NSS rozhodl, že Ministerstvo vnitra musí pokračovat v řízení o příspěvku ke zmírnění křivd souvisejících s perzekucí v době komunistického režimu

publikováno: 06.11.2017

Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce hudebníka Jaroslava Hutky o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (vydaného podle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu).

Ministerstvo vnitra řízení zastavilo z důvodu, že žádost byla podána po lhůtě pro její podání, která byla podle daného nařízení vlády od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011.

Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že tato lhůta v konkrétním případě porušovala ústavně chráněnou rovnost v právech. Podmínkami pro podání žádosti o příspěvek u Ministerstva vnitra bylo, že žadatel musel být nejprve trestními soudy rehabilitován a na základě rozhodnutí o rehabilitaci mu musel být následně přiznán Ministerstvem spravedlnosti nárok na odškodnění.

Ačkoliv žalobce podal žádost o rehabilitaci přibližně 8 měsíců před koncem lhůty pro podání žádosti o příspěvek a mohl tedy ještě předpokládat, že se stihne o jeho nárocích rozhodnout, řízení o rehabilitaci bylo časově náročné a skončilo teprve v roce 2013. Bezprostředně poté požádal o odškodnění Ministerstvo spravedlnosti, které mu je přiznalo, a následně i Ministerstvo vnitra o poskytnutí příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb.

„Žalobce se tedy dostal nezaviněně do situace, kdy nemohl o příspěvek požádat do lhůty dané nařízením vlády, neboť podmínky pro jeho poskytnutí splnil až později. Ačkoliv jsou podle Nejvyššího správního soudu obecně lhůty přípustné z důvodu právní jistoty, nemohou nedůvodně diskriminovat osoby ve stejném postavení. Pokud oprávněné osoby začaly činit nezbytné kroky k získání příspěvku v přiměřené lhůtě před 31. 12. 2011, pak byly nedůvodně diskriminovány ty z nich, u kterých příslušné orgány nerozhodly dostatečně rychle o splnění podmínek pro poskytnutí příspěvku, aniž uvedené mohly jakkoliv ovlivnit. Samotnou žádost šlo totiž podat až poté, co byly osoby rehabilitované a byla jim přiznána náhrada škody“, uvedl soudce Nejvyššího správního soudu Petr Mikeš.

Nejvyšší správní soud proto použil oprávnění daného soudům v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a nepřihlížel v řešeném případě ke lhůtě stanovené v nařízení vlády pro uplatnění nároku, který bude muset Ministerstvo vnitra v důsledku toho považovat za včas uplatněný.  

Výklad, který zaujal žalovaný i městský soud, že i přes reálnou nemožnost podat žádost o poskytnutí jednorázového příspěvku ve lhůtě dané nařízením č. 135/2009 je třeba tuto lhůtu respektovat, zakládá jednoznačnou a neodůvodněnou nerovnost mezi těmi žadateli o daný příspěvek, kterým proces uznání účasti na soudní rehabilitaci a žádosti o odškodnění nepřekročil den 31. 12. 2011, a těmi, kteří se svého práva museli domáhat delší dobu. Nebylo vinou žalobce, že příslušné soudy nestihly rozhodnout o jeho účasti na soudní rehabilitaci dříve.

Zdroj: Nejvyšší správní soud