NOZ v praxi: Odborná péče (§ 5)

Z důvodové zprávy (k § 4 a 5):

Něco jiného je, bude-li se jednat o osobu, která se veřejně přihlašuje k určitému povolání nebo stavu. Stavem se rozumí skupina lidí, kterou sice nelze označit jako skupinu příslušníků určitého povolání, ale u nichž se rovněž předpokládají zvláštní znalosti, vlastnosti nebo schopnosti (např. voják v záloze, student lékařské fakulty, amatérský sportovec apod.). Po osobě, která se takto chová, lze důvodně požadovat, aby také jednala s využitím těch nadprůměrných znalostí a dovedností a s takovou neobvyklou pečlivostí, jaké vyžaduje ona profese nebo onen stav. V daném případě nehraje roli, zda ten, kdo se takto chová, má či nemá příslušné podnikatelské oprávnění, je-li ho třeba, ale to, jak jej z jeho přičinění vnímají jeho partneři, zejména klientela. Nechová-li se taková osoba tak, jak vyžaduje lex artis, musí nést případné následky. Šlo-li z její strany jen o předstírání určitého zvláštního postavení, nemůže nikdo zpochybnit platnost právních jednání při té příležitosti učiněných, vyjma případ, kdy se toho dovolá oklamaná strana.

Výklad:

K odst. 1

Ustanovení § 5 je ve vztahu k následujícímu § 6, 7 i 8 ustanovením zvláštním. Jeho smyslem je chránit dobrou víru třetích osob. Týká se však nikoli této ochrany v obecné rovině, jak vyplývá z citovaných ustanovení, ale poměrně zvláštního případu, kdy se někdo jeví svému okolí, včetně svých smluvních partnerů, na základě svého „přihlášení se“ jako příslušník určité profese. S touto příslušností si veřejnost spojuje jistou úroveň odbornosti, kompetentnosti, která ovlivňuje chování těchto osob, které takovému člověku poskytnou svou důvěru. Zákon spojuje s profesionalitou vyšší míru odpovědnosti, protože taková osoba má obecnou povinnost odborné péče. Jestliže taková osoba nevynaloží odbornou péči, uplatní se domněnka nedbalosti (§ 2912 odst. 2). Soud nemůže takové osobě snížit povinnost k náhradě škody. Obecný zákaz zneužití postavení podnikatele stanoví § 433. Postavení podnikatele podle § 420 není závislé napříště na veřejnoprávním oprávnění k podnikání, ale na systematickém výkonu činnosti. Z tohoto hlediska tedy nebude možno uplatnit proti smluvním partnerům nedostatky veřejnoprávního charakteru. Celým tímto kontextem se výrazně zvyšuje ochrana dobré víry.

K odst. 2

Jestliže první odstavec nastavuje úroveň odpovědnosti profesionálů, druhý odstavec zakotvuje ochranu třetích osob, které jsou v dobré víře, proti porušování veřejnoprávních povinností.

Formulace odstavce ukazuje, že se zřejmě má jednat o relativní neplatnost právního jednání, jestliže někdo jednal neoprávněně. Oproti § 3a obch. zák., který jednoznačně odmítal neplatnost nebo modifikaci kvalifikace právního úkonu z důvodu nedostatku podnikatelského oprávnění, úprava podle občanského zákoníku takové důsledky připouští, ale činí je závislými na vůli dotčené strany. Formulace však není obvyklá a její interpretace může vzbuzovat pochybnosti. Je jisté, že druhá strana se neoprávněnosti jednání může dovolat. Dovolat se neplatnosti je zřejmě možné přímo u druhé strany (neoprávněného podnikatele), a jestliže ta odmítne respektovat takové dovolání, je nutno uplatnit právo u soudu. Pokud by však třeba sám podnikatel chtěl tvrdit, že právní jednání je neplatné, protože nemá podnikatelské oprávnění, mohl by uspět, jestliže by druhá strana souhlasila. To by ovšem odpovídalo zrušení závazku dohodou.

Tento druhý odstavec se však netýká jenom případné neplatnosti, ale také povahy právního jednání. To je otázka zásadně odlišná, protože tu jde o to, že právní jednání by bylo platné, ale bylo by jinak kvalifikováno. Kvalifikace právního jednání však není závislá na vůli stran, strany nemohou své právní jednání libovolně kvalifikovat, a stěží si tudíž lze představit kvalifikaci jako sankci. V praxi však mohou nastat případy, na něž možná ustanovení směřuje, kde kvalifikace právního jednání je ovlivněna povahou smluvní strany. Tak může být tentýž smluvní typ upraven s odchylným režimem pro smlouvy uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem oproti smlouvám uzavíraným neprofesionály. Jde zejména o smlouvy se spotřebiteli (§ 1810 a násl.), v našem občanském zákoníku také o prodej v obchodě (§ 2158 až 2174), který se liší od obecné kupní smlouvy (§ 2079 a násl.). Jestliže by se neoprávněný podnikatel chtěl vyhnout aplikaci spotřebitelských ustanovení, nemohl by to učinit, i kdyby s tím spotřebitel souhlasil, protože to vylučuje § 1812 odst. 2. Toto ustanovení se vztahuje i na úpravu prodeje v obchodě. Ani v tomto případě by nemohl být spotřebitel zbaven své ochrany, dokonce, i kdyby s tím projevil souhlas. Podobně kdyby se druhá strana chtěla dovolat oněch zvláštních ustanovení, nemohl by tomu neoprávněný podnikatel zabránit. Na rozdíl od obchodního zákoníku ovšem takové zvláštní pravidlo není potřebné. Jak řečeno, definice podnikatele již neobsahuje požadavek veřejnoprávního oprávnění, takže jeho nedostatek nemůže povahu právního jednání ovlivnit.

V některých případech bude aplikace tohoto ustanovení problematická a bude třeba pomoci si výkladem sousloví „dotčená strana“. To totiž na první pohled ukazuje na druhou stranu daného právního jednání, tj. na jeho adresáta. Často ovšem bude určitá činnost někomu zakázána z důvodů, které by s takto chápaným pravidlem nebyly kompatibilní. Tak například předběžné opatření může zakazovat určitou činnost za účelem ochrany třetí osoby, nikoliv adresáta právního jednání, kterým se tato činnost uskutečňuje. Je-li tomu tak, nebudeme chápat adresáta právního jednání jako dotčenou stranu a pravidlo neaplikujeme. Domníváme se obecně, že jde o pravidlo neuváženě formulované. Podstatně lepší řešení téže otázky nalezneme v obecné úpravě následků neplatnosti v § 586 a 588.

Související ustanovení:

§ 420 až 422, § 433, § 2912 odst. 2, § 2953 odst. 2

Z komentáře Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. ZDE