O úpadku advokacie

Už se na toto téma napsaly diplomové a rigorozní práce: kterak kulturní po/d/vědomí zaznamenalo skok od „Ducháčka to zařídí“, anebo přinejhorším „Advokátky Věry“ (pravda, ve své advokátní praxi se skutečně prakticky šťourala v uchu) ke zlovolníkům a zlotřilcům. A v tomto směru se dostalo advokátovi té cti být chápán jako prodloužená ruka svého klienta – „to bude taky pěknej lump“. Přesně v duchu onoho krásného reklamního hesla, které dle knížky „Tetička Jolesch“ chtěl mít na vývěsce jistý advokát: „Lupiči, vrahové, dětí prznitelé, doktor Sperber vás přijme vždy vřele“. Tato obava z nesprávného pochopení úlohy advokacie samozřejmě vyvstávala v minulosti vždy, ale ne tak markantně jako v posledních 70 letech.

Tato obava vyvstala také tehdy, když po válce generál Ečer ulovil svou velkou rybu (K. H. Franka) a advokátní komora se měla usnést, kdože bude kata Čechů obhajovat. Nesměl to být žádný právní nýmand a nejspíše ani žádný jinak luční advokát z Horní Dolní. Hledání nešťastníka podle abecedy či snad losem se tak zjevně nekonalo. Potrava pro Minotaura měla být vybrána jinak. Traduje se, že jeden přestrašený obhájce (a bylo se mu co divit?) hrozil, že v případě, že mu bude případ skutečně přidělen, bude předstírat duševní chorobu. Svlékne se donaha a takto neustrojen bude obíhat kolem budovy svých trýznitelů, kruté advokátní komory. Ex offo se případu nakonec musel ujmout advokát, jenž se kauzy zhostil se ctí. Jmenoval se JUDr. Kamill Resler. Taktika jeho obhajoby, tak jak ji u soudu prezentoval, jeho závěrečná řeč, námitky apod., vyšla knižně hned v roce 1946 a je to moc krásné počtení. Člověk by nevěřil, že se vůbec něco dá na obhajobu K. H. Franka uvádět, že se takový člověk dá vůbec nějak obhajovat (a sám klient nebyl v tomto směru při svých projevech nijak invenční se svou mantrou „nepamatuji se a plnil jsem rozkaz“). Samozřejmě, že dostal provaz, to je všeobecně známo. Nemohl jej nedostat. Dostalo se mu však veškerého dobrodiní spravedlivého procesu, dobrodiní se hájit a být hájen. Dokonce byl v některých bodech obžaloby zásluhou svého obhájce a jeho relevantních argumentů zproštěn.

Další roky byly však labutí písní takovéto advokacie, advokacie vážené. Poslední tečkou bylo nejspíše přiťuknutí si skleničkou vína v jedné z cel na Borech v noci z 20. na 21. 6.1949. Jak zřejmé z místa samého, žádná oslava se tu nekonala. Bylo to poslední rozloučení advokáta JUDr. Váhaly se svým klientem, generálem Heliodorem Píkou.

Pak už doba přála jiným obhájcům a jiným advokátům. Sedávali v soudních síních v černých slunečních brýlích a pro své svěřence žádali tresty smrti. Vymykal-li se někdo, a on se zcela jistě vymykal, nesedával již pak v těch velkých soudních síních, anebo alespoň ne po levici pana předsedy soudu. Ale ač měla „doba vymknutá z kloubů“ nějaké advokátní nohsledy občas po ruce, nebránilo jí to vykreslit veškeré advokátstvo jako buržousty v pruhovaných naditých oblecích s viržinky v ústech tyjící z mozolů lidu. A tato představa jako vykreslená z Dikobrazů 50. let stále v povědomí lidí přetrvává. Bohužel!

Autorka je advokátkou v Karviné.