Nesvěření nezletilých do střídavé péče s ohledem na nejlepší zájmy dítěte

publikováno: 15.10.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18.

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených soudních rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); dále stěžovatel namítal porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 

V předmětné věci okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o úpravě poměrů na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů tak, že výrokem I. svěřil vedlejší účastníky 1) a 2) (dále též „nezletilí“) na dobu do rozvodu i po rozvodu do péče vedlejší účastnice 3) (dále též „matka“). Výrokem II. uložil stěžovateli (dále též „otec“) přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 1) částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 2) částkou 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem na bankovní účet matky. Výrokem III. rozhodl o výživném pro oba nezletilé pro dobu po rozvodu shodně jako ve výroku II., pouze s tím rozdílem, že výživné otec platí počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu. Výrokem IV. určil výši dlužného výživného pro každého nezletilého a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. 

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. změnil tak, že otec je povinen přispívat od 15. 9. 2016 na dobu do rozvodu manželství rodičů a od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 1) částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 2) částkou 3 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I.); rozsudek soudu prvního stupně měnil ve výroku IV. tak, že otci za dobu od 15. 9. 2016 do 31. 1. 2018 dluh na výživném nevznikl (výrok II.); rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok III.); dále stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi a) v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka od 15.00 hodin do pondělí následujícího lichého týdne do 8.00 hodin a v každém lichém týdnu v roce od středy od 15.00 hodin do čtvrtka do 8.00 hodin, dále soud upravil styk b) o jarních prázdninách, c) o velikonočních prázdninách, d) o podzimních prázdninách, e) o pololetních prázdninách, f) o letních prázdninách a g) o vánočních prázdninách s tím, že prázdninový styk a styk o svátcích má přednost před běžným stykem. Místem předání a převzetí nezletilých dětí je ve dnech, kdy nezletilé děti jsou v soudem stanovenou hodinu předání a převzetí ve školním zařízení, toto školní zařízení a jinak je to bydliště matky (výrok IV.); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky V. a VI.). 

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvedl, že má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na péči a výchovu jeho nezletilých dětí tím, že zcela neodůvodněně svěřily obě nezletilé děti do výlučné péče matky (otci byl soudem stanoven styk s dětmi), přičemž nikterak nezjišťovaly příčiny, proč matka odmítá s otcem participovat na střídavé péči o děti, přičemž ve svých rozsudcích nedostatečně vylíčily důvody, na základě nichž svěřily obě nezletilé děti do výlučné péče matky. Stěžovatel zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že matka odmítá s otcem participovat na střídavé péči o děti, což však dle jeho názoru nemůže být důvodem pro vyloučení střídavé péče. V řízení bylo prokázáno, že otec se umí o syny postarat a i v ostatních směrech umí po praktické stránce zajistit chod domácnosti. Dále měl stěžovatel za to, že v řízení bylo prokázáno, že otec má řadu let stálé zaměstnání, které je dobře finančně ohodnoceno, v důsledku čehož dokáže synům zajistit velice dobrou životní úroveň. 

Dále stěžovatel zdůraznil, že oba synové (ve věku 9 a 7 let, tedy věku, kdy již sami dokáží vyjádřit vlastní názor na to, který z rodičů a po jaký čas má o ně pečovat) jak před obecnými soudy, tak před orgánem sociálně právní ochrany dětí (dále též „OSPOD“) vyslovili svůj svobodný názor být ve střídavé péči obou rodičů. Též OSPOD pak před obecnými soudy prohlásil, že doporučuje, aby byli synové svěřeni do střídavé péče obou rodičů. Tím, že obecné soudy nerespektovaly názory samotných dětí, jakož i OSPOD, zasáhly do ústavně zaručených práv otce a obou dětí. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se s odchýlením od vyjádřeného jasného přání dětí být ve střídavé péči obou rodičů vypořádaly nedostatečně. Stěžovatel shrnul, že má za to, že v řízení bylo prokázáno, že jsou v jeho případě splněny všechny předpoklady pro to, aby byli nezletilí synové svěřeni do střídavé péče obou rodičů, přičemž se domáhal mj. i aplikace nálezové judikatury Ústavního soudu v obdobných případech. 

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého soudního spisu konstatoval, že v posuzované věci neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takový zásah (o zásah však šlo) do základních práv stěžovatele či jeho nezletilých synů, který by mohl být hodnocen jako kvalifikované pochybení ve formě jejich porušení a jež by proto mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. 

Ústavní soud uvedl, že k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče se vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a v něm citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, ovšem tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Ústavní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova vždy upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16 a další). Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). 

Ústavní soud poukázal na to, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajícím se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva [srov. zejména v § 888, § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) ústavně zaručené základní svobody (čl. 10 odst. 2 Listiny) a základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti (čl. 32 odst. 4 Listiny). Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je úkolem obecných soudů. 

Ústavní soud konstatoval, že v tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy z hlediska nejlepších zájmů dítěte a jejich sladění (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být „nejlepší zájem dítěte“ zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn (střet dvou základních práv každého z rodičů). Takové uspořádání je zpravidla vždy v „nejlepším zájmu dítěte“, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu z množiny zájmů, které mají obecné soudy za úkol slaďovat. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29]. 

Ústavní soud uvedl, že mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte (srov. sub 21 citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a rozhodnutí v něm uvedená). 

Ústavní soud poukázal na to, že svěření dítěte do střídavé péče není při rozchodu rodičů automatické. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium), což vyžaduje posouzení, zda jsou splněna nejen výše uvedená čtyři kritéria, nýbrž i kritéria další, jež mohou vyplynout ze specifických okolností konkrétního případu [např. kritéria Výboru pro práva dítěte formulována v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14), kterými jsou např. péče o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině, právo dítěte na zdraví nebo jeho právo na vzdělání]. Mezi tato kritéria však nepatří nesouhlas jednoho z rodičů [např. nálezy ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), zejména bod 28, nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. V této souvislosti Ústavní soud zmínil, že naše právní úprava (§ 907 občanského zákoníku; předtím § 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. V platném občanském zákoníku je úmysl zákonodárce nevyžadovat takovýto souhlas vyjádřen ještě zřetelněji, neboť je výslovně požadován jen u svěření do společné péče (srov. § 907 odst. 1 poslední věta občanského zákoníku), zatímco v případě střídavé péče uveden není. 

Ústavní soud konstatoval, že jde-li o posuzování nejlepšího zájmu (nejlepších zájmů) dítěte, v případě splnění výše uvedených kritérií, je namístě rozhodnout ve prospěch střídavé péče. Přesto mohou existovat pádné důvody, kdy tomu tak po právu (v nejlepším zájmu) nebude, když by to např. vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (dotčené dítě je nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom - usnesení ze dne 15. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. 

Ústavní soud poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, kde krajský soud velmi zevrubně zdůvodnil, proč nepovažuje střídavou výchovu u nezletilých dětí za vhodnou, když k interpretaci přání nezletilých (že by tito rádi střídavou péči), kterého se domáhá stěžovatel, uvedl: „Odvolací soud je přesvědčen, že obě děti byly ovlivněny otcem i v době pohovoru před odvolacím soudem. Otec s nimi o věci mluvil, protože shodou okolností nocovaly před jednáním odvolacího soudu u otce (předvolány byly až v odpoledních hodinách 10. 1. 2018). Oba nezletilí rozhovor s otcem na téma střídavé péče při pohovoru před odvolacím soudem potvrdili. Když se nezletilí měli před odvolacím soudem vyjádřit k tomu, co by jim vyhovovalo, trvalo delší dobu, nežli se dohodli, který z nich to řekne, dokonce zvolili hru „nůžky, papír, kámen“ a až poté řekli, že by jim vyhovovalo, jak je to teď, a kdyby intervaly měly být delší, tak maximálně po 4 dnech. Oba nezletilí evidentně pokračují i nadále v tom, že se snaží vyřešit situaci sami ve snaze neublížit ani jednomu z rodičů. Jsou to nezletilí, kteří mají zajistit spravedlivé uspořádání vůči rodičům, kdy oni mají zajistit to, aby se o ně rodiče spravedlivě střídali. Znalec uvedl, že „to dětem tohoto věku vývojově vůbec nepřísluší, a jestliže mají samy potřebu se starat o spravedlivé uspořádání svého života, tak je to již posuzováno jako neurotický syndrom. Ten se více projevuje u staršího vedlejšího účastníka 1). Znaky tohoto syndromu vyplynuly i z vyšetření tzv. Zulligerovým tabulkovým testem. Oba chlapci žijí v patologické situaci, protože se snaží sami stabilizovat systém, ve kterém se mezi rodiči pohybují, zatímco by tento systém měli stabilizovat rodiče. Krajský soud je přesvědčen, že především otec svými manipulativními postupy tento stav přivodil.“, přičemž na tomto posouzení krajského soudu nelze podle názoru Ústavního soudu shledat nic extrémního (naopak se jedná o závěr logický a řádně odůvodněný), stejně tak nelze nic protiústavního shledat na závěru krajského soudu, že je důležité, aby děti tohoto věku měly ve svém každodenním životě řád a aby vyrůstaly ve stabilním prostředí. Tomuto bezpochyby odpovídá, dovodil Ústavní soud, svěření nezletilých do péče matky s opravdu velmi široce nastaveným stykem s otcem, jak byl upraven napadeným rozsudkem krajského soudu. 

K otázce problematické komunikace mezi rodiči (na které z velké části stojí argumentace krajského soudu) Ústavní soud uvedl, že ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i problém v komunikaci mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen „boj o dítě“, případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Ústavní soud zde zdůraznil, že touto otázkou se obecné soudy velmi důsledně zabývaly. 

Ústavní soud konstatoval, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32). 

Ústavní soud poukázal na to, že v nyní posuzovaném případě z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu vyžádaného soudního spisu, jednoznačně vyplývá, že oba rodiče mají odlišný výchovný styl, že nezletilé děti byly zpočátku oběma rodiči, následně však především otcem, vmanipulovány do pozice těch, kteří mají rozhodnout tak, aby to bylo vůči oběma rodičům spravedlivé a že jejich komunikace stran možné střídavé péče není možná. Toto je bezpochyby zapříčiněno také samotným otcem, který byl rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 4. 2017, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2017, uznán vinným zločinem znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, když se pokusil dne 6. 5. 2016 proti vůli matky na ní vykonat soulož. Matka se bránila a při fyzické potyčce otec, využívaje své fyzické převahy, matce roztrhal kalhoty, včetně spodního prádla, vytrhl jí chomáč vlasů, matka utrpěla povrchové oděrky po celém těle, při sebeobraně si ulomila nehet na prostředníku levé ruky, utrpěla psychický otřes a v důsledku toho všeho vyhledala lékařskou pomoc, když předtím přivolala Policii České republiky poté, co se jí podařilo pod záminkou, že musí na toaletu, z domu utéct na ulici. Za této situace je závěr znalce, že se matka důvodně bojí stěžovatele poté, co ji fyzicky napadl, pročež není mezi nimi možná konstruktivní komunikace, a to ani ve vztahu k jejich dětem a otázkám jejich výchovy, nutné považovat za více než důvěryhodný. O tom, že mezi rodiči není přítomna alespoň elementární důvěra a úcta, svědčí i to, že stěžovatel v rámci odvolacího řízení nepravdivě tvrdil, že nezletilí synové nemají dobrý vztah k partnerovi matky, že si na něj doposud nezvykli, že psychicky špatně snášejí pobyty v jeho domácnosti, kam matka s nimi často jezdí apod. Tato tvrzení však byla zcela vyvrácena sdělením nezletilých, že k partnerovi matky mají pěkný vztah, doprovázený vyprávěním nezletilých o dcerách partnera matky, se kterými tráví volný čas. 

Ústavní soud dodal, že navíc při zohlednění skutečnosti, vyplývající se znaleckého posudku, že „U obou dětí se projevují známky neurotizace [...] neurotický syndrom se více projevuje u vedlejšího účastníka 1) jako důsledek relativně nestabilního a vztahově zásadně narušeného prostředí.“, je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů po rozhodnutí krajského soudu je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí. 

Ústavní soud dovodil, že důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých synů do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s nezletilými syny probíhá, po napadeném rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl o stanovení styku, ve velmi širokém rozsahu, a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy (a zejména pak krajský soud) svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí krajského soudu není v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu jejich nejlepší zájem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí zejména důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. 

Ústavní soud poukázal na to, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního „rozhodce“, jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. 

Ústavní soud zdůraznil, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých synů (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž nyní podle přesvědčení Ústavního soudu odpovídá napadené rozhodnutí krajského soudu, a snažili se situaci zklidnit a urovnat. 

Protože nic nesvědčilo tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu. Ústavní soud pro úplnost dodal, že zamítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další případné rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.