Postup insolvenčního správce při přezkoumávání pohledávky vzniklé na základě neúčinného úkonu dlužníka

autor: JUDr. Eva Mlčochová
publikováno: 18.09.2012

Jednou z nejdůležitějších fází insolvenčního řízení je přezkumné jednání, při kterém jedině lze účinně přezkoumat přihlášené pohledávky věřitelů. V pojetí insolvenčního zákona se jedná o zvláštní druh soudního jednání, na němž se rozhoduje o tom, jaký objem závazků dlužníka bude postaven proti jeho aktivům. Výsledkem přezkumného jednání je pak buď zjištění pohledávek věřitelů, nebo jejich popření co do pravosti, výše nebo pořadí. Výsledek přezkumného jednání je zaznamenán v protokolu o přezkumném jednání a slouží jako podklad pro uspokojování věřitelů v rámci insolvenčního řízení.

Přestože insolvenční zákon přiznává právo popírat pohledávky též dlužníku a přihlášeným věřitelům, je toto jejich právo omezené a jeho účinky se uplatní pouze při některých způsobech řešení úpadku. Role insolvenčního správce je tak při přezkumném jednání stěžejní a významná, neboť pouze insolvenční správce je oprávněn přezkoumat pohledávky věřitelů. Zatímco dlužník a přihlášení věřitelé využitím popěrného práva hájí především své vlastní zájmy, insolvenční správce je povinen hájit společný zájem všech věřitelů a v souladu se zásadami insolvenčního řízení dbát na to, aby žádný účastník nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Pomocí svého popěrného práva může insolvenční správce bránit jak dlužníka před neoprávněnými nároky věřitelů, tak zejména věřitele před zkracováním jejich uspokojení v rámci insolvenčního řízení a před zvýhodňováním ostatních věřitelů. Na insolvenčního správce jsou tak při přezkoumávání jednotlivých pohledávek kladeny vysoké nároky, neboť musí být v relativně krátké době schopen řádně posoudit přihlášené nároky věřitelů.

Chránit věřitele před zkracováním nebo zvýhodňováním jiných věřitelů může insolvenční správce jak popíráním pohledávek věřitelů na přezkumném jednání, tak, mimo jiné, i napadáním neúčinných úkonů dlužníka na základě odpůrčí žaloby podle zvláštní úpravy insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů. Vzhledem k tomu, že i některé pohledávky věřitelů, přihlášené do insolvenčního řízení, včetně jejich zajištění, vznikly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka, naskýtá se otázka, zda je insolvenční správce povinen tyto pohledávky popřít z důvodu neúčinnosti úkonu, na jehož základě vznikly, již v rámci přezkoumání pohledávek na přezkumném jednání, tak, aby mohl následně těmto úkonům odporovat, a nebo jestli má postupovat pouze podle úpravy o neúčinnosti právních úkonů podáním odpůrčí žaloby.

Přestože je úprava přezkoumávání pohledávek, stejně jako úprava neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně podrobná, odpověď na danou otázku v zákoně přímo nenajdeme. V praxi se tak můžeme setkat s různými postupy insolvenčních správců při řešení této situace, na které reagoval Vrchní soud v Praze a Olomouci.

Například v jednom insolvenčním řízení insolvenční správce popřel pořadí pohledávky z důvodu neúčinnosti právního úkonu, na základě kterého byla pohledávka zajištěna, a věřitele vyrozuměl o popření pořadí pohledávky. Spornou situaci pak vyřešil tím, že sám navíc podal odpůrčí žalobu, v níž se domáhal určení neúčinnosti právního úkonu – zástavní smlouvy. Insolvenční správce argumentoval tím, že za situace, kdy podání odpůrčí žaloby předchází přezkum pohledávek, neměl jinou možnost v případě, kdy dospěl k závěru o neúčinnosti právního úkonu, než pořadí pohledávky popřít, neboť pokud by tak neučinil, pořadí věřitelovy pohledávky by tak bylo nezvratně zjištěno. Věřitel pak v žalobě na určení pořadí pohledávky mimo jiné namítal, že postup insolvenčního správce byl chybný, neboť insolvenční úprava závěr o neúčinnosti úkonu dlužníka neponechává na subjektivním stanovisku správce, ale závěr o neúčinnosti je založen až rozhodnutím insolvenčního soudu na základě odpůrčí žaloby. Navíc postupem správce se tak věřitel dostal do postavení žalobce s povinností skutkově tvrdit a nést důkazní břemeno k otázce neúčinnosti právního úkonu, zatímco v případě odpůrčí žaloby zákon výslovně počítá s obráceným postavením.

Insolvenční soud se s námitkou věřitele vypořádal konstatováním, že pokud daná problematika není insolvenčním zákonem výslovně upravena, sporná situace byla vyřešena právě podáním vzájemného návrhu – odpůrčí žaloby insolvenčním správcem, v důsledku čehož se stal insolvenční správce po procesní stránce stranou žalující, s povinností nést důkazní břemeno svých tvrzení. Insolvenční soud tak o neúčinnosti zástavní smlouvy rozhodl v řízení o určení pořadí pohledávky, kdy uzavřel, že zástavní smlouva naplňuje zákonné znaky neúčinného právního úkonu, a o vzájemném návrhu – odpůrčí žalobě insolvenčního správce rozhodl tak, že smlouvu o zřízení zástavního práva shledal vůči věřitelům právně neúčinnou a současně žalobu věřitele na určení pořadí pohledávky zamítl. S názorem insolvenčního soudu se poté ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, který rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.¹

Jiný případ nastal, když se insolvenční správce odpůrčí žalobou, podanou u insolvenčního soudu, domáhal určení, že právní úkon dlužníka, na jehož základě vznikla věřiteli pohledávka, je neúčinný. Insolvenční soud, aniž se zabýval meritem věci, odpůrčí žalobu zamítl s odůvodněním, že o pravosti věřitelovy pohledávky, vzniklé na základě insolvenčním správcem napadaného úkonu, respektive o tom, že má být pohledávka v rámci insolvenčního řízení poměrně uspokojena, rozhodl již ve sporu o určení pravosti pohledávky. V odůvodnění též zkonstatoval, že pokud by odpůrčí žalobě vyhověl, rozhodl by v podstatě odlišně ve stejné věci, ve které již bylo pravomocně rozhodnuto. Podle názoru soudu by bylo v rozporu se samotným účelem žaloby na určení pravosti a výše pohledávky, pokud by soud vázaný pravomocným rozsudkem určujícím oprávněnost předmětné pohledávky, která tak má být v rozvrhu uspokojována, následně rozhodl, že tatáž pohledávka uspokojena nebude, a to z důvodu neúčinnosti právního úkonu.

Na základě odvolání insolvenčního správce nato Vrchní soud v Praze dospěl k opačnému právnímu názoru, podle něhož je nezbytným předpokladem k tomu, aby nastal stav relativní bezúčinnosti dlužníkových úkonů ve vztahu k dlužníkovým věřitelům, rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhoví odpůrčí žalobě insolvenčního správce, který je jako jediný v rámci insolvenčního řízení k odporu aktivně legitimován. Pravomocné rozhodnutí o určení pravosti pohledávky opírající se o určitý právní úkon nebrání tomu, aby soud určil, že týž právní úkon je vůči věřitelům neúčinný. Soud dále zkonstatoval, že popření pravosti přihlášené pohledávky může spočívat pouze v námitce, že pohledávka vůbec nevznikla nebo že již zcela zanikla nebo že se zcela promlčela, zatímco uplatnění neúčinnosti právního úkonu může spočívat pouze v námitce, že jím dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných. Jedná se tedy o dva navzájem nezaměnitelné instituty insolvenčního práva. Neúčinný právní úkon tak zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech insolvenčního řízení se na něj hledí tak, jako by jeho účinky nenastaly.²

Obdobnou situaci, na základě níž lze analogicky dospět ke shora uvedeným závěrům Vrchního soudu v Praze, řešil i Vrchní soud v Olomouci v případě tzv. zákonné neúčinnosti zajištění pohledávky upravené v ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona. Toto ustanovení pro účely konkursu stanoví, že nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 (úvěrové financování), stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Takové neúčinnosti se tedy není nutno dovolávat odpůrčí žalobou, nýbrž nastává automaticky ze zákona. Vzhledem k tomu, že se tato úprava uplatní pouze při způsobu řešení úpadku konkursem, mohou v praxi nastat případy, kdy věřitel přihlásí pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, například na základě soudcovského nebo exekutorského zástavního práva, které vzniklo, respektive rozhodnutí o něm nabylo právní moci až po zahájení insolvenčního řízení a v době přezkoumání této pohledávky insolvenčním správcem nebylo ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku nebo bylo povoleno oddlužení. V těchto případech je takto vzniklé zástavní právo účinné a insolvenční správce nemá důvod ho zpochybňovat. Pokud však následně nastanou účinky předvídané ust. § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. bude prohlášen konkurs, stane se toto zástavní právo ze zákona neúčinným. Pokud by uznání, respektive nepopření takového zástavního práva automaticky znamenalo, že je toto právo nezvratně zjištěno a že věřitel musí být na základě výsledku přezkumného jednání uspokojen z předmětu zajištění, došlo by tak k absurdní situaci, kdy by byl věřitel uspokojen na základě práva, které je vůči věřitelům neúčinné, a jeho uspokojení by tak bylo v rozporu se zákonem. V konkrétním insolvenčním řízení, v němž insolvenční správce na přezkumném jednání, které následovalo po povolení oddlužení, uznal pořadí pohledávky a právo věřitele na zajištění, které se však následně prohlášením konkursu stalo ze zákona neúčinným, nadále postupoval tak, že tohoto věřitele v konečné zprávě nezařadil mezi zajištěné věřitele, neboť neměl právo na uspokojení své pohledávky ze zpeněžených nemovitostí. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání věřitele proti usnesení o schválení konečné zprávy ve svém rozhodnutí nezpochybnil argumentaci věřitele, že výsledek přezkumu nemůže být bez dalšího v řízení zpochybňován, nicméně postup insolvenčního správce, když věřitele nezařadil mezi věřitele s nároky na uspokojení ze zajištění, shledal správným, neboť právo ze zajištění bylo ze zákona vůči věřitelům neúčinné, což znamená, že se k němu nepřihlíží.³

Ze shora uvedených rozhodnutí je možno učinit závěr, že výsledek přezkumného jednání o zjištění pravosti pohledávky nebo jejího zajištění automaticky nezakládá, bez dalšího, nárok věřitele na jeho uspokojení v rámci insolvenčního řízení.

Skutečnost, že uplatněná pohledávka nebo její zajištění jsou vůči věřitelům neúčinné, by neměla být pro správce důvodem pro jejich popření, neboť pohledávka, popřípadě její zajištění, objektivně existují a neúčinnost, ať již ze zákona nebo zjištěná rozhodnutím soudu, by měla být zohledněna nepřihlížením k uplatněné pohledávce nebo jejímu zajištění.

Zjištění pohledávky nebo jejího zajištění nebrání tomu, aby soud rozhodl o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, na jehož základě pohledávka nebo její zajištění vzniklo.

Insolvenční zákon obsahuje samostatnou úpravu pro odporování právním úkonům dlužníka, v níž poskytuje správci jednoroční lhůtu pro podání odpůrčí žaloby. Bylo by proto nespravedlivé požadovat po správci, aby byl schopen případnou neúčinnost úkonů zjistit již v tak krátké době, kterou má pro přezkoumání pohledávek. Navíc ke zjištění případné neúčinnosti úkonů dlužníka nestačí vždy pouze doklady předložené věřitelem k přihlášce pohledávky, ale správce musí vyvinout mnohem větší úsilí ke zjištění těchto skutečností, což v době přezkoumávání pohledávek není vždy dost dobře možné například z důvodu absence účetnictví dlužníka nebo neposkytování součinnosti ze strany dlužníka.

Autorka je advokátkou ve Svitavách a insolvenční správkyní. Je členkou odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.

¹ Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 13 VSOL 5/2011 (KSBR 40 INS 6055/2009).

² Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 VSOL 5/2011, sp. zn. 10 Cmo 183/2010 ze dne 13. 1. 2011 (MSPH 88 INS 3125/2008).

³ Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 VSOL 351/2009 (KSBR 38 INS 190/2008).