Pojem „odklon v trestním řízení“ aneb skutečně je možné za formu odklonu v trestním řízení považovat i trestní příkaz a dohodu o vině a trestu?

V teoretickém přístupu k odklonům v trestním řízení tedy existuje značná pluralita. Účelem tohoto článku přitom není a ani nemůže být vyčerpávající přehled stávajících definic odklonu v trestním řízení a jejich podrobná analýza, natož pak snad podání vlastní, všeobecně platné definice odklonu, která ostatně dost možná ani neexistuje. Vhodné je však úvodem přiblížit samotný vývoj vnímání pojmu odklonu v trestním řízení a poté uvést alespoň základní definice pojmu odklon v trestním řízení tak, jak tyto uvádí významní teoretici oboru trestního práva.[1]

Vývoj pojmu odklon v trestním řízení a jeho stávající definice

Pojem odklonu v trestním řízení – minulost

Pohled na pojem a samotný teoretický koncept odklonu v trestním řízení doznal v průběhu času značných změn. Jinak bylo v české právní vědě pohlíženo na odklon v předlistopadovém období, tj. před rokem 1989, jinak pak v porevolučních letech, kdy dostály odklony s ohledem na odlišný právní režim nemalých změn, když rychlý polistopadový vývoj a s tím spojené nutné přizpůsobování trestních předpisů požadavkům moderní politiky daly v 90. letech minulého století za vznik novým právním institutům, na něž již zažité definice odklonu v trestním řízení nestačily, jinak je pak na odklon v trestním řízení nahlíženo v dnešní době, a to především v souvislosti s legislativním boomem.

Na základě závěrů XIII. mezinárodního kongresu trestního práva Mezinárodní společnosti pro trestní právo konaného ve dnech 1. – 7. října 1984 v Káhiře byla v Československu za odklon v trestním řízení považována nejprve jakákoli odchylka od typického průběhu trestního procesu, tj. takového průběhu, který končí zpravidla rozhodnutím soudu o vině a trestu obviněného.[2]

Jednu z prvních českých definic odklonu, bohatě citovanou v odborné literatuře, představil Suchý, a to nekriticky vycházeje z výše uvedených závěrů XIII. mezinárodního kongresu trestního práva Mezinárodní společnosti pro trestní právo v Káhiře. Tento autor uváděl, že „odklon je odchylkou od typického pravidelného průběhu trestního řízení, alternativou ke standardním postupům, kdy jde ve své podstatě o mimosoudní vyřízení trestní věci, mající své místo, než trestní soud rozhodne rozsudkem o vině obžalovaného a uložení trestu, přičemž tento postup předpokládá případné podrobení se pachatele určité formě mimosoudního působení, ať už státního nebo společenského.“[3] V tomto pojímání tak nepředstavoval odklon nic jiného, než alternativu trestního řízení před soudem, kdy je upřednostněno neformální vyřízení trestní věci mimosoudními prostředky před klasickým trestním procesem zakončeným výrokem o vině a uložením trestu, resp. tedy mimosoudní alternativu standardního trestního procesu s tím, že na trestní věc je v případě odklonu možné reagovat jak prostředky trestněprávními, tak prostředky mimotrestními. Funkcí odklonu byly přitom podle autora této definice zejména prevence a kontrola kriminality související se zabráněním stigmatizujících účinků trestu, který by podle očekávání pachatele postihl, a prognóza příznivějšího mimosoudního výchovného působení.

Suchý pak současně jako jeden z prvních rozlišil mezi třemi základními typy odklonu, a to:

1) Prostým odklonem,

2) podmíněným upuštěním od trestního stíhání a

3) odklonem se společenskou intervencí.[4]

Pokud jde o prvý typ odklonu, pak jeho podstata spočívá podle Suchého v upuštění od trestního stíhání, a to bez návaznosti na splnění určitých podmínek, čímž dochází ke konečnému vyřízení trestní věci bez jakýchkoli dalších následků pro pachatele trestného činu. Při aplikaci takového postupu se pak vychází ze dvou základních předpokladů, a sice že pokračování v trestním řízení se jeví neúčinné nebo neúčelné a že soudní proces by mohl mít pro pachatele zbytečné stigmatizující účinky nebo by pro tohoto mohl znamenat nadměrnou psychickou zátěž. Důvodem aplikace tohoto typu odklonu je tak především větší efektivita a působení na pachatele trestného činu s tím, že nedochází k jeho veřejnému postihu a s tím spojené stigmatizaci. Tento typ odklonu představuje definitivní vyřízení trestní věci a uplatní se povětšinou v případech bagatelních, méně závažných trestných činů. Pokud bychom pak tento typ odklonu hledali v českém trestním právu, pak jako příklad lze uvést některými autory mezi odklony řazený institut fakultativního zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.

Druhý typ odklonu pak podle Suchého spočívá v podmíněném upuštění od trestního stíhání, resp. v podmíněném zastavení trestního stíhání. V případě takového rozhodnutí se zde na rozdíl od případu předchozího nejedná o definitivní vyřízení trestní věci, neboť je zde stanovena určitá zkušební doba, po kterou musí pachatel pro to, aby se z mezitímního rozhodnutí stalo rozhodnutí konečné, vést řádný život a vyhovět dalším podmínkám; pokud pachatel po zkušební dobu nevede řádný život, resp. nevyhoví jemu uloženým podmínkám, pak je možné v jeho trestním stíhání pokračovat. Účelem tohoto typu odklonu je pak především působení na pachatelovo chování v tom směru, aby se tento skutečně napravil, a současně urovnání konfliktního stavu mezi pachatelem a poškozeným, jež má mít na obviněného pozitivní výchovný a resocializační účinek. V současném českém trestním právu je tento typ odklonu zastoupen jednak podmíněným zastavením trestního stíhání (§ 307 tr. řádu), jednak podmíněným odložením podání návrhu na potrestání (§ 179g tr. řádu).

Co se týče třetího typu odklonu, pak v těchto případech jde, obdobně jako v případě předchozím, o pouhé zatímní řešení věci, které představuje nestíhání (upuštění od stíhání), po němž však tentokráte následuje společenská intervence, a to ve formě projednání věci mimosoudním orgánem, komisí anebo léčení, které má napomoci úspěšné nápravě pachatele. Slovy Suchého, užitím tohoto typu odklonu tedy „trestní odpovědnost pachatele nezaniká, avšak dojde k její transformaci v jiný typ odpovědnosti (společensko-morální, administrativní apod.)“, tj. tento vychází z předpokladu, že některé trestní věci mohou být vyřešeny i bez nutnosti intervence orgánů činných v trestním řízení. Takový typ odklonu ve své čisté podobě v současném českém trestním právu zastoupen není, nicméně trestněprávní předpisy dávají orgánům činným v trestním řízení na několika místech možnost postupovat či rozhodovat způsobem, který má do jisté míry následky podobné (srov. např. § 66 odst. 2 anebo § 172 odst. 2 písm. b) tr. řádu, ačkoli v případě na druhém místě uvedeném ona společenská intervence zastavení trestního stíhání předchází); ve svých důsledcích se však tomuto typu odklonu může do jisté míry podobat odklon užívaný v  trestních věcech mladistvých, a sice odstoupení od trestního stíhání mladistvých podle § 70 odst. 3 ZSVM, kdy může být rozhodnutí o odstoupení od trestního stíhání doprovázeno výchovným opatřením ve formě napomenutí s výstrahou a přenecháním mladistvého k postihu zákonným zástupcem, školou anebo výchovnému zařízení.[5]

Obdobně Kaiser považoval odklony za „nové trestněpolitické strategie, kdy je odstoupeno od stíhání poté, co je formálně stanoveno porušení normy“ s tím, že za jejich cíl vymezil „překonání kriminality postupy vně justice.“[6]

Nett považoval odklon za omezení státního monopolu stíhat trestné činy, ať již jde o omezení dané zákonem, či omezení vyplývající z vůle stíhajícího orgánu; přitom jde o nástroj depenalizace. Konkrétně se pak podle tohoto autora mělo jednat o mimosoudní vyřízení trestní věci, jehož účelem není potrestání pachatele v tradičním smyslu, tj. o právní formu řešení konfliktu, jenž vyústil v trestný čin, která může být uplatněna ještě před tím, než soud rozhodne rozsudkem o vině a příp. trestu. Dále se tento autor, podle mého názoru zcela správně, domníval, že odklon nelze chápat pouze jako prostředek procesní, neboť mimosoudní vyřízení věci. resp. vyřízení věci odklonem, souvisí především s koncepcí základů trestní odpovědnosti, její diferenciací a v návaznosti na to s použitím či vyloučením trestněprávní sankce.[7]

Nett pak rozlišoval mezi upuštěním od trestního stíhání, a to buď bez společenské intervence, anebo se společenskou intervenci, kdy rozdíl mezi těmito spočívá v tom, že ve druhém případě je trestní odpovědnost nahrazena jiným typem odpovědnosti, o níž rozhoduje jiný než soudní orgán, kdežto v prvém případě trestní odpovědnost zaniká a není nahrazena jakýmkoli jiným typem odpovědnosti, a poté podmíněným upuštěním od trestního stíhání, kdy toto představuje rozhodnutí mezitímní povahy; trestní odpovědnost pachatele tu trvá a její zánik je vázán na splnění některých dalších podmínek.

Draštík spatřoval v odklonu odchylku od typického průběhu trestního řízení či vynětí trestní věci z kompetence orgánů činných v trestním řízení, učiněné těmito orgány samotnými v rámci jejich diskreční pravomoci, nikoli povinnosti, kdy se tedy jedná o vyřízení trestní věci jinými prostředky než projednáním a rozhodnutím věci v obvyklém soudním procesu (tj. zpravidla po provedeném hlavním líčení).[8]

Šámal v případě pojmu odklon v trestním řízení odkazoval na termín „diversion“, přičemž uváděl, že jeho vlastní chápání pojmu odklonu je chápáním zúženým, když za odklon v jeho pojetí nelze považovat „odklonění“ věci mimo trestní řízení.[9]

Zejména důsledkem legislativního vývoje později česká právní nauka od výše uvedených vymezení pojmu odklonu v trestním řízení upustila, resp. tento termín vhodně zúžila,[10] a od poloviny 90. let 20. století tak lze vysledovat určitou modifikaci definice pojmu odklonu v trestním řízení především ve směru zjednodušeného řízení probíhajícího v rámci standardního trestního řízení, tj. již nikoli více ve smyslu alternativy k soudnímu vyřízení věci rozhodnutím o vině a trestu a ve smyslu úplného odklonění se mimo trestní řízení, zejména do řízení správního.[11]

V této souvislosti pak např. Kuchta se Zezulovou hovoří o tom, že „oproti původnímu tradičnímu pojetí ovlivněnému zejména anglosaskou právní tradicí, kde je odklon brán jako alternativa k soudnímu vyřízení věci rozhodnutím o vině a trestu, se v českém prostředí ustaluje pojetí odklonu jako alternativy k soudnímu projednání věci.“[12] K tomuto pak tito autoři dodávají a upozorňují na to, že „odklonem nedochází ke změně trestní odpovědnosti v odpovědnost mimotrestní.“[13] Shodně též Fenyk v aktuální učebnici trestního práva procesního uvádí, že „česká trestněprocesní nauka poněkud zužuje obsah pojmu „odklon“, protože ho zpravidla chápe jako odklon od klasického průběhu trestního řízení, nikoli však vně trestního řízení. Nezahrnuje tedy odklon k mimosoudnímu vyřízení věci v rámci jiného typu řízení, např. k rozhodnutí věci ve správním řízení. Nedochází tedy k přetransformování trestní odpovědnosti v jiný typ odpovědnosti (např. společensko-morální).“[14]

To, že se později staly pojem odklonu tak, jak byl tento původně vykládán Suchým, a jeho kategorizace odklonů v trestním řízení spíše nepoužitelnými a nepřiléhavými, pak potvrdily např. i pozdější navazující práce Nezkusila[15].

V současné době tak již odklonem v trestním řízení zejména nerozumíme též odklonění věci mimo trestní řízení, nýbrž jde o specifický typ řízení, které probíhá vždy pouze v rámci trestního řízení jako takového. Náhledy na to, jak pojem odklonu definovat, se však ve zbytku i nadále liší.

Pojem odklonu v trestním řízení – současnost

Ze současných definic pojmu odklonu v trestním řízení je možné nabídnout především definice následující.

Pokud jde na prvém místě o komentářovou literaturu, pak Šámal ve svém komentáři k trestnímu řádu uvádí, že „odklon v trestním řízení (angl. i franc. „diversion“) umožňuje odchýlení od běžného průběhu řízení, a to buď k určitému zkrácenému či sumárnímu řízení („summary proceedings“), nejčastěji za využití trestního příkazu či schválení dohody o vině a trestu, anebo k vyřízení státním zástupcem či soudem, jenž nedospěje k vyslovení viny, a tím k uložení klasické trestní sankce (např. různé formy podmíněného zastavení trestního stíhání, odstoupení od trestního stíhání a narovnání), anebo dokonce k mimosoudnímu vyřízení věci v rámci jiného typu řízení (např. ve správním řízení).“[16]

Lze pozorovat, že Šámal při svém vymezení odklonu v trestním řízení vychází primárně z aktu Rady Evropy[17]^{; [18]}, když za odklony jaksi prostě a nijak hlouběji promyšleně považuje veškeré v tomto zmíněné instituty či opatření ke „zjednodušení trestní spravedlnosti“, a to včetně řízení, jež končí formálním uznáním viny a uložením trestu. Předmětné doporučení Rady Evropy však přímo o „odklonech“ jako takových nehovoří.

Nadto pak, jak bude dále blíže rozvedeno, takto obsahově široce vymezená definice, která pod jeden zastřešující pojem zcela nesprávně řadí alternativní řešení trestních věcí a alternativy ke standardnímu trestnímu řízení, je podle mého názoru značně matoucí a tím pádem ne zcela vhodná.

Dále si lze povšimnout, že Šámal ve své definici poněkud neaktuálně pod pojem odklonu řadí též vyřízení věci v rámci jiného typu řízení. Jestliže přitom uvádí jako příklad tohoto postupu vyřízení věci ve správním řízení, pak na tomto místě pouze ve stručnosti nutno upozornit na to, že pokud jde o případ postoupení věci podle § 171 odst. 1, § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu, pak o tomto nemůžeme hovořit o odklonu již proto, že odklon lze užít vždy pouze u trestných činů, přičemž v případě postoupení věci je tato postoupena k řešení do správního řízení proto, že skutek není vůbec trestným činem; nadto je pak takový postup, na rozdíl od případů užívání odklonů v trestním řízení, vždy obligatorní (srov. § 171 odst. 1, § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu a užití výrazu „postoupí“, tedy nikoli „může postoupit“).[19]

Šámalovu definici pak v celém jejím rozsahu přebírá též právnický slovník[20].

Podle Draštíkova komentáře k trestnímu řádu představují odklony „alternativy ke standardním postupům v trestním řízení umožňující rozhodnout ve věci bez provedení dokazování v hlavním líčení.“[21]

Ani definice tohoto autora není zcela správná, když si lze povšimnout toho, že tento, obdobně jako činí též někteří autoři dále uvedení, řadí pod pojem odklonu v trestním řízení v dalším textu komentáře bez dalšího i ty formy odklonu, o jejichž aplikaci může být rozhodnuto až v průběhu hlavního líčení, resp. v řízení odvolacím (k tomuto blíže srov. dále uvedené).

Pokud nahlédneme do učebnicových textů, pak Jelínek rozumí odklonem v trestním řízení „alternativu standardního trestního řízení“ s tím, že tuto pojímá jako „odchylku od typického průběhu trestního procesu, která znamená, že trestní řízení nedospěje do svého obvyklého konce, do vynesení odsuzujícího rozsudku, nedojde k vyslovení viny, k uložení klasické trestní sankce, ale řízení se od této cesty „odkloní“ a trestní věc se vyřídí jinak, velmi často tak, že se trestní stíhání zastaví, což je charakteristický znak odklonu.“[22] Poté tento autor řadí mezi odklony podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, řízení o schválení dohody o vině a trestu, odstoupení od trestního stíhání v řízení o provinění a trestní příkaz. Dodává však, že to, jaké instituty mezi odklony v trestním řízení zařadíme, záleží v zásadě na tom, jak si tento samotný pojem vymezíme; pokud si tento vydefinujeme v nejširším slova smyslu jako odchylku od standardního průběhu trestního řízení ve smyslu schématu obžaloba – hlavní líčení – rozsudek, pak může být formou odklonu i trestní příkaz; jestliže však budeme odklon chápat jako odchylku od standardního trestního řízení, která spočívá v tom, že nedojde k vyslovení viny a uložení trestu, potom institut trestního příkazu formou odklonu nebude.[23]

Šámal, Musil a Kuchta definují ve své učebnici pojem odklonu v trestním řízení za pomoci jeho účelu, když tito uvádí, že „základním účelem institutů zařazovaných pod pojem odklonu je především rychlejší a efektivnější vyřízení k tomu vhodných věcí, které nevyžadují z hlediska účelů trestního řízení projednání věcí před soudem v hlavním líčení (...). Jde tedy především o řešení problému nárůstu kriminality a snahu o efektivnější výkon justice, a to v případech skutkově a právně jednoduchých, kdy typově méně závažný trestný čin spáchaly osoby do té doby žijící řádným životem, popř. osoby, u nichž postačí rozhodnout bez projednání trestní věci v náročném a komplikovaném hlavním líčení nebo v řízení před soudem vůbec. Obviněným se zde nabízí vyřízení věci zpravidla podstatně mírnějším a méně zatěžujícím způsobem, než je klasické vyřízení věci probíhající v pravidelném soudním řízení.“[24]

Fenyk, Gřivna a Císařová pak pouze uvádí, že „odklon je spíše chápán ve smyslu zjednodušení řízení, které jinak probíhá v rámci standardního trestního řízení. Za formu takového vyřízení věci jsou v našem trestním procesu považovány instituty podmíněného zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání mladistvého a trestního příkazu.“[25] Lze se však domnívat, že sami autoři pojem odklonu uvažují poněkud jiným směrem, když na jiném místě učebnice uvádí, že „významným nástrojem uspokojení nároků poškozeného jsou ustanovení trestního řádu o některých tzv. odklonech, tedy o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 – 308) a narovnání (§ 309 – 314). Tímto způsobem totiž může dojít k ukončení trestního stíhání a k uspokojení nároku poškozeného dříve, než řízení dospěje k rozsudku (§ 121 písm. a), resp. dříve, než je vydán trestní příkaz (§ 314f odst. 1 písm. e)) či schválena dohoda o vině a trestu (§ 314r odst. 4). Odklony směřují k jiné formě dosaženého společenského uspokojení nad postihem pachatele, než je odsuzující rozhodnutí.“[26]

Fryšták, Provazník, Sedláčková a Žatecká pak uvádí pouze tolik, že v případě odklonů jde o „mimosoudní vyřízení věci.“[27]

Jiné učebnice již pouze odkazují na díla výše uvedená, žádné zvláštní, vlastní definice jejich autoři nekonstruují.[28]

Ščerba ve své monografii komplexně pojednávající o alternativních způsobech řešení trestních věcí rozlišuje mezi odklonem v širším smyslu, kdy v tomto smyslu chápe odklonem „odchylku od standardního průběhu trestního řízení, která je spojena s rozhodnutím o upuštění od trestního stání (zastavením trestního stíhání), pokud toto upuštění od trestního stíhání není obligatorní, tj. není vynuceno splněním zákonem stanovených předpokladů, např. že daný skutek není trestným činem, trestnost činu zanikla apod. Po rozhodnutí o odklonu v širším smyslu může následovat rovněž určitá forma společenské intervence, např. projednání věci mimosoudním orgánem.“ Odklon v užším smyslu pak vymezuje Ščerba tak, že tento je „nezbytně spojen s principy restorativní justice, a tedy i s určitou formou výchovného působení na osobu, vůči níž je vedeno trestní řízení a vůči níž je odklon uplatňován. Toto výchovné působení následuje buď po rozhodnutí o odklonu, typicky v podobě stanovení zkušební doby a podmínek, kterým musí obviněný během ní vyhovět, anebo výchovné působení předchází rozhodnutí o odklonu a stává se tak nutnou podmínkou pro jeho aplikaci.“[29]

Ščerba poté provádí kategorizaci odklonu následujícím způsobem:

1) Prostý odklon, kdy v případě tohoto jde o odchylku od standardního průběhu trestního řízení a mimosoudního vyřízení věci spojeného s upuštěním od trestního stíhání, a to bez veškerých dalších podmínek. Trestní věc je tímto způsobem vyřízena bez dalších následků pro pachatele.

2) Odklon spojený s výchovným působením, v případě kterého je dáno výchovné působení na osobu, vůči které je odklon uplatňován. Tato forma odklonu je ve svém důsledku spojena s hledáním alternativ k odnětí svobody[30] a jako taková bývá někdy teorií označována též jako odklon se skrytou intervencí.[31] Odklon provázený určitým navazujícím výchovným působením na pachatele trestného činu se od výše zmiňovaného prostého odklonu odlišuje zejména tím, že nejde o definitivní vyřízení věci, nýbrž o rozhodnutí podmíněné a spojené se stanovením zkušební doby. Lze se však domnívat, že výchovné působení na osobu, proti níž se trestní řízení vede, může být využito i před samotným rozhodnutím o upuštění od trestního stíhání. Jinak řečeno, toto rozhodnutí může být podmíněno řadou požadavků, jejichž splnění má mít na danou osobu výchovný účinek, a zároveň tato osoba splněním takových požadavků demonstruje, že rozhodnutí o upuštění od trestního stíhání je dostatečným způsobem vyřízení věci (např. urovnání konfliktního stavu mezi obviněným a poškozeným, ať již v rovině materiální, či v rovině morální, povinnost spočívající v zaplacení peněžité částky, vykonání obecně prospěšných prací, vystavení obviněného určitým omezením či povinnostem apod.).

3) Odklon se společenskou intervencí. Intervence v tomto případě navazuje na rozhodnutí o upuštění od trestního stíhání, a to např. v podobě projednání věci mimosoudním orgánem či komisí anebo léčení, kdy zde tato již však nemá charakter výchovného působení, jako je tomu u předešlého typu odklonu.[32]

Sotolář uvádí, že odklony „umožňují vyřídit specifickým procesním postupem mimo hlavní líčení věc, která by musela být jinak projednána v hlavním líčení.“[33]

Po vzoru Šámalova širokého vymezení pak Kalvodová rozlišuje následující typy odklonu:

1) Zkrácené či sumární řízení (summary proceedings), tj. zpravidla využití soudního příkazu,

2) vyřízení věci státním zástupcem či soudem, které nedospěje k vyslovení viny a uložení trestu, tj. různé formy podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání,

3) mimosoudní vyřízení věci v rámci jiného typu řízení, tj. např. formou správního řízení.[34]

Pokud jde o časopisecké články, Fenyk, Sotolář a Sovák pojímají odklon tak, že jde o alternativu k pravidelnému (standardnímu) průběhu trestního řízení, jehož podstata spočívá v projednání trestní věci v hlavním líčení a ukončení trestního řízení rozsudkem. Jde tedy o určitou alternativní formu naplnění trestní spravedlnosti.[35]

Dolenský pak vnímá odklon jako „odchýlení od normálního průběhu trestního stíhání, jež zpravidla vyústí do odsuzujícího rozsudku, tj. vůbec mimosoudní vyřízení věci nebo takové řízení, třebas s ingerencí soudu, jež nedospěje k vyslovení viny.“[36]

Palovský definuje odklon tak, že se jedná o „postup orgánu nadaného pravomocí trestně stíhat, kterým podmíněně či s konečnou platností ukončuje trestní stíhání jinak než odsouzením pachatele trestného činu a tento postup současně není důsledkem zákonné překážky stíhání, ale vyplývá z pravomoci orgánu vyjmout pachatele z osobní působnosti trestního zákona (...), jde tedy o rozhodnutí systému trestní spravedlnosti o ukončení trestního stíhání bez formálního vyslovení viny a uložení trestu, a to obvykle ve vazbě na splnění určitých podmínek ze strany pachatele.“[37]

V případě této definice pouze nutno uvést význam slova „formální“ ve vztahu k vyslovení viny a uložení trestu pachateli, neboť, jak bude dále blíže uvedeno, pokud jde o potrestání pachatele, i odklony v trestním řízení představují sankční opatření.

Zůbek pak poněkud alibisticky, a ne zcela vhodně charakterizuje odklony ve svých důsledcích obdobně jako Šámal, a to za pomoci jejich kategorizace do dvou skupin, kdy rozlišuje mezi:

1) Odklony zahrnujícími trestní odpovědnost pachatele za trestný čin (tzv. „odsuzující odklony“) a

2) odklony podmíněně nebo nepodmíněně vylučujícími trestní odpovědnost za trestný čin (tzv. „neodsuzující odklony“).

V prvém případě představují odklony podle tohoto autora výjimku ze standardního soudního projednávání věci, které se buďto fakticky nekoná (případ trestního příkazu), anebo se koná, avšak ve značně redukovaném rozsahu a obsahu (případ dohody o vině a trestu).

V případě druhém jde pak o situace, kdy rozhodnutí o odklonu právně eliminuje odpovědnost pachatele podle trestního zákona (např. případ podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání). Jde tak o zbytkovou množinu, kam Zůbek řadí veškeré zbývající odklony, tj. všechny ty s výjimkou trestního příkazu a dohody o vině a trestu. Tuto skupinu odklonů pak dále dělí na:

a) Prosté odklony, kdy orgán činný v trestním řízení deklaruje ochotu se trestním případem dále nezabývat tím, že rezignuje na odsouzení pachatele, který se ke spáchání činu dozná (přizná), a to aniž by byl takový odklon doprovázen újmou (sankcí) pro pachatele, a na

b) odklony vázané na nápravu pachatele nebo následků jeho činu.[38]

Obdobný pohled na odklony v trestním řízení pak nabízí Provazník. Tento uvádí, že na odklony může být nahlíženo v zásadě ze dvou úhlů pohledu, a to jakožto na odklony largo sensu, kdy pod tento pojem řadí též trestní příkaz a dohodu o vině a trestu, a jakožto na odklony stricto sensu, kam tyto instituty již zařadit nelze, neboť odklony stricto sensu spojuje tento autor s prvky spočívajícími v tom, že trestní řízení končí bez vyslovení viny a uložení trestu, výsledek trestního řízení zohledňuje kvalifikovaným způsobem jak potřeby obviněného, tak potřeby poškozeného, a jsou uplatnitelné pouze v případě méně závažných trestných činů.[39]

K pojímání odklonů v trestním řízení Provazníkem lze mít výhrady shodné s výhradami již dříve uvedenými.

Konečně lze uvést i velmi stručnou definici Bartošové, kdy tato chápe odklony jako jakékoli odklonění od standardního průběhu trestního řízení.[40]

Na základě všeho dříve uvedeného můžeme uzavřít, že pokud jde o současnou českou trestněprávní teorii, pak podle této je na odklon v trestním řízení možné nazírat čtverým možným způsobem.

1) V případě prvém jde o odklon od trestního řízení ve formě alternativy či odchýlení se od standardní formy trestního řízení, a to bez dalšího. Takové definice či pojímání odklonu jsou však nadmíru obecné a neúplné, když v případě těchto bychom mohli pod pojem odklonu v trestním řízení řadit kupříkladu i zkrácené přípravné řízení, řízení před samosoudcem anebo řízení proti uprchlému, které však mezi „ryzí“ odklony nepatří.

2) Podle jiných je pak odklon možné považovat za mimosoudní vyřízení věci v oblasti trestního práva, tj. vyřízení věci s absencí jakékoli soudní ingerence či při užším chápání s absencí hlavního líčení. I na tomto místě však nutno rekapitulovat, že taková definice odklonu je v jistém směru nepřesná, neboť k vyřízení trestní věci odklonem, konkrétně pak podmíněným zastavením trestního stíhání, narovnáním či odstoupením od trestního stíhání mladistvého, tedy právní naukou tradičně chápanými odklony v trestním řízení, může dojít též v rámci ve věci konaného hlavního líčení, anebo v případech podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání dokonce až v řízení odvolacím. Dovedeno tak ad absurdum, v případě doslovného uvažování této definice odklonů v trestním řízení by nám z těchto mohlo zbýt pouhé torzo v podobě podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a odložení věci při schválení narovnání.

3) Jiní pak rozumí odklony v trestním řízení případy, kdy k odklonění trestní věci dojde dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině a uložení trestu. Takové pojímání odklonu v trestním řízení pak z těchto institutů vyloučí převážnou částí právní teorie mezi odklony v trestním řízení řazený trestní příkaz (srov. § 314e odst. 7 tr. řádu), jakož i dohodu o vině a trestu (srov. § 314r odst. 4 tr. řádu).

4) V posledním chápání jsou pak za odklony v trestním řízení považovány ty případy, kdy věc končí zastavením trestního stíhání jakožto tím nejpodstatnějším znakem odklonu, není-li takový postup orgánu činného v trestním řízení v daném případě obligatorní; i zde tak není možné rozumět odklonem v trestním řízení ani dohodu o vině a trestu, ani trestní příkaz.

Pokud jde o slovenskou právní nauku, pak například Ivor považuje odklony v trestním řízení za „postupy rozdílné od procesně náročného hlavního líčení, které umožňují efektivnější dosažení účelu trestního řízení. Odklony v trestním řízení jsou osobité způsoby trestního řízení, alternativy ve vztahu ke standardnímu projednání věci v hlavním líčení (obžaloba – hlavní líčení – rozsudek), v rámci kterých je možné trestní věc vyřídit v procesněprávním smyslu stejně plnohodnotně jak ve standardním trestním řízení. Zpravidla se neuplatní stadium soudního projednání trestní věci.“[41] Následně tento autor řadí mezi odklony v trestním řízení jmenovitě podmíněné zastavení trestního stíhání, podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného, smír (tj. obdoba narovnání), dohodu o vině a trestu, řízení před soudcem pro přípravné řízení, řízení před samosoudcem a trestní příkaz.

Podle Klátika jde o odklon jen tehdy, pokud je ten který institut aplikován v přípravném řízení, resp. ještě před samotným řízením před soudem či hlavním líčením.[42] Konkrétně pak, podle tohoto je odklon v trestním řízení možné charakterizovat jako „alternativní trestněprocesní způsob řešení trestní věci s cílem odlehčit přetíženosti trestních soudů, ušetřit vinného traumatu z projednání věci na hlavním líčení, zvýšit výchovný účinek na obviněného, neformální řešení vlastní konfliktní situace a posilnění postavení poškozeného (...). Odklon je tedy osobitým způsobem vyřešení trestní věci prokurátorem a v případě vydání trestního příkazu samosoudcem, kteří se na základě svého fakultativního uvážení rozhodnou vyřídit trestní věc dříve, než by se nařídilo procesně náročné hlavní líčení.“[43]

Tento autor pak dále dělí odklony do následujících tří skupin.

1) Odklony v důsledku prosazení zásady oportunity a reparačního prvku. Do této skupiny řadí Klátik ty instituty, které se uplatní v případech, kdy je trestný čin zejména konfliktem mezi obviněným a poškozeným, přičemž zájem na urovnání jejich vzájemných vztahů má přednost před zájmem státu na odsouzení pachatele.

2) Odklony v důsledku zásady oportunity a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Touto skupinou vytvořil podle tohoto autora zákonodárce procesní podmínky alternativního ukončení trestní věci v případech trestných činů, kterými byl ve vysoké míře zasažen veřejný zájem a zájem státu na objasnění takových činů (nejzávažnějších forem trestné činnosti) a zjištění nebo usvědčení jejich pachatelů převyšuje zájem trestně stíhat a postihnout také obviněného, který se významnou měrou přičinil o jejich objasnění, zjištění nebo usvědčení pachatelů. Ve slovenské právní úpravě jde přitom o podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného.

3) Odklony v důsledku vědomého vzdání se práva na rovnost zbraní spravedlivého procesu. V případě těchto nejde již na rozdíl od předchozích institutů o další alternativu k řešení trestní věci, neboť řízení v tomto případě vyústí v uložení trestu.

Ani Klátikův výklad však nelze v mém pojímání považovat za dokonalý, když tento autor z mého pohledu opět slučuje neslučitelné, tj. tradiční odklony v trestním řízení a institut trestního příkazu, a tyto zasazuje výlučně do stadia přípravného řízení.

Trestní příkaz a dohodu o vině a trestu pak dále mezi odklony v trestním řízení řadí též například Šimovček[44], Čentéš[45] anebo Korgo[46].

Pokud jde tak o slovenskou právní nauku, jak vidno, touto je i přes dříve uvedené vady přijímána téměř bezvýhradně definice odklonů v trestním řízení Šámalova.[47]

S nejednotností co do definování pojmu odklonu se přitom nesetkáváme pouze v rámci českého anebo slovenského právního prostředí, nýbrž též v zahraničí. Na tomto místě však nutno již úvodem upozornit, že pokud jde o právní komparatistiku v případě vymezení pojmu odklonu v trestním řízení, pak co se týče teoretických základů těchto institutů, jejich původu, podmínek aplikace, smyslu, funkce a účelu, v případě té které země panuje, jak koneckonců z dále uvedeného zřejmé, značná rozdílnost a rozhodně tak není možné nechat se inspirovat anebo snad dokonce bezmyšlenkovitě přebírat definice tohoto pojmu tak, jak jsou tyto uváděny v zahraniční odborné literatuře.

Pro stručnou ukázku, jako velmi úzkou definici odklonu lze pojímat například tu, kdy je za odklon považováno přerušení trestního stíhání v době, kdy je policií zjištěn pachatel, do zahájení hlavního líčení, definice širší pak uvádí, že o odklonech je možné hovořit na všech organizačních úrovních formální kontroly kriminality. Podle druhé citované definice je přitom odklonem i materiální dekriminalizace a za tento jsou považovány i alternativní tresty.[48]

Našemu pojímání odklonů v trestním řízení bližší definici pak podává např. Důvodová zpráva k rakouskému návrhu zákona, jímž bylo v roce 1999 reformováno rakouské trestní řízení; tato odklon chápe jako „každou formu reakce státu na spáchaný trestný čin, kde chybí prvek komplexního provedení řízení anebo ukončení řízení rozhodnutím o vině a trestu.“[49] Jehle a Wadeová pak uvádí, že „odklony realizované veřejnou žalobou (i podmíněně) by neměly představovat ekvivalent odsuzujícího rozsudku. Postupu se pachatel musí podvolit vždy dobrovolně a tato opatření by měla vždy podléhat přezkoumání či schválení soudu.“[50] Též podle některých dalších rakouských či německých právních teoretiků jest odklon „rozhodnutím systému trestní spravedlnosti o ukončení trestního stíhání bez formálního vyslovení viny a uložení trestu, a to u trestných činů určité předem vymezené závažnosti a u méně nebezpečných pachatelů.“[51] Francouzská literatura pak vymezuje odklon jako „institut směřující k vyhledání příčin trestné činnosti a k jejich odstranění, aplikovatelný v případech, kdy veřejný zájem nevyžaduje provedení trestního řízení před soudem.“[52] Konečně, angloamerická právní literatura vymezuje pojem odklonu v trestním řízení jako opatření, které má za důsledek odchýlení údajných pachatelů od formálního řízení v podobě obžaloby, soudu a odsouzení[53] a zároveň jako způsob, jak se ve vhodných případech vyvarovat stigmatizace pachatele vyplývající z průběhu trestního řízení a odsuzujícího rozsudku.[54]

Pokud jde pak o oblast mezinárodní, definici odklonu podaly v minulosti především již zmíněné závěry XIII. mezinárodního kongresu trestního práva Mezinárodní společnosti pro trestní právo konaného ve dnech 1. – 7. října 1984 v Káhiře. Kongres definoval pojem odklonu následovně: „Odklon je každá odchylka z obvyklého postupu v trestním řízení před odsouzením (odsuzujícím rozsudkem). Prostý odklon představuje jednostranné rozhodnutí o ukončení vyšetřování nebo trestního řízení před rozsudkem. Zahrnuje jak činnost orgánů veřejné moci (ale i jiných zařízení), která vykonávají sociální kontrolu mimo systém trestní justice, tak výkon pravomoci policejních orgánů či orgánů žaloby, spočívající ve „zřeknutí se“ stíhání a rovněž alternativní procesní postupy místo trestního stíhání, k nimž dá justiční orgán souhlas. Odklon s intervencí je stejný způsob ukončení trestního řízení, svázaný ovšem s tím, že dojde k vyřešení vzniklého společenského konfliktu např. skrze resocializační, terapeutické, výchovné metody, či pomocí odškodnění nebo obdobného narovnání (....). Zásady řízení o odklonu musí zahrnovat nejen souhlas obviněného, ale rovněž souhlas orgánů činných v trestním řízení s takovým ukončením řízení. Zainteresované osoby se musí na procesu účastnit, což jim umožní i lepší zvládnutí následků trestného činu.“[55] V závěrečných dokumentech sekce se přitom zdůrazňuje pro pojímání odklonu v trestním řízení v tomto článku přijaté za vlastní podstatné, a sice že v případě odklonů se nejedná pouze o zvláštní způsoby procesního ukončení trestní věci, ale o zcela nový kriminálně a sociálně politický přístup, v němž nemůže být trestný čin zkoumán izolovaně, ale v jeho sociálním kontextu.

Na základě dříve uvedeného výkladu tak lze vyslovit souhlas s Jelínkem, podle kterého je pojem odklonu mnohovýznamový,[56] což dále přirozeně zapříčiňuje diskuse ohledně zařazení toho kterého právního institutu pod tento pojem. Jinými slovy, tak jako se lze v trestněprávní nauce setkat s mnoha různými definicemi a kategorizacemi odklonů, tak se lze v důsledku takového stavu setkat s různým náhledem na to, která rozhodnutí či procesní situace je pod pojem odklonu v trestním řízení možné řadit a která již nikoli.

Závěrem, osobně nepovažuji řešení výše uvedené situace neexistence, resp. nejednotnosti definice pojmu odklonu v trestním řízení za nezbytně nutné, zejména pokud jde snad o úvahy nad zakotvením takové definice v trestních předpisech. Na tomto místě potřeba jednak poznamenat, že těžko říci, zda by bylo takové řešení vůbec možné, neboť kreovat definici, jež by byla do budoucna za každé okolnosti plně funkční, a přitom přínosná či vyhovující jak z pohledu právní teorie, tak praxe, není podle mého názoru možné, jednak pak nutno konstatovat, že význam takového řešení by koneckonců nepřinesl zřejmě více než zklidnění vášnivých akademických debat.[57]

Znaky odklonu v trestním řízení

Způsobů, jak definovat odklon, resp. jak dojít k definici odklonu, existuje dlouhá řada; je možné shrnout veškeré existující definice, upřednostnit některou z nich anebo vědeckými metodami vytvořit definici vlastní. Jak jsem však již v úvodu tohoto článku uvedla, v následujícím textu nebudu přistupovat ke snaze o poskytnutí své vlastní definice odklonu v trestním řízení; namísto toho bude podle mého názoru účelnější vymezit po vzoru Provazníka[58], avšak nikoli totožně s ním, základní znaky společné všem odklonům v trestním řízení, kterými se tyto odlišují zejména od standardních postupů v trestním řízení, jakož i procesních postupů v trestním řízení zvláštních. Za tyto znaky považuji následující.

1. Aplikovatelnost odklonů pouze v případě trestných činů, resp. trestních věcí, u kterých je dána jak skutková, tak právní jednoduchost.

Na tomto místě se záměrně vyhýbám v této souvislosti často ne zcela správně užívanému sousloví „méně závažné trestné činy“[59], a to z důvodu navázání stávající hmotněprávní úpravy kategorizace deliktů na úpravu procesněprávní, když kupříkladu obecné ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 3, 4 tr. zákoníku anebo usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 3, 4 tr. zákoníku, tedy přečiny (srov. § 14 odst. 2 tr. zákoníku), v případě kterých lze užít např. odklonu podmíněného zastavení trestního stíhání, podle mého názoru za skutečně „méně závažné trestné činy“ považovat nelze. Již na tomto místě přitom vhodno vzpomenout, že odlišná situace panovala do 31. 12. 2009, kdy jsme se mohli setkat kupříkladu u uvedeného odklonu podmíněného zastavení trestního stíhání s limitací jeho aplikace ve formě stanovení horní hranice trestní sazby toho kterého trestného činu, u něhož o aplikaci odklonu uvažujeme, která nepřevyšuje pět let; spolu s novým trestním zákoníkem však přišla systémová změna, když zákonodárce vymezil podmínky aplikovatelnosti podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání dále již nikoli nejvyšší možnou horní hranicí trestní sazby, nýbrž kategorií trestného činu – přečinu. Ke změně došlo přitom podle Důvodové zprávy z důvodu nutné reakce na úpravu některých trestních sazeb u nedbalostních přečinů v souvislosti s obecným zpřísněním trestní politiky; v těchto případech by totiž nebylo nadále možné využívat odklonů, neboť by uvedená trestní sazba převyšovala stanovenou hranici pěti let odnětí svobody, ačkoli by ostatní okolnosti využití této alternativy umožňovaly.[60] Tak nebo tak, v případě závažných kulpózních trestných činů tedy tyto formy odklonu v trestním řízení formálně ztratily svou tradičně nahlíženou pozici institutu určeného ke způsobu řešení bagatelní kriminality a spolu s tím došlo k velkému nárůstu trestných činů, u nichž lze o aplikaci těchto forem odklonu uvažovat.[61] Tento, podle mnoha teoretiků nedostatek stávající právní úpravy, je však v současné praxi korigován jednak judikaturou[62], jednak pak v této souvislosti není možné chápat podmínku záležející v kategorii deliktu izolovaně, nýbrž nutno vnímat též dovětky příslušných ustanoveních trestního řádu, když kupříkladu podle § 307 odst. 1 tr. řádu musí být možné vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu takové rozhodnutí důvodně považovat za dostačující anebo podle § 309 odst. 1 tr. řádu, kdy je nutno takový způsob vyřízení, tj. vyřízení věci narovnáním, považovat za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. Co je však na tomto místě zcela jistě nezpochybnitelné, je to, že stávající právní úprava klade z důvodů dříve uvedených na orgány činné v trestním řízení přirozeně vyšší nároky, pokud jde o jejich rozhodování.

Závěrem lze pak k tomuto znaku uvést, že ve srovnání s okolními zeměmi je takto zvolený přístup spíše neobvyklý. Tak například na Slovensku je navázána aplikace odklonu taktéž na kategorii trestného činu – přečin, který je slovenským trestním zákonem vymezen, až na výjimku uvedenou v § 10 odst. 2 slovenského trestního zákona, shodně jako českým trestním zákoníkem (srov. § 10 odst. 1, 2 slovenského trestního zákona), avšak nadto pak zároveň se stanovením horní hranice trestní sazby přečinu ve výši pěti let, popř. je aplikace odklonu podmíněna splněním dalších podmínek (srov. např. § 216 odst. 6 slovenského trestního řádu). I v Rakousku pak v daném případě rozhodují kromě horní hranice trestní sazby toho kterého trestného činu též následky, tj. např. to, že nebyla trestným činem způsobena smrt. Pokud jde o Polsko, také zde činí zákonodárce limitaci aplikovatelnosti odklonu prostřednictvím nejvyšší možné hranice trestní sazby, případně pak též dalšími omezeními.[63]

2. Nenárokovost účinného uplatnění odklonů.

I přesto, že jsou všechny druhy trestního řízení upravené trestním řádem ve smyslu procesního vyřízení věci zásadně v rovnocenném postavení, má obviněný právní nárok vždy pouze na provedení standardního řízení; veškeré ostatní druhy řízení jsou tak pouze fakultativní a obviněný se jejich provedení nemůže dožadovat; stejně tak mu pak nemůže být jejich provedení vnuceno, pokud s takovým postupem nesouhlasí a trvá na projednání své věci ve standardním trestním řízení. Pro možnost vyřízení trestní věci za použití odklonu stanoví trestní řád relativně neurčité, volné podmínky, jejichž splnění musí být rozhodujícím orgánem důkladně posouzeno; tento se pak musí současně snažit vybrat z možných řešení to řešení, které povede k nejrychlejšímu, nejhospodárnějšímu a zároveň adekvátnímu, tj. věci přiměřenému, resp. věcně správnému, optimálnímu řešení a spravedlivému rozhodnutí.[64]

3. Rozhodující orgán.

Dalším specifikem odklonů v trestním řízení je skutečnost, že o jejich aplikaci nemusí být rozhodnuto pouze soudem, nýbrž i státním zástupcem, a to zejména, avšak nikoli pouze, z důvodu dále uvedeného znaku akcentu na zrychlení trestního řízení.

4. Souhlas obviněného.

Odklony v českém trestním právu nemohou být aplikovány proti vůli obviněného, resp. bez jeho souhlasu.[65] Souhlas obviněného vyjadřuje, že tento se „dobrovolně a v souladu s presumpcí neviny podvoluje omezením či povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí o odklonu a vzdává se práva na řádný průběh procesu před nezávislým a nestranným soudem.“[66] Nad uvedené pak, bez souhlasu obviněného s aplikací odklonu, resp. v případě aplikace odklonu proti jeho vůli obviněného, by tyto instituty jistě nevedly k urovnání jeho vztahu s poškozeným a jako takové by byly fakticky limitovány pouze na náhradu škody, nemajetkové újmy anebo vydání bezdůvodného obohacení.

5. Finální výsledek úspěšného uplatnění odklonu vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Odklony slouží k definitivnímu vyřízení trestní věci, a tedy se nejedná pouze o postup, který by se odchyloval od klasického průběhu trestního řízení jen pro ulehčení některé jeho fáze.

6. Trestní řízení končí bez vyslovení viny obviněného, bez uložení trestu, a tedy i bez s tím spojené stigmatizace pachatele.

Podle mého názoru, pokud bychom chápali odklony v trestním řízení pouze jako jakési specifické odchylky v průběhu trestního řízení, jež by finálně ústily ve výsledek v podobě odsuzujícího rozsudku (tj. případ dále v textu článku blíže analyzovaného trestního příkazu a dohody o vině a trestu), zcela bychom tím ignorovali jejich účel a kontext, v němž jsou jako takové upraveny a užívány;[67] jak bylo uvedeno již dříve a bude dále v textu článku blíže rozvedeno, v případě odklonů v trestním řízení jde o procesněprávní instituty představující jeden ze způsobů alternativních řešení trestních věcí, kdy jde o od trestů odlišná, samostatná sankční opatření, tedy je zapotřebí rozlišovat na jedné straně odklon a straně druhé pak trest.

7. Nutně intenzivnější vzájemná spolupráce stran než v případě standardního trestního řízení.

Pro úspěšnou aplikaci odklonu je předpokládána nutně kooperativnější participace stran, než je tomu v případě standardního postupu v trestním řízení.[68]

8. Podstata a účel odklonu.

Zřejmě nejdůležitější podstatou a účelem odklonů v trestním řízení je urovnání konfliktního stavu mezi obviněným, poškozeným a současně s tím i státem; přitom se jedná nikoli pouze o urovnání zejména majetkové, ale též o urovnání ve smyslu nápravy narušených vztahů. Nutno však poznamenat, že uvedené trestní řád ani dosavadní praxe zcela nereflektují a ačkoli toto představovalo jeden z důvodů zavádění odklonů do českého trestního práva, odklony jsou v české právní teorii stále ne zcela správně chápány primárně spíše jako prostředek řešení přetíženosti orgánů činných v trestním řízení,[69] tedy jako prostředek sloužící především k rychlejšímu vyřízení trestních věcí.

9. Racionalizace systému trestní justice a důraz na zrychlení a zjednodušení trestního řízení.

Racionalizace systému trestní justice a důraz na zrychlení a zjednodušení trestního řízení jsou často uváděny jako další charakteristický znak odklonů v trestním řízení. Nutno však již na tomto místě poznamenat, že ačkoli byl tento znak původně jedním z primárních důvodů zavádění odklonů do českého trestního řízení, nelze tento tak, jak se často nesprávně děje, jakkoli přeceňovat. Jak totiž zejména v praxi vidno, není vyloučeno, že v některých případech, byť skutečně méně závažné a skutkové i právně jednoduché trestné činnosti, je zapotřebí v zájmu spravedlnosti vnést do úspěšné aplikace odklonu dokonce o mnoho větší množství času či prostředků, než v případě standardně probíhajícího trestního řízení, což lze dobře demonstrovat kupříkladu na mnohdy dlouhosáhlém domlouvání podmínek narovnání mezi obviněným a poškozeným.[70] Tak nebo tak, v rovině teoretické by však mělo ke zrychlení trestního řízení docházet v případě odklonů vždy alespoň co do jedné jeho fáze, přičemž pokud jde pak o jeho zjednodušení, pak toto se bude týkat zpravidla dokazování.

10. Vliv principů restorativní justice.

Restorativní justice rozumí trestným činem zejména konflikt mezi dvěma stranami, tj. pachatelem a jeho obětí, jenž je možné řešit pouze za podmínky účinné aktivity (součinnosti) dotčených stran, kdy tato soustředí svou pozornost na řešení budoucích závazků, vytváří možnosti pro pokání a lítost nad kriminálním jednáním ústící v odpuštění, spíše než na hledání spravedlivého trestu pro pachatele;[71] na narušení vztahu mezi pachatelem a státem nazírá restorativní justice až jako na druhořadé. Zjednodušeně řečeno tak jde o udělení trestní spravedlivosti do rukou těch osob, které jsou nejvíce dotčené trestnou činností, tj. pachatele, oběti a společnosti (komunity).[72]

11. Výsledek řízení reflektuje potřeby obviněného a poškozeného.

Na tomto místě se jedná v zásadě o pozitivní motivaci obviněného k odstranění negativních následků svého činu ve vztahu k poškozenému a potažmo i celé společnosti, kdy takový postup má pozitivní vliv jak na obviněného, a to ve smyslu jeho určité výchovy či směrování k vedení řádného života, tak na poškozeného, jemuž bude přinejmenším nahrazena újma, která tomuto byla trestným činem způsobena, anebo alespoň dosáhne např. dohody s obviněným o její náhradě. Kromě tohoto pak, vzpomenout je na tomto místě nutné také to, že ke schválení narovnání je dokonce zapotřebí samotného souhlasu poškozeného; v ostatních případech náleží poškozenému zpravidla alespoň právo stížnosti proti rozhodnutí o odklonu.[73] V této souvislosti, odklony obecně zohledňují viktimologické přístupy, resp. jako takové vycházejí též z restituční (kompenzační) teorie. Podle kompenzační teorie mají pak, shodně jako trest, především cílit na to, aby byla obnovena rovnováha v sociálních vztazích, která byla porušena trestným činem, a aby byly uspokojeny nároky poškozených osob.[74] Výzkumy zabývající se potřebami lidí dotčených zločinem přitom ukazují, že potrestání pachatele nemusí být tím, po čem oběti zločinu nejvíce touží. Pro mnohé z nich jsou mnohem podstatnější takové prvky jako např. a především náhrada škody, kterou utrpěly, možnost vyjádřit se k řešení případu anebo slyšet upřímnou omluvu od pachatele.[75]

Závěrem, mezi dříve uvedené znaky odklonů v trestním řízení jsem záměrně nezařadila často vzpomínané ovládnutí těchto postupů principem oportunity, a to z následujících důvodů.

Storch vymezil zásadu oportunity tak, že tato „ukládá státnímu zástupci zkoušeti, zdali splněny jsou vzpomenuté podmínky faktické a právní, ale aby toho ještě uvažoval, zdali také veřejný prospěch, zdali prospěch státní v tom jednotlivém případě stíhání trestní skutečně vyhledává čili nic.“[76] Miřička pak uváděl, že podle této zásady „je státní zástupce oprávněn upustit od trestního stíhání, jeví-li se to žádoucím ve veřejném zájmu.“[77] Konečně Kallab vymezil, že „protivou zásady legality jest zásada oportunity dávající státnímu zástupci právo, aby uvažoval v určitých případech nejen o zákonnosti, nýbrž i o účelnosti trestního stíhání.“[78]

Stran nazírání současné trestněprávní doktríny na zásadu oportunity lze předně uvést, že „základní kámen“ stávajícího českého pojetí zásady oportunity vymezil Šámal ve své monografii o základních zásadách trestního řízení[79], která je dodnes, a to nejen v české literatuře, hojně citována, a podle které dává princip oportunity státnímu zástupci možnost volné úvahy v jeho rozhodování o stíhání i za předpokladu existence dostatku důkazů a neexistence zákonných překážek projednání trestní věci. Šámal v citované monografii prosazuje myšlenku přijetí alespoň omezeného principu oportunity, jehož prvky, jak dále uvádí, jsou do českého trestního řízení postupně zaváděny v podobě odklonů (podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání).[80] V předmětném období se o vymezení zásady oportunity dále přičinil též Fenyk, jenž její podstatu charakterizoval ve vztahu k veřejnému zájmu tím způsobem, že tato spočívá „v oprávnění posuzovat, zda trestný čin, o němž se orgán činný v trestním řízení dozvěděl, je z hlediska účelnosti, resp. prospěšnosti, nezbytné trestně stíhat a řešit před soudem.“[81] Tyto, byť rozdílně vyjádřené, definice se navzájem podstatně neliší, avšak co je v případě těchto dvou rozdílné, je to, že Fenyk na rozdíl od Šámala nedává zásadu oportunity do přímé souvislosti s odklony v trestním řízení; v učebnici[82] pod jeho autorským vedením zařazuje odklony pouze obecně mezi „výjimky ze zásady legality“[83].

Pro úplnost je pak třeba rozlišit též důvody oportunního postupu. Ty Pipek, který se dlouhodobě a zevrubně zabývá touto problematikou, dělí následovně.

1) Absolutní oportunita, kdy v takových případech úplně absentuje veřejný zájem na trestním stíhání pachatele.

2) Relativní oportunita, kdy pokud jde o relativní oportunitu, nebude pachatel trestně stíhán, neboť mu byl nebo bude uložen trest (potažmo i netrestní postih), který se pro pachatele zdá být postačující. Může jít např. o kázeňský delikt, popř. o trest za závažnější trestný čin (obdoba faktické konzumpce známé z trestního práva hmotného).

3) Přednostní zájem státu či společnosti. Tento případ představuje výjimečný případ oportunity, který má velmi barevnou škálu důvodů, např. velká škoda způsobená trestním řízením, případ korunního svědka, účinné lítosti apod.

4) Uspokojení materiálního trestního nároku jiným způsobem. Právě na toto místo řadí Pipek odklony v trestním řízení. Označení odklonů za výraz procesní oportunity je však podle mého názoru již přílišně extenzivním výkladem (k tomuto blíže srov. dále v textu uvedené).[84]

Česká republika je zemí s trestním řízením vycházejícím z tradice zásady legality. Jak bylo již dříve uvedeno, odklony v trestním řízení jsou částí českých autorů odborných textů považovány za prvky principu oportunity v českém trestním řízení, částí za derivát principu oportunity[85] a částí pak pouze za výjimku z obecně platné zásady legality zakotvené v § 2 odst. 3 tr. řádu a § 4 zákona o státním zastupitelství bez dalšího. Někteří němečtí a rakouští autoři pak v této souvislosti hovoří např. o opuštění principu striktní zásady legality, resp. o opuštění „konzervativního“ výkladu této zásady.[86]

Vedle výše uvedeného chápání odklonů v trestním řízení Pipkem, je pravdou, že odklony v kontinentálních právních řádech pochází svým původem z právních systémů, které jako takové stojí na zásadě oportunity trestního stíhání. Tato skutečnost ovšem ještě neznamená, že je odklon nutno považovat za projev této zásady i pokud jde o české právní prostředí.

Mezi důvody častého nazírání na odklony v trestním řízení jako na projev oportunity v trestním řízení nelze opomenout ani tu podstatnou skutečnost, že zásada oportunity a zásada legality jsou zásadami protichůdnými (jako např. zásada oficiality a zásada dispoziční apod.).[87] Aplikací odklonu ve svém důsledku dochází k určitému narušení zásady oficiality a zásady legality zakotvených v ustanovení § 2 odst. 3, 4 tr. řádu, jejíchž obsahem je povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat v trestním řízení z úřední povinnosti a povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. V této souvislosti tak, protože představují odklony ze zásady legality jasnou výjimku, zřejmě i proto je mnozí automaticky a bez dalšího kategorizují jakožto „oportunní“ výjimku ze zásady legality.

Zásada oportunity tak, jak tuto osobně a po vzoru Storcha, Miřičky a Kallaba vnímám, umožňuje orgánům v trestním řízení v konkrétním případě z důvodu neúčelnosti, nedostatku veřejného zájmu anebo z jiných obdobných důvodů nestíhat pachatele, ačkoli obecné podmínky pro stíhání jsou jinak splněny. Jako taková se tedy projevuje spíše jako korektiv trestního bezpráví.[88] Nutno přitom vzít v této souvislosti na mysl, že o toto u odklonů ovšem nejde. Obviněný je v případě užití odklonu „odstíhán“, zpravidla se dozná, nahradí škodu atp., byť bude jeho trestní stíhání zastaveno.[89] Jak bude dále blíže rozvedeno, odklon v trestním řízení je tak pouze jiným typem reakce státu na spáchaný trestný čin, kdy je, zjednodušeně řečeno, nahrazeno formální potrestání pachatele jinou alternativou, a tedy jako takový nemá příliš co do činění s výše uvedenými důvody (tj. neúčelnost, nedostatek veřejného zájmu), pro které státní zástupce může trestní stíhání ukončit. Stejný názor zastává též např. Jílovec, který uvádí, že ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu nepovažuje za alternativní opatření, ale za oportunitní prvky v českém trestním řádu.[90]

Instituty tradičně řazené pod pojem odklonu v trestním řízení

Pokud se po vymezení pro mne kruciálních znaků odklonu v trestním řízení vrátíme k úvaze, jaké procesní situace či rozhodnutí lze za odklony ještě považovat a jaké již nikoli, pak nejčastěji se lze v odborné literatuře setkat s tím, že do množiny odklonů v trestním řízení je řazeno podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, odložení věci při schválení narovnání, odstoupení od trestního stíhání ve věcech mladistvých, trestní příkaz a dohoda o vině a trestu.

Se zařazením trestního příkazu a dohody o vině a trestu do množiny odklonů v trestním řízení však nemohu vyslovit souhlas, a to zejména z důvodů dále uvedených.

Problematika trestního příkazu

Trestní příkaz představuje bez jakýchkoli debat prostředek racionalizace systému trestního soudnictví, jeho účelem je zjednodušení trestního řízení a urychlené vyřizování věcí skutkově i právně jednoduchých; jak bylo ovšem již dříve uvedeno, tento znak nelze v případě odklonů v trestním řízení v žádném případě přeceňovat a stavět jej na prvé místo. Shodně i Fenyk uvádí, že „i když trestní příkaz považuje většina teorie i praxe za druh odklonu, je zřejmé, že zde je ratio legis především urychlení rozhodování.“[91] Shoda se dříve uvedenými znaky odklonů v trestním řízení záleží dále v tom, že jde o fakultativní způsob vyřízení trestní věci, tedy že na vydání trestního příkazu nemá obviněný právní nárok, a to ani při splnění všech základních podmínek, když vydání trestního příkazu je vždy na úvaze samosoudce. Konečně pak, k vydání trestního příkazu sice není vyžadován souhlas obviněného jako takový, avšak na tomto místě lze přisvědčit názoru Provazníka, který v tomto směru hovoří o „konkludentním souhlasu“ obviněného, pokud jde o možnost ovlivnit věc podáním odporu,[92] neboť, jak bylo dříve uvedeno, souhlas obviněného je obligatorní podmínkou všech odklonů zejména vzhledem k právu obviněného na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, resp. v hlavním líčení.

Naopak, trestní příkaz nikdy nesplní znaky odklonu následující. Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (srov. § 314e odst. 7 tr. řádu), tedy je meritorním rozhodnutím o vině a trestu, jež vydává vždy pouze soud. V souvislosti s uloženým trestem pak, než nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., tj. do 31. 12. 2001, bylo možné uložit trestním příkazem dokonce i nepodmíněný trest odnětí svobody. Přestože však byl nepodmíněný trest z výčtu ustanovení § 314e odst. 2 později odstraněn a v současné době je možné uložit trestním příkazem nanejvýše trest odnětí svobody v maximální výměře jednoho roku, a to s podmíněným odkladem jeho výkonu, je nutné uvědomit si, že je stále možné, aby byl obviněnému uložený podmíněný trest odnětí svobody „přeměněn“ na trest nepodmíněný.[93] Dále pak, v případě trestního příkazu absentuje jakákoli nutně intenzivnější aktivita stran pro účely samotného vyřízení trestní věci tímto způsobem, když trestní příkaz je vydáván bez jakékoli součinnosti stran; v této souvislosti, samosoudce není ani jakkoli oprávněn uložit stranám, aby vyvíjely činnost směřující k vydání trestního příkazu, stejně tak ani neinformuje strany, že hodlá vyřídit věc trestním příkazem. Pokud jde o ochranu zájmů poškozeného v případě vyřešení trestní věci trestním příkazem, pak poškozený je oproti standardnímu trestnímu řízení značně znevýhodněn, když tento se nejenže ani nedozví, že samosoudce hodlá věc vyřídit trestním příkazem a není mu tak mimo jiné stanovena lhůta pro připojení se s nárokem na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, a může se tedy, nikoli však v souladu s realitou, domnívat, že má čas až do zahájení dokazování v hlavním líčení, k němuž ovšem vůbec nedojde, avšak dokonce v případě, kdy bylo rozhodnuto ve věci trestním příkazem, nemá poškozený ani právo podat proti trestnímu příkazu opravný prostředek ve formě odporu, ať již bylo rozhodnuto o jeho nároku či nikoli; pokud tedy takový výrok v trestní příkazu samosoudce kupříkladu opomenul, anebo je tento nesprávný, poškozený se nemůže nijak bránit.[94] Na místě trestního příkazu pak nelze v žádném případě hovořit ani o naplňování postulátů restorativní justice, která je s odklony již podle vlastních historických pramenů neodlučitelně spjata.

Konečně a pouze na okraj, to, že se nejedná v případě trestního příkazu o odklon v trestním řízení ani podle zákonodárce, lze dovodit prostým jazykovým výkladem následující věty uvedené v Důvodové zprávě k návrhu zákona č. 193/2012 Sb., kterým byl do trestního řádu zaveden institut dohody o vině a trestu: „Jedná se o nový zvláštní způsob skončení řízení, který by měl efektivně doplnit stávající možnost skončit trestní řízení odklonem nebo vydáním trestního příkazu.“[95]

Problematika dohody o vině a trestu

Pokud jde o dohodu o vině a trestu, pak co tato ze dříve uvedených znaků odklonu v trestním řízení vždy naplní, je to, že i tato by měla jako taková představovat prostředek racionalizace systému trestního soudnictví; prakticky vzato však, sjednávání dohody o vině a trestu může trestní řízení někdy paradoxně nemálo prodloužit.[96] I v případě dohody o vině a trestu se pak jedná o fakultativní způsob vyřízení trestní věci, kdy na její sjednání a následné schválení nemá obviněný právní nárok. Podstatným prvkem dohody o vině a trestu je fakticky také souhlas obviněného, když na sjednávání dohody o vině a trestu musí tento aktivně participovat. Konečně, v případě zájmu o sjednání dohody o vině a trestu a její následné schválení soudem musí pak obviněný, rovněž jako další strany trestního řízení, vyvinout určitou aktivitu.

Naopak však, pokud jde prvně o práva poškozeného, pak tato jsou formálně dostatečnou měrou chráněna, když poškozený se může účastnit jednání o dohodě o vině a trestu, v rámci kterého může uplatnit své nároky, jakož i veřejného zasedání o návrhu na schválení dohody o vině a trestu, a proti rozsudku, kterým byla dohoda o vině a trestu schválena, může s jistou mírou limitace podat odvolání. Na druhé straně si však nutno uvědomit, že dohoda o vině a trestu nepředstavuje dohodu uzavíranou mezi obviněným a poškozeným, nýbrž dohodu, která je uzavírána mezi obviněným a státem reprezentovaným státním zástupcem; neúčast či dokonce neuplatnění adhezního nároku poškozeným nezpůsobuje nemožnost uzavření dohody o vině a trestu a jakmile je dosaženo konsenzu mezi obviněným a státním zástupcem, musí být dohoda předložena příslušnému soudu ke schválení. Pokud jde pak o naplňování principů restorativní justice, pak nelze souhlasit např. s názorem Šámala, který uvádí, že je „dohoda o vině a trestu protkána principy restorativní justice.“[97] Ačkoli je státní zástupce povinen při sjednávání dohody o vině a trestu zohledňovat zájmy poškozeného (srov. § 175a odst. 5 tr. řádu), jejím primárním účelem není restorativní náprava vztahů narušených trestným činem, nýbrž, zjednodušeně řečeno, ve své podstatě pouze dohoda dvou stran trestního řízení na jeho výsledku a tím samotné zrychlení trestního řízení. Hlavním pozitivem uzavření dohody o vině a trestu je přitom pro obviněného prakticky vidina dosažení mírnějšího trestu výměnou za ulehčení práce orgánům činným v trestním řízení, zejména v podobě zrychlení a zjednodušení procesu dokazování. Nadto pak, v případě dohody o vině a trestu pak nelze opomenout ani existenci důvodu nutné obhajoby (srov. § 36 odst. 1, písm. d) tr. řádu), kdy obhájce fakticky vystupuje jako zprostředkovatel mezi obviněným a státním zástupcem a obviněný tak není přímým účastníkem na sporu; samotná iniciativa je tak na obhájci, v případě kterého si nutno přiznat, že bude k věci přistupovat ve většině případů spíše pragmaticky.[98] Spíše než o pokání pachatele, které by na tohoto mohlo mít pozitivní efekt, tak jde o jednoduché narovnání mezi pachatelem a státem bez dalšího. Dále pak, dohoda o vině a trestu je soudem schvalována odsuzujícím rozsudkem (srov. § 314r odst. 4 tr. řádu), a tedy má tato finálně podobu (povahu) meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Konečně, dohoda o vině a trestu pak nesplňuje ani podmínku použitelnosti pouze u méně závažných trestných činů, resp. trestních věcí, u nichž je dána skutková a právní jednoduchost, když tuto lze sjednat nikoli jen pokud jde o přečiny, nýbrž též v případě zločinů, a to nehledě na to, že do budoucna je plánováno rozšíření její aplikovatelnosti dokonce na zvlášť závažné zločiny.[99]

Na tomto místě mi pak závěrem nedá nevzpomenout poněkud nepřiléhavé konstatování Zůbka, který uvádí, že „zakotvením dohody o vině a trestu do zdejší právní úpravy již nelze nepatřičnost trestního příkazu mezi odklony argumentovat odsouzením pachatele. Zřejmě proto odklonem v trestním řízení nebude myšlen odklon od odsouzení pachatele.“[100] Zůbek by měl uvažovat poněkud komplexněji a nikoli automaticky považovat dohodu o vině a trestu za odklon bez dalšího bližšího vysvětlení tohoto jeho myšlenkového postupu.

Ostatní

Setkat se lze dále s již dříve uvedeným názorem, podle kterého je za odklon v trestním řízení považována též forma fakultativního zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.[101] Tento případ však osobně vnímám jako projev zásady oportunity, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení v konkrétním případě z důvodu neúčelnosti, resp. nedostatku veřejného zájmu zastavit trestní stíhání. V tomto případě dojde pouze k prostému odstoupení od trestního stíhání bez jakékoli další reakce v podobě jakési kvazisankce, která by plnila obdobný účel, jaký plní trest (tj. především výchovně působit na pachatele trestného činu),[102] tedy spíše, než o cokoli jiného se zde jedná o již zmíněný procesní korektiv trestního bezpráví,[103] kdežto u odklonů je ratio legis poněkud jinde.

Obdobně v komentáři k trestnímu řádu se pak uvádí, že „z hlediska dosažení účelu trestního řízení musí obviněný svým chováním po spáchání činu prokázat, že není třeba žádného dalšího opatření (trestu, ochranného opatření, ale ani použití některého z odklonů – podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání), popř. návrhu na schválení dohody o vině a trestu, a je možno trestní stíhání zastavit“[104], v komentáři k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže, že „soud pro mládež a státní zástupce musejí zkoumat, zda přednost před odstoupením od trestního stíhání nemá jiné rozhodnutí podle § 171 – 173 tr. řádu“[105] a v minulosti bylo judikováno, že „podmíněného zastavení trestního stíhání lze užít tehdy, pokud byly splněny podmínky podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, avšak nebyl odstraněn škodlivý následek trestného činu a obviněného je zapotřebí motivovat k tomuto a k vedení řádného života, avšak nikoli trestněprávními sankcemi.“[106] Konečně pak na tomto místě dodává Palovský, že „klíčovým rozdílem je ta skutečnost, že podmíněné zastavení či narovnání jsou právními následky spáchaného trestného činu, alternativami k odsouzení a potrestání, nikoli tedy projevem zásady oportunity trestního stíhání. Naproti tomu zastavení pro bagatelnost má zcela jinou povahu a funkci – vyloučit ze soudního projednání případy, které nezasluhují odsouzení pro svou zanedbatelnost a jen by zbytečně zvyšovaly náklady soudnictví. V českém trestním právu jsou odklony jednoznačně považovány za alternativní řešení trestní věci, zatímco v případě bagatelnosti činu jiná alternativa chybí“.[107]

Nad rámec uvedeného pak, o zařazení odstoupení od trestního stíhání mladistvých mezi odklony v trestním řízení není v drtivé části odborné veřejnosti pochyb.[108] Na tomto místě však existují i zdrženlivé názory[109] a jsou dokonce i tací teoretici, kteří se zařazením odstoupení od trestního stíhání mladistvých mezi odklony v trestním řízení kategoricky nesouhlasí. Kritický názor tak vyjádřila v minulosti např. Císařová, když uvedla, že „podstatnou odlišnost od jiných odklonů lze v případě tohoto institutu nalézt již v podmínkách pro jeho použití.“[110]

V této souvislosti, v případě odstoupení od trestního stíhání mladistvého prvně není výslovně požadována jakákoli formální deklarace viny mladistvého, tedy to, aby se mladistvý obviněný ke spáchanému provinění doznal anebo aby alespoň prohlásil, že spáchal skutek, pro který je trestně stíhán. Toto je však podle mého názoru svým způsobem kompenzováno v prvé řadě požadavkem uvedeným v ustanovení § 68 ZSVM, které je společné všem odklonům využívaným v řízení proti mladistvým, tj. aby byl mladistvý připraven nést odpovědnost za spáchaný čin, vypořádat se s jeho příčinami a přičinit se o odstranění škodlivých následků svého provinění. Tohoto nelze z povahy věci nikdy docílit právě bez toho, aniž by se mladistvý ke svému skutku doznával; nedozná-li se totiž takto, není možné ani očekávat, že by zcela pochopil rozsah následků svého jednání. Protože je pak odstoupení od trestního stíhání nejmírnějším alternativním způsobem vyřízení věci a zejména proto, že rozhodnutí o tomto obsahuje výrok o zastavení trestního stíhání, tj. po nabytí právní moci zakládá překážku rei iudicatae, neměl by soud, resp. v přípravném řízení státní zástupce, k takovémuto rozhodnutí přistoupit, nebude-li zcela zřejmé, že tento obecný předpoklad pro aplikaci odklonu je splněn.[111] Obdobně pak, vzhledem k silnému akcentu na zásadu speciální prevence v trestním právu mladistvých je určitá deklarace viny obviněným předpokládána a podřazována též pod podmínku aplikace tohoto druhu odklonu uvedenou v ustanovení § 70 odst. 1 písm. b) ZSVM, tedy že potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání dalších provinění, neboť bez toho, aby mladistvý obviněný přijal sebekriticky svou odpovědnost za spáchané provinění, si lze jen stěží představit, že by mohla být takováto podmínka vůbec splněna.

Velmi specificky je pak u tohoto institutu dále upraven také způsob náhrady škody a s tím související urovnání sporu mezi obviněným a poškozeným. Zatímco § 68 ZSVM vyslovuje obecný předpoklad, aby byl mladistvý připraven přičinit se o odstranění škodlivých následků provinění, ustanovení § 70 odst. 3 ZSVM je konkrétnější, když jako fakultativní důvod pro rozhodnutí o odstoupení od trestního stíhání uvádí, že byla úplně nebo částečně nahrazena způsobená škoda či úplně nebo částečně vydáno bezdůvodné obohacení získané proviněním a poškozený souhlasí s takovým způsobem náhrady a rozsahem vrácení. Text zákona vychází na tomto místě z možnosti, že obviněným je v tomto případě osoba, která je pravděpodobně stále žákem či studentem, a tedy nemá dostatečný vlastní finanční příjem; proto zde není výslovně uvedeno, že všechny negativní důsledky provinění mladistvého musí být odstraněny či zmírněny k okamžiku rozhodování, nýbrž postačí, když mladistvý bude připraven takto učinit alespoň v blízké budoucnosti nebo např. ve formě pravidelných splátek.[112] Konečně pak již na tomto místě nutno připomenout, že v případě odstoupení od trestního stíhání mladistvého absentuje podmínka, aby škodu nahradil výlučně sám mladistvý, když právě naopak je na tomto místě umožněno, aby se takto stalo za pomoci např. zákonného zástupce, neboť je stále třeba snažit se naplňovat zásadu zakotvenou v § 3 odst. 7 ZSVM, podle níž musí řízení směřovat k tomu, aby poškozený dosáhl náhrady škody způsobené protiprávním činem nebo aby se mu dostalo přiměřeného zadostiučinění.

Znaky odklonů v trestním řízení pak v mém pojímání těchto nenaplňuje ani v této souvislosti občasně vzpomínané řízení proti uprchlému, zkrácené přípravné řízení, řízení před samosoudcem anebo případy, ve kterých dojde k zastavení trestního stíhání či odložení věci v případech, kdy lze zahájit trestní stíhání a pokračovat v něm pouze se souhlasem poškozeného a takový souhlas nebyl udělen.[113]

Konečně, mezi odklony v trestním řízení pak není v současné době možné řadit ani mediaci prováděnou probačními úředníky podle zákona o Probační a mediační službě, neboť v tomto případě se jedná o proces, který sice může být vyvolán potřebami probíhajícího trestního řízení, nicméně v našich podmínkách se jedná vždy o proces vůči trestnímu řízení paralelní a byť sloužící jeho potřebám, stojící zcela mimo něj (na rozdíl např. od rakouského modelu mediace, kde se tato sice odehrává taktéž mimo trestní řízení, nicméně její výsledek je následně pro orgány činné v trestním řízení závazný).

Shrnutí

Podle mého názoru není možné řadit pod jednu homogenní kategorii spolu s typickými odklony v trestním řízení též instituty, které ústí ve vyslovení viny a uložení trestu pouze pro podobné procesní aspekty v podobě odchylky od standardně pojímaného trestního řízení. Tak často mezi odklony v trestním řízení řazený trestní příkaz a dohoda o vině a trestu, resp. řízení o ní, spíše, než odklon v trestním řízení představují zvláštní formy (způsoby) trestního řízení, alternativy ke standardnímu trestnímu řízení, resp. v případě trestního příkazu zvláštní druh rozhodnutí v trestním řízení. Jako takové však tyto instituty nepředstavují alternativní způsob řešení trestní věci (alternativní opatření), neb jako takové především vyústí v rozhodnutí, v němž bude stanovena vina obviněného trestným činem a tomuto uložen trest, v případě dohody o vině a trestu pak dokonce třeba i nepodmíněný trest odnětí svobody.

Jinými slovy pak a názorněji, představme si situaci, kdy by neexistovaly tradičně pojímané odklony, tj. podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, odložení věci při schválení narovnání a odstoupení od trestního stíhání a v českém trestním řádu by existoval pouze trestní příkaz a dohoda o vině a trestu; v takovém případě bychom nemuseli vůbec rozlišovat alternativní opatření v oblasti trestního práva hmotného na jedné straně a alternativní opatření v oblasti trestního práva procesního na straně druhé tak, jak dnes v teorii trestního práva činíme, když u zmiňovaných institutů je výsledkem vždy trest.

V případě výše uvedených institutů trestního příkazu a dohody o vině a trestu tak dochází k úplnému přehlížení, podle mého názoru klíčového odlišujícího znaku odklonů v trestním řízení, a sice že by se mělo jednat skutečně o alternativy k formálnímu potrestání jako takové, spíše než o pouhé zvláštní způsoby řízení.[114] Stejný názor zastává ve své monografii např. i Sotolář, kdy tento uvádí, že „pojímání trestního příkazu a dohody o vině a trestu jakožto odklonů v trestním řízení odporuje charakteristice restorativní justice a odklonů jakožto alternativě k potrestání, neboť je v případě těchto výsledkem vždy pouze trest“[115] anebo Gřivna či Stočesová, kdy také tito z obdobných důvodů ani trestní příkaz, ani dohodu o vině a trestu za odklony v trestním řízení nepovažují.[116] I ve společné tiskové zprávě Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2018 je uváděno, že „(...) společná snaha o častější ukládání peněžitých trestů a využívání odklonů v trestním řízení by měla jednoznačně vést ke snížení obsazenosti věznic a zvýšení účinnosti trestních sankcí. Je potřeba těmito přístupy také nahradit nadmíru využívané podmíněné tresty;“[117] obdobně pak uvádí Nejvyšší státní zastupitelství ve své Zprávě o činnosti státního zastupitelství za rok 2016, že „novinkou jsou návrhy na schválení dohody o vině a trestu, institut sice přiřazovaný k odklonu, ale obdobný obžalobě.“[118]

V této souvislosti je pak zapotřebí uvažovat též samotnou podstatu a účel odklonů v trestním řízení, tedy nikoli jen procesní formu, kdy v případě těchto nejde jen o to, jak zrychlit trestní řízení a celkově racionalizovat systém trestní justice, ale též, a především o to, jak reagovat na trestný čin, tedy jak tento efektivně řešit. Opět a jinými slovy tak, u odklonů jde o zvláštní přístupy k řešení trestní věci, nikoli pouze o zvláštní způsoby řízení.

Odklony tak lze považovat za trestněprávní sankce sui generis, slovy Sotoláře za materiální trestněprávní sankční formy na procesním pozadí. Ščerba pak v této souvislosti uvádí, že odklon je de facto přímo procesním protějškem trestu, a to pro důsledky rozhodnutí pro obviněného.[119] Termín odklonu tedy nelze chápat procedurálně, nýbrž funkčně a tento je tak nikoli pouze alternativní, ale i komplementární[120] vůči klasickým právním následkům trestného činu. Podle rakouské odborné literatury pak tvoří odklony v trestním řízení dokonce součást systému sankcí,[121] anebo určitou kvazisankci srovnatelnou s trestem.[122] I přesto však, odklony nemohou představovat obecně platnou anebo plnohodnotnou alternativu trestům či ochranným opatřením, a to zejména proto, že tyto nepředstavují možný následek kompletní množiny trestných činů z hlediska formálního i materiálního, ale možný následek pouze vymezeného okruhu trestných činů. Pouze na okraj pak, v tomto směru se potvrzuje již dříve uvedené, a sice že vnímáme-li odklon jako určitý druh sankce, pak je nutné jej ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) uplatnit jen tam, kde postačuje k naplnění účelu trestního řízení, tedy jen u skutkově a právně méně závažných trestních věcí.[123]

V dnešní době jsou odklony v trestním řízení pojímány za institut trestního práva procesního. Ke vztahu trestního práva hmotného a odklonů v trestním řízení se však v minulosti vedly obsáhlé diskuse jak v teorii, tak v praxi. Při těchto se přitom zejména zdůrazňovalo, že naše právní úprava koncipuje odklony jako institut trestního práva procesního, nikoli trestního práva hmotného, a současně akcentuje zlepšení situace na straně poškozeného, tedy nikoli přednostně obviněného, jako je tomu v zahraničí, kde byly odklony zaváděny v 60. letech dvacátého století, tj. v době, ve které byl kladen důraz na dekriminalizaci pachatele. Takový výsledek v českém právním prostředím je přitom dán tím, že se v důsledku debat probíhajících v 90. letech minulého století prosadila tendence kladoucí důraz na silné postavení poškozeného, resp. oběti. Ratio legis je v případě odklonů tedy chápáno poněkud jinak než v zahraničí.[124] Zařazení odklonů do systematiky trestního práva hmotného by však naráželo především na pojetí viny, ale i na zavedené vzorce a tradiční schéma české trestněprávní nauky.

Tak nebo tak, odklony v trestním řízení představují právní následek vyplývající z trestní odpovědnosti, tj. ze spáchání trestného činu, a lze je tedy označovat jako sankční opatření anebo jako procesní prostředky sankcionování pachatelů.[125] Rozdíl mezi „pravými“ trestněprávními sankcemi a odklony ve smyslu sankčních opatření pak spočívá mimo jiné zejména v absenci vyslovení viny v případě odklonů, když zatímco trest je jako takový imanentně spojen s vinou, u odklonu musí být za respektování zásady presumpce neviny veškeré jeho dopady předem obviněným přijaty (souhlasem s odklonem), když v opačném případě by docházelo k porušení práva na spravedlivý proces a materiálnímu sankcionování orgány, které k tomu nejsou ústavním systémem nadány.[126]

Dále si nutno ke vztahu hmotněprávních sankcí, resp. trestů, a odklonů v trestním řízení uvědomit, že aplikace toho kterého odklonu je povětšinou spojena s určitou podmínkou, popř. může být tato podmínka stanovena pro obviněného v souvislosti s rozhodnutím o odklonu pro futuro. Do důsledků a fakticky vzato, např. narovnání lze tak chápat do určité míry jako ekvivalent peněžitého trestu, podmíněné zastavení trestního stíhání a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání se pak v mnohém blíží podmíněnému odsouzení; obdobně pak lze v rámci těchto dvou odklonů zavázat obviněného k tomu, aby se po stanovenou zkušební dobu zdržel určité činnosti související s jím spáchaným přečinem, tedy lze tuto formu zmíněných odklonů přirovnat k trestu zákazu činnosti apod.

V návaznosti na dříve uvedené, též definovat odklon zcela mimo samotnou úlohu trestu by ignorovalo jeho faktickou povahu.[127] Odklon v sobě zahrnuje prvky retributivní funkce trestání (zpravidla pachateli způsobí újmu), funkci odstrašení (u podmíněného zastavení trestního stíhání tuto funkci plní především zkušební doba) a stejně tak plní funkci rehabilitační neboli nápravnou (u podmíněného zastavení trestního stíhání tohoto lze dosáhnout uložením povinností či omezujících opatření).

Můj výše uvedený náhled na problematiku odklonů v trestním řízení je pak podpořen též rozhodovací praxí českých trestních soudů, když např. Nejvyšší soud ČR považuje za odklon případ, kdy je trestní řízení „skončeno jiným způsobem než meritorním rozhodnutím soudu o vině či nevině obviněného.“[128] Obdobně též Nejvyšší státní zastupitelství pak uvádí, že „odklony v trestním řízení rozumíme zvláštní způsoby trestního řízení, alternativní ve vztahu ke standardnímu projednání věci v hlavním líčení, v rámci nichž je možné trestní věc vyřídit v procesněprávním smyslu stejně plnohodnotně jako ve standardním trestním řízení. Navíc se zde uplatňují zásady restorativní justice, která umožňuje odstraňovat konflikty mezi pachateli a poškozenými (...). Po roce 1989 se pod vlivem zejména zahraniční inspirace do českého právního řádu začaly prosazovat i nové způsoby rozhodnutí v trestním řízení, alternativní k vydání odsuzujícího rozsudku a vázané na specifické podmínky, jako je závažnost trestného činu, doznání pachatele atd.“[129]

Mému výše uvedenému pojímání pak nasvědčují též recentní úvahy zákonodárce stran možné právní úpravy odklonů trestním řízení v nové kodifikaci trestního práva procesního. Východiska a principy nového trestního řádu v této souvislosti rozlišují mezi odklony na jedné straně (v systematice nového trestního řádu hlava IV.) a zvláštními způsoby řízení na straně druhé (v systematice nového trestního řádu hlava V.), neboť „v případě odklonů nejde jen o zvláštní způsoby řízení, ale o specifické formy vyřízení věci odlišné od běžného postupu trestního řízení, na základě předchozího postupu příslušného orgánu činného v trestním řízení spojeného s určitými zvláštními neprocesními úkony a postupy, které jim předcházejí (např. sepsání dohody mezi poškozeným a obviněným). Jejich zvláštností také je, že se při nich uplatňují restorativní přístupy, a to zejména mediace prováděná Probační a mediační službou.“[130] Které konkrétní odklony či zvláštní způsoby řízení budou pak na to které místo zařazeny již Východiska a principy nového trestního řádu neuvádí. Můžeme tedy vyjít nanejvýše z Věcného záměru nového trestního řádu z roku 2008, v němž se podává, že „řízení o odklonech nebude upraveno v rámci zvláštních způsobů řízení, ale bude upraveno ve zvláštní hlavě zvláštní části trestního řádu, přičemž návrh bude upravovat tyto typy odklonů: řízení o podmíněném zastavení trestního řízení, řízení o podmíněném zastavení trestního řízení s dohledem a řízení o narovnání.“[131] Mezi zvláštní způsoby řízení je pak řazeno řízení proti mladistvým, řízení o dohodě o vině a trestu, řízení o soukromé žalobě, řízení o subsidiární žalobě, řízení proti uprchlému a řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu. Pokud jde o trestní příkaz, pak o tomto Východiska a principy nového trestního řádu nepojednávají. Tento bude však alespoň podle Věcného záměru nového trestního řádu z roku 2008 uveden mezi způsoby rozhodnutí soudu a dále bude upraven jako součást řízení před samosoudcem.[132]

Ze všech dříve uvedených důvodů se tak domnívám, že hovoříme-li o odklonech v trestním řízení, pak těmito by měla být rozuměna vždy pouze specifická reakce na trestný čin, sankční opatření vyplývající z principů restorativní justice, jehož aplikace je spojena jednak s okamžitým či podmíněným upuštěním od trestního stíhání, jednak s určitou formou výchovného působení na osobu, vůči níž je vedeno trestní řízení a vůči níž je odklon uplatňován, tj. trestní řízení v tomto případě nekončí vyslovením viny obviněného trestným činem a uložením trestu,[133] a tedy by měly být za tyto považovány vždy pouze podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl.), narovnání (§ 309 a násl.), podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (§ 179 a násl.), odložení věci při schválení narovnání a odstoupení od trestního stíhání (§ 70 a násl.).

Autorka působí na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.