Notifikační povinnost rozhodců o svých vazbách na strany řízení ve světle mezinárodních standardů

Nezávislost a nestrannost rozhodců jako projev transparentnosti rozhodčího řízení s jeho specifiky

V návaznosti na všeobecný zájem na tom, aby rozhodčí řízení proběhlo v souladu s principy, které jsou mu imanentní, tedy pokud možno flexibilně a bez jakýchkoli prodlev, stanoví § 8 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), povinnost rozhodce, aby bez odkladu oznámil všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. V mezinárodní praxi je tato povinnost chápána jako jeden z pilířů, o který se opírá nezávislost rozhodců, a je považována za samozřejmost, aniž by tato povinnost musela být inkorporována do právních předpisů o rozhodčím řízení (lex arbitri).

Dochází tak k posílení transparence a garance pokud možno vysokého stupně odbornosti a kvality rozhodčího řízení. Tento požadavek nedílně souvisí také s právem stran na to, aby byl jejich spor projednán nestrannými a nezávislými rozhodci. Kromě zvýšení transparentnosti lze hovořit také o zefektivnění rozhodčího řízení. Prostřednictvím zmíněné oznamovací (notifikační) povinnosti rozhodce je zajištěno, aby strany měly od počátku k dispozici informace o veškerých skutečnostech, které by (byť teoreticky) mohly vyhodnotit jako ohrožující nezávislost a nestrannost rozhodce. Je to zásadní zejména v souvislosti s mezinárodně uznávaným prekluzivním účinkem absence takové námitky (nedostatek námitky se posuzuje jako projev strany, kterým nepovažuje danou skutečnost za jsoucí v rozporu s nestranností). Rovněž mezinárodní praxe vychází z absolutního charakteru takového omisivního jednání strany, který nelze přezkoumávat soudem právě za předpokladu, že rozhodce splnil svou notifikační povinnost.

V případě skutečností, ohledně nichž rozhodce splní notifikační povinnost, nemohou z podstaty vznikat pochybnosti o tom, v jaký okamžik se strana informace zpochybňující nestrannost a nezávislost rozhodce dozvěděla. Je výhradně na dotčené straně, aby informace, na něž rozhodce takto výslovně upozornil, vyhodnotila a posoudila, zda představují dostatečný podklad pro vyloučení rozhodce, a případně vznesla odpovídající námitku.

Mezinárodní praxe tedy vychází z toho, že pokud tak strana neučiní, absolutně ztrácí možnost vznést námitku s odkazem na předmětné skutečnosti kdykoli v pozdějším průběhu řízení, jakož i v případném řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Vychází se tak z nevyvratitelné domněnky, že strana (strany) danou skutečnost nepovažuje za cokoli, co by rozhodce vylučovalo, přičemž ani soud tak učinit nemůže. Poskytuje se tak prostor výlučně k subjektivnímu hodnocení těchto skutečností stranou, které je s ohledem na autonomii stran rozhodčího řízení zásadní. Kromě zefektivnění celého procesu se současně minimalizuje možnost taktizování a obstrukcí stran v dalším průběhu řízení.

Obsah notifikační povinnosti

Rozsah notifikační povinnosti rozhodce je nutné chápat v kontextu možnosti subjektivního a často protichůdného vnímání určitých skutečností ze strany rozhodce a naproti tomu stranami. Předmětem zveřejnění rozhodcem nemají být z pohledu praxe skutečnosti, které představují i ze subjektivního pohledu rozhodce překážku jeho působení v řízení. Jestliže by byl rozhodce přesvědčen, že jsou takové okolnosti dány, bylo by jeho povinností jmenování odmítnout. Notifikační povinnost má ostatně rozhodce vždy i v průběhu řízení, pokud by předmětné okolnosti zjistil později. Notifikační povinnost má seznámit strany se skutečnostmi, které dle vlastního hodnocení rozhodcem nepředstavují důvod pro jeho vyloučení, a rovněž rozhodce je vnitřně přesvědčen, že nemají a nemohou mít vliv na jeho nestranný přístup k věci. Přestože rozhodce vyhodnotí tyto skutečnosti ze svého pohledu jako nezávadné, musí současně zohlednit, že takto tyto okolnosti nemusí hodnotit strany, které v nich naopak ohrožení nezávislého a nestranného přístupu spatřovat mohou.

Zjednodušeně platí, že notifikační povinnost se netýká skutečností závadných z pohledu rozhodce, nýbrž skutečností, které by za takové mohla považovat strana. Účelem tohoto instrumentu je poskytnout stranám maximum informací, podle nichž by měly být strany schopny vyhodnotit, zda informace uvedené rozhodcem jsou z jejího pohledu dostatečně závažné a zda představují důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci.

Stoupající význam notifikace

Význam notifikační povinnosti neustále stoupá a běžně se očekává, že rozhodce uvede jakékoli skutečnosti, které by byť jen vzdáleně mohly u strany vzbudit pochybnosti týkající se jeho nezávislého a nestranného přístupu. Notifikační povinnost je aktuálně v mezinárodní praxi považována za naprosto zásadní a není vyloučeno (nejde ovšem o absolutní pravidlo), že právě nesplnění notifikační povinnosti rozhodcem ve vztahu k některé skutečnosti, která by v zásadě sama o sobě věcně takového rozhodce nevyloučila, z této skutečnosti činí skutečnost rozhodce vylučující. Nesplnění notifikační povinnosti tak ve vztahu k této skutečnosti může založit závažné pochybnosti strany. Např. ve věci ICC 20185[1] projednávané v roce 2017 rozhodkyně neoznámila, že před 25 lety byla jednomu z přibližně 10 právních zástupců strany, která ji nominovala, za svědka na jeho svatbě. Rozhodkyně byla vyloučena i přesto, že v podstatě od dané svatby nebyla s tímto právním zástupcem v kontaktu. Právě absence notifikace této skutečnosti, když účast na svatbě v roli svědka je zapotřebí považovat za potvrzení vskutku kvalifikované vazby k určité osobě,[2] byla seznána za způsobilou vyvolat u stran pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti rozhodkyně. V případě, že by k notifikaci došlo, je ovšem dosti pravděpodobné, že by rozhodkyně vyloučena být nemusela.

Naopak notifikace určité skutečnosti ve spojení s absencí námitky uplatněné stranou takovou skutečnost staví do roviny, v níž rozhodce vyloučen není (nejde samozřejmě o absolutní pravidlo, jako spíše o zobecnění). Notifikační povinnost tak v mezinárodní praxi představuje jeden ze zásadních institutů při posuzování nestrannosti a nezávislosti rozhodců a není divu, že i sami rozhodci provádějí stále širší rešerši možného spojení se stranami či s jejich právními zástupci. Nelze ovšem jednoznačně říci, že by mezinárodní trend spočívající v rozšiřování katalogu takto notifikovaných skutečností bylo možné považovat za zcela pozitivní, a mnohdy se klade otázka, zda a kde má tento trend hranice. Objevují se tak notifikace čistě osobních vazeb, tj. jiných než souvisejících s profesní činností a s majetkovým dopadem.[3] Na druhou stranu je vysoce překvapivá, a dokonce mnohdy znepokojivá rezistence tuzemské praxe, resp. rezistence tuzemských rozhodců k tomu, aby informace o skutečnostech, které případné pochybnosti vyvolat mohou, zveřejnili.

Závazek k výkonu rozhodcovské činnosti opakovaným uvedením jednoho rozhodce v obchodních podmínkách jedné ze stran má bez dalšího způsobilost vyvolat ve stranách pochybnosti o nezávislém výkonu jeho činnosti. Rozhodce se při výčtu uváděných skutečností ani nemůže spoléhat na to, že se jedná o informace, které strana teoreticky může získat z jiných zdrojů (s výjimkou obvykle používaných veřejných rejstříků, jako třeba obchodní rejstřík apod.), a není tedy nezbytné na ně speciálně poukazovat. Obdobou je též skutečnost, kdy je rozhodce jmenován opakovaně jednou ze stran i v nesouvisejících sporech, byť v tomto případě pochybnosti může vyvolat nikoli samo opakované jmenování, nýbrž právě to, že rozhodce nesplnil svou notifikační povinnost. Je spíše překvapením, jak bouřlivou diskusi vyvolalo ust. § 8 odst. 3 ZRŘ[4] s účinností od 1. 4. 2012[5] ve vztahu ke spotřebitelským sporům, když mezinárodní praxe chápe opakované jmenování rozhodcem jednou a toutéž stranou již po leta jako okolnost, která může vyvolat pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti rozhodce a za notifikačně povinnou,[6] a to obecně, tj. nikoli jen v případě spotřebitelských či jiných kvalifikovaných sporů.[7] Právě v těchto a obdobných případech tedy hraje rozhodující roli splnění notifikační povinnosti rozhodcem.[8] Ačkoli mezinárodní praxe zohledňuje při posuzování vyloučení rozhodců právě např. při opakovaném jmenování i lokální podmínky v místě řízení či ve státě sídla (obvyklého bydliště, resp. šíře domicilu) strany,[9] nelze jistě ČR považovat za zemi, kde by byl naprostý nedostatek osob specializovaných v určité oblasti. Právě podceňování notifikace ze strany rozhodců svědčí o tom, že tuzemská praxe (rozhodcovská, advokátní, ale i soudní) s mezinárodními standardy příliš obeznámena není.

Mezinárodní pravidla ve vztahu k notifikační povinnosti

Oznámení rozhodce má zásadní důsledky na právo stran namítat absenci jeho nestrannosti z důvodů v tomto oznámení uvedených. Různá pravidla upravující mezinárodní rozhodčí řízení totiž v zájmu předcházení průtahů a nejistot v řízení stanovují lhůtu, během které je možné podat námitku proti rozhodci. Dle Směrnice IBA činí tato lhůta 30 dnů od přijetí notifikace. Přitom pokud strana námitku nepodá, má se za to, že se tohoto práva vzdala s prekluzivním účinkem, a pozdější námitka je tak zásadně nepřípustná.[10] Podobnou úpravu obsahují Pravidla UNCITRAL o rozhodčím řízení,[11] která jsou nejčastějšími pravidly užívanými v mezinárodních řízeních ad hoc, která stanoví lhůtu pro podání námitky proti rozhodci v délce 15 dní od doručení oznámení rozhodce či od okamžiku, kdy se strana dozví skutečnost, která dle jejího názoru vzbuzuje důvodné pochybnosti o rozhodcově nezávislosti a nestrannosti.[12] Přitom mezinárodní praxe již dlouho obvykle nečiní rozdíly mezi tuzemskými a mezinárodními řízeními, stejně jako takové rozdíly nečiní tuzemský ZRŘ ani pravidla tuzemských stálých rozhodčích soudů. Jde tak i o výraz tuzemské kodifikované praxe ohledně toho, že není důvodu, proč by se mezinárodní praxe neměla prosazovat i v tuzemsku, či stejně jako v tuzemských řízeních bez kvalifikovaného mezinárodního prvku. Pravidla rozhodčího řízení ICC,[13] která jsou považována v mezinárodní rozhodčí praxi za velmi významný standard, stanoví, že strany mají 30 dnů na námitku proti rozhodci, a to od doručení oznámení o jmenování rozhodce nebo od okamžiku, kdy se strana dozvěděla skutečnost, která dle jejího názoru zpochybňuje rozhodcovu nezávislost či nestrannost.[14]

Mezinárodní rozhodčí soud ICC rozhodoval o námitkách z důvodu porušení oznamovací povinnosti opakovaně a formuloval výše zmíněné pravidlo, totiž že porušení této povinnosti není samo o sobě důvodem k vyloučení.[15] Mezinárodní rozhodčí soud ICC nicméně závažnější porušení oznamovací povinnosti (ve smyslu charakteru zamlčených informací) běžně posuzuje jako jednu z významných okolností nasvědčujících absenci nestrannosti rozhodce.[16] Jsou tak známy i případy, kdy soud ICC rozhodl, že neoznámení několika informací vyvolává důvodné pochybnosti o rozhodcově nestrannosti a nezávislosti.[17] Tato praxe a vcelku striktní přístup k notifikační povinnosti se přitom začíná stále více uplatňovat a za posledních dvacet let lze identifikovat zpřísňující tendenci, kdy nesplnění notifikační povinnosti je stále více považováno za domněnku pro existenci důvodů pro vyloučení rozhodce.

Směrnice IBA o konfliktu zájmů v mezinárodním rozhodčím řízení

Vzhledem k mnohosti úprav charakteristické pro mezinárodní rozhodčí řízení vznikla poptávka po standardizovaných pravidlech, která by komplexně upravovala otázku nezávislosti rozhodců. V roce 2004 tak vznikla na platformě jedné z nejvýznamnějších mezinárodních profesních institucí, International Bar Association, první verze Směrnice IBA, která kodifikuje základ současné mezinárodní praxe. Směrnice IBA představuje pomyslné jádro mezinárodní praxe, zohledňuje principy a pravidla z mnoha právních systémů a kultur, zkušenosti předních mezinárodních rozhodčích institucí, rozhodců i teoretiků. Během let 2012 až 2014 pak Směrnice IBA prošla řadou změn; obsahuje mj. výčet obecných principů. Jednotlivé situace jsou dle závažnosti vlivu na podjatost rozhodců rozděleny (s využitím analogie barev semaforu) na červený, oranžový a zelený seznam.

Červený seznam v zásadě znamená automatické vyloučení rozhodce, kdy rozhodce má vztah k řízení, má přímý či nepřímý zájem na výsledku řízení; má vztah ke stranám či k jejich právním zástupcům apod.

Oranžový seznam pak skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti, a rozhodce, který dospěje k závěru o tom, že o takové situace jde, je povinen je alespoň notifikovat. Jde o situace, kdy rozhodce během posledních tří let poskytoval své služby jedné ze stran či její přidružené osobě (např. pracoval pro ně jako advokát, radil jim v jiné věci, byl advokátem protistrany v jiné věci, byl stranou jmenován ve dvou či více sporech jako rozhodce, rozhodcova advokátní praxe poskytovala služby jedné ze stran, rozhodce působí v jiném sporu, ve kterém jedna strana vystupuje a který věcně souvisí se sporem, ve kterém má být jmenován…). Jde též třeba o situace, kdy advokátní kancelář, v níž rozhodce působí, poskytuje právní služby straně (byť bez angažovanosti daného rozhodce) či její přidružené osobě, existence vztahu mezi rozhodci či vztahu mezi rozhodcem a právním zástupcem strany, existence vztahu mezi rozhodcem a dalšími subjekty účastnícími se řízení (např. advokátní kancelář rozhodce je protistranou jedné ze stran v jiné věci, rozhodce byl v minulosti v zaměstnaneckém či profesním vztahu ke straně, rozhodce je blízkým přítelem či má antagonistický vztah k osobám s rozhodujícím vlivem či pravomocemi v jedné ze stran, rozhodce rozhodoval ze své pozice soudce v posledních třech letech spor strany u soudu[18]) apod.

U zeleného seznamu se zásadně neshledává vyloučení a rozhodce obvykle není povinen takové skutečnosti ani notifikovat.[19]

Hranice mezi těmito seznamy je však mnohdy vágní a nelze ji jakkoli generalizovat, a právě u hraničních případů plní institut notifikace nezastupitelnou funkci. Důvodné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti mohou být totiž dány zejména tehdy, jestliže by informovaná a rozumná třetí osoba, totiž osoba znalá všech relevantních skutečností v dané věci, došla k závěru, že rozhodce může být ovlivněn skutečnostmi mimo meritum sporu, tak jak je stranami předloženo (objektivní test). Informovanost strany však obvykle může ovlivnit právě jen dot­čený rozhodce. V případě pochybností se pak podpůrně užívá řada testů, jako např. test časový (rozhodná skutečnost je validní pro období posledních tří let),[20] test materiálního přínosu (odpovídající skutečnosti znamenají/ly kvalifikovaný, obzvláště hmotný prospěch, resp. určitý prospěch by bylo možné očekávat do budoucnosti), jakož i řada podpůrných kritérií.

Vzorový zákon UNCITRAL o rozhodčím řízení

Dalším významným, ačkoli opět nezávazným instrumentem v mezinárodní praxi je Vzorový zákon UNCITRAL[21] o rozhodčím řízení. I když ČR formálně nepřebírá Vzorový zákon UNCITRAL, ZRŘ fakticky kopíruje nejen jeho strukturu, nýbrž přebírá i řadu jeho ustanovení. V tuzemských řízeních Vzorovým zákonem ovšem formálně argumentovat nelze, a to na rozdíl např. od Pravidel UNCITRAL pro rozhodčí řízení, která jsou v řízeních vedených na území ČR (místo řízení podle principu domicilace sporu) běžně používána.[22] Právě přístup tuzemské soudní praxe ve vztahu k významu byť formálně nezávazných mezinárodních standardů je vysoce překvapivý. Jde totiž o opačný trend, než který je aplikován ve většině vyspělých zemí světa.

Přitom význam notifikační povinnosti rozhodců neustále stoupá a stále negativněji bývá hodnoceno její porušení. Nadále nelze sice dovozovat, že by porušení notifikační povinnosti mělo vést k automatickému vyloučení rozhodce, na druhou stranu je v mezinárodní praxi možné pozorovat stále sílící přístup, kdy porušení povinnosti rozhodce uvědomit strany o základních okolnostech vztahujících se k jeho nezávislosti zakládá dokonce nevyvratitelnou domněnku existence důvodů vzbuzujících oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti právě již jen z důvodů nezveřejnění těchto okolností, která ve svém důsledku vede k vyloučení takového rozhodce.

Podceňování notifikační povinnosti je tak např. protipólem přeceňování poučovací povinnosti, kdy např. již jen naznačení jakéhokoli možného výsledku sporu ze strany rozhodců mezinárodní praxe považuje za zásadní porušení rovného postavení stran, a nikoli výjimečně vede právě k vyloučení rozhodců již jen proto, že naznačili možný výsledek řízení. Pojednání o mezinárodní praxi v tomto ohledu by však již přesahovalo rámec možností tohoto příspěvku.