„Normální je nesoudit se“: nekritický požadavek úspěchu v řízení s sebou nese i riziko vysokých nákladů řízení

Stěžovatelka se po dobu téměř deseti let soudně domáhala po svém bývalém partnerovi (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) zaplacení částky 4 300 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mu tuto částku poskytla v době trvání jejich vztahu za účelem zajištění společného bydlení. Stěžovatelka se domáhala vrácení daru s odůvodněním, že žalovaný se vůči ní choval v rozporu s dobrými mravy. Ve výsledku spor po dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu prohrála (věc byla u prvostupňového soudu celkem třikrát a skončila odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem) a je povinna zaplatit podle pravidla úspěchu ve věci na náhradě nákladů řízení úspěšnému vedlejšímu účastníkovi celkem 1 203 538,20 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požadovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze, neboť se domnívala, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a namítala také nepřiměřenost nákladů řízení, navýšených i v souvislosti s údajným vadným postupem obecných soudů. Poukázala na skutečnost, že řízení bylo zahájeno v roce 2007 a většina úkonů byla provedena za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), která byla (s účinností ke dni 7. 5. 2013) Ústavním soudem zrušena. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 a uvedla, že v době podání žaloby nemohla předvídat ani zrušení přísudkové vyhlášky, ani nutnost opakovaně podat odvolání.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost především na tvrzení, že soud prvního stupně nerespektoval opakovaně předestřený závazný právní názor odvolacího soudu, odvolací soud tento postup nedůvodně akceptoval a Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil, proč jej nepovažuje za vhodný. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v právě projednávané věci respektovaly ústavní i zákonné limity a svá rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnily.

Další námitkou stěžovatelky pak byla nepřiměřenost nákladů řízení. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka si byla vědoma zrušení přísudkové vyhlášky i toho, že soudy poté v „legislativní nouzi“ podpůrně „počítají náklady právního zastoupení podle advokátního tarifu“, tedy podle počtu provedených úkonů právní služby, nikoliv paušálně, což je rozšířená soudní praxe, ke které se pozitivně vyjádřil i Nejvyšší soud. Přesto stěžovatelka svým celkovým postupem v řízení, činila-li i poté řadu kroků prodlužujících řízení (opakované a nepravdivě odůvodněné návrhy na osvobození od soudních poplatků, žádosti o odročení jednání aj.), či odmítla-li nabídku smíru, kterou učinil vedlejší účastník s ohledem na zrušení přísudkové vyhlášky, chovala se procesně neodpovědně a přímo navyšovala náklady řízení – i když si musela být vědoma toho, že pravděpodobnost jejího neúspěchu ve věci je vysoká. V řízení pokračovala, přestože neprokázala ani závadné chování vedlejšího účastníka vůči ní, ani darování samotné, které mělo mít nestandardní formu – stěžovatelka vyzvedla v bance hotovost (1 500 007 Kč,
2 x 1 000 007 Kč a 1 000 020 Kč), kterou měla předat vedlejšímu účastníkovi, aby ji bezprostředně uložil na svůj účet. Svůj podíl na délce i charakteru řízení měl bezesporu i přístup nalézacího soudu, avšak stěžovatelčin až nekritický požadavek úspěchu v řízení, který byl zřejmě reakcí na vedlejším účastníkem ukončený vztah, byl pro jeho trvání rozhodující. Za dané situace tedy není odkaz na nález Ústavní soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 případný (viz tisková zpráva a text nálezu: https://bit.ly/2L81Ric ).

Vychází-li Ústavní soud z premisy, že „normální je nesoudit se“ (aniž by na druhou stranu, jakkoliv upíral stěžovatelce právo na přístup k soudu), pak je věcí účastníků, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky, i s ohledem na fakt, že rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá zásadně pravidlo „vítěz bere vše“. Bylo-li postavení stěžovatelky coby iniciátorky sporu od počátku založeno jen na jejím slabém tvrzení o poskytnutí daru a závadném chování „obdarovaného“, aniž by se jí jedno či druhé dařilo v řízení prokázat, a stěžovatelka přesto, ač kvalifikovaně zastoupena, podávala návrhy až obstrukčního charakteru, není namístě poskytovat ochranu jejímu očekávání.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1374/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.