Počet členů rozhodčí komise

Procesní právní úprava v tomto paragrafu navazuje na hmotněprávní úpravu obsaženou v § 266 o. z. Rozhodčí komise má mít tři členy, pokud stanovy spolku neurčí jiný počet členů komise. Stanovy tak mohou určit, že počet členů komise je vyšší než tři, přičemž horní limit není stanoven.

Teoreticky by se dalo uvažovat i o tom, že podle o. z. by mohly stanovy určit nižší počet, než je tři. To by však znamenalo, že by komise byla vždy neschopna rozhodnout. Rozhodovat totiž musí podle § 40g odst. 1 z. r. ř. minimálně tři členové. Toto ustanovení z. r. ř. je kogentní a nelze se od něj odchýlit.

Zákon o rozhodčím řízení upravuje povinný minimální počet členů komise z hlediska její usnášeníschopnosti, a to tak, že projednání a rozhodnutí věci podmiňuje minimální přítomností většiny členů rozhodčí komise, vždy však nejméně tří. Stanovy ovšem mohou stanovit jiné kritérium usnášeníschopnosti, např. jinou většinu, všechny členy, apod. Vždy však musí jít o minimálně tři rozhodce v konkrétním případě. Pro případ, že počet členů rozhodčí komise klesne pod hranici stanovenou zákonem nebo stanovami, rozhodčí komise nemůže věc rozhodnout a musí řízení zastavit.

Ustanovení odstavce 1 obsahuje pravidlo o usnášeníschopnosti komise. Spornou věc lze projednat a rozhodnout pouze za přítomnosti většiny členů rozhodčí komise. Současně ale zákon stanoví nejmenší možný počet členů komise, a to tři. Pokud má komise právě tři členy, pak by v případě, že některý z nich bude vyloučen z rozhodování, nemohla vůbec rozhodovat. Na druhou stranu, pokud by komise měla příliš vysoký počet členů, mohlo by to v praxi způsobovat problémy při koordinaci jednotlivých členů tak, aby byla přítomna alespoň prostá většina.

Rozhodčí komise spolku, je-li zřízena, funguje jako stálý orgán, kterému je svěřena v rámci spolkové samosprávy pravomoc rozhodovat spory. Komise však není stálým rozhodčím soudem a není ani jako stálý rozhodčí soud organizována. Ve vztahu ke komentovanému ustanovení je pak třeba uvést, že komise ani nemůže organizovat sestavování senátů pro jednotlivé případy tak, jak to činí stálé rozhodčí soudy, anebo jak to bývá obvyklé v rozhodčích řízeních ad hoc. Rozhodčí komise nevede seznam rozhodců pro rozhodování sporů, ze kterých by si strany vybíraly rozhodce pro svůj konkrétní spor. Stejně tak nemůže spor v rámci rozhodčí komise rozhodovat někdo třetí, kdo členem komise není, byť by si strany přály, aby tato třetí osoba byla v jejich sporu jmenována rozhodcem. Členy rozhodčí komise volí členská schůze nebo shromáždění členů spolku. Na projednání a rozhodování sporu se pak musí účastnit většina členů komise, nejméně však tři členové. Toto kogentní ustanovení tak fakticky zabraňuje praktickému využití seznamu rozhodců, kteří by mohli spory rozhodovat.

Spolky by rovněž měly pečlivě zvážit, kolik členů rozhodčí komise budou mít. Zákon totiž vyžaduje přítomnost většiny členů při projednání a rozhodování. Podmínka přítomnosti pak znamená, že nepřipadá v úvahu projednávání věci, natož pak rozhodování věci členy rozhodčí komise spolku per rollam („korespondenční rozhodování“). Nutnost fyzické přítomnosti členů komise je dána zejména nároky na procesní kvalitu řízení před rozhodčí komisí spolku.

Zákon výslovně neupravuje, jak by měla komise postupovat v případě, že po vyloučení člena z rozhodování bude počet členů sudý. V případě, kdy by měla komise pět členů, pak při vyloučení jednoho zůstávají čtyři. Podobně není výslovně stanoveno, jak by měla komise postupovat, pokud je prostá většina sudý počet, což nastává např. u sedmičlenné komise. Rovněž pak platí, že komise může mít od samého počátku stálý počet členů, který je sudý. Ustanovení § 266 o. z. umožňuje, aby stanovy určily jiný počet členů komise, než je tři. O. z. však nikde neuvádí, že by počet členů (tj. stálých) měl být lichý.

Autor je toho názoru, že v tomto případě je nutno postupovat podle § 7 odst. 1 posl. věta z. r. ř. Toto ustanovení stanoví, že konečný počet rozhodců musí být lichý. Jak je již podrobněji rozvedeno v komentáři k § 40e z. r. ř., vymezení aplikace zbývajících částí z. r. ř. na rozhodování před rozhodčí komisí spolku je velmi komplikované. To se projevuje mimo jiné i v otázce aplikace § 7 odst. 1 z. r. ř. Přesto, že jde o ustanovení upravující otázku určení a jmenování rozhodců (tedy nikoli členů rozhodčí komise spolku) na základě rozhodčí smlouvy, a v této části tak není aplikovatelné již z povahy věci, aplikaci poslední věty § 7 odst. 1 z. r. ř. na rozhodčí komisi spolku nic nebrání. Naopak, je nezbytné, aby v zájmu dosažení rozhodnutí byl počet rozhodujících osob lichý. Při sudém počtu by mohlo dojít k patové situaci, kdy např. dva rozhodci by byli pro určité rozhodnutí a dva pro jiné (rozhodčí nález přitom musí být usnesen většinou).

Vzhledem k tomu, že zákonodárce opomněl tuto otázku výslovně upravit ve zvláštních ustanoveních části sedmé z. r. ř. vztahujících se k rozhodčí komisi spolku, je třeba na situace, kdy bude k rozhodování sporu sudý počet členů, aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 poslední věty z. r. ř. Podporou pro tento závěr je skutečnost, že jiné právní předpisy České republiky upravující rozhodovací procesy soudních (senáty či kolegia NS ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, NSS ve smyslu § 16 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ale i ÚS ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) i správních (např. rozkladová komise dle ustanovení § 152 spr. řádu) kolektivních orgánů vždy stanoví lichý počet členů těchto rozhodovacích orgánů. Stanovy spolku by tedy měly pamatovat na tuto skutečnost a upravit sestavení konkrétního senátu pro rozhodování pro případ, že by z jakéhokoli důvodu byl počet členů komise pro rozhodování v danou chvíli sudý.

Otázkou zůstává, zda by bylo možné sjednat ve stanovách nebo dohodou stran i způsob, jakým bude konkrétní rozhodčí senát z členů komise ustanoven. V tomto případě je však dle názoru autora limitující ustanovení § 40f odst. 2 z. r. ř. Stanovy, vnitřní předpis spolku výslovně ve stanovách označený nebo písemná dohoda stran mohou odchylně od zákona upravit postup, kterým má komise vést řízení. Postup vedení řízení však není samotný způsob ustanovení komise, resp. rozhodčího senátu. O. z. předpokládá, že o sporech rozhodují zásadně všichni členové komise a jen pro případ, že je někdo z rozhodování vyloučen, se nezúčastní. V každém případě je doporučeníhodné, aby spolky ve svých stanovách podrobně upravily otázky spojené s počtem členů komise a usnášeníschopností.

Pro případ, kdy počet členů komise klesne pod minimální počet členů vyžadovaný tímto zákonem (z. r. ř.), stanoví § 40g odst. 2 z. r. ř. řešení v podobě zastavení řízení komisí a výslovné deklaraci, že v takových případech zůstává zachována pravomoc obecných soudů rozhodovat o sporné záležitosti.

Stanovy mohou určit, že počet členů komise, kteří musí spor rozhodovat, je vyšší než tři. V takovém případě se postup stanovený v § 40g odst. 2 z. r. ř. věty první aplikuje ve vztahu k minimálnímu počtu členů určenému stanovami.

Ustanovení § 40g odst. 2 z. r. ř. vylučuje z aplikace na rozhodování před rozhodčí komisí spolku § 9 a § 10 z. r. ř. Ustanovení § 9 z. r. ř. stanoví řešení pro případy nízkého počtu rozhodců jmenováním náhradního rozhodce soudem. Ustanovení § 10 potom stanoví podrobnosti, jimiž je soud v případě rozhodování dle ustanovení § 9 z. r. ř. vázán. Zákonodárce tak pravděpodobně učinil z důvodu garantování co nejmenší možnosti soudů zasahovat do interních záležitostí spolku, za něž je otázku složení orgánu spolku bezpochyby nutno považovat.

Řešení nízkého počtu náhradníkem upravuje v případě rozhodců stálých rozhodčích soudů, případně rozhodců rozhodujících ad hoc, ustanovení § 9 z. r. ř. Řešení těchto případů spočívá ve jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soudem, pokud se strany nedohodnou jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců. Vzhledem k tomu, že sám § 40g odst. 2 z. r. ř. ustanovení § 9 z. r. ř. z aplikace na rozhodčí komise spolku výslovně vylučuje, lze dovodit, že není možná ani analogie dle tohoto ustanovení. Podporou pro tento závěr je samo znění věty prvé § 40g odst. 2 z. r. ř. Byla-li by zde možnost náhradních členů rozhodčí komise (například v předem stanoveném počtu), pozbývalo by toto ustanovení smyslu. Pro případ rozhodování sporů před rozhodčí komisí spolku tak zákonodárce možnost jmenování náhradního člena rozhodčí komise soudem výslovně vylučuje.

Není však vyloučeno, aby v případě, kdy počet členů způsobilých k rozhodování o sporné záležitosti klesne z důvodu ukončení funkce jednoho či více členů komise, byli na toto místo v souladu s ustanovením § 266 odst. 1 a 2 o. z. zvoleni noví členové rozhodčí komise spolku. Lze dokonce uvažovat o variantě přerušení řízení po dobu, než bude nový člen rozhodčí komise spolku zvolen. V případě, že by proces volby nového člena rozhodčí komise ohrozil dobu, po kterou nebude možné o sporné záležitosti rozhodovat, uplatní se ustanovení § 40h z. r. ř.

Z publikace Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (č. 216/1994 Sb.) – Komentář. Koupit lze ZDE.