Odměna obhájce

publikováno: 10.05.2016

Advokát má vůči státu právo pouze na odměnu a náhradu hotových výdajů za ty úkony právní služby, které učinil od podání návrhu na rozhodnutí o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu (resp. od vyhotovení tohoto návrhu) do doby skončení trestního řízení, a nikoli též za úkony právní služby, které advokát učinil pro obviněného v době před podáním návrhu na bezplatnou obhajobu.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2775/2015 

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 5. 10. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatele „na legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkového práva stěžovatele, a (…) do práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci“.

II.

2. Ústavním soudem byly z ústavní stížnosti a jejích příloh zjištěny následující skutečnosti:

3. Stěžovatel, který je advokátem, převzal dne 11. 10. 2013 právní zastupování obviněné J. B. v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2013, a to po předchozí dohodě s obviněnou.

4. Dne 17. 4. 2014 byl obviněnou podán návrh na rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2014, č. j. 30 T 5/2013-7793, tak, že obviněná má nárok na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2013.

5. Po skončení předmětného trestního řízení podal stěžovatel návrh na vydání rozhodnutí o jeho odměně a náhradě hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), přičemž požadoval, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 195 405,39 Kč. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2015, č. j. 30 T 5/2013-8135, tak, že stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 24 939,78 Kč (výrok I.), ve zbytku byl návrh stěžovatele zamítnut (výrok II.). K tomu soud prvního stupně uvedl, že stěžovateli nemohla být přiznána odměna a náhrada hotových výdajů rovněž ve zbývajícím rozsahu (tj. v částce 170 465,61 Kč), neboť tato představovala odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby, které stěžovatel pro obviněnou vykonal od převzetí obhajoby na základě plné moci do doby vypracování návrhu na bezplatnou obhajobu (tj. do 26. 3. 2014).

6. Stížnost stěžovatele proti právě uvedenému rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2015, č. j. 3 To 30/2015-8216, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

III.

7. Rozhodnutí soudu prvního stupně o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele, jakož i rozhodnutí stížnostního soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní (s uvedením podrobné argumentace) namítl, že výše uvedená rozhodnutí se opírají o nesprávný výklad zákona, konkrétně ust. § 33 odst. 2 tr. řádu, na základě něhož soudy dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatel má vůči státu právo pouze na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby, které učinil od podání návrhu na rozhodnutí o nároku obviněné na bezplatnou obhajobu (resp. od vyhotovení tohoto návrhu) do doby skončení trestního řízení, nikoli též za úkony právní služby, které stěžovatel učinil pro obviněnou v době před podáním návrhu na bezplatnou obhajobu. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pokud ust. § 33 odst. 2 tr. řádu užívá pojem „bezplatná obhajoba“, má se tím na mysli obhajoba jako celek, nikoli pouze její část. Správnost tohoto svého závěru pak stěžovatel opírá též o usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 278/15, z něhož dle názoru stěžovatele plyne, že v případě, kdy byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, nelze po něm již za tuto obhajobu požadovat plnění, ale je třeba je požadovat po státu. Protože však soudy v nyní souzené věci odmítly stěžovateli část této obhajoby uhradit, bylo tím dle názoru stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu.

9. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti především nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu prvního stupně i soudu stížnostního, dle něhož má stěžovatel coby obhájce obviněné, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, vůči státu právo na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů pouze za ty úkony právní služby, které stěžovatel pro obviněnou vykonal v době od vyhotovení návrhu na bezplatnou obhajobu do skončení předmětného trestního řízení, nikoli za všechny úkony právní služby, které pro obviněnou vykonal od převzetí obhajoby, jak se stěžovatel domáhal.

10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

11. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu stěžovateli nebylo přiznáno právo na odměnu a náhradu hotových výdajů v jím požadované výši (tj. ve výši 195 405,39 Kč), ale pouze ve výši 24 939,78 Kč, představující odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby, které stěžovatel pro obviněnou vykonal od doby sepsání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Soudy v této souvislosti poukázaly na ustálenou soudní praxi, jakož i na komentářovou literaturu (viz Pavel Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vyd., C. H. Beck, Praha 2005, str. 244), z nichž vyplývá, že v případě, kdy je obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je obhájci tohoto obviněného přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování obviněného až od právní moci takového rozhodnutí. V nyní souzené věci se však soudy s poukazem na individuální okolnosti případu od této praxe odchýlily, a to ve prospěch stěžovatele, když mu nepřiznaly pouze odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal pro obviněnou poté, co rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci (tj. od 3. 6. 2014), ale přiznaly mu též odměnu a náhradu hotových výdajů za všechny úkony právní služby, které stěžovatel vykonal od sepsání návrhu na vydání rozhodnutí o nároku obviněné na bezplatnou obhajobu (tj. od 26. 3. 2014), tedy mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů dokonce i za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal předtím, než byl návrh na vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu doručen soudu (tento návrh byl soudu doručen dne 17. 4. 2014). S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by soudy při svém rozhodování o výši odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele postupovaly svévolně, když tyto svůj postup řádně odůvodnily, přičemž navíc postupovaly způsobem, jenž byl ve vztahu ke stěžovateli (oproti zavedené soudní praxi) více než vstřícný, přestože je stěžovatel přesvědčen o opaku.

12. Na právě uvedeném závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 278/15, z něhož stěžovatel nesprávně dovozuje, že v případě, kdy byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, nelze po něm již za tuto obhajobu (jako celek) požadovat žádné plnění, ale je třeba je požadovat po státu. To proto, že odkaz stěžovatele na předmětné usnesení není přiléhavý, neboť Ústavní soud se v něm nezabýval otázkou, zda má zvolený obhájce obviněného, jemuž byl posléze přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, vůči státu právo na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů za všechny úkony právní služby, které obhájce pro obviněného vykonal od doby převzetí právního zastoupení, nebo pouze za úkony, které vykonal od doby, kdy rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci. Otázkou, která byla Ústavním soudem v tomto usnesení řešena, byla otázka aktivní legitimace k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o odměně a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce, přičemž Ústavní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že k podání stížnosti je aktivně legitimován pouze obhájce, nikoli obviněný, neboť tímto rozhodnutím není rozhodováno o právech a povinnostech obviněného, ale pouze o právu obhájce na odměnu za vykonanou práci (aniž by se však Ústavní soud jakkoli vyjádřil k tomu, za jaké období či jaké úkony právní služby toto právo obhájci vůči státu náleží). Pokud nynější stěžovatel z předmětného usnesení Ústavního soudu dovozuje, že byl-li obviněnému v průběhu trestního řízení přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, pak obhájce tohoto obviněného nemůže po obviněném požadovat úhradu za poskytnuté právní služby, a to ani zčásti (tedy ani za právní služby vykonané předtím, než rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci), pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že se stěžovatel mýlí.

13. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele ohledně porušení jeho práva na ochranu legitimního očekávání, kdy stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že legitimně očekával, že za vykonanou práci pro nemajetnou obviněnou, která neměla finanční prostředky na hrazení nákladů obhajoby ani předtím, než požádala o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (tedy patrně ani v době, kdy se s obviněnou na převzetí obhajoby dohodl, jak v ústavní stížnosti stěžovatel naznačuje), obdrží od státu odměnu za všechnu jím vykonanou práci. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž tento uvedl, že „[l]ze obecně konstatovat, že v případě, kdy obhájce převezme v průběhu trestního řízení obhajobu obviněného na základě plné moci, tak je to na základě vzájemné dohody, která se týká i úhrady nákladů zastupování. Proto za situace, kdy již na samém počátku od převzetí obhajoby je patrné, že obviněný nemá a nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu právních služeb, je obvyklé (a ve většině případů tomu tak i je), že obviněný požádá o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Ačkoliv lze přisvědčit argumentaci obhájce, že trestní řád ani trestní zákoník neurčují žádnou lhůtu pro podání takového návrhu, není možné, aby obviněná, potažmo obhájce, dopředu počítali s tím, že v průběhu řízení jí bude bezplatná obhajoba přiznána, byť se to tak může oběma stranám jevit, a s případným návrhem vyčkávat. Z logiky věci je pak namístě položit si otázku, jakým způsobem by došlo k vyrovnání mezi obhájcem a obviněnou v případě, kdy by obviněné nebyl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán, když i s touto variantou musí obě strany vždy při předkládání takovéto žádosti počítat, neboť je výhradně na posouzení soudu, zda jsou dány podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či nikoli.“

S těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje, neboť jsou zcela v souladu i s tím, co již dříve vyslovil ve svém usnesení ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 209/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V tomto usnesení Ústavní soud upozornil mj. na to, že „bez přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže nikdo legitimně očekávat, že by nemusel dostát svým závazkům vzniklým z uzavřené dohody s advokátem o zastupování. Nechá-li se tedy obviněný ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu zastoupit advokátem na základě plné moci, musí si být vědom odpovědnosti (včetně majetkové) za tento svůj krok. Právo na výběr advokáta má jen osoba, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky nebo jejíž závazky v tomto směru přislíbil uhradit stát. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. bod 152 rozsudku ESLP ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. 6. 2010, č. stížnosti 35555/03).“ Byť právě uvedený závěr Ústavní soud formuloval ve vztahu k ústavní stížnosti, která byla podána samotným obviněným, nikoli jeho zvoleným obhájcem, uplatní se tento plně i v nyní souzené věci. Je tedy třeba uzavřít, že právo na ochranu legitimního očekávání stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušeno být nemohlo.

14. Ústavní soud s přihlédnutím k výše citovanému nemohl dospět ani k závěru, že by rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za vykonanou právní pomoc, když je na stěžovateli, aby se této odměny v části, v níž mu nebyla uhrazena ze strany státu, domáhal po obviněné, která se k její úhradě stěžovateli zavázala tím, že s ním uzavřela dohodu o právním zastoupení. Skutečnost, že zde takový závazek vznikl, ostatně přiznává i sám stěžovatel, který v ústavní stížnosti uvádí, že předmětnou právní pomoc měl hradit otec obviněné, který však v průběhu řízení zemřel a nezanechal žádné dědictví, ze kterého by obviněná mohla náklady obhajoby platit. Tato skutečnost však není způsobilá nic změnit na výše uvedeném závěru Ústavního soudu, neboť v jejím důsledku nemohlo dojít k zániku předmětného závazku obviněné, který i po smrti jejího otce nadále trvá.

V.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Rozhodnutí zaslal a právní větou opatřil Mgr. VLADIMÍR JANOŠEK, advokátní koncipient v Brně.