Judikatura a stanoviska
Nejvyšší soud: Vypořádání společného jmění manželů k věci tvořící součást společného jmění, platně prodané za trvání manželství
publikováno: 03.01.2019
Dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.
Nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry
publikováno: 31.12.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1491/17.
K odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
publikováno: 27.12.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3625/17.
K rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků v případě, kdy byl na majetek žadatele prohlášen konkurz
publikováno: 21.12.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18.
Ke kárné odpovědnosti soudce
publikováno: 10.12.2018
Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2023/18.
K otázce odškodnění za zákonné zadržení a omezení osobní svobody
publikováno: 05.12.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18.
Krajský soud v Ostravě: Zástavní právo zřizované v daňovém řízení
publikováno: 03.12.2018
Ke zřízení zástavního práva rozhodnutím správce daně podle § 170 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, postačí existence stanovené a fakticky nezaplacené daně. Podmínkou zřízení zástavního práva podle daňového řádu není obava správce daně z budoucí nedobytnosti nebo značně obtížného budoucího vybrání daně nebo zkoumání ekonomické situace daňového subjektu. To vyplývá z povahy daňového zástavního práva, jehož funkce je primárně zajišťovací.
Nejvyšší správní soud: K odůvodnění správních a soudních rozhodnutí
publikováno: 30.11.2018
Úkolem správních soudů není zajišťovat účastníkům vždy a po všech stránkách bezvadná správní rozhodnutí, nýbrž ochránit je před hmotněprávními pochybeními správních orgánů a před takovými vadami správního řízení, které by ve svém důsledku mohly mít vliv na hmotněprávní postavení účastníků. Na jedné straně je pravda, že jakékoli písemně vyhotovené rozhodnutí veřejné moci – ať moci výkonné, nebo moci soudní, ať v prvním stupni, nebo v nejvyšší instanci – by mělo splňovat stejná základní kritéria srozumitelnosti, přehlednosti, určitosti a vykonatelnosti. Na druhé straně nelze realisticky očekávat, že rozhodnutí zejména správního orgánu prvního stupně, leckdy vypracované úředníkem, který ani nemá právní vzdělání (a případně vůbec vysokoškolské vzdělání), bude svou podobou, formální úrovní a obsahovou pečlivostí srovnatelné s rozhodnutím nejvyšší soudní instance, na jehož koncipování se obvykle podílí několik právně vzdělaných osob. Zejména vysoké soudy tíhnou k tomu obohacovat své poměrně jednoduché právní závěry o obšírné exkursy teoretického charakteru, které ani nemusejí být pro věc vždy potřebné, ale vždy činí četbu obtížnější – stejně jako četná slova cizího (nejčastěji latinského) původu či cizojazyčné pojmy převzaté přímo z originálu, jimiž vysoké soudy rády dávají na odiv svou vzdělanost.