Obrana proti nesprávnému postupu soudu při rozhodování o návrhu na změnu žaloby

Rozhodování soudu o návrhu na připuštění změny žaloby 

K otázce, jakým způsobem soud o připuštění či nepřipuštění změny žaloby rozhoduje, není v  o. s. ř. jednoznačná odpověď. Z o. s. ř. tak není zřejmé, zda v případě splnění všech zákonem stanovených náležitostí soud musí změnu žaloby připustit. V § 95 odst. 2 o. s. ř. se uvádí pouze to, že „soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu“. V o. s. ř. není na druhou stranu výslovně stanoveno, zda je soud povinen návrhu na změnu žaloby vyhovět v případě, kdy zde není žádná okolnost, která udělení souhlasu se změnou žaloby dle § 95 odst. 2 o. s. ř. brání. Máme za to, že s ohledem na princip právní jistoty účastníků řízení, princip předvídatelnosti rozhodování soudu, jakož i s ohledem na zcela zásadní procesní i hmotněprávní důsledku spojené s udělením či neudělením souhlasu se změnou žaloby, je k této otázce nutné zaujmout stanovisko, že připuštění či nepřipuštění změny žaloby není a nemůže být na libovůli soudu, ale v případě splnění zákonných předpokladů (výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro rozhodování o změněném návrhu či zde dokonce žádné výsledky řízení dosud nejsou), soud změnu žaloby svým usnesením připustit musí. Do rozhodování soudu o změně žaloby se promítá zásada hospodárnosti řízení a je na úvaze soudu, aby posoudil, zda výsledky dosavadního řízení mohou či nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Svoji úvahu pak soud musí přesvědčivým způsobem vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí, kterým změnu žaloby připouští či nepřipouští. 

Rozhodnutí soudu o změně žaloby a jeho následky

Do doby, dokud soud o uplatněném návrhu na změnu žaloby nerozhodne, nelze v řízení o původním návrhu pokračovat.[1] Je to z toho důvodu, že předmět řízení musí být pevně stanoven a zbaven jakýchkoli pochybností. 

S povolením změny žaloby jsou spojeny podstatné hmotněprávní účinky, a to zejména stavění promlčecí lhůty. Běh promlčecích lhůt se ohledně „nově“ uplatněných práv staví v okamžiku, kdy byla změna návrhu soudu doručena.[2] V případě, že povolená změna žalobního návrhu spočívá ve vylíčení jiných rozhodujících skutečností, tak od tohoto okamžiku je projednáván takto nově vymezený nárok a naopak nárok vymezený předchozími rozhodujícími skutečnostmi tímto okamžikem přestává být předmětem řízení. 

Otázkou zůstává, co se stane z pohledu běhu promlčecí lhůty s původně uplatňovaným nárokem. Občanský zákoník[3] ve svém § 648 stanoví, že „ uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží“. Dřívější právní úprava (ObčZ a ObchZ[4]) říkala, že pokud nebylo o promlčovaném nároku meritorně rozhodnuto, došlo k ukončení stavění promlčecí doby a mělo se za to, že promlčecí doba běžet nepřestala a postupovalo se, jako kdyby ke stavění promlčecí doby nikdy nedošlo.[5] ObchZ toto zmírňoval, když v § 405 odst. 2 zakotvil prodloužení promlčecí doby pro případ, že nebylo rozhodnuto ve věci samé a uplatňovaný nárok již promlčel nebo do promlčení zbývalo méně než jeden rok. V takovém případě se promlčecí lhůta prodloužila o jeden rok od okamžiku, kdy soudní řízení skončilo. O. z. výše uvedené z ObchZ z části převzal, když v § 652 zakotvuje, že „ pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až § 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet“. Jednou ze zmíněných překážek je tedy i zahájení řízení, ale je nezbytné podotknout, že k prodloužení promlčecí lhůty dojde pouze za předpokladu, že je v řízení řádně pokračováno. Sám návrh na změnu žaloby by mohl být považován za úkon, na základě kterého žalobce již řádně nepokračoval v zahájeném řízení o původním návrhu. Pod „ne-řádné“ pokračovaní v zahájeném řízení dle některých názorů[6] spadá takové jednání žalobce, kdy z důvodu jeho nezájmu na řízení nedošlo k rozhodnutí o původním nároku. Takovým jednáním by mohlo být nereagování na výzvy soudu, nedostavení se na soudní jednání bez řádné omluvy, zpětvzetí návrhu, neodstranění vad návrhu apod. Domníváme se, že v části případů žalobce nebude již samotným podání návrhu na změnu žaloby řádně pokračovat v zahájeném řízení o původním nároku, protože změnou žaloby vyjadřuje vůli v původním řízení nepokračovat, i když by byl návrh na změnu soudem zamítnut (zejména by to mělo platit v případech opakovaných zamítaných návrzích na změnu žaloby, kdy zjevně není řádně pokračováno v řízení o původním žalobním návrhu). Bude ale samozřejmě záležet i na důvodech, které žalobce ke změně žaloby vedly. 

Obrana proti nesprávnému rozhodnutí soudu 

O. s. ř. v § 202 odst. 1 písm. d) stanoví, že „proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, odvolání není přípustné.“

Usnesení, u nichž odvolání není přípustné a která jsou, nikoliv taxativně, vyjmenována v § 202 o. s. ř., by, vyjma usnesení kterým byl schválen smír, šlo označit jako usnesení, která mají procesní povahu a nemají vliv na rozhodnutí ve věci samé. To ovšem o rozhodnutí o změně návrhu říci nelze, neboť změna žaloby má na průběh řízení a tedy i úspěch ve věci podstatný vliv, když má tak být na jisto postaveno, o co přesně v řízení běží a připuštění či nepřipuštění změny žaloby má i zásadní hmotněprávní důsledky spojené s promlčením uplatněného nároku. 

Jakým způsobem se tedy může účastník bránit v případě nesprávného rozhodnutí, jímž soud připustil/nepřipustil změnu žaloby? O. s. ř. v § 202 vyloučil možnost napadnout toto usnesení odvoláním jako řádným opravným prostředkem. Znamená to, že teoreticky jsou k dispozici opravné prostředky mimořádné. Avšak žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost jsou prakticky vyloučeny (pro obě platí, že mj. směřují proti rozhodnutí ve věci samé) a protože dovoláním lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu a v případě usnesení o připuštění/nepřipuštění změny žaloby, je odvolání zákonem vyloučeno, ani v dovolání účastník obranu nenalezne.[7] V teorii se má za to, že i když soud nepřipustil změnu žaloby, žalobce tím nemůže být závažným způsobem poškozen a to proto, že svůj nárok může bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou, novou žalobou.[8] S ohledem na výše uvedené však tento názor neobstojí a situaci neřeší, protože nebere v potaz závažnost institutu změny žaloby na průběh řízení, na rychlost soudního rozhodování a s tím související otázku promlčení a v neposlední řadě ani dopad pro druhou, žalovanou stranu. Tak například, jak se vypořádat se situací, kdy byla navržena změna žaloby, soud o ní několik měsíců (nebo i rok) rozhodoval a nakonec (nesprávně) zamítl? V mezidobí se však nově uplatňovaný nárok promlčel a není tedy již možné nárok u soudu uplatnit novou žalobou. Měl tedy žalobce předpokládat případný nesprávný postup soudu a pro jistotu podat i samostatnou žalobu, to asi ne. A z pohledu žalovaného – představme si situaci, kdy žalobce navrhl změnu žaloby a to bylo pro žalovaného výhodné, neboť změnou žaloby žalobce uplatnil již promlčený nárok a tak po změně žaloby by žalobce u soudu vznesl námitku promlčení a ve sporu by byl úspěšný (a původní nárok by se také promlčel) Ale soud změnu žaloby nepřipustil, ačkoliv výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. I takto je rozhodnutí soudu o změně žaloby schopno podstatně ovlivnit řízení a výsledek sporu. 

Podle názoru Ústavního soudu[9] bychom se mohli obrany domoci prostřednictvím odvolání ve věci samé, když tuto možnost zdůraznil v rozhodování o ústavní stížnosti proti nepřipuštění změny žaloby. Obrany proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení o. s. ř. se tak podle Ústavního soudu lze domoci v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé. Dle našich zkušeností obecné soudy v praxi tento názor Ústavního soudu příliš nerespektují, když se cítí být vázány pravomocným a nezrušeným usnesením soudu prvého stupně, které ale samo odvoláním napadnout nešlo. Domníváme se však, že právě přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na změnu žaloby ze strany odvolacího soudu, v rámci rozhodování o odvolání věci samé, je za současné právní úpravy jediným ústavně konformním postupem, a to opět zejména z důvodů zásadních důsledků i do oblasti hmotného práva, které jsou s rozhodováním o změně žaloby spojeny. Jak by ale měl odvolací soud v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně odklidit i nesprávné usnesení o změně žaloby není zřejmé. 

Faktem zůstává, že změna žaloby má zásadní vliv na rozhodnutí soudu. Účastníkovi je Listinou základních práv a svobod mimo jiné přiznáno právo na spravedlivý proces, a proto lze obtížně připustit, aby soud případným chybným usnesením o změně žaloby sám vlastně rozhodl o výsledku sporu (například fakticky přivodil či zabránil promlčení uplatněné pohledávky) a přitom toto usnesení nebylo možné řádným či mimořádným prostředkem odklidit. V praxi by se účastník řízení zřejmě mohl tedy bránit i prostřednictvím stížnosti Ústavnímu soudu na porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a namítat, že mu nesprávným rozhodnutím soudu, proti kterému se nemohl bránit a které zasáhlo podstatně do jeho práv a ovlivnilo rozhodnutí ve věci samé, bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Nabízí se tedy napadnout samotné usnesení o změně žaloby, ale kromě řídkých výjimek Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech vychází ze zásady, že „ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná …“[10] a k tomuto stanoví i výjimku (že lze stížností napadnout i pravomocné rozhodnutí, které uzavírá určitou část řízení) za předpokladu splnění dvou podmínek, sice: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod a je třeba, aby se námitka omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Nutno ale podotknout, že by bylo krajně nesystémové, aby první obrana proti usnesení o změně žaloby byla ústavní stížnost[11]. I z tohoto důvodu máme za to, že by za současné úpravy o. s. ř. soudy v rámci rozhodování o odvolání ve věci samé měly k námitce účastníka přezkoumávat i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně o změně žaloby, tak jak to ostatně uvádí ve shora citovaném rozhodnutí Ústavní soud a věcně tento faktický přezkum promítnout do rozhodnutí o věci samé. 

V teoretické rovině lze v rámci jakési nepřímé a následné obrany proti nesprávnému rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby uvažovat i o tom, že postižený účastník se bude domáhat náhrady škody na státu, která mu tímto způsobem byla způsobena. Domníváme se však, že ve většině případů nebudou podmínky vzniku odpovědnosti státu za vzniklou škodu v těchto případech splněny. Nezbytnou podmínkou v převážné většině případů bude zrušení původního nesprávného rozhodnutí soudu o změně žaloby, čehož je, jak už bylo výše uvedeno je za stávající právní úpravy velmi obtížné dosáhnout. 

Návrhy de lege ferenda 

Máme za to, že zákonodárce by měl přistoupit k novelizaci o. s. ř., tak aby do budoucna bylo odvolání proti rozhodnutí soudu o změně žaloby připuštěno. Rozhodnutí o připuštění/nepřipuštění žaloby není rozhodnutím, které by pouze upravovalo vedení řízení a mělo tak „pouze” procesní povahu, ale naopak na průběh a konečný výsledek řízení zásadní vliv. Zejména z důvodu těchto závažných důsledků rozhodování o změně žaloby by u rozhodnutí o změně žaloby mělo být připuštěno samostatné odvolací řízení, jehož předmětem by bylo posouzení otázky, zda soud prvního stupně rozhodoval o změně žaloby v souladu se zákonem, či nikoli. Stávající právní úprava, která podání samostatného dovolání proti rozhodnutí o změně žaloby neumožňuje, a podle které jsou i další možnosti obrany velmi ztíženy, je podle našeho názoru na samé hraně ústavnosti.

První dva spoluautoři jsou advokáty v Hradci králové, spoluautorka je advokátní koncipientkou tamtéž.