumitelnější spojení „obohacený, který nebyl v dobré víře“. V obou případech se však věcně jedná o totéž. 

Z výše uvedeného plynou následující terminologické závěry:

- princip poctivosti (povinnost jednat poctivě) dle § 6 odst. 1 znamená totéž, čemu se v zahraničí běžně říká objektivní dobrá víra; zákon však spojení „objektivní dobrá víra“ nikde nepoužívá (nepoužívá ovšem ani spojení „subjektivní dobrá víra“);

- zákon na některých místech obsahuje konkrétní projevy obecného principu poctivosti a výslovně ve spojení s nimi mluví o poctivém, resp. nepoctivém jednání (např. § 1729 odst. 1). Zákon však obsahuje i další konkrétní projevy tohoto principu, aniž by výslovně používal výraz „poctivost“ (např. § 1765 a 1766 – změna okolností po uzavření smlouvy);

- v některých případech je pojem „poctivost“ nahrazen jiným výrazem s obdobným obsahem (tak např. § 212 ukládá členu korporace povinnost chovat se vůči korporaci „čestně“ – sc. poctivě, § 1153 odst. 2 mluví o “zásadách slušnosti“, § 10 odst. 2 užívá spojení „dobré uspořádání práv a povinností“, zatímco § 1787 odst. 2 mluví o “poctivém uspořádání práv a povinností stran“ apod.);

- prosté spojení „dobrá víra“, resp. jeho modifikace (např. „v dobré víře“ apod.) zákon užívá jen pro subjektivní dobrou víru;

- v některých případech je spojení „dobrá víra“ (ve smyslu subjektivním) nahrazeno adjektivem „poctivý“ či adverbiem „poctivě“; tím dochází k matení terminologie, což je nežádoucí jev;

- v celé řadě případů je spojení „dobrá víra“ (ve smyslu subjektivním) vyjadřováno pomocí různých opisů – např. „měl a mohl vědět“, „musel vědět“ apod. (k tomu v podrobnostech srov. komentář k § 7).

Ačkoli zákon není terminologicky zcela precizní, lze uzavřít, že interpretace pojmů poctivost, poctivý, poctivě, dobrá víra apod. a tedy rozlišení objektivní a subjektivní podoby institutu nebude zřejmě činit větší problémy. Z kontextu každého pravidla lze poměrně jednoduše dovodit, jaký význam měl zákonodárce na mysli. 

IV. Poctivost jako právní princip 

Poctivost, resp. povinnost poctivého jednání je v nám blízkých zahraničních právních řádech chápána jako jeden z ústředních principů soukromého práva.[27] Právní principy jsou příkazy k optimalizaci, mají se tedy realizovat co možná nejvíce, co to dovolí ostatní kolidující právní principy (blíže k tomu srov. komentář k § 2 a literaturu tam uvedenou). Jedná se o tzv. otevřenou normu (open texture, open concept),[28] která si pro svoji značnou abstraktnost vyžaduje upřesňování za pomoci teorie a judikatury. Náš NS tu mluví o normách s relativně neurčitým obsahem a pravidelně je charakterizuje takto: ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (vedle toho jsou případy, kdy uvážení nebo neurčitý pojem není v hypotéze normy, nýbrž v její dispozici). 

V tomto ohledu je princip poctivosti[29] v zahraničí někdy kritizován, a to zejména pro svoji „kaučukovou“ povahu. Jeho nejasné kontury totiž dle odpůrců dávají příliš velkou rozhodovací moc do rukou soudců a mohou tak vést ke zneužití. V důsledku toho dochází k narušení právní jistoty. Je třeba říci, že textace § 6 odst. 1 nebyla doslovně převzata z konkrétního vzoru. Její smysl je však nepochybný. 

Princip poctivosti představuje v našem novém soukromém právu stěžejní hodnotu.[30] Každý právní řád (a přirozeně zejména OZ) – nemá-li zůstat pouhým konglomerátem technických ustanovení – musí být nutně opřen o hodnoty; musí tedy být především hodnotovým systémem. Vyznávané systémy hodnot se však mohou lišit. I tehdy, jsou-li stejné, jsou představitelné různé prostředky jejich vyjádření (ke stejnému či obdobnému cíli mohou vést různé cesty). Totéž platí u principu poctivosti. Byť se ztotožňujeme s názorem Pelikánové, že „princip dobré víry nepatří k právním principům, které by byly ve všech členských státech (sc. v členských státech EU – pozn. aut.) stejně a bez rozdílu uznávány“,[31] zdůrazňujeme, že nám blízké právní řády (zejm. německý a švýcarský, částečně pak i rakouský) uvedenou figuru respektují a promítají ve svých kodexech. Konec konců i snahy evropských privatistů ukazují, že poctivost je základním ideovým východiskem společných akademických projektů (PECL, DCFR). 

V. Povinnost jednat poctivě a její aplikační dopad 

1. Vyjádření v zákonném textu

Komentované ustanovení ukládá každému obecnou povinnost jednat v právním styku poctivě. Osnova OZ ve starších verzích obsahovala i jiné formulace § 6, např.: „Oprávnění lze řádně uplatnit a povinnost lze řádně splnit jen při poctivém dodržování dobrých mravů a se zřetelem k zvyklostem soukromého života.“ V dobovém znění důvodové zprávy se dočteme: „Nedostatkem platné úpravy je, že dosavadní občanský zákoník – na rozdíl od tradičních občanských zákoníků – zakazuje porušovat dobré mravy, ale nepřikazuje jednat v souladu s nimi. Navrhuje se proto stanovit, že oprávnění lze řádně uplatnit jen při poctivém dodržování dobrých mravů a se zřetelem k zvyklostem občanského života a že jen za týchž podmínek lze také řádně splnit povinnost.“ [32] Ztotožňování poctivosti a dobrých mravů je však nesprávné – byť u nás poměrně běžné (viz dále). Dikce se nakonec ustálila až v samotné závěrečné fázi přípravy zákona. Výraznou inspirací byly zejm. podněty Melzera a Tégla.[33] 

Nejen ze systematického zařazení příkazu § 6 odst. 1, nýbrž zejm. z jeho funkce je patrné, že princip poctivosti je chápán jako obecný princip celého soukromého práva. Nepochybně se tak bude uplatňovat i v poměrech mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem apod. Některé zahraniční teorie připouštějí dopad principu poctivosti i do sféry veřejného práva (tak si lze velmi dobře představit nepoctivé jednání např. v rámci soudního řízení – tedy i výkon procesního práva může porušovat princip poctivosti). Principem poctivosti však bývá poměřován i výkon veřejné moci (představit si lze např. nepoctivý postup stavebního úřadu v rámci stavebního řízení). 

Důležitý je v tomto ohledu § 3030, který – jak by se na první pohled mohlo zdát – zaručuje principu poctivosti částečně retroaktivní účinky. Dle tohoto pravidla „i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I“. Máme však za to, že o retroaktivitu zde vlastně nejde, neboť princip poctivosti byl přítomný v našem právním řádu – krom OZO – již za účinnosti OZ 1964 (i OZ 1950). O tom konec konců svědčí i dobová literatura. Jmenovat lze např. názor Š. Lubyho.[34] Ten viděl požadavek poctivého jednání i v zásadách občanskoprávních vztahů v OZ 1964 ve znění účinném do 31. 3. 1983 (čl. VI, VII). Významné je, že požadavek poctivosti spatřoval i v § 35 odst. 2 OZ 1964 a v § 23 ZMO, který též upravoval výklad právního jednání; konečně jej vidí v § 43 OZ 1964. Pojem poctivého obchodu konec konců přímo pronikl i do ObchZ v podobě zásad poctivého obchodního styku (srov. např. § 265, 292). 

Principem poctivosti je poměřováno jednání v právním styku. Jednání představuje vůlí nesené lidské chování,[35] ať již aktivní (komisivní), nebo pasivní (omisivní). Nerozhoduje, zda jde o právní jednání, nebo jednání faktické. Krom toho principu poctivosti podléhají např. i tzv. informační úkony (sdělení informace – srov. např. § 2011).[36] 

Je otázkou, jak rozumět pojmu právní styk. Máme za to, že uvedené sousloví je třeba vykládat maximálně široce a neřadit sem pouze výkon práv a povinností ze smlouvy (popř. ze závazku vznikajícího na základě jiného právního důvodu), nýbrž i jakýkoli výkon práv a povinností všude tam, kde existuje zvláštní vztah důvěry (viz dále). Domníváme se, že není vyloučeno aplikovat princip poctivosti i na případy tzv. společenské úsluhy. 

Pravidlo § 6 odst. 1 je formulováno velmi široce – zejm. se jeho dikce neomezuje na obligační či jen smluvní poměry (viz dále). Podobně širokou formulaci obsahuje čl. 2 švýcarského ZGB, který posloužil jako hlavní inspirační zdroj. První odstavec říká, že „každý je povinen při výkonu svých práv a plnění svých povinností jednat podle zásady věrnosti a víry (sc. poctivě – pozn. aut.)“.[37] Ve druhém odstavci je potom zakázán zneužívající výkon práva: „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“ [38] Shodnou dikci nalézáme též v čl. 6 CCQ: „Každá osoba je povinna vykonávat svá soukromá práva v dobré víře.“[39] Dle následujícího čl. 7 platí, že „Žádné právo nesmí být vykonáváno se záměrem poškodit jiného nebo nepřiměřeným a nerozumným (nevhodným) způsobem, který je v rozporu s požadavky dobré víry.“ [40] 

Vidíme tedy, že švýcarský zákonodárce udělil principu poctivosti na první pohled širokou působnost pro celou oblast soukromého práva. To je zřetelný rozdíl od § 242 BGB, který se naopak omezuje pouze na uložení povinnosti poctivého jednání dlužníkovi při plnění vůči věřiteli.[41] Tato úzká dikce je však naopak doktrínou a judikaturou rozšiřována (povinnost poctivosti nezatěžuje jen dlužníka, nýbrž i věřitele). Navzdory široké formulaci ZGB je však princip poctivosti chápán švýcarskou doktrínou úžeji (a to prakticky stejně jako v Německu). Tak např. Egger tvrdí, že takovéto zevšeobecnění uvedené zásady v ZGB je neobvyklé.[42] Působení principu se proto v zásadě omezuje jen na obligační vztahy (viz dále). Na druhé straně některé země dávají poctivosti velmi široký aplikační dopad a neváhají tento princip vztáhnout i na další právní oblasti, jmenovitě na věcná práva (tak např. Holandsko[43]). Při výkladu § 6 je však třeba vycházet především z nám blízkých právních řádů a inspiračních zdrojů, tj. zejm. německého BGB, švýcarského ZGB a rakouského ABGB. 

2. Skutečný aplikační dopad principu

A. Smluvní poměry

Německá a švýcarská doktrína i judikatura již dlouhodobě spatřují hlavní aplikační dopad principu poctivosti v situacích, v nichž mezi osobami existuje „zvláštní vztah důvěry“ (Sonderverbindung), tedy tam, kde je dán zvláštní prvek důvěry (Vertrauenselement). Ten je zpravidla založen smlouvou.[44] Proto je velmi běžné chápání poctivosti či jejích ekvivalentů právě ve spojení s kontraktním právem. Základní ideové východisko je takové, že vstupují-li strany do smluvního vztahu, pak tím na sebe dobrovolně (mlčky) berou zvláštní povinnosti vůči druhému.[45] Jde především o obecnou povinnost loajality vůči smluvnímu partnerovi, která se projevuje nutností brát v úvahu zájmy druhého. Povinnost loajality má pak řadu konkrétnějších projevů, které jsou pro lepší přehlednost řazeny do určitých typových kategorií (Fallgruppen) – viz dále. 

Často se mluví o tom, že uzavřením smlouvy vzniká mezi stranami „mikrosvět“, v němž existují specifické druhy povinností; dlužník a věřitel jsou spolu „právně spojeni“ ve společenství. Smluvní obligace je tak chápána jako vzájemný vztah, v němž mají strany povinnost spolupracovat a vzájemně si vycházet vstříc a ne bojovat a snažit se přelstít (oklamat) druhého. Žádná ze smluvních stran nesmí být zklamána ve svém očekávání (může se spoléhat na poctivost druhého), zároveň však musí každá strana brát v úvahu oprávněné zájmy a legitimní očekávání druhého. To vše bez ohledu na skutečnost, že strany sledují smlouvou své vlastní zájmy, které jsou často v přímém rozporu se zájmy druhého (např. prodávající chce prodat za co nejvyšší cenu a zároveň minimalizovat veškeré náklady transakce, kupující chce koupit za cenu pokud možno nízkou a přenést náklady transakce na prodávajícího). 

B. Obligační poměry obecně

Povinnost poctivosti se však nevyčerpává jen ve smluvních poměrech (v obligacích ze smluv), nýbrž se aplikuje v zásadě na všechny druhy obligací, ať již byl právní důvod jejich vzniku jakýkoli. Tento závěr platí bez ohledu na to, že do smluvní obligace vstupují strany ze své vlastní vůle, zatímco do obligace z deliktu, popř. z jiného právního důvodu jsou často (nebo alespoň jedna z nich) vtaženy nedobrovolně. Bylo by naopak absurdní tvrdit, že povinnost jednat v obligaci poctivě je vlastní jen obligacím ze smluv a ne obligacím z deliktů, popř. z jiných právních důvodů. Dospěli bychom totiž k závěru, že např. škůdce, který má povinnost nahradit způsobenou újmu, má v obligaci vůči druhé straně menší míru povinné loajality než ve smluvním závazku. Je nabíledni, že rovnocennou povinnost jednat poctivě má v obligaci jak dlužník, tak i věřitel.

C. Jiné právní pozice

Povinnost poctivosti působí nejen v rámci obligací, nýbrž má širší dopad. V zásadě platí, že všude tam, kde mezi subjekty vznikl určitý zvláštní vztah důvěry (viz výše), tedy kde má jeden subjekt povinnost loajality vůči jinému, vystupuje poctivost jako primární korektiv při výkonu práv a povinností. Poctivost se proto aplikuje i mimo obligace, je-li pro to dán zvláštní důvod – mluví se o tzv. jiných právních pozicích, které existují buď zcela mimo obligaci, popř. je u nich obligační prvek potlačen. Příkladem, který se uvádí, je vzájemný vztah korporace a jejího člena. Je pravdou, že i v základu korporace je obligační poměr. Ten však nabývá vznikem korporace jako právnické osoby poněkud jinou dimenzi. Zvláštnost je v tom, že subjekt, který byl doposud „jen“ smluvní stranou v obligaci, se nově navíc stává členem korporace. Předpokládá se, že zájmy korporace i jejího člena nebudou prvoplánově antagonistické a že tedy korporace a její členové sledují zhruba stejný cíl (byť tomu v řadě případů může být právě naopak). Proto zde sledování vlastního zájmu (odlišného od zájmu druhé strany) není tak patrné, jako u “čisté“ smlouvy. Obecná povinnost korporační loajality je výstižně vyjádřena v § 212 odst. 1: „Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně (sc. poctivě – pozn. aut.) a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.“ Podobnou povinnost loajality ukládá v rámci obecné úpravy orgánů právnické osoby i § 159 odst. 1. Říká, že: „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.“ 

Dalším příkladem jiné právní pozice mimo obligaci je stadium před uzavřením smlouvy. Hodnoceno čistě formálně totiž obligace vzniká spolu se smlouvou – dovozuje se však, že zvláštní vztah důvěry (a dle některých autorů nakonec i obligace samotná) je zde již v předsmluvním stadiu (na této myšlence je vystavěna úprava předsmluvní odpovědnosti). Totéž platí pro dobu po skončení smluvního poměru (post contractum finitum). Bez ohledu na to, že obligační poměr mezi stranami již neexistuje, dovozují se často zvláštní povinnosti s ohledem na zájmy smluvního expartnera (např. povinnost mlčenlivosti o smlouvě). 

Existují i poměry, které bychom mohli označit jako „vztahy obdobné vztahům obligačním“. Na rozdíl od předchozích příkladů jim totiž obligační prvek zcela chybí. Příkladem budiž určitý druh společenské úsluhy (pozvání na večeři), kde u žádné ze „stran“ neexistuje vůle se právně vázat. 

D. Aplikace na soudní rozhodování

Princip poctivosti ovšem není jen pravidlem, které by zavazovalo toliko strany obligace, popř. jiné subjekty ve zvláštních vztazích. Kritérium poctivosti je totiž opakovaně výslovně stanoveno i jako pokyn pro rozhodování soudů (zpravidla ve složitých případech). Tak např. § 1749 odst. 1 stanoví, že: „Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. (…).“ Odst. 2 pak doplňuje, že „Při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu, aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.“ Stejný režim platí dle § 1787 odst. 2 i pro určení obsahu budoucí smlouvy. Obdobně lze kritérium poctivosti hledat i v § 1028 (určení neznatelné nebo pochybné hranice mezi sousedními pozemky dle slušného uvážení), § 1056 odst. 2 (stanovení výše nálezného dle slušného uvážení) atd. 

3. Kogentnost povinnosti jednat poctivě 

Povinnost jednat poctivě je zákonem stanovena kogentně. Odchýlení se od tohoto příkazu by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Tento závěr je zcela nepochybný a koresponduje se závěry učiněnými v zahraničí.[46] Podobnou cestou jde např. i DCFR v čl. III-1:103, odst. 2, když stanoví, že „uvedenou povinnost (sc. jednat poctivě – pozn. aut.) nelze vyloučit ani limitovat smlouvou či jiným právním jednáním“.[47]

Zákon samotný však v některých případech umožňuje vyloučit aplikaci zvláštní skutkové podstaty, v jejímž jádru stojí princip poctivosti. Tak např. § 1765 odst. 1 chrání dotčenou stranu smlouvy před případnou újmou vzniklou v důsledku podstatné změny okolností (blíže viz bod VII.2.E.). Ovšem právo na ochranu dotčené straně nevzniká, pokud na sebe nebezpečí změny okolností sama převzala (odst. 2). 

VI. Aktivní a pasivní složka principu poctivosti 

Princip poctivosti obsahuje dvě složky – aktivní a pasivní. Aktivní složkou poctivosti rozumíme vlastní (aktivní) poctivé jednání vůči jinému (např. za účelem splnění smluvní povinnosti). Jde proto o slušné, férové jednání prosté jakékoli snahy oklamat, podvést či poškodit druhého, se splněním všech informačních povinností atd. Aktivní složka je vyjádřena v komentovaném ustanovení uložením povinnosti jednat poctivě.

Pasivní složkou se má na mysli možnost oprávněně spoléhat na poctivost druhé strany. Je to tedy stav, kdy subjekt očekává, že se ho druhá strana nepokusí uvést v omyl, oklamat, podvést, poškodit, že mu nezamlčí či nezkreslí skutečnosti podstatné pro jeho rozhodování atd. Pasivní složka je vyjádřena v § 7 prostřednictvím vyvratitelné domněnky, dle níž se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě. Tato pasivní složka vychází z obecného postulátu, podle něhož každý má právo se domnívat, že osoba, s níž v právním styku jedná, je poctivá (konkrétní příklad promítnutí maximy presumpce poctivosti a řádnosti lidí – praesumptio boni viri). V tomto aspektu se pasivní složka poctivosti částečně podobá dobré víře (sc. v subjektivním smyslu – srov. § 7).

Lze tedy uzavřít, že princip poctivosti ukládá povinnost jednat poctivě a zároveň zakládá právo očekávat (vyžadovat) takové jednání od třetích osob. 

VII. Generální skutková podstata a speciální skutkové podstaty principu poctivosti 

1. Generální skutková podstata 

Ustanovení § 6 odst. 1 představuje generální skutkovou podstatu principu poctivosti. Tu lze chápat nejen jako obecné (podpůrné) východisko pro další (speciální) skutkové podstaty, nýbrž i jako přímo aplikovatelnou normu. Toto ustanovení proto není jen proklamací bez praktického významu. S poukazem na § 242 BGB (viz dále) se často tvrdí, že princip poctivosti (Treu und Glauben) tvoří základ (odrazový můstek) nutný pro přechodnou fázi, v níž se formuje nové (speciální) pravidlo (nová skutková podstata) – ať již je uvedeno v život doktrínou nebo praxí – odvozené právě z generální normy § 242, přičemž tato báze působí tak dlouho, dokud nově vzniklé pravidlo není natolik silné a soběstačné, aby bylo schopno samostatně obstát.[48] Pod „všeobjímajícím deštníkem“ poctivosti tak mohou vyrůstat její zvláštní projevy.

Dále bude ukázáno (sub VIII.), že obecnou povinnost poctivosti lze dle jejích funkcí dělit do určitých typových kategorií. V řadě případů však toto členění není nutné, neboť existují zvláštní skutkové podstaty, které dávají principu poctivosti výslovnou oporu. 

2. Některé speciální skutkové podstaty 

Vedle obecné skutkové podstaty § 6 odst. 1 obsahuje OZ výslovnou úpravu celé řady specifických projevů principu poctivosti. Přitom je zcela bez významu, že některé skutkové podstaty pracují s kritériem poctivosti výslovně, zatímco v jiných toto vyjádření absentuje.[49] Níže uvádíme pouze některé z nich. 

A. Předsmluvní odpovědnost

Ustanovení § 1729 odst. 1 říká, že „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“ Dle odst. 2 „Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.“ 

B. Porušení slibu daru

Dle § 2056 „Kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru.“ Porušení slibu daru je chápáno jako nepoctivé jednání. Zákon zde zároveň stanoví jeho důsledky. 

C. Povinnost časově rozumného výkonu práva či plnění povinnosti

Z § 602 plyne, že „Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu.“ 

D. Změna okolností

Dále lze jmenovat § 1765 a 1766, v nichž je upraven institut podstatné změny okolností po uzavření smlouvy (tzv. hardship).[50] Principem je, že smlouva zavazuje a má být splněna [§ 3 odst. 2 písm. d)]. Zákon toto obecné východisko potvrzuje i v § 1764, dle něhož „Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti splnit dluh.“ Následující dvě ustanovení však činí z tohoto principu výjimku, když uznávají, že kvalifikovaná změna okolností může mít vliv na obsah, resp. trvání smluvní obligace. Pak zákon nabízí konstrukci, pomocí níž lze dosáhnout smluvní spravedlnosti. Dle § 1765 odst. 1 „Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.“ Následující § 1766 pak doplňuje, že „Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.“ 

E. Povinnost příkazníka plnit příkaz poctivě

Ustanovení § 2432 odst. 1 výslovně ukládá příkazníkovi povinnost plnit příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností. 

VIII. Jednotlivé funkce principu poctivosti 

1. Obecně 

Momenty, v nichž se princip poctivosti uplatňuje, jsou nesmírně rozmanité a lze je dělit dle rozličných kritérií (např. s ohledem na časové hledisko můžeme mluvit o povinnostech předsmluvních, povinnostech vznikajících po uzavření smlouvy, tj. při plnění povinností a výkonu práv, jakož i po ukončení smluvního vztahu). Jednotlivé projevy principu poctivosti jsou i obsahově různorodého charakteru, v závislosti na své funkci. S ohledem na pravidelně se opakující případy lze funkce poctivosti alespoň zhruba rozdělit do několika základních skupin.[51] Tak např. Brox říká, že „Princip poctivosti jako generální klausule ke svému lepšímu uchopení vyžaduje, aby byly vytvářeny konkrétnější skupiny případů (Fallgruppen), které se opakovaně vyskytují a které mají v základu v zásadě stejná hodnotová rozhodnutí (Interessenwertugen).“[52] Na základě § 242 BGB však již bylo vystavěno tolik samostatných institutů, že se celý systém začíná jevit jako neživotný a pro svoji rozsáhlost obtížně uchopitelný.[53] I to je důvod, proč v Německu některé – původně judikatorně či doktrinárně dovozené – projevy poctivosti zákonodárce raději výslovně kodifikoval (např. culpa in contrahendo).[54]

Tyto skupiny jsou ovšem pouze přibližné v tom smyslu, že jejich tvorba závisí čistě na přístupu toho kterého autora. Tak např. německý právní historik Wieacker přirovnal princip poctivosti k Papinianově definici prétorského práva: „Ius praetorium est quod praetores introduxerunt adiuvandi vel supplendi vel corrigendi iuris civilis gratia propter utilitatem publicam.“[55] Funkcí iuvare Wieacker rozuměl doplnění povinností subjektům (např. smluvním stranám), supplere dle něj vyjadřovalo zákaz zneužití práva a konečně corrigere mělo vyrovnat pozici stran ve smyslu vyváženosti vzájemných práv a povinností poté, co nastala stranami nepředvídatelná okolnost.[56] Další autoři pak na Wieackera v zásadě navazují a rozlišují tři funkce dobré víry, totiž funkci 1. doplňující, 2. korektivní a 3. interpretační.[57] Přitom je třeba zdůraznit, že se nejedná o “čisté“ kategorie, které by snad na sobě byly nezávislé. Naopak, hranice mezi nimi jsou mlhavé a je tak zcela běžné, že se jednotlivé funkce poctivosti budou často prolínat. 

2. Funkce doplňující 

Účelem doplňující funkce je primárně založení možnosti doplnění povinností, které nejsou součástí smlouvy (u smluvní obligace), ani psaného práva (u mimosmluvní obligace, popř. v jiných případech), přitom však právě konstatování (ne)existence těchto povinností je stěžejní pro řešení konkrétního právního případu. Vedle toho se jako druhý důsledek doplňující funkce uvádí konkretizace povinností stran. 

A. Doplnění povinností 

Smlouva ani zákon přirozeně nemohou pamatovat na všechny situace a tedy nemohou rozumně stanovit ani všechny povinnosti, jež mohou v souvislosti s tím stranám vznikat. V obligaci totiž nevznikají jen hlavní povinnosti (které tvoří jádro obligace – např. povinnost plnit), nýbrž i povinnosti vedlejší (pomocné, sloužící). Vedlejší povinnosti se v zahraničí zpravidla dělí do následujících kategorií: 1. povinnost poctivého plnění obligačních povinností (jako obecnější povinnost), 2. povinnost spolupráce (kooperace), 3. povinnost informační a 4. povinnost ochrany druhé strany (Hesselink). Někdy se též uvádí, že důvodem, proč tyto vedlejší povinnosti nejsou součástí psaného práva, je skutečnost, že se jedná o tak minimální standardy, že je zákonodárce nepovažoval za nutné upravit (přesto jsou v našem OZ některé konkrétní projevy těchto vedlejších povinností výslovně zakotveny). Všechny uvedené povinnosti se vzájemně prolínají a často nebude možno jednu izolovat od druhé. 

a. Povinnost poctivého plnění obligačních povinností

Tato povinnost (kterou lze ovšem chápat i jako širší kategorii, jež zahrnuje i povinnost spolupráce, povinnost informační a povinnost ochrany druhé strany) v obecné rovině „vyžaduje od strany, aby učinila vše k přípravě, zajištění a ochraně plnění tak, aby druhou stranu nepřipravila o očekávané „plody“ smlouvy a zdržela se jednání, jež by mohlo zhatit naplnění účelu smlouvy“.[58] Jako příklady lze uvést následující:[59] povinnost zabalit zboží řádně tak, aby mohlo být v pořádku doručeno druhé straně; povinnost strany, která má u sebe předmět plnění, chránit jej před zničením; povinnost prodejce být schopen dodat náhradní díly během doby běžné životnosti výrobku; povinnost postupitele pohledávky zdržet se jednání, které by omezilo či vyloučilo její vymáhání; v rámci nekalé soutěže – povinnost pronajímatele nepronajmout druhou část objektu společnosti konkurující prvnímu nájemci; zákaz bezdůvodného odmítání plnit, s argumentem, že smlouva neexistuje.

Sem lze zařadit též odvozenou povinnost přiměřeného (rozumného, vhodného) výkonu práv a povinností v obligaci. Zejména v recentní literatuře se lze setkat s tendencemi, které vysvětlují tuto funkci poctivosti jako rozumnost (reasonableness), resp. přiměřenost.[60] 

b. Povinnost spolupráce (kooperace)

Někdy nazývaná též jako povinnost součinnosti. Je vyžadována zejména v situacích, kdy je k řádnému plnění povinností (dosažení účelu smlouvy) potřebné veřejnoprávní povolení;[61] zahrnuje tedy např. společný postup stran při jednání s orgány veřejné moci. Dále lze jmenovat: povinnost postupitele vydat postupníkovi vše, co je nutné k uplatnění pohledávky (§ 1880 odst. 2); povinnost věřitele vydat tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělit mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí (§ 1937 odst. 2); povinnost strany dodat ke smlouvě dokumentaci, která je nezbytná pro jednání druhé smluvní strany s daňovými úřady apod. 

c. Povinnost informační

Povinnost informační může být chápána jako podmnožina povinnosti spolupráce a uplatňuje se zejména v rámci kontraktačního procesu. Jejím obsahem je příkaz informovat druhou stranu o všech relevantních skutečnostech, nutných pro uzavření smlouvy. Druhou stranou téže mince je povinnost nezamlčovat, nezkreslovat a nepřekrucovat (misrepresentation) skutečnosti relevantní pro správné rozhodnutí druhé smluvní strany. Konkrétním projevem informační povinnosti v předsmluvním stadiu je § 1728 odst. 2, specificky pak § 1811, 2446 atd.[62] Informační povinnost se však neomezuje pouze na stadium před uzavřením smlouvy (na proces kontraktace), nýbrž i poté (za trvání smluvního vztahu), tj. při výkonu práv a plnění povinností ze smlouvy a dokonce i v čase jejích změn či zániku smluvního vztahu. 

Je však třeba poznamenat, že informační povinnost nemůže být bezbřehá. Obecně je primárně na každé straně, aby si zjišťovala relevantní informace sama. Proto se informační povinnost nemůže vztahovat na skutečnosti obecně známé – např. zjevné vady předmětu plnění, běžně dostupné skutečnosti apod.[63] Zvýšená povinnost informovat vzniká vůči spotřebiteli. 

d. Povinnost ochrany druhé strany

Tato funkce poctivosti vyjadřuje respekt k zájmům obligačního partnera a jeho právním statkům. Nový uvádí následující příklady:[64] zasílatel e-mailových zpráv musí zajistit jejich antivirovou kontrolu; letecká společnost poruší povinnost ochrany zájmů druhé strany, nezajistí-li, aby osoba trpící dýchacími obtížemi neseděla vedle osoby kouřící cigarety; dealer automobilů je povinen pojistit vozidla pro testovací jízdy; pořadatel sportovní akce je povinen zajistit bezpečnost účastníků i publika; nedostatek bezpečnostních opatření v podzemní garáži, která není pojištěna pro případy krádeže, může znamenat porušení povinnosti ochrany majetku, který tam byl zanechán třetími osobami apod. 

Výslovně je povinnost ochrany stanovena např. v § 1123, dle něhož „Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové nakládání však nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají.“ Obdobně stanoví § 1140 odst. 2, že „Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.“ 

Někdy je povinnost ochrany dokonce samotným jádrem obligace (tj. hlavní povinností) – srov. např. § 466 odst. 1, dle něhož k povinnostem opatrovníka náleží mj. chránit zájmy opatrovance. Podobně § 2460 odst. 1 říká, že „komisionář chrání komitentovy zájmy, které zná, a zpraví ho o každé okolnosti, která může mít vliv na změnu komitentova příkazu“. 

e. Doktrína doplnění smlouvy

Doplňující funkce principu poctivosti též velmi úzce souvisí s doktrínou doplnění smlouvy (resp. v širším smyslu doplnění právního jednání jako takového).[65] Jde o to, zda lze určité povinnosti – ve smlouvě výslovně nezakotvené a ani nevyplývající subsidiárně ze zákona – dovodit na základě tzv. hypotetické vůle smluvních stran. Podrobně je o této otázce pojednáno u § 545 a 555 an. Postačí proto stručné shrnutí. Dle důvodové zprávy k § 555 an. „není důvod, nejde-li o mimořádné případy zvláště upravené, otvírat soudu jako orgánu veřejné moci příliš velký prostor k tomu, aby do projevů vůle soukromých osob ze své moci a bez návrhu vstupoval a aby obsah jejich právního jednání doplňoval nebo měnil.“ Tento důvod však existuje a spočívá právě v principu autonomie vůle a principu poctivosti, které jsou pilíři nové soukromoprávní úpravy. V tomto ohledu je důvodová zpráva v rozporu se zákonem. Stejně tak není dostatečné zdůvodnění nepřípustnosti doplňování smlouvy tím, že zákon stranám poskytuje „dostatečný prostor k tomu, aby si možnost doplnění projevů jejich vůle osobou třetí nebo soudem ujednaly a umožňuje jim zhojit vadu právního jednání spočívající v neurčitosti nebo nesrozumitelnosti projevu vůle.“ To je sice v obecné rovině pravda, avšak realita bývá jiná. 

Stejné závěry plynou ze zahraničních úprav či teorií. Tak např. ve Švýcarsku – ačkoli právní úprava výslovná pravidla pro doplňování smlouvy neobsahuje, není legitimita doplňování smlouvy popírána, naopak je uznána téměř jako samozřejmá.[66] Dogmaticky je doktrína založena právě na principu poctivosti[67] (čl. 2 odst. 1 ZGB). I v jiných právních řádech je přípustnost dotváření práva dovozována z principu poctivosti. V německém právu je dovozována z § 157 BGB, byť byla tato funkce tomuto ustanovení přiřazena teprve následně,[68] resp. z § 242.[69] Podobně v rakouském právu je dovozována z § 914 OZO.[70] Kramer[71] dále poukazuje na čl. 1135 francouzského CC a čl. 1366 italského CoC. 

B. Konkretizace povinností

Na základě principu poctivosti může dojít i k bližší specifikaci (konkretizaci) povinností. Typicky se uvádí např. čas a způsob plnění, popř. místo plnění. Nový správně uvádí, že tato funkce poctivosti přichází ke slovu až tehdy, není-li zde žádné jiné speciální pravidlo, dle něhož by bylo možno postupovat, nebo je neurčité.[72] Jedním z projevů konkretizace povinnosti – s ohledem na dobu plnění – je § 602, dle kterého „Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu“. Plnění v neobvyklou (nevhodnou) dobu by proto obecně bylo v rozporu s principem poctivosti. K tomuto závěru bychom však museli dospět i bez výslovného pravidla, a to právě na základě § 6 odst. 1. Viz k tomu i komentář k § 602 a příklady tam uváděné.

Jiným příkladem může být konkretizace způsobu plnění smluvní povinnosti. Nový uvádí jako příklad povinnost věřitele akceptovat místo hotovostní platby platbu bezhotovostní (i když zde by se jednalo spíše o povinnost vzájemné kooperace, než o konkretizaci povinnosti).

ztahu k předmětu plnění § 1914 odst. 1: „Kdo plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi vymíněnými nebo obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy“. Plnění něčeho, co je sice formálně v souladu se smlouvou, avšak fakticky nelze použít k účelu, který byl smlouvou zamýšlen a je dlužníkovi znám, je nepoctivým jednáním (může proto založit např. prodlení dlužníka, odpovědnost za vady apod.). 

3. Funkce korektivní 

Druhou významnou funkcí poctivosti je funkce korektivní. Ta má dva aspekty, a sice aspekt 1. limitující a 2. korektivní (v užším smyslu). Limitující aspekt má velmi blízko k zákazu zneužití práva. V Německu (odkud tento aspekt korektivní funkce pochází) má toto dělení svůj smysl, neboť BGB ani německá doktrína neznají samostatný institut zákazu zneužití práva (naopak jej chápou jako jeden z projevů poctivosti). Náš OZ však obsahuje § 8, dle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Stojí tak jako samostatný institut, byť je dle našeho názoru pouhou podmnožinou poctivosti (viz komentář k § 8). Proto nemá smysl uvažovat v našich podmínkách o limitujícím aspektu korektivní funkce tak, jak mu rozumí německá doktrína. Podobnou cestou jde např. doktrína a judikatura francouzská, která princip poctivosti zásadně neuznává; požadavku smluvní spravedlnosti se však snaží dosahovat právě prostřednictvím zákazu zneužití práva (abus de droit). K tomu viz dále sub IX. 

Korektivní aspekt však již má svoji důležitost i pro naše právo. Zásadním příkladem tohoto aspektu je německou doktrínou formulovaná teorie odpadnutí základu smlouvy, resp. transakce (Wegfall der Geschäftsgrundlage). Tento institut je v OZ opět upraven výslovně pod hlavičkou podstatné změny okolností po uzavření smlouvy (tzv. hardship). Principem je, že smlouva zavazuje a má být splněna [§ 3 odst. 2 písm. d), § 1764]. Dle § 1765 odst. 1 však „Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.“ 

4. Funkce interpretační 

OZ nemá pravidlo obdobné § 157 BGB, dle něhož smlouvy mají být interpretovány v souladu s požadavky poctivosti, s ohledem na obecné zvyklosti.[73] Přesto lze i pro náš zákon dovodit tuto funkci poctivosti. Prvek důvěry v sobě zahrnuje mj. i povinnost zohlednit při interpretaci smlouvy i zájem druhé strany. Princip poctivosti v rámci výkladových pravidel je však nepochybně obsažen v § 557 (výklad contra proferentem). 

Princip poctivosti se ve své interpretační funkci bude uplatňovat zejm. v souvislosti s tzv. normativním výkladem právního jednání při zjišťování výkladového cíle (významu právního jednání). Normativní výklad (normative Auslegung[74]) je takový výklad, u kterého hledáme význam, který se jeví z horizontu adresáta při zohlednění všech jemu zřejmých okolností jako projev skutečné vůle jednajícího (lze říci výklad objektivní). Relevantní jsou tak jen ty okolnosti, které mohl ze svého horizontu pozorovat adresát právního jednání. K těm, které jsou z jeho hlediska skryté, nelze vůbec přihlížet. V daném případě je však kromě zřejmých okolností třeba zohlednit i další hlediska, zejména princip poctivosti. Lze tedy uzavřít, že tam, kde není možné zjistit společný úmysl smluvních stran, je třeba nejasné ujednání interpretovat tak, jak by mu rozuměl poctivě jednající subjekt v postavení smluvní strany.[75] 

Za účinnosti OZ 1964 byla rozhodnutím VS v Praze ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 4 Cmo 235/97, řešena otázka, zda lze při příslibu slevy na kupní ceně věci na základě kuponu otištěného v časopise požadovat slevu rovnající se násobku podle počtu předložených kuponů, nebo pouze jedné slevy, přislíbené majiteli kuponu. V daném případě šlo o příslib na získání slevy 10 000 Kč pro majitele kuponu při zakoupení nového automobilu. Žalobce předložil 71 kuponů a požadoval tak slevu ve výši 710 000 Kč, což téměř odpovídalo ceně automobilu. Náklad na pořízení jednoho kuponu, tedy cena daného časopisu, byl 20 Kč. Princip poctivosti zohlednil VS implicitně tím, že uvedl: „Je nelogické vkládat do předmětného úkonu žalovanému úmysl poskytnout někomu automobil v ceně více než za třičtvrtě milionu za cenu dětské hračky.“ Takto uvedenému příslibu poctivý adresát skutečně rozumět nemůže. Bohužel soud své, ve výsledku správné, rozhodnutí zdůvodnil jinak. Nesprávně tvrdí, že předpokladem postupu podle § 35 odst. 2 OZ 1964 je víceznačnost použité formulace. V daném případě soud dospěl k závěru, že příslib je víceznačný, a proto přistoupil „k výkladu tohoto právního úkonu dle pravidla sledujícího přednostně úmysl jednající osoby (§ 35 odst. 2 obč. zák. za použití analogického ustanovení § 266 odst. 1 a 2 obch. zák., který vyjadřuje precizněji pravidla výkladu). Text příslibu si žalovaný, jak vyplývá z jeho vyjádření od počátku, vykládal tak, že sleva 10 000 Kč bude poskytnuta pouze jedna při koupi jednoho automobilu jedním zákazníkem.“ V daném případě vůbec není prostor pro zohlednění skutečné vůle stran (empirický výklad), nýbrž jednoznačně má být upřednostněn výklad normativní (s ohledem na princip poctivosti), byť zde vedl ke stejnému výsledku. Podrobný komentář k využití principu poctivosti obsahuje výklad k § 556, na který zde plně odkazujeme. 

IX. Poctivost a zneužití práva, poctivost a dobré mravy 

1. Poctivost a zneužití práva 

Často se klade otázka po vztahu principu poctivosti a dalších podobných principů či hodnotových komplexů. Primární je vztah poctivosti k zákazu zneužití práva a dále k dobrým mravům. Co se týká vztahu poctivosti a zákazu zneužití práva, lze říci, že OZ na první pohled formálně chápe (i upravuje) obojí jako samostatnou kategorii. Blízkost obou dvou nástrojů je však očividná; proto není vhodné poctivost a zákaz zneužití práva od sebe izolovat. Slouží totiž společnému účelu. V Německu zákaz zneužití práv nestojí jako samostatná kategorie; naopak je dovozován právě z principu Treu und Glauben. Přesto nacházíme v § 226 BGB zákaz šikany, který ovšem může být chápán jako konkrétní projev zákazu zneužití práva. Zpravidla se tvrdí, že zákaz zneužití práva je jen podmnožinou širšího principu poctivosti, tj. jedním z jeho projevů. Opakem je např. francouzský přístup, který pojímá zákaz zneužití jako samostatnou kategorii, v zásadě nezávislou na principu poctivosti (srov. k tomu bod IX. 3.). 

Co se týká české literatury, např. Hurdík s Lavickým tvrdí, že hodnotový základ abusus iuris je v zákazu škodit jinému výkonem svého subjektivního práva.[76] Leč rozpor s principem poctivosti nemusí nutně vést k poškození jiného (navíc strana jednající nepoctivě ani nemusí tento cíl sledovat). Proto není možné zákaz zneužití práva a princip poctivosti ztotožnit. Zbývá tedy uzavřít, že bez ohledu na samostatnou úpravu poctivosti a zákazu zneužití práva v OZ je třeba chápat abusus iuris jen jako jeden z dílčích projevů principu poctivosti. Lze říci, že se jedná o jakousi „kvalifikovanou nepoctivost“. Zásadní rozdíl je však v tom, že zatímco princip poctivosti má své místo ve vztazích se zvláštním prvkem důvěry, zneužití práva je představitelné i mimo takové situace. Příkladem budiž derelikce nemovité věci (např. stavby) nacházející se ve špatném stavebně technickém stavu, za účelem vyhnutí se splnění veřejnoprávních povinností (plynoucích např. ze stavebních předpisů). Zde lze konstatovat zneužití vlastnického práva, leč nemusí jít o porušení principu poctivosti (nejde o zvláštní vztah důvěry). 

2. Poctivost a dobré mravy 

Princip poctivosti nelze slučovat či dokonce ztotožňovat s dobrými mravy. Byť je podobnost mezi oběma instrumenty pro některé naše autory natolik přitažlivá, že je nutí k jejich ztotožnění,[77] je třeba upozornit na to, že se jedná o odlišné kategorie. Rozdíl je nejen kvalitativní, nýbrž i kvantitativní. Dobré mravy tvoří základní hodnotovou bázi, poctivost pak její nadstavbu (vyšší standard jednání). Dobré mravy představují požadavek, kterým je třeba měřit všechno jednání v lidské společnosti. Představují tedy jistý minimální standard, který musí každé jednání splňovat. Poctivost lze chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad rámec dobrých mravů (jde o přísnější požadavek), protože vychází z předpokladu existence nějakého zvláštního vztahu, a tím i vyššího požadavku důvěry a loajality. Naopak dobrých mravů se lze dovolávat i mimo tyto vztahy. 

Porušení principu poctivosti nemusí nutně znamenat rozpor s dobrými mravy, zatímco každý rozpor s dobrými mravy představuje obzvláště závažný rozpor s požadavkem poctivosti.[78] Jmenovat lze např. již několikrát uváděný § 1729 odst. 1: „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“ Ukončení negociací bez spravedlivého důvodu není obecně nemravné, byť může být v rozporu s principem poctivosti. Podobně např. porušení různých informačních povinností vůči druhé smluvní straně může být chápáno jako nepoctivé jednání, nikoli však jako jednání contra bonos mores. 

Ustanovení § 3 odst. 1 OZ 1964 zakazovalo výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy. Obdobné ustanovení však v OZ již nenalézáme. Výkon práv a povinností proto již nelze poměřovat dobrými mravy (dobré mravy jsou korektivem pouze právního jednání – srov. § 547, 580 odst. 1); lze jej však hodnotit prostřednictvím principu poctivosti, existuje-li mezi stranami zvláštní vztah důvěry (§ 6), popř. prostřednictvím zákazu zneužití práva (§ 8). 

X. Následky porušení principu poctivosti 

Je otázkou, jaké konkrétní důsledky přináší porušení principu poctivosti? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, neboť poctivost je institutem velmi širokým a mnohovrstevnatým. V některých případech (speciálních skutkových podstatách) zákon s porušením poctivosti výslovně spojuje konkrétní právní následky. Jmenovat lze zejm. § 1729 odst. 2 (náhrada škody), § 1765 a 1766 (vznik práva dotčeného subjektu domáhat se obnovení jednání o smlouvě, popř. práva obrátit se na soud s návrhem na modifikaci či zrušení závazku), § 2056 (právo na náhradu účelně vynaložených nákladů) atd. 

Zřetelněji jsou vyjádřeny následky porušení poctivosti též ve druhém odstavci § 6: „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“ K tomu viz bod XIII. a příklady tam uváděné. 

Tam, kde však zákon nemá specifické řešení, je třeba důsledky porušení poctivosti dovodit. Je tak např. otázkou, zdali může porušení poctivosti způsobovat neplatnost právního jednání? Máme za to, že poctivost není kritériem platnosti právního jednání. Proto např. nemůže být smlouva prohlášena za neplatnou pro rozpor s uvedeným principem. Důsledkem rozporu smlouvy s dobrými mravy však její neplatnost být může (§ 580 odst. 1).[79] Uvedené závěry však není možno absolutizovat. Zvláštní skutkové podstaty totiž mohou s porušením poctivosti neplatnost spojit. Příkladem je § 1796 upravující lichvu (lichevní smlouvy jsou v rozporu s poctivostí, zároveň však v rozporu s dobrými mravy). 

Tam, kde byla porušena vedlejší povinnost (např. informační), zůstává zachováno právo druhé strany na její splnění. 

Jinou otázkou je porušení poctivosti a její vliv na povinnost nahradit újmu. Povinnost jednat poctivě je stanovena v § 6 odst. 1. Jde tedy o zákonnou povinnost. Její porušení proto může vést ke vzniku újmy za podmínek stanovených v § 2910. Ze zahraničních teorií však plyne, že ke vzniku odpovědnosti za škodu nepostačí porušení generální klauzule poctivosti. Naopak se vyžaduje, aby byla porušena konkrétní povinnost, která byla z generální skutkové podstaty odvozena na základě její konkretizace. Porušení jen generální povinnosti nepostačuje.[80] 

XI. Princip poctivosti v zahraničních právních řádech 

Protože v rámci předchozího pojednání byly základní aspekty poctivosti rozebrány mj. i s ohledem na cizí právní řády (zejm. německý), obsahuje další text již jen stručný přehled zahraničních přístupů k principu poctivosti. 

1. Německo

Vůdčím pravidlem je již několikrát zmiňovaný § 242 BGB. Toto ustanovení obsahující normu, v literatuře označovanou zkráceně jako „zásada poctivého styku“, říká, že „Dlužník je povinen poskytnout plnění, ke kterému je zavázán, podle zásad věrnosti a víry (poctivosti), jak je to nezbytné s ohledem na obchodní zvyklosti“.[81] Obdobně § 157 stanoví, že „Smlouvy se mají vykládat v souladu s požadavky věrnosti a víry (poctivosti) a obecnými (běžnými) zvyklostmi“.[82] Další výskyt poctivosti dopadá na specifickou oblast obchodních podmínek. Ustanovení § 307 odst. 1 říká, že „Všeobecné obchodní podmínky jsou neúčinné vždy, když porušují zásadu věrnosti a víry a zákazníka tím nepřiměřeně znevýhodňují.“ [83] Podle literatury „Bez ohledu na konkrétní případ rozhoduje tedy soudce o tom, zda je dotčená doložka neúčinná proto, že zákazníka v rozporu se zásadou dobré víry (sc. poctivosti – pozn. aut.) nepřiměřeně znevýhodňuje, neboť dovoluje závěr, že uživatel při sepisování doložky upřednostnil zneužívajícím způsobem své vlastní zájmy a že zájmy druhé strany nevzal dostatečně na zřetel“.[84] 

Zaměříme-li se na textaci § 242 a porovnáme-li ji s promítnutím tohoto pravidla do praxe, zjišťujeme, že existuje velký rozdíl mezi zákonnou dikcí a jejím výkladem. Německá literatura podotýká, že „ve světle pozdější interpretace je text § 242 BGB překvapivě úzký. Týká se totiž pouze způsobu, jímž má být plnění poskytnuto“.[85] Doktrína pochybuje o tom, zda záměr redaktorů BGB skutečně směřoval k tak úzké funkci dobré víry. Původní návrhy BGB totiž obsahovaly obecnější (širší) formulace tohoto pravidla, které se svojí povahou blížily instituci označované jako exceptio doli generalis, jak ji pojímala pandektní literatura a soudní praxe v 19. století. Krátce po přijetí zákona dokonce započala debata o tom, zda je princip exceptio doli generalis i nadále aplikovatelný, resp. jestli se jeho použití má opírat právě o výslovnou normu § 242, nebo zda tato zásada pramení „z boží vůle“.[86] 

Význam a dopad normy byl rozvíjen a rozšiřován zejména mezi oběma světovými válkami a po 2. světové válce. Její obrovské promítnutí do praxe způsobily zejména sociální a hospodářské problémy, vysoká inflace a kolaps německé ekonomiky ve 20. a 30. letech 20. století.[87] Zákon sám nedával na mnoho otázek odpovědi a soudy musely hledat vhodná řešení. Na základě § 242 vznikla doktrinární či judikatorní cestou celá řada nových teorií a institutů (např. culpa in contrahendo), z nichž mnohé byly později výslovně promítnuty i do zákonného textu. Dnes se o § 242 obecně mluví jako o “královně všech právních principů“.[88] 

Hlavním (primárním) smyslem § 242 je podle názoru německé doktríny specifikovat způsob, jímž má být poskytováno smluvní plnění a dále stanovit základ pro další navazující (podpůrné) povinnosti, které mohou vzniknout jako apendix smlouvy samotné (např. povinnost informovat, poskytnout dokumentaci, spolupracovat, chránit, nezamlčovat atd.).[89] Tyto povinnosti mohou ovšem nastoupit rovněž v předsmluvním stadiu a není vyloučena jejich aplikace ani v případech, kdy k plnění ze smlouvy již došlo. V těchto souvislostech se výstižně mluví o tzv. restriktivní funkci poctivosti. Dalším účelem figury Treu und Glauben je limitace výkonu smluvních práv. V tomto kontextu užívají němečtí autoři termín unzulässige Rechtsausübung (nepřípustný výkon práva) jako velmi široký a obecný pojem pro vyjádření podobných typových situací. Nezřídka se ovšem zmiňují rovněž o instituci Rechtsmißbrauch (zneužití práva). Potvrzuje se tak, že dělící linie mezi poctivostí, nepřípustným či nepřiměřeným výkonem práva, zneužitím práva atd. je nejasná. Stejné platí o zásadě nemo turpitudinem suam allegare potest a jejím vztahu k principu poctivosti. Konečně poslední velkou úlohou dobré víry – byť v Německu nahlíženou dosti skepticky – je možnost ingerence soudu do smluvních ujednání za účelem odstranění potenciální (nebo již existující) závažné nespravedlnosti (grave injustice). Moderní německá verze instituce clausula rebus sic stantibus vděčí za svůj původ zmírňující (nápravné, korektivní) funkci § 242. 

Konstatuje se ovšem, že princip Treu und Glauben není všelékem; nemá být než připomínkou soudům, aby dělaly to, co byly vždycky zvyklé dělat: totiž aby specifikovaly, doplňovaly a modifikovaly právo, aby je rozvíjely v souladu s potřebami své doby.[90] 

2. Nizozemsko

Pozoruhodný přístup ke zkoumané zásadě zaujal holandský BW. Ten může sloužit za vzor velmi extenzivního začlenění poctivosti (redelijkheid eb bilijkheid) do právního řádu. Nizozemská civilistika doslova říká, že v některých případech je zákonodárce natolik přesvědčen o kvalitě a hodnotě určitých ustanovení (norem), že neváhá vztáhnout jejich působnost nejen na ty oblasti, pro něž je to explicitně stanoveno, nýbrž i na ostatní sféry občanského práva.[91] Doktrína mluví v těchto souvislostech o tzv. bridge-articles, popř. linking provisions, což lze chápat jako „přemostění“ či „překlenutí“ mezi různými soukromoprávními oblastmi pomocí jednoho ustanovení. Princip poctivosti je příkladem takového svorníku par excellence; svorníku, který za pomoci výslovně stanovené analogie zákona jednotící ideou spojuje více oblastí občanského práva, konkrétně potom oblast obligačního práva a věcných práv.

Před přijetím BW nebyl v Nizozemsku dopad principu poctivosti v civilním právu nijak široký. Na poctivost se nahlíželo jako na fenomén dopadající v omezeném rozsahu toliko na oblast smluvního práva. V novém kodexu se však uplatnění zásady podstatně rozšířilo. Zákonodárce neváhal jasně stanovit, že zásada poctivosti a férového jednání (kromě jiných) napříště nebude regulovat jenom smluvní právo, nýbrž celé právo obligační (čl. 6:216).[92] Krom toho normotvůrce nabídnul další řešení, podle něhož princip poctivosti a férového jednání (obecně upravený v čl. 6:248) dopadne mutatis mutandis i na všechny majetkoprávní vztahy.[93] Následkem toho standard dobré víry a férového jednání ovlivňuje i takové majetkoprávní transakce, jakými jsou převody vlastnického práva k movitým i nemovitým věcem, zřizování věcných práv k věcem cizím (zástavního práva) atd.

Uváděný čl. 6:248 obsahuje odkaz na dobrou víru hned dvakrát, když v prvním odstavci říká, že „Smlouva nepůsobí jen právní následky sjednané mezi stranami, nýbrž i takové, které vyplývají z povahy kontraktu, ze zákona, z obecných zvyklostí a z požadavků poctivosti“. Druhý odstavec potom doplňuje, že „Norma, která je platná mezi stranami jako výsledek jejich smluvního ujednání, není aplikovatelná v tom rozsahu, v němž je s ohledem na okolnosti případu v rozporu s principem poctivosti“. Kromě toho existuje i obecnější pravidlo čl. 6:2, podle něhož „Dlužník i věřitel jsou povinni jednat vzájemně v souladu s požadavky poctivosti“.

BW je zajímavý rovněž tím, že ve srovnání se stavem před kodifikací staví soudy do pozice umožňující jim deklarovat smluvní ujednání jako rozporná se zásadou poctivosti, a tím dosahovat zajištění smluvní spravedlnosti. Tím se však jeho role nevyčerpává. Zákon dále výslovně svěřuje soudům různé instrumenty za účelem možnosti vyvázání smluvních stran z jejich poměrů apod. To přirozeně klade velké nároky na soudce. Obecně řečeno, holandský soudce musí být při posuzování jednoho každého smluvního ujednání velmi opatrný a pečlivě zvažovat, zda je konkrétní smluvní klauzule konformní s principem poctivosti. Významným důsledkem všech ustanovení BW o poctivosti je skutečnost, že soudce je zákonodárcem stavěn do role důležitého hráče s ohledem na rozvoj a dotváření práva. BW tak značně posílil rozhodovací funkci soudců, když jim udělil poměrně široké pravomoci při interpretaci a aplikaci práva. 

3. Francie[94]

Francouzské právo může být uvedeno jako protiklad vůči německému či holandskému právu. Snad ani ne v tom, že by CC pravidla o poctivosti neobsahoval. Co je však odlišné, je především přístup doktríny a judikatury. CC má hlavní odkaz na poctivost obsažen v čl. 1134 odst. 3. Z něho se podává, že smlouvy mají být plněny poctivě (v dobré víře).[95] Potud je situace stejná (obdobná) jako v Německu či Holandsku. Problém ovšem vyvstává s aplikací tohoto pravidla. Restriktivní funkce poctivosti (tak jak je chápána v uvedených zemích) totiž není ve Francii při interpretaci smluv a zejména při rozhodování o smluvních právech a povinnostech zásadně brána v úvahu. Je ovšem pravdou, že ani francouzská civilistika není v názorech na míru aplikovatelnosti uvedeného pravidla zcela jednotná. Tak např. jedna z nejnovějších učebnic obligačního práva k tomu říká následující: „Ustanovení, podle něhož smlouvy „musí být plněny v dobré víře“, nemá a priori nejmenší praktický význam. Jde o technické ustanovení, zbavené jakéhokoli hmotného významu, které toliko uvozuje následující ustanovení, kde se říká, že „dohody zavazují nejenom k tomu, co je v nich vyjádřeno, ale i ke všem následkům, které ekvita, zvyky nebo zákon dohodě, dle její povahy, přisuzují“. (…) Je tu nicméně jistá tendence přikládat tomuto článku (1134 odst. 3) hodnotu hmotněprávní normy, která stanoví obecný princip jednat v dobré víře. Odtud i judikatura dovozuje existenci povinnosti poctivosti mezi stranami (každý si musí počínat tak, aby usnadnil druhé straně splnění závazku a nesmí vědomě uvést svého spolukontrahenta do špatné pozice) nebo povinnosti součinnosti mezi stranami“.[96] Oproti tomu jiní autoři v ustanovení čl. 1134 odst. 3 jisté ratio spatřují. Podle těchto názorů „Kvantitativní význam rozhodnutí, která se dovolávají článku 1134, je značný. Ale není snadné určit, jaký je přesný dosah odkazu na dobrou víru. Nepochybně jde o apel na obecný princip poctivosti, který se ostatně netýká jen realizace smlouvy, ale spadá i do oblasti jejího vzniku. Závazek plnit smlouvu v dobré víře umožňuje posoudit, zda jednání některé ze stran je vadné či nikoliv a odtud pak vyplývají i různé mechanismy nápravy (odpovědnost, odstoupení od ­smlouvy …)“.[97]

Francouzská civilistika je tak v názorech na potřebnost a užitečnost principu poctivosti nejednotná. Ačkoliv se vyskytují některé extrémní názory[98] dávající tomuto principu buď velmi široký, nebo naopak téměř žádný aplikační dopad, obecně lze konstatovat, že většina francouzských civilistů zastává ke zkoumané otázce spíše rezervovaný a opatrný přístup. I to je důvod, proč je Francie obecně uváděna jako země nepříliš přátelská k této zásadě. Na druhé straně ovšem existuje relativní shoda v tom, že obecná právní norma čl. 1134 odst. 3 slouží jako základ pro tvorbu specifických druhů povinností požadovaných ve stádiu uzavírání a plnění smluv, zejména potom povinnosti (závazku) loajality (obligation de loyauté) a povinnosti spolupráce (obligation de co-óperation).

Jiný přístup k dobré víře není možno vystopovat ani v rozhodovací praxi soudů. I když je čl. 1134 odst. 3 formulován velmi široce, nebyl doposud schopen na sebe přilákat větší pozornost. Francouzské soudy zatím nenašly dost chuti k aplikaci pravidel o poctivosti za účelem úpravy (regulace) smluvních práv a povinností.[99] Je tomu tak zřejmě proto, poněvadž francouzské kontraktní právo je ovládáno maximou autonomie vůle (autonomie de la volonté). Tento postulát má v aplikační praxi obecných soudů jednoznačnou přednost. Dohoda stran stojí na prvním místě.[100] Rigidní přístup k principu zásadní vázanosti smluvními ujednáními je patrný rovněž v rozhodovací praxi Cour de Cassation, který např. odmítá přiznat nepředvídatelným okolnostem povahu skutečností dovolujících soudu ingerovat do smluvních ujednání.[101] Tím, co bylo právě uvedeno, se však nechce říci, že by snad soudy ve Francii úplně rezignovaly na poměřování chování adresátů právních norem prostřednictvím hodnotových principů. Požadavku smluvní spravedlnosti však dávají průchod spíše prostřednictvím doktríny zákazu zneužití práv (abus de droit) než prostřednictvím principu poctivosti.

O neschopnosti (či neochotě) francouzských soudů brát princip poctivosti v úvahu při rozhodovací činnosti svědčí velmi dobře i recentní snahy francouzského zákonodárce. Připravovaný návrh reformy obligačního práva a práva promlčení (Avant-projet Catala) uvažuje o podstatně širším začlenění principu poctivosti do kodexu. Navrhovatelé si od tohoto přístupu slibují větší rozsah aplikovatelnosti uvedené zásady ze strany soudů.[102] 

4. Itálie

Zemí, jež stojí zhruba na půli cesty mezi Německem a Nizozemskem na straně jedné a Francií (či Anglií) na straně druhé, je Itálie. CoC pracuje s poctivostí na mnoha místech; přístup k aplikaci tohoto pravidla je však spíše rezervovaný.[103] Stěžejní je především čl. 1175, v němž se v rámci obecné části závazkového práva říká, že „Dlužník a věřitel mají jednat v souladu s pravidly korektnosti“.[104] Zajímavé je, že v dalších partiích mluví zákon již výslovně o dobré víře (buona fede) – např. v čl. 1337 (v souvislosti se smluvním vyjednáváním a předsmluvní odpovědností), v čl. 1366 (v souvislosti s výkladem smluv), v čl. 1375 (v souvislosti s plněním smluvních povinností) apod. Terminologie italského kodexu je tak nejednotná.

Je třeba říci, že italská rozhodovací praxe se až do 70. let minulého století zdráhala přiznat poctivosti širší aplikační dopad. Od té doby však došlo k částečnému obratu a zkoumaný princip se začíná uplatňovat v mnoha sférách. Myšlenka poctivosti a férovosti proniká v kontraktním právu např. do pracovních smluv, do povinnosti věřitele spolupracovat při řádném plnění povinností ze strany dlužníka atd. Stejně tak nachází uplatnění v oblasti modifikace smlouvy při podstatné změně okolností. Italská literatura zmiňuje případ, kdy došlo k ukončení smlouvy o dodávce benzínu z toho důvodu, že nové předpisy veřejného práva zapříčinily nemožnost vybudovat benzínovou stanici původně dohodnutým způsobem. Nejednalo se však o faktickou či právní nemožnost plnění, nýbrž o to, že by celá stavba musela být uskutečněna podstatně jiným způsobem, než bylo smluvně ujednáno, což by zasáhlo do sféry jedné ze smluvních stran.[105] 

5. Vybraná rozhodnutí z anglosaského práva

Byť nemůže anglosaské právo sloužit jako inspirační zdroj pro náš OZ, je vhodné upozornit alespoň na několik rozhodnutí, v nichž se ukazuje, jak anglosaské právo přistupuje k principu poctivosti.

Walford v. Miles[106]

Pan a paní Milesovi vyjednávali s panem Walfordem o prodeji podniku. Pan Miles řekl panu Walfordovi, že pokud mu prokáže do určitého data, že má k dispozici peníze na koupi jeho podniku, přestane vyjednávat s dalšími subjekty. Pan Walford to prokázal, ale pan Miles přesto prodal podnik třetí osobě. Walford zažaloval Milse. Soud argumentoval tak, že povinnost jednat poctivě je ze své podstaty neslučitelná s antagonistickým postavením stran, které vyjednávají o smlouvě. Každá ze stran je oprávněna sledovat svůj vlastní zájem, ledaže zkresluje skutečnosti či činí obdobné klamavé jednání.

Union Eagle Ltd v. Golden Achievement Ltd [107]

Jednalo se o případ, kdy si kupující (žalobce) koupil byt a složil na něj zálohu 10 % z kupní ceny s tím, že zbytek doplatí později ve stanoveném termínu. Ve smlouvě bylo stanoveno, že v případě prodlení se zaplacením se závazek ruší ex tunc a záloha propadá. Kupující zaplatil kupní cenu o 10 minut později, než bylo ujednáno ve smlouvě, přičemž dodržení splatnosti bylo ve smlouvě označeno jako jedna ze zásadních částí smlouvy. Prodávající odmítl zálohu vydat. Žaloba kupujícího byla zamítnuta. Soud argumentoval tak, že nebude obecně zasahovat do výslovného ujednání mezi stranami, které může hrát v transakcích významnou roli. Pokud by učinil opak, pak by v rámci nedefinované diskrece na základě nespravedlnosti vytvořil nejistotu smluvních stran.

Smith v. Hughes[108]

Pan Hughes byl trenérem dostihových koní. Chtěl koupit pro koně oves, a proto navštívil prodejce pana Smitha. Ten mu ukázal vzorek nedozrálého, ještě zeleného ovsa. Hughes si objednal značné množství ovsa podle vzorku (i když je zřejmé, že koně se krmí až dozrálým, suchým ovsem). Prodejce Smith si byl omylu pana Hughese vědom, avšak neupozornil ho na to. Podle soudu však Smith nebyl ten, kdo chtěl využít omylu druhé strany. Prodej totiž inicioval Hughes, který chtěl koupit oves a kdo měl posoudit, jestli vzorek vyhovuje či ne.

Interfoto Picture Library Ltd v. Stiletto Visual Programmes Ltd [109]

V tomto případě si společnost Stiletto od společnosti Interfoto zapůjčila fólie do dataprojektorů. Fólie byly umístěny v tašce. Současně zde byly i podmínky půjčky, ve kterých bylo uvedeno, že po čtrnácti dnech od zapůjčení se platí za každý den prodlení poplatek 5 liber za každou fólii. Společnost Stiletto však fólie k prezentaci nepoužila a tudíž ani neodhalila obsah tašky a nevěděla o sankci uvedené v podmínkách. Společnost Interfoto požadovala zaplacení sankčního poplatku. Závěrem soudu bylo snížení požadovaných 5 liber za každý den na částku nižší, a to z důvodu, že klauzule v podmínkách o vyšší ceně byla natolik zatěžující, že podmínky měly být speciálně oznámeny, tak aby s nimi mohla být společnost Stiletto řádně seznámena. Řešení však nebylo opřeno o princip poctivosti.

Jak je z uvedených případů patrné, anglosaské právo není vhodným inspiračním zdrojem pro zkoumání principu poctivosti a jeho projevů. 

XII. Evropské tendence a akademické projekty 

Princip poctivosti dominuje v recentních výstupech akademických projektů evropských privatistů (zejm. PECL, DCFR). Protože o těchto záležitostech podrobně pojednal v poslední době Nový (zejm. ve vztahu k DCFR),[110] lze upozornit jen na základní východiska. Čl. 1:201 PECL (Good Faith and Fair Dealing) obsažený v hlavě první (General Provisions), části druhé (General Duties) ve svém prvním odstavci stanoví následující: „Každá strana musí jednat v souladu s principem poctivosti a férově.“ [111] Druhý odstavec potom říká, že „Strany nemohou tuto povinnost vyloučit ani omezit.“ [112] Zařazením příkazu jednat poctivě na první místo v rámci kapitoly upravující obecné povinnosti a dále výslovně stanovenou kogentní povahou této normy dali autoři PECL jasně najevo, jak je pro ně uvedený institut důležitý. O tom ostatně svědčí i komentáře k čl. 1:201, podle nichž je generální princip poctivosti aplikovatelný nejen na uzavírání smluv, nýbrž také na jejich plnění a vynucování smluvních povinností. Tento postulát je na dalších místech PECL rozvinut. Jeho hlavním smyslem je podle komentátorů „(…) prosazovat (společné) obecné standardy slušnosti, poctivosti a rozumnosti v obchodních transakcích“.[113] Není však pouhým doplňkem dalších pravidel obsažených v PECL, nýbrž má sloužit rovněž jako privilegované pravidlo v případech, kdy by striktní lpění na ostatních normách PECL vedlo ke zřejmě nespravedlivým důsledkům.[114] Co se týká obsahu pojmů good faith a fair dealing, potom je třeba říci, že komentáře k PECL oba termíny rozlišují. Good faith je vysvětlována jako poctivost (čestnost) a slušnost mysli (honesty and fairness in mind) a má subjektivní obsah. Oproti tomu pojem fair dealing je chápán jako zachování slušnosti nebo poctivosti (observance of fairness in fact), přičemž tato figura odkazuje na objektivní standardy.

K DCFR srov. zejm. čl. I-1:103. Good faith and fair dealing. Dle odst. 1 „výraz dobrá víra (poctivost) a férové jednání odkazuje na standard chování (jednání) charakterizovaný čestností, otevřeností a ohledem na zájmy druhé strany transakce či závazku“.[115] Na toto úvodní pravidlo navazuje čl. III-1:103 odst. 1, který stanoví: „Osoba má povinnost jednat poctivě při plnění závazku, při výkonu práva na plnění, při uplatňování prostředku nápravy práva pro nesplnění, jakož i bránění se mu, nebo při výkonu práva na ukončení závazku nebo smluvního vztahu“.[116] Dle odst. 2 „nelze uvedenou povinnost vyloučit ani limitovat smlouvou či jiným právním jednáním“.[117] Konečně třetí odstavec doplňuje, že „porušení povinnosti jednat poctivě nezpůsobuje vznik právních prostředků nápravy pro nesplnění závazku, ale může zamezit porušující straně ve výkonu práva nebo trvání na něm, právním prostředku nápravy či právní obraně, které by tato strana jinak měla“.[118] 

XIII. Zákaz těžit z nepoctivého nebo protiprávního činu a z protiprávního stavu 

Druhý odstavec § 6 říká, že „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“ Toto pravidlo je třeba chápat již jen jako doplnění obecného principu poctivosti, či jeho konkrétní projev. Příkaz zde uvedený může být ztotožněn se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest. Vzhledem k tomu, že zákaz těžit z vlastní nepoctivosti se bude často překrývat či prolínat se zákazem zneužití práva, srov. též komentář k § 8.

I dikce tohoto odstavce prošla poměrně bouřlivým vývojem. Původní verze (obsažená v § 8 odst. 2) zněla: „Nikdo nemůže mít prospěch z toho, že použil právo jiného nebo že nejednal v dobré víře.“ Posléze se textace posunula následovně: „Nikdo nemůže těžit z vlastní nezákonnosti nebo nepoctivosti.“ Konečná verze se tedy jednoznačně jeví jako nejzdařilejší.

Stejně jako u obecného principu poctivosti lze i zde rozlišovat generální skutkovou podstatu a skutkové podstaty speciální. Příklady aplikovatelnosti pravidla:

- nemožnost osoby A namítat relativní neplatnost smlouvy z důvodu omylu druhé strany B, pokud byl omyl záměrně vyvolán osobou A, nebo pokud o něm osoba A alespoň věděla a využila jej (k tomu srov. komentář k § 586);

- nemožnost dlužníka namítnout vůči věřiteli promlčení, pokud sám záměrně u věřitele vyvolal a udržoval legitimní očekávání, že dluh splní;

- odstoupení oprávněného od kupní smlouvy z důvodu, že do určité doby nenabylo právní moci územní rozhodnutí, pokud k odkladu právní moci došlo v důsledku odvolání proti územnímu rozhodnutí, jímž oprávněný jako hlavní účel sledoval právě nabytí práva odstoupit od smlouvy; zneužitím práva přitom může být i samo podání odvolání (rozhodnutí NS ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011);

- dovolávání se prekluze lhůty pro uplatnění restitučního nároku, jestliže stát jakožto povinná osoba uvedl oprávněnou osobu v omyl sdělením, že povinnou osobou není, a oprávněná osoba úspěšně jednala o vydání restituovaného majetku s jiným subjektem (rozhodnutí NS ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2408/2004).

Příkladem speciální skutkové podstaty zákazu těžit z vlastní nepoctivosti je § 1112: „Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.“

Z publikace Občanský zákoník § 1 – 117, Velký komentář. Koupit lze ZDE.