NOZ v praxi: Kvitance, aneb jak je to s potvrzením o splnění dluhu

Nový občanský zákoník v první řadě stanoví totéž, co původní občanský zákoník, tedy, že věřitel je povinen kvitanci vydat (§ 1949 odst. 1) a dlužník může plnění odepřít, nevydá-li věřitel zároveň kvitanci (§ 1949 odst. 2). Nově pak o. z. popisuje náležitosti kvitance, kterými jsou jméno dlužníka i věřitele, předmět plnění a místo a čas, kde a kdy byl dluh splněn.  

Nový občanský zákoník také nově stanoví domněnku, že pokud byla kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno i příslušenství pohledávky. Zajímavé bude toto posuzovat v případě pozdní platby. Na první pohled se může zdát, že věřitel, který vydá kvitanci na jistinu, se pak jen stěží bude moci domáhat úroku z prodlení. Jedná se však pouze o domněnku (nikoli fikci), která je ze své podstaty vyvratitelná, tedy pokud věřitel prokáže, že úroky z prodlení vyrovnány nebyly (což nemusí být obtížné), pravděpodobně je bude moci požadovat i přes uvedenou kvitanci. 

Zajímavé ustanovení přináší § 1950 o. z., který stanoví další domněnku, a to, že pokud je u opakovaného plnění (např. nájemné) předložena kvitance na plnění splatné později, má se za to, že byla zaplacena i dřívější splátka. Nicméně opět se jedná pouze o domněnku, kterou je možno vyvrátit. 

Ustanovení § 1951 pak také umožňuje případné zastoupení věřitele, kdy dlužník je oprávněn splnit i osobě, která dlužníkovi vydá potvrzení, že je oprávněna plnění přijmout, a taktéž i osobě, která sice nemá toto potvrzení, ale předá dlužníkovi kvitanci podepsanou věřitelem. To neplatí pouze v případě, kdy dlužník věděl, že tato osoba není oprávněna plnění přijmout - např. v situaci, kdy věřiteli ukradl předem připravenou kvitanci zloděj, uplatňuje ji na dlužníkovi a dlužníkovi je to zcela zřejmé. 

Za pozitivní posun lze pak považovat ustanovení § 565 o. z., které řeší prokazování soukromou listinou, kdy toto ustanovení stanoví, že je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Neboli věřitel může jen obtížně zpochybňovat kvitanci, kterou sám podepsal. Tím došlo k významnému sjednocení právní praxe, kdy původní judikatura i odborná literatura v některých případech dovozovala, že v případě popření pravosti soukromé listiny (včetně kvitance) je na osobě, která ji předkládá (v případě kvitance zpravidla dlužník), aby prokázala její pravost a pravdivost jinak, což, zejména v případě pravdivosti, bylo v praxi takřka nemožné, a tak dlužníkovi nemuselo stačit potvrzení o splacení dluhu.

Autor je advokátem v Praze.