Otazníky nad presumpcí střídavé péče o nezletilé děti aneb vliv ESLP na judikaturu Ústavního soudu

I. Úvod 

K citovanému rozhodnutí se téměř okamžitě vyjádřili i někteří soudci obecných soudů, kteří se závazným názorem Ústavního soudu hbitě polemizovali. Velká většina z nich zcela pominula skutečnost, že Ústavní soud staví svou argumentaci na relativně obsáhlé a propracované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

V době přijetí dotčeného nálezu a v měsících následných se zdálo, že toto zlomové rozhodnutí jednou provždy vyřešilo přednost střídavé péče a podle toho budou nadále obecné soudy rozhodovat. Řada rozvedených rodičů, kteří nemají dítě nebo děti ve své péči, zajásala nad přesvědčivostí ústavní argumentace a okamžitě se začala domáhat změny poměrů novými návrhy na svěření dětí do střídavé péče. Podkladem pro jejich požadavky se stal senátní názor Ústavního soudu, kterým byla mimo jiné formulována premisa, že: „nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (…), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoli výjimkou.“ Rozsáhlost, preciznost a judikatorní bohatost odůvodnění předmětného nálezu nelze přehlédnout, a proto se ani nelze divit tlaku části veřejnosti na jeho přímé vynucování. Pokusme se tedy s časovým odstupem a střízlivě zhodnotit, jaký dopad předmětné rozhodnutí skutečně má, jaká je právní úprava de lege lata, jaká judikatura Evropského soudu pro lidská práva je aplikovatelná v otázkách střídavé péče a jaké změny v oblasti rodinného práva lze očekávat do budoucna.

II. Judikatura ÚS

1. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13

Jak bylo již uvedeno, závěry Ústavního soudu vyjádřené v předmětném nálezu mohou být považovány za v jistém smyslu revoluční a bývají v této podobě i hojně citovány. Podstatné jsou však i jeho skutkové okolnosti, které umožnily Ústavnímu soudu formulovat jeho představu o přednosti střídavé péče.

Základní charakteristikou případu byla prokázaná skutečnost, že děti z rozvádějícího se manželství v době do rozvodu žily s rodiči, a to po dobu více než jednoho roku ve faktické střídavé (jednotýdenní) péči, přičemž se toto soužití ukázalo být funkčním a vyhovujícím pro všechny zúčastněné. Tato střídavá péče se realizovala na základě předchozí dohody rodičů, a to až do doby, než matka, v rámci řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem, požadovala svěření dětí do své výlučné péče. Soud I. stupně jí vyhověl a stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvého stupně odvolání, načež odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily především nízkým věkem obou dětí, ovšem nevyloučily pozdější změnu péče na péči střídavou, pokud by korespondovala s přáním dětí.Stěžovatel názor vyjádřený obecnými soudy, byť s ním nesouhlasil, respektoval a návrh na změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem podal až v době, kdy i mladší z dětí začalo navštěvovat základní školu. Soud návrhu stěžovatele nevyhověl, s odůvodněním, že situace dětí je již natolik stabilizovaná, že by nebylo vhodné ji měnit. Soud však alespoň nepatrně rozšířil styk stěžovatele s dětmi. Stěžovatel se proti rozhodnutí soudu odvolal, přičemž soud odvolací jeho odvolání opět nevyhověl, ba naopak stěžovatelův styk s dětmi ještě zúžil.Stěžovatel na rozhodnutí obecných soudů reagoval podáním ústavní stížnosti, kterou konstatoval porušení svých následujících ústavně zaručených práv a svobod:

• práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

• práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod,

• práva rodiče na péči o děti a jejich ochranu dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,

• práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte,

• práva nebýt diskriminován na základě pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

• práva dítěte odděleného od jednoho z rodičů udržovat s rodičem pravidelný osobní kontakt dle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.

Z odůvodnění nálezu

Ústavní soud se v odůvodnění předmětného nálezu opírá nejen o svou dosavadní rozhodovací praxi, ale rovněž hojně čerpá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen „ESLP“). Ústavní soud zformuloval tzv. „Kritéria pro svěřování dětí do péče“ (bod 18 – 30 nálezu) a provedl skutečnou věcnou rešerši použitelných rozhodnutí ESLP, která se týkají rodinného života a práv dětí ve vazbě na Úmluvu o právech dítěte.[1] Do jisté míry lze tvrdit, že se natolik zaměřil na snahu petrifikovat pravidla svěřování dětí do péče, že se namítanými otázkami porušení spravedlivého procesu stěžovatele vůbec nezabýval. Stejně tak popřel úvahy stěžovatele o jeho diskriminaci jako druhého rodiče.

Ústavní soud se tedy zaměřil na to, zda obecné soudy jednaly v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, a zda porušily čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jeho závěr byl kladný a dále uvedl, že soudy porušily stěžovatelovo právo na rodinný život i dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž jeho právo na péči a výchovu dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatoval, že „odkazovala-li předcházející rozhodnutí obecných soudů v souvislosti s nemožností svěření nezletilých do střídavé výchovy[2] obou rodičů především na nízký věk nezletilých, stěžovatel zcela odůvodněně a legitimně očekával, že odstranění této zdánlivě jediné překážky povede ke změně výchovných poměrů nezletilých. Byla-li tedy tato změna později označena jako nedostatečná, byl vážně zpochybněn princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Obecné soudy svým nekonzistentním rozhodováním deklarovaly faktickou nezměnitelnost poměrů dětí, neboť, jak Ústavní soud uvedl: „…v roce 2009 byly stěžovatelovy děti na to, aby mohly být svěřeny do střídavé péče, příliš mladé a v roce 2012 byly už zase příliš zakotvené ve výchovném prostředí matky.“

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud prohlédl past, do které se fakticky řada rodičů dostává během celé řady let soudních sporů. Vyloučil, aby byly nadále používány nejdříve argumenty věku nezletilých dětí jako důvodu proti střídavé péči a následně, když děti dorostou, argument již stabilizovaného prostředí, které znamená opětovné vyloučení střídavé péče. Argumentační vyloučení této smyčky je, dle našeho názoru, možná jeden z hlavních přínosů analyzovaného judikátu.

Druhým nepopiratelným přínosem tohoto nálezu je rešerše a předložení závazné judikatury ESLP, kterou budeme spatřovat i v následujících rozhodnutích Ústavního soudu, pokud se budou týkat péče o nezletilé děti. Je zcela patrné, že první senát si při rozhodování v této konkrétní věci vytkl i vedlejší cíl. Tím je nastavení pravidel pro rozhodování obecných soudů o svěřování nezletilých dětí v mantinelech judikatury ESLP.

V rámci debaty, která po přijetí předmětného nálezu vznikla, se objevily názory, že vlivem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu dojde k masovému nárůstu případů svěření dětí do střídavé péče a zároveň k oproštění se od dosavadního modelu svěřování dětí především do péče matek.[3]

2. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14

Dne 30. prosince 2014 následoval další judikát, sp. zn. I. ÚS 1554/14, který v podobném duchu formulovaném v odůvodnění nálezu Ústavního soudu podporuje presumpci střídavé péče a konstatuje: „……pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče.“[4] Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte.“

Ústavní soud tak ve svých nálezech opakovaně deklaruje úpravu, která však ze znění zákona nevyplývá, nadto, komentář k ust. § 907 občanského zákoníku[5] výslovně popírá, že by střídavá péče byla jakýmsi obecným modelem, vzorem pro rozhodnutí soudu, kdežto ostatní modely péče by bylo lze brát pouze za odchylku od běžného uspořádání poměrů rodičů k dítěti. Ústavní soud, dle našeho závěru, překlenuje tuto interpretační záležitost právě za pomoci judikatury ESLP.

3. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15

Otázky střídavé péče formulované v ústavních stížnostech však připadají i jiným senátům Ústavního soudu. Čtvrtý senát Ústavního soudu v usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15, připomněl, že: „… kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilých, které – s ohledem na jejich věk – bylo nutné vzít přednostně v úvahu. Z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření dětí do střídavé péče nebyl odmítavý postoj matky dětí, jak uvádí stěžovatel.“

Zde tedy Ústavní soud pro změnu akcentoval stanovisko nezletilých dětí, avšak jeho hlavním přínosem je stanovení parametrů na prokazování skutkových podmínek pro střídavou péči. Legislativní rámec pro zjišťování názoru nezletilého dítěte dává soudům ust. § 867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle předmětného ustanovení zákona je soud povinen před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytnout dítěti potřebné informace, aby si dítě mohlo vytvořit vlastní názor a ten sdělit. Zákon dále deklaruje presumpci schopnosti vytvořit si a vyjádřit svůj vlastní názor u dítěte staršího dvanácti let. Nutnost zjistit názor dítěte v řízení, které se jej dotýká, je zakotven rovněž v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že rozumová a emocionální vyspělost dítěte je zásadním parametrem pro určení, jakým způsobem má být názor dítěte zjištěn, zda postačí zjištění názoru dítěte prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (případně znaleckým posudkem nebo prostřednictvím zástupce), či zda je nutný výslech dítěte soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že věková hranice dvanácti let je v zákoně uvedena jako mez nejzazší a že většina dětí je schopna se ke svým budoucím poměrům vyjádřit již po dosažení věku deseti let.[6] Literatura rovněž uvádí, že zjištění názoru nezletilého dítěte přímo soudem lze praktikovat i v případě dítěte mladšího dvanácti let, zjistí-li soud jeho schopnost formulovat své názory. Zjištění názoru takového dítěte soudem je pak pravidlem, od něhož se soud může odchýlit pouze v odůvodněných případech (jedná se o případy, kdy je výslech dítěte soudem v rozporu se zájmem dítěte, například jde-li o dítě psychicky labilní).[7] K otázce zjišťování názoru nezletilého dítěte se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva, například v rozsudku ve věci Havelka a ostatní proti České republice. Soud v této věci shledal politováníhodným, že stěžovatelé, kteří v době rozhodování soudu dosáhli věku jedenácti, dvanácti a třinácti let, nebyli soudem přímo vyslechnuti.[8]

4. Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1234/15

První senát Ústavního soudu je díky svému „zlomovému“ judikátu setrvale vytížen. Hned další rozhodnutí z 12. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1234/15, týkající se střídavé péče, však může naznačovat jistou korekci předchozích, velice striktních závěrů Ústavního soudu.

V posuzovaném případě Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele ve skutkově velmi podobném případě, jako byl případ stěžovatele v nálezu I. ÚS 2482/13, podrobně popsaný výše. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, o jejíchž poměrech pro dobu před a po rozvodu rodičů bylo obecnými soudy rozhodnuto tak, že se nezletilá svěřuje do péče matky. Oba rodiče následně s nezletilou žili po dobu několika měsíců ve společné domácnosti, a to i po rozvodu jejich manželství. Každodenní péče o nezletilou tak byla zajišťována rovnoměrně oběma rodiči. Poté, co začali rodiče nezletilé žít odděleně, se stěžovatel domáhal změny péče na péči střídavou, s tím, že nezletilá byla za celou dobu svého života zvyklá na péči obou rodičů. Stěžovatel rovněž poukazoval na skutečnost, že jeho situace je v některých aspektech totožná s případem, o němž bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13, zejména ve skutečnosti, že střídavá péče se v téže rodině již v minulosti de facto realizovala, osvědčila se a nezletilé dítě je na ni z minulosti zvyklé. Stěžovatel se tedy domáhal aplikace zásady „ve stejných případech, stejně“, ovšem nikoli úspěšně.

Přestože byla věc posuzována týmž senátem Ústavního soudu, který vydal onen výše popsaný „přelomový“ nález, je výsledek řízení zcela opačný. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. I. ÚS 1234/15 uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížností odkazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu, z níž má být dle přesvědčení stěžovatele „…patrno, že střídavá výchova je vždy nejlepším zájmem dítěte a má být jakousi normou. Tak tomu však není. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura.“

Ústavní soud dále uvádí, že: „Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a je proto v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.“[9]

Zdá se, jakoby se první senát Ústavního soudu pokoušel své předchozí vyjádření mírnit, avšak i přesto označuje svěření dítěte do střídavé péče za preferované uspořádání poměrů k dítěti, jsou-li splněny zákonné podmínky. Právě s odkazem na splnění zákonných podmínek pro střídavou péči ponechává Ústavní soud obecným soudům prostor, aby onen striktní imperativ formulovaný v nálezu I. ÚS 2482/13 nebyl definitivní, neboť by tím byly ostatní formy péče předvídané občanským zákoníkem de facto vyloučeny.

Názor, že v předchozí judikatuře vyjádřený radikální názor Ústavního soudu je v poslední době spíše mírněn, zastává i odborná literatura, přičemž tyto tendence Ústavního soudu jsou hodnoceny spíše kladně.[10]

III. Zákonná úprava střídavé péče

Před finalizací rekodifikace soukromého práva byla úprava střídavé péče zakotvena v ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině, který zněl následovně: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“ Zákon o rodině tak stanovil tři modely úpravy poměrů rodičů k dětem, jež jsou ve vzájemné ekvivalenci.

Zákon o rodině byl zrušen novým občanským zákoníkem, č. 89/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Novým občanským zákoníkem bylo dovršeno více než dvacetileté úsilí odborníků o koncentraci soukromého práva v jediném kodexu. První návrhy zákona upravovaly modely péče o dítě takto: „Péči o dítě může soud svěřit jednomu z rodičů, oběma rodičům společně nebo oběma rodičům střídavě; může ji svěřit i jiné osobě než rodiči, je-li to potřebné v zájmu dítěte.“[11]

Ze znění návrhu zákona by se mohlo zdát, že cílem zákonodárce bylo zakotvit preferenci společné péče rodičů k dítěti před péčí střídavou. Tento závěr by ovšem byl mylný a ani důvodová zpráva v tomto duchu nevyznívá. Návrh zákona z roku 2010, jehož znění bylo upraveno na základě několika připomínkových řízení, ustanovení o možnostech úpravy péče rodičů o dítě oproti původnímu návrhu pozměňuje a ve stejném znění jej dnes můžeme nalézt v § 907 odst. 1 občanského zákoníku: „Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.“ Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku deklaruje neměnnost úpravy péče rodičů o děti oproti úpravě dřívější: „Upravují se již standardní způsoby další péče o dítě. (…) Mluví-li se o péči obou rodičů, vždy se tím rozumí buď společná, nebo střídavá péče rodičů.“[12] Komentář k ust. § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, mj. uvádí, že „…střídavá péče není obecným modelem porozvodového uspořádání. Soud musí odůvodnit, proč je pro konkrétní dítě vhodná.“[13]

IV. Předchozí judikatura ESLP A ÚS v oblasti střídavé péče

Právní rámec pro ochranu soukromého a rodinného života obsahuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), přičemž porušením tohoto článku Úmluvy ze strany obecných soudů argumentují stěžovatelé v naprosté většině stížností směřujících k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

ESLP zdůrazňuje význam článku 8 Úmluvy v řadě svých rozhodnutí, přičemž uvádí, že „…je-li prokázána existence rodinného vztahu ve smyslu článku 8 Úmluvy, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu.“[14]

Ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii[15] ESLP upozornil na to, že veškerá relevantní kritéria musí soudy posoudit samostatně, a jsou-li u všech osob, které vykazují upřímnou snahu mít dítě v péči, naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní.

Podle závěru ESLP ve věci Schneider proti Německu[16] a ve věci Anayo proti Německu,[17] je-li svěření dítěte do péče každé z osob, které vyjadřují upřímnou snahu mít dítě ve své péči, v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i osob usilujících o jeho svěření do péče. Obecně lze konstatovat, že ESLP hledá vyvážený poměr mezi zájmy nezletilých dětí a rodičů tak, aby byl zároveň minimalizován zásah do rodinného života, na které bylo dítě před rozpadem manželství nebo soužití zvyklé.

ESLP dále konstantně tvrdí, že rodina představuje primárně biologické pouto a teprve následně sociální institut, což převzal i Ústavní soud.[18] K nutnosti ochrany biologického pouta mezi rodičem a dítětem tak lze uvést rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku[19] a dále rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku.[20] Zároveň je však nutné mít na paměti, že pouhá biologická vazba mezi danou osobou a dítětem bez dalších právních či skutkových okolností svědčících o existenci úzkého osobního vztahu ještě nepředstavuje rodinný život ve smyslu čl. 8 EÚLP.

Ve smyslu rozhodnutí C. proti Finsku jsou za účelem zjištění názoru nezletilého dítěte zcela nevhodné otázky typu „S kým bys chtěl bydlet?“ nebo „U koho bys chtěl být více?“ Pod schopností osoby, usilující o svěření dítěte do péče, zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby je nezbytné posuzovat zejména věk, zdravotní stav, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu dané osoby a její chování k dítěti, jak je uvedeno v rozsudku ESLP ve věci Lyubenova proti Bulharsku.[21]

V rámci vnitrostátního práva je ochraně rodičovství a rodiny věnován článek 32 Listiny základních práv a svobod, přičemž zásada ochrany soukromého a rodinného života, zejména nutnosti zdržet se zásahů do něj, je zakotvena v čl. 10 Listiny.

Úspěšnost ústavních stížností před Ústavním soudem ve věcech péče o dítě není vysoká. Důvodem je často skutečnost, že stěžovatelé považují Ústavní soud za další instanci přezkumu předchozích rozhodnutí soudů a ústavní stížnost za jeden z opravných prostředků. Řada ústavních stížností bývá podávána pouze s ohledem na to, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje zásadu, že v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, přičemž není dalším článkem v hierarchii obecných soudů a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů přezkoumává pouze z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dále uvádí, že zásadní význam ve věci má řízení před obecnými soudy, a to zejména z hlediska důkazního řízení a s ním spojené zásady bezprostřednosti.

Ústavní soud mj. zdůrazňuje, že „obecný soud prvního stupně je nalézacím soudem v pravém slova smyslu, má ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikuje výrazně se svědky i znalci, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud první instance své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy podústavního práva i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování (…), není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.“[22]

Jde-li o rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech, Ústavní soud ve své judikatuře vymezuje kritéria, na něž by především měl být při rozhodování o poměrech dítěte brán zřetel. Základním kritériem, vyjádřeným rovněž v zákoně a evropských úmluvách, je přirozeně nejlepší zájem dítěte, přičemž v nejlepším zájmu dítěte je u osob, které o svěření dítěte do své péče jeví upřímný zájem, posoudit veškerá relevantní kritéria samostatně. Ústavní soud dále uvádí, že je-li v nejlepším zájmu dítěte svěření do péče kterékoliv z těchto osob, pak je v jeho nejlepším zájmu jeho svěření do péče těchto osob současně.[23]

Jako relevantní kritéria, která při rozhodování o poměrech dítěte v jeho nejlepším zájmu by měl brát soud v úvahu, uvádí Ústavní soud demonstrativně:

1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou,

2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby,

3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby,

4. přání dítěte.[24]

Absence prvního z kritérií je snadno zjistitelná a ověřitelná. U druhého z kritérií Ústavní soud považuje za nezbytné vzít v potaz zejména vazby dítěte na jeho sourozence a další členy rodiny a posoudit, zda některý z rodičů nebrání styku dítěte s druhým rodičem a dalšími osobami, ke kterým má dítě citovou náklonnost.[25] Absenci třetího kritéria Ústavní soud spatřuje zejména v excesivních jednáních jednoho z rodičů. První skupinu případů tvoří násilné jednání rodiče, například skutečnost, že jeden z rodičů dítěte byl v nedávné minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, že se dopustil na dítěti fyzického či psychického násilí, či pokud existuje prokazatelná násilná historie tohoto rodiče k jiným dětem, anebo pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém rodiči. Druhou skupinou důvodů je závislost jednoho z rodičů na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, dále vede-li jeden z rodičů nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy. Logicky nepřichází střídavá péče v úvahu, je-li dítě kojeno. U posledního kritéria, kterým je přání dítěte, je dle Ústavního soudu třeba brát v úvahu zejména věk dítěte a jeho možnou manipulaci ze strany některého z rodičů.[26] Ústavní soud ovšem uvádí, že při rozhodování o poměrech dítěte je nutno zohlednit i jiná než výše specifikovaná kritéria. Pokud jeden z rodičů naplňuje kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte svěření do péče tohoto rodiče. Pokud oba rodiče naplňují kritéria zhruba stejnou měrou, je nutno vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.

Ústavní soud rovněž deklaruje, že k výše uvedeným kritériím je třeba přihlížet, avšak nelze pominout specifika každého individuálního případu: „…v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu.“[27]

V. Otázky přednosti nálezu Ústavního soudu před zákonnou úpravou

Z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby. Byť lze mezi odbornou veřejností vysledovat jistý nesoulad v posouzení, na která rozhodnutí Ústavního soudu či jejich konkrétní části se závaznost vztahuje, jsou právní názory Ústavního soudu vyjádřené v odůvodnění jeho nálezu závazné pro tento soud a může se od nich odchýlit pouze zákonem stanoveným, kvalifikovaným postupem. I v případě, pokud by nebyly závěry Ústavního soudu obsažené v odůvodnění nálezu právně závazné pro další orgány a osoby, nelze popřít sílu jejich názorové a myšlenkové přesvědčivosti.[28]

V souvislosti s výše uvedeným se logicky nabízí otázka, zda názor vyjádřený Ústavním soudem v předmětném „přelomovém“ nálezu nepřekračuje literu zákona. Úmyslem zákonodárce patrně nebylo zakotvit prioritu střídavé péče před ostatními formami porozvodového uspořádání péče rodičů o dítě. Jak správně upozorňuje Jaromír Jirsa, podle znění zákona jsou všechny tři základní modely péče o dítě postaveny na roveň.[29] Zákon tedy nehovoří o prioritě žádného z modelů péče, ač se o tom při jeho přípravě diskutovalo. Jak Jirsa dále upozorňuje, hovořit „necelý půlrok o jiném úmyslu zákonodárce (jak to de facto činí Ústavní soud), je diskutabilní a nelze příliš očekávat, že názor o prio­ritě střídavé péče před ostatními modely bude v praxi beze zbytku akceptován – přes jistou obecnou závaznost nálezu Ústavního soudu.“[30]

VI. Závěr a úvahy de lege ferenda

K závěrečné úvaze nad recentní judikaturou Ústavního soudu v oblasti střídavé péče se nabízí otázka, jak má nyní soudce v opatrovnické věci postupovat, když pro jeho rozhodování by závazné rozhodnutí Ústavního soudu nemuselo být zcela v souladu se zákonem. Lze uvážit možnost postupu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, tedy předložení věci obecným soudem Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení příslušného ustanovení občanského zákoníku. V praxi se nám ovšem ukazuje, že obecné soudy se obsahově odlišným závěrem předmětného nálezu Ústavního soudu oproti textu zákona příliš nezabývají. Pokud návrhu jednoho z rodičů na změnu péče na péči střídavou nevyhoví, odůvodní své rozhodnutí odkazem na konkrétní okolnosti případu, na základě nichž není střídavá péče v souladu se zájmem dítěte.

Po vydání výše analyzovaného „průlomového“ nálezu Ústavního soudu byl ze strany veřejnosti patrně očekáván zásadní zvrat v rozhodování obecných soudů spočívající ve výrazném nárůstu případů svěření dětí do střídavé péče. Nutno podotknout, že závěry Ústavního soudu jsou na situaci konkrétního stěžovatele zcela přiléhající, ovšem právě pro svou závaznost a myšlenkovou přesvědčivost se zdály být pro paušální aplikaci zcela přelomové a poněkud odvážné. S odstupem času byly předchozí závěry Ústavního soudu korigovány tím způsobem, že je nelze paušálně aplikovat na každý posuzovaný případ. Ústavní soud se sice opakovaně kloní k upřednostňování střídavé péče před ostatními modely péče, avšak pouze tehdy, je-li takové upořádání poměrů v daném případě nejvhodnější, s přihlédnutím ke všem jeho specifikům a k zájmu nejdůležitějšímu, jímž je zájem dítěte. Domníváme se, že podobné zmírnění předchozích striktních závěrů Ústavního soudu je jednoznačně žádoucí.

Rovněž se dle našich zkušeností s rozhodováním obecných soudů v opatrovnických věcech v posledním roce nepotvrdila obava, že střídavá péče bude nařizována paušálně, bude nadužívána a že tedy recentní judikatura Ústavního soudu bude znamenat zásadní zvrat v rozhodování obecných soudů. Je ovšem nesporné, že se předmětný nález Ústavního soudu stal vítaným nástrojem v rukách rodiče, který nemá dítě ve své výlučné péči a usiluje o změnu péče na péči střídavou. Je taktéž nepochybné, že k tématu střídavé péče se budeme „střídavě“ vracet.

Prvá autorka je vedoucí katedry ústavního a evropského práva a proděkanka Fakulty právnické ZČU v Plzni a advokátkou v Praze, druhá autorka je advokátkou v Holešově.