Odešel JUDr. Milan Skalník

Jedna z nejvýraznějších osobností československé a později i české advokacie. JUDr. Milan Skalník vedl po řadu let sekci pro trestní právo hmotné a později i studijní kolegium Ústředí české advokacie. V roce 1995 byl krátce předsedou České advokátní komory. Nekompromisní, skromný, korektní a dodnes aktivní gentleman, který by si podle mnohých svých kolegů zasloužil vstoupit do „Síně slávy“. 

Kdy a proč Vás, pane doktore, napadlo, že budete právníkem? 

Má cesta ke studiu práv byla poněkud křivolaká. Na začátku oktávy jsme byli všichni – zřejmě povinně – podrobeni vyšetření u Československého ústavu práce. Posudek této instituce doporučil, abych po absolvování střední školy pokračoval ve studiu s tím, že nejlépe by mi vyhovovalo povolání učitele hudební výchovy. Já se ale chtěl pokusit o přijetí na Vysokou školu obchodní. Ta se ale slučovala s Vysokou školou politickou, a tím můj zájem skončil. Jeden z mých kamarádů se přihlásil ke studiu na stavební fakultu brněnské techniky. Doprovázel jsem ho, když šel na tuto fakultu něco vyřizovat, a dozvěděl se, že bych mohl být na stavební fakultu přijat i já, pokud bych si složil doplňující maturitu z deskriptivní geometrie. Takové řešení jsem považoval za přijatelné, avšak když jsme z budovy brněnské techniky vycházeli, upoutala mne úhledná stavba nacházející se opodál. Byla to právnická fakulta. Do budovy jsem zašel, a když si tam ověřili, že mám maturitu, byl jsem pozván k přijímacímu pohovoru. Vedl jej se mnou generál prof. JUDr. Bohuslav Ečer. Výsledkem bylo, že jsem se stal studentem práv. 

Ve kterém roce jste dokončil právnická studia? 

Začal jsem studovat v Brně. Brněnská právnická fakulta však byla v roce 1950 zrušena, údajně proto, že komunistický předák Otto Šling (popravený v roce 1952 na základě rozsudku vydaného v procesu se Slánským a dalšími) neměl rád děkana brněnské právnické fakulty prof. JUDr. Jaromíra Blažkeho. Ta politicky pravověrnější část studentů byla převedena na bratislavskou fakultu a ta méně pravověrná část studentů na fakultu pražskou. Tam jsem dokončil studia v roce 1953 současně s těmi, s nimiž jsem studia na právnické fakultě začínal. A to i přesto, že mé studium bylo na několik měsíců přerušeno z toho důvodu, že mi byl zrušen odklad vojenské služby a musel jsem narukovat k PTP. 

Kam jste narukoval? 

Nejprve na Libavu a pak do Ostravy. Tehdy existovalo tzv. lehké PTP, čemuž zhruba odpovídali Švandrlíkovi Černí baroni, a těžké PTP, kteří jsou spíše popsáni v Kunderově knize Žert. Já jsem byl přidělen do těžkého PTP a postupně jsem házel lopatou a dělal jiné pomocné důlní práce na třech dolech na Ostravsku. 

Jak jste se odtamtud dostal? 

Neuvěřitelnou náhodou. Seděli jsme s kamarády „spolupétépáky“ a hovořili o tom, jak by bylo možné se od PTP dostat. Někdo z přítomných uvedl, že je nejlepší, když žádost o propuštění z PTP podá někdo z rodiny, neboť kdyby ji podal sám voják, muselo by to jít služebním postupem s minimální nadějí na příznivé vyřízení. To mne inspirovalo k tomu, že jsem napsal sestře, aby takovou žádost podala jménem mých rodičů. Mezitím došlo k tomu, že můj otec byl s celou rodinou jako nepohodlný vystěhován z Třebíče, kde jsem maturoval, do Budišova u Třebíče. O vyjádření k žádosti mých rodičů byla proto požádána již obec Budišov. Tam byl shodou okolností předsedou partajní organizace člověk, který jako řemeslník pomáhal mým rodičům v úpravě přiděleného bytu. Vyjádření obce tedy vyznělo pozitivně a já jsem byl z vojny propuštěn. Díky tomu, že mě na vojnu nevyhnala fakulta, ale obec Třebíč, bylo mi bez obtíží umožněno ve studiu pokračovat a fakulta si dala pouze podmínku, že musím složit doplňující zkoušky za tu dobu, co jsem byl pryč, což bylo něco přes půl roku. A tak jsem v náhradním termínu složil potřebné zkoušky a dokončil studium v původně předpokládané době se stejnými spolužáky. 

Co provedl tatínek, že se Vám takhle mstili? 

On nemusel nic provádět. Byl prostě nepohodlný, zřejmě proto, že za první světové války jako legionář bojoval na Sibiři proti bolševikům. 

Jak to chodilo u PTP? Taková legrace to asi nebyla, jak je popsáno v románech. 

Společnost tam byla velice různorodá. Byli tam například maďarští váleční veteráni. Bylo absurdní, když těm starým vojákům, kteří měli za sebou válku, vysvětlovali svobodníci, jak se mají plížit vpřed. Podstatná část pétépáků měla maturitu, někteří měli přerušené vysokoškolské studium a byli tam i tací, kteří se později za totality stali řediteli dolů. Legrace tam samozřejmě také byla, ale hlavně nejistota, co bude dál. Mně to tedy prošlo, i když jeden z komunistů v našem ročníku na mě napsal posudek, že se nehodím k pokračování ve studiu. 

To byli ti partajní hlídači kroužků? 

Každý kroužek měl svého studijního vedoucího, ti se však vesměs chovali korektně a zaměřovali se na studijní otázky. Dbalo se však na to, aby v každém kroužku byl nějaký komunista, a jeden z těchto komunistů na mě napsal zmíněný posudek, i když vůbec nebyl členem našeho kroužku. 

Jak si vzpomínáte na Únor 1948? 

To jsem byl ještě na gymnáziu v Třebíči a shodou okolností předsedou tzv. studentské ústavní rady. Po tzv. „vítězném“ únoru přišla naši radu rozpustit policie – přesněji řečeno Sbor národní bezpečnosti. Pak byla jmenována nová rada v jiném složení, v níž jsem již samozřejmě nebyl. 

Jak vzpomínáte na svá koncipientská léta a na své školitele? 

V Advokátní poradně v Hodoníně pracovali tehdy tři advokáti a práce v jejich společnosti byla velmi příjemná. Při nástupu si mne vzal k pohovoru do své kanceláře vedoucí této poradny JUDr. Josef Konečný. S výsledkem pohovoru byl zřejmě spokojen, neboť na závěr s určitou úlevou řekl: „Tak jste nás sem nepřišel špiclovat, že ne?“ 

Kdy jste složil advokátní zkoušku a kde jste nastoupil do advokacie? 

Tehdy šlo o justiční zkoušku, která byla společná pro soudní čekatele a advokátní koncipienty. Zkoušku jsem složil v roce 1954. Můj šéf JUDr. Konečný však prohlásil, že jednoroční praxe, kterou tehdy zákon pro koncipienty stanovil, je příliš krátká k tomu, aby začínající advokát mohl kvalitně poskytovat právní pomoc. Dohodli jsme se proto, že budu v Hodoníně jako koncipient pracovat ještě další rok. V roce 1955 jsem byl tehdejším Ústředím advokátních poraden vyzván, abych si podal žádost o jmenování advokátem, a byly mi poskytnuty dvě možnosti, buď kraj Jihlava, nebo kraj a město Ostrava. Vybral jsem si Ostravu, takže od roku 1955 jsem nepřetržitě ostravským advokátem. 

Jaká byla v těch prvních letech v advokacii atmosféra? Projevovala se v životě advokacie politická situace tehdejších let? 

Tehdejší politická situace se projevovala všude, tedy i v advokacii. V Hodoníně platilo nepsané pravidlo, že o politice nebudeme mluvit. V Ostravě již byla situace jiná. Brzy jsem se spřátelil s několika kolegy, jejichž politické názory byly velmi blízké názorům mým. S politickými procesy tehdejší doby jsem nepřišel do styku, neboť k obhajobě či zastupování v těchto procesech bylo potřebné zvláštní oprávnění, které jsem neměl. 

V čem se lišila tehdejší a dnešní advokacie? 

Základní rozdíl spočíval v odlišnosti a rozsahu právního řádu. Rozdíl byl i v druhu agendy, v níž advokáti působili. Oblast hospodářského práva obhospodařovali prakticky výlučně podnikoví právníci, a tak na advokáty zbylo právo trestní a běžná občanskoprávní, rodinná a správní agenda. Tehdejší advokacie se od advokacie současné odlišovala také „chudobou“. Můj nástupní plat jako koncipienta činil 726 Kčs měsíčně, a když jsem byl jmenován advokátem, zvýšil se můj příjem na 898 Kčs měsíčně. 

Jaké oblasti advokacie jste se během své kariéry věnoval? Bylo dříve možné se na nějaký obor práva specializovat? 

Jak jsem již říkal, předmětem právní pomoci byla převážně obvyklá občanskoprávní a trestněprávní agenda. Možnost specializace objektivně existovala, nikdo ji nezakazoval. Jiná však byla situace v menších městech, mezi něž řadím i tehdejší Hodonín, a jiná v městech velkých, kde již tehdy existovaly advokátní kanceláře zaměřené na speciální agendu. 

Jak fungovalo v té době vedení advokacie? 

Tehdejší vedení advokacie, což byli zejména JUDr. Otomar Boček, JUDr. Zdeněk Hrazdira a další, je nutné ocenit za to, že dokázali organizovat poměrně rozsáhlou studijní činnost v různých právních oborech. Bylo založeno studijní kolegium skládající se z devíti sekcí. Dnes již nevím, jakým způsobem (patrně na základě mého příspěvku na jednom z konaných seminářů) se stalo, že jsem byl pověřen vedením jedné z těchto sekcí (sekce pro trestní právo hmotné) a později celého kolegia. Advokacie také začala vydávat svůj časopis, jehož původní název byl Zprávy advokacie a později byl změněn na Bulletin advokacie. 

Jak prožívala advokacie a Vy osobně události roku 1968 a roků následujících? 

Do roku 1968 jsem se v advokacii věnoval jen poskytování právních služeb a studijní činnosti, která se postupně přesouvala zejména pod vlivem JUDr. Jaroslava Radimského z oblasti práva trestního do oblasti práva občanského. Kolem roku 1968, v každém případě ještě před srpnem 1968, se začaly v advokacii prosazovat názory, že v orgánech advokacie by neměli působit jen členové komunistické strany, kteří navíc většinou již měli funkce vedoucích advokátních poraden, nýbrž i advokáti bezpartijní, kterým se tehdy začalo říkat „luční advokáti“. V rámci těchto tendencí pak byla po srpnu 1968 do výboru Ústředí československé advokacie zvolena trojice bezpartijních JUDr. Dagmar Burešová, JUDr. Jaroslav Radimský a já, později i další. Tímto způsobem jsem se dostal do advokátní samosprávy, v níž svým způsobem působím doposud. Do roku 1995 jako člen představenstva, pak jako předseda zkušební komise a posléze jako člen této komise. 

Zasahovala Komunistická strana Československa do řízení advokacie? 

Schůzí výboru Ústředí československé i české advokacie se pravidelně zúčastňoval dohlížející pracovník zvenčí. Dnes již nevím, zda tam byl vyslán Ministerstvem spravedlnosti nebo komunistickou stranou, nebo zda se obojí spojilo v jedné osobě. Nevzpomínám si však, že by prosazoval nějaká razantní opatření v neprospěch advokátů. O tom, co se dělo na tzv. stranické skupině, která schůzím výboru zpravidla předcházela, ovšem nemám žádné poznatky. 

Jak probíhala „očista“ advokacie po roce 1970? 

O průběhu „očisty“ advokacie v době normalizace nemám jako bezpartijní žádné bližší informace. Mohu však uvést, že zásluhou tehdejšího vedení advokacie, zde mám na mysli především předsedu JUDr. Zdeňka Hrazdiru, se podařilo udržet v advokacii i advokáty, kteří zastupovali disidenty, a advokáty, o jejichž protinormalizačním smýšlení nebylo pochybností. Doktor Hrazdira se vyjádřil, že při takových jednáních na partaji propotil nejednu košili. 

Setkal jste se s tím, že by stranické orgány chtěly zasahovat do kauz? 

Nikoliv v tom směru, že by ovlivňovaly advokáty, i když i k tomu v některých případech zřejmě došlo. K prosazování zájmů strany však docházelo převážně u orgánů rozhodujících, nikoliv však přímo, nýbrž zejména v pozdějším období prostřednictvím osob, které byly vytipovány jako poslové tlumočící vůli strany v tom kterém případě. Pro advokáty bylo mnohdy veřejným tajemstvím, kdo funkci „posla bohů“ vykonává. Rozdíl byl také v tom, že zejména v padesátých letech se vůle strany prosazovala především v trestních věcech, a to vesměs v neprospěch obviněných. V pozdějším období se však stranické intervence přesunovaly do sféry občanskoprávní, a to i ve věcech, které s politikou neměly nic společného. 

Podle Vás v běhu času advokacie obstála? 

Obstála. Neutrpěla velké újmy. Do značné míry to záviselo na statečnosti či ustrašenosti advokáta, když pro druhou z těchto eventualit měli ostatní advokáti označení, které bych na tomto místě nerad opakoval. 

I když vzpomeneme na politické procesy proti disidentům? 

Na těch velkých případech směl v dřívějším období totality pracovat jen advokát zapsaný do zvláštních seznamů. V pozdější době jsme mohli obhajovat všichni, i když ne v takové míře, aby to odpovídalo dnešním hlediskům. Nějaký tlak na způsob obhajoby jsem v případech, v nichž jsem působil jako obhájce, nezaznamenal. 

Vy jste v nějaké takové věci obhajoval? 

Ano, např. případ spisovatele a básníka, který byl stíhán za to, že rozmnožoval zakázanou literaturu, a na základě posudku „znalce z oboru jinotajů“ byl mezi zakázané autory zařazen i ruský spisovatel, který byl za svou literární tvorbu v Sovětském svazu vyznamenán. Když jsme o tom předložili doklad, nereagoval na to soud závěrem o nespolehlivosti posudku zmíněného znalce, nýbrž tak, že z odsuzujícího výroku uvedeného ruského autora vypustil. Obviněný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, jehož průběh značně přispěl ke zhoršení jeho zdravotního stavu a zřejmě předčasnému úmrtí. 

Měl jste nějaké problémy s tehdejší mocí? 

Jednou jsem byl opravdu na koberci. Stěžovala si na mě Kancelář prezidenta republiky – písemnosti této věci se týkající mám do dneška ve svém pracovním stole. (viz příloha) 

O co šlo? 

Někdy začátkem šedesátých let mého klienta soud poškodil chybným uložením tzv. dodatkového trestu, což vedlo k nedůvodnému prodloužení jeho pobytu ve vězení. Podal jsem podnět předsedovi Nejvyššího soudu ke stížnosti pro porušení zákona. Z Nejvyššího soudu mi odepsali, že zákon sice porušen byl, ale v jiném směru to bylo pro mého klienta posouzeno moc příznivě, a stížnost pro porušení zákona nepodali. Poslal jsem tedy klientovi zprávu o výsledku, v níž jsem uvedl, že názor na dodržování zákonnosti, jenž vyplývá ze sdělení předsedy Nejvyššího soudu, považuji sice za velmi kuriózní, ale nemohu na tom nic změnit, a musí se proto smířit s tím, že přes zjevné porušení zákona bude vězněn i nadále. Klient to poslal na prezidentskou kancelář a těm se to nelíbilo. Stěžovali si na mě u vedení advokacie. To sice uznalo, že jsem nepostupoval správně, avšak k žádnému postihu nedošlo. 

Obhajoval jste v mnoha trestních řízeních. Chtěl jste od klienta vědět, jestli to udělal nebo neudělal? 

Mě jako profesionála zajímalo, jestli je prokázáno, že to udělal. Advokát nemá být prvním soudcem svého klienta. Pokud to bylo důkazně slabé, tak i když jsem mohl být subjektivně přesvědčen, že to udělal, tak jsem musel hájit na zproštění pro nedostatek důkazů. Málokdy stojí věc vyhraněně tak, zda je klient vinen či nevinen. I když je vinen, je třeba zkoumat rozsah jeho viny, míru jeho zavinění i okolnosti ovlivňující pro něj citelnost uloženého trestu. 

Takže jste se ho neptal? 

Nikdy jsem se neptal. Pokud by se mi přiznal, tak by mě to asi v obhajobě brzdilo, ale i tak bych ve své obhajobě musel trvat na tom, že odsouzen může být jen na základě spolehlivých důkazů o jeho vině. 

Říká se, že největším nepřítelem advokáta je jeho vlastní klient. 

Jeden můj kolega, nebudu ho jmenovat, ten to říkal trochu jinak. On říkal, že každý klient je budoucí nepřítel. Já bych to zmírnil tak, že je to potenciální budoucí nepřítel. Je to v lidské psychice, že když klient vyhraje spor, je přesvědčen, že jej vyhrál proto, že měl „recht“. Kdežto když jej prohraje, tak si myslí, že prohrál proto, že měl špatného advokáta. Někdy to třeba může být i pravda. (smích) 

Jak se chovají klienti k advokátům po skončení kauzy? 

Snad až na výjimky bych řekl, že přátelsky. Naopak musím říct, že značná část mé klientely byly bývalé protistrany. Člověk se musí chovat slušně i k protistraně. Advokát by neměl překračovat rámec věcného posouzení procesního stanoviska a argumentace procesního odpůrce. To můj styl nikdy nebyl. Je to svým způsobem pochvala, když si vás později v jiné věci bývalá protistrana zvolí za svého zástupce. Možná ne tak pochvala právního výkonu samotného, ale spíše určitého nadhledu, se kterým by měl advokát ke každé věci přistupovat. 

Někteří kolegové si stěžují, že mladí advokáti již takoví nejsou. 

Já bych si netroufal nikoho známkovat již proto, že k tomu nemám žádné podklady. Trestní agendě se již řadu let nevěnuji a v civilních sporech se setkávám u zástupců ostatních účastníků jak s výkony vynikajícími, tak s výkony slabšími, v žádném případě mne to však neopravňuje k nějakým generalizujícím úsudkům či závěrům.   

Věřil jste, že se dožijete konce totality? Jak jste vnímal změny v advokacii po Listopadu 1989? 

V každém případě jsem v to doufal, nemohu však s jistotou tvrdit, že jsem v blízký konec totality věřil. Změny v advokacii po Listopadu 1989 byly nepochybně pozitivní. Osoby, které byly zvoleny do čelních funkcí (JUDr. Karel Čermák, JUDr. Martin Šolc) byly v advokacii známy již v minulosti a u advokátů požívaly důvěry. 

Pan doktor Čermák říkal, že jste spolu připravovali zákon o advokacii v roce 1990. 

Základní dvojice, která na tom pracovala, byli JUDr. Karel Čermák a JUDr. Martin Šolc. To bylo to hlavní duo, se svými podněty však přicházeli i další advokáti, včetně mé osoby. Trochu jiná situace byla při přípravě nového zákona o advokacii v letech 1995 až 1996. Bylo zásluhou tehdejší předsedkyně České národní rady, advokátky JUDr. Dagmar Burešové, která prosadila, že nový zákon o advokacii vznikl na základě poslaneckého návrhu, který procházel napříč politickým spektrem přes nesouhlas tehdejšího premiéra Václava Klause, pro kterého byla advokacie pouze zájmovým sdružením, a nikoliv v demokratické části světa uznávaným projevem stavovské samosprávy advokátní profese. 

Vy jste byl pro sloučení s komerčními právníky? 

Já bych mohl těžko říct, že jsem byl pro nebo proti, ale podle mého mínění to bylo dobré řešení. Vypadalo to tak, že komerční právníci říkali: „Dělejte si svoje rozvody a tresty, ale nemíchejte se nám do obchodu.“ Čili chtěli vytlačit advokacii z obchodní sféry, což nebylo pro advokáty výhodné. Tím, že jsme se najednou ocitli na stejné palubě, se tomu ulomily hroty. Advokát jako advokát. Je pravda, že pro „komerčáky“ bylo dost těžké naučit se trest, který v životě nedělali. My jsme se také museli prokousat obchodněprávními vztahy a postupně nabývat i v této oblasti potřebné znalosti a zkušenosti. Stoupencem spojení obou profesí byl mimo jiné již zmíněný JUDr. Karel Čermák. 

Jaké byly dříve vztahy mezi soudci a advokáty? 

Nemám poznatky, do jaké míry jsou dnes soudci tlačeni, aby se nestýkali s advokáty, i když to tak někdy vypadá. Kdysi to bylo tak, že soudci, advokáti i prokurátoři v soudní síni prosazovali rozdílné zájmy, to však nijak neovlivňovalo jejich osobní vztahy. Nepamatuji se, že by se někdo ze soudců ke mně choval nepřátelsky a s některými jsem měl vztahy vysloveně přátelské. Nikdy mne nenapadlo, abych touto cestou intervenoval ve svých kauzách. Nevidím také žádný důvod k tomu, že by přátelství vzniklá v době společných studií měla zaniknout tím, že každý z absolventů vykonává jiné povolání. S určitou rezervou je pak třeba brát staré latinské „plus iuvat favor iudicis quam centum librum codicis“ (více pomůže přízeň soudce než sto knih kodexů). 

Na které z Vašich kolegů advokátů nejvíce vzpomínáte, které advokáty byste chtěl připomenout? 

Na tuto otázku se velmi obtížně odpovídá, neboť vždy se vyskytnou názory, že by mezi jmenovanými měl být ještě někdo další, nebo že by některý ze jmenovaných ve výčtu být neměl. S těmito výhradami bych mezi advokáty, kteří by neměli být zapomenuti, ze seniorů, z nichž někteří již nejsou na tomto světě, uvedl jména JUDr. Vilém Zaremba, JUDr. Zdeněk Hrazdira, JUDr. Karel Čermák, JUDr. Dagmar Burešová, JUDr. Martin Šolc, JUDr. Jaroslav Radimský, JUDr. Eduard Göpfert, JUDr. Jan Štěpán. Důvody jsou většině advokátů známy a pokládám za nadbytečné je opakovat. Je vhodné dodat, že v advokacii působí další osobnosti, u kterých jsou předpoklady k tomu, aby je budoucí pamětníci označili za nezapomenutelné. 

Na kterou svou kauzu nikdy nezapomenete? 

Jsem schopen zapomenout na každou kauzu. 

Advokacie není jenom vážná věc, přináší někdy i humorné, kuriózní či dojemné chvíle. 

Snad by bylo vhodné připomenout akci „Papoušek“. I za totality se konaly volby do orgánů advokacie, jelikož však osoby kandidátů většinou spoluurčovala strana, nepožívaly volby mezi advokáty příliš vážnosti. Tak se u jedné krajské volební schůze stalo, že v průběhu polední přestávky přišel jeden nejmenovaný advokát s nápadem, že by bylo dobré na kandidátku členů výboru napsat osobu, která není advokátem a která patrně vůbec neexistuje, např. JUDr. Papoušek. Tento nápad se rozšířil s obdivuhodnou rychlostí, a tak došlo k tomu, že „JUDr. Papoušek“ dostal bezmála tolik hlasů, které byly potřebné k tomu, aby byl zvolen. Pro předsedu volební komise bylo pak dosti obtížné tuto volbu plénu vysvětlit. 

Zalitoval jste někdy, že jste si vybral povolání advokáta? 

Asi se připojím k Edith Piaf „je ne regrette rien“. 

Věnoval jste se také něčemu jinému než výkonu advokacie – například hudbě, kterou Vám doporučil psycholog? 

V době, kdy jsem byl koncipientem, jsem hrával v cimbálové muzice, která byla zřízena u soudu v Uherském Hradišti. V Ostravě založil bývalý člen muziky z Uherského Hradiště soudce JUDr. Kubík kapelu hrající taneční hudbu na soudních školeních. Do této kapely mne také přetáhl. To, že bych tím naplňoval doporučení psychologického vyšetření z doby maturity, mne však nikdy nenapadlo. (smích) 

Jaké vlastnosti by měl podle Vašich zkušeností určitě mít advokát? 

Mělo by jít o slušného a přiměřeně vzdělaného člověka. Nikoliv o někoho, kdo se jako hvězda snaží vyčnívat nad ostatními, ani o toho, kdo ve veřejnosti požívá špatné pověsti. Negativní vymezení by mohlo být s určitou mírou vulgárnosti, nicméně výstižně, řečeno tak, že advokát by neměl být hajzl. Jedna z důležitých vlastností advokáta by měl být smysl pro humor a samozřejmě určitá míra pracovitosti. 

Co byste popřál české advokacii do dalších let? 

Aby ti, kdo v poslední době usilují o omezení práv advokáta, včetně práv, která advokátovi poskytoval i totalitní režim, nebyli ve své snaze úspěšní. Pro pamětníky je někdy smutné pozorovat, jak jsou práva obhajoby, která se za cenu silných střetů podařilo prosadit v době hluboké totality, v demokratické společnosti postupně omezována. V trestních věcech je stát procesním odpůrcem obviněného a jeho obhájce a zásadě spravedlivého procesu stěží odpovídá, když jedna ze stran tohoto procesu s využíváním své zákonodárné moci osekává práva a možnosti strany druhé.