Ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem v řízení ve věcech ochrany hospodářské soutěže

Kontrolní pravomoci Evropské komise a národních orgánů dohledu zahrnují oprávnění dohledových orgánů požadovat od podniků podklady a informace, které tyto orgány považují za nezbytné k prokázání údajného porušení soutěžních pravidel, a tomu odpovídající povinnost podniků tyto informace a podklady poskytnout v úplné a správné formě.[1] Tyto pravomoci se nejčastěji uplatňují již při neohlášených kontrolách přímo v prostorách podniku. V rámci kontrol mají orgány dohledu právo vstupovat do všech místností, na všechny pozemky a do všech dopravních prostředků podniku, nahlížet do obchodních záznamů podniku, pořizovat si kopie a výpisy, zapečetit obchodní prostory a záznamy po dobu nezbytnou pro uskutečnění kontroly a požadovat na místě ústní vysvětlení týkající se skutkových okolností nebo dokumentů týkajících se předmětu šetření. V odůvodněných případech a s předchozím souhlasem vnitrostátního soudu může Komise provádět neohlášené kontroly i v jiných prostorách, včetně soukromých bytů manažerů. Jde o případy, kdy existuje důvodné podezření, že se tam nacházejí obchodní knihy a jiné záznamy týkající se předmětu kontroly, které mohou mít význam jako důkaz závažného porušení článků 101 a 102 SFEU.

Velmi často používanou pravomocí orgánů dohledu jsou žádosti o poskytnutí informací.[2] Orgán dohledu je oprávněn požádat podniky a sdružení podniků o poskytnutí veškerých informací a podkladů, které považuje za nezbytné pro prokázání porušení soutěžního práva. Orgán dohledu v žádosti určí právní základ a účel žádosti, specifikuje okruh informací a podkladů, které jsou požadovány, a stanoví přiměřenou časovou lhůtu k poskytnutí informací. Pravomoci orgánů dohledu požadovat informace odpovídá povinnost podniků nebo sdružení podniků poskytnout úplné, správné a pravdivé informace.

Výkon vyšetřovacích pravomocí však nesmí zasahovat do základních práv a svobod, jak jsou definovány v článku 6 Smlouvy o Evropské unii („SEU“), v Listině základních práv EU a ve všeobecných právních principech práva EU.[3] Mezi tato práva patří právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, jejichž nedílnou součástí je ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem (angl. legal professional privilege, fr. principe de confidentialité des communications entre avocats et clients). Vychází se přitom z požadavku, že advokát a klient by měli mít možnost neomezeně komunikovat o všech skutečnostech, které se týkají předmětu právní pomoci. Pokud by klient měl důvodné obavy z odhalení své komunikace s advokátem, mělo by to za následek omezení schopnosti advokáta poskytnout klientovi účinnou právní pomoc a tím i zásah do práva klienta na obhajobu a spravedlivý proces.

Ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem nachází oporu také v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Obsah článků 6, 8 a v omezeném rozsahu i 10 Úmluvy blíže konkretizoval Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti. Právo obviněného komunikovat se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby považuje štrasburský soud za základní prvek spravedlivého procesu a účinného výkonu spravedlnosti.[4] Profesní tajemství je podmínkou důvěry, která podporuje důvěrnost a vede k projevení pravdy a spravedlnosti. Evropský soud pro lidská práva zároveň považuje profesní tajemství advokáta za základní složku práva na respektování soukromého života. V neposlední řadě se v štrasburské judikatuře zdůrazňuje význam, jaký mají podle článku 8 Úmluvy zásady důvěrnosti a profesního tajemství, které jsou spjaty se vztahem mezi advokátem a klientem.[5] Toto tajemství chrání jednotlivce před indiskrétními vyzrazeními, které by mohly narušit jeho bezúhonnost a dobrou pověst.

Ochrana důvěrnosti komunikace při uplatňování soutěžního práva EU, a to zejména článků 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“) je autonomním konceptem práva EU. Pokud odhlédneme od stručné zmínky v článku 41 Listiny základních práv EU, princip ochrany profesního tajemství nemá explicitní legislativní zakotvení, ale je výsledkem rozhodovací činnosti Soudního dvora EU.[6] Otázku ochrany důvěrnosti komunikace v soutěžních věcech řešil Soudní dvůr poprvé v právní věci AM&S Europe Limited vs. Komise.[7] Význam tohoto rozsudku spočívá především v uznání ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem v soutěžních věcech. Zásada důvěrnosti písemného styku mezi advokátem a klientem představuje podle Soudního dvora EU nezbytný prvek pro umožnění úplného uplatnění práva na obhajobu. Je založena na osobité roli advokáta považovaného za „spolupracovníka spravedlnosti“, jehož povinností je nezávisle a v nejvyšším zájmu spravedlnosti poskytovat právní pomoc, kterou klient potřebuje. 

Podmínky pro vznik práva na ochranu důvěrnosti komunikace 

Jak jsme nastínili výše, při výkonu vyšetřovacích pravomocí orgánů dohledu poměrně často dochází k situaci, kdy pracovníci orgánů dohledu požadují zpřístupnění dokumentu, který je součástí důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem. Neoprávněné narušení důvěrnosti komunikace lze kvalifikovat jako zásah do základních práv a svobod i do základních principů advokacie. V zájmu zajištění práva na spravedlivý proces je proto nezbytné určit časový, věcný a osobní rozsah právního institutu ochrany důvěrnosti komunikace mezi klientem a jeho právním zástupcem. 

a) Časový rozsah 

Právo na právní zastoupení a privilegovaná povaha komunikace mezi advokátem a klientem se ve smyslu judikatury Soudního dvora EU musí respektovat již v úvodní části řízení.[8] Právo na právní zastoupení již ve vyšetřovací fázi se uznává jako jedna ze základních složek práva na spravedlivý proces.

V rozsudku v právní věci AM&S Europe Limited vs. Komise[9] Soudní dvůr EU judikoval, že ochrana se vztahuje jak na písemnou komunikaci po zahájení řízení, tak i na komunikaci uskutečněnou před zahájením řízení za předpokladu, že se její obsah týká předmětu řízení. Z tohoto rozsudku vyplývá, že časový rozsah je nutné interpretovat extenzivně, neboť v posuzovaném případě se za důvěrnou považovala i korespondence uskutečněná šest let před zahájením vyšetřování ze strany Komise.[10] Za začátek ochrany důvěrné komunikace lze považovat již samotnou přípravu k zastupování v řízení, konkrétně moment, kdy se klient obrátí na svého právního zástupce a požádá ho o právní službu. Za tímto účelem mu zpravidla oznámí významné skutečnosti, předá mu potřebné podklady a dohodne se s ním na procesní taktice.[11] 

b) Věcný rozsah 

Důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem je z věcného pohledu omezena na komunikaci, jejímž jediným účelem je plné využití práva na obhajobu a která byla vyhotovena v souvislosti s předmětem řízení, ve kterém se mají aplikovat články 101 a 102 SFEU. Může jít například o právní analýzu výměny citlivých informací mezi soutěžiteli nebo o memorandum, jehož účelem bylo zhodnotit strategii podniku (klienta) směřující k ukončení jeho členství v kartelu.

Soudní dvůr ve věci Hilti Aktiengesellschaft vs. Komise rozšířil věcný rozsah ochrany i na interní dokumenty podniku, které obsahově navazují na obsah písemné komunikace mezi klientem a právním zástupcem.[12] Jinými slovy, jedná se o interní dokumenty podniku (klienta), které výslovně odkazují na důvěrnou komunikaci mezi advokátem a klientem a jejichž obsahem bylo právní poradenství v souvislosti s předmětem řízení. V praktické rovině se může jednat například o zápis ze zasedání dozorčí rady podniku, jehož předmětem byla právní analýza ohledně legálnosti určité smlouvy nebo postupu podniku v hospodářské soutěži. Ochranu požívají i přípravné dokumenty vyhotovené klientem, pokud jejich jediným účelem je získání právní pomoci od advokáta v rámci výkonu práva na obhajobu, a to i přesto, že je klient ještě advokátovi nezaslal, resp. ani nebyly vytvořeny k tomu, aby byly reálně předány advokátovi.[13] Může jít například o shrnutí skutkových okolností případu, které bylo připraveno za účelem získání právní pomoci od advokáta, případně které bylo připraveno jako podklad pro rozhodnutí podniku o zadání případu advokátovi.

Je však důležité uvést, že ochrana důvěrnosti se nevztahuje automaticky na dokument jako celek, ale posuzuje se vždy ve vztahu k informacím, které jsou v něm obsaženy. Za určitých okolností může být část dokumentu chráněna, zatímco ostatní části pod rozsah ochrany spadat nebudou. Jako příklad lze uvést zadání případu advokátovi, které jako přílohu obsahuje inkriminující důkazy z období trvání kartelu. Písemné zadání případu bude spadat pod ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, zatímco příloha ochranu požívat nebude a orgán dohledu ji může zajistit pro účely dalšího vyšetřování. Vychází se přitom z toho, že obviňující dokument z doby trvání kartelu nebyl vytvořen pro účely využití práva na obhajobu, a proto následným připojením k zadání pro advokáta nezískává status chráněného dokumentu.

Písemná komunikace mezi klientem a advokátem ztrácí důvěrnost, jakmile se zpřístupní třetí straně. V praxi se vyskytly případy, kdy podnik poskytl právní stanovisko svému konkurentovi a kontroloři Evropské komise našli dotčený dokument v obchodních prostorách konkurenta. V takových situacích konkurent nemůže odmítnout vydání dokumentu a odvolávat se přitom na ochranu profesního tajemství. Stejně ani klient nebude moci následně žádat vyřazení dokumentu ze spisu, neboť poskytnutím třetí straně informace ztratila důvěrnost. 

c) Osobní rozsah 

Ochranu důvěrnosti podle práva EU požívá pouze komunikace pocházející od kvalifikovaného právníka, který je členem advokátní komory členského státu Evropského hospodářského prostoru („EHP“), na základě čehož může v EHP vykonávat profesi advokáta.[14] Ochrana se naopak nevztahuje na komunikaci s právníkem, který je v pracovněprávním vztahu s klientem, a to i přesto, že tento právník je členem advokátní komory jednoho z členských států EHP.

Požadavek nezávislosti při vymezení osobního rozsahu vychází z toho, že interní právníci (angl. in-house lawyers) se vzhledem k pracovněprávnímu vztahu s klientem implicitně vzdali své etické autonomie, která je předpokladem vztahu mezi právním zástupcem a klientem.[15]

Je zřejmé, že Soudní dvůr EU se při utváření pravidel o ochraně důvěrnosti komunikace nechal inspirovat právní regulací několika členských států EU, podle níž je ochrana důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem výrazem povinnosti advokáta zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem advokacie. Soudní dvůr tím zároveň nepřihlédl k právní úpravě v jurisdikcích jako Řecko, Irsko, Wales nebo Anglie, kde interní právníci, kteří jsou v pracovním poměru a jsou zapsáni u advokátní komory, disponují stejnými právy jako externí (nezávislí) advokáti. Komparativní analýzou dospěl Soudní dvůr EU k závěru, že ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem je zakotvena ve většině členských států, přičemž patří mezi základní zásady a má charakter normy veřejného pořádku. Rozsah a podmínky ochrany důvěrnosti komunikace se však v jednotlivých členských státech liší.

Společným jmenovatelem ochrany písemné komunikace mezi právníkem a klientem je souvislost dokumentu s ochranou právních zájmů klienta a skutečnost, že dokument byl vyhotoven nezávislým právním zástupcem, který není s klientem v pracovněprávním vztahu.[16] Za nezávislého právního zástupce Soudní dvůr EU považuje právníka, který je oprávněn vykonávat svou profesi v některém z členských států.

Mezníkem v posuzování osobního rozsahu ochrany důvěrnosti komunikace byl případ AKZO. Odborná právnická veřejnost s napětím očekávala, jakým způsobem se Soudní dvůr vypořádá s návrhy účastníků a zejména, zda se odchýlí od své dosavadní judikatury.[17] Důvodem pro odklon od dosavadní judikatury mohly být změny stavovských předpisů v několika členských státech a prolomení domněnky, že pracovněprávní poměr mezi právníkem a účastníkem řízení (klientem) bude ipso facto znamenat zánik nezávislosti, která je potřebná pro efektivní výkon práva na obhajobu.

Jaká byla geneze případu AKZO? V roce 2003 Komise přijala rozhodnutí, kterým nařídila společnosti AKZO Nobel Chemicals a její dceřiné společnosti Ackros Chemicals, aby se podřídili neohlášené kontrole zaměřené na pořízení důkazů o možném nekalosoutěžním jednání. Komise provedla místní šetření, při kterém poskytli součinnost i pracovníci britského dohledového orgánu. Mezi zajištěnými dokumenty byly i kopie dvou e-mailů, které představovaly komunikaci mezi ředitelem společnosti Ackros a interním právníkem společnosti AKZO. Interní právník působil na pozici koordinátora pro otázky soutěžního práva a byl členem nizozemské advokátní komory. Komise odmítla posoudit předmětné dokumenty jako důvěrné. Společnosti AKZO a Ackros se proto obrátily na Soudní dvůr EU.

Soud prvního stupně i Soudní dvůr potvrdily svou linii vytyčenou již v případě AM&S. Přihlédly přitom k tomu, že u interních právníků absentují dostatečné záruky nezávislosti. Jde především o obavu, že interní právníci (zaměstnanci) vzhledem k závislému charakteru své činnosti mohou být při výkonu svého povolání vázáni pokyny svého zaměstnavatele. Nedisponují proto účinnými nástroji, které by jim umožnily vyrovnat se s potenciálním konfliktem mezi stavovskými a etickými pravidly a zájmy svých zaměstnavatelů. Dle Soudního dvora dostatečné záruky nezávislosti neposkytuje ani členství interního právníka (zaměstnance) v advokátní komoře, ani jeho vázanost etickými či stavovskými předpisy.

Uplatňování těchto zásad na případy, které projednává český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, potvrdila i řada rozhodnutí českých soudů.[18] Tato rozhodnutí tak vyplnila mezeru, která vyplynula z absence výslovné právní úpravy v předpisech upravujících advokacii či ochranu hospodářské soutěže.

Z praktického hlediska lze doporučit, aby advokáti a podniky zřetelně označovali vzájemnou důvěrnou komunikaci. V této souvislosti přichází v úvahu použití hlavičkového papíru advokáta, použití identifikátorů v rámci e-mailových zpráv, zřetelné označení, že dokument obsahuje důvěrné informace a byl připraven pro účely ochrany zájmů klienta. Z hlediska efektivního uplatňování případných nároků na ochranu důvěrnosti je také vhodné v dokumentu uvést informace o členství advokáta ve stavovské komoře některého z členských států EHP. 

Procesní postup pro uplatnění práva na ochranu důvěrnosti komunikace 

V rozsudku AM&S Soudní dvůr vymezil procesněprávní rámec, v němž mají podniky, právní zástupci a Komise postupovat při hodnocení toho, zda posuzovaný dokument požívá právní ochrany. Podnik, který se domáhá ochrany, musí prokázat, že komunikace mezi podnikem a jeho právním zástupcem splňuje všechna kritéria pro vznik právní ochrany. Podnik tuto povinnost může splnit i bez toho, aby odhalil obsah posuzovaného dokumentu. Na tomto místě nelze opomenout, že princip ochrany důvěrnosti komunikace mezi klientem a advokátem nebrání tomu, aby klient zpřístupnil orgánům dohledu důvěrnou komunikaci, pokud je to v zájmu jeho obhajoby.

Pokud jsou splněny podmínky vymezující časový, věcný a osobní rozsah ochrany, komunikace má důvěrný charakter a orgán dohledu k ní nemá přístup. Kontroloři Evropské komise nebo jiného orgánu dohledu při výkonu kontroly takový dokument nesmí zajistit. Rovněž platí, že orgány dohledu takový dokument nemohou požadovat na základě žádostí o poskytnutí informací nebo v rámci odvětvového šetření. Mají však právo seznámit se se všemi skutečnostmi, které dle dotčeného účastníka nasvědčují tomu, že jde o důvěrný dokument.

V rámci kontroly by dotčený účastník měl orgánu dohledu poskytnout informace o autorovi a adresátovi dokumentu, o členství ve stavovské komoře členského státu EU, o základní struktuře dokumentu, o jeho přílohách a o kontextu, ve kterém byl dokument vyhotoven. Dosavadní praxe ukázala, že mnoho sporných nároků se podařilo vyřešit tím, že účastník řízení umožní kontrolorům, aby si tyto skutečnosti ověřili zběžným prohlédnutím dokumentu, aniž by detailně zkoumali jeho obsah (angl. cursor look). Podniku však nelze upřít právo na odmítnutí zběžného prohlédnutí, jestliže prokáže, že jej nelze provést, aniž by se kontroloři seznámili s obsahem dokumentu. Taková situace může nastat zejména v případě, že formální vzhled dokumentu jasně nenaznačuje jeho důvěrný charakter.

Pokud podnik dostatečně neprokáže splnění podmínek pro poskytnutí ochrany ve smyslu použitelné judikatury Soudního dvora EU nebo se opírá o důvody, které jsou zjevně nepodložené nebo nesprávné, mohou kontroloři dokument zajistit a vyhotovit si z něj kopie.

Pokud jsou o splnění podmínek pro poskytnutí ochrany pochybnosti, dotčený dokument by se neměl stát součástí spisu, dokud se nerozhodne o jeho statusu. V takovém případě se předmětný dokument zajistí v zapečetěné obálce. Komise následně zapečetěný dokument vrátí dotčenému podniku nebo si ho ponechá a přijme rozhodnutí o odmítnutí nároku na poskytnutí důvěrnosti informace. Tento postup umožňuje vyloučit nebezpečí porušení důvěrnosti, přičemž zároveň nechává Komisi možnost zachovat si určitou kontrolu nad dokumenty, které jsou předmětem vyšetřování, a zabraňuje nebezpečí pozdějšího zmizení dokumentů nebo manipulace s dokumenty. Rozhodnutí Komise o odmítnutí ochrany důvěrnosti může podnik napadnout u Tribunálu. Po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby se rozhodnutí stává konečným a Komise se může s dokumentem seznámit. Pokud však podnik podá žalobu na neplatnost a požádá Tribunál o vydání předběžného opatření, Komise zapečetěnou obálku neotevře a neseznámí se s obsahem dokumentu předtím, než Tribunál rozhodne o návrhu na vydání předběžného opatření.[19] Předběžné opatření by v těchto případech mělo směřovat k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti.

Neohlášené kontroly v podnicích trvají zpravidla několik dní. Během nich dochází k zajištění velkého množství dokumentů v listinné i elektronické podobě. Při takovém počtu dokumentů nelze vyloučit, že určitý dokument, který jinak splňuje všechny znaky důvěrného dokumentu, projde filtrem, který na místě kontroly provádí interní právníci nebo externí právní poradci podniku. V případě, kdy se až následně zjistí, že se důvěrný dokument stal součástí spisu, může dotčený účastník požadovat jeho vyřazení ze spisu. Vyřazení ze spisu na základě ochrany důvěrnosti vylučuje, aby chráněný dokument mohl být použit jako důkaz a aby se k jeho obsahu přihlíželo při hodnocení skutkových okolností případu.

Orgány dohledu se v praxi nezřídka setkávají s pokusy ze strany advokátů o excesivní uplatnění zjevně nedůvodných nároků na poskytnutí ochrany důvěrnosti komunikace. Takové nadměrné a neopodstatněné nároky, zejména pokud se používají jako zdržovací taktika, mohou být během výkonu kontroly v podniku nebo v soukromých prostorách kvalifikovány jako maření kontroly.[20] Obstrukce ze strany účastníků či jejich právních zástupců mohou zakládat přitěžující okolnost při výpočtu finančních sankcí za porušení článků 101 a 102 SFEU.[21] Dle ustanovení článku 23 odst. 1 nařízení Rady č. 1/2003 Komise může rozhodnout o uložení pokuty do výše 1 % celkového obratu podniku dosaženého v předchozím účetním roce, pokud podnik úmyslně nebo z nedbalosti během kontroly předloží požadované účetní knihy nebo jiné záznamy v neúplné formě nebo se odmítne podrobit kontrole. Ve smyslu bodu 28 pokynů Komise k metodice stanovení pokut uložených podle článku 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003[22] Komise může zvýšit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci přitěžujících okolností spočívající v odmítání spolupráce nebo bránění při vyšetřování případu.[23] 

Závěr 

Rozsah ochrany profesního tajemství ohraničuje pravomoci orgánů dohledu při získávání listinných důkazů a vymezuje právo ostatních účastníků řízení na přístup ke spisu. Zároveň se jím podmiňuje způsob, jakým si podniky (klienti) zajišťují soulad s pravidly hospodářské soutěže (angl. compliance), jakož i optimální rozdělení právního poradenství mezi interní právníky a externí advokáty. Unijní koncept ochrany důvěrnosti komunikace v neposlední řadě klade zvýšené nároky na způsob ochrany informací a podkladů pramenících z komunikace mezi klientem a advokátem, který je zapsán u advokátní komory některé ze zemí mimo EHP.

Nejednotnost v přístupu jednotlivých členských států EU k ochraně důvěrnosti komunikace způsobuje aplikační problémy. Jde zejména o řízení před národními orgány dohledu, v jejichž rámci se aplikuje jak soutěžní právo EU, tak vnitrostátní právo. Problémy však mohou nastat v případech, kdy dochází k interakci mezi dohledovými orgány členských států ve smyslu článku 12 nařízení 1/2003.[24] Tato ustanovení svěřují Komisi a orgánům pro hospodářskou soutěž členských států pravomoc vzájemně si sdělovat a užívat jako důkazy jakékoli skutkové nebo právní okolnosti včetně důvěrných informací. V kontextu této spolupráce může vzniknout situace, kdy si informace a dokumenty navzájem poskytují orgány členských států, které ve vztahu k ochraně důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem postupují rozdílným způsobem. To v konečném důsledku způsobuje nežádoucí stav, v němž má právo na obhajobu různý obsah a rozsah. Nelze dokonce vyloučit scénář, kdy národní orgán dohledu v rámci jednoho řízení používá ve vztahu k jednotlivým písemným důkazům dvojí metr v závislosti na tom, ze které jurisdikce ten který důkaz pochází. Vzhledem k aplikačním otazníkům při určování věcného a osobního rozsahu ediční povinnosti a s ohledem na potenciální hrozbu zásahu do práva na obhajobu zastáváme názor, že právní jistota soutěžitelů by nepochybně posílila přijetím výslovné právní úpravy ochrany profesního tajemství, a to jak na evropské, tak na vnitrostátní úrovni. 

Autor působil v letech 2004-2007 v odvolacím senátu Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu se sídlem v Alicante, v letech 2007-2011 pracoval v Evropské komisi, kde se specializoval na problematiku ochrany hospodářské soutěže, nyní působí u zastoupení Evropské komise na Slovensku a zároveň vyučuje předmět „Právo Evropské unie“ na Právnické fakultě Trnavské univerzity.