NOZ v praxi: § 1115 Spoluvlastník

Z důvodové zprávy (k § 1115 až 1120):

Zatímco občanské právo platné u nás do r. 1950 (ABGB) obsahovalo vcelku standardní úpravu spoluvlastnictví, odpovídající klasickým pravidlům, založily občanské zákoníky z r. 1950 a 1964 (ten s doplněním novelou z r. 1991) zvláštní stav. Nové normativní konstrukce byly zavedeny s orientací na snahu vyhovět potřebám totalitního státu, který byl ochoten obětovat likvidaci soukromého vlastnictví mnohé. Tak byl institut spoluvlastnictví spravující se tradičními a všeobecně uznanými pravidly (srov. např. zásadu „Nikdo nesmí být nucen setrvávat ve společenství“ zahrnutou do Všeobecné deklarace lidských práv) zatížen mnoha prvky, cizími jeho samotné podstatě. Takovými prvky jsou např.: předkupní právo pro každý případ zcizení, hypertrofovaná role účelu, resp. účelnosti a obecného zájmu, možnost zrušení spoluvlastnictví i zcela zabránit, dříve i přednosti tzv. socialistického spoluvlastníka atd.

Odlišná společenskopolitická a hospodářská situace vyžaduje v zásadě návrat k pravidlům opuštěným u nás v polovině minulého století – neboť ani spoluvlastnictví není institut, od něhož by moderní doba vyžadovala mnoho nového. Osnova proto vychází při návrhu ustanovení o spoluvlastnictví z tradičních pravidel, konvenčně k občanským zákoníkům vyspělých evropských zemí a se zřetelem ke skutečnosti, že tržní poměry a jim odpovídající cenové relace nemohou nevést – alespoň nikoli pro dobu dohlédnutelnou – k množení spoluvlastnických poměrů a zvyšování počtu osob zúčastněných na spoluvlastnických poměrech. Prvořadé je tudíž zajištění způsobu existence, trvání spoluvlastnictví, a zakotvit jeho pravidla, a to přesto, že je nutné zohlednit i moment zániku spoluvlastnictví.

§ 1115 vymezuje situaci spoluvlastnictví a osob na něm zúčastněných. Vždy se jedná o to, že se alespoň dvě osoby sejdou v tomtéž právním poměru k jedinému právu. Zatímco v případě spoluvlastnictví není v souvislosti s označením institutu a jeho subjektů žádná potíž, v případě držby, služebnosti atd. taková potíž existuje. Bývá pravidlem řešit ji výrazem „společenství (toho a toho) práva“. Nejde o pojmenování ideální, stěží však možno najít vhodnější. Obsah toho kterého institutu je ovšem pak zapotřebí vykládat velmi obezřetně právě vždy s ohledem na specifika toho kterého práva.

Otázka právního důvodu vzniku tohoto pluralitního poměru je reglementována se zřetelem na zvyklost.

Blanketní ustanovení § 1115 odst. 2 nelze pominout s ohledem na odlišnost bytového spoluvlastnictví. (Případné přijetí tradičního rozlišení společenství chtěného, nahodilého a založeného na výroku veřejného úřadu, leží na teorii.) Toto ustanovení se však nevztahuje na zástavní právo.

Přehled výkladu:

I. Pojem spoluvlastnictví (1 a 2)

II. Vznik spoluvlastnictví (3)

III. Předmět spoluvlastnictví (4)

IV. Postavení spoluvlastníka (5)

V. Ochrana spoluvlastníka (6)

I. Pojem spoluvlastnictví

Ustanovení o podílovém spoluvlastnictví upravují situaci, kdy vlastnické právo (nebo jiné věcné právo) k věci náleží alespoň dvěma osobám, přičemž je nerozhodné, zda jde o osoby fyzické či právnické. Právo k věci je děleno mezi vícero subjektů, aniž by došlo k dělení věci samotné. Jde o dělení ideální – žádnému ze spoluvlastníků nenáleží výhradní právo k žádné konkrétní části věci: „např. ten, jemuž náleží polovice domu, nemůže o sobě ani nejmenším kamínkem vládnouti; vždyť jest právo ke každému atomu všem společné“ (viz lit. č. 5). Uvedené nevylučuje to, aby stejným spoluvlastníkům náleželo spoluvlastnické právo k více věcem ve stejných či různých podílech. Spoluvlastnický podíl k věci pak může být i součástí společného jmění manželů.

Od spoluvlastnictví podílového nutno odlišovat společné jmění manželů (viz § 708 a násl.) a spoluvlastnictví bytové (viz § 1158 a násl.). Podle odkazovacího ustanovení § 712 se však i tam, kde není zvláštní úpravy společného jmění manželů a nelze použít úpravu občanského zákoníku o společnosti, použijí ustanovení o spoluvlastnictví. Zvláštní úprava přídatného spoluvlastnictví (viz § 1223 až 1235) upravuje zejména tzv. osadnické vztahy, které typicky vznikají v zahrádkářských a chatových koloniích (společné cesty, vodovody apod.). Zcela novou úpravou jsou ustanovení o společenství jmění (viz § 1236 až 1239); i když se práva a povinnosti vlastníků takto spojených do společenství řídí ustanoveními, podle kterých bylo společenství zřízeno, pro vypořádání společenství se použijí ustanovení o spoluvlastnictví.

II. Vznik spoluvlastnictví

Podílové spoluvlastnictví vzniká na základě stejných právních skutečností jako vlastnické právo individuální, tedy jak originárním způsobem (tj. např. řádným vydržením – § 1089), tak derivativně (např. děděním – § 1475 a násl.). V úvahu přichází nabytí na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti i nabytí na základě soudního rozhodnutí. Vyloučit nelze ani nabytí spoluvlastnictví náhodnou událostí (např. smísením – § 1078 a násl.).

III. Předmět spoluvlastnictví

Předmětem spoluvlastnického práva mohou být věci hmotné (nemovité i movité), věci nehmotné (patenty, licence, autorská práva) i jiná práva věcná (držba, služebnost apod.). Pro spoluvlastnictví jiných věcných práv doporučuje důvodová zpráva používat označení „společenství“ příslušného práva, jímž se však teorie ani judikatura dosud blíže nezabývala. Ustanovení § 1236 a násl. obsahuje stručnou úpravu společenství jmění. Samostatnou úpravou se řídí právo zástavní (viz např. vespolné zástavní právo – § 1345) a výkon zástavního práva při více věřitelích (§ 1371 a násl.).

IV. Postavení spoluvlastníka

Každý ze spoluvlastníků má právo, s omezením vyplývajícím z jeho spoluvlastnického podílu, společnou věc držet, užívat a jinak s ní nakládat, má právo na její plody a užitky a má i právo věc (se souhlasem ostatních spoluvlastníků a v mezích daných jinými právními předpisy) zničit. Vzájemný vztah spoluvlastníků je určen prostřednictvím spoluvlastnického podílu, který vyjadřuje jejich míru účasti ve společném vlastnickém vztahu a je vyjádřen jako podíl ideální (pars pro indiviso), jak vyplývá z následujících ustanovení (§ 1116 a 1117). Spoluvlastníci jsou úplnými vlastníky svých podílů a mohou s nimi volně disponovat (na rozdíl od předchozí právní úpravy), nikoliv však k újmě právům ostatních spoluvlastníků a nikoliv v případech, pokud bylo spoluvlastnictví založeno nezávisle na vůli spoluvlastníků (pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva od počátku ovlivnit – blíže viz § 1124).

V. Ochrana spoluvlastníka

V případě, pokud je v rozporu se zákonem zasahováno do jeho právního postavení, je každý ze spoluvlastníků oprávněn domáhat se samostatně ochrany svého práva u soudu či u jiného, zákonem povolaného orgánu ochrany, a to jak proti jiným spoluvlastníkům, tak proti třetím osobám. Spoluvlastnictví požívá, stejně jako vlastnictví, ústavní ochrany, která je odvozována z čl. 11 odst. 3 Listiny.

Z judikatury:

1. K jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Nemůže tedy být současně stát vlastníkem ze zákona a občan ze smlouvy. Není-li taková situace možná, přičemž musí existovat řešení, musí mít prioritu právo, které vzniklo první. (IV. ÚS 35/96)

2. Ochranu svého vlastnického práva k příslušnému podílu může uplatňovat každý ze spoluvlastníků samostatně, bez nutnosti souhlasu ostatních spoluvlastníků k takovému právnímu postupu. (NS 28 Cdo 3939/2009)

3. Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt vlastnictví k ní, aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe jako „rovnocenné právní tituly“ obstát tituly, svědčící o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V těchto případech, stejně jako v daném případě, se soud neobejde bez posuzování obou titulů z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti. (NS 22 Cdo 413/2002)

4. Podílový spoluvlastník má naléhavý právní zájem na určení, komu náleží zbývající spoluvlastnický podíl v případě, že jím mají být odstraněny pochybnosti zapříčiněné duplicitním zápisem v katastru nemovitostí. (NS 22 Cdo 63/2001)

5. Zápůrčí žaloba spoluvlastníka proti spoluvlastníku jest přípustná. (Vážný 5432/25)

6. Jest změnou ve smyslu § 828 obč. zák., zasahuje-li jeden společník užíváním společné nemovitosti do práva sféry ostatních společníků. Druhému společníku jest volno brániti se tomu žalobou zápůrčí. (Vážný 4017/24)

7. Jest nepřípustnou změnou po rozumu § 828, druhá věta, obč. zák., jme-li jeden společník bez souhlasu druhého užívati výlučně určité části společné nemovitosti, byť i zbytek ponechaný k užívání druhému společníku, rovnal se jeho ideálnímu podílu na věci. (Vážný 371/20)

Související ustanovení:

§ 3 odst. 2 písm. e), § 18, 489, 712, 987, 1010, 1011, § 1078 a násl., § 1121, 1223, 1257, 1345, 1371, 1868, 2721

Související předpisy:

čl. 11 odst. 3 Listiny, – § 260e, 320j, 338 o. s. ř., – § 11 katastrálního zákona, – § 205 odst. 3, § 215 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, – § 85 odst. 2 stavebního zákona, – § 32 odst. 4 z. o. k.

Z literatury:

1. Dvořák, Švestka a kol.: Občanské právo hmotné I, 2009. – 2. Kincl, Urfus: Římské právo, 1990. – 3. Králík: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, 2011. – 4. Krčmář: Právo občanské II. Práva věcná, 1946. – 5. Randa: Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém, 1923. – 6. Rouček, Sedláček: Komentář, III. díl, 1935. – 7. Sedláček: Vlastnické právo, 1935. – 8. Spáčil a kol.: Občanský zákoník. Komentář, sv. III, 2013. – 9. Spáčil: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2005. – 10. Švestka a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I, II, 2009. – 11. Zuklínová: Spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., 2013. – 12. Zuklínová, Psutka: Spoluvlastnictví a společné jmění manželů: § 136 – § 151 občanského zákoníku, 2012. – 13. Králík: Vlastnické žaloby spoluvlastníků a ochrana jejich práv vůči třetím osobám (vybrané otázky). PrRo, 2010, č. 22, s. 795. – 14. Králík: Právní úprava podílového spoluvlastnictví. Část I. PF, 2008, č. 3, s. 93. – 15. Králík: Historický a teoretický úvod do problematiky podílového spoluvlastnictví. PrRo, 2007, č. 21, s. 765. – 16. Randa: O spoluvlastnictví. Pk, 1881, s. 109. – 17. Spáčil: Aktuální otázky žaloby na vydání věci (reivindikace) v judikatuře Nejvyššího soudu. BA, 2001, č. 10, s. 8.

Autor jepředsedou České advokátní komory.

Z komentáře Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Koupit lze ZDE.