Odešla první dáma české justice – JUDr. Dagmar Burešová

Doktorka Burešová se narodila 19. října 1929 a s dvěma bratry vyrostla v rodině významného prvorepublikového advokáta Josefa Kubišty. Celá rodina byla striktně masarykovská, žádný člen rodiny nikdy nevstoupil do komunistické strany. V roce 1948 odmaturovala a dva roky na to, roce 1950, se provdala za lékaře Radima Bureše. Měli spolu dvě dcery, starší Zuzanu a mladší Lucii. V té době již Dagmar Burešová studovala pražskou Právnickou fakultu Karlovy Univerzity, kterou absolvovala v roce 1952. Po ukončení studia dostala umístěnku do advokátní poradny v Praze, jako advokátka začala působit od roku 1957.

Její specializací a doménou bylo pracovní právo a problematika náhrad škod na zdraví za pracovní úrazy. V roce 1963 se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegii zastávala funkci vedoucí pracovněprávní sekce.

V období tzv. normalizace zastupovala kolem sta osob stíhaných totalitním režimem, mj. Milana Kunderu, Ivana Medka nebo Karla Kyncla. Téměř všechny případy, kdy její klienti byli „vyhozeni“ pro své politické názory z práce, vyhrávala, protože pracovní právo ovládala perfektně. Nad to obhajovala i ve věcech na ochranu osobnosti nebo autorských práv.

Asi jejím nejznámějším případem z té doby je zastupování matky Jana Palacha Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, jenž pronášel lživé teorie ohledně smrti Jana Palacha. I přesto, že doktorka Burešová od začátku procesu věděla, že to nebude pro ni a její rodinu jednoduché, rozhodla se případu ujmout a bojovat za pravdu. A jednoduché to opravdu nebylo! StB ji i celou její rodinu dlouhá léta pronásledovala a perzekuovala. Ale i tak se doktorka Burešová nevzdávala a nelitovala, že tento případ, ale i řadu jiných, vzala. Řídila se heslem „zbabělost by měla být trestná“.

Jako advokátka pracovala do roku 1989. Advokátní kancelář po ní převzala starší dcera Zuzana, provdaná Špitálská.

Po pádu totalitního režimu se v již prosinci 1989 stala Dagmar Burešová ministryní spravedlnosti. Tento post vykonávala do voleb, které se uskutečnily v červnu 1990. Snažila se i přes zamítavý postoj ČNR o přestavbu soudnictví. Zasadila se tak alespoň o schválení předsedů devíti krajských soudů, za které se i osobně zaručila. Významně se zasloužila i o rychlý vznik zákona, který konstituoval vznik České advokátní komory a nezávislou svobodnou advokacii jako takovou – v roce 1990.

Jako ministryně spravedlnosti iniciovala také např. navrácení osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Iniciovala zákon o mimosoudních rehabilitacích a podporovala velký lustrační zákon, avšak v jiné než konečné verzi, protože neuznávala princip kolektivní viny. Později se snažila společně s poslanci Janem Kalvodou a Miloslavem Výborným, ač neúspěšně, prosadit zveřejnění jmen příslušníků Státní bezpečnosti a funkcionářů KSČ, kteří přímo řídili Státní bezpečnost.

V letech 1990 až 1992 působila jako předsedkyně v čele České národní rady, do které byla v červnu 1990 zvolena za Občanské fórum a osobně výrazně přispěla ke klidnému rozdělení republik, které bylo oceňováno celým světem. Po volbách v roce 1992 odešla z vysoké politiky. Podle jejích slov, neodcházela z ní ráda, ale ráda se vrátila k advokacii a pomáhala jejímu ukotvení v nových dobách.

Působila i v mnoha jiných organizacích a spolcích. Po obnovení Junáka v roce 1990 se Dagmar Burešová stala starostkou a poté i čestnou starostkou po třetím obnovení skautingu v českých zemích. V této funkci se snažila o navrácení majetku nebo alespoň příslušnou náhradu Junákům. Také uzavřela dohodu o vzájemné spolupráci s Českým svazem ochránců přírody. Od roku 1998 do roku 2003 působila jako předsedkyně a v letech 2004–2005 jako místopředsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti.

V roce 2002 jí prezident republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2007 byla uvedena do Právnické síně slávy soutěže Právník roku.

V posledních letech života ji trápilo zdraví. V roce 2010 se bohužel její zdravotní stav podstatně zhoršil a od té doby byla upoutaná na lůžko.

Životní dráha a skutky doktorky Burešové jsou a budou pro generace advokátů vzorem toho, jak chovat v profesním i v osobním životě. Její odchod je nejen pro českou advokacii nenahraditelnou ztrátou.

Čest její památce!