Očkovací povinnost a participační práva dítěte ve sporu rodičů o jeho očkování
publikováno: 30.10.2018
II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze porušila její základní práva. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelčiny nezletilé dcery (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Řízení před okresním soudem bylo zahájeno na návrh otce nezletilé dívky, který mimo jiné žádal, aby soud nahradil nesouhlasné stanovisko stěžovatelky s provedením tzv. povinného očkování jejich jedenáctileté dcery. Stěžovatelka s očkováním dcery nesouhlasila a poukazovala na svou svobodu svědomí; obávala se o zdraví dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost sporného očkování. Okresní soud svým rozhodnutím nahradil stěžovatelčino nesouhlasné stanovisko a dal souhlas s očkováním nezletilé dívky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský soud v odvolacím řízení. Nezletilá dívka byla v celém řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem – orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v řízení před okresním soudem byla též vyslechnuta; jinak se řízení přímo neúčastnila a nebyla o něm ani o jeho výsledku přímo informována.
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, která poukazovala především na porušení své svobody svědomí. Ústavní soud navázal na svou dřívější judikaturu k tzv. povinnému očkování a posuzoval, zda stěžovatelka oprávněně uplatnila výhradu svědomí vůči očkovací povinnosti své dcery. Tomu Ústavní soud nakonec nepřisvědčil. Zdůraznil přitom, že ani v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování dítěte není obecně vyloučeno, aby jeden z rodičů úspěšně uplatnil výhradu svědomí, avšak v takovém případě bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování jak s veřejným zájmem na ochraně zdraví, tak s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, neboť právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům. Oprávněná výhrada svědomí vůči jakékoli zákonné povinnosti navíc může být uplatněna jen v mimořádných případech a mimo jiné musí být opřena o dostatečně naléhavé důvody. V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka takové důvody neuváděla; dostatečně naléhavé důvody totiž nelze založit ani na předchozí špatné zkušenosti s očkováním, po němž se u očkovaného dítěte projevily jen méně závažné vedlejší účinky, ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby (byť ze širšího příbuzenstva) na zcela odlišné nepovinné očkování, ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena další ústavně zaručená práva stěžovatelky, jako její ústavní rodičovská práva a právo na spravedlivý proces. Proto byla její ústavní stížnost zamítnuta.
Při posuzování podané ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud zároveň zjistil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé dívky. Ta sice nebyla stěžovatelkou, ale vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem; nicméně vázán principem nejlepšího zájmu dítěte byl Ústavní soud povinen zasáhnout a deklarovat porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu došlo tím, že dívka nebyla s vedením řízení náležitě seznámena a do řízení zapojena, přestože se v něm fakticky jednalo o zásahu do její fyzické integrity (provedení očkování). Okresní soud sice dívku vyslechl a zjišťoval její názor (dívka s očkováním nesouhlasila), avšak už jí nesdělil, proč se na její názor ptá, jaké řízení se vede a jaká v něm má práva, a především ji následně vůbec neinformoval o tom, jak řízení dopadlo a jak byl její názor zohledněn. O vedení odvolacího řízení, a tedy ani o jeho výsledku, dívka nebyla zpravena vůbec. K tomu navíc přistoupila skutečnost, že sice dívka byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, ovšem ani to jí nikdo oficiálně nesdělil a kolizní opatrovník s ní v podstatě vůbec nekomunikoval, setkal se s ní jen jedinkrát, při pohovoru se soudcem okresního soudu.
Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že i nezletilé dítě je plnohodnotným účastníkem řízení, které se jej bezprostředně dotýká; má tedy právo být důležitým aktérem řízení, nikoli jen objektem ochrany či pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti. Právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, dítě nemůže být vnímáno jen jako zdroj informací. Toto právo naopak zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v jeho záležitosti a jak byl zohledněn jeho názor, pokud jej dítě vyjádřilo. Za dodržení tohoto práva přitom odpovídá soud. Pokud je dítě způsobilé k tomu, aby v řízení bylo vyslechnuto přímo soudem, a neodporuje to ani jeho nejlepšímu zájmu, pak by to měl být také přímo soud, kdo dítěti své rozhodnutí přístupnou formou vysvětlí. Takové informování dítěte přímo soudem jako nestrannou a neutrální autoritou je zcela zásadní tam, kde rodiče dítěte či jiné osoby mu blízké vystupují v soudním řízení proti sobě, a proto poté ani nemusí být schopni dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení. Právě k tomu ostatně došlo i v případě posuzovaném Ústavním soudem.
Ústavní soud se dále věnoval též otázce zastupování dítěte ustanoveným kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Pokud je nezletilé schopno pochopit, že se vede soudní řízení, které se jej týká, pak by zásadně mělo docházet k určité komunikaci a kontaktu mezi ním a kolizním opatrovníkem, a to způsobem a v míře, které odpovídají věku, vyspělosti, preferencím a nejlepšímu zájmu dítěte. Pokud naopak dítě vůbec neví, že je řádným účastníkem řízení, že jej v tomto řízení někdo zastupuje a jak, či dokonce že vůbec je vedeno řízení v jeho věci, pak zpravidla dochází k porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby bylo přítomno projednání své věci.
V projednávaném případě nebyly uvedené principy dodrženy. Nezletilá dívka naopak podle svého vlastního vyjádření měla nakonec pocit, jako by vlastně u soudu vůbec nebyla a nebylo bráno v potaz, co říká. Ústavní soud tedy shledal porušení jejích ústavně zaručených práv a konstatoval je ve výroku. Zároveň ovšem napadená rozhodnutí nezrušil, a to z důvodu, že toto porušení bylo zčásti dodatečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem, aniž mohlo být více zhojeno v případném novém řízení před obecnými soudy; navíc toto porušení nemělo vliv na výsledek řízení před obecnými soudy a nevedlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V řízení před Ústavním soudem byla nezletilá dívka zastoupena Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovníkem; tento opatrovník se s dívkou setkal a poskytl jí potřebné informace jak o řízení před obecnými soudy a jeho výsledku, tak obecně o problematice očkování, tak o řízení před Ústavním soudem a zároveň následně informoval Ústavní soud o stanovisku své opatrovanky. Senát Ústavního soudu pak soudkyni zpravodajku pověřil, aby o přijatém nálezu zpravila nezletilou dívku. Soudkyně zpravodajka tak po vyhlášení nálezu učinila dopisem adresovaným dívce.
K výroku II. nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Vojtěch Šimíček.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 včetně disentu je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud