Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, č. j. 21 Cdo 2288/2012-129

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 17. 2. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu, že „dne 3. 2. 2010 odcizil součástky svěřené jinému zaměstnanci v místě, které není jeho pracovištěm, a že svévolně opakova­ně opouští své pracoviště a pobývá v prostorách, kde nemá co dělat, ačkoli byl na porušování této povinnosti opakovaně upozorňován“.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 14. 4. 2010 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené oka­mžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdů­vodnil zejména tím, že důvody uvedené v okamžitém zruše­ní pracovního poměru nejsou pravdivé, neboť „žádná krádež nebyla žalobci prokázána“, a že nenaplňuje znaky „hrubého porušení pracovní kázně“ ani to, že se „údajně zdržoval vel­mi často mimo své pracoviště“. V době, kdy mu bylo doruče­no oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru (dne 22. 2. 2010), byl žalobce navíc dočasně práce neschopným, a proto s ním žalovaný nemohl okamžitě zrušit pracovní po­měr. V žalobě dále žalobce uvedl, že, i když má žalovaný by­dliště, má žalobce pracoviště „na adrese K., Kolín“, kde mu bylo oznámeno okamžité zrušení pracovního poměru; pro­to podal žalobu k Okresnímu soudu v Kolíně.

Okresní soud v Kolíně - poté, co doručil žalovanému své usnesení ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24, v němž ho ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu vy­zval, aby se ve lhůtě 30 dnů ve věci písemně vyjádřil - roz­sudkem ze dne 24. 11. 2010 č. j. 7 C 83/2010-27, opraveným usnesením ze dne 16. 6. 2011 č. j. 7 C 83/2010-57, žalobě vy­hověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na ná­hradě nákladů řízení 4800 Kč, „a to České republice na účet Okresního soudu v Kolíně“, a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Kolíně“ soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Dospěl k závěru, že ve věci nasta­la fikce uznání nároku ze strany žalovaného podle ustanove­ní § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, neboť se žalova­ný na výzvu soudu ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřil, a že proto byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uzná­ní podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 23 Co 421/2011-91 změnil rozsudek sou­du prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil ža­lobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8100 Kč k rukám advokátky E. Z., jinak jej potvrdil a rozho­dl, že se potvrzuje „opravné usnesení soudu prvního stupně“ a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8559 Kč k rukám advokátky E. Z. Dovo­dil, že soud prvního stupně v řízení a při rozhodování postu­poval v souladu s ustanoveními § 114b a § 153a občanské­ho soudního řádu a zdůraznil, že žalovaný převzal usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24 „osobně dne 30. 9. 2010 ve 14 hodin“ a že proto není - jak žalo­vaný namítal - rozhodné, zda „doručovací adresa byla oficiál­ním místem podnikání žalovaného či nikoliv, neboť podle usta­novení § 46a odst. 1 občanského soudního řádu lze adresátu doručit na kterémkoliv místě, na němž bude zastižen“. Námit­ku žalovaného, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24 „postrádalo podpis předsedy senátu či jím pověřené osoby“ odvolací soud odmítl s odůvodněním že „žalovanému doručený stejnopis usnesení sice trpí formálním nedostatkem - obsahuje doložku za správnost vyhotovení s uve­dením jména Š. P., avšak bez jejího podpisu“, ale že „usnesení po obsahové stránce splňuje náležitosti požadované ustanovením § 169 občanského soudního řádu a že tedy nejde o akt nicotný, který nemůže založit jakékoliv účinky“. Vzhledem k tomu, že podle vyhlášky č. 37/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) „listinné opisy (stejnopisy) podepisuje ten, kdo je vyhotovil“, a opatřují se otiskem kulatého úředního razítka soudu a že ža­lovanému doručený stejnopis usnesení byl opatřen otiskem ku­latého úředního razítka soudu prvního stupně, byl otisk úřed­ního razítka soudu na usnesení pro žalovaného „dostatečným dokladem toho, že se jedná o stejnopis úřední listiny způso­bilé vyvolat právní následky, o nichž byl poučen“, i když „for­málním nedostatkem byla absence vlastnoručního podpisu vyhotovitelky stejnopisu“. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného o tom, že by rozsudek soudu první­ho stupně nebyl veřejně vyhlášen, neboť rozsudek pro uznání se podle ustanovení § 153a odst. 4 občanského soudního řádu vydává bez nařízení jednání a o veřejném vyhlášení rozsudku není potřebné vyrozumívat účastníky řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný do­volání. Namítá, že „listina označená jako usnesení ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24“ nemůže „nabýt účinku rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí nebylo nikdy vyneseno“. Usnesení při­jaté v „listinné podobě“ podepisuje předseda senátu nebo ten, kdo ho z pověření předsedy senátu nebo podle zákona učinil, originál tohoto usnesení však neobsahuje žádný podpis. Tuto vadu nemůže zhojit otisk úředního razítka na předmětné listi­ně, neboť razítko identifikuje pouze instituci, která listinu vy­dala, nikoliv však osobu, která ji vyhotovila. Podle dovolate- le „požadavek podpisu jedince zároveň zaručí, že razítko bylo použito osobou oprávněnou a nebylo zneužito někým zvenčí (záruka pravosti úředního razítka)“. Žalovaný dále poukazu­je na Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 č. j. 505/2001 Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a na v ní upravený „závaz­ný postup podepisování rozhodnutí“ a dovozuje, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24 těmto požadavkům nevyhovuje. Protože „listina nebyla usne- sením“, nemohla žalovanému založit povinnost vyjádřit se ve věci ve lhůtě 30 dnů, ani žádnou jinou povinnost. Žalovaný dá­le opakuje svou námitku, že mu předmětná listina nebyla do­ručována na adresu Kubovka 37, ale na adresu Kubšovka 37, ačkoliv „žádné takové místní označení v celé České republi­ce neexistuje“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil roz­sudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, protože dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Překlep v psaní u adresy žalovaného „Kubovka“ 37 místo správného „Kubšovka 37“ v rozsudku soudu prvního stupně byl opraven a „opravná usnesení“ byla žalovanému řádně do­ručena. Absence podpisu vyhotovitelky stejnopisu je „pou­ze drobnou vadou rozhodnutí, která nemá právní důsledky“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle záko­na č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího sou­du bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvola­cího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolací­ho soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.  s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zá­sadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci sa­mé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásad­ní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolací­ho soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.  s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uve­dených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 8. 2010 č. j. 7 C 83/2010-24 vyzval ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu žalovaného, aby se ve lhů­tě 30 dnů ve věci písemně vyjádřil. Originál tohoto usnesení - jak vyplývá z obsahu spisu - vyhotovila na písemný pokyn předsedkyně senátu JUDr. M. M. ze dne 26. 8. 2010 soudní kancelář a v písemné podobě ho založila do spisu, aniž by byl předsedkyní senátu JUDr. M. M. podepsán. Stejnopis usnese­ní, opatřený otiskem kulatého úředního razítka soudu první­ho stupně, jménem předsedkyně senátu JUDr. M. M. se zkrat­kou „v. r.“ a doložkou „Za správnost vyhotovení“ s uvedením jména „Š. P.“, soudní kancelář v souladu s písemným poky­nem předsedkyně senátu JUDr. M. M. ze dne 26. 8. 2010 - ačkoliv jeho originál nebyl předsedkyní senátu JUDr. M. M. podepsán - odevzdala v písemné podobě, aniž by byl také podepsán Š. P., k doručení žalovanému na adresu uvedenou v žalobě prostřednictvím držitele poštovní licence; žalovaný si zásilku s touto písemností, která byla připravena k vyzved­nutí dne 20. 9. 2010, vyzvedl v provozovně držitele poštov­ní licence dne 30. 9. 2010. Soud prvního stupně poté roz­sudkem ze dne 24. 11. 2010 č. j. 7 C 83/2010-27, opraveným usnesením ze dne 16. 6. 2011 č. j. 7 C 83/2010-57, žalobě vy­hověl s odůvodněním, že ve věci nastala fikce uznání náro­ku ze strany žalovaného podle ustanovení § 114b odst. 5 ob­čanského soudního řádu, neboť se žalovaný na výzvu soudu ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřil, a že proto byly splně­ny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustano­vení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu význam­né vyřešení právní otázky, jaké má právní následky skuteč­nost, že soud doručil účastníku (jeho zástupci) písemné vy­hotovení usnesení, aniž by jeho originál založený ve spise byl podepsán předsedou senátu (jinou k tomu oprávněnou osobou) a aniž by jeho účastníku doručovaný stejnopis byl podepsán tím, kdo ho vyhotovil. Protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a protože tato právní otázka dosud nebyla v roz­hodování dovolacího soudu vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zá­sadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že do­volání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.