Parlamentní indemnita se vztahuje výhradně na sdělení informace nebo vyjádření názoru na „chráněných fórech“

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro jeho výroky na sociální síti Facebook, v nichž reagoval na události v Duchcově v roce 2013, při nichž došlo k fyzickému napadení manželského páru skupinou Romů. Ve svém projevu uveřejněném na svém profilu na Facebooku stěžovatel uvedl mimo jiné:   

 “Nespolehejte na to, ze jste statem chraneni a ze je vam vse dovoleno. Lide neciti ochranu od statu a je jen otazkou casu, kdy vemou svou ochranu do svych rukou. A potom, pane T., bude zle.“;
 “Velmi chytre od c. vudce. Arogance a sebevedomi jim tedy nechybi. Ale lidi jsou na hrane a jeste par takovychto c. provokaci a zacne mazec. A pak je neochrani ani ani tezkoodenci.“; a “Vrchol drzosti a arogance c. vudce. Ale jen tak dal, holoubkove, jeste trochu tlacte a ono to nekde rupne. Lidi jsou uz na hrane, tak potlacte a zacne divocina. Uz slysim ten rev. Bude jedno, jak rychle umite utikat.“

Policie ČR následně pro tyto výroky zahájila trestní stíhání stěžovatele pro přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Po podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 stěžovatel podal k Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 trestního řádu.

V napadeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že projevem chráněným parlamentní indemnitou ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy může být nejen verbální či písemný projev, ale i jakýkoliv jiný projev vůle v právním, resp. trestněprávním smyslu, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Ohledně místního rozsahu parlamentní indemnity Nejvyšší soud konstatoval, že vynětí z trestní odpovědnosti se vztahuje na sněmovní orgány, tedy komise, výbory, poslanecké kluby a další, a to nejen na jejich sídla, ale také na další místa, která slouží ad hoc k parlamentnímu účelu. Nejvyšší soud však dodal, že indemnitou chráněný projev musí být učiněn v souvislosti s výkonem mandátu poslance. Stěžovatelův projev na Facebooku podle Nejvyššího soudu poslední podmínkou nesplnil, neboť tento projev poslance nebyl učiněn v rámci soutěže politických sil, diskusí při legislativním procesu nebo jakéhokoli jednání pléna či orgánů Poslanecké sněmovny, a tudíž nemohlo jít ani o výkon poslaneckého mandátu v Poslanecké sněmovně.

V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, že parlamentní imunita je výjimkou ze zásady rovnosti před zákonem, která je jedním ze základních principů právního státu. Parlamentní imunita náleží parlamentu jako celku, nikoliv jeho členům. V případě indemnity je tedy chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora. Ústavní soud se rovněž přihlásil k funkčnímu pojetí parlamentní imunity. Funkční pojetí parlamentní imunity vyžaduje, aby byl čl. 27 odst. 2 Ústavy vykládán s ohledem na dvě základní funkce indemnity poslanců a senátorů – zajištění akceschopnost a autonomie Parlamentu (dělba moci) a umožnění jeho členům svobodně vyjádřit svůj názor (svoboda projevu). Tímto způsobem je chráněna zejména opozice.

Na základě těchto obecných principů Ústavní soud konstatoval, že k aktivaci indemnity poslanců a senátorů ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem; (2) tento projev musí být učiněn na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů; a (3) tento projev učiněný při jednání komory či jejich orgánů nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby, která mají právo se jednání komory či jejich orgánů účastnit (například prezident republiky či externí expert, jenž je členem komise komory Parlamentu).

K první podmínce Ústavní soud uvedl, že „projev“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy zahrnuje pouze sdělení informace nebo vyjádření názoru a nelze jej vykládat jako jakýkoliv projev vůle v trestněprávním smyslu, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. „Projevem“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy tak není například uzavření smlouvy mezi dvěma fyzickými osobami, fyzický útok, uvedení falešných údajů v souvislosti s poslaneckými náhradami, nabídnutí úplatku, pasivní přijetí úplatku ani vzdání se mandátu.

U druhé podmínky Ústavní soud konstatoval, že indemnita chrání Parlament jako fórum (funkční pojetí), a nikoliv jako místo (teritoriální pojetí). Proto jsou chráněna toliko fóra, kde dochází ke svobodné a otevřené výměně názorů mezi poslanci nebo senátory (tzv. chráněná fóra). Z tohoto důvodu se čl. 27 odst. 2 Ústavy nevztahuje například na projevy v kuloárech, restauracích či soukromých rozhovorech, na volebních schůzích či poté, co jednání komor skončilo, i kdyby tyto projevy byly učiněny v budově jedné z komor Parlamentu. Ve svém nálezu se Ústavní soud nevyjádřil k otázce, zda mezi „chráněná fóra“ patří i poslanecké a senátorské kluby, neboť to pro rozhodnutí této konkrétní věci nebylo třeba.

U třetí podmínky Ústavní soud vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž indemnita nesmí jít nad rámec nezbytný pro ochranu demokratických funkcí parlamentu a nesmí se vztahovat na soukromá jednání a projevy poslance. Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud poslanec v průběhu schůze Poslanecké sněmovny poskytne rozhovor celostátní televizi, i kdyby to bylo přímo v sále, kde schůze právě probíhá, nejde o projev chráněný parlamentní indemnitou, protože to není projev směřující vůči jiným poslancům, ale projev, který je funkčně totožný s projevem v televizi mimo budovu Parlamentu. V takovém případě se totiž poslanec nijak nepodílí na tvorbě politické vůle v Parlamentu a není součástí autonomního systému parlamentní diskuse, pro který byla indemnita původně stvořena. To stejné platí pro sms zprávy, blogové posty, tweety či internetové články poslané, resp. uploadované, poslanci v průběhu schůze komory Parlamentu.

Poté Ústavní soud přistoupil k aplikaci těchto tří podmínek na případ Otta Chaloupky. Jeho text nepochybně představoval vyjádření názoru, nicméně tento názor nebyl vyjádřen na jednom z „chráněných fór“ a nesměřoval vůči dalším účastníkům parlamentní debaty ani nepřispíval k tvorbě politické vůle. Svůj text totiž stěžovatel umístil na veřejně přístupný uživatelský profil na sociální síti a cíleně jej zamířil vůči veřejnosti, tj. výhradně navenek. V projednávaném případě tedy stěžovatel nesplnil druhou a třetí podmínku, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, byť s částečně jiným odůvodněním, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 3 Tcu 33/2014–26 je v souladu s ústavním pořádkem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3018/14 je dostupný  zde.  

Zdroj: Ústavní soud ČR