OS Oživení se může domáhat vrácení poplatku za podání podnětu k ÚOHS
publikováno: 11.12.2018
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti Oživení, o. s. a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu.
Stěžovatel se v řízení před Městským soudem v Brně marně domáhal po žalované České republice – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS) zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná částka představovala poplatek podle § 259 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, který ÚOHS od stěžovatelky přijal za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední. Podle tohoto zákona (§ 259 odst. 4 a odst. 5) je zaplacení poplatku nezbytnou podmínkou k vyřízení podání a nevrací se ani v případě, že by namítané jednání uvedené v podnětu bylo skutečně správním deliktem. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek není protiústavní. Mezi stranami není sporné, že stěžovatel zaplatil ÚOHS částku 10 000 Kč a plnil tak na základě právního důvodu a ÚOHS proto nevzniklo bezdůvodné obohacení. Povinnost vybrat tuto částku totiž stanoví přímo zákon, a proto se ÚOHS nemohl na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatit. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž namítal, že městský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a petiční právo. Svou stížnost spojil s návrhem na zrušení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek. Důvodem měla být protiústavnost poplatku spočívající v jeho rozporu s petičním právem podle čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ve věci rozhodující II. senát postoupil tento návrh plénu, které ho však usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 28/18, odmítlo jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Původním soudcem zpravodajem byl soudce Vojtěch Šimíček, jehož návrh, aby Ústavní soud rozhodl v plenární věci nálezem, nebyl přijat. Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění usnesení uplatnili soudci Ludvík David, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček.
Plénum Ústavního soudu ve výše zmíněném usnesení dospělo k závěru, že zaplacením poplatku byl mezi navrhovatelem a státem založen právní vztah, v jehož rámci jsou práva a povinnosti upraveny daňovým řádem. Podle § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu lze totiž pro účely tohoto zákona rozumět daní také poplatek, tedy i poplatek podle napadeného ustanovení, jehož veřejnoprávní povaha je s ohledem na obsah poplatkové povinnosti zjevná. Tato povaha, stejně jako nastíněný procesní rámec vylučují, aby případný nárok navrhovatele vůči státu na vrácení poplatku mohl být posuzován v občanském soudním řízení, natožpak jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku.
II. senát Ústavního soudu byl při svém rozhodování vázán usnesením pléna, ze kterého mj. vyplývá, že stěžovatel měl požádat o vrácení poplatku ÚOHS, přičemž rozhodnutí o tomto návrhu či jiný zásah správního orgánu by byly přezkoumatelné ve správním soudnictví. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel skutečně bránil proti tvrzenému zásahu do svého petičního práva tak, jak je výše uvedeno, když nejprve požádal o vrácení zaplaceného poplatku a následně podal žalobu k soudu. Jakkoliv se z plenárního usnesení podává, že pro tuto svoji obranu nezvolil správný žalobní typ, nelze současně pominout, že ani městský soud neměl zjevně žádné pochybnosti o tom, že daný nárok lze vyřešit v rámci řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud proto teprve ex post z plenárního usnesení vyplynulo, že takový postup nebyl možný, městský soud pochybil, když tento procesní postup akceptoval a nezvážil i možnost, spočívající v posouzení žaloby stěžovatele jakožto žaloby brojící proti nezákonnému rozhodnutí, případně jinému zásahu správního orgánu, spočívajícímu v nevrácení uhrazeného poplatku a tedy v postupu podle § 104b občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví a současně navrhovatele poučí o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, případně rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu.
Jakkoliv se toto pochybení městského soudu vyjevilo teprve následně v důsledku právních závěrů obsažených v plenárním usnesení, přičemž městský soud se meritornímu přezkumu uplatněného nároku nevyhýbal, nelze za této situace připustit, aby se stěžovateli nedostalo soudní ochrany jen proto, že jeho návrh byl – podle názoru pléna Ústavního soudu – městským soudem chybně přijat k meritornímu posouzení.
Úkolem městského soudu bude v dalším řízení postupovat podle § 104b občanského soudního řádu tak, aby stěžovateli zůstala zachována možnost soudního přezkumu postupu ÚOHS v rámci správního soudnictví.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/18 včetně disentu je dostupný zde.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3621/17 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.