Neuspokojivé řešení smluvní odpovědnosti za škodu v o. z. (plaidoyer za předvídatelnost škody)

I. Úvod 

Smluvní odpovědnost je koncipována jako odpovědnost objektivní, modifikovaná liberačními důvody (§ 2913 odst. 2). V tom spočívá rozdíl oproti jednotnému pojetí subjektivní odpovědnosti v dosavadní generální odpovědnostní normě v § 420 obč. zák. z roku 1964. Závažná odchylka ve srovnání se smluvní odpovědností podle obchodního zákoníku (§ 374 a násl.) spočívá v absenci omezení náhrady (odpovědnosti) nad rámec rozsahu škody předvídatelného škůdcem. Zákonodárce totiž nepřevzal do platné právní úpravy institut předvídatelnosti obsažený v § 379 obch. zák.[1]

Již na první pohled je zřejmé, že postavení smluvní strany odpovědné za škodu (škůdce, dlužník) se výrazným způsobem změnilo. Jeho odpovědnost je přísnější, a proto jeho pozice ve vztahu ke druhé smluvní straně (věřiteli, poškozenému) je horší (méně výhodná), a tak je vztah obou smluvních stran v důsledku toho nevyvážený. Tato situace je zřejmá ze srovnání nejen s předchozí úpravou v obchodním zákoníku, ale i s odpovědností deliktní. Zásadní, koncepční rozdíl dále plyne ze srovnání jak se zahraničními národními právními úpravami, tak s řešením v mezinárodních smlouvách, resp. obecně uznávaných nadnárodních akademických projektech (DCFR, PECL, PICC).[2]

Pro vyváženou úpravu předvídající spravedlivé následky svého fungování jsou klíčovými tzv. fakultativní flexibilní předpoklady odpovědnosti, jimiž jsou vedle tzv. obligatorních předpokladů (škůdce, škoda, přičitatelnost) elementy, jež svou existencí či absencí určují charakter (typ) odpovědnosti.[3] Jedná se o instituty zavinění, důkazní břemeno, druh kauzality a předvídatelnost, z nichž je v dané konstelaci nejdůležitější institut posledně uvedený, tedy předvídatelnost.

Jak ještě zdůvodníme, není zapotřebí zvlášť upravovat důkazní břemeno jeho převrácením, a tak ještě zpřísňovat objektivní odpovědnost v neprospěch dlužníka. Zavedení zavinění jako obecného předpokladu smluvní odpovědnosti (viz např. úprava v BGB) nepovažujeme za správné. Jeho existence je žádoucí jen u některých smluv o službách, to však je předmětem zvláštní diskuse přesahující rámec tohoto příspěvku. Obdobné lze konstatovat i v případě kauzality.

Naproti tomu i z hlediska možného řešení de lege lata, a navíc s ohledem na původní snahu zákonodárce tento institut upravit,[4] tedy z důvodů praktických, jeví se nejaktuálnější zabývat se institutem předvídatelnosti jako nástrojem omezení odpovědnosti, resp. náhrady škody, a tedy řešením, jež by přijatelným způsobem zmírnilo rigor existující platné úpravy.

Považujeme proto za žádoucí institut předvídatelnosti, jenž ani v literatuře, ani v české soudní praxi nebyl analyzován, alespoň stručně představit, uvést jej do kontextu platné právní úpravy odpovědnosti za smluvní škodu, a konečně navrhnout řešení existující neuspokojivé situace. 

II. Původ předvídatelnosti ve smluvní odpovědnosti za škodu 

Účelem tohoto příspěvku je analýza institutu předvídatelnosti, jenž je produktem judikatury jurisdikce common law. Zřejmě to byla Sněmovna lordů, která v případěHadley v. Baxendale[5] v roce 1854 položila základ omezení náhrady škody na míru předvídatelnou dlužníkem, jenž ji způsobil porušením smlouvy. V případu Hadley v. Baxendele šlo o to, že provozovatel mlýna Hadley uzavřel s dopravcem Baxendalem smlouvu o přepravě poškozené součásti mlýna – hřídele – k opraváři. Předmětná hřídel byla nezbytná pro fungování mlýna, což ale dopravce Baxendale nevěděl, a s přepravou se zpozdil o pět dní. Soud rozhodl, že Baxendale není povinen k náhradě ušlého zisku, který Hadleymu v důsledku prodlení vznikl, protože vzniklou škodu nemohl Baxendale na základě jemu dostupných informací předvídat.

Základ konceptu předvídatelnosti pro moderní právní řády položil francouzský Code Civil v čl. 1150.[6] Koncept předvídatelnosti se následně prostřednictvím francouzského práva v americkém státě Louisiana dostal do učebnice amerického autora Sedgwicka, na kterou se soudce Alderson v citovaném britském rozhodnutí odvolal.[7] Doktrínu předvídatelnosti převzal Ernst Rabel do svého projektu práva kupní smlouvy[8] (již v tzv. modré zprávě z roku 1929), a tak byl zakotven i v čl. 82 Úmluvy o jednotném zákonu o mezinárodní koupi zboží z roku 1964.[9] Nakonec se tento institut dostal do čl. 74 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „CISG“).[10]

Jakkoliv je předvídatelnost vděčná za svůj vznik a prosazení se americkému a anglickému právu, byli to právě představitelé americké jurisprudence, kteří vyslovili nejvýraznější odsudky a rozčarování. Předseda Nejvyššího soudu Cardozo se dokonce o ní vyjádřil jako nádechu bláznovství, obdobně jako soudce Danzig, jenž tuto teorii považuje za produkt poloviny 19. století, jež dávno ztratila svůj význam.[11] Jak ještě zmíníme, v celé řadě kontinentálních právních řádů je tento institut neznámý. Pro českou právní vědu i praxi má ale institut předvídatelnosti škody nepochybně význam.

Význam pravidla předvídatelnosti spočívá v tom, že dlužník nemusí platit na náhradě víc, než je rozsah rizika, které mohl rozpoznat rozumným způsobem jako riziko, které také mohl zajistit pojištěním. Přitom je ovšem vždy klíčové, jaké informace měl, resp. musel mít v době uzavírání smlouvy. Hlavní úlohou institutu předvídatelnosti je omezovat odpovědnost dlužníka za škodu, jež je postavena na objektivním základě. Jeho zavinění je ve vztahu k porušení smlouvy a v důsledku toho vzniku škody irelevantní. Jinak řečeno, předvídatelnost má zmírňovat následky striktní odpovědnosti. 

III. Vývoj odpovědnosti za smluvní škodu v českém a relevantních zahraničních právních řádech 

1. České právo 

Náhrada škody jako prostředek právní ochrany hraje při porušení smlouvy dvojí úlohu. Tato dvojí úloha je podmíněna dvojím druhem škod, které v smluvních vztazích mohou vzniknout. Jde v první řadě o škody, které můžeme nazvat interní, tj. takové, které souvisejí bezprostředně s porušením smlouvy. Tak např. v případě opožděného plnění může dojít k poklesu či vzestupu ceny, v důsledku vady je kupujícímu způsobena škoda, anebo v případě nedodání si musí kupující obstarat plnění jiným způsobem. Jde tedy o případy, kdy náhrada škody je uplatňována namísto plnění.

Ve druhé řadě se jedná o případy, kdy v důsledku porušení smlouvy (ať již neplněním, nebo vadným plněním, či opožděným plněním, či v důsledku dalších porušení smlouvy) vznikne věřiteli následná, tj. sekundární škoda. Tak např. prodávající v rozporu se smlouvou dodá stejné zboží třetí osobě nebo objednatel zadržuje informace či údaje, jež druhá strana potřebuje pro výrobu zboží, které dodává třetím. Jde tedy o náhradu škody, kterou může poškozená strana uplatňovat vedle vlastního plnění. Jinými slovy, škoda je relevantně nezávislá na vlastním plnění, které může věřitel nadále vynucovat. Protože tyto nároky nebylo možné v Německu uplatňovat jako nároky z deliktní odpovědnosti (viz § 823 odst. 2 BGB, který odpovídá našemu § 2910 větě druhé o. z.), vyvinula judikatura pojem tzv. pozitivního porušení smlouvy, do kteréžto kategorie zařazuje i další případy zaviněného porušení smluvních povinností péče. Tak např. jestliže hotelový host utrpí zranění na schodišti nebo cestující taxíkem je zraněn při autonehodě.

Podstatné je, že obě konstelace patří do režimu smluvní odpovědnosti za škodu, resp. smluvní náhrady škody. Škoda tedy může vzniknout z opožděného dodání, nedodání, z vadného dodání, porušení i dalších smluvních a zákonných povinností, z důvodu částečného plnění nebo plnění postupného, nebo dokonce i z nadměrného plnění.

V tomto ohledu se opět režimy common law odlišují. Především náhrada škody jako prostředek ochrany proti porušení smlouvy má od kontinentálních právních řádů odlišnou funkci. Náhrada škody je plně rovnoprávný prostředek ve srovnání s ostatními právy, jakými jsou právě zmíněná oprava, výměna, sleva nebo odstoupení od smlouvy. Také se nejčastěji používá. Dalším rysem je, že obdobně jako v případě CISG lze jednotlivé prostředky ochrany, včetně náhrady škody, používat kumulativně s jediným omezením – v důsledku jejich použití nelze získat neoprávněný prospěch.

Podle českého práva však přece jenom existuje určité, i když ne příliš šťastné, dělení. Podle § 1925 o. z. nevylučuje právo z vadného plnění právo na náhradu škody, avšak platí, že čeho lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu. Tomuto ustanovení je třeba rozumět tak, že náhrada škody jako prostředek nápravy má subsidiární význam v případech tzv. přímých škod. Jinak řečeno, náhrady škody místo plnění se lze domáhat teprve po vyčerpání ochranných prostředků z práva z odpovědnosti za vady, tj. na základě opravy, výměny nebo slevy z kupní ceny.

Na dalších řádcích podrobněji rozebíráme vývoj odpovědnosti za smluvní škodu v českém právu v porovnání s právem německým, rakouským, common law, mezinárodním a evropským. 

Občanské zákoníky z roku 1950 a 1964

Občanský zákoník z roku 1950[12] byl věrný germánským konceptům, a nárok na náhradu smluvní škody proto redukoval na oblast odpovědnosti za vady, když nárok na náhradu smluvní škody nevylučoval (tedy připouštěl) vedle nároku z odpovědnosti za vady (§ 238). Tato úprava se nacházela v části závazkového práva, a to v rámci obsahu závazků (§ 218 a násl.) a na závěr úpravy odpovědnosti za vady (§ 225 a násl.). Úpravu občanského zákoníku z roku 1950 v zásadě převzal občanský zákoník z roku 1964,[13] a to doslova do § 510.[14] 

ZMO

Náhrada škody z porušení smluvní povinnosti byla v ZMO upravena jednak v obecných ustanoveních (§ 251 a násl.), jednak v případě režimu kupní smlouvy (§ 377 a násl.). Významný je § 251 ukládající porušiteli závazkové povinnosti povinnost nahradit škodu oprávněné osobě (!) s výjimkou případů, kdy nesplnění povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.[15] Tuto absolutní odpovědnost vůči třetí osobě ZMO zmírňoval, nikoliv však doktrínou předvídatelnosti, nýbrž vyloučením náhrady nepřímé škody (§ 254 odst. 2) a zatížením poškozeného v případě, že nesplnil smluvní nebo jinou povinnost (§ 255), resp. povinnost prevenční podle § 257, a konečně i limitováním rozsahu náhrady v případě kupní smlouvy podle § 378. Ta nesměla překročit omezení obecné úpravy (viz § 251 a násl.). 

Obchodní zákoník z roku 1991

Zásadní přelom i ve srovnání se ZMO znamenala úprava § 373 a násl. obch. zák., která do značné míry recipovala, a navíc rozváděla režim čl. 74 a násl. CISG.[16] Porušitel smluvní povinnosti nebyl povinen nahradit škodu, jež převyšovala újmu, kterou v době vzniku závazkového vztahu mohla povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídat nebo kterou bylo možné předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči (§ 379). Úprava je příkladem vyčerpávajícího vyrovnaného režimu odpovědnosti za škodu ze smlouvy (§ 373-386). 

2. Zahraniční úpravy 

Německo

Podle obecného ustanovení, nacházejícího se v obecné části závazků německého občanského zákoníku – Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen „BGB“) v § 280, se za porušení smlouvy pokládá odpovědnost (náhrada) škody vedle plnění. Důvod porušení je velmi široký ve smyslu § 241 odst. 2 BGB,[17] předpokladem odpovědnosti je zavinění.[18] Jde o příklad dřívějšího porušení pohledávky (positive Forderungsverletzung, Vertragsverletzung). Předvídatelnost zde má zanedbatelnou funkci, neboť jde o subjektivní odpovědnost za škodu. 

Rakousko

Dle rakouského obecného občanského zákoníku (dále jen „ABGB“) se použije obecný režim odpovědnosti za škodu (§ 1293 a násl.), jenž nečiní rozdíl mezi odpovědností deliktní a smluvní. Jde o subjektivní odpovědnost, tj. odpovědnost za zavinění. 

Common Law

Na rozdíl od kontinentálních právních řádů je dlužník, který porušil své povinnosti v common law, povinen k náhradě škody v důsledku porušení smlouvy (breach of contract). Zavinění není relevantní. Angloamerická praxe nerozlišuje podle rozdílných důvodů, které jsou základem neplnění, resp. porušení smlouvy. Nerozlišuje se také, jako tomu je v germánském právním okruhu, v rámci vad plnění, mezi nemožností, prodlením a pozitivním porušením smlouvy. Zda dlužník neplnil vůbec, pozdě anebo vadně, není rozhodující, neboť relevantní je, že nedošlo k následku předvídanému smlouvou. 

CISG

Náhrada škody v CISG je minimálním, i když všude přítomným prostředkem právní ochrany. Odpovědnost za škodu je objektivní, tj. nezávislá na zavinění, nebo dokonce na jeho míře či stupni. Neexistuje odpovědnost za škodu vůči třetím osobám. Neznámé jsou aspekty preventivní nebo penální. Panuje zásada totální reparace a zásadní význam má zde právě institut předvídatelnosti škody. 

PECL, DCFR, PICC

Principy evropského smluvního práva (dále jen „PECL“) jsou evidentně ovlivněny jednotnou koncepcí náhrady škody za porušení smlouvy, resp. neplnění (čl. 9:501), známé z CISG, kde poškozený má nárok na náhradu škody způsobené nesplněním druhé strany, pokud její odpovědnost není vyloučena čl. 8:108. Předvídatelnost je stanovena v čl. 9:503, i když naproti CISG je omezena v případě úmyslného či hrubě nedbalého neplnění, kterým dochází k porušení smlouvy. Společný referenční rámec (dále jen „DCFR“) převzal tuto koncepci do čl. III-3:703. Zásady mezinárodních obchodních smluv (dále jen „PICC“) zakotvují předvídatelnost v čl. 7.4.4 bez jakéhokoliv omezení.

3. Srovnání a jeho výsledek 

V germánském právním okruhu platí v případě porušení smlouvy princip zavinění, podle kterého se může smluvní strana vyvázat z odpovědnosti (vyvinit), dokáže-li, že vyvinula péči, kterou lze očekávat od každého rozumného člověka. Francouzské právo je přísnější tam, kde dlužník je povinen plnit obligation de résultat (povinnost výsledku), která znamená, že dlužník je povinen dosáhnout určitého výsledku, a pokud se tak nestane, dochází k porušení smlouvy. Chce-li se této odpovědnosti zbavit, musí dokázat, že porušení smlouvy nemohl předvídat. Režim angloamerického práva je ještě přísnější. Vychází z myšlenky, že dlužník garantuje splnění smluvně přislíbeného výsledku. Je ovšem skutečností, že právní řády common law limitují tento koncept různým způsobem. Avšak hranice mezi odpovědností a zproštění odpovědnosti vede jiným směrem než na kontinentě, jestliže se člověk neptá po tom, zda překážka plnění byla zaviněna, nýbrž zjišťuje, zda překážka podle smyslu smlouvy byla zahrnuta do uvedené garance. Jednotný koncept porušení smlouvy v common law ovlivnil mj. prostřednictvím prací Ernsta Rabela koncepci CISG, ale i dalších nadnárodních projektů, jakými jsou již zmíněné PECL, DCFR a PICC.

Ze srovnání vyplývá, že žádná ze sedmi jurisprudencí nepředpokládá ryzí objektivní odpovědnost dlužníka za škodu způsobenou jeho protiprávním jednáním.

Ke zmírnění následků odpovědnosti se užívá institutů zavinění (v různé formě) nebo předvídatelnosti. 

IV. Předvídatelnost smluvní škody 

1. Účel předvídatelnosti 

Účel ustanovení o předvídatelnosti spočívá v podnětu věřiteli sdílet svoje vědomosti o hrozící škodě v důsledku vadného plnění (porušení smlouvy) dlužníkem, aby dlužník mohl učinit nutná opatření k omezení škody, a současně, aby byla cena stanovena tak, jak to odpovídá nákladům věřitele.

Význam pravidla předvídatelnosti, jak již bylo řečeno, spočívá v limitaci náhrady škody – dlužník nemusí platit na náhradě víc, než je rozsah rizika, které mohl rozpoznat rozumným způsobem, a mohl ho proto zajistit pojištěním. Přitom je ovšem vždy klíčové, jaké informace dlužník měl, resp. musel mít v době uzavírání smlouvy. Obecně je přijímáno, že dlužník neměl povinnost předvídat, zda porušení smlouvy bylo běžné předejít, neboť předvídatelnost zejména v čl. 74 CISG se vztahuje pouze na následek spočívající ve škodě, jakožto důsledek porušení povinností, které bylo možné odhadnout při uzavírání smlouvy a kterého se nemůže dlužník zprostit (viz čl. 79 CISG).

Je třeba si uvědomit, že postavení dlužníka či věřitele je „měnlivé“. V případě kupní smlouvy může během uskutečňování dané smlouvy být dlužníkem nejen prodávající, jenž je povinen dodat zboží (věc), ale i kupující, který je povinen zaplatit kupní cenu nebo např. vykonat prohlídku zboží apod.

Model odpovědnosti za škodu v kupní smlouvě použitý v CISG se natolik osvědčil, že jej lze využít jako jakýsi vzor v zásadě pro všechny smluvní typy.

Předvídatelnost je kategorií mezi zaviněním a kauzalitou. Je vztažena vždy k osobě škůdce či potenciálního škůdce.

2. Předmět předvídatelnosti a relevantní okamžik (působnost) 

Pro aplikaci institutu předvídatelnosti je nutné vymezit, na co se předvídatelnost má vztahovat, tj. jaký je předmět předvídatelnosti. Dle většiny pozitivněprávních úprav (např. čl. 74 CISG) se předvídatelnost vztahuje jen na škodlivý následek (škodu) jakožto konsekvenci porušení smlouvy, kterou bylo možné odhadnout při jejím uzavření.[19] Předvídatelnost se tedy nevztahuje na porušení smlouvy, ani na kauzální vztah mezi porušením a škodou. Vychází se z předpokladu, že pokud je dlužník informován věřitelem o hrozící škodě v případě porušení smlouvy, může předvídat škodu alespoň v této výši, i když tuto informaci považuje za přehnanou. Předvídatelná musí tedy být výše škody, která nastává v důsledku porušení smlouvy. To je jednoznačně přijímáno v judikatuře k CISG[20] a ve francouzském právu.[21]

Avšak přičítání škody není omezeno na pouhou předvídatelnou hodnotu škody. Povinností dlužníka je totiž nahradit odpovídající část předvídatelné kvóty vzniklé škody. Předvídatelnou kvótou se rozumí poměr mezi předvídatelnou hodnotou škody a skutečnou hodnotou škody.[22] Účel předvídání vyžaduje nutně proporcionální určení náhrady škody, která je přičítána.

Relevantním okamžikem pro předvídání odpovědnostního rizika je okamžik uzavření smlouvy. Pravidlo o předvídatelnosti nezahrnuje zavinění dlužníka a je třeba je aplikovat bez ohledu na to, zda vada plnění nastala v důsledku nedbalosti dlužníka, nebo dokonce z jeho úmyslu.

Rozsah (výši) škody nemusí být předvídatelný přesně, avšak v podstatných rysech.[23]

I pro českou praxi mohou být ilustrativní typové příklady, které pocházejí především ze soudní a arbitrážní praxe aplikující CISG (čl. 74).

a) Škody v důsledku nesplnění

Tyto škody jsou zpravidla předvídatelné.[24] Týká se to nejen přímých škod v důsledku vady, ale též nákladů vynaložených na přiměřená opatření za účelem opatření si náhradního plnění. Jde např. o náklady za opravu, nájem.[25] Patří sem však i škody v důsledku opožděného plnění kupní ceny, jakými jsou např. náklady na půjčku, kterou si musí pořídit prodávající.

b) Související škody

I tento druh je zpravidla předvídatelný. Jde o škody, které vzniknou v důsledku pro věřitele nepříznivého vývoje na trhu.[26]

c) Následné škody

Tento typ škod je typickým případem škod předvídatelných. Předvídatelné jsou totiž i ušlé zisky v důsledku dalšího prodeje dodané věci.[27] V případě nepřevzetí zboží kupujícím je předvídatelná obchodní marže jako ušlý zisk prodávajícího.[28] Předvídatelnými a do této kategorie patřícími jsou i smluvní pokuty.[29] 

3. Povinnost předvídat 

Další důležitou oblastí, kterou je třeba vymezit, je, na koho se vlastně vztahuje povinnost předvídat. V tomto ohledu je rozhodná předvídatelnost pouze z hlediska povinného. Podstatné v této souvislosti je také časové určení předvídatelnosti, tedy otázka, k jakému okamžiku má povinný povinnost předvídat.

Povinnost předvídat je třeba posuzovat podle objektivního kritéria konkretizovaného na některé okolnosti, které jsou rozhodující z hlediska subjektivního posuzování v daném případě. Rozhodující je, co by bývala měla vědět rozumná osoba za stejných okolností. Povinnost mít tuto znalost nevzniká, jestliže tento typ dlužníka by mohl takovou informaci získat za náklady, jejichž výše by přesáhla užitek informace.

Otázka povinnosti znát potřebné informace pro možnost předvídat výši škody v případě porušení smluvní povinnosti na straně dlužníka je nepřímo úměrná míře informací sdělených věřitelem. Významné jsou i náklady spojené se získáním těchto informací. Zatímco na straně věřitele lze tyto informace získat s minimálními náklady, na straně dlužníka je získání takovýchto interních informací spojeno obvykle s náklady nesrovnatelně vyššími, zpravidla v rozsahu, který převyšuje míru užitku z těchto informací na straně dlužníka. „Objektivní“ informace např. o poměrech na relevantních trzích musí však dlužník znát vždy, a to bez ohledu na jejich míru poznání, resp. předvídání. To je názor společný pro německý, anglický, americký a francouzský právní systém.[30] Naproti tomu skutečnosti, na jejichž základě by předvídatelná škoda mohla být zmenšena, jsou relevantní jenom tehdy, jestliže je dlužník skutečně znal. Je třeba přihlížet k předvídatelným škodám, které je třeba očekávat s určitou pravděpodobností, resp. i k těm škodám, které lze předvídat jako možné s předvídatelnou pravděpodobností.

Pro míru předvídatelnosti je v zásadě rozhodující objektivní měřítko. Pro zcela neobvyklá rizika však platí, že jejich důsledky se přičítají dlužníku pouze tehdy, kdyby o nich věděl. To znamená, že objektivní koncept předvídatelnosti zde doznává určitých subjektivních prvků. Ví-li tedy dlužník, že porušení smlouvy může způsobit neobvyklé či neobvykle vysoké škody, pak za ni odpovídá, resp. tyto následky je mu třeba přičítat. Podstatné je, že předvídatelnost je kategorie hodnotová, která není zdaleka založena na pouhých zkušenostních zjištěních a pravděpodobnostních závěrech. Obdobně jako v deliktním právu nezbavuje nahodilá událost žalovaného odpovědnosti, jestliže může být očekáváno, že nastane (viz případy Monarch Steamship Co Ltd v. Karlshamns Oljefabriker[31] a The Wilhelm[32]). Míra znalosti, která se požaduje, je rozdílná. Soud v případě Hadley v. Baxendale[33] rozlišoval mezi skutečnou a přisuzovanou znalostí. Uznává také veřejný pořádek (overall public policy). Někdy se stalo, že tato otázka nakonec zabránila navrácení do původního stavu, které strany zamýšlely. Šlo o dva případy, a to Jarvis v. Swan Tours[34] a Jackson v. Horizon Holidays.[35] 

4. Měřítko (míra) předvídatelnosti 

Obecně je přijímán koncept vyvinutý judikaturou a literaturou interpretující opět čl. 74 CISG. Tento koncept se liší od amerického přístupu, podle kterého je rozhodující vznik škody jako pravděpodobný následek, jenž byl předvídán. Vychází se z toho, že podle čl. 74 věty druhé postačuje, že dlužník při uzavírání smlouvy předvídal či musel předvídat škodu jako možný následek porušení smlouvy. Určitá míra pravděpodobnosti není tedy předpokladem.

Důležité je, že jako možný následek tak přichází v úvahu to, co mohlo být předvídáno s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.[36] Rozhodujícím je objektivní hledisko, kterým je třeba hodnotit, a tedy měřítko rozumné osoby jako dlužníka za předpokladu znalosti rozhodných okolností při uzavírání smlouvy. Jak ovšem plyne z judikatury, objektivní měřítko je určitým způsobem modifikováno subjektivním prvkem. [37]Povinnost předvídatelnosti může být rozšířena o tu okolnost, že věřitel upozorní či upozornil dlužníka na zvláštní okolnosti, jež nejsou součástí objektivního kritéria.[38] 

5. Předvídatelnost a kauzalita 

Předvídatelnost je také kategorie, která působí jako nástroj korigování kauzality. Je tedy součástí mechanismu přičítání škody ve smluvních vztazích. Tím se nepochybně smluvní režim odpovědnosti za škodu odlišuje od deliktního pojetí.

Předvídatelnost je od prosté kauzality kategorie odlišná, může však významným způsobem korigovat následky kauzality. Tak např. v čl. 74 CISG, ale též v čl. 9:503 PECL,[39] čl. III.-3:703 DCFR[40] a čl. 7.4.4. PICC[41] se omezuje povinnost k náhradě pouze té škody, která byla předvídatelná při uzavření smlouvy. Doslova se stanoví, že předvídatelnost omezuje náhradu škody pouze na následek nesplnění povinnosti povinného, který mohl při uzavírání smlouvy jako pravděpodobný následek nesplnění předvídat. 

6. Vztah předvídatelnosti a adekvátnosti 

Teorie předvídatelnosti stanoví, že poškozená strana může požadovat náhradu jen tehdy, jestliže pro škůdce byla škoda předvídatelná. Obdobně jako teorie adekvátnosti je i tato teorie rozvinuta v několika formách. Teorie předvídatelnosti se podobá teorii adekvátnosti, avšak liší se v mnohém.

Podle teorie adekvátnosti lze poskytnout náhradu škody podle toho, s jakou pravděpodobností lze předvídat následky z hlediska ex ante. Nepravděpodobné následky pak nejsou způsobilé náhrady. Hledisko ex ante je měřítko jakéhosi optimálního pozorovatele, který disponuje veškerými zkušenostmi v rozhodné době.

Je zřejmé, že kritérium předvídatelnosti, zejména tak, jak je zakotveno v CISG, DCFR a PICC, se odlišuje od kategorie adekvátnosti, která se používá zejména v deliktní odpovědnosti za škodu. Rozdíl spočívá v tom, že při adekvátnosti je důležitá předvídatelnost v okamžiku škodného či škodlivého jednání, a nikoliv v době uzavření smlouvy. Předvídatelnost lze tedy považovat za určitý druh či výraz doktríny o ochranném účelu normy.[42] 

7. Předvídatelnost jako součást zprošťovacích důvodů podle § 2913 odst. 2 o. z. 

Objektivní odpovědnost dlužníka je modifikována zprošťovacími (liberačními) důvody vyšší moci. Jejich imanentní součástí je zpravidla i nepředvídatelnost překážky plnění, jež ovšem není výslovně součástí režimu čl. 79 CISG a nebyla přítomna ani v § 374 odst. 1 obch. zák. a v § 252 odst. 1 ZMO.

Kategorie nepředvídatelnosti je zrcadlovým obrazem předvídatelnosti, a tudíž by i pro tuto kategorii měla platit pravidla vytčená shora. Předpokládá se tedy, že překážka, resp. její důvod, se nachází mimo osobní sféru, resp. sféru působnosti a vlivu dlužníka za předpokladu, že ten jedná jako rozumná osoba, a tedy od něho nelze očekávat, že by rozumně mohl předvídat takovou překážku v době uzavření smlouvy. I zde platí subjektivizované objektivní hledisko hodnocení předvídatelnosti. Rozumná osoba jako objektivní měřítko by se měla chovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a tedy počítat s výskytem či existencí určitých překážek plnění.[43] 

8. Shrnutí k předvídatelnosti 

Účelem institutu předvídatelnosti je též motivovat věřitele k tomu, aby sdílel svoje znalosti o hrozící škodě s dlužníkem za tím účelem, aby dlužník mohl podniknout optimální opatření v rámci konkrétní smlouvy směřující ke zmenšení škody anebo stanovení ceny tak, aby odpovídala nákladům věřiteli vzniklým. Tímto způsobem lze předejít škodám.

Předvídatelnost se vztahuje pouze na vzniklou škodu. Jejím předmětem není porušení smlouvy, jež je příčinou škody. Rozhodující je, zda dlužník (škůdce) mohl v době uzavření smlouvy předvídat možnost vzniku škody. Predikce jejího přesnějšího rozsahu se nevyžaduje. Je nepodstatné, zda dlužník se o riziku škody dozvěděl po uzavření smlouvy.

Za dostačující lze pokládat možnost předvídání, tj. situaci, kdy dlužník (škůdce) mohl škodu jako pravděpodobný následek porušení smlouvy předvídat.

Předvídatelnost, tedy způsobilost predikce, je třeba v zásadě posuzovat podle objektivního měřítka, kterým je rozumná osoba v postavení dlužníka (škůdce). Toto základní pravidlo je však možné doplnit subjektivním hlediskem. Otázku, kterou škodu mohl a měl dlužník předvídat (viz povinnost předvídatelnosti), je zapotřebí zodpovědět na základě hodnocení toho, které skutečnosti dlužník zná, nebo které musí znát. V tomto ohledu je třeba provádět určité rozlišování osoby dlužníka na základě jeho typických vlastností. Je tedy třeba odlišovat spotřebitele a podnikatele a v rámci posléze uvedené kategorie brát v úvahu taková hlediska jako postavení na trhu, jeho vnitřní uspořádání, jeho velikost apod.

Za předvídatelnou škodu se považuje taková újma, která je očekávatelná s určitou pravděpodobností. Je-li dlužník informován věřitelem o riziku škody, má se za to, že musí škodu předvídat alespoň v určitém rozsahu (výši), i když takovou informaci o hrozící škodě nepovažuje za příliš pravděpodobnou.

Dlužník není povinen předvídat vznik škody tehdy, mohl-li by získat relevantní informaci jen s takovými náklady, které převyšují užitek informace. Možnost či povinnost předvídatelnosti nelze předpokládat, jestliže věřitel (poškozený) relevantní skutečnosti svědčící o riziku škody znal, anebo je mohl získat s menšími náklady než dlužník, aniž o tom dlužníka informoval. 

V. Možná úloha předvídatelnosti v § 2913 odst. 1 o. z. 

1. Přičítání škody – odpovědnost za škodu v důsledku porušení smlouvy 

Obvyklá a nejčastěji uplatňovaná doktrína ekvivalence je korigována především:

(i) teorií adekvátnosti,

(ii) ochranným účelem normy,

(iii) řádným alternativním chováním a v úvahu přichází i 

(iv) hypotetická kauzalita.

Úprava v občanském zákoníku má nejvíc společných rysů se třetí (iii) shora popsanou konstelací, tj. s řádným alternativním chováním. Jde o nápravu škody třetí osoby, která má vlastní nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo porušil smlouvu, tedy vůči dlužníku.

Tento mimořádný nárok poškozeného je třeba omezit kritériem bezprostřednosti a dalšími korektivy. I třetí osoba musí mít obdobný nárok na plnění jako věřitel. A věřitel by měl mít oprávněný zájem na ochraně této třetí osoby. Při vzniku smluvního vztahu musí být dlužníku postavení třetí osoby známo. Zájem na ochraně musí být kvalifikovaný, což též zákonodárce vyjadřuje souslovím, že „splnění ujednané povinnosti mělo jeho zájmu zjevně sloužit“. 

2. Předvídatelnost jako korektiv přičítání? 

Shora uvedené hodnocení § 2913 odst. 1 o. z. vede k závěru, že v některých případech tato úprava může dávat vznik rozhodnutím, která mohou být v rozporu s lidskými právy, zejména s právem na svobodný rozvoj osobnosti a základním právem na vlastnictví. Evidentní nerovnováha smluvního vztahu může totiž vést k neodčinitelným újmám, přičemž existence moderačního práva v občanském zákoníku (§ 2953) nepředstavuje odpomoc. Toto ustanovení totiž cílí na případy hmotného zřetele nespravedlnosti, jež vzniká na základě skutkových zjištění. Jinak řečeno, zákonodárce reflektuje určité nerovnovážné vztahy v životních situacích. Následky, které může mít používání námi kritizovaného ustanovení, však mají základ v samotné právní úpravě, a proto moderační právo zde nelze uplatnit.

Protože prostředky sloužící ke korektuře příčinné souvislosti jako součásti přičítání nemohou vést k nápravě, nabízí se možnost využití institutu předvídatelnosti za pomoci teleologické extenze. Zapojení tohoto nástroje je nejen možné, ale dokonce nutné, neboť slovní výklad tohoto ustanovení vede k výsledkům, jež jsou v rozporu se smyslem práva náhrady škody a s principy soukromého práva vůbec. 

3. Nerovnováha mezi postavením dlužníka a věřitele 

Smluvní odpovědnost je v současném českém právu stanovena v § 2913 odst. 1 o. z.: „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Srovnáme-li tuto úpravu se všemi výše zhodnocenými koncepcemi, je zde zřejmá jedna zásadní odlišnost. Dle občanského zákoníku je věřiteli ukládána specifická odpovědnost za škodu, která nemá obdoby ani v deliktním právu. Občanský zákoník pro tento případ stanoví striktní odpovědnost (odpovědnost za výsledek) pouze s výjimečnými exoneračními (liberačními) důvody dle § 2913 odst. 2.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že jakékoliv vnitřní vazby mezi jednáním smluvní strany a vznikem škody jsou irelevantní. Pro stanovení odpovědnosti je dále nedůležité, do jaké míry škůdce škodu předvídal nebo mu byl její vznik naprosto cizí, a nastal dokonce náhodou. Zákonodárce ne­usiluje podněcovat dlužníka k dodržování péče či předcházení škodě. Je lhostejné, do jaké míry se dlužník snažil o dodržení svých zákonných a smluvních povinností. Zákonodárce ani nezajímá rozdíl mezi tím, kdo jenom z důvodu lehké nedbalosti způsobil prodlení s dodávkou, a tím, kdo tak učinil úmyslně. Protože, jak řečeno, tuto vazbu subjektivního charakteru režim objektivní odpovědnosti nezná, je lhostejné zabývat se otázkou, zda se v daném případě jedná o dlužníka – zkušeného podnikatele či o nováčka, nebo dokonce nepodnikatele. Nerozhodný je typ smlouvy, resp. druh plnění. Zákon nebere ohled ani na míru neopatrnosti a rozsah škody. Do jisté míry se jedná o dvě výjimečná, unikátní řešení. Ve svých důsledcích ovšem zákonodárce dosáhl zásadní nerovnováhy mezi postavením dlužníka a věřitele, a právě tím rozumíme první problém této úpravy.

Je tomu tak proto, že právní úprava v § 2913 odst. 1 postrádá nezbytný, tradiční korektiv, kterým je buď institut předvídatelnosti, jak tomu je v režimech common law, resp. i v kontinentálních úpravách, jakým je např. francouzskýCode civil, či v nadnárodních projektech, nebo existence subjektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti za škodu založené na zavinění dlužníka. Obě tyto kategorie jednak navozují rovnováhu mezi smluvními stranami, jednak jsou natolik flexibilní, že jsou schopny reflektovat nejrůznější zvláštnosti konkrétního případu. K tomu např. slouží různé kategorie, resp. druhy zavinění.

Extrémnost úpravy vyniká i ve srovnání s deliktní odpovědností. Tam, jak známo, je odpovědnost za výsledek konstruována jen v případech, kdy v zásadě nelze u odpovědné osoby vyžadovat povinnost zabránit škodě, protože odpovědná osoba není schopna ani sjednat kontrolu, která má původ ve zvýšeném zdroji nebezpečí (např. odpovědnost za zvlášť nebezpečný provoz, § 2925 o. z.). 

VI. Závěr 

a) Odpovědnost za škodu způsobenou porušením smlouvy může sloužit jak pro případ nápravy vlastního porušení smlouvy, tak v případě náprav škod v důsledku porušení smlouvy.

b) Odpovědnost, resp. nárok na náhradu škody podle platné právní úpravy nepředpokládá ani zavinění škůdce, ani předvídatelnost poškozeného, tedy omezení, jež existuje např. v německém či rakouském právu, resp. v čl. 74 větě druhé CISG. Srovnání s § 373 a násl. obch. zák. zřetelně ukazuje nedostatek platné úpravy, jež opustila zdárný vývoj sledující evropský trend.

c) Předvídatelnost slouží k omezení odpovědnosti škůdce tím, že zpřísňuje předpoklady nároků poškozeného (věřitele). Ve svých důsledcích plní obdobnou funkci jako jiné instituty práva odpovědnosti za škodu, tedy principy ekvivalence a adekvátnosti, spoluodpovědnosti poškozeného, zásada náhrady skutečné škody aj.

d) Protože ust. § 2913 odst. 1 významně narušuje rovnováhu stran zvýhodněním věřitele, je zapotřebí cestou teleologické extenze používat kategorie předvídatelnosti škody dlužníkem, a tak subjektivizovat objektivní odpovědnost za škodu v něm zakotvenou a v důsledku toho zpřísnit předpoklady nároku na náhradu škody.

e) V případě smluvní odpovědnosti poskytovatelů služeb (advokát, lékař aj.) by odpovědnost za škodu měla být podmíněna zaviněním, jako tomu je např. u advokátů, viz zvláštní úpravu v § 24 zákona o advokacii. D 

Příspěvek byl přednesen na fóru Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Autor děkuje Mgr. Slavomíře Henčekové za kritické připomínky.