Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Komplet (kniha I - V)

autor: Jaromír Jirsa a kolektiv
publikováno: 27.03.2019

§ 14

Úplné znění § 14 – v tomto znění od 1. 1. 2001 – poslední změna zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

(2) U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.

(3) Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali.

(4) Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Komentář k § 14

Komentátor: Jirsa

K odst. 1:

Soudce se v praxi občas ocitá v situaci, kdy má jistý vztah (poměr) k tomu, co projednává, nebo k těm, kdo se projednávání účastní, a musí se s tímto vztahem vypořádat. Nejde přitom jen o to, co si subjektivně o takovém vztahu myslí soudce, ale také o to, co si o něm objektivně myslí účastníci a veřejnost vůbec. Ve stejném postavení jako soudce je, pokud jde o důvody vyloučení, přísedící.

Ustanovení § 14 používá důležitý pojem nepodjatost, přičemž v praxi se v kontextu konkrétní souzené věci neřeší otázka nepodjatosti, ale naopak podjatosti. Jinak řečeno, je-li soudce nepodjatý, postupuje standardně v projednávání a rozhodování, aniž by se kdokoliv zabýval jeho vztahem k věci nebo účastníkům. Teprve, je-li podjatý, ba dokonce i jsou-li tu jen pochybnosti o tom, že by podjatý být mohl, je třeba vzniklou situaci řešit.

Podjatost je vztah (zákon volí formulaci „poměr“) ke konkrétní kauze (nejen k předmětu řízení, ale k věci v širším slova smyslu), který může navozovat nejen u účastníků řízení, ale také u veřejnosti, právnické, novinářské či laické, představu, že soudce (přísedící) není schopen v konkrétní věci rozhodnout nestranně, nebo alespoň vzbuzuje pochybnosti o takové schopnosti soudce.

S nepodjatostí nelze ovšem nestrannost zaměňovat. Zatímco podjatost znamená určitý osobní vztah soudce k věci nebo účastníkům, nestranností rozumíme respektování ústavou zaručeného principu rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod) a pravidel spravedlivého procesu. Tzv. právo na spravedlivý proces (na přístup k soudu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému, že se jeho právy bude zabývat „nestranný soud“. Přesto existuje mezi nestranností a nepodjatostí úzký vztah, protože soudce, který někomu v řízení straní (nebo se jako stranící jeví), vzbuzuje pochybnosti o své nepodjatosti.

K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04, podle kterého je nestrannost „především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.“

Subjektivní stránkou nestrannosti se zabývá například JUDr. Antonín Mokrý (Nezávislost a nestrannost soudce – vzájemná souvislost a podmíněnost pojmů, Právní praxe č. 8/1993, str. 460–461) charakterizující jako nestranného soudce, který „podle svého vědomí a svědomí je nezávislý na projednávané věci a stranách sporu v tom smyslu, že je vůči nim neutrální, že vůči nim nemá předsudky, sympatie ani antipatie, že strany sporu jsou v jeho očích zcela rovné, že žádná z nich nemá v jeho očích apriorně žádnou výhodu ani nevýhodu, přednost ani nedostatek, že k právnímu vztahu, který řeší, nezískal vztah ještě před tím, než mu byla věc svěřena k rozhodnutí, a že tedy bude moci věci posuzovat zcela nezávisle a svobodně.“

K vyřešení otázky případné nestrannosti soudce (nebo i jiného rozhodujícího referenta) slouží tzv. subjektivní a objektivní test nestrannosti – k tomu srov. komentář k odst. 4 a tam citované usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17.

Pokud by ve věci rozhodl vyloučený soudce, je dán zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e): „Podmínkou naplnění důvodu zmatečnosti rozhodnutí podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. však není existence pravomocného rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti“ (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, čj. 1 Cm 17/2007-348).

Důvodem pro vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci je tedy:

1. poměr k věci,

2. poměr k účastníkům a jejich zástupcům.

Ad 1. Méně časté jsou případy, kdy má soudce či přísedící poměr k věci (rozuměj k tomu, o co v řízení jde), kterou projednává. Je však zřejmé, že soudce může stěží soudit například spor o náhradu škody proti státu vzniklý v souvislosti s dlouhodobou regulací nájemného, je-li pronajímatelem činžovního domu, v němž se nacházejí byty s regulovaným nájemným, a osobně je aktivním členem sdružení pronajímatelů domů. K tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, čj. 3 VSPH 1066/2012-A-16: „Poměr k věci může dle ustáleného výkladu vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).“ V této souvislosti citujeme i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, čj. Nco 65/2012-176, podle něhož „skutečnost, že soudce v rámci přípravy na jednání vyhotoví na základě skutečností již zřejmých ze spisového materiálu »nástin rozhodnutí«, nesvědčí o jeho podjatosti.“

Ad 2. Častějším případem je vztah k účastníkům řízení a jako nejfrekventovanější (z logických důvodů) se jeví vztah k jejich zástupcům. K tomu citujeme ze stejného rozhodnutí jako výše: „Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. ustanovení § 116 
občanského zákoníku), jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce apod.“

Soudci se může stát, že v souzené věci narazí na svého známého. Je potom na něm, aby pečlivě zvážil, jak jej vztah k zástupci nebo přímo k účastníkovi řízení ovlivňuje v jeho nestranném úsudku. Soudce je profesionál a měl by se umět subjektivně povznést nad prostý fakt, že zná někoho z osob na řízení zúčastněných; sám fakt, že soudce studoval s advokátem jedné strany ve stejném ročníku na právnické fakultě, není důvodem pro vyloučení z projednávané věci, přesto může již tato skutečnost vzbudit pochybnosti o soudcově nepodjatosti. K tomu dále např. z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007, čj. 1 Nc 695/2007-43: „Samotný fakt, že žalobce je manželem kolegy soudce, sám o sobě nezakládá důvod pro vyloučení všech soudců daného soudu dle § 14 odst. 1 o. s. ř. K tomu, aby byl soudce vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, ale musí být vždy zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze o soudcově nepodjatosti pochybovat.“

Platí, že vyloučen z projednávání věci může být ten, u něhož se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod k pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stačí důvod k pochybnostem, nikoliv až pochybnost sama. Tento důvod však musí být objektivně existovat a nemůže vycházet jen ze subjektivních pocitů toho, kdo námitku uplatňuje. Hovoříme o subjektivní stránce podjatosti a objektivní stránce podjatosti.

Například: Soudce bude soudit svého nevlastního bratra, kterého nikdy neviděl, a nemůže tedy k němu mít subjektivně žádný vztah. Avšak pouhý fakt, že se jedná o polorodého sourozence, může objektivně vzbudit pochybnosti o soudcově nepodjatosti a byl by pravděpodobně důvodem pro jeho vyloučení.

Podle názoru Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 5 Nd 397/2009) tedy „k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí konkrétní věci není třeba, aby byla prokázána jeho podjatost. Na druhé straně to však neznamená, že k takovému
 vyloučení soudce postačí jakékoliv subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. Proto k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci je třeba, aby byly pochybnosti o jeho nepodjatosti založeny na existenci objektivního důvodu, který je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům, a to takový poměr, jehož povaha je skutečně způsobilá (z objektivního pohledu) zpochybnit schopnost soudce nestranně a nezávisle rozhodnout v konkrétní věci. Poměr soudce k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu např. tehdy, když by soudce sám byl účastníkem řízení, anebo v případě, kdyby mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. pokud by jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, jež jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem k těmto osobám, přičemž se v konkrétním případě může jednat jak o vztah přátelský, tak i nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti např. v souvislosti s vědeckou či publikační činností soudce apod. O žádný z uvedených případů se však v nyní posuzované věci nejedná.“

Zjistí-li soudce, že osoba jemu známá zastupuje stranu ve sporu nebo je přímo účastníkem řízení, lze doporučit, aby to v úvodu jednání (přípravného jednání) oznámil: „Oznamuji přítomným, že znám advokáta žalované strany. Ačkoliv jsem s ním na fakultě udržoval poměrně přátelské vztahy, deset let jsem jej neviděl, v současné době s ním žádné vztahy neudržuji, a proto se podjatý necítím. Jsem schopen vás nestranně provést řízením. Vznášíte námitku podjatosti?“ Takto transparentní postup může vyloučit pochybnosti o soudcově podjatosti a eliminovat tak její objektivní stránku, neboť tehdy, když soudce nemá co tajit a ke svému poměru k věci (účastníkům) se přizná, dává tím zřetelně a veřejně najevo, že neexistuje nic, co by mu bránilo v nestranném úsudku.

Samotná skutečnost, že účastníkem řízení je soudce nebo přísedící téhož soudu, není bez dalšího důvodem pro vyloučení. Aby byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen, musel by existovat mezi soudcem (přísedícím) – účastníkem a soudcem rozhodujícím bližší než běžný kolegiální vztah.

K tomu například z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09: „Zvláště k posuzování vztahů kolegiality mezi soudcem a účastníkem řízení, který je rovněž soudcem (přísedícím), lze poukázat na závěr judikatury, podle něhož vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001).“

Je nutné, aby se soudce vyvaroval projevů, které by mohly vést k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Účastníci jsou citliví na jakýkoliv náznak nevhodného, strannost indikujícího chování soudce v průběhu řízení. Před začátkem jednání, při příchodu do jednací síně, například soudce nemůže konverzovat pouze s právním zástupcem jedné strany. Pokud se zástupce před vyhlášením rozsudku zdrží v jednací síni a začne se soudcem diskutovat, měl by soudce ihned zareagovat tím, že požádá advokáta, aby se vzdálil, nebo povolá zástupce protistrany. Pokud se soudce takového chování nevyvaruje, může být vznesena námitka 
podjatosti proti jeho osobě.

Také při samotném jednání musí soudce „měřit oběma stranám stejným metrem“. K tomu například uvádí Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2007, čj. 14 Co 11/2007-110, kterým byla soudkyně vyloučena z projednávání a rozhodování věci, následující argumentaci: „Vzájemnou averzi žalobce a svědkyně, která se na jedné straně projevovala tykáním ze strany žalobce a na druhé straně ignorací otázek žalobce ze strany svědkyně a jejím zesměšňováním žalobce, neřešila soudkyně objektivně a nestranně. Zatímco negativní jednání svědkyně ignorovala, reakce žalobce zveličovala používáním expresivních výrazů v protokolaci a přehnanými reakcemi na jeho jednání. Soudce musí vždy zachovat klidnou atmosféru jednání a nestranným přístupem uklidňovat třeba vzrušenou atmosféru. Soudce si musí být vědom i toho, že přítomnost u jednání soudu znamená pro většinu zúčastněných osob stresovou situaci, kdy jejich reakce mohou být zkratkovité a nepřiměřené a jejich jazykové výrazy až expresivní. Pokud účastník použije ve vztahu k soudci invektivy, které již nejsou pro soudce únosné, lze se bránit jen podnětem k zahájení trestního stíhání např. pro trestný čin útoku na státní orgán (§ 154 tr. zák.), nikdy se to však nesmí odrazit jen v aktuální reakci nepřátelského postoje soudce k účastníkovi bezprostředně po takovém útoku účastníka. Negativní vztah soudkyně k žalobci se projevil tím, že po odchodu žalobce z jednací síně pokračoval výslech svědkyně klidně a jak vypověděl svědek Š., bylo znát, že soudkyně a svědkyně spolu soucítí.“

Jestliže se soudce dostane do situace, kdy zjistí, že zná osobu, které se konkrétní řízení dotýká, přesto není podjatý a není rozhodnuto o jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci, je třeba v průběhu celého řízení s touto osobou omezit kontakty na minimum.

Jsou-li vztahy mezi advokátem (účastníkem) a soudcem natolik blízké, že se i v průběhu řízení pravidelně stýkají, mělo by to vždy vést k tomu, že soudce sdělí předsedovi soudu důvody, pro které je z rozhodování věci vyloučen – § 15 odst. 1.

Drží-li soudce v tajnosti svůj vztah k věci nebo účastníkům (jejich zástupcům), musí počítat s tím, že jeho postup může vést ke zrušení rozhodnutí odvolacím soudem. Podle § 205 odst. 2 písm. a) je odvolacím důvodem prostý fakt, že ve věci rozhodoval soudce, u něhož jsou pochybnosti o nepodjatosti.

V dnešní mediální době dostává otázka podjatosti soudce nový rozměr souvisící s výstupy v průběhu řízení, kterým se lze jen stěží ubránit. Skutečnost, že ve věci není pravomocně rozhodnuto, neznamená bez dalšího, že by se soudce měl médiím za každou cenu vyhýbat a neposkytnout například ani obecně formulovaný komentář pro zpravodajské účely obsahující jednověté shrnutí odůvodnění rozsudku, které zaznělo v jednací síni. V této souvislosti však platí: Není-li ve věci pravomocně rozhodnuto, měly by se mediální výstupy týkat jen obecně zjistitelných (zpravodajských) a stručných informací o řízení. Například: „Ve věci je nařízeno jednání na 3. 3. 2014.“ „K jednání byl předvolán svědek XY a soudní znalec.“ „Žalovanému byla uložena pořádková pokuta, protože se choval urážlivě.“ „Soud považoval důkazní návrhy otce za nadbytečné.“ „Žaloba byla zamítnuta, protože žalobce neprokázal, že by mu vznikla škoda v konkrétní výši.“

Stručný rozhovor určený ke zveřejnění k nepravomocně skončené věci je v omezeném rozsahu možný, stejně jako v případě zpravodajských výstupů však musí obsahovat jen to, co se veřejnost může dozvědět v rámci ústního odůvodnění v jednací síni. V každém případě by měl soudce trvat před zveřejněním na autorizaci rozhovoru. Ta může být provedena telefonicky či elektronicky a novinář zpravidla v takovýchto případech žádostem o autorizaci vyhoví. Poskytne-li však soudce delší komentář pro publicistický pořad či obsáhlejší rozhovor, ve kterém například polemizuje s argumenty, kritikou nebo dokonce veřejnými invektivami některého účastníka či jeho zástupce, lze takové chování obecně vnímat jako podjatost vzbuzující.

K této problematice se podrobně vyjádřil Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, uvádí: „Nelze samozřejmě bez dalšího dospět k závěru o podjatosti soudce na základě pouhého faktu, že poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhodoval a který byl mimo jiné hojně medializován. Jak Ústavní soud uvedl obdobně např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01, soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba u něj předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Např. různé stížnosti či názory na jím řešené případy sice mohou vzbudit u dotčeného soudce určitou nelibost, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, příp. k jejich zástupcům. Ústavní soud však na druhé straně zdůrazňuje, že není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.

Za tohoto stavu tedy mohou vzniknout důvodné pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudce ve vztahu k projednávané věci, bez ohledu na to, jak to soudce ve svém výroku myslel, co chtěl skutečně říci, či případně, co nebylo nikoliv jeho vinou v článku obsaženo. Stranou lze na tomto místě ponechat i otázku možnosti následného dementování a vysvětlování věci, pokud snad – podle vyjádření soudce S. – vyzněl článek zkresleně, či otázku odpovědnosti samotného periodika za objektivní obsah všeho toho, co v rozhovoru skutečně zaznělo (pozn.: tisk má nejen povinnost šířit informace a myšlenky týkající se činnosti justice, musí však respektovat i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu; srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Prager a Oberschlich proti Rakousku, 1995), jelikož podstatným se jeví právě jeho celkové vyznění s dopadem na objektivní úsudek účastníků řízení, jakož i veřejnosti, ve vztahu k očekávanému výsledku řízení.

Ústavní soud však usuzuje, že soudce svými výroky (vyslovenými krátce před vlastním projednáváním a rozhodováním zkoumaného případu) překročil hranici toho, co lze považovat za přiměřený způsob poskytování informací o své činnosti. Jedním z obecně uznávaných důvodů omezení práva na informace je ostatně – kromě ochrany obecného zájmu a ochrany pověsti nebo práv jiných – právě zajištění autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 Evropské úmluvy). O to právě jde i v souzené věci. V tomto směru lze souhlasit se stěžovateli, kteří připomněli obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, že konána je (justice must not only be done, it must also be seen to be done).“

Na problematiku podjatosti jednotlivých soudců je třeba dívat se ještě z jednoho pohledu. Někdy se totiž stává, že soudce nepříliš kolegiálně využije ustanovení o podjatosti k tomu, aby se ze sporných důvodů prohlásil za podjatého a zbavil se tak skutkově či právně složité věci, náročné nebo veřejně sledované kauzy. Soudce však musí být odolný proti různým tlakům a atakům ze strany účastníků řízení, jejich zástupců, politiků nebo médií, nemůže se zbavit kauzy jenom proto, že je mu nepříjemná a nepohodlná. Od toho je soudce, aby se s podobnými situacemi vypořádal. Zveřejňování informací o zajímavé kauze v médiích, byť v mnoha případech nemusí být objektivní, nemůže vést soudce k tomu, aby se zprostil odpovědnosti za souzenou věc.

K tomu citujme například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 363/06: „Případné politické ovlivňování spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelné, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující automaticky nezávislost a nestrannost konkrétních soudců.“ Zároveň lze připomenout řízení vedené u Městského soudu v Praze, v němž bylo vydáno předběžné opatření směřující proti kraji, jehož nejvyšší představitel velice nevhodně (a v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu) komentoval rozhodnutí soudkyně, dokonce zveřejnil její telefonní číslo a všechny dotčené občany vyzval, aby se jí telefonicky dotázali na důvody rozhodnutí. Přesto soudkyně neprohlásila, že není schopna nestranně rozhodnout.

Někteří účastníci řízení využívají sebemenší příležitost k procesním obstrukcím, jsou pro soudce obtížní a nepříjemní, píší o něm do podání vulgarismy, napadají jej, vznášejí námitky podjatosti proti všem soudcům, kteří by mohli jen okrajově mít s věcí něco společného. Také z toho důvodu se podle ustálené praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12) osobní nestrannost soudu předpokládá, není-li důkaz opaku. Je proto značně nekolegiální, nechá-li se soudce vyloučit z projednávání věci jenom proto, že o něm kverulant napíše něco urážlivého. Musí si být vědom toho, že pokud se prohlásí za podjatého, připadne taková věc jeho kolegovi, ke kterému se kverulant bude chovat stejně urážlivě.

Ne každý vztah soudce k věci jej vylučuje z projednání a rozhodnutí. Nelze připustit, aby účastníci a veřejnost nabyli dojmu, že soudce byl na věci nějak zainteresován. Zároveň je však důležité si uvědomit, že kdyby skutečně každý vztah, který by jen náznakem mohl navodit dojem, že soudce má ke kauze jistý poměr, měl vést k jeho vyloučení, byly by věci, které by nemohl soudit vůbec nikdo. Vezměme si například kauzu konkursů, na jejichž manipulaci se měli podílet i soudci. Kdybychom brali do důsledku to, že jakýkoliv náznak vztahu k věci soudce automaticky vylučuje z projednání a rozhodnutí, nenašli bychom jediného soudce, který by mohl svého kolegu soudit.

Je-li účastníkem (zástupcem) podáno proti soudci trestní oznámení, které souvisí s jeho postupem v konkrétní kauze, vede to často nadřízený soud k rozhodnutí o vyloučení – k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2006, čj. 1 Nc 742/2006-83: „Obecně lze konstatovat, že skutečnosti, kterými žalobce odůvodňuje svoji námitku podjatosti, nejsou samy o sobě relevantními důvody pro vyloučení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. H. z projednávání a rozhodnutí této věci. Pouhé ničím konkrétně nepodložené tvrzení, že se soudkyně snaží zabránit průchodu práva a že je při svém postupu v řízení vedena úmyslem poškodit žalobce, nemůže vést k závěru, že by měla jakýkoliv osobní zájem na výsledku sporu, nebo že by bylo možno z jakýchkoliv jiných důvodů pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. Je tomu tak i proto, že postup soudce v řízení o projednávané věci nemůže být podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k jeho vyloučení. Nicméně za situace, kdy žalobce podal proti JUDr. H. jak trestní oznámení, tak žalobu dle § 13 obč. zák., a sama soudkyně se v souvislosti s těmito událostmi cítí ve věci podjatá, nelze zaručit, že by její další postup při projednávání a rozhodnutí této věci byl zcela nestranný, a vznikl tak důvod k pochybnostem o její nepodjatosti. Proto Městský soud v Praze jako soud nadřízený rozhodl ve vztahu k uvedené soudkyni ve smyslu § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji z projednávání a rozhodnutí této právní věci vyloučil.“ To však nesmí vést k automatismům v rozhodovací praxi. Je třeba znovu zdůraznit, že námitky podjatosti bývá velice často využíváno k obstrukcím a k oddálení konečného rozhodnutí.

Jsou známy i případy, kdy účastníci, ve snaze oddálit co nejvíce rozhodnutí či zbavit se nepohodlného soudce, podají účelově žalobu a následně vznesou námitku podjatosti s odůvodněním, že mezi nimi a soudcem probíhá soudní řízení. Je-li zjevné, že postup účastníka je účelový a že se svou žalobou nemůže být úspěšný, nelze v takové skutečnosti spatřovat důvod pro vyloučení soudce. Také případné podání trestního oznámení či podnětu k zahájení kárného řízení na soudce nemůže být samo o sobě důvodem pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, čj. 12 Cmo 211/2015-249).

Vztah k určité konkrétní osobě jako zástupci účastníka nemůže být hodnocen jinak než vztah ke stejné osobě, je-li v postavení účastníka. U jednoho z jihomoravských okresních soudů například došlo k tomu, že advokát dlouhodobě působící v obvodu tohoto soudu podal jako účastník řízení žalobu v restituční věci. Všichni soudci tohoto soudu pak sdělili, že z důvodu přátelských vztahů s tímto advokátem se cítí podjati. Odvolací soud s ohledem na sdělení soudců rozhodl o jejich vyloučení a věc přikázal jinému soudu. Následně však při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu, ve všech věcech, ve kterých zastupoval zmíněný advokát a rozhodoval soudce, který sám sebe dříve ve vztahu k osobě advokáta označil za podjatého, napadené rozhodnutí zrušil s tím, že rozhodoval vyloučený soudce. Výsledkem byla situace, kdy věci, v nichž tento advokát zastupoval, nemohly být rozhodovány u tohoto soudu, což advokátovi výkon jeho praxe značně komplikovalo. Změna nastala až po několika letech, kdy u soudu začali působit noví soudci, kteří se „vylučovací akce“ neúčastnili.

Ústavní soud dospěl ve svém nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, k závěru, že veřejnost má právo na informaci o členství soudce v Komunistické straně Československa k datu 17. 11. 1989. V souvislosti s tímto nálezem byly zveřejněny seznamy soudců – bývalých členů KSČ – a lze očekávat, že někteří účastníci budou tuto skutečnost uplatňovat v rámci námitek podjatosti. Můžeme si výjimečně představit, že charakter sporu vyvolá pochybnosti o podjatosti soudce s komunistickou minulostí (např. spory týkající se majetku bývalé KSČ, náhrada škody způsobené v souvislosti s členstvím v této straně, ochrana osobnosti atd.). A priori však není možné přijímat takový závěr, že členství v KSČ bude bez dalšího důvodem pro to, aby se účastníci „zbavili“ zákonného soudce, a naopak – aby se soudci svévolně zbavovali „nepříjemných“ případů. K tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1448/2011, v němž tento soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí se závěrem, že pokud je námitka soudce obecně opřena o jeho bývalé členství v KSČ bez uvedení konkrétní skutečnosti nasvědčující jeho podjatosti, nelze takovou 
podjatost bez dalšího dovozovat (srov. k tomu obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, čj. 4 Co 104/2013-152).

K odst. 2:

V tomto ustanovení je upraven specifický důvod pro vyloučení soudce bez dalšího: Pokud jednou ve věci rozhodl, je nemožné, aby ji sám přezkoumával, ať již v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků.

K odst. 3:

O žalobě pro zmatečnost nesmí rozhodovat soudce, který rozhodoval v původním řízení. To je rozdíl oproti žalobě na obnovu řízení, u které je většinou naopak vhodné, aby rozhodoval stejný soudce.

K odst. 4:

V praxi se často setkáváme s tím, že je vznášena námitka podjatosti účastníky, kteří nejsou s průběhem řízení spokojeni, nesouhlasí s procesním postupem soudce a jeho rozhodovací činností. Nespokojenost s průběhem řízení nemůže být sama o sobě důvodem pro vyloučení, procesní postup soudce a jeho rozhodnutí je oprávněn hodnotit výlučně odvolací, případně dovolací soud (výjimečně i Ústavní soud). Tím se projevuje souvislost komentovaného ustanovení se zásadou zákonného soudce (čl. 38 odst. 1, věta první, Listiny: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.) Postihne-li však například soudce za zcela stejné nebo obdobné chování jednoho účastníka pořádkovou pokutou a druhého nikoliv, mohlo by to výjimečně nadřízený soud vést k rozhodnutí o vyloučení soudce, pokud by z jeho postupu vyplývala zjevná strannost a porušování zásady rovnosti účastníků.

Z nedávné doby si v této souvislosti připomeňme kauzu trestně stíhaného exhejtmana Středočeského kraje, v níž se rovněž zabýval otázkou tvrzené podjatosti zákonného soudce Ústavní soud, který v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17, takto rozvinul své úvahy o subjektivní a objektivní stránce nestrannosti: „Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti. K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného.“

Soudce může mít vztah i k jednotlivým důkazům, které budou v řízení prováděny. Může například znát svědka, soudního znalce. Takový vztah zásadně není důvodem pro jeho vyloučení, přesto se zejména v případě znaleckého dokazování může soudce setkat s tím, že účastník vznese námitku proti osobě soudce i znalce s následující argumentací: „Protože soudce XY ustanovuje znalce YX pravidelně i v jiných kauzách, musí mezi nimi existovat jistý vztah, pro který je ovlivněn jak znalec, tak i soudce.“

O námitce proti osobě znalce rozhodne soudce, který znalce ustanovil, nejprve však musí rozhodnout o námitce proti jeho osobě nadřízený soud (§ 16).

Námitka podjatosti není prostředek sloužící k tomu, aby se účastník zbavil soudce, s nímž není spokojený, nebo soudce, který nevydal rozhodnutí pro něj příznivé. Námitka, z níž vyplývá pouze to, že účastník není spokojen s průběhem řízení, a nejsou v ní uvedeny žádné skutečnosti svědčící o vztahu k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, ve svém důsledku znamená pouze zbytečné prodloužení řízení, neboť soudce, proti jehož osobě námitka 
podjatosti směřuje, předloží spis odvolacímu soudu, a ten zpravidla rozhodne tak, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci. V praxi to znamená oddálení konečného rozhodnutí, což není ku prospěchu účastníka, pokud ovšem námitku nevyužívá k obstrukcím (k tomu viz blíže též komentář k § 15a).

Na výjimečné „odnětí“ věci soudci, který se dopouští v řízení závažných chyb nebo nerespektuje závazný právní názor, pamatuje ustanovení § 221 odst. 2 (srov. komentář k němu), podle kterého může odvolací soud přikázat věc k dalšímu projednání jinému soudci.

Ukázka z knihy Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Komplet (kniha I - V). kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.